Původní dokument

Parlament České republiky, Senát
8. funkční období

Těsnopisecká zpráva
z 10. schůze Senátu
(2. den schůze – 21.07.2011)

(Jednání zahájeno v 9.03 hodin.)

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážené paní senátorky a senátoři, milí hosté, dovolte, abych vás přivítal na pokračování 10. schůze Parlamentu ČR. Z dnešní schůze se omluvili tito senátoři: Jiří Čunek, Stanislav Juránek, Jaroslav Sykáček, Václav Vlček, Zdeněk Schwarz a Adolf Jílek. Prosím, abyste se nyní zaregistrovali svými identifikačními kartami. Pro informaci připomínám, že náhradní karty jsou k dispozici u prezence v předsálí jednacího sálu.

Dalším bodem naší schůze je Petice za sjednocení tabulek pro kvalifikované pedagogické pracovníky, pod názvem Praxe není méně než vzdělání. Tuto petici jste obdrželi jako senátní tisk číslo 119. Petici projednal výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Určil jako svého zpravodaje pana senátora Marcela Chládka. Usnesení výboru vám bylo rozdáno jako senátní tisk číslo 119/1.

Podle našich pravidel Senát při zahájení projednávání petice vezme na vědomí, které osoby zastupují petenty, mají požívat práv podle § 142 odstavec 2 zákona o jednacím řádu Senátu mít možnost účastnit se schůze Senátu. V tomto případě je to Mgr. Markéta Vondráčková, která je uvedena v usnesení výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Přistoupíme k hlasování.

V sále je přítomno 45 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 23. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové číslo 33 se ze 45 zaregistrovaných pro návrh vyjádřilo kladně 43, proti nebyl nikdo. Návrh byl schválen. Dovolte, abych zde přivítal zástupce petentů. Senát hlasováním rozhodne, kteří z představitelů územní samosprávy, správních úřadů a organizací, které výbor považuje za dotčené projednávanou peticí se mohou účastnit schůze Senátu. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, zastoupí první náměstek Jakub Hodinář a ministerstvo práce a sociálních věcí zastoupí první náměstek Vladimír Čiška. Navrhuji, abychom hlasovali o panu Jakubu Hodinářovi a panu Vladimíru Šiškovi zároveň. Jsou nějaké námitky? Nejsou. Přistoupíme k hlasování.

V sále je přítomno 45, kvorum pro přijetí je 23. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s návrhem stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování číslo 34 registrováno 46, pro 40, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Dovolte, abych přivítal zástupce stran dotčených peticí. Podle článku 3 podrobnějších pravidel může každá z těchto osob vystoupit v rozpravě nejvýše dvakrát, a to vždy nejvýše na deset minut.

Nyní uděluji slovo zpravodaji výboru VVVK panu Marcelu Chládkovi.

Senátor Marcel Chládek:  Vážené senátorky a senátoři, v krátkosti uvedu veřejné slyšení, které vzniklo na základě petice, jejíž název je Za sjednocení tabulek pro kvalifikované pedagogické pracovníky, praxe není méně než vzdělání. Vzhledem k tomu, že tuto petici podepsalo 26 tisíc osob, má právo na veřejné slyšení i na půdě samotného Senátu a potom na projednávání na plénu.

V průběhu veřejného slyšení, kterého se zúčastnilo cca 120 osob z řad pedagogické veřejnosti zaznívaly velmi kritické hlasy směrem k ministrovi školství i k celému systému odměňování ve školství. Předpokládám, že podrobně o tom budou předkladatelé petice hovořit, proto se omezím pouze na samotný průběh.

Kromě této kritiky směrem k systému odměňování zde zaznívaly i kritické hlasy k tomu, jakým způsobem je tento systém nesmyslně nastavení, jak se opovrhuje praxí pedagogů a zároveň tam padl i názor, že současný ministr školství hodil současné vzdělávání přes palubu.

Na základě tohoto slyšení poté výbor projednal tuto petici.

Přečetl bych usnesení:

Výbor po úvodním slovu předsedy senátora Jaromíra Jermáře, informaci senátora Marcela Chládka, místopředsedy výboru, k petici č. 14/11 "Za sjednocení tabulek pro kvalifikované pedagogické pracovníky – Praxe není méně než vzdělání", která byla předmětem veřejného slyšení výboru dne 12. července 2011, v souladu s ustanovením § 142 a zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu a Podrobnějšími pravidly projednávání peticí v Senátu a po rozpravě

I. oznamuje Organizačnímu výboru Senátu, že šetření ve věci petice č. 14/11, senátní tisk č. 119 "Za sjednocení tabulek pro kvalifikované pedagogické pracovníky – Praxe není méně než vzdělání" bylo ukončeno;

II. doporučuje Senátu Parlamentu ČR, na základě projednání senátního tisku č. 119 – petice "Za sjednocení tabulek pro kvalifikované pedagogické pracovníky – Praxe není méně než vzdělání", na veřejném slyšení výboru dne 12. července 2011, přijmout návrh usnesení, který je uveden v příloze č. 1 tohoto usnesení;

III. navrhuje Organizačnímu výboru Senátu zařadit na pořad následující schůze Senátu bod: Senátní tisk č. 119 – Petice "Za sjednocení tabulek pro kvalifikované pedagogické pracovníky – Praxe není méně než vzdělání";

IV. určuje, že osobami zastupujícími petenty, které požívají práv podle § 142 a odst. 2 jednacího řádu Senátu, jsou mluvčí petičního výboru petice uvedení v příloze č. 2 tohoto usnesení;

V. doporučuje, aby se projednávání na schůzi Senátu dále zúčastnili představitelé vlády ČR – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, jež výbor považuje za peticí dotčené, a kteří jsou uvedeni v příloze č. 2 tohoto usnesení.

Zároveň před samotným jednáním výboru se uskutečnila schůzka petentů se zástupci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, kde se dohodli na určitém postupu, který je součástí našeho usnesení.

VI. určuje zpravodajem výboru pro projednání senátního tisku č. 119 na schůzi Senátu senátora Marcela Chládka;

VII. pověřuje předsedu výboru senátora Jaromíra Jermáře předložit toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR a Organizačnímu výboru Senátu.

Jestli mohu, s dovolením, když už mám slovo, rovnou bych přečetl návrh usnesení Senátu Parlamentu ČR:

Senát Parlamentu České republiky

I. bere na vědomí petici č. 14/11 "Za sjednocení tabulek pro kvalifikované pedagogické pracovníky – Praxe není méně než vzdělání";

II. konstatuje, že

a) petice č. 14/11 "Za sjednocení tabulek pro kvalifikované pedagogické pracovníky – Praxe není méně, než vzdělání" je důvodná;

b) řešením požadavků uvedených v petici je změna nařízení vlády č. 564/2006 Sb, tak aby byla pro pedagogické pracovníky, kteří splňují zákonem stanovené předpoklady odborné kvalifikace, avšak nedosáhli vysokoškolského vzdělání v akreditovaném bakalářském nebo magisterském studijním programu, uplatněna stupnice platových tarifů obsažená v příloze č. 5 příslušného nařízení vlády;

III. doporučuje

a) Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR společně hledat systémové řešení problémů daných peticí a iniciovat změnu nařízení vlády č. 564/2006 Sb., spočívající v uplatnění stupnice platových tarifů obsažené v příloze č. 5 i pro pedagogické pracovníky, kteří splňují zákonem stanovené předpoklady odborné kvalifikace, avšak nedosáhli vysokoškolského vzdělání v akreditovaném bakalářském nebo magisterském studijním programu,

b) vládě České republiky upravit nařízení vlády č. 564/2006 Sb., tak, aby i pro pedagogické pracovníky, kteří splňují zákonem stanovené předpoklady odborné kvalifikace, avšak nedosáhli vysokoškolského vzdělání v akreditovaném bakalářském nebo magisterském studijním programu, byla uplatněna stupnice platových tarifů obsažená v příloze č. 5 příslušného nařízení vlády.

Pane předsedo, toliko z mé strany úvodem.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane zpravodaji, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

A nyní otevírám rozpravu. Na úvod chci upozornit, že se předpokládá, že vystoupí zástupce petentů, což je Markéta Vondráčková a zástupci institucí dotčených, což jsou páni náměstci Vladimír Šiška a Jakub Hodinář.

Kdo se hlásí do rozpravy jako první? Jako první vystoupí zástupce petentů paní Mgr. Markéta Vondráčková, prosím.

Markéta Vondráčková:  Dobré dopoledne. Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážené dámy a pánové. Českomoravský odborový svaz pracovníků školství vyhlásil petiční akci "Za sjednocení tabulek pro kvalifikované pedagogické pracovníky – Praxe není méně než vzdělání" nejen jako projev nesouhlasu s diskriminačním a nesystémovým stanovením platového tarifu pro pedagogické pracovníky, kteří splňují zákonem odbornou kvalifikaci, ale nedosáhli vysokoškolského vzdělání, ale zejména proto, aby byla učiněna náprava tohoto tristního stavu.

Dovolte mi, abych vás krátce seznámila se současným právním stavem.

Změnou nařízení vlády č. 564/2006 Sb., které má účinnost od 1. ledna 2011, byly pro pedagogické pracovníky uplatněny dvě samostatné stupnice platových tarifů uvedené v přílohách č. 5 a č. 6 k tomuto vládnímu nařízení.

Vyšší platový tarif v příloze č. 5 náleží podle nařízení vlády pedagogickému pracovníkovi, který získal odbornou kvalifikaci předepsanou zákonem o pedagogických pracovnících a který dosáhl vysokoškolského vzdělání v akreditovaném bakalářském nebo magisterském studijním programu.

Vážení, absolutně nezáleží na tom, jestli ta vysoká škola má přímou souvislost s výkonem povolání, to znamená s pedagogickou praxí.

Platový tarif z přílohy č. 6, tedy nižší, pak náleží pedagogickému pracovníkovi, který nezískal odbornou kvalifikaci předepsanou zákonem o pedagogických pracovnících, nebo tuto kvalifikaci získal, avšak nedosáhl vysokoškolského vzdělání.

Jsme přesvědčeni, že tato úprava není v souladu s ustanovením zákoníku práce, zejména pak s ustanovením § 109 odst. 1 a odst. 4 a ustanovením § 110 odst. 1 zákoníku práce. V ustanovení § 109 se stanoví, že mzda nebo plat náleží za vykonanou práci, a dále, že mzda nebo plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

Platem se tedy podle právní úpravy oceňuje práce, nikoliv dosažené vzdělání. Plat je peněžité plnění za vykonanou práci, splňování kvalifikačních předpokladů je podmínkou pro to, aby samotný výkon určité práce mohl být vůbec se zaměstnancem sjednán a zaměstnanec tak mohl tuto práci vykonávat.

Ustanovení § 110 odst. 1 stanoví: "Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody."

Tento zákonný požadavek byl do 1. ledna letošního roku garantován určením platového tarifu jednotnou stupnicí pro pedagogické pracovníky v prováděcím vládním nařízení. Zásadní význam má z tohoto pohledu systém hodnocení prací, který zařazením jednotlivých prací do platových tříd stanoví jejich závaznou hierarchii. Hodnocení prací je v právní podobě vyjádřeno ve vládním nařízení č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě.

Podotýkám, že tento předpis k 1. 1. 2011 změněn nebyl.

Nižší než vysokoškolské vzdělání se jako kvalifikační předpoklad připouští zejména u těchto pedagogických profesí: učitel mateřské školy, učitel odborného výcviku, učitel uměleckých odborných předmětů, vychovatel, pedagog volného času, asistent pedagoga.

Na platné právní úpravě pokud jde o alternativy stupně vzdělávání zásadně nemění ani návrh novely zákona o pedagogických pracovnících, který je připraven k projednávání v Poslanecké sněmovně. Považujeme proto za špatné řešení, pokud se kvalifikovaní pedagogičtí pracovníci platově zařazují do stejné stupnice s nekvalifikovanými pedagogy.

Tato právní úprava ještě skýtá jeden problém. Pokud zaměstnanec nesplňuje kvalifikační předpoklady, stanovené nařízením vlády, dochází k tzv. odpočtu praxe podle § 4 odst. 7 tohoto vládního nařízení. Tento odpočet se uplatní bez ohledu na to, že pedagogický pracovník splňuje podmínky odborné kvalifikace, stanovené zákonem o pedagogických pracovnících, tedy např. je proveden odpočet praxe učitelky mateřské školy, zařazené v 9. platové třídě s dosaženým středním vzděláním s maturitní zkouškou v rozsahu 2 let, při zařazení do 10. platové třídy činí odpočet 3 roky.

Změna, provedená od 1. ledna letošního roku, je problematická i v kontextu s tímto způsobem odpočtu praxe, který byl zaveden pro případ, že zaměstnanec nesplňuje stanovené vzdělání, s cílem zajistit rovnost odměňování. Zaměstnavateli předpis ukládá, aby po sečtení všech dob, relevantních pro určení započitatelné praxe, odečetl zaměstnanci, zařazenému do platové třídy, pro kterou splňuje kvalifikační předpoklad vzdělání, takový počet let, který odpovídá délce studia, kterým by potřebné vzdělání získal. Tento fakt v podstatě odstraňuje znevýhodnění zaměstnance, který dosáhl stanoveného vzdělání, jeho pracovní poměr vznikl až po ukončení studia, a proto tento zaměstnanec získal kratší dobu praxe, než zaměstnanec, který byl do platové třídy zařazen na základě některé z možných výjimek.

Nové platové stupnice tak zavedly pro zaměstnance, kteří nesplňují stanovený kvalifikační předpoklad, tzn. stupeň vzdělání, dvojí postih. Jednak odpočet praxe, a zároveň nižší stupnici platových tarifů. Dokonce i v případě, kdy zaměstnanec splňuje stupeň vzdělání, obecně stanovený platovými předpisy, avšak nezískal odbornou kvalifikaci pedagogických pracovníků, přísluší mu platový tarif podle nižší stupnice. Tento rozdíl je ve finančním vyjádření větší, než při odečtu započitatelné praxe.

Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi jeden konkrétní případ, aby bylo jasně patrné, o co jde. Nastupující učitelka mateřské školy s požadovaným vyšším odborným vzděláním, zařazená do 9. platové třídy, tak jak jednak je uvedeno v katalogu prací a podle zákona o pedagogických pracovnících, má od 1. 1. 2011 tarifní plat 14 050,- korun. Její kolegyně s vysokou školou, opět podotýkám i s nepedagogickým zaměřením, může to být vysoká škola zemědělská, ekonomická, jakákoli, která nemá přímou souvislost s výkonem práce, má tarifní plat 20 000,-. Rozdíl v neprospěch kvalifikované učitelky, znovu podotýkám, plně kvalifikované učitelky, je 5 950,- korun. Za stejnou práci, stejně provedenou kvalifikovanou práci rozdílná tarifní mzda. To se domníváme, že v této republice ani ve světě takto nikde není. Kromě pedagogických pracovníků.

Za první rok praxe přijde plně kvalifikovaná učitelka mateřské školy přibližně o 70 000,- korun.

Máme tady ještě další paradox, který si myslím, že je ještě výstižnější. Začínající učitelku po určitou dobu uvádí do praxe tzv. uvádějící učitelka. je to učitelka, která nejenom že splňuje kvalifikační předpoklady, ale opravdu je jedna z vynikajících a s delší praxí, tak aby do praxe mohla uvést novou paní učitelku. Uvádějící učitelka s praxí např. 12 let má tarifní plat 15 150,- korun. A pokud uvádí do praxe učitelku bez jakékoli praxe s vysokoškolským vzděláním, znovu připomínám, s jakýmkoli vysokoškolským vzděláním, s tarifním platem 20 000,-, má uvádějící učitelka tarifní měsíční plat o 4 850,- korun menší.

Vážené dámy, vážení pánové, myslíte si, že je to správné ohodnocení výkonu práce a složitosti té práce? Já si myslím, že tento příklad jasně potvrzuje, že praxe nemůže být méně než vzdělání. V příštím roce má být posílen objem prostředků na platy pedagogů o 4 miliardy, tak jak je uvedeno v programovém prohlášení vlády ze dne 4. srpna 2010. Předpokládáme, že vláda nebude obcházet své vládní prohlášení. Žádáme tedy vládu a ministry příslušných resortů, aby přednostně využili tyto finanční zdroje k vytvoření spravedlivého a fungujícího platového systému pro ty, kdo zajišťují vzdělání a výchovu naší mladé generace. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. Jako další se do rozpravy přihlásil, vidím, že se zvedá, pan náměstek ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Jakub Hodinář. Ano. Prosím, pane náměstku.

Jakub Hodinář:  Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte, abych vás seznámil se stanoviskem ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k petici za sjednocení tabulek pro pedagogické pracovníky Praxe není méně než vzdělání.

Na tuto petici již ministerstvo reagovalo písemně v souladu se zákonem č. 85/1990 Sb., o právu petičním, a já bych si zde dovolil shrnout jen ta nejpodstatnější fakta k danému problému.

Vláda ČR se ve svém programovém prohlášení, jak zde již zaznělo, zavázala při respektování rozpočtových možností, demografického vývoje i věkové a genderové struktury pedagogických pracovníků vytvořit podmínky a nástroje pro dlouhodobou garanci vstupu mladých, kvalifikovaných pedagogů do všech druhů škol. Za tímto účelem vláda v roce 2011 posílila objem platových prostředků pro pedagogické pracovníky resortu školství o 2,1 miliardy korun.

Ministerstvo školství se rozhodlo ocenit v letošním roce absolventy vysokých škol a vyjádřit podporu tomuto druhu vzdělání, a proto jsou kvalifikovaní pedagogičtí pracovníci s vysokoškolským vzděláním zařazeni do platové stupnice s vyššími platovými tarify.

Rád bych v této souvislosti připomněl, že pedagogičtí pracovníci jsou de facto jedinou kategorií zaměstnanců, pracujících ve veřejných službách a správě, u kterých nedošlo ke snížení objemu finančních prostředků, určených na jejich platy.

Zdůraznit je třeba také skutečnost, že konstrukce nových platových tabulek zajistila, že žádnému z pedagogických pracovníků neklesl platový tarif ve srovnání s minulým rokem.

V roce 2012 by mělo dojít v souladu s programovým prohlášením vlády k posílení objemu platových prostředků pro pedagogické pracovníky v resortu školství o další 4 miliardy korun. Pokud se tak stane a rozpočet ministerstva školství toto umožní, navrhne naše ministerstvo ministerstvu práce a sociálních věcí, které je gestorem platových předpisů, úpravu nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, která zajistí stejné platové podmínky všem kvalifikovaným pedagogickým pracovníkům.

Výsledkem této úpravy bude jedna platová stupnice pro všechny pedagogické pracovníky, splňující odbornou kvalifikaci podle zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, a druhá platová stupnice je určená pro pedagogické pracovníky, kteří odbornou kvalifikaci nesplňují.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy si je vědomo nerovného odměňování kvalifikovaných pedagogických pracovníků, a s tím souvisejících problémů. Pevně proto věřím, že rozpočet ministerstva umožní v příštím roce, aby se kvalifikovaní pedagogičtí pracovníci od 1. ledna dočkali jednotné platové stupnice, která je cílem této petice. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, pane náměstku, a hlásí se pan náměstek Šiška z ministerstva práce a sociálních věcí. První náměstek se hlásí, a já mu udělím slovo.

Vladimír Šiška:  Děkuji. Dobré dopoledne, pane předsedo, vážení páni senátoři, senátorky, já bych zde tlumočil stanovisko ministerstva práce a sociálních věcí k předmětné otázce. My jako nositel a gestor za vyhlášku, nařízení vlády č. 564/2006 Sb., samozřejmě budeme jednat s ministerstvem školství o případné úpravě, pakliže nám ministerstvo školství navrhne takovéto jednání, a jsme připraveni předložit vládě nové nařízení ke schválení v potřebných termínech. Pouze bych uvedl, že náš pan ministr už při projednávání tohoto nařízení upozorňoval právě na tuto záležitost v případě učitelů v předškolních zařízeních. Nicméně budeme dbát na to, aby nové tarifní tabulky odpovídaly přesně tomu, co je žádáno. Děkuji a přeji hezký den.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane náměstku. Pokračujeme v rozpravě. Nyní se přihlásil pan senátor Marcel Chládek. Prosím, pane senátore.

Senátor Marcel Chládek:  Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážené senátorky, vážení senátoři, myslím si, že bychom měli zpozornět při projednávání této petice. Protože si osobně myslím, že to, co se děje pod vedením současného ministra školství pana Dobeše, nemá obdoby. To, co předvádí teď se školstvím, nemá obdoby po listopadu 1989. Dle mého názoru dochází k totálnímu rozkladu celého systému školství pod jeho vedením, a v podstatě mi dalo za pravdu i vystoupení zástupce ministerstva školství, který v podstatě přiznal, že jsou tam nerovné podmínky, a že dojde k nápravě.

A já dávám řečnickou otázku. K tomu musí sloužit petice, kterou podepíše 26 000 osob, aby se domohly svých práv? K tomu to tady musíme projednávat? To tu není někdo schopný, kdo by to nějakým způsobem nastavil?

Systém odměňování ve školství je v totálním rozpadu. Já uvedu několik případů. První případ rozebírá dnešní petice. Myslím si, že to rozhodnutí bylo diskriminační a bylo nesmyslné. Ale už samotná zástupkyně petentů tady hovořila o dalším nesmyslném rozhodnutí, 20 000,- začínajícím učitelům. Co to znamená? Je to dobrý počin, ale je to takové populistické rozhodnutí, které je vějičkou a nic neřeší. V podstatě nám to rozvrátilo sborovny, nedochází k případům, o kterých tady hovořila paní zástupkyně petentů, kdy člověk s praxí, a i s vysokoškolským vzděláním, zavádí do praxe někoho, kdo má vyšší plat i bez praxe, než on.

Já se zároveň ptám, je toto rozhodnutí progresivní? Je to rozhodnutí, které přivede nové tváře do školství? No nepřivede, z jednoho prostého důvodu. V podstatě tam není žádná progrese. Vážení, po několika letech praxe, dokonce desítkách, tam dochází k nárůstu asi o 4 000,- korun. To je demotivující.

Tzn. už dnes zaznívají hlasy od mladých lidí, že nastoupí do školství za 20 000,-, udělají si 2 – 3 roky praxe a ze školství odejdou. Tzn. vypadne nám celá jedna generace učitelů.

Další rozhodnutí, které se týká nepedagogických pracovníků. Také už jsme to v Senátu řešili. No to je tragédie. V podstatě nepedagogičtí pracovníci, školníci, kuchařky, uklizečky dnes dělají za minimální mzdu, a i bez těchto pracovníků školství nemůže fungovat. Jsou to podle mě hloupá řešení, chaotická, nesystémová, a dnes v době tzv. škrtů se pan ministr Dobeš těmto škrtům brání, to bych v tomto mu dal za pravdu a v tomto bych s ním souhlasil, protože pokud dojde k drastickému snížení ve školství, tak už tady nemusíme dělat vůbec nic.

Ale na druhé straně dochází k nesmyslnému plýtvání prostředků, a začněme třeba i bodem, který se projednával na vládě, kdy pan ministr Dobeš není schopen si poradit s operačními programy, tyto prostředky nečerpá, a nyní se všichni ve vládě třesou, jestli vůbec tyto prostředky vyčerpáme. Místo toho, aby se věnoval toho, co má, devastuje školství a hovoří o tom a bije se v prsa, jak by si dal dvojku za státní maturitu. Mimochodem, myslím si, že za to, co předvádí se školstvím, si zaslouží pětku, a s dovolením pana předsedajícího možná i důtku předsedajícího Senátu.

Ale pojďme dál k tomu hloupému plýtvání. Budu jmenovat jenom některé příklady. 240 milionů za studie k inkluzivnímu vzdělávání. 140 milionů, které shrábne studie, která bude, prosím pěkně, zjišťovat, jak jsou vybavené školy počítači, aby věděli, jestli můžou spustit např. takové to testování v 5. – 9. třídách.

O 250 milionech každý rok za státní maturitu jsme tady dlouze hovořili. Ale možná se málo ví, že se počítá s desítkami, možná stovkami milionů na další studii, a to bude zajímat hejtmany krajů. Pan ministr má desítky a stovky milionů na studii, aby vám řekl, jaké školy máte slučovat.

Takže místo toho, aby ty finanční prostředky šly přímo do škol na platy pedagogů, nepedagogů, na pomůcky, tak jde do studií. A kromě rozpadu systému odměňování dochází na ministerstvu školství k totálnímu personálnímu rozkladu.

Na druhou stranu všechny tyto věci, které mimochodem jsou narvány ve skříních ministerstva školství, už několikrát tyto studie byly udělány, tak se outsorcují pro soukromé firmy. Takže to, kdy v době, kdy odborník na ministerstvu školství na danou problematiku odchází, tak zároveň mnohem dráž je tato služba outsorcována. Já se nebojím říci, že dochází v podstatě k plíživé privatizaci samotného ministerstva školství.

Co říci závěrem? Pokud budeme k tomuto mlčet, dojde k tomu, že po odchodu současného ministra školství, ať už tam bude kdokoli, tak to nedá dohromady. Nedá to dohromady nikdo, ale ani na krajích. Protože my, kteří jsme z regionů, tak dobře víme, že první krok, jakým způsobem budou mít škrty na ministerstvu školství, tak bude sahat do středního školství, bude sahat do regionálního školství, a bude hovořit o tom, ať si poradí s tím kraje samy. Já bych rád zvedl varovný prst nad tím, že je zcela evidentní, že pan ministr Dobeš není schopen si poradit s tímto ministerstvem, abychom začali nějakým způsobem toto více sledovat, protože si nemyslím, že by petice měla být prostředkem, abychom napravovali chyby ministerstva školství. Je to už poněkolikáté. Učitelé mají učit, nepedagogičtí pracovníci mají dělat svou práci, mají být za to dobře zaplaceni a nemají se dožadovat a prosit svých požadavků, tak jako je to v těchto případech. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Kdo další se hlásí do rozpravy? Paní místopředsedkyně Alena Gajdůšková, prosím.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Vážený pane předsedo, vážení zástupci petentů, paní senátorky, páni senátoři, budu velmi stručná,ale nedá mi to, abych nevystoupila, protože chci podpořit tuto petici. A to z vlastní zkušenosti a z vlastní praxe. Záměr ministerstva školství před zhruba rokem, udržet absolventy vysokých škol v resortu, byl určitě bohulibý. Nesmyslný, ale naprosto nesmyslný a absurdní je způsob, jakým to udělal. Mladým lidem samozřejmě je příjemné a potřebují rozumnou finanční základnu na počátku své pracovní kariéry. Ve chvíli, kdy zakládají rodiny. Ale každý mladý člověk se také s v prvé řadě dívá, jakou má perspektivu. A na příkladech, které tady uváděla paní Vondráčková, tak bylo zřetelné, že ve školství perspektivu ten kantor nemá.

A mám-li hovořit o vlastní zkušenosti a vlastní praxi. Když jsem nastupovala po mateřské dovolené, v podstatě už jsem se připravovala na rigorózní zkoušku. Tu jsem získala za rok poté. Ale jestli jsem si mohla říci, že jsem kantorka, tak to bylo až po 5 – 6 – 7 letech praxe, kdy starší kolegyně při nástupu, kdy jsem začínaly, s námi připravovaly hodiny po hodině. Kdy nás učily zapisovat do třídní knihy, kdy nás učily říkánky pro děti, kdy nám poradily, dostaly-li jsem se do problémů, ať již s dětmi, nebo s rodiči.

Včera už jsem tady říkala u střídavé péče: dítě není jenom zmenšený člověk. Každé dítě je osobnost, a k tomu, abyste tuto osobnost dokázali povzbuzovat k tomu, abyste ji dokázali rozvíjet, k tomu člověk potřebuje talent.

K tomu musí mít k dětem vztah. A zvláště u malých dětí je to někdy mnohem a mnohem víc, než kvalifikace, nebo než školské vzdělání. A jestli je to nastaveno tak, že se ptáme jenom na úroveň vzdělání, bez ohledu na odbornost, tak je to téměř zločin. Takto to prostě ve školství vypadat nemůže. My bychom se měli bavit, jestliže se bavíme o školství, o tom, kam naše školství jde. Vždyť výsledky jsou tristní. Domnívám se, že ty tristní výsledky – a teď hovořím o tom, jak se naše děti umisťují, ať už je to v porozumění psanému textu, v matematice, na kterou jsme byli vždycky hrdi, v dalších a dalších věcech – je to také tím, jak se chováme k pedagogickým, ale i k nepedagogickým pracovníkům ve škole. Tady musím jenom připomenout, že minimální mzda se za pravicových vlád nezvýšila ani o korunu, i když náklady a další věci šly v mnohém a mnohém nahoru. Ale to by bylo ještě na jinou debatu.

Chci tedy skončit své vystoupení tím, že podporují požadavek petentů a jsem přesvědčena o tom, že je to jeden z klíčů, jak podpořit kvalitu našeho vzdělávacího systému jako takového. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. Kdo další se hlásí do rozpravy? Zájem o vystoupení není, rozpravu končím.

Pane zpravodaji, prosím, vyjádřete se k rozpravě a připomeňte, o čem budeme hlasovat.

Senátor Marcel Chládek:  Děkuji za slovo, pane předsedo Senátu PČR. V krátkosti shrnu diskusi, která zde proběhla. Nejprve bylo vystoupení zástupců petentů, paní Markéty Vondráčkové, která podrobně popsala důvod podání této petice, rozebírala i důvody, co vedlo petenty k tomu, aby tuto petici podali. Poté byla vystoupení zástupců jednotlivých ministerstev. Nejprve byl zástupce – první náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy, který zde zmínil zvýšení platů začínajících pedagogů na dvacet tisíc a poté přeskočil k tématu, o kterém je petice. Hovořil o tom, že dojde k nápravě. Dále vystoupil zástupce MPSV, první náměstek, a zmínil, že pokud ministerstvo školství s nějakým návrhem přijde, tak jsou ochotni vést na toto téma diskusi. Poté vystoupili dva senátoři, kteří fundovaně hovořili na téma vzdělávání v ČR a když to shrnu do dvou vět, víceméně z toho vyplývá, že nejenom dobrá kvalifikace, ale zároveň dobrá praxe je předpokladem úspěšné výuky a že víceméně kvalitní vzdělání je především závislé na kvalitním průběhu výuky, který zabezpečuje kvalitní pedagog.

V závěru bych rád připomněl, že budeme hlasovat o návrhu usnesení, který máte pod číslem 119/1 před sebou na svých lavicích. A já bych také, jestli mohu, z tohoto místa vřele doporučil pro tento návrh hlasovat. Děkuji, pane předsedo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. Přistoupíme k hlasování, tak jak bylo připomenuto. Budeme hlasovat o usnesení, tak jak jej uvedl pan senátor zpravodaj Chládek, a jak je zapsáno v tisku 119/1. V sále je přítomno 59 senátorek a senátorů, aktuální kvorum pro přijetí je 30.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s návrhem, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové číslo 35 bylo registrováno 60, kvorum 31. Pro návrh 40, proti nikdo, návrh byl schválen.

Děkuji všem, kteří byli aktéry projednávání tohoto bodu, to znamená zástupcům petentů, ministerstev, zpravodaji a končím projednávání tohoto bodu.

Nyní budeme projednávat bod, kterým je

 

Petice za zachování souborů Státní opery Praha

Tisk č. 120

Tuto petici jste obdrželi jako senátní tisk číslo 120. Petici projednal výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Jaromíra Jermáře. Usnesení výboru vám bylo rozdáno jako senátní tisk číslo 120/1. Podle našich pravidel Senát při zahájení projednávání petice vezme na vědomí, které osoby zastupují petenty, mají požívat práva podle § 142a odst. 2 zákona o jednacím řádu Senátu, tedy mít možnost účastnit se schůze Senátu. V tomto případě jsou to Lubomír Havlák a Josef Svoboda, kteří jsou uvedeni v usnesení VVVK.

Přistoupíme k hlasování. V sále je přítomno 61 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí je 31.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s názorem, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

Konstatuji, že při hlasování číslo 36 bylo registrováno 61, kvorum 31, pro návrh 46, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Dovolte mi, abych zde přivítal zástupce petentů. Za stranu dotčenou se zúčastní ministr kultury Jiří Besser. Vidím pana ministra, takže vítejte, pane ministře. Podle článku 3 našich podrobnějších pravidel může každá z těchto osob vystoupit v rozpravě nejvýše dvakrát, a to vždy nejvýše 10 minut. Nyní uděluji slovo zpravodaji VVVK panu Jaromíru Jermářovi.

Senátor Jaromír Jermář:  Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, vážení zástupci petentů. Petici o záchranu Státní opery Praha jsem převzal 14. 6. letošního roku. Tato petice obsahuje celkem přes 18 tisíc podpisů. Dne 13. července se uskutečnila pracovní schůzka se zástupci petentů a zástupci ministerstva kultury, kde jsme se snažili najít nějaké kompromisní řešení pro přípravu návrhu usnesení. K tomu nedošlo, ten postoj byl rozdílný a vlastní výbor projednával tuto petici 19. července. Usnesení výboru máte před sebou a já bych vás v této souvislosti přímo seznámil s tímto návrhem usnesení.

Jedná se o 92. usnesení z 11. schůze Senátu konané dne 19. července 2011 k projednání petice č. 16/11 "Zachraňte Operu! Petice za zachování samostatnosti obou souborů Státní opery Praha". Senátní tisk číslo 120.

Výbor po úvodním slovu a informaci předsedy výboru senátora Jaromíra Jermáře k petice č. 16/11, která byla předmětem veřejného slyšení výboru dne 22. června 2011 – to jsem opomněl připomenout, že veřejné slyšení se konalo tento den, účastnilo se ho více než 100 lidí a přepis z tohoto veřejného slyšení byste měli mít, protože byl zaslán všem senátorům mailem. Takže pokračuji dál v návrhu usnesení, nebo v usnesení výboru: ...veřejného slyšení v souladu s ustanovením § 142a zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu a Podrobnějšími pravidly pro projednávání peticí v Senátu a po rozpravě

I. oznamuje Organizačnímu výboru Senátu, že šetření ve věci petice číslo 16/11, senátní tisk č. 120 bylo ukončeno,

II. doporučuje Senátu Parlamentu ČR na základě zevrubného seznámení a projednání senátního tisku č. 120 – petice "Zachraňte Operu! Petice za zachování samostatnosti obou souborů Státní opery Praha" na veřejném slyšení výboru dne 22. června 2011, přijmout návrh usnesení, který je uveden v příloze č. 1 tohoto usnesení

III. navrhuje Organizačnímu výboru Senátu zařadit na pořad následující schůze Senátu tento bod,

IV. určuje, že osobami zastupujícími petenty, které požívají práv podle § 142a odst. 102 jednacího řádu Senátu a jsou mluvčí petičního výboru petice uvedeni v příloze číslo 2 tohoto usnesení,

V. doporučuje, aby se projednávání na schůzi Senátu dále zúčastnili představitelů vlády ČR – MK ČR, jež výbor považuje za peticí dotčené a kteří jsou uvedeni v příloze číslo 2 tohoto usnesení.

A nyní k návrhu usnesení, které vám doporučujeme a které bylo přijato na schůzi VVVK dne 19. července:

Senát PČR

I. bere na vědomí petici č. 16/11 "Zachraňte Operu! Petice za zachování samostatnosti obou souborů Státní opery Praha" obsaženou v senátním tisku číslo 120,

II. konstatuje, že

a) petice číslo 16/11 "Zachraňte Operu! Petice za zachování samostatnosti obou souborů Státní opery Praha" je důvodná,

b) záměr a model navrhovaný Ministerstvem kultury ČR na sloučení obou divadel s jedním uměleckým vedením není vhodným řešením, neboť

1. probíhá bez stanovení konkrétního uměleckého záměru, bez zpracované jak dlouhodobé, tak i krátkodobé koncepce, která by akcentovala umělecký potenciál Státní opery Praha v souvislosti s ekonomickými ukazateli a nebere zřetel na specifiku obou scén,

2. řešení se neopírá o analýzy umělecké úrovně a očekávaného uměleckého rozvoje obou souborů,

3. navrhovaná transformace je bez odůvodnění její reálné potřeby,

4. se nezakládá na aktuálním rozboru hospodaření a detailního vyčíslení a srovnání stávajícího stavu s budoucími efekty,

5. se obává o možnou likvidaci samostatnosti Státní opery Praha a případný prodej obslužných objektů,

III. doporučuje Ministerstvu kultury ČR

1. předložit koncepci, která zahrne nejen současné charakteristiky hospodaření a umělecké úrovně Státní opery Praha, ale i vyčíslení konkrétní úspory sloučení – případného sloučení,

2. zvážit dopady sloučení uměleckých souborů a také odůvodnit deklarovaný prodej obslužných objektů,

3. zvážit možnost rekonstrukce stávajících budov dílen na Floře a skladů U Apolináře místo drahé výstavby nového zázemí Národního divadla,

IV. žádá Ministerstvo kultury ČR

a) o urychlené vypracování koncepce případné transformace a do té doby nepodnikat transformační kroky,

b) o průběžné poskytování informací k této problematice tak, aby členové VVVK Senátu PČR mohli vývoj ve Státní opeře Praha i nadále sledovat.

Jak jsem řekl, tento návrh usnesení byl projednán na jednání výboru, kdy z přítomných 7 členů výboru jej 6 podpořilo a jeden se zdržel hlasování.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane zpravodaji. Prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Nyní otevírám rozpravu. Připomínám, že se předpokládá, že vystoupí zástupci petentů a samozřejmě i pan ministr. Měl jsem nahlášeno, že o slovo požádal pan Lubomír Havlák. Prosím tedy, jestli je připraven k vystoupení. Ano. Prosím, máte slovo.

Lubomír Havlák:  Děkuji. Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážený pane ministře, vážení hosté. V posledních několika měsících jsme byli svědky několika protichůdných ortelů vyřčených ministerstvem kultury v otázce existence Státní opery Praha. Připomeňme si, že jedním ze záměrů ministerstva byla likvidace souboru k 30. červnu t. r. a započetí zhruba dvouleté rekonstrukce budovy Státní opery z důvodu jejího údajně havarijního stavu. Pak následovaly výroky ministerstva, že v Praze je prostor pouze pro jeden operní dům.

Dne 6. června ministerstvo kultury bez konkrétních ekonomických, právních i uměleckých analýz oznámilo sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem při zachování samostatnosti souborů a značky SOP. Ovšem já to považuji – nebo to považujeme za pouhou hru se slovíčky. Ve skutečnosti obchodní jméno Státní opery Praha od 1. ledna 2012 nebude existovat, protože Státní opera Praha tou dobou bude již pod organizační strukturou jiné příspěvkové organizace. To znamená, že ze značky SOP zbude pouhý nápis na fasádě budovy. Mají sice být zachovány oba soubory opery, ale otázkou je, jak dlouho. To za prvé. A za druhé už vůbec nelze hovořit o samostatnosti obou soubor, pokud budu umělecky působit pod jedním vedením.

Navíc je tady otázka baletu. Již bylo oznámeno, že klasicky vyprofilovaný soubor Státní opery Praha zanikne.

Ještě k té genezi. V lednu t. r. obdrželo tedy vedení Národního divadla – Státní opery Praha příkaz připravit majetkové sloučení Státní opery a Národního divadla. Ředitel Národního divadla dr. Černý nějaký návrh připravil, do dneška nebyl zveřejněn. Tehdy pověřený ředitel Radim Dolanský sloučení nedoporučil a předal ministerstvu kultury materiál, s kterým seznámil i zaměstnance Státní opery a veřejnost, kde své stanovisko zdůvodnil. Pak jsme očekávali nějakou diskusi, něco k tomu. Pan Dolanský se mezin tím též spojil s vynikajícími světovými osobnostmi ve světě opery, aby Státní opera měla perspektivně ve vedení skutečně špičkové osobnosti, což bylo někdy i vytýkáno, šlo o světového dirigenta Jana Lathama-Koeniga a současnou ředitelku Covent Garden v Londýně, paní Elaine Padmore. Oba byli připraveni pomoci, zapojit se plně do práce.

Byla tedy očekávána diskuse, k té nedošlo. Zajisté víte, že krátce na to došlo k odvolání pana Dolanského z funkce pověřeného ředitele.

Stav na konci minulého roku, tedy 2010 – ekonomický – Státní opery byl ve ztrátě třináct milionů, kterou nemůžeme dávat za vinu ani jednomu – úplně na 100 procent – z těch ředitelů kteří tam byli, protože ředitel Vocelka skončil v polovině roku, pan Dohnány nastoupil v druhé polovině roku. To by bylo na dlouhý rozbor.

Tady šlo o to, že byly cíle za pověřeného ředitele Dolanského, zvednout tedy nejen uměleckou úroveň, ale snažit se zlepšit ekonomickou situaci. I ve spolupráci s auditory ministerstva kultury, hlavně koncem minulého roku, došlo k takovému nastavení, že došlo k výrazné úspoře finančních prostředků na provozu. Díky přijatým opatřením, ale také díky zvýšené návštěvnosti, tedy tržbám, se začal lepšit i hospodářský výsledek divadla.

Například účetní závěrka Státní opery Praha koncem června roku 2011 prokazuje kladný hospodářský výsledek 9,121 mil. Kč, což dává naději, že spolu s japonským zájezdem, který by měl vynést asi 5 mil. Kč, by mohla být pokryta nejen ztráta z minulého roku, ale ještě dosažen kladný hospodářský výsledek za tento rok. Rozpočet přitom byl nastaven tak, aby většina provozních nákladů vznikla v první polovině roku a druhá polovina aby již byla soustředěna výhradně na vyrovnání hospodaření, aby prioritou bylo i pokrytí ztráty z minulého roku. To jsou holá fakta. Dovoluji si ještě zdůraznit – mohu to doložit písemně, že Státní opera nikdy neměla dva roky po sobě ztrátu. Jestli nedojde k "zpronevěření" těchto výsledků, o nichž jsem hovořil, a perspektiv, tak ani letos žádná ztráta nehrozí.

Ze strany zřizovatele zaznělo mnoho oprávněných výtek vůči Státní opeře, hlavně vůči minulým vedením. Nedovolím si tvrdit, že je u nás všechno dokonalé a že nic nepotřebuje změnu, ale i přes oprávněnost některých výtek musím zdůraznit, že sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem jako řešení situace do dnešního dne neumělo ministerstvo kultury zdůvodnit, a chybí analýza ekonomická i právní. Nechci napadat pana ministra, ale v televizi řekl, že právní věci se budou řešit v září.

Nerad bych hovořil dlouho, ale ještě bych se rád zmínil o jednom faktu. Ministerstvu kultury vadí konkurence dvou operních a baletních domů v Praze. Konkurence, kdy by šlo o podnikání, kdo bude úspěšnější, kdo vydělá více a kdo méně, je něco jiného než ve světě umění. Tam by úspěch měl být inspirací pro ostatní další práci, protože umělec je něco jiného, tady musí zvítězit všichni, úspěch jednoho souboru by měl být úspěchem pro jiný. Podstatné je, aby takovýto umělecký soubor měl vlastní umělecké vedení, které jej samo profiluje. V tom je podstata, proč Státní opera Praha odmítá sloučení pod jedno umělecké vedení. Nakonec je to i ministerstvo kultury, které o tom hovoří, jde i o organizaci divadelního provozu velkých vídeňských scén. Tam je ovšem zajištěna technika – dekorace apod. společně, ale umělecké vedení, směřování dramaturgie má svou samostatnost. To je o něčem jiném, když pomineme naše historické důvody už od 18. a 19. století jak Národního divadla, tak v genezi svého vzniku a původu i budovy bývalého německého divadla, dnešní budovy Státní opery Praha.

Posledních několik let má Státní opera Praha mimo klasický repertoár operní řadu úspěšných premiér, např. až po Smrt v Benátkách, která byla dávána za inscenaci roku, pak za ni Hluboký příkop a pak teprve ostatní mnoha kritiky, Sicilské nešpory, Bohéma nebo Peer Gynt, a mohl bych pokračovat ke Kafkovu Procesu, k Neronovi – bylo by to na dlouhé povídání. Tyto premiéry byly nesporně úspěšné a obohacující pro naši společnost a také i výhodné, protože byly hojně navštěvované i z ciziny.

Na druhou stranu musím uznat na základě své celoživotní divadelní praxe, že každodenní provoz neměl vždy stejnou úroveň, že zde byla sinusoida ve výkonu jednotlivých repríz. Tady je úkolem, aby dna této sinusoidy byla co nejvýše, přímku z toho nikdy neuděláme.

Rád bych citoval z dopisu paní Elaine Padmore, vynikající ředitelky Královské opery v Kodani a 11 let ředitelky Covent Garden, zcela mimořádně úspěšné manažerky a ředitelky, která řekla: "Co se týká Státní opery Praha, věřím, že si tento historicky významný operní dům udrží svou nezávislost a existenci."

Vážený pane ministře, žádáme vás, abyste znovu zvážil možnost samostatné existence Státní opery Praha. Je-li cílem transformace zvýšení umělecké kvality a zefektivnění provozu pražské operní scény, jsme pevně přesvědčeni, že řešení je zachování umělecké samostatnosti obou divadel – tedy Státní opery Praha a Národního divadla v Praze, v jejich čele budou umělecky respektované a manažersky erudované osobnosti.

Státní opera Praha může mít takovéto osobnosti v dirigentu Janu Königovi a paní Elaine Padmore. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji za dodržení časového limitu. Kdo se další hlásí do rozpravy? Je možné, aby vystoupil pan Josef Svoboda, druhý zástupce petentů a pak byste, pane ministře, vystoupil vy.

Josef Svoboda:  Vážené paní senátorky a senátoři, vážení přítomní, vážený pane ministře, dovolte mi, abych i já jako zástupce baletního souboru Státní opery Praha přispěl na tomto slyšení prezentací kritického názoru většiny umělců tohoto souboru na tzv. restrukturalizaci Státní opery Praha a Národního divadla, tj. jejich sloučení, i když s vědomím toho, že je zřejmě rozhodnuto a náš dlouhodobě prezentovaný názor nebyl při rozhodování a zřejmě ani do budoucna nebude brán v úvahu, současně bych chtěl podotknout, že naše osočování mnohdy i prezentované v médiích ze strany ministerstva a jiných zastánců restrukturalizace, že máme strach o existenci a místa, bereme jako úsměvné. Kdyby tomu tak skutečně bylo, vyhýbáme se námi vznášené kritice restrukturalizace a poslušně plníme rozhodnutí našich nadřízených, aby žádným způsobem nebyla ohrožena naše existence a angažmá. Přesto je názor většiny umělců baletního souboru na sloučení Státní opery Praha a Národního divadla kritický. A rozhodnutí ministra o tomto kroku považujeme za nepodložené konkrétními analýzami o tom, že sloučením bude dosaženo efektivnějšího provozu a dojde ke zkvalitnění uměleckého projevu nově spojeného souboru, a to především baletu. Dosud se žádný ze zastánců spojení konkrétně nevyjádřil k tomu, v čem přínos bude spočívat. Nikdo z našich nadřízených se nepokusil objektivně a smysluplně objasnit důvody výše uvedeného kroku, naopak spíše se dovídáme nepravdivé informace např. o tom, že členů baletního souboru Státní opery Praha je 13. Není tomu tak. Ze strany Státní opery Praha se transformace divadel týká minimálně 48 profesionálních tanečníků. Když zřizovatel Státní opery Praha, tedy ministerstvo kultury, souhlasilo se vznikem samostatného baletu, nenavýšilo nám mzdový fond. Právě z tohoto důvodu u nás v současnosti pracuje pouze 13 tanečníků v interním pracovním poměru, ostatní pracují na základě externích smluv. Podotýkám ovšem, že jde o stálý soubor. I externí tanečníci mají stejné povinnosti jako zaměstnaní sólisté. Uznejme, že toto není ideální stav, ale pokud v tuto chvíli ministerstvu kultury to tolik vadí, proč nenavýší Státní opeře fond? Pak by i externí pracovníci mohli být v řádném zaměstnaneckém poměru.

Zájem o spolupráci s naším souborem mají tanečníci nejen z ČR, ale i ze zahraničí, a to i se zkušenostmi a vzděláním z kolébek klasického tance jako např. z pařížské opery, Kirovova baletu nebo milánské La Scaly.

Dále si dovolím poukázat na kritizovanou efektivitu provozu baletního souboru Státní opery Praha, což má být zřejmě jedním z důvodů spojení baletních souborů. Balet Státní opery založil Pavel Šmok s Pavlem Bumbalou a působí s tu větší, tu s menší úspěšností do dneška. Byla to ovšem paní Hana Vláčilová, která na začátku minulé sezony převzala umělecké vedení souboru, stabilizovala soubor, okamžitě získala podporu převážné většiny tanečníků a pozvedla téměř okamžitě naši uměleckou kvalitu, což dokazuje i naše poslední premiéra baletu Giselle, která byla kladně přijata jak odbornou kritikou, tak našimi diváky.

Jak soubor, tak i diváci s povděkem přijali nasměřování našeho souboru ke klasickému baletu. Oblibu klasického baletu dokazuje v současnosti návštěvnost klasických baletů, která stabilně přesahuje 90 %. Z mnoha stran zaznívá kritika, že skladbu publika tvoří převážně turisté. Vždyť je známou pravdou, že každá koruna vložená do turismu, se vrátí mnohokrát. Navíc v tomto směru můžeme turistům dát dokonce na výběr, zda jít na klasické tituly ve Státní opeře, či na moderně pojatou tvorbu baletu Národního divadla.

Dále bychom chtěli zmínit ministrem dříve silně kritizovanou nejasnou profilaci domů, která však již teď a především u baletu je více než zřetelná. Balet Státní opery se vypracoval v klasický baletní soubor a balet Národního divadla se vydal modernější cestou, což jsou profilace jasně definované, odlišné a nejde o pouhou nejasnost. Soubor baletu byl do Státní opery začleněn jako samostatná složka v lednu roku 2003. V průběhu 8 sezon se stal rovnocenným partnerem souboru opery. Jeho nejen umělecké, ale především ekonomické výsledky jsou zcela nezpochybnitelné. Svou soběstačnost dokazuje dlouhodobě tím, že jeho tržby jsou nadstandardně vysoké i při jeho velmi nízkých dotacích na jeho činnost. Nezanedbatelnou skutečností je také fakt, že soubor baletu v rámci této dotace působí mimo své vlastní produkce navíc ve všech operních inscenacích. Pokud by jeho práci ve Státní opeře Praha měl v rámci finanční úspory začít suplovat balet Národního divadla, tak snadno zjistíme, že balet Národního divadla pracuje daleko méně efektivně než balet Státní opery.

Vybudovat tento klasický baletní soubor trvalo řadu let a bylo by velkou škodou ho zničit několika zásahy ministerstva.

Na závěr bych rád citoval významného světového výtvarníka Josefa Svobodu po tehdejším sloučení Divadla 5. května a Národního divadla, kde lze vidět určitou paralelu ze současného dění kolem Státní opery Praha a Národního divadla: "Rozhodnutí o zrušení Divadla 5. května a o jeho připojení k Národnímu divadlu pod jménem Smetanovo divadlo přišlo jako blesk z čistého nebe. V prvních chvílích jsme si mysleli, že jde o planý poplach, že to není pravda. Škrtnutím pera zničit příležitost, kterou dal pražskému divadelnictví právě květen 1945. Rozhodnutí jsme nechápali, nerozuměli jsme mu. Odmítali jsme umělecké důvody, umělecké nebyly. Jenže na nás nikdo nedal. Bolestně jsme si uvědomovali, že končí něco, co se už nikdy nebude opakovat."

Vážené dámy a pánové, takový je názor většiny souboru Státní opery Praha na rozhodnutí ministerstva kultury. Věříme, že i přesto, že rozhodnutí je nevratné, ve vaši podporu našeho názoru a doufáme, že ji umocní vaše nestranná profesionalita, odhodlání bránit kulturní odkaz, nepochopitelné zrušení plně fungujícího klasického baletního souboru.

Závěrem bych podotkl, že jakýkoli dialog o možném sloučení, nesloučení či transformaci Státní opery Praha a Národního divadla selhal. Navrhujeme tedy začít nový, lepší, konstruktivnější dialog. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. V rozpravě nyní vystoupí pan ministr.

Ministr kultury ČR Jiří Besser:  Vážený pane předsedo, vážené senátorky a senátoři, dámy a pánové, musím přiznat, že jsem velice překvapen postojem Senátu ČR k petici č. 16/11 Zachraňte Operu, petici za zachování Státní opery Praha. Mrzí mě, že přes veškeré snahy ministerstva o vysvětlení a představení postupu transformace nedošlo k pochopení zásadních bodů. V době mého nástupu na místo ministra kultury právě v tomto období loňského roku probíhala jednání mezi Magistrátem hl. m. Prahy a Ministerstvem kultury ČR o další existenci Státní opery Praha, resp. tato jednání spěla k dohodě o vytvoření čehosi, co by umožnilo spojení některých umělců Státní opery Praha a umělců Hudebního divadla Karlín za účelem odprodeje zrekonstruovaného divadla Karlín městem. Následně byla diskutována i varianta tzv. stagiony, kdy by přišli o práci všichni umělci Státní opery, nikoli varianta teatrologa Hermana, ale studie na ose magistrát – tým mého předchůdce Václava Riedlbaucha a nejmenovaný soukromopodnikatelský subjekt v pražské kultuře. Pochopil bych, kdyby dnes projednávaná petice byla v té době se stejnou razancí prosazována na všech úrovních. Proč nyní, když ministerstvo po zahájení hledání řešení už neudržitelné finanční a organizační situace Státní opery zvolilo bez zaváhání variantu zachování opery a baletu ve Státní opeře Praha včetně stávajících souborů a zajištění lepších podmínek pro jejich práci? Za tento postoj bych očekával spíše podporu napříč politickým spektrem a nikoli postoj opačný. Chápu však, že věta uváděná v mnohých médiích a dokonce i v oficiálním návrhu usnesení Senátu "likvidace Státní opery ministerstvem kultury" svádí spíše k emotivnímu postoji bez řádného uvážení a důkladného zjištění stavu věci.

Pokud bych chtěl zlikvidovat Státní operu, stačilo by pouze nečinně přihlížet na první pohled běžnému provozu organizace, zákonitě vedoucí ke svému zrušení ze zákona díky dvěma letům po sobě jdoucích deficitů více než 13 mil. Kč. Je to zákon č. 218/2000 Sb. Není to věcí zaměstnanců, ale je to věcí vedení ministerstva kultury, mých předchůdců a vedení Státní opery v několika předešlých letech. Myslíte, že je normální pro Státní operu za posledních 5 let opakovaně hledat vhodného ředitele? Nemyslím si, že to byl těžký úkol, mohlo se to vyřešit již v předchozím období a ne nečinně přihlížet stavu, který v současnosti řešíme. Tuto důležitou skutečnost a zvláště dlouhodobou ekonomickou nemohoucnost či nemoc organizace potvrdila také zástupkyně ministerstva financí jak na veřejném slyšení v Senátu 22. 6., tak na jednání s petenty a předsedou senátního výboru pro kulturu 19. 7. I přesto je Senát nadále přesvědčen o důvodnosti petice?

Na přelomu roku byly provedeny ekonomické analýzy Státní opery a následně i Národního divadla pro posouzení dvou variant řešení, které splňují zásadní podmínky návrhu – zachování Státní opery a zachování operního a baletního provozu v budově Státní opery Praha.

Hovoříme tedy o dvou variantách:

a) transformovat obě organizace, nikoli pouze sloučit, jak je nám neustále přisuzováno a podsouváno. Pokud by někdo pořádně poslouchal, jedná se o první nutný krok k zachování samotné existence Státní opery, který ale nestačí k vylepšení stávajícího neudržitelného stavu, b) ponechat obě organizace tak, jak jsou s navýšením příspěvku zejm. na mzdy a nutné investice Státní opery.

V případě simulace sezony v obou variantách s předpokládaným počtem představení, zaměstnanců, jejich mezd, provozních nákladů atd. vyšla varianta samostatných organizací jako mnohem dražší. Rozhodl jsem se tedy pro variantu transformace příspěvkových organizací, kde majetkové propojení není lékem na všechny postupně otevírané neduhy, se kterými se obě organizace potýkají a my se s nimi postupně seznamujeme.

Zástupce odborů Státní opery je schopen veřejně tvrdit, že umělcům nejde o zvýšení platů, ale o zachování samostatnosti organizace, která od založení v roce 1992, kdy slibovala ministerstvu nezatížení rozpočtu a jeho dofinancování ze soukromých zdrojů, působí jako turistická atrakce s kasovními trháky pro dosažení co nejvyšších tržeb ze vstupného, neboť vyjma příspěvku státu a tržeb žádné jiné zdroje financování nemá. Dramaturgická profilace, o které hovoří petenti a jejich zastánci? Všichni víme, že se organizace zřizované jedním ministerstvem – Státní opera Praha a Národní divadlo – nebyly schopny dohodnout na dramaturgiích tak, aby zamezily situacím, kdy v jeden den nabízejí stejný titul.

Argument, že jde vždy o umělecké pojetí režiséra inscenace a tím se zajistí odlišnost těchto nabízených stejných titulů, je pro překvapené návštěvníky Prahy nepochopitelný. Opět jde o nesmyslný souboj dvou divizí jednoho vlastníka – státu – o maximalizaci tržeb na úkor kvality poskytovaných služeb bez systému a koncepce řízení těchto dvou organizací. Znovu jsem se utvrdil v tom, že lidem, kteří se neustále snaží vyvolat dojem ničení vzácné a skvěle fungující státní kulturní instituce, nejde ani tak o instituci samotnou jak o jejich vlastní osobní či finanční zájmy, vyjma samotných umělců, kteří jsou v tomto případě k tomuto účelu bohužel zneužiti.

Vážený pane předsedo, vážené senátorky a senátoři, dámy a pánové, postoj ministerstva kultury k uvedené petici je neměnný a vzhledem k výše uvedenému věřím, že bude vnímán z jiného úhlu. Senát ČR konstatuje, že petice č. 16/11 je důvodná. Ministerstvo kultury je však přesvědčeno, že petice za zachování souborů Státní opery Praha ve stávající podobě nemůže být uvedena jako důvodná v případě, že Ministerstvo kultury ČR jasně deklaruje zachování samostatnosti souborů i značky Státní opery Praha, byť pod organizační strukturou jiné své příspěvkové organizace.

Rozhodnutí o majetkovém propojení Státní opery Praha a Národního divadla bylo učiněno na základě interních a externích analýz, týkajících se zejm. hospodaření Státní opery Praha, předpokládaných nutných investic do organizace Státní opery Praha (je to dáno razantním navýšením příspěvků) pro zachování samostatné organizace. I přes již zmíněný deficit 13,5 mil. Kč ročně za poslední 2 roky. Tato varianta ve srovnání s majetkovým propojením vyšla dlouhodobě jako méně výhodná. Celý problém Státní opery není primárně v uměleckém pojetí či v kvalitě operních či baletních představení, ale ve špatném hospodaření či špatné rozpočtové politice organizace. Oba uvedené důvody úzce souvisí s kvalitou kontrolní činnosti Ministerstva kultury ČR, ale právě proto se Ministerstvo kultury ČR rozhodlo tuto situaci vyřešit.

Senát dále konstatuje, že záměr a model navrhovaný Ministerstvem kultury ČR na sloučení obou divadel s jedním uměleckým vedením není vhodným řešením. Jsem překvapen, neboť žádný model nebyl ze strany ministerstva prezentován a tudíž jej nelze ani posuzovat. Prezentace celé transformace je od 6. 6. 2011 z tiskové konference oznámena na září tohoto roku. Znovu opakuji, že Ministerstvo kultury ČR jasně deklarovalo zachování samostatnosti souboru Státní opery, a to již na zmiňované tiskové konferenci. Hovořil jsem o nutnosti rozfázování transformace Státní opery Praha i Národního divadla s tím, že v září budou jednotlivé kroky dále veřejně prezentovány. I velké společnosti řeší autonomii svých firem či velkých oddělení v rámci divizí či dceřiných společností, a finální podoba takové struktury vznikne v podobě analýz a auditů. Jinak to nebude ani v případě této transformace.

Pokud se dalších bodů konstatování Senátu týká, Ministerstvo kultury ČR nemá za úkol řešit uměleckou úroveň, ale svým konáním systémově podpořit její růst či možnosti umělců dále na své umělecké úrovni pracovat, např. navýšení platů, možností vzdělávání, vytvořením kontrolních mechanismů v rámci kolektivních těles, zajištění důchodů pro baletní umělce, vytvoření dlouhodobého systému hospodaření s hudebními nástroji apod. To všechno transformace obsahuje.

Specifika scén byla a je při přípravě transformace brána na zřetel. Právě z tohoto důvodu Ministerstvo kultury ČR nikdy neuvažovalo o jiných variantách, kdy by Státní opera Praha nebyla operní a baletní scénou se stálým souborem. Všechny ostatní body byly již komentovány v úvodu.

Proč je změna zapotřebí? Bylo již zmíněno ve vyjádření a také na zmiňované tiskové konferenci. Pokud však hovoříme pouze o jednom z důvodů, tak deficit 13,53 mil. Kč je snad dostatečně reálnou potřebou změny či zásahu ze strany zřizovatele, zvláště pokud je to opakované.

Potřeba transformace Státní opery Praha i Národního divadla nastala ve chvíli, kdy se provozní otázky a problémy otevřely také s další příspěvkovou organizací v Národním divadle.

Senát dále konstatuje, že se záměr a model nezakládá na aktuálním rozboru hospodaření a detailního vyčíslení a srovnání stávajícího stavu s budoucími efekty, a obává se možné likvidace samostatnosti Státní opery Praha a případného prodeje obslužných objektů. Ministerstvo kultury ČR stejně jako Ministerstvo financí ČR disponuje dostatečnými informacemi pro analýzu dat Státní opery i Národního divadla, která proběhla a každoročně probíhá, stejně jako analýza externí.

Simulační analýza další existence samostatných organizací versus majetkově propojené organizace proběhla také.

V bodu 3 usnesení, kde Senát doporučuje, se budu opět opakovat, neboť nové informace od jednání z 19. 7. nejsou. Senát doporučuje předložit koncepci, která zahrnuje nejen současné charakteristiky hospodaření a umělecké úrovně Státní opery Praha, ale i vyčíslení konkrétní úspory sloučením. Ministerstvo kultury ČR prezentovalo na tiskové konferenci předložení koncepce v září, ale charakteristika hospodaření bude vyjádřena minulým stavem, neboť současný stav je věc pro Státní operu Praha kritický. Konkrétní úspora k 1. 1. 2012 nyní činí při sloučení organizace 22,3 mil. Kč. Transformace však musí přinést další úspory vzešlé mj. z nového kontrolního systému Ministerstva kultury ČR pro ekonomiku či procesně-personálního auditu Státní opery Praha i Národního divadla, který bude zanedlouho zahájen.

Výsledky těchto dvou vybraných mechanismů však nemůžeme zahrnout do podzimních informací, neboť i přes okamžité zahájení procesu budou kompletní výsledky známy na počátku roku 2012.

Druhým dechem je ale nutné dodat, že vzhledem k potřebám zvýšení platů – je způsobena např. principem stejného odměňování za stejnou práci, který je stanoven zákoníkem práce a platy zaměstnanců Národního divadla a zaměstnanců Státní opery Praha, které Národní divadlo převezme, se budou muset vyrovnat. Je celková předpokládaná úspora v první i ve druhé fázi vynulována, neboť mzdové prostředky tvoří většinu z celkových rozpočtů takto personálně obsazených institucí a organizací. Od začátku hovoříme o efektivitě vynaložených prostředků a nejen o úspoře, ta se ovšem s požadovanou efektivitou v budoucnu úzce spojí.

Senát doporučuje zvážit dopady sloučení uměleckých souborů a také odůvodnit deklarovaný prodej obslužných objektů. Myslím, že tímto vyjádřením dochází opět k nepochopení. Ke sloučení uměleckých souborů nedochází vyjma baletního souboru, dopady na tyto umělce jsme již deklarovali na veřejném slyšení, neboť všichni členové včetně externích spolupracovníků budou přecházet k 1. 1. 2012 do nového, dostatečně dimenzovaného a hlavně finančně zajištěného souboru baletu Národního divadla. K tomuto bodu nutno dodat snahu řešit alarmující situaci důchodového zabezpečení baletních umělců v rámci transformace. Je to opět ukázka špatného úmyslu či zneužití?

Odůvodnění případného prodeje obslužných objektů bude muset ministerstvo provést na úrovni vlády ČR po schválení ministerstvem financí. Není to žádný soukromý realitní prodej ministra kultury či jeho zaměstnanců.

Senát doporučuje zvážit možnost rekonstrukce stávajících budov a dílen na Floře a skladů u Apolináře místo drahé výstavby nového zázemí Národního divadla. Je zajímavé, že tento bod vložili petenti do návrhu usnesení k petici přesto, že se jich netýká. Mediálně jej komentují jako rozkrádání majetku ministrem či nehorázným plýtváním prostředků ministerstva. Jsem překvapen, jak mnoho petenti vědí o vnitřních potřebách Národního divadla, o pravidlech při prodeji státního majetku či systemizaci výroby a skladování.

Ministerstvo snad poprvé komunikuje nejen s vedením obou institucí, ale také s jednotlivými odpovědnými pracovníky, kteří přinášejí nové a nové podněty k systémovým řešením, která jsou implementována do procesu transformace. Pokud nazýváte výstavbu nového areálu Národního divadla drahou, co je tedy řešení rekonstrukcí Flory a Apolináře, které funkčností nesplňují předpoklady a kapacitně dále vydrží pouze několik let.

Já osobně to nazývám vyhozenými prostředky státu. Kdo z vás na pozvání ředitele Národního divadla již navštívil tyto lukrativní objekty a viděl ty úžasné developerské možnosti, například na Floře ve vnitrobloku památkové zóny. Jsou to nesmyslné domněnky petentů, kteří o dané problematice nemají v podstatě žádné informace, ale vtělí nám je pro média, jak stát o transformaci Státní opery a Národního divadla. Samozřejmě že tyto zásadní investice budou a jsou zvažovány odborníky všech potřebných oborů. Také ta transformace není ze dne na den, je to dlouhodobý projev, zkvalitnění obou státních kulturních institucí.

Osobně beru usnesení, kde Senát žádá o urychlené vypracování koncepce případné transformace a do té doby žádá nepodnikat žádné transformační kroky, mohu opět zopakovat slova o prezentaci dalších informací v září a o nutnosti pokračování v opatřeních na zastavení zrušení Státní opery Praha z důvodů dvou po sobě souvisejících a jdoucích deficitních let hospodaření. Informace členům výboru Senátu o této problematice budeme poskytovat rádi za předpokladu, že nebudou vyžadovány v nereálných časových intervalech, jak tomu bylo v posledních týdnech.

Věřím, že Senát pochopí moje rozhodnutí pokračovat v transformaci jako jediné možné a pro budoucnost prospěšné variantě řešení jak pro Státní operu Praha, tak pro Národní divadlo. Ale ať je usnesení Senátu jakékoliv, beru ho na vědomí. Postupovat však budu jen dle platných zákonů, tak jak mi ukládá slib člena Parlamentu a vlády ČR. Věřím, že před sedmi lety jsem použil správný citát: Žádná moc nesmí platit více jak zákony, tedy ani politická, ani odborářská.

Vážené paní senátorky, páni senátoři, máte možnost nyní dokázat, že Senát Parlamentu ČR není další odborářskou baštou v naší zemi, která vnímá falza a lži a nenaslouchá zákonům. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane ministře. Pro pořádek bych chtěl uvést, že pane ministře, Senát do této chvíle žádné usnesení nepřijal. Vy jste asi desetkrát nebo patnáctkrát uvedl, že Senát – zatím pouze máme návrh usnesení z výboru, to je jedna věc. A druhá věc, prosím, aby invektivy, jaké je složení Senátu, nebyly, protože by to zavánělo diskriminací. Tady může zastupovat občany každý, kdo je občanem České republiky. Děkuji vám.

Ministr kultury ČR Jiří Besser:  Omlouvám se, děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  A nyní pokračujeme v rozpravě. Kdo se hlásí do rozpravy? Pan senátor Petr Bratský. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Petr Bratský:  Hezký dobrý den, vážené kolegyně, vážení kolegové. Pane předsedo, děkuji za slovo. Já myslím, že je velmi dobře, že se podobné věci, jako co projednáváme v tomto materiálu, projednávají na půdě Senátu a že se i využívá možnosti, které Senát má, například veřejného slyšení nebo semináře odborného k nějaké věci, která hýbe důležitými otázkami, v tomto případě českou kulturou. Je tedy dobře, že ještě předtím, než jsme projednávali a dneska projednáváme tuto materii, že bylo veřejné slyšení a že jsme měli výbor, který se zabýval opakovaně situací jak ve Státní opeře, tak v Národním divadle, protože obě dvě instituce procházejí v poslední době několika problémy, řekněme i ekonomickými. A pozornost nejen odborné veřejnosti a ekonomů, ale určitě i veřejnosti, která využívá scén ke svému vnitřnímu obohacení, byla upírána tímto směrem již několik let.

Je i pochopitelné a jistě správné, že odbory se starají o své zaměstnance a že se jich ve chvíli, kdy mají obavy o to, co se bude dít, zastávají a snaží se hledat nějaký dialog, když ho nenajdou, dejme tomu v jednání se zřizovatelem. Je dokonce i pochopitelné, že bývalý ředitel má své vize a snaží se je prosazovat i v době, kdy už ředitelem není, i když možná méně pochopitelné je, že jde v čele demonstrantů, to jsem prostě já vnitřně pochopit nemohl, byť možná pociťuji, že touha prosadit některé své náměty a myšlenky, která byla vzetím funkce sebrána panu bývalému řediteli, byla dostatečná pro to, aby se snažil aspoň některé z nich ještě uplatnit.

Protože zde mohli vystoupit jenom někteří zástupci, tak jsem si vybral ještě z veřejného slyšení vystoupení dvou řečníků, kteří tam byli, protože si myslím, že ještě předtím, než budeme hlasovat o usnesení navrženém výborem, by bylo dobré, abyste je znali. První vystoupení bylo jednoho z odborníků, které si ministerstvo vzalo do komise, která mu pomáhala s jistou debatou okolo transformace. Byl to pan magistr Aleš Březina, ředitel Institutu Bohuslava Martinů. Samozřejmě v komisi byli i lidé jako dr. Herman, významný teatrolog, nebo pan dr. Srstka, který je právník a má i dlouholetou praxi z vedení v operních domech. V této komisi docházelo k diskuzím. Nebylo to tak, že by komise měla něco připravit a odevzdat panu ministrovi, ale sdělovali mu své názory. Co tedy říkal pan Aleš Březina, který mimochodem se zná výborně i s paní Padmore, o které zde byla řeč, neboť v letech 2000 – 2004, jak sám říká, dělal Řecké pašije v Královské opeře v Londýně a zná se s tou dámou osobně. Mimochodem říkal, že ona nikdy neusilovala o to, aby se stala uměleckou ředitelkou naší Státní opery, na to by neměla čas ani by nebyla zaplatitelná. Vůbec nevím, jak bychom chtěli dát peníze na zaplacení špičkové manažerky, která dosud vedla Královskou operu v Londýně, říká pan magistr Březina.

Já budu ale citovat jinou část jeho vystoupení: Já za sebe osobně jsem to ještě diskutoval zejména s ředitelem palermského divadla Lorenzo Marianim, dále i s ředitelem a dlouholetým intendantem bergenského festivalu dr. Alfredem Bogemanem. Ve Vídni pak s generálním ředitelem Theaterholding Wien, panem dr. Springerem, a pak ještě se současným ředitelem Wiener Staatsoper, panem doktorem Meierem. S panem dr. Meierem hlavně diskutoval, jak se jemu osvědčila práce v modelu jednak Theater Champs Elysée, jednak pařížské opery, kde měl pro nás nesmírně přínosnou zkušenost v tom, že tam pracují dva operní domy, Palais Garnier a Opéra Bastille. Jakým způsobem fungují ansambly v těchto dvou operních domech, což je situace, která nese mnoho shodných rysů s tou současnou pražskou situací. Dále pracoval ve trojsložkovém divadle v Lausanne, v opeře Lausanne, kde řešil právě spolupráci více souborů. Tedy pan magistr nám sdělil na veřejném slyšení, že se snažil jako odborník celou situaci probírat s dalšími odborníky z Evropy a že takových lidí, jako je paní Padmore a další, jakoby na poradu samozřejmě mohl kdokoliv získat více a bylo správné, že i tehdejší vedení se snažilo s paní Padmore a s dalšími odborníky jednat, a že se snažili získat jejich názor na to, jak vůbec můžou vícesložkové operní domy nebo divadla fungovat. Mimochodem celá věc se netýká jen Státní opery, ale i Národního divadla.

Dále pak diskutovala paní ing. Jarmila Fuchsová, ředitelka odboru financování kapitol státního rozpočtu ministerstva financí, tedy abychom nepodsouvali panu ministrovi, který tady předtím zmiňoval, že to je názor ministerstva kultury. Cituji názor ministerstva financí tak, jak ho paní ředitelka řekla: Tak jako všechny příspěvkové organizace ze zákona jsou povinny dosahovat vyrovnaného hospodaření, je to zákonná povinnost. Když máme ztrátu ve Státní opeře za rok 2010 přes 13 milionů, tak do konce letošního roku musí ta ztráta být vyrovnaná. Ovšem Státní opera nemá zákonné možnosti jak se s tím vyrovnat. Nemá totiž rezervní fond žádný. Už v roce 2008 sahala na svůj fond reprodukce majetku, takže si podvázala jakékoli možnosti pořizování majetku. Musí tedy nastoupit jednání se zřizovatelem, čili s ministerstvem kultury. Když ty peníze nesežene, tak v roce 2013 by Státní opera byla zrušena ze zákona. Tolik paní ing. Fuchsová z ministerstva financí.

A na závěr bych ještě možná citoval něco od pana náměstka ministra kultury Radka Zdráhala, který zde vystoupil jak na veřejném slyšení, tak na výboru, který opakovaně nabídl zároveň dialog se zástupci zaměstnanců. Já bych byl velmi rád, aby k tomu dialogu bylo nastoupeno, případně pokračováno, protože jedině v dialogu může dojít k nějakému vylepšení situace. Pan náměstek řekl, že si zadá ministerstvo proporcionálně personální audit pro obě dvě scény, jak pro Státní operu Praha, tak pro Národní divadlo. Ve druhé fázi, která by měla přijít 2012 až 2013, je celková reorganizace na základě tohoto procesního personálního auditu, struktury nově vzniklých organizací nová organizační struktura včetně personálního řešení, pak bude dorovnání platových podmínek Státní opery Praha a Národního divadla, což pan ministr přislíbil ještě v letošním roce, že bude provedeno. Takže pro vaši informaci, v průměru se jedná asi o 2 000 korun rozdílu, o 2 000 korun jsou v Národním divadle platy vyšší, takže ve Státní opeře by se měly dorovnat. A mimo jiné také důchodové připojištění tanečníků, což do této doby v ČR neexistuje, ale je to obor, kde ti lidé samozřejmě odcházejí velmi brzo do důchodu ze zdravotních důvodů. Takže důchodové připojištění tanečníků já třeba považuji za výrazný krok dopředu pro jejich sociální zabezpečení do budoucna.

Já za sebe musím říci, že po zjištění všech skutečností, jakkoli sympatizuji, a to zdůrazňuji, jakkoli sympatizuji se zástupci zaměstnanců Státní opery Praha, protože jim jde o jejich scénu, samozřejmě, tak jsem se už na výboru zdržel k navrženému usnesení, protože musím vzít v úvahu i ekonomické, personální a další věci a znovu a znovu zdůrazňuji, se nemají konat jenom ve Státní opeře Praha, ale i v Národním divadle. Takže z toho důvodu si myslím, že kroky, které ministerstvo dělá, jsou kroky nutné, vynucené, že kdokoli z nás by byl v situaci, že by řídil jako zodpovědný hospodář toto ministerstvo, tak by něco podobného musel dělat, možná záleží více ještě na tom dialogu a za to bych se přimlouval, aby ministerstvo se zástupci zaměstnanců tento dialog vedlo i nadále. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, pane senátore. A práva podruhé využil pan Havlák, který se přihlásil o slovo. Prosím.

Lubomír Havlák:  Děkuji za udělení slova. Nejdříve bych si dovolil upozornit pana předřečníka, že co se týče názoru paní Padmore, máme její velice čerstvý dopis, její obsáhlé vyjádření k její spolupráci, takže všechny informace, které zde podával, by mohly být zavádějící. Takže by se mohl informovat, její zájem skutečně je. Ale já bych se rád dostal k hospodaření. Hovoří se o soběstačnosti, procentech, v tom byla úspěšnost Státní opery jasná. Také můžeme hovořit o efektivitě využití vložených prostředků do scén, tady je doloženo ekonomickými rozbory, že každá koruna vložená ze státních peněz do Státní opery Praha byla využita v podstatě dvakrát efektivněji než v Národním divadle. Ale to nedávám k tíži Národnímu divadlu, protože tady se pořád obchází to, a to je bohužel asi neznalost nadřízených orgánů, že Národní divadlo musí plnit jiné úkoly než Státní opera Praha, jakožto záležitosti světového operního repertoáru a dramaturgických zajímavostí. Národní divadlo má svůj úkol v naší historii, v udržování našeho kulturního hudebního odkazu, tak jak nám to ukládají už z doby obrozenství. Nechci tady mít nějakou přednášku coby bývalý pedagog literatury a zpěvu, ale tady je to zcela ignorováno, a proto byl měl být tolerován vysoký příspěvek na fungování Národního divadla. A pokud bude plnit tyto úkoly, a dobře je plnit, tak by to mělo být nahlíženo trochu jinak. Proto hovořím o této efektivnosti. Ale ještě k paní ing. Fuchsové, domnívám se, že měla špatné informace, protože odborové organizace, jak Unie profesionálních zpěváků, tak orchestrálních hráčů, dostávají pravidelně informaci o hospodaření divadla. Čili mají přístup k situaci, ve které se divadlo vynachází, čili i k účetní závěrce. Já bych si z ní dovolil krátce citovat, tak jak byla tato účetní závěrka předána, má ji i ředitel: Státní opera Praha vykázala za první pololetí kladný hospodářský výsledek ve výši 9 milionů 121 tisíc korun. Hlavním důvodem tohoto zlepšeného hospodářského výsledku je dodržení rozpočtovaných nákladů prakticky ve všech položkách. Na druhé straně se také daří trvale překračovat plánované výnosy zejména u vstupného. Nejedná se o nastavení nízkých tržeb v rozpočtu, ale o skutečné překročení, neboť, a to je důkaz, v některých měsících se jedná o historickou výši tržeb. To je ostatně patrné, můžeme předložit zájemcům tabulku. V druhé polovině roku v měsíci říjnu má uskutečnit Státní opera Praha při provozu, který tady bude, ještě navíc dlouhodobý zájezd do Japonska, který by měl přinést čistý zisk ve výši 5 milionů k těm devíti. Záleží samozřejmě na devizovém kurzu, můžeme se pohybovat třeba okolo několika procent, třeba deset, ale pořád jde o tuto sumu přibližně. Pokud by se tedy i nadále udržel vývoj nákladů a příznivý vývoj tržeb, bude Státní opera Praha vykazovat kladný hospodářský výsledek až do konce roku 2011. Dle stavu k 30. 6. 2011 neměla Státní opera nesplacené závazky pojistného na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a veřejného zdravotního pojištění, a rovněž neměla nedoplatky vůči finančním orgánům, vyjma těch, které vyplývaly z vyplacených mezd za červen 2011 a budou splatné v červencových termínech. Tolik tedy k hospodaření. Mohu doložit černé na bílém, že nikdy se neopakoval dvakrát záporný hospodářský výsledek. A pokud nebudou tyto peníze vydělané i za samozřejmě velké snahy celého souboru, který pracuje s velkým uvědoměním, a takovou maximální snahu nepamatuji, a nebudou tedy prošustrovány, tak ten kladný výsledek může dokonce pokrýt i ztrátu z minulého roku. I když kdyby nepokryl, pořád to nedává důvod k likvidování organizace kvůli dvakrát opakovanému zápornému hospodářskému výsledku.

Ještě bych se rád dostal, jestli mohu, pane předsedající... (Předsedající: Ještě máte čas.)

K tomu, že samozřejmě tady byly i výtky, které já jsem bral jako logické od ministerstva, a to byly záležitosti dílen, výroba dekorací, údiv, proč se vše nevyrábí v dílnách Národního divadla, ale já mám opět důkazy, a objevil jsem to regulérní cestou, jak už jsem hovořil, že buďto z kapacitních, ale především z cenových důvodů nebylo možno zadávat pravidelně nějaké práce dílnám Národního divadla, protože když vám tu dekoraci udělá někdo mnohem levněji, tak je to jasné. Totéž co se týká techniky – naráželo se na ředitele Dvořáka, že to je jeho osobní kšeft, že zrušil techniky, stavění dekorací, bourání apod. – tzv. kulisáky. No, proč to musel udělat? Protože byly sníženy mzdové prostředky a musel to řešit vlastní činností, co mu zbývalo, ale udržel provoz. Takže tady byl myslím velice neoprávněně nařčen.

Takže tyto důvody, které byly dávány, ekonomické, jsou velice nepodložené. Považuji to za nedotažené, jak tady jeden z předřečníků řekl, a velice mi chybí jakákoliv reflexe ministerstva kultury k tomu, jaké úkoly vlastně by ty instituce z historických důvodů svého původu, své geneze, i obětí lidských, které tady probíhaly v koncentračních táborech apod., považuji to za velikou necitlivost a odbornou nedostatečnost, ale to není věc ministra, to je věc jeho týmu, protože ministr nemůže zvládat celý resort. Když jsem šéfoval divadlu, také jsem něco nezvládl, ale je to mini proti tomu problému. To je záležitost týmová a není to záležitost tohoto ministra, protože je ve funkci krátce, je to záležitost několik let zpátky, čili to můžeme brát jako velký nedostatek vůbec v práci ministerstva kultury za poslední řadu let. Já vám děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. A nyní vystoupí pan senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera:  Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, já nebudu mluvit o této petici, ale spíše o peticích obecně. Jak jsem zjistil, petici podepsalo 18 000 lidí. Svého času 35 000 lidí podepsalo petici proti utrácení útulků – psů v útulcích. Kdyby si každý z nich vzal psa, tak bychom nepotřebovali útulky. Říkám to proto, že petice jsou taková česká zvláštnost, petice jsou velmi snadné. Petici vám podepíše každý, protože ho to nic nestojí. Kdyby za podpis na petici se účtovalo 1 000 korun na administrativní náklady, tak by už nebylo tolik petentů.

Já budu navrhovat změnu jednacího řádu, protože ještě dnes mě bolí ruce, jsou tu pamětníci, kdy jsme 6 hodin zasypávali tady Důl Frenštát, měli jsme tady i jiné pikantní sloučení, třeba dělení škol tuším někde v Jablonci. Jednoduše řečeno, tato věc určitě je vážná, ale není hodná toho, aby ji projednával Senát, protože tak vážná zase není. Například dálnice D8 je určitě věc z hlediska celospolečenského skutečně důležitější. Takže já vůbec nerozumím a nevím, co petenti očekávají od toho, že by jim Senát zařídil. Senát může přijmout usnesení, že je zásadně proti tomu, aby se slučovalo či rozdělovalo, mohl by také přijmout usnesení, že nejlepší by bylo obě scény privatizovat, a pak by nebyl problém, když jsou tak dobré, tak ať se uživí samy. Také byl mohl přijmout usnesení, což by se asi petentům příliš nelíbilo. Takže proč jsem vystoupil? Právě proto, abychom si uvědomili a aby si to uvědomili petenti, že takovéto petice nemají valného významu. Valného významu by měla petice poloviny České republiky, která by chtěla vystoupit z EU či z NATO, nebo někam vstoupit. Tomu bych rozuměl. Ale toto není jednání k řešení problémů, byť přiznávám, že to není asi jednoduchá věc, ale je to na úrovni vlády. My jsme tady řešili věci, které jsou na úrovni samosprávy nebo krajské samosprávy, a myslím si, že jestli někdo očekává, že tu něco vyřešíme, tak tu akorát ztratíme čas a nespokojení budou všichni, petenti i ministerstvo. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, jenom pro pořádek uvádím, že jak petenti, tak Senát postupuje v souladu se zákonem. Nyní se přihlásil pan senátor Jaromír Jermář. Připraví se pan senátor Jaromír Štětina.

Senátor Jaromír Jermář:  Pane předsedo, kolegyně, kolegové, vážení hosté. Samozřejmě slyšíme tu odlišné názory ze dvou stran. Pan senátor Bratský zde citoval některé lidi, kteří vyjádřili svůj názor na veřejném slyšení. Já bych nechtěl, abych tady zase já citoval některé jiné, kteří se vyjádřili právě proti tomu sloučení, ať to byl třeba pan Jiří Srstka, který byl ředitelem Národního divadla v letech 1992 až 2002, ať to byl třeba i pan Jan Petřík, který je místopředsedou umělecké rady orchestru Národního divadla. Ale říkám, ty názory tady asi odlišné budou.

Já bych navrhoval to, protože si myslím, že samozřejmě každý tady řekneme svoji představu, co je nám bližší, co není bližší, pravomoc rozhodnout bude mít samozřejmě ministerstvo, ale i my máme právo tady vyjádřit svůj názor. A proto bych možná ještě zdůraznil, stejně jako nepomíjím a neupírám právo vyjádřit svůj názor občanům právě i těmi petičními akcemi. My si stěžujeme, že lidé nemají o nic zájem, že nechodí k volbám, a já si myslím, že právě občanská společnost může tuto situaci zlepšit. Dejme prostor lidem, aby svůj názor mohli vyjádřit, neberme jim ho. Často slýcháme, jakým právem se oni vyjadřují, od koho mají mandát. Oni nám nechtějí přikazovat, co musíme udělat, oni nám chtějí pouze sdělit svůj názor. A já si myslím, že my politici bychom měli umět tento jejich názor poslouchat, naslouchat jim, ne že vždycky říkám slyšet ten názor. My se pak rozhodneme podle svého svědomí. Při projednávání jsme samozřejmě slyšeli informace, ale bohužel musím říci podle mého, že i při těch jednáních, ať už to bylo třeba i při jednání výboru, a myslím, že někteří kolegové to mohou potvrdit, že vystoupení zástupců ministerstva mně přišlo takové zvláštní, kdy bylo znevažováno úsilí petentů, ač šlo o vážný dialog, byl znevažován náš zájem o tu věc, prostě byl to názor tlumočený tak, jak byl tlumočen. My máme právo buď se s ním ztotožnit, nebo neztotožnit. Já si myslím, že tady my toto prokážeme při hlasování o návrhu usnesení. Kdo bude mít názor blízký ministerstvu kultury, může odmítnout ten návrh usnesení výboru. Komu zase je bližší návrh usnesení výboru, tak ho samozřejmě podpoří. Takže asi tolik. Já bych možná – jestli pak budu vystupovat – já bych vás požádal, protože moje stanovisko k tomu návrhu usnesení výboru je kladné, takže bych vás požádal o jeho podporu.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore, nyní vystoupí pan senátor Jaromír Štětina. Prosím.

Senátor Jaromír Štětina:  Děkuji vám, pane předsedající, za slovo. Já jsem jenom chtěl reagovat na projev pana kolegy senátora Kubery a vaším prostřednictvím, pane předsedající, bych mu rád vzkázal, že to nejhorší, co se může stát zákonodárci, je, když se uzavře do věží ze slonoviny a nenaslouchá tomu, co lidé chtějí a potřebují. Děkuji za pozornost. (Ojedinělé bouchání do lavice.)

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji vám, nyní přistoupí pan senátor Luděk Sefzik.

Senátor Luděk Sefzig:  Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážené paní senátorky, páni senátoři, milí petenti. Nejsem uzavřen ve věži, ale přiznávám, že je to oblast, ač jsem z uměleckých kruhů – moji rodiče, prarodiče, praprarodiče byli poměrně významnými hudebníky. A velice děkuji i souboru Státní opery Praha za Nabucca, kterého zazpívali na nádvoří, a musím říci, že to na mne zanechalo ohromný dojem. V podstatě jsem si uvědomil, že projednáváme tuto petici. Přesto se necítím dostatečně kompetentní k tomu, abych posoudil správnost navrženého usnesení a musím říct, že po tom vysvětlení, které zde zaznělo z úst pana ministra, tak já osobně nemohu to usnesení podpořit. Přijde mi prostě naprosto logické, že stát, který je zodpovědný za financování jím zřizovaných organizací, se snaží dělat něco, zejména v době krize, kdy těch prostředků není mnoho, se snaží dělat něco k tomu, aby oba soubory nezanikly – prosím, aby existovaly po té své umělecké touze a dráze, ale aby se chovaly efektivněji.

Myslím, že poslední kapkou, která vedla ministerstvo k tomu, že toto učinilo, bylo to, že v jednom městě konkurují si stejně zřizované organizace jedním představením. Představte si, že byste byli zřizovateli takových dvou organizací, vy byste to nechtěli řešit? Já si myslím, že toto mohlo být tou poslední kapkou, kdy vyvrcholila snaha o to nějakým způsobem tento systém vyřešit.

Já mám ještě jedno postesknutí, které je ryze osobní. Moji rodiče mi často říkali, když přišla řeč na naši Zlatou kapličku, jak moje prababička velice obtížně vychovávající 11 dětí, byla vdovou asi od svých 30 let, měla velmi těžký život, dala poslední zlato, které měla, poslední rodinné zlato – náušnice, snubní prstýnek po svém zesnulém manželovi, dala na opravu Zlaté kapličky. Mně to přišlo trochu, že Státní opera – a já jsem příznivec a je to můj pocit, nemusí být všichni stejného ražení – já mám velmi rád klasický balet a klasickou operu, musím říct, že mě příliš neoslovují moderní zpracování, ale to je moje ryze osobní věc. Přijde mi, že tato Státní opera Praha bojuje za existenci klasického pojetí opery. Já doufám, že tím sloučením, které doufám, že nastane, že se přenese duch Státní opery Praha do moderního ducha Národního divadla, a že to pojetí Národního divadla bude zase blíže mé touze toho klasického pojetí, protože si myslím, že to je větší problém Národního divadla. A doufám, že ten duch, to dobré, které je v obou těchto organizacích, že bude spojeno, a to, co tam tak dobré není, a to, co nemusí většině – protože většina to financuje – nemusí většině náležet, že bude poníženo. Samozřejmě umělecké proudy jsou různojaké. Každý má názor na své umění. Ale pokud se týká o podporu, tak je třeba, aby skutečně ta podpora byla spíše většinová. Já nemohu podpořit návrh usnesení, které zde výbor – věřím tomu, že velmi svědomitě – vypracoval, přijde mi tendenční a myslím si po vysvětlení pana ministra – já mu za to vysvětlení děkuji – že se přikláním k tomu, aby ministerstvo činilo, jak uzná za vhodné. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Jiří Oberfalzer a připraví se pan senátor Tomáš Töpfer.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Vážený pane předsedo, pane ministře, autoři a signatáři petice, vážené kolegyně a kolegové. Já jsem dlouho zvažoval, jestli mám k tomuto tématu vystupovat, protože ono je velice složité a mnohovrstevné a myslím si, že na ně nelze dát jednoduchou, jednoznačnou odpověď.

Dovolte mi ale pár věcí přece jenom okomentovat.

My se tady dnes zabýváme nějakým stavem věcí, který ovšem má svou historii. Tato historie, jak zde už zaznělo, v případě Státní opery a jejího řízení, případně dozoru z ministerstva kultury, nebyla vždy velice úspěšná a je možná i určitým neštěstím, že tyto úvahy o tom, jak naložit se Státní operou, nemohly přijít dříve než přece jenom určité osoby – a nechci tady být konkrétní – ve vedení Státní opery přivedly tuto instituci do vážných potíží.

Dlouhodobě se úvahy o tom, zda Praha má či nemá mít dvě operní scény, vedly, to není úplně nová myšlenka. Existovala zde koncepce, a já třeba o ní vím od pana ministra Jehličky, a asi nebyla ani v jeho případě zcela nová, že by se ze Státní opery mohla stát metropolitní opera a být tedy jakousi zdravou konkurencí scéně Národního divadla. Myslím si, že i taková koncepce by byla zajímavá a možná přínosná. Pravda ale je, jak vím zase z jiných zdrojů, že jednání s Prahou probíhala léta letoucí a nepodařilo se dosáhnout na tomto tématu shody.

Zazněl tady, myslím od kolegy Sefziga, názor, že není úplně systémově rozumné, aby dvě instituce podobného zaměření zřizované stejnou státní institucí existovaly vedle sebe v jednom městě. Může to tak být, nemusí to tak být.

Já si myslím, že to hlavní, o co tady jde, je – a jsem rád, že v tomto smyslu dosahujeme určitého ujištění – aby Státní opera, její prostory, její umělci, její soubory zůstali v těch funkcích, pro které sloužili dodnes. Pakliže slyšíme, že Státní opera bude nadále v budově Státní opery působit, pakliže slyšíme, že soubory budou zachovány, tak mě to do jisté míry uklidňuje.

Že by to mohlo být jinak, anebo tak, jak nyní navrhuje ministerstvo kultury, to je všechno pravda. A tady si bohužel musíme přiznat, že nemáme absolutně žádné kompetence ministerstvu do toho zasahovat.

Myslím si, že je správné, že o některých závažných věcech mluvíme, a možná, že by tato debata nebyla nutná, kdyby – a to je moje kritická poznámka na adresu ministerstva – komunikace byla trošičku koncepčnější od samého začátku. Já nevím přesně, jak to všechno vzniklo. Fakt je, že tady se uvolnila stavidla některých záměrů, které nebyly úplně hotové a diskuse předběhla vlastně tvorbu reálných koncepcí.

Nebylo možná šťastné, že se koncepce, která vznikla za éry předchůdců pana ministra Bessera, a sice koncepce teatrologa pana Hermana, zveřejnila dřív, než vlastně ministerstvo samo si ujasnilo své záměry. Ministr vlastně od začátku musel čelit argumentům a kritice, která tak dalece vlastně věcně ani nesměřovala k jeho záměrům a k jeho koncepcím. Stalo se tady mnoho zmatečného.

Měl jsem možnost a rád jsem se sešel se zástupci vedení souborů Státní opery. Považuji za velice užitečné a přínosné setkání s bývalým ředitelem panem Dohnalem, který tady myslím sedí, jestli se nemýlím. A musím říci, že se mně jeho představy a jeho záměry v zásadě líbily, byly mi sympatické. Ale když zvažuji všechny okolnosti, tak nemohu nevidět, že asi bohužel tady ten důležitý čas, kdy se tato koncepce mohla prosadit, byl promarněn, a zejména jeho předchůdci. Čili není to jeho vina, jeho představa se mi líbila, ale současně se mi prostě zdá, že dneska už není naplnitelná.

Další obava, která zazněla, byla obava o nemovitý majetek. Ale ten se týká vlastně Národního divadla. A tady jsem si obstaral určité názory ze strany odborníků a skutečnost je taková, že soudobá koncepce budování výprav, kulis a zkrátka technického vybavení pro jednotlivá představení už je skutečně někde úplně jinde než v minulém a předminulém století. Dneska se buduje scéna v podstatě na míru, v prostorách, které dovolují simulovat reálnou velikost scény, například Národního divadla nebo Tylova divadla či Státní opery, a pro takovou stavbu a pro takové budování musí mít zázemí, dílny, také dostatečně velké prostory a na úrovni doby dostatečně technicky vybavené. Tohle už objekty na Floře a u Apolináře neumožňují, a není ani úplně podle mého názoru rozumné, aby takovéto dílny, takové technické zázemí existovalo nebo existovaly v centru města, z logistických, ale i ekonomických důvodů. Budování nových dílen a výrobního zázemí pro první pražskou scénu, ať už bude nebo nebude zahrnovat i soubor a objekt Státní opery, mimo centrum v nějaké rozumně dostupné vzdálenosti, což se týká okrajových čtvrtí Prahy, je prospěšný záměr. Existuje zde také nějaká fáma, že to bude v Mělníce, tak to mi bylo zcela vyvráceno.

Tato koncepce je prostě v zásadě rozumná. Výprava pro každé představení se přiváží kontejnerem, čili je to otázka dopravy velkých nákladních vozů, tiráků, které přivezou veškeré vybavení pro každé představení. A vy, kdo se občas procházíte na Ovocném trhu, tak to znáte ze zázemí Stavovského divadla, že tam přijede kontejner s kompletní výbavou, ta se tam složí. Pro skladování takovýchto kontejnerů musí být objekty dostatečně přístupné pro dopravu, moderně vybavené pro manipulaci s těmito kontejnery a samozřejmě tedy zcela jinak technicky koncipované, než tomu bylo u historických objektů.

O tom, jak se s objekty, až dojde k výstavbě takového zázemí, naloží, tady pan ministr mluvil, a já myslím, že to bylo velmi srozumitelné. O jejich osudu bude rozhodovat vláda, čili nikoli ministr, nikoli aparát ministerstva, je tedy sledovatelné, jakým způsobem bude tento prodej, případně koncepce nového využití těchto objektů probíhat a jakým způsobem bude rozhodována.

Musím si přiznat, že vzdor určitým sympatiím, které i nadále přetrvávají, k záměrům a představám členů souborů Státní opery, a zejména s ohledem na velmi sympatickou koncepci pana ředitele Dohnala, s určitou lítostí musím konstatovat, že přece jenom u mne převládá dojem, že historický vývoj událostí, nemožnost domluvit se s hlavním městem Prahou a i ekonomické a personálně procesní aspekty v mém případě spíš nakonec převažují pro myšlenku sloučení těch scén a přijetí nové koncepce.

Bavíme se zde vlastně o bodu A a neznáme ještě bod B. To je nevýhoda naší diskuse. Až bude ministerstvo hotovo se svou koncepcí, můžeme se dále na půdě výboru nebo třeba i pléna o ní bavit. Faktum je, že ji nemůžeme určovat. My tady můžeme říci své názory. Já souhlasím s panem senátorem Štětinou, že je potřeba slyšet názory zúčastněných stran i odborníků, ale i laiků, fandů daného oboru. Ale koncepci musí připravit ministerstvo a ponese za ni také odpovědnost, politickou i jinou. A té my ho nemůžeme zbavit, ani mu novou povinnost zde uložit.

Čili můj závěr je, že se po všech diskusích, po všech úvahách a snahách seznámit se jak s detaily, tak i s obecnými kulturními koncepcemi kloním k té koncepci, kterou ministerstvo představuje. Jsem upřímně napjat a očekávám, jaká bude její konkrétní podoba, tj. proces transformace a jak vlastně přesně bude ve výsledku vypadat fungování spolupráce těchto scén, čili i nové scény Státní opery v rámci Národního divadla.

S ohledem na to musím říci, že návrh usnesení, který je zde předložen pro plénum, nemohu podpořit a zdržím se hlasování. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. A zatím posledním přihlášeným je pan senátor Tomáš Töpfer, prosím.

Senátor Tomáš Töpfer:  Děkuji, vážený pane předsedo. Vážené dámy, vážení pánové, já jsem v trošku pikantní situaci. Nechtěl jsem k této petici vystupovat, protože sám jsem ředitelem divadla, i když malého, ne tak velkého operního domu, a vím, jak je to složité budovat koncepci divadla, vychovávat talenty, jak je to křehká a dlouhodobá věc, a jak z laického pohledu vkusu systémem líbí – nelíbí nemůžeme dost dobře posuzovat výsledky Státní opery ani Národního divadla, protože by to bylo velmi nesvědomité od nás.

Ale chtěl jsem upozornit na jinou věc, kterou tady v zásadě řešíme, což se pokusím směrovat k panu ministrovi kultury.

Všimněte si, že my tady řešíme existenci dvou operních domů v Praze. Někdo z nás bude mít jistě názor, že by mohl být jeden kvalitní nebo dva kvalitní, že by to mohla být metropolitní opera. Ovšem všechno už tady padlo.

Ale my tu v zásadě, v podstatě skrytě řešíme jinou věc. My tady řešíme monopol státu, monopol státu a státního rozpočtu, který si na kulturní instituce a divadla vybudoval. Za 20 let po pádu komunismu jsme nebyli schopni vybudovat něco jiného, tj. nějaké více zdrojové financování kultury a kulturních institucí.

Když jsem se zmínil o daňových asignacích, to znamená možnosti odpisu části daní ve prospěch zákonem určených věcí, jako je charita, kultura, náboženské spolky, tak pan ministr Kalousek, který za chvilinku se dostaví, jako bývalý křesťanský demokrat se málem pokřižoval a nechtěl už o tom slyšet.

Kdybychom takové možnosti měli, tak možná, že tohle to tady vůbec neřešíme, řešíme problém mecenášství, mohl by existovat velký operní dům placený báječnými, dokonce třeba nadnárodními firmami. Ale to všechno je sen.

Já jenom jsem moc chtěl poprosit, abychom neposuzovali takovéto instituce především z ekonomického hlediska. To je velmi krátkozraké, velmi neseriozní. Dosah a význam takovýchto kulturních institucí se opravdu nedá změřit třinácti miliony korun deficitu.

A rád bych ocitoval Shakespeara, který říkal: Kdo bláznům zaplatí, je moudrý, pojistil si tak dobrou pověst už zaživa. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore. Byl jste poslední, který se přihlásil do rozpravy. A protože se už nikdo nehlásí, rozpravu končím a prosím pana zpravodaje, aby se vyjádřil k rozpravě a zejména nám připomenul, jaký návrh bude předmětem hlasování.

Senátor Jaromír Jermář:  Děkuji, pane předsedo. Jenom bych připomněl, že vystoupili dva zástupci petentů, z toho pan Havlák dvakrát, vystoupil pan ministr Besser a pak vystoupilo celkem 7 senátorů. Někteří se vyjádřili odmítavě k návrhu usnesení, proč ho nemohou podpořit, zdůvodnili to. Já jsem tady i řekl, že svoje stanovisko každý vlastně vyjádříme hlasováním.

To znamená, že tu máme jediný návrh, a to je návrh výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, a tento návrh jsem zde už ocitoval, takže bych poprosil, abychom hlasovali o tom, zda ho přijmeme nebo nepřijmeme.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Ano, děkuji. Přistoupíme k hlasování. Budeme hlasovat o návrhu, tak jak jej uvedl pan senátor Jaromír Jermář a jak je uvedeno také v tisku č. 120/1. Přítomno je 66 senátorek a senátorů, potřebný počet pro příjetí návrhu je 34.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s návrhem, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že při hlasování č. 37 bylo registrováno 66, kvorum pro přijetí 34. Pro návrh se vyslovilo 37 senátorek a senátorů, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Děkuji všem zúčastněným na projednávání tohoto bodu a tento bod končím a my se nyní s panem místopředsedou Petrem Pithartem vystřídáme v řízení schůze.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Vážené paní senátorky, páni senátoři, dalším bodem je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

Tisk č. 148

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 148. Návrh uvede ministr zdravotnictví pan Leoš Heger. Máte slovo, pane ministře.

Ministr zdravotnictví ČR Leoš Heger:  Dobrý den. Vážený pane místopředsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte mi, abych uvedl návrh zákona, kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.

Rád bych na začátku řekl několik všeobecných myšlenek.

Jedná se o zákon o veřejném zdravotním pojištění, který patří k jakýmsi kodexovým zákonům ve zdravotnictví, stojí na něm ta část zdravotnického dění, která se týká způsobu úhrad a finančních záležitostí, které se řeší veřejným zdravotním pojištěním.

Zákon výrazně ovlivňuje chování jednotlivých aktérů a možnost systému proplácen potřebné zdravotní výkony a jeho změna patří do koncepce zdravotnictví, kterou ministerstvo má.

V této koncepci je jedním z hlavních bodů zklidnění nervozní situace, která panuje ve zdravotnictví po velmi dlouhou dobu. Patří sem snaha nastolit spravedlivé rozdělování zdrojů, do čehož samozřejmě patří i boj proti korupci, ze které je zdravotnictví velmi často obviňováno. Patří sem posílení jistot pro pacienta, který je středobodem zdravotnického systému, ale na druhé straně i zdravotníků, jejichž věčná nespokojenost systém velmi negativně ovlivňuje, a musím konstatovat, že tato nespokojenost je mnohdy velmi namístě.

Je potřeba zároveň posílit i roli zdravotních pojišťoven, a to jak na stránce jejich zodpovědnosti vůči systému, tak na stránce možnosti, jakou mají ovlivňovat systém ku prospěchu pacienta i zdravotníků.

V tento moment bych řekl, že ve světě existují dva typy systémů, když to hodně zjednodušíme – systém, který je založen na platbě státu, popřípadě jedné zdravotní pojišťovnické agentury a na druhé straně systémy, které jsou založeny na pluralitě systémů. Často se vedou ideologické souboje o to, který z těchto systémů je lepší. A já se netajím s tím, a to říkám dlouhodobě, že nelze jednoznačně říci, který systém je lepší. A ty systémy ve světě existují v obou podobách, někde dobře, někde špatně a nedá se jednoznačně říci, že by jeden převažoval jednoznačně nad druhým systémem.

Já to říkám proto, že v diskusi, která zde jistě zazní a již nad našimi návrhy zazněla, bude hodně ideologie, ale je potřeba si uvědomit také to, že ty systémy, ať jsou postaveny jakkoliv, tak vyžadují nejenom diskusi nad tím základem, ale vyžadují diskusi nad tím, jak jsou dolaďovány podle své historie, podle základní konfigurace systému a jak toto ladění je průběžné, protože medicína se vyvíjí, společnost se vyvíjí a toto ladění je potřeba dlouhodobě udržovat, což je jedním z problémů našeho systému.

Říkám to úmyslně proto, že tato vláda převzala systém pluralitní a nevzala si za cíl ho změnit na systém jakýsi unitární, přestože tyto snahy zde občas zaznívají ze strany opozice, ale vláda si vzala za cíl tento systém doladit do podoby, kdy by opravdu fungoval jako systém pluralitní. Není totiž tajemstvím, že hlavní revoluce, která ve zdravotnictví proběhla zhruba před 20 nebo 19 lety, kdy byl u nás pluralitní systém zdravotních pojišťoven založen, proběhla dávno a od té doby se příliš s tímto systémem mnoho nestalo.

Jaké jsou tedy konkrétní kroky v koncepci ministerstva zdravotnictví? Ministerstvo připravilo zákon o zdravotní péči, který už proběhl prvním čtením v Poslanecké sněmovně v Parlamentu ČR. Tento zákon by měl právně doladit právní jistoty pacientů a zdravotníků a definuje poněkud odlišně lege artis, neboli definici správného postupu zdravotníků.

Ta druhá část snah ministerstva se týká zde předkládaného změnového zákona na bázi zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. A bude ještě následovat návrh zákona, který je ve stadiu přípravy, věcného záměru o zdravotních pojišťovnách.

Základní body, se kterými my jsme vstupovali k té novele, která více méně zahajuje éru změn zdravotnictví, a tato éra bude trvat dlouho, protože změny, na rozdíl od některých názorů, my si myslíme, že nelze provést nějakou jednoznačnou náhlou revolucí, ale musí se odehrávat postupně.

Základní věci, které novela přináší, jenom na úvod, abych udělal jakýsi abstrakt, je definice standardu a nadstandardu, přináší celou řadu změn v oblasti lékové politiky. Ta u nás před několika lety prošla výraznou změnou, která měla za cíl celý systém lékové politiky zprůhlednit na základě Evropské unie a rozhodnutí Nejvyššího soudu. A tak se ukázalo, že je v tom celá řada administrativních problémů a léková politika začíná být touto novelou vyměněna.

Učinili jsme některé kroky k umožnění slučování zdravotních pojišťoven a otevřeli jsme znovu otázku regulačních poplatků a přišli s návrhem zvýšení poplatku za jeden ošetřovací den. Postupně se přidala k tomu řada dalších změn, o kterých ještě budu mluvit.

A jenom bych obecnou část zakončil konstatováním, že návrh je předkládán v souladu s programovým prohlášením vlády a klade si za cíl vytvořit zlepšení legálního prostoru pro poskytování zdravotní péče. Do tohoto prostoru patří i možnost připlatit si za zákonem stanovených pravidel za poskytování zdravotní péče. V předloženém návrhu se to popisuje především ve změnách § 13, který v souladu s Listinou základních práv a svobod pojištěnci jeho nárok na zdravotní péči hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a současně mu umožňuje vybrat si tzv. ekonomicky náročnější variantu zdravotní péče, kterou nebude hradit celou, ale zaplatí pouze rozdíl mezi variantou základní, která je hrazena ze zdravotního pojištění, a variantou ekonomicky náročnější.

Já bych velmi rád zdůraznil to, že se nejedná o snižování základního standardu, naopak novela přináší lepší definici toho, co je základem, který musí dostat každý pacient. A nadstandard umožňuje jakési rozšíření v případě, kdy existuje dvojice výkonů, které mají prakticky stejný medicínský účinek, ale ten jeden je prostě dražší, svým způsobem je to jakýsi luxus. Tímto manévrem je snaha vyloučit z plných úhrad zdravotního pojištění pacienty, kteří ten luxus tak úplně nepotřebují a nechat je připlatit s tím, že toto připlácení by mělo být přínosem celého fondu zdravotního pojistného a mělo by vlastně sloužit k tomu, aby se tento fond mohl dále rozvíjet ještě nad rámec toho, co platí běžné zdravotní pojištění a popřípadě stát za své státní pojištěnce.

Ustanovení o možném nadstandardu a jeho úhradách bylo v Poslanecké sněmovně široce diskutováno a v důsledku této diskuse byl návrh zákona pozměňovacími návrhy ještě upřesněn. Mám za to, že návrh zákona, který schválila Poslanecká sněmovna, není v části, upravující možnost připlatit si na ekonomicky náročnější variantu zdravotní péče, v konfliktu s listinou základních práv a svobod, neboť pojištěnci zaručuje právo na zdravotní péči, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu a účelu, kterého má být jejím poskytnutím dosaženo, která je v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, a u které existují důkazy o její účinnosti, vzhledem k účelu jejího poskytnutí.

Protože tato část zákona bude nepochybně diskutována i při dnešním projednávání tohoto návrhu, rád bych již v rámci úvodního slova předeslal, že nesouhlasím s názorem, který často zaznívá, a to, že zavedení legální možnosti připlatit si na ekonomicky náročnější variantu péče, bude pro pojištěnce znamenat zúžení rozsahu hrazené péče a rozdělení zdravotnictví na zdravotnictví pro chudé a zdravotnictví pro bohaté. V tomto směru zastávám názor zcela opačný, neboť mám za to, že navržená úprava je pro pojištěnce pozitivní, a to nejenom proto, že mu umožňuje výběr, ale především proto, že bude mít možnost nalézt v právních předpisech, které zdravotní výkony lze jako ekonomicky náročnější variantu vůbec nabízet, a jak se stanoví částka, kterou si za takovouto variantu doplatí. Doposud tento prostor v právních předpisech vymezen není, avšak poskytování zdravotní péče za přímou úhradu pojištěncem je v řadě případů již nyní bez jakýchkoli pravidel nabízeno a pojištěnec nemá možnost si tyto nabídky nikde ověřit.

Druhou významnou oblastí, jak už jsem řekl, kterou obsahuje vládní návrh novely zákona, je oblast lékové politiky. Smyslem úprav, navrhovaných v této oblasti, je zavedení některých opatření, která povedou k optimalizaci výdajů ze systému veřejného zdravotního pojištění, a to především tím, že se zrychlí vstup generik do systému zdravotního pojištění, a naopak se zpřísní podmínky pro vstup drahých inovativních léčiv do tohoto systému, které sem vstupují někdy až příliš rychle ještě ve fázi, kdy nejsou jejich účinky plně prokázány. Vyřadí se z úhrad podpůrné a doplňkové léky a zrychlí se provádění revizí, maximálních cen a úhrad tak, aby úspory vznikaly dříve, než doposud.

I oblast lékové politiky doznala při projednávání v Poslanecké sněmovně řady změn. Došlo např. k vyřazení léčiv s konečnou cenou do 50,- korun z úhrad zdravotního pojištění, zrušení regulačního poplatku za položku na recept a zavedení regulačního poplatku za celý recept, a to ve stejné výši 30,- korun.

Byla provedena úprava cenových soutěží formou elektronických aukcí, které zvýšením atraktivity pro výrobce a zavedením dostatečných ochranných opatření především ve formě sankcí, mohou přinést výraznou úsporu systému zdravotního pojištění, kterou bude v budoucnu možno počítat až v miliardách.

Všechny tyto změny v lékové politice včetně upřesnění způsobu úhrad zdravotnických prostředků, tak jak jsou spočteny ve variantě velmi přísného posuzování, by měly vést k úsporám systému ve výši asi 1,5 miliardy ročně.

Vedle návrhu na úpravu legální spoluúčasti pacienta na ekonomicky náročnější variantu zdravotní péče a návrhu změn v lékové politice pak vládní návrh obsahuje ještě další změny, které rovněž nejsou nevýznamné, jako je např. úprava v oblasti slučování zdravotních pojišťoven, protože podle vládního programového prohlášení se počítá se sloučením pojišťovny ministerstva vnitra s vojenskou zdravotní pojišťovnou.

Dále, jak už jsem zmiňoval, se počítá se zvýšením regulačního poplatku při hospitalizace, prodloužení lhůty pro vybírání a vymáhání pojistného, pokut a penále, a nezanedbatelné nejsou ani sankce, které by se mohly uvalit na zdravotní pojišťovny v případě, že nebudou naplňovat ustanovení zákona 48.

Další detaily budou nepochybně předmětem diskuse a objasním je případně v rámci této diskuse.

Předložený návrh zákona byl projednáván senátním výborem pro zdravotnictví a sociální politiku a ústavně-právním výborem, které shodně doporučily návrh zamítnout. Přes jejich negativní stanovisko mi však dovolte vyjádřit přesvědčení, že navrhovaný zákon zavádí velmi potřebná opatření v systému veřejného zdravotního pojištění, vedoucí k řadě úspor, a proto vás žádám o podporu tohoto návrhu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane ministře v roli navrhovatele, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Návrh zákona projednal ústavně-právní výbor a přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 148/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Miroslav Nenutil. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Usnesení tohoto výboru vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 148/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jan Žaloudík, a toho nyní prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jan Žaloudík:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, kolegové, vážený pane ministře, VZSP se zabýval touto komplexní problematikou tak, že oproti obvyklé praxi jako zpravodajové v nedílné jednotě působili tři kolegové, a to kolegyně Dernerová, kolega Sušil a já, už proto, abychom nezanedbali žádný aspekt a neměli třeba jenom jedno vidění. Protože diskuse bude zřejmě velká a nepochybně se projednáváním této novely spouští i jakási etapa v českém zdravotnictví, dovolil bych si jednu smírnou větu, a nerad bych, aby byla poslední, že zcela souhlasím s panem ministrem, že kdybychom zdravotnictví stále a pravidelně kultivovali, nepotřebujeme náhlé a dramatické reformy. Myslím si, že na tom se možná v tomto sále shodneme všichni, ale je to ovšem kdyby...

Ačkoliv tato novela běží stále pod heslem novely zákona 48, tak pro přesnost musím říci, že má novelizovat nejen zákon 48/1997, ale také zákon 592/1992 o pojistném na zdravotní pojištění, také zákon 551/1991, o Všeobecné zdravotní pojišťovně, dále zákon 280/1992, o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách. S tím souvisí jistá novelizace v zákoně 15/1993, o Armádě ČR, a je to také novelizací určitých částí zákona 258/2000, o ochraně veřejného zdraví v oblasti, která se týká zejména očkování.

Potom tato novela obsahuje četné přílohy tabulky.

Já svůj osobní názor později sdělím v obecné rozpravě, nicméně možná že i tady se shodneme, že je vždycky otázka, co má patřit do zákona a co by mohlo patřit spíše do různých prováděcích předpisů a vyhlášek, protože v tomto ctihodném zákoně také komentujeme třeba to, že náplast na kuří oka se má hradit, o čemž bych nepochyboval, ať už jinak zastávám jakékoli stanovisko.

Takže v této velké heterogenní skupině návrhů jsme se snažili zorientovat. Důležitá byla také část, kterou možná bude komentovat kolega Sušil, to jsou poznámky k legislativnímu procesu, že to, co před sebou máme, už je komplexní pozměňovací návrh asi 47 návrhů, který potom ve 2. čtení předkládal pan ministr Heger jako poslanec. A samozřejmě jsou i námitky k tomu, že řada věcí nemohla projít standardním procesem, tím spíše, že jak budu komentovat dále, mohly se tam objevit i některé drobné darebnosti, nebo to, co veřejnost by mohla jako darebné návrhy vnímat.

Budu se nyní věnovat první části.Tam jsme se zabývali ve výboru systémem stanovování cen a úhrad, což je velká část návrhu, je to velice důležitá, spíše expertní problematika. V této zemi je nemnoho lidí, kteří rozumí systémům vypočítávání úhrad cen léků, a je jisté, že i z té novelizace je to potřeba. Jsou tam také jistá upozornění na nejasná zmocňovací ustanovení, a potom procesně technické nedostatky, které odhalila až praxe, tady revize léků apod.

To jsou věci, které samy o sobě, kdyby tam měly zaznít, budou dostatečnou náplní a budeme se jim věnovat velmi odpovědně už proto, že se budeme snažit nalézt konsensus.

Potom se v novele zákona nově definují i na základě implementačních tlaků prostředky pro moderní terapii, používání tkání a buněk, opět expertní problematika, s kterou bychom se měli posunout dopředu, a objevuje se tam také nový termín vysoce inovativní léčivé přípravky. To už je diskutabilnější. Nevíme, zda tato kategorie je inovativní, jestliže využívá nový princip nebo využívá novou technologii, nebo využívá jen novou, zpravidla vyšší cenu. Zdá se v podtextu, že tady nám vadí to, co je vysoce inovativní a někdy až neúměrně nákladné. Ve skutečnosti si dovedeme představit inovace, které proces zlevňují, a tam bychom jim asi bránit zase neměli. I když ve zdravotnictví to nebývá pravidlem.

Některá vyřčená slova tady v tomto návrhu mají obsah totiž méně jasný i v té interpretaci. Když se někdo bude odvolávat na vysoce inovativní přípravek, tak abychom věděli.

Zvýšení regulačního poplatku, jak je to formulováno, znamená poplatek za hospitalizaci. Nerad bych, aby to dnes uvázlo na poplatcích, protože poslední 4 roky jsme se skoro nebavili o ničem jiném, ale možná v rámci serióznosti, proč mu říkáme regulační? Je to příplatek za hospitalizaci, byl 60,-, má být 100,-. Jistě se nedotkne toho, kdo na golfovém hřišti dostal ránu míčkem do hlavy, a potom tři dny musí být ve špitále. Jistě se dotkne těch důchodců, kteří měli třeba mrtvici, už mimo golfové hřiště, a budou tam celý měsíc, dva měsíce, tři měsíce, čtyři měsíce. Ale říkám, že je to oblast, kde já osobně sám se nechci vůbec profilovat, už proto, že nás to stálo 4 roky života a myslím si, že by si veřejnost měla rozhodnout, jak se k tomu chce stavět. Samozřejmě jde o velké peníze, ale ne tak velké, jako je ve zdravotnictví zvykem. Ale proč tomu říkat regulační. V praxi jsem většinou nezažil, že by lidé chtěli ve špitále zůstávat. Spíše z něj chtěli utíkat. Takže ta regulace tam probíhala už tím, když někomu dáte možnost, že může jít dnes nebo zítra domů.

Potom je v návrhu věc, která určitě bude předmětem diskuse, a nad tou jsme se samozřejmě shodovali ve výboru, to je to, čemu se říká standard, nadstandard, a já, protože už se ty pojmy začínají zase trošku vyprazdňovat, tak jsem si to dovolil spíše pojmenovat nově zaváděný princip dysekvity a ekonomicky stratifikované zdravotní péče. Europožadavek je ekvita, tady je jakási dysekvita, ač víme, že rovnost nebude nikdy, už proto, že jsme různě konstituovaní. Já bych tady nebyl pro rovnostářství, ale pro jednotná pravidla.

Hovoří se tam o zajímavé věci, také o rozšíření zdravotní péče zmírňující utrpení. Je jistě účelné rozšířit zdravotní péči, poskytnutou s cílem, zmírnit utrpení. Utrpení při porodu je jistě značné a dá se tedy svým způsobem zmírňovat i utrpení při porodu tak, že se provádí bezbolestné. Ne vždycky je to medicínsky zdůvodněné. Jiné utrpení je ovšem u člověka, který umírá s pokročilým nádorem.

Ty věci naznačuji jenom proto, že je někdy dobře, když se je nesnažíme moc přesně pojmenovat, protože život je natolik barvitý, že potom tím buď umožníme pole pro zneužívání, anebo tím tlačíme některou skupinu do kouta, což primárně určitě nechceme.

Potom je tam oblast kontrolní činnosti, prodloužení lhůt pro úhradové vyhlášky a pokuty, to jsou věci více méně správní, kde určitě můžeme chápat důvody, proč se mají napravovat tak, aby stejně jako při dalším bodě o pojistném, se zajistil správný výběr, řádný výběr a včasný výběr prostředků pro zdravotní pojištění.

Následuje zákon o všeobecné zdravotní pojišťovně, který je inovován terminologicky, hovoří se místo regionálních poboček o klientských pracovištích, prosím, v té fázi, kdy jsme pojištěni, jsme klienti, někdy jsme pacienti, dobře, to jsou věci terminologické a nepříliš vážné.

Co tam může pokládat část veřejnosti, a já k ní patřím, za darebné, je podsunutí určité fixace pozice dlouhodobých členů správních rad a dozorčích rad. Dosud to bylo dvě funkční období, teď to má být na věčné časy. Zaznamenal jsem argumentaci v tisku jednoho z poslanců, který říkal, že čím déle je člověk ve funkci, tím je vlastně zkušenější a pro společnost prospěšnější. Jistě je to tak. Zkušenost císaře Františka Josefa, myslím, 68 let ve funkci, velká zkušenost, nechci tady otevírat otázku Fidela Castra a jeho zkušenost za 50 let ve funkci. Prostě myslím si, že to část veřejnosti může vnímat jako darebnou vsuvku do věcí velmi vážných. Úhrady léků, vypočítávání ceny léků a do toho, jak dlouho ještě budu ve správní radě. Není to hezké.

Pak jsou tam věci, které souvisejí s další částí, což jsou zaměstnanecké oborové pojišťovny a další, a zejména ty se brání, ale je to i z části o veřejné pojišťovně, veřejné zdravotní pojišťovně, že přechodné ustanovení bude takové, že to, co nějakým způsobem zůstává na účtu k datu roku 2010, bude z 1/3 převáděno do zvláštního fondu. Zástupci menších pojišťoven, těch oborových, to vnímají jako jakousi formu konfiskace, já bych tento návrh byl schopen absorbovat, ale očekával bych ho spíše z levé strany spektra. Možná je to úsilí o vyrovnání kmenů, které nejsou jednotné, a víme, že se snažíme nějakým způsobem sjednocovat podmínky, vyrovnávat pravidla. Jenom chci říci, že toto je velkou starostí zejména těch menších pojišťoven, které říkají, a mají na to právní rozklady, že to je v rozporu s právními ustanoveními jinými. To je tedy otázka přerozdělování do zajišťovacího fondu. Jenom říkám, které všechny rozpory návrh budí, aniž bych v nich zrovna chtěl vidět názory zleva nebo zprava.

Pak s tím souvisí trošku zákon o Armádě ČR, jsou zase právní stanoviska, že tam vůbec být nemusela, protože jiné vysvětlení umožňuje, aby ta věc byla realizována s pojišťovnou vojenskou i bez této úpravy.

Zpravodajská zpráva má 9 stran. Já jsem ji jenom stručně komentoval, abyste viděli ten rozsah, a z toho pak malinko vyplyne i to, co už teď přečtu jenom na závěr jako jeden odstavec, protože i souhrnné stanovisko má tři strany, a tam je hlavní dojem z toho, a i to, proč jsme k tomu byli velmi rezervovaní.

Navrhovaná novela je pro svou heterogenitu témat a jistou zmatečnost nově zaváděných opatření jako celek jen málo přijatelná, ač některé její dílčí části by si v tématicky lépe strukturované podobě podporu zasloužily. Skutečně přínosný a přijatelný návrh vyžaduje daleko transparentnější model schvalování obsahu jednotlivých novelizovaných zákonů podle samostatných tématických okruhů. Tedy například léková politika, pravidla pro regulační a jiné poplatky, definice rozsahu péče, hrazené z veřejného pojištění. Podmínky pro fúze a fungování zdravotních pojišťoven apod. Pak by bylo možná lépe diferencovat nutné kroky korektivní a technické od nových principů měnících chod zdravotnictví a ústavní jistoty občanů České republiky. Tzv. reformní balíky, míchající nesouvisející témata, se ani v minulosti evidentně neosvědčily, podlamují důvěru veřejnosti v legislativu a ve svých důsledcích potřebné změny jen komplikují a oddalují.

A z výše uvedených důvodů navrhujeme zamítnutí předkládaného zákona jako neúměrně hybridního a účelového pokusu, vnášet do zdravotnické legislativy více nezajištěných rizik, než náprav, a to včetně kolizí s dosavadními pravidly na hranici ústavnosti.

Říkám, to jednání ve výboru bylo delší, pan ministr řadu věcí komentoval, zdůvodňoval, vysvětloval, také ředitel Státního ústavu pro kontrolu léčiv se vyjádřil.

Usnesení, které bylo v této věci přijato, zní potom z VZSP: Po odůvodnění ministra zdravotnictví Doc. Hegera, zpravodajské zprávě senátorky Aleny Dernerové a senátorů Jana Žaloudíka a Radka Sušila, po rozpravě výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR zamítnout návrh zákona a určuje mě zpravodajem po jednání o návrhu zákona.

Já v této fázi děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Já vám také děkuji, pane zpravodaji. Prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. A ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj ÚPV kolega Nenutil. Přeje si vystoupit a má slovo. Prosím.

Senátor Miroslav Nenutil:  Děkuji za slovo, pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, oprostím se od obsahového hlediska návrhu zákona. Z pozice zpravodaje ústavně-právního výboru se zaměřím čistě na formální stránku zákona.

Už z úst pana ministra zde zaznělo, že Ústavně-právní výbor doporučuje tento návrh zákona zamítnout, a to bylo rozhodnutí na základě většinového hlasování. A hlavně z těchto důvodů.

Ústavní koncepce ochrany zdraví u nás je zakotvena do čl. 6 a v čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Tato koncepce předpokládá poskytování zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění na základě rovného postavení všech pojištěnců. Navrhovaná úprava však zavádí do právního řádu nové instituty, jednak institut hrazené zdravotní péče ze zdravotního pojištění, která je poskytovaná v základní variantě, tzv. standard, a institut zdravotní péče, poskytovaný v ekonomicky náročné variantě, tzv. nadstandard. Které úkony budou hrazeny do jedné nebo druhé varianty, má být stanoveno právním předpisem.

Protože ale právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky mají občané na základě veřejného zdravotního pojištění za podmínek, jež stanoví zákon, ústavně-právní výbor má pochybnosti o ústavnosti předkládané koncepce této právní úpravy, protože tyto podmínky má stanovit pouze právním předpisem.

Další důvod, který zazněl na jednání ústavně-právního výboru, je pak i znění v přechodných ustanoveních. Domníváme se, že cílem přechodných ustanovení je především odstranit nebo alespoň zmírnit negativní důsledky, které by mohly při střetu dosavadní a nové právní úpravy vzniknout. Není podle nás obvyklé, aby v přechodných ustanoveních byly ukládány povinnosti, což tedy v návrhu zákona, přechodných ustanoveních v odst. 2 a 3 se tak děje.

Dále bych jenom stručně řekl, že v tomto zákonu je celá řada pozitivních návrhů. Bohužel ale tento návrh zákona se dotýká úpravy 6 dalších zákonů, přičemž se domnívám, že téměř každá z těchto úprav by si zasloužila vlastní zákon.

Seznámím vás tedy s usnesením ÚPV, kdy po úvodním slově Doc. MUDr. Leoše Hegera, ministra zdravotnictví, který vystoupil jako zástupce navrhovatele, po mé zpravodajské zprávě výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR projednávaný návrh zákona zamítnout, určuje mne zpravodajem výboru a pověřuje předsedu výboru Miroslava Antla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane kolego, pane zpravodaji, a jsem povinen v této chvíli podle §107 Jednacího řádu zeptat se vás, zda někdo navrhuje, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikdo takový tu není.

Otevírám obecnou rozpravu. Mám tady tentokrát 4 písemné přihlášky, ty mají vždycky přednost takřka absolutní, a podle toho, jak došly k předsednickému stolku, budu udělovat slovo kolegům Lebedovi, Janečkovi, Drymlovi a Žaloudíkovi. Prosím pana senátora Pavla Lebedu, aby se ujal slova.

Senátor Pavel Lebeda:  Děkuji za slovo, pane místopředsedo, vážené kolegyně, kolegové, pane ministře.Tak k nám do Senátu začaly, milé kolegyně a kolegové, dorážet těžké zákonodárné kalibry, dokumentující reformní vzepětí naší koaliční vlády. Já se stručně zmíním vůbec o způsobu, jakým byla tato norma doručena, jakým způsobem byla konzultována.

S lékařskou veřejností se v podstatě ministerstvo nebavilo. Opozice se neměla vůbec možnost seznámit s materiálem, a když to reklamovala, tak jí bylo poukázáno na to, že si to mohla najít na internetu. Což mi přijde jako výsměch zákonodárcům. Čtěte si na internetu, tam to je. To je úžasné.

Ovšem aby to nebylo tak snadné, tak ještě než se mohlo začít něco diskutovat, tak už dorazily z téhož tábora pozměňující návrhy velmi za drobné. A konec konců na nedostatek diskuse stížnost se odbyla tím, že je to konec konců možno diskutovat po předložení do sněmovny. Tak jaké pak stížnosti.

Navíc ještě bylo vždy hned požádáno o zkrácení doby k projednávání. Normy, které nám dnes předložil pan ministr, označit je jako reformní nebo aspoň součást reformy, je opravdu eufemismus. Koncepčně jsou tady tři okruhy spolu na první pohled nesouvisející. Na první pohled říkám, protože se jejich společný jmenovatel přece jenom najde, a to jsou peníze. Je tady zvýšené DPH, stoupají náklady na vstupy do zdravotnictví, na dražší přístroje, na dražší léky. A teď ty peníze začínají chybět, a kde se vezmou.

Nabízí se možnost zvýšení neúměrně nízkých plateb za státní pojištěnce. Ale na tom je plomba. Jestli nevíte, co je to plomba, tak plomba je, jestliže politik významné politické strany je obviněn z korupce a začne to vyšetřovat policie, dostaví se příslušný prokurátor, dá na to plombu, pryč od toho, nechat to plavat. Takže na nízké platby za státní pojištěnce, na tom je plomba. Zrušit zastropování nejvyšších příjmových kategorií, na tom je plomba. Osoby samostatně výdělečně činné, které odvádějí podstatně nižší odvody než zaměstnanci, na tom je plomba také. A kde tedy ty peníze vzít? No, zaplatí to nemocní.

V Poslanecké sněmovně se také rozvinula debata na tom, z jaké autorské dílny vlastně ten návrh na ty změny jsou, kdo je autorem a jestli tu není nějaké plagiátorství. Já bych si dovolil to rozseknout. Ta reforma, ty změny vznikaly už řadu let na ministerstvu zdravotnictví, a je možno tuto dobu označit jako éru bakaláře Šnajdra. Pravda, na tom ministerském křesle seděli různí ministři, ale je to éra bakaláře Šnajdra a osoba ministra v tuto chvíli nebyla rozhodující.

Já teď zmíním ty tři okruhy změn, které nám tu byly předloženy. Dvě z nich stručně, jednu poněkud obšírněji. Jsou tady poplatky, jak už naznačil můj pan předřečník, byly označeny jako regulační poplatky, posléze se zjistilo, že vůbec nic neregulují a také nezregulovaly, a tak jako dokonce naše nejmenovaná kolegyně řekla, že by to vlastně mohly být poplatky motivační, ale protože se zjistilo, že akorát motivují pojištěnce k expresivním výrazům, tak nakonec zůstalo pojmenování "poplatky regulační". Co přinesly? Nepřinesly nic.

Jestliže si všimnu toho poplatku 30 Kč za recept, já si vzpomínám, když u Ústavního soudu seděl pan Julínek a ty jeho hlasivky, já si teď nemohu vzpomenout, jak se jmenoval ten mluvčí, tak dostali legitimní otázku, za co to je. A na to nebylo odpovězeno. Je samozřejmě pravdou, že ve Velké Británii, když vezmete recept a jdete do lékárny, tak zaplatíte několik liber, tuším, sedm, ale pak žádné doplatky za léky, tu vyšší, tu nižší, se neplatí.

Je tu další, tzv. regulační poplatek, a to je to zvýšení ze 60 na 100 Kč. Mám-li být upřímný, těch 60 Kč nepokryje náklady na hospitalizaci, na tu stravu, energie, teplo, světlo, vodu, lůžkoviny. Nepokryje. Nepokryje to ani ta stovka. Ale potom se musíme zeptat, jestli opravdu chceme těm našim pacientům napálit tržní cenu a tím jim trošku bránit v konzumaci zdravotní péče. To by bylo hodně smutné, protože si dokážu představit dlouhodobě nemocného člověka onkologicky nebo s mozkovou cévní příhodou po dlouhé hospitalizaci ho mnohatisícový účet za hospitalizaci hodně zaskočí, abych byl upřímný.

Dalším okruhem je léková politika a cenotvorba léků. V tom je nepořádek, dere se mi na jazyk takové vojenské slovo "chaos", kdy to jsou věci jinde nevídaný. Kdy za stejný lék ve stejné koncentraci a stejné balení, a ceny jsou různé. Je to tím, že Státní ústav pro kontrolu léčiv neplní svou funkci. A mě překvapuje, že to pana ministra nechává poměrně chladným, tato záležitost. Dokonce si kladu takovou otázku, nedokážu si odpovědět, stará právnická otázka, komu to prospěje? Ten zmatek. Neplave v těch kalných vodách někdo jako ryba? Já nevím. Je pravdou, že tato změna může uvést zrychleně na trh generika, což by byla vítaná věc. Bohužel se obávám, že může zabránit uvedení na trh účinných léků a zabrání tomu třeba jejich cena.

Otázka, kterou se budu zabývat trošku šířeji, je otázka tzv. standardu a nadstandardu tedy toho, co bude plně hrazeno ze zdravotního pojištění a na co bude nutné si připlácet. Tato záležitost je běžná ve státech, jejichž zdravotnictví je nám vzorem nebo ke kterému vzhlížíme. Ale v těch státech je naprosto jasně definováno, jakým způsobem se tvoří ten seznam těch standardních výkonů, kdo to dělá, jaká jsou na to kritéria. A tato norma vzniká léta, strašně dlouho. A my tady o tom nevíme nic. Kdo to bude dělat, jaká jsou na to kritéria, budou to úředníci, pojišťovny, odborníci, lékařské organizace, lékařská komora, tu nemáme rádi, že ano, tak kdo to určí? Bude to nějaká podzákonná norma, budou to zákonné standardy? To se doposud neví. Takže vlastně pan ministr po nás chce, abychom podepsali bianco šek, ano, chceme standardy, nadstandardy. Ale jak, to přeci musíme vědět.

Jen pro ilustraci uvedu jednu věc, představte si to jen chvíli, protože by se vám mohlo udělat nevolno. Představte si, že ty standardy bude určovat ministerstvo financí se svým týmem. A vezměme si onemocnění, třeba hypertenzi, vysoký krevní tlak. Tak standard plně hrazený z pojišťovny bude přikládání pijavic a pouštění žilou. Vykuřování by se tam možná už nevešlo. Teď jsem to samozřejmě přehnal. Nicméně už si dokážu představit standard tak, že lékař řekne pacientce: "Máte jednu žlučníkovou koliku za druhou a máte žlučník plný kamenů. Ten žlučník musí ven. A teď standardní metoda je, že vezmeme skalpel, rozpářeme vám to bříško, žlučník vyndáme, léčebný efekt bude dosažen. Je pravdou, že prvních 5 dní po operaci se bude slézat z postele čtvrt hodiny za vzlykání a pláče. Za 10 dní vám vytáhneme stehy a když to nezhnisá, tak půjdete domů. A pak je tu metoda, že vám můžeme ten žlučník vzít laparoskopicky, budou tam 3 ďubky v břišní stěně, žlučník vám bude takto odstraněn, několikamilimetrové drobounké jizvičky a za 3 dny půjdete se zpěvem domů." Teď jsme konzultovali třeba, zlomíte si stehenní kost. Standardní bude navrtávaná extenze a budete na ní 8 týdnů viset. A nadstandard bude, že vám tam dáme nějaký nitrodřeňový hřeb. Všechno je možné. My nevíme, jak ten standard bude vypadat.

Současně tvrdím, že zavedením standardů a nadstandardů dojde ke zvýšenému zadlužování domácností. Jsem o tom přesvědčen a hned vám řeknu proč. Vyplývá to z psychologie těch lidí, protože u nás je trošku zažité, že co je bezplatné, je bezcenné. A teď, když bude nabídnuta standardní, tak ty rodiny si řeknou: "Přece našim dětem, manželovi, manželce, dědečkovi, babičce, tatínkovi, standard my nechceme, pro ně přece chceme to nejlepší. A že na to nemáme? No, půjčíme si." Jsem přesvědčen, že to takto bude probíhat.

A ještě zmíním jednu věc, pan ministr hezky mluví o tom, že je třeba pro ty pacienty co nejlepší komfort, pacient na prvním místě. Ale současně mluví o konceptu tzv. řízené péče. Jedním dechem, a to je hrozný protimluv. Já se to pokusím vysvětlit. Zdravotní péče, na její poskytování jsou odlišné názory zdravotní pojišťovny, a lékařů a pacientů na druhé straně. Naprosto antagonistické. Ty pojišťovny chtějí co nejlevnější léky, přístroje, co nejméně vyšetření, nejsnadnější výkon, protože to platí. A ti lékaři chtějí co nejvyšetřenějšího pacienta, nejlepší léky, nejlepší přístroje. A to chce i ten pacient. A z tohoto antagonismu vznikl koncept tzv. řízené péče. Ten v Kalifornii u společnosti, která se jmenuje Kaiser Permanente, vyšťoural náměstek Hroboň a tento koncept se snažil se ho uvést. Naštěstí skončením ministrování doktora Julínka to padlo. Tento koncept podle řízené péče v Evropě nikde není, léčí se jím jedna desetina švýcarských pojištěnců. Jedna desetina. Jinak v Evropě ten koncept neexistuje, protože je zrůdný. Ten koncept říká, že tu péči řídí pojišťovna. Nemáte svobodnou volbu lékaře. Pojišťovna vám určí lékaře, určí vám nemocnici, určí, na co máte nárok atd. Takže řízená péče, pane ministře, to bychom opravdu byli neradi.

Já bych na závěr chtěl říci, že jsem byl potěšen, když do čela našeho ministerstva - jsem povoláním lékař, celoživotním – byl jmenován člověk zkušený ve zdravotnictví. A zpočátku se dokonce zdálo, že rozumí těm zdravotníkům, že má empatii. Ale teď už bohužel nahlíží na to zdravotnictví pouze prizmatem těch peněz. A to je pro mě zklamáním.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore. Přestože jsou tu ještě 3 písemné přihlášky, tak s právem přednostním i v této situaci může vystoupit paní senátorka Soňa Paukrtová, které uděluji slovo.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Pane ministře, pane předsedající, dámy a pánové, jistě během dnešního poledne a dopoledne vyslechneme spoustu argumentů, které této zákon odsuzují. A jak vidím seznam předřečníků, myslím, že mezi nimi nebude jediný, který by na tom zákoně našel něco pozitivního. A proto se omlouvám za to, že jsem využila práva přednosti. Já se pokusím říci pouze pár slov.

Chtěla bych říci asi toto, ten návrh zákona je kodexem, který má doladit pluralitní systém, který byl zaveden před řadou let. Já nejsem vůbec odborník ve zdravotnictví, ale vím, že ty zdravotní zákony je potřeba novelizovat, a i velmi objektivní zpravodajská zpráva pana senátora Žaloudíka to konstatovala. On se na to dívá z jiného úhlu pohledu, vidí tam spoustu nedostatků a chyb, nicméně přesto přiznává, že takový kodex je zapotřebí. Jsou tam některé momenty, které bych i já kritizovala. Řeknu, které to jsou.

Ten první je legislativní proces, o kterém tu zřejmě ještě bude řeč. Ten zákon byl upraven komplexním pozměňovacím návrhem v Poslanecké sněmovně. Jen připomenu, že jsem dlouhodobě kritizovala přijímání komplexních pozměňovacích zákonů a v případě zákona o soudech a soudcích se ten způsob legislativního procesu formou komplexního pozměňovacího návrhu dostal k Ústavnímu soudu. Ten rozhodl, že tento způsob legislativního procesu je zcela v souladu s Ústavou ČR. A od té doby je problém tento legislativní proces kritizovat.

Druhý moment, o kterém tu již také byla řeč, je úhrada za pobyt v nemocnici pro osoby, které tam leží poměrně velmi dlouhou dobu a tudíž ty částky mohou přesahovat pro ně únosnou mez. Já mám za to, že tuto věc je potřeba řešit v zákonech, které sem zase přijdou, ale které jsou z oblasti sociální, nikoli z oblasti zdravotní.

Já si vůbec nedělám iluze o tom, jak osud tohoto zákona tady dopadne, nicméně si myslím, že obsahuje více pozitiv než negativ, a proto navrhuji schválit tento návrh zákona ve znění PS. Jsem si vědoma toho, že oba výbory navrhly zamítnout tento návrh zákona, tak pro pořádek navrhuji ho schválit. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, paní senátorko, a zaznamenávám podání návrhu na schválení návrhu zákona.

Pokračujeme v obecné rozpravě. Stále budou dostávat slovo kolegové, kteří se přihlásili písemně. Takže pan senátor Miloš Janeček, prosím.

Senátor Miloš Janeček:  Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, pane ministře. Pane předsedající, já bych na začátek svého vystoupení vaším prostřednictvím chtěl reagovat na to, co teď řekla paní senátorka Paukrtová, které si já osobně velmi vážím. Má ale trošičku mylný názor, plně se domnívám, že všichni ti, co jsou zde i ti ostatní, co budou diskutovat, jsou pevně přesvědčeni o tom, že naše zdravotnictví, říkejme tomu vznešeně, reformy potřebuje, že mají zájem na tom, aby fungovaly. Jsem pevně přesvědčen, že nikdo zde nevystupuje jen z nějakého přesvědčení, že by tím, že je v opozici, chtěl rád všechno smést a prohlásit všechno za špatné.

Já bych se chtěl vyjádřit k několika bodům. Bude se o tom mluvit více, ale co mě osobně z těch reforem - a hovořím zde nejen jako politik, ale i jako lékař, svou praxi jsem začal dělat v září 1975, tak si myslím, že mám dostatečně dlouhou dobu erudice na to, abych o tom mohl hovořit. Jednak jsou to ty nešťastné poplatky za pobyt v nemocnici. To jsou poplatky, které z hlediska chodu samozřejmě velkých nemocnic, jako jsou fakultní, vydělají spousty milionů korun, ale jsou to peníze, které se nevrátí do toho, co tam bylo původně řečeno. Jde to na chod nemocnice. Nejsou to poplatky, jak bylo ještě bývalým ministrem Julínkem garantováno, že to budou poplatky na lepší stravu, větší komfort pacienta atd. Nikdy tomu tak nebylo a nebude tomu tak ani dále.

Co se týče toho rozdělení zdravotní péče na ekonomicky méně náročnou a náročnější, v tomto si troufám nesouhlasit s panem ministrem, že možná expresivní výrazy typu, že se to rozdělí na péči pro chudé a bohaté, jsou příliš silné, ale myslím si, že přece jen to společnost rozdělí a budou zde lidé, kteří na to prostě nebudou mít.

Chystané posílení vlivu zdravotních pojišťoven – zdravotní pojišťovny nemohou hrát rozhodující roli v systému našeho zdravotnictví. Aniž bych je chtěl opět z něčeho špatného obviňovat, v jejich zájmu, v tom každodenním zájmu není zdraví pacienta. V jejich zájmu je byznys, vydělat peníze, postavit si další paláce, klimatizovat dosud neklimatizované budovy a rozdělit sobě a členům správních rad nejlépe milionové roční odměny.

A potom je to problematika těch 50 Kč, tzn. neplatit léky do 50 Kč. Tam samozřejmě opět je myšlenka dobrá, ale ona ve své realitě funguje už dnes. Nikdo si nepůjde nechat předepsat recept za 30 Kč, když jedno balení Ibuprofenu bude stát 25 Kč, to by se mu nevyplatilo. Je zde ovšem riziko, které bude záležet na odborné úrovni lékařů, jestli přistoupí na to, že pak pacient bude chtít 2 balení, a to už se vyplatí, aby tam byli.

Nemohu si odpustit říci něco jako původní profesí ortoped, který první endoprotézu udělal v roce 1979 a poslední minulý týden v pondělí.

Zrovna tato péče, na které se neustále ukazuje ten standard a nadstandard, je v podstatě velice scestná, protože já si nemůžu pomoct, medicína, věda, poznatky jsou pouze jedny. A buď jsou pro všechny, nebo pro nikoho. V Brně se staví za několik miliard s posvěcením několika ministerstev ICRC, neboli obrovské vědecké centrum ve spolupráci s americkou Mayo klinikou, které má přinášet nejmodernější poznatky. Budou tam pracovat naši vědci, budou tam pracovat Američané a možná i další lidé z evropských zemí. A ti teď vyprodukují nějaký poznatek. A co se bude odehrávat s touto novou vědeckou léčbou, ať to budou nové, dnes populární biologické léčby nebo to, co tu vzpomínal kolega Žaloudík o dalších a dalších novinkách? Bude to pro všechny, nebo to bude nadstandard, budou si to lidé platit? Kde na to vezmou?

A když se vrátím k těm nešťastným endoprotézám, které jsou neustále takto propírány, každý lékař, a pouze, jenom lékař může indikovat. A jestli je zodpovědný a slušný, tak indikuje pro toho pacienta přesně to, co on potřebuje. Nebudeme zde mluvit o lidech, kteří by se nechali ovlivnit různými ekonomickými vlivy. Nebudu samozřejmě 80leté imobilní pacientce dávat náhradu za 100 000 Kč a naopak nedám mladému člověku implantát, o kterém vím, že mu vydrží pár let. Já sám jsem operoval nejmladší pacientku, které bylo 18 let, utrpěla těžkou dopravní nehodu a měla totálně zničený kyčelní kloub. Tato pacientka ho má již 15 let, dostala tehdy protézu v ceně asi 120 000 Kč, o které jsem byl pevně jako operatér přesvědčen, že je to v současné době to nejlepší, co bylo na trhu. Pacientka vystudovala vysokou školu, porodila 2 děti a dodnes s touto endoprotézou chodí. Takže žádná zdravotní pojišťovna, žádný standard a nadstandard mě nemůže ovlivnit v mém medicínském rozhodování. Na druhé straně si neumím představit, jak ta tehdejší mladá gymnazistka, neznám její ekonomické zázemí rodinné - jestli by se ta rodina tehdy dala dohromady a zaplatila protézu za 100 000 Kč. Ale velmi silně si o tom troufám pochybovat.

A s tím souvisí i jiné oblasti. My budeme povinni, pokud se toto všechno dostane do reality, jako lékaři určovat a pacienta informovat o té ekonomicky lepší a nebo horší možné nebo náročnější terapii. A teď si představuji, jak do Úrazové nemocnice v Brně přivezou pacienta, který má zlomenou stehenní kost a k tomu třeba ještě lýtkovou a bércovou, aby to bylo zajímavější. A teď ten pacient, který leží na té příjmové ambulanci, lékař se rozhodne, že se musí operovat, leží tam ve vakuové dlaze, může mít třeba i drobné krvácení, má silné bolesti, je v poúrazovém šoku, protože havaroval např. v autě, teď neví, co je s rodinou apod., a teď já za ním přijdu a začnu se ho ptát, jestli chce standardní nebo nadstandardní léčbu, jestli chce švýcarský hřeb firmy Synthes a nebo chce český hřeb od firmy Beznoska Kladno nebo Medin Nové Město na Moravě apod. My musíme vidět konkrétní důsledky těchto věcí. My tu nemůžeme hovořit všeobecně.

Osobně se nebráním třeba i teoreticky pojmu "standard" a "nadstandard", ale dopředu jsem očekával, že bude vše definováno. A je mi známo, že konkrétně Česká společnost ortopedie a traumatologie, ale i další, se zuřivě brání roky tomu, aby oni byli ti, kteří to nastaví, protože je jim jasné, že potom budou konfrontováni s tou tvrdou realitou, o které tu hovořím. A dávat potom ještě pacientovi podepsat něco na toto téma, jak on se bude v tu chvíli, v tom stresu a v tom všem, o čem jsem říkal, rozhodovat, nemluvě o tom, jestli si rychle vzpomene, kolik má na kontě a jestli on nebo ta rodina to bude schopna zaplatit.

Dalo by se na toto téma hovořit velmi dlouho. Nakonec bychom mohli v extrému říci, že standard by mohla být tzv. náplasťová extenze, která se používala ve 20. letech minulého století, takže pacient by si odležel se všemi riziky 3 měsíce v posteli a potom, kdyby to všechno přežil, tak by uvažoval, že by možná bylo lepší si to zaplatit.

A já bych jen jednou větou se zmínil o tom, co tu říkal kolega Lebeda. To mě osobně velmi trápí. Je to problematika toho, že každý lék v této zemi stojí v různých lékárnách různě. To je pro mě osobně jako člověka nepochopitelné. Byl jsem s tím konfrontován nedávno, kdy byly 2 lékárny vedle sebe v rozmezí 100 metrů, doslova sto metrů od naší nemocnice, jedna vpravo a jedna vlevo. A potřeboval jsem ne pro sebe lék, o kterém mi bylo řečeno, že je doplatek 320 Kč. Řízením náhody jsem potkal kolegu, který říkal: "Prosím tě, běž vedle, tam je to zadarmo." Takže jsem přešel 100 metrů a tam jsem nedoplatil ani korunu. Myslím si, že 320 Kč a nula korun už je poměrně dost. Když si k tomu vezmete položku na receptu a kdyby toho bylo více, myslím, že toto jsou věci, kterými by bylo potřeba se zabývat.

A já se osobně domnívám, že pokud to půjde touto cestou, všechno jenom kolem ekonomiky, jak jsem to tu slyšel, já jsem nechtěl k té opeře vystupovat, ale řešit kulturu pouze přes peníze, naštěstí vystoupil pan Tomáš Töpfer a perfektně to v několika větách shrnul. A stejně tak mám obavu, že to bude ve zdravotnictví, pořád se budeme zaštiťovat jen tím, že nemáme peníze, máme jich málo, musíme šetřit, a budeme šetřit na úkor pacientů, kteří potom nakonec ve špatném a nedostatečném léčení budou stát mnohem více.

Protože těch diskusí bude hodně, abych tady nevedl hodinové monology, což by pro mě na toto téma nebyl žádný problém, musím říci, že jestliže na jedné straně všechny vlády a politické strany věří určitým způsobem různým průzkumům, které se dělají, v tom případě na internetu včera a dnes koluje průzkum, který hovoří o tom, že asi 60-70 % našich občanů konkrétně se standardem a nadstandardem nesouhlasí, tak jak zde zaznělo, že my jsme zde od toho, abychom také naslouchali našim voličům a řekněme vznešeně hlasu lidu, neříkám, že to musí být vždy hlas boží, takže já bych své vystoupení zatím zakončil citátem klasika: "Nepotěšil jste mě, pane ministře, také vás nepotěším." A navrhuji zákon zamítnout.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore. Slovo má pan senátor Vladimír Dryml.

Senátor Vladimír Dryml:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, slovutný Senáte, jak říká náš bývalý kolega Schwarzenberg. Pan ministr tady na začátku začal s tím, že je potřeba zklidnit resort. Česká lékařská komora je ale proti, pane ministře - a vy to nevíte? - proti těm reformám. Anebo to nechcete slyšet? Bojem proti korupci? Poslední fakta, která jsou ve fakultních nemocnicích, jak se nakupují přístroje, materiály, ostatně pan ministr to zná i z vlastní zkušenosti, kdy jako ředitel byl také v této souvislosti určitým způsobem vyšetřován, naznačují, že tomu tak není. A zatím ani jedno z opatření ministerstva zdravotnictví se bohužel tohoto netýká. Ona to totiž není jen otázka fakultních nemocnic. Samozřejmě je to otázka i nemocnic krajských a všech. Ale ministerstvo by mělo metodicky dát i krajům určité pokyny. To se nestalo a místo toho se tu připravují různé pseudoreformy.

Posílit jistoty pacienta. No, krásné. Největší jistotou pacienta po vašich pseudoreformách, pane ministře, bude to, že pacient bude platit jako mourovatý! To je ta největší jistota, kterou pacient v současné době od této vlády dostává.

Posílit roli zdravotních pojišťoven? No, jak to vedou, vidíme na tom, že zákonem tady musíte slučovat pojišťovnu ministerstva vnitra s Vojenskou zdravotní pojišťovnou, která po výměně managementu dopadla tak, jak dopadla. Takže dále budeme posilovat stavbu mramorových paláců? Jak říká kolega ze sociální demokracie a stínový ministr zdravotnictví David Rath, jsou to ty velké pijavice, které je potřeba řádně kontrolovat a regulovat.

Senátor Vladimír Dryml:  To se, bohužel, také v současné době neděje, naopak se jim dají tak obrovské pravomoci, že budou poroučet všem lékařům, jak mají léčit. Nenesou právní odpovědnost, ale budou poroučet, jak se má léčit. Až tak se má v ČR dojít? Reforma vyžaduje diskusi, to byl poslední bod, který jsem si z myšlenek pana ministra zatím zaznamenal. Jaká je to ale diskuse, když jsme tady jasně slyšeli, že s nikým diskutovat nechcete, že se pozměňovací návrhy k tomuto zákonu předkládají tak, jak se předkládaly, a že se válcuje. Řekli jste si – máme ve sněmovně většinu a prosadíme to děj se co děj, Senát jsou jen šašci a nám je to všechno jedno. Nebude to tak, pane ministře, alespoň do budoucna. Vládě premiéra Nečase podle průzkumu nevěří přes 80 procent obyvatel této země. To je snad nový rekord. Nelze se proto smířit s realizací reforem, které vláda připravuje a která nás chce tím vším potrestat a v zájmu mamonu rozbít zaběhnutý sociální systém v naší zemi. Nejde jen o nedůvěryhodnost této vlády, která je zmítána různými korupčními skandály, ale především o odbornou nekompetentnost. Řada ministrů této vlády jsou naprostými laiky v oborech které řídí a přitom chtějí realizovat ekonomickém reformy. Jaké vzdělání má většina ministrů této vlády z ekonomie? Vidíme to tady i na návrhu tohoto zákona. Vzpomeňme si na rok 2009, kdy ministr Kalousek v roce 2008 navrhl rozpočet se schodkem, který se náhle ukázal být pětkrát vyšší. Ano, pane ministře, je to váš guru, za kterého tady jste a který vás nominoval na toto ministerstvo. Jeho památný výrok z roku 2008, kdy jsme všichni věděli, že bude finanční krize a kde říkal, že budeme ostrůvkem jistoty v moři nejistoty je rovněž památeční a vypovídá o lecčems a stojí za to ho znovu a znovu připomínat.

Na naprosto nereálně postavené příjmy rozpočtu byly nastaveny výdajové kapitoly různých ministerstev, samozřejmě i MZ, byly utraceny bez ohledu na skutečnost, že se příjmy nedosahují. Byly přece naplánovány tzv. novodobými ekonomy. Nyní mnozí z plánovačů vlády rozpočtové odpovědnosti, či spíše neodpovědnosti na nás valí další řadu pseudoreforem, před kterými varuje i odborná veřejnost, například i taková významná organizace jako Mezinárodní měnový fond, který varuje před důsledky důchodové reformy v té podobě, jak nám tato vláda servíruje.

Obdobná situace je v paskvilu nazývaném zdravotnická reforma. Vše je hnáno jediným kritériem – ušetřit na zdraví lidí za každou cenu. Vůbec nejde o kvalitu, o dostupnost nebo o pacienta, ale pouze o finanční prospěch – něco státu, ale v budoucnosti hlavně některým finančním skupinám, které se rozhodly podnikat v českém zdravotnictví. Chystaná zdravotnická reforma má přinést zcela zásadní změnu a to, že si připlatíme za tzv. lepší péči. To je skutečně revoluční a protiústavní krok, který se snaží zrušit princip, že každý občan v této zemi má nárok na léčbu v souladu s posledními poznatky lékařské vědy a zásadu, že při poskytování zdravotní péče by majetkové poměry pacienta neměly mít vliv na způsob léčby. Tato nová změna, lepší péče, byla schválena poslanci zdravotního výboru během jedné minuty! Pak se mnozí omlouvali, že nevěděli, co schvalují. Nikdo, možná ani pan ministr dnes neví, co bude základním standardem péče pro všechny. Je to typický obrázek neodbornosti ministra nebo úmysl, aby se s komerčními zdravotními pojišťovnami dohodlo, na co si lidé povinně nepovinně – jako je to u důchodového systému zaplatili ještě extra zdravotní pojištění. To bude ještě větší byznys, než jsou soukromé důchodové fondy. Doporučuji shlédnout americký film Sicko, popisující poměry, které nám chtějí naroubovat pseudoreformátoři typu Julínka, Hroboně a slovenských expertů typu pana Zajace. Slovensko je totiž názorným příkladem, kam se dá za poměrně krátkou dobu spadnout po činnosti pseudoreformátorů, kteří se přesunuli na český Klondike a začínají vylupovat peněženky občanů a rozvracet systém, který nám tiše všichni v Evropě závidí a zároveň i přes všechny nedostatky se ho bojí jako určité konkurenta. Konkurenci je třeba si buď koupit nebo ji zničit – podle ekonomických zákonů. Obvyklá finta, jak se zaměřit na nicotné problémy jako jsou plomby pak ukazuje, jak mají reformátoři v tzv. standardech jasno. Co ještě může být standardnějším základem ve stomatologii než je prostá plomba? Přesto i o tuto základní věc se vedl boj.

Občan není ovce bez mozku, aby mu nedošlo, co se stane za čas, pokud bude vládnout Nečas a Heger nebo spíše Kalousek se základními standardy. Kde jsou, pane ministře základní standardy? Není logické, že nejdříve musí být jasně definováno, co je a co není nadstandard a pak teprve mohu přijít s tím, že péči rozdělím? Kde je proslavená legislativa vlády, nyní vedená takovou odbornicí, že neví nic o možné protiústavnosti celého zákona? To je vrchol, i když se jmenuje tak, jak se jmenuje. Zákon přece nemůže jít proti právní normě vyšší právní síly, a tady se to přesto děje. V zájmu koho? Zdravotnický systém vůbec není před kolapsem, pouze se v něm špatně hospodaří, kvete korupce a je špatně nastaven. Je těžší úkol s tím bojovat, než vymýšlet další reformy? Zdravotní systém ČR je velmi křehký a neználkové mohou způsobit nenapravitelné škody. Tady je jasná snaha úmyslně rozbít jednu ze základních jistot českého občana, a to nárok na zdravotní péči bez ohledu na majetek pacienta. Každý soudný občan musí takovou pseudoreformu zásadně odmítnout nejen kvůli sobě, ale pro budoucnost našich dětí.

Chování pana ministra Hégra je možno přirovnat k páteru Koniášovi, který se stejně jako pan ministr snažil spálit všechno, co považovala církev za nebezpečné bez ohledu na to, zda je to prospěšné a dobré pro tuto zem. Dnes to jsou místo církve pánové Kalousek, Boris Šťastný a především Marel Šnajdr, kteří jsou bohužel skutečnými pány na ministerstvu zdravotnictví a snaží se zničit a rozvrátit systém budovaný desítky let a celý ho zprivatizovat. Ano, nastupuje zde stejný systém, jako na začátku devadesátých let. Jde o velmi lukrativní systém privatizace zdravotnictví a novodobí Koniášové se činí protiústavně, mnohdy protizákonně, ale v české sněmovně a v české Nečasově vládě je možné všechno. Jak chcete zajistit, pane ministře, aby po příštích volbách nebyly vaše pseudoreformy zrušeny? Všechny si nás nekoupíte a nezdiskreditujete. Voliči si budou pamatovat šaškárny Věcí veřejných i asociální činy Top 09 a ODS. Připomeneme jim zdravotnictví hned při podzimních volbách v příštím roce.

K podrobnějším věcem. Zmíním se jen o těch odborně nejhorších, mimo standardů a nadstandardů. A to z toho důvodu, že bych chtěl poukázat na některé vědomé, převážně ekonomické lži, které jen ukazují, jací odborníci typu Julinka spol. tuto reformu tvořili a za kterou se tady pan ministr tak srdnatě bije. Nevěřím, že by byl pan ministr tak nevzdělaný, aby si nebyl vědom některých zásadních chyb v předkládané části reformy, i když i Česká lékařská komora vyjádřila hluboké zklamání nad chováním pana ministra v souvislosti s touto reformou. Dnes nikdo neví, co bude standard a nadstandard a to nejhorší – má to být ve formě prováděcích vyhlášek. Upozorňuji, že to dělají úředníci ministerstva zdravotnictví a financí, protože je to cenový výměr. Znamená to, lidé, kteří tomu vůbec nerozumí. Táži se pana ministra, zda současný standard se stane nadstandardem? Zvyšující se DPH – a to je další rána – mají zaplatit pacienti v plné výši, ale peníze odejdou ze zdravotnictví do státní kasy. Ročně to má činit pět miliard! Další zvyšování je připraveno v dalších novelách a spoluúčast se má o pět procent zvýšit, což má dát dohromady téměř 18 miliard korun do tří let z našich kapes. Jde jasně o ekonomickou neúnosnost pro lidi například s invalidními důchody, matky samoživitelky, rodiny s více dětmi, důchodce i mladé občany chronicky nemocné. V Evropě neexistuje země, kde by se za pobyt v nemocnici platilo více než třicet dní v roce, tzv. regulační poplatek. Česká republika je opět na špici, opět jedno neslavné prvenství v EU! Kdo si udrží byt a životní standard, když bude platit chronicky nemocný tři tisíce korun měsíčně v nemocnici? Chce tato vláda ekonomicky zničit každého, kdo bude dlouhodobě nemocný a hospitalizován? Přitom neexistuje pro tento problém žádná sociální dávka. Člověk, který pobírá důchod, není přece v ekonomické a sociální nouzi. Sníží se jasně dostupnost a kvalita zdravotní péče pro většinu občanů.

Lékové problematika. Zase chceme šetřit na nesprávném místě a velmi zvláštním způsobem. ČR je třetí odzadu v nákladech na léky na jednoho obyvatele, za námi je pouze Polsko a Estonsko. Snaha šetřit za každou cenu, a přitom generická preskripce nepřinese nic, stejně jako elektronické aukce. To je tvrzení ředitele institutu zdravotní ekonomiky, kterého nikdo nemůže podezřívat z určité levicovosti. SÚKL může už dnes soutěžit, ale podmínky jsou tak špatně nastaveny, že se to neděje. Všechny státy se snaží co nejrychleji zavést generika, aby se snížily úhrady a rychlost je to nejdůležitější. U nás to trvá dva roky. To ale odborníci, kteří to připravovali, asi také vědí.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Pane senátore, musím vás upozornit, že ve 12.55 musím přerušit schůzi, protože se tu odehrají podniky, u nichž musí být vedení Senátu. Buď můžete pokračovat po polední přestávce, nebo tomu přizpůsobíte své vystoupení. Za deset minut musí být přestávka.

Senátor Vladimír Dryml:  Problematika je tak vážná, že budu pokračovat po obědě.

Novela do značné míry ovlivní, zda koláč, do kterého se budou zakusovat farmaceutické firmy, zůstane na úrovni současných zhruba 50 miliard, či se ještě zvětší. Rozhoduje se také o tom, která část průmyslu bude mít cestu k tomuto koláči doširoka otevřenou, která dostane na tuto cestu překážky nebo se jí uzavírá. Bohužel se jeví, že překážky se kladou pouze pro tu část průmyslu, do kterého patří průmysl na našem území, což je další nejen evropský, ale i světový unikát! Novela nevyužívá zdaleka všech možností racionálních úspor a příští vláda pocítí její následky.

Chtěl bych uvést nejzávažnější ekonomické nedostatky. Zrušení úhrady pro léky, jejichž cena nepřekročí 50 korun. Místo úspor hrozí riziko zvýšení nákladů a to předepisováním totožných léků ve větším balení s cenou vyšší než 50 korun.

Přesun preskripce na dražší léky hrozí zrušení úhrad lékům podpůrným a doplňkovým. Zákon vyřazení těchto léků předpokládá cestou správních řízení. Značný počet těchto řízení ještě více oddálí provádění revizních úhrad a cen. Řízení o vyřazení levných a podpůrných léků z úhrad zabere značnou část roku 2012 a ministerstvo plánované úspory pro tento rok nesplní. Novela nezavádí do lékové oblasti tzv. systém sdílení rizika, který již existuje v řadě západních zemí. Jde v podstatě o možnost standardní reklamace, pokud nový nákladní lék v běžném použití neplní předem dohodnutá kritéria. Nezavedení tohoto úsporného opatření je jen dalším důkazem snahy ministerstva zdravotnictví dosahovat úspory především na levných lécích generických a nezasahovat vůči nákladným lékům chráněným patentem. Vysoce inovativnímu léku, u něhož zákon předpokládá průkazný přínos v léčbě, je umožněn vstup do hrazené péče pouze tehdy, je-li již hrazen z veřejného zdravotního pojištění alespoň ve třech zemích referenčního koše. Léky bez průkazného přínosu v léčbě tuto podmínku splňovat nemusí.

Tento postup je zcela nelogický a to jak medicínsky, tak ekonomicky. Lékům s významnějším přínosem léčby se překážka klade, lékům bez označení vysoce inovativním nikoli. Vysoce inovativní léky představují v současné době pouze jedno procento nákladu na léky, zatímco ostatní nákladné léky 30 procent. Úsporný výsledek bude minimální.

Úhradová soutěž je prezentovaná jako nejvážnější úsporný krok novely. Novela této možnosti úspor klade dlouhou řadu administrativních překážek a podmínek. SÚKL ji může vypsat pouze na žádost zdravotní pojišťovny obsahující souhlas ministerstva zdravotnictví. Zákon ovšem neobsahuje věcné podmínky, jak pro podání návrhu tak pro jeho schválení a následné vypsání soutěže. To všechno zákon neobsahuje. Vytváří se tudíž možnost korupčního jednání. Podivuji se, protože toto je vláda, která si dala za jeden z cílů boj proti korupci a náhle je zde vysoce korupční jednání u všech tří subjektů, kterém podle vlastního uvážení budou rozhodovat o možnostech stamilionových úspor.

Celý systém se jeví jako nedomyšlený a velmi pravděpodobně povede k chaosu.

Interval hloubková revize – § 391- novela prodlužuje z jednoho na tři roky! Změna zbavuje zdravotnictví možnosti úspor v rozsahu mnoha set milionů korun.Nemalá část dosavadních revizí totiž byla provedena při kurzu podstatně vyšším, než je současných 24,40 za euro, a to dokonce byla prováděna při kurzu nad 26 Kč za euro. Vidíte, že rozdíl je velký. V souladu s novelou bude české zdravotnictví tento nerealistický kurz na základě vlády úspor platit ještě tři roky.

Riziko korupce, které tato novela nabízí je velké.Aukce by měly snížit ceny i zisky firem v těch skupinách léků, v nichž bude vyhlášena. Aby se aukce mohla vyhlásit, musí dle novely s iniciativou přijít zdravotní pojišťovna. Návrh zdravotní pojišťovny však vyžaduje souhlas ministerského úředníka. Když zdravotní pojišťovna návrh podá, ministerský úředník návrh schválí, potom dle znění novely SÚKL může, ale nemusí soutěž vyhlásit. Zákon přitom neříká, za jakých podmínek. Čím se bude řídit chování tří institucí? Existuje zde větší pole pro korupci? Pane ministře, mohl byste nám říci, kdo je autorem tohoto tzv. komplexního pozměňovacího návrhu, který ministerstvo zdravotnictví předložilo do parlamentu doslova několik hodin před závěrečným jednáním ve výboru. S organizacemi v rámci resortů, které mají zájem na racionálním vykládání financí, tedy zdravotními pojišťovnami a komorami návrh prodiskutován nebyl. Kdo ho tvořil? Domnívám se, že to byl pan Bc. Šnajdr.

Budu pokračovat po obědě.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Máte zaručeno, že ve 14.00 hodin, kdy schůze bude pokračovat, budete pokračovat ve svém vystoupení. Vyhlašuji přestávku do 14.00 hodin.

(Jednání přerušeno ve 12.53 hodin.)

(Jednání opět zahájeno ve 14.00 hodin.)

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, jsme u odpoledního jednání a podle námi schváleného programu, včera s tím přehozením, budeme projednávat bod č. 29, což je senátní tisk č. 161

 

Žádost o souhlas Senátu s trestním stíháním senátora Jiřího Lajtocha

Tisk č. 161

Máme to zafixované jako první bod odpoledního jednání, takže v této chvíli bych rád, abyste se s tím vyrovnali, protože nikdo nepřišel s návrhem na změnu programu, takže dodržujeme náš jednací řád. A dodržujeme zároveň to, co jsme si odsouhlasili.

Záznam z jednání mandátního a imunitního výboru vám byl rozdán jako senátní tisk č. 161. Se zprávou vystoupí zpravodajka imunitního a mandátového výboru, paní senátorka Soňa Paukrtová, kterou bych rád, kdyby nám ji z organizačního odboru sehnali, abychom mohli projednávat bod, který máme zafixován v našem programu.

Faktická od klubu ČSSD.

Senátor Marcel Chládek:  Děkuji, pane předsedající. Já bych jménem klubu ČSSD požádal o pětiminutovou přestávku na jednání klubu. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Dobře, pět minut přestávka, budeme pokračovat ve 14.08.

(Jednání přerušeno ve 14.03 hodin.)

(Jednání opět zahájeno ve 14.09 hodin.)

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Budeme pokračovat po krátké přestávce. Znovu opakuji, že jednáme o bodu Žádost o souhlas Senátu s trestním stíháním senátora Jiřího Lajtocha. Záznam z jednání mandátového a imunitního výboru vám byl rozdán jako tisk č. 161. Slovo má zpravodajka mandátového a imunitního výboru, paní senátorka Soňa Paukrtová.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych předložila zpravodajskou zprávu mandátového a imunitního výboru. Dne 13. června požádala Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, o souhlas Senátu s trestním stíháním senátora Parlamentu ČR Jiřího Lajtocha pro skutky, které mají tuto právní kvalifikaci: sjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písmeno a), odst. 3 trestního zákoníku v souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1a) trestního zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku s dalšími osobami. Nad rámec této žádosti jsem si jako zpravodajka mandátového a imunitního výboru ještě vyžádala další materiály, o kterých spis hovořil, a jednalo se konkrétně – cituji z dopisů, které jsem poslala Policii ČR, Útvar pro odhalování korupce – závěry Nejvyššího kontrolního úřadu k předmětné kauze, které byly významným podkladem pro rozhodování policejního orgánu, dále rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o porušení pravidel hospodářské soutěže, na které se ten spis také odkazoval, dále doklady k tvrzení, že senátor Jiří Lajtoch jaksi zneužil pravomoci veřejného činitele v řízení rodinné nemovitosti a další podklady. Ty mi byly zaslány, prostudovala jsem si je, nad rámec těchto materiálů pan senátor Jiří Lajtoch požádal o posouzení celé své záležitosti a ta mi také byla k dispozici.

Po prostudování všech materiálů, které jsem vám tady ocitovala, jsem neseznala, že by ta kauza, pro kterou je žádost o souhlas trestního stíhání senátora, měla nějakou souvislost s prací Senátu a senátora.

Já bych si ještě dovolila ocitovat vám, jak je to s použitím imunity, a pokusím se citovat přesně. Je tomu tak, že pokud Senát – článek 10 Ústavy ČR stanoví, že poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem, odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Dále článek 27 Ústavy ČR podle mého hlubokého přesvědčení, který upravuje poslaneckou a senátní imunitu, vychází z podstaty imunity, jejímž smyslem je chránit celý parlament, aby jeho členové mohli svobodně a v souladu se svým slibem nerušeně vykonávat svůj mandát. V žádném případě imunita neměla a nemá být osobním privilegiem členů zákonodárného sboru, ale má chránit svobodu jednání parlamentu jako celku. Takže na základě všech těchto informací jsem mandátovému imunitnímu výboru doporučila, abychom doporučili plénu Senátu vyslovit souhlas s trestním stíháním senátora. Mandátový imunitní výbor celou záležitost projednal, pan senátor Jiří Lajtoch byl přítomen mé zpravodajské zprávě, členové mandátového imunitního výboru mu položili řadu otázek, na které on odpověděl. A pak mandátový imunitní výbor rozhodl, že bude hlasovat tajným hlasováním o usnesení, a nepřijal žádné usnesení, tzn. nesouhlasil s doporučením vydat pana senátora – doporučit vám vydat pana senátora Lajtocha k trestnímu stíhání, když z přítomných senátorů 4 byli pro vydání, 4 se zdrželi a 4 byli proti. Já ještě bych ráda se pak vyjádřila jako senátorka, ale v tuto chvíli je to má zpravodajská zpráva. Děkuji vám.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji, paní kolegyně, posaďte se ke stolku zpravodajů a já otvírám rozpravu. Do rozpravy se hlásí pan senátor Jiří Lajtoch.

Senátor Jiří Lajtoch:  Vážený pane místopředsedo, vážené senátorky, vážení senátoři. V druhé polovině měsíce června přišla na Senát žádost o souhlas s trestním stíháním mé osoby pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby. Trestné činy měly být spáchány v roce 2008 a 2009 společným jednáním s dvanácti dalšími osobami, které nebyly z důvodu ochrany osobních údajů identifikovány. Mé obvinění a dalších dvanácti osob se týká realizace dvou investičních akcí města Přerova, a to domova důchodců v Přerově a stavební úpravy zimního stadionu, taktéž v Přerově. U obou staveb se jednalo o rekonstrukci stávajících budov. U těchto akcí jsou zpochybňovány odsouhlasené vícepráce, které byly schvalovány standardním způsobem od zjištění na stavbě, schváleným na kontrolním dni stavby, po projednání v investiční komisi rady města, až po schválení zadavatelem, radou města Přerova, včetně odsouhlasení financování v zastupitelstvu města Přerova. Poté byl následně uzavřen dodatek ke stávající smlouvě a prováděna fakturace. Necítím žádnou vinu, myslím, že k žádnému zločinu u těchto akcí nedošlo.

To samozřejmě není zásadní argument pro rozhodnutí o tom, zda má tento orgán vyslovit souhlas s mým trestním stíháním. Ale je asi nezbytné, abych úvodem řekl, jak věc vnímám já.

Nevím, jak je důležité, že podle odborného stanoviska to, co je mi a dalším zatím nekonkretizovaným osobám kladeno za vinu, nemůže být trestným činem, i kdyby se to stalo přesně tak, jak tvrdí ve své žádosti o vydání policie. Nechal jsem si zpracovat odborné stanovisko, které to krom celé řady dalších výhrad tvrdí zcela nekompromisně. Trestní zákoník platný v době, kdy rada města Přerova rozhodla o zadání veřejné zakázky, a tím měla spáchat trestný čin, nepostihoval jednání v souvislosti s veřejnou zakázkou. To postihuje až trestní zákon účinný od 1. 1. 2010. Stanovisko bylo zpracováno advokátní kanceláří Brož-Sokol-Novák, konkrétně dr. Sokolem, a mimo jiné se v něm uvádí: Po prostudování žádosti o souhlas s trestním stíháním ing. Jiřího Lajtocha jsem dospěl k jednoznačnému závěru, že žádost především požaduje souhlas s trestním stíháním pro čin, který, pokud k němu vůbec došlo, byl spáchán dříve, než byla jeho trestnost zákonem stanovena. Dokonce ani v rozhodné době nebyl účinný trestní zákon, na který se žádost odkazuje. Zcela logicky by bylo nezákonné i trestní stíhání, pokud by proti ing. Jiřímu Lajtochovi bylo vedeno. Kromě toho je žádost nesrozumitelná a popis neodpovídá užité právní kvalifikaci. Dle předložených písemných informací a dokladů se navíc zdá, že to, co je v žádosti skutkově tvrzeno, zřejmě ani není pravda. Současně je patrné, že žádost je koncipována velmi mírně řečeno bez ohledu na trestněprávní realitu. Lze si pak snadno vysvětlit, že motivem tohoto spěchu a ignorování trestního zákoníku a trestního řádu je snaha vykázat alespoň nějakou činnost s tím, že odpovědnost za případnou nemožnost v trestním řízení pokračovat padne na jiné složky. Poté, co byla žádost o vydání do Senátu doručena, i poté, co se kolegové seznámili s obsahem stanoviska advokátní kanceláře, mi někteří doporučovali, abych souhlasil s vydáním k trestnímu stíhání. Zejména kvůli tomu, že imunita je politicky problematický instrument a trestní stíhání mě může očistit. S tím prvním souhlasím, to druhé je hezká fráze, která můj problém nijak neřeší. Podle současné úpravy nejde o to, zda poslanec či senátor s trestním stíháním souhlasí, ale souhlas musí dát komora, jíž je členem. Ať už si tedy o imunitě v její současné podobě myslím cokoliv, fakt, že bych i případně s trestním stíháním souhlasil, nic nemění na povinnosti komory rozhodnout. Rozhodnout nikoliv podle toho, co cítím nebo co říkám, ale co je zřejmé, zejména podle toho, zda snad zájem na trestním stíhání nemůže souviset s mou funkcí senátora. Mám v ruce odborné stanovisko, že konstrukce mého obvinění je po faktické stránce nesmyslná a po právní stránce chybná. V žádosti policie o souhlas s mým trestním stíháním je uvedena řada anonymních spolupachatelů, proti kterým trestní stíhání zahájeno nebylo, asi se čeká na mne. Nerozumím tomu. Přece ti všichni mohli být trestně stíháni a záleželo by jen na této komoře, zda k nim přibudu já anebo ne.

Takže mám dobré důvody si myslet, že nejde o trestní stíhání jako takové, ani o to, jestli to bude podle práva, ale výhradně o mně. I když se mohu domnívat, že se jedná o anonymní udání, je celá ta podivná a zřejmě i protiprávní konstrukce, na které by mělo stát trestní stíhání, vybudována jen proto, aby mohl být prostě stíhán senátor. A to v době, kdy média od rána do večera nedělají nic jiného než kritizují, že žádný politik není trestně stíhán, a neméně kritizují i policii. Na základě praktické zkušenosti si troufám tvrdit, že kdyby šlo jen o to, co se dělo v Přerově na radnici, tedy o schválení nějakých víceprací a následné veřejné zakázky na ně, prokazatelně v souvislosti s problémy, které se na stavbách objevily až po jejich zahájení – tedy pardon, už po jejich zahájení, nikoho by nenapadlo to řešit trestním stíháním. Jako v řadě jiných případů by město vedlo spor s Úřadem pro hospodářskou soutěž o tom, jestli a na jakou pokutu to je, a tím by to pravděpodobně skončilo. Určitě by nikoho nenapadlo na skutek, ke kterému došlo v roce 2008 a 2009 roubovat trestní zákoník, který je účinný až od roku 2010. Pokud připustíte, že na tomto argumentu něco je, pak přeci důvodem pro souhlas s trestním stíháním nemůže být tvrzení o tom, že mě trestní stíhání očistí. Jestli je jediným důvodem to, že jsem senátor, pak je žádost nedůvodná a rozhodovat se má o ní, a ne o mé následné očistě. Nepamatuji případ, že by skončení trestního stíhání jinak než odsouzením vedlo k jednoznačnému závěru veřejného mínění, že stíhaný byl nevinný. A to v daném případě by trestní stíhání mělo skončit prakticky ihned, jak začne, zásahem státního zástupce, protože je nezákonné. Trestní stíhání skončí, ale donekonečna začnou spekulace, kdo dal komu jaký pokyn a jak jsem to politicky ovlivnil. Takže na očištění nevěřím. Je tedy na vás, jak v této chvíli rozhodnete. Děkuji vám za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji a s právem přednosti, ale i v pořadí... Ne, už jste v pořadí. Paní senátorka Soňa Paukrtová.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Dámy a pánové, já vám předkládám návrh na vydání pana senátora Lajtocha, ač je mi to osobně velmi nepříjemné, to je vždycky, když řešíme imunitní záležitosti vůči svým kolegům. A důvody, proč vám předkládám, jsou následující.

Jak jsem říkala, imunita je výjimka z ústavně zakotvené zásady rovnosti občanů, zejména rovnosti občanů před zákonem. Jestliže v té kauze, kterou tady řešíme – nebo řešíme, kterou máme předloženu k posouzení, je stíháno dalších 12 osob, tak já si osobně neumím představit, že pan senátor jaksi vezme tu Ústavou zakotvenou zásadu tak, že se z ní vyviní imunitou. To je první argument. Druhý argument: Já jsem přesvědčena o tom, že ta kauza může souviset s politikou, ale pouze s politikou komunální, že nesouvisí s působením pana senátora v této komoře a že mu nikterak nebrání v další činnosti.

My, pokud vstupujeme do různých funkcí a bereme na sebe různé funkce z oblasti komunální krajské politiky, tak to činíme tak, že na sebe bereme práva, povinnosti, ale také rizika, která jsou s tímto spojena. Protože samozřejmě pokud jsem primátorem, starostou, místostarostou, členem rady, tak rozhoduji o veřejných zakázkách, o investičních stavbách. A tam se vždycky může stát, že dojde k tomu, že někdo bude přešetřovat, podá trestní oznámení. Já to znám z vlastní zkušenosti, z doby, kdy jsem místostarostku dělala, pak ji přestala dělat, byla jsem senátorkou. Je pravda, že na mě nebylo podáno trestní oznámení, ale ta kauza se šetřila, a je to riziko spojené s tou komunální problematikou.

Já si myslím, a jsem přesvědčena o tom, že ta kauza má komunální rozměr. Kdybychom tady jednali o imunitě týkající se komunálního politika, primátora Lajtocha, tak je asi důvod k poskytnutí něčeho podobného, jako je imunita. Ale v tomto případě podle mého hlubokého přesvědčení tomu tak není. A i když je mi to osobně nepříjemné, přesto vám navrhuji, abychom pana senátora vydali k trestnímu stíhání, a předkládám vám v té věci usnesení mandátového imunitního výboru, které máte všichni k dispozici pod tiskem č. 161, tak předpokládám, že ho nemusím číst. Není to záznam, ale je to návrh na usnesení Senátu k souhlasu s vydáním pana senátora Jiřího Lajtocha. Děkuji vám.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji, slovo má pan senátor Miroslav Antl.

Senátor Miroslav Antl:  Vážený pane první místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové. Dovolte mi pár připomínek k tomu, co tady pan senátor sám prohlásil před chvílí. Já jsem nevěděl, zda mám či nemám vystoupit, ale nyní vidím, že musím.

První moje poznámka směřuje k tomu, že nevinu nikdo z nás neprokáže tím, že využije imunitu. Nevina či vina se prokazuje v řízení před soudem.

Souhlasím rovněž s paní senátorkou Soňou Paukrtovou, že na tyhle skutky by se neměla imunita vztahovat a že by mělo proběhnout další regulérní trestní řízení, a to i ve vztahu k dalším osobám. Pan senátor není jediný, který je kandidátem na obviněného, ale jsou tam i další osoby, kterých by se to týkalo. A já ho upozorňuji v tuto chvíli, že pokud Tomáš Sokol tvrdí, že nebude-li pan senátor vydán, takže ostatní nebudou stíháni, je právní nesmysl a je to v rozporu s trestním řádem.

Rovněž tak reaguji na stanovisko Tomáše Sokola. Tomáš Sokol tady nevystupuje a jeho stanovisko není právní expertízou, to je prostě součást obhajoby pana senátora. To je stanovisko obhájce podezřelého, to není právní expertíza. Navíc je tam spousta právních nesmyslů. Tady bylo konstatováno, že je používán nový trestní zákoník na starý skutek. My jsme tady projednávali nový trestní zákoník a všichni si pamatujeme, ostatně to říká nový trestní zákoník, ale i starý trestní zákon, že právní kvalifikace skutku se posuzuje podle toho, co je pro obviněného příznivější. Ve starém trestním zákoně je stanoven trest odnětí svobody, v novém trestním zákoníku je trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti. Proto je právní kvalifikace správná, proto je používán trestní zákoník, takže to je naprosto zcestná argumentace. Právní kvalifikace, a teď to říkám jako bývalý státní zástupce, který se dvaatřicet let zabývá trestním právem, a přednáším jej i na vysoké škole, na univerzitě veřejné a státní.

Dále bych chtěl říci, že rozhoduje vždycky při posouzení totožnost skutku, takže i kdyby někdo pochyboval o tom, že právní kvalifikace je špatná, tak policejní orgán a státní zástupce může kdykoliv v průběhu přípravného řízení změnit právní kvalifikaci. Jde o znění skutku, nikoliv o právní kvalifikaci. To reaguji na slova pana senátora, respektive na doktora Tomáše Sokola, který splnil zadání, to je povinnost advokáta.

Přípravné řízení se vede v této věci od října 2010, od loňského roku. A když říkám přípravné řízení, tak podíváte-li se do trestního řádu, znamená to, že od té doby vykonává dozor státní zástupce. A státní zástupce musí napravovat průběžně pochybení policejního orgánu. Já jsem se zeptal pana senátora Lajtocha v průběhu našeho výborového zasedání, zda on či jeho právní zástupci požádali o přezkoumání postupu policejního orgánu státní zastupitelství. Je to naprosto logický krok, který ví takřka každý občan, že by měl udělat, pokud je nespokojen, a natož pokud je nevinen. Neudělali to. To je to první, co měli udělat. Ale i když to neudělali, tak státní zástupce, pokud je vadné stanovisko a žádost policejního orgánu, tak musel ze zákona takovýto postup zrušit. Dodneška neudělal. Proto říkám, neberte to jenom jako moje vyjádření, ale jako vyjádření státního zástupce, protože mu to přikazuje trestní řád.

Jinak bych chtěl říci, já jsem osobně pana senátora Jiřího Lajtocha, se kterým jsme byli ve velmi dobrém osobním kontaktu, požádal, ať se nechá vydat, protože nikdy, pokud nedojde k jeho vydání, nikdy nerozptýlí podezření, že je vinen. Prosím ho o to znovu. A to je moje vyjádření, velmi stručné a možná poněkud cituplné.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Slovo má pan senátor Vladimír Dryml.

Senátor Vladimír Dryml:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, já bych chtěl trochu poopravit to, co tady zaznělo, protože mandátový a imunitní výbor nepřijal usnesení vydat. Není pravda, že nepřijal žádné usnesení, on přijal usnesení.

A za druhé, že to bylo rozporuplné, a doufám, že paní zpravodajka, vaším prostřednictvím, pane předsedající, nám to ozřejmí ve spolupráci, vaším prostřednictvím, s panem předsedou mandátového a imunitního výboru.

Dále. Nebylo to pro nás jednoduché. A poměr v tajném hlasování byl 8:4. Čtyři nevydat, čtyři se zdrželi a jenom čtyři byli pro vydání, protože nás to dostatečně nepřesvědčilo, že tam není politická motivace.

V té době už pan Jiří Lajtoch byl senátorem, a ne, jak mylně Policie ČR informovala, že nebyl senátorem! Dále tam byl určitý právní názor a můžeme mít různé názory na pana Dr. Sokola, ale ten právní názor tam prostě byl.

A další taková zvláštnost, která nás spíše řadí do politického spektra, bylo to, proč tedy dvanácti dalším lidem nebylo sděleno obvinění, nebyly obviněni, proč tedy jenom senátor, proč se čeká jenom na něj? Proto, že Policie ČR – a tady to správně zaznělo z úst mého předřečníka – má konat. A proč ta policie tedy nekoná i u těch dalších lidí? A to nebylo rovněž dostatečně vysvětleno.

A taková zvláštnost. Oddělit komunální a senátní politiku dost dobře nejde. Oni nás i na komunální úrovni, i na úrovni krajských zastupitelů pořád berou jako senátory, se všemi pozitivy i se všemi negativy.

ČSSD má v Senátu 41 senátorů, to znamená i většinu, a bylo by nešťastné, aby o ni nějakým způsobem přišla.

A pak tam bylo ještě jedno, co nás nebo co alespoň mě vedlo k tomu, abych začal přemýšlet, jak to vlastně v tom Přerově je. A to bylo to, že okresní organizace ČSSD rovněž nedoporučuje, abychom vydali pana senátora.

Jsem dlouhodobý člen ČSSD a tak uvidím, jak se rozhodnu. A to, abychom si tady idealizovali práci české justice – chtěl bych upozornit na případ Jourová. Ta také byla určitým způsobem pronásledována, dokonce z letadla ji rovnou odvedli do zajišťovací vazby, ve které strávila několik měsíců. A pak po dlouhém a dlouhém časovém údobí ministerstvo spravedlnosti muselo jí vyplatit velkou částku za její neoprávněné uvěznění.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Jako další je přihlášena paní senátorka Soňa Paukrtová, připraví se pan senátor Petr Vícha.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Dámy a pánové, já se moc omlouvám. Jednání a usnesení mandátového a imunitního výboru je malinko jiné, než když nepřijmeme žádné usnesení na běžném výboru. A protože jsem se zřejmě dopustila chyby v citaci, tak přesně ocituji usnesení, které jsme přijali, a omlouvám se, pokud jsem vás nějakým způsobem dezorientovala, to rozhodně nebyl můj cíl.

Výbor

nepřijal usnesení doporučující Senátu Parlamentu ČR vyslovit souhlas s trestním stíháním senátora Jiřího Lajtocha pro skutky vymezené v žádosti policie. Děkuji vám.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Slovo má s právem přednosti pan senátor Petr Vícha.

Senátor Petr Vícha:  Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, obdržel jsem přednostní právo, ale nevystupuji zde jako předseda klubu. To jsou věci, kde se přece nerozhodujeme podle stranické příslušnosti, podle toho, jak se rozhoduje klub, ale to je záležitost osobního přesvědčení a každý bude jistě hlasovat, jak nejlépe uzná za vhodné.

Myslím si, že paní senátorka Paukrtová to řekla za nás za všechny, že takovéto jednání a hlasování je pro nás vždycky nepříjemné, protože se navzájem známe. Já pana senátora Lajtocha znám možná deset, možná více let a jsem přesvědčen o tom, že je to slušný člověk.

Ale musíme tady o tom jednat právě proto, že ze zákona máme imunitu. A myslím si, že bychom ji v takovémto rozsahu mít neměli. Domnívám se, že bychom měli mít stejná práva jako každý další občan, byť možná v této chvíli nepanuje velká důvěra v policii, státní zastupitelství a soudy. Připomenu, že poslankyně Kristýna Kočí řekla: Oni mají policii, my máme zastupitelství. Přes to všechno si myslím, že bychom tohoto práva využít neměli. Konec konců, jestli dneska nefungují policie, zastupitelství a soudy, tak minimálně my na tom máme určitou spoluzodpovědnost a neměli bychom mít větší práva než každý další člověk.

Za tu dobu, co jsem v Senátu jsem hlasoval vždy pro vydání senátora – kolegy Čunka, kolegy Trpáka, který je pro mě vzorem, protože sám požádal Senát o to, abychom jej vydali, a svého času kolegyně Janáčkové.

Budu tak hlasovat tedy i nyní, a to i proto, že jsem přesvědčen, že pro kolegu Lajtocha je toto nejlepší rozhodnutí. On sám řekl ve svém slově, že se cítí nevinen, a já mu věřím, ale myslím si, že jedině, jak to může prokázat, jak může být do budoucna očištěn, byť to může trvat dlouho a být nepříjemné, tak v řádném procesu.

Poslední drobný argument. Také si nedovedu představit, jestliže má být obviněno dalších jedenáct nebo dvanáct osob, aby se mezi ně vrátil s tím, že on využil nějakých svých práv a oni by ten proces měli podstoupit. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Slovo má pan senátor Jiří Dienstbier.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři. Napřed bych si dovolil zareagovat na vystoupení kolegy Drymla, který tady uvedl určitou pochybnost v tom směru, proč nezačalo trestní stíhání těch zbývajících dvanácti osob, vždyť přece se dávno mohlo vést. Ono to tak není. Pokud je více spolupachatelů, tak orgány činné v trestním řízení musí vést společné řízení, a proto je tento postup zcela logický, protože příslušný orgán činný v trestním řízení prostě čeká na to, jak my dnes rozhodneme a podle toho buď obviní dvanáct osob, anebo třináct osob, pokud je rozhodnutý trestní stíhání zahájit.Tolik reakce na kolegu Drymla.

A teď to, co jsem chtěl původně říci.

Myslím si, že my nemůžeme nahrazovat policii, státní zastupitelství, soudy. Nám vůbec nepřísluší rozhodovat o tom, jestli byl nebo nebyl spáchán nějaký trestný čin. Jediné, co bychom měli posoudit, je to, jestli trestní stíhání – a měli bychom zde dnes odsouhlasit vydání k trestnímu stíhání – má jakoukoliv souvislost s fungováním Senátu. Myslím si, že v tomto případě je zřejmé, že to tak není. A pokud není ohrožen chod Parlamentu ČR, v tomto případě konkrétně senátní komory, tak bychom měli zcela automaticky rozhodovat o vydání k trestnímu stíhání, bez ohledu na to, kdo z které politické strany je a bez ohledu na to, jakého potenciálního skutku se to týká. Jak už tady také zaznělo, tak naše imunita je formulována naprosto nesmyslně široce, a pokud to nesouvisí s ochranou Parlamentu ČR a jeho funkce, tak bychom takové imunity využívat neměli.

A i mě mrzí, že není téměř automatické, že každý, koho se to týká, sám nepožádá o vydání.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Slovo má paní senátorka Jana Juřenčáková.

Senátorka Jana Juřenčáková:  Děkuji za slovo, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, já se nebudu vyjadřovat z pohledu právníka, protože se necítím být právníkem, ale z pohledu člena horní komory, který má hlasovat o jednom členovi naší komory. A pokud mám hlasovat, tak vždycky se chci seznámit s tím, o čem mám hlasovat. Proto jsem se včera zašla podívat do spisu, který je uložen na mandátovém a imunitním výboru a po prostudování tohoto spisu jsem se jasně rozhodla, že budu hlasovat pro vydání. Ale byla jsem nepříjemně překvapena z toho, že jsem byla podle seznamu, kde se každý musí podepsat, kdo do spisu nahlédne, asi patnáctá, kdo se s tímto spisem seznámil.

Proto bych vám propříště asi doporučila, pokud chcete hlasovat podle svého vědomí a svědomí, abyste se na to raději podívali také, abyste věděli, o čem hlasujete.

Šla jsem do Senátu s tím, že imunita by se opravdu měla vztahovat na slovní projevy, politiku, které souvisejí a které mohou být zneužitelné. A myslím si, že toto tento případ není. Proto znovu zopakuji: Budu hlasovat pro vydání. Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Slovo má pan senátor Petr Pakosta.

Senátor Petr Pakosta:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, naše kolegyně Jana Juřenčáková říkala, že se byla podívat na spis, který je na mandátovém a imunitním výboru a že byla zhruba patnáctá. Jedno z těch jmen hned v úvodu toho seznamu bylo moje. I já jsem se tam byl podívat, protože jsem chtěl hlasovat v tomto případě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a žádost policie jsem si prostudoval.

A ze všeho nejvíc jsem si dával dohromady volební kampaň současného amerického prezidenta, resp. s jeho volebním heslem "Yes, we can". To heslo je nesmírně prázdné a podobné pocity jsem měl, když jsem studoval důvody policie, které směrují k tomu, abychom našeho kolegu Jiřího Lajtocha vydali.

Já si kladu otázku, jestli by k něčemu takovému vůbec došlo, pokud by Jiří Lajtoch nebyl senátor. A z toho spisu, z té žádosti se na mě dere odpověď, že by to tak nebylo. A jsem přesvědčen, že i pro tyto případy je naše imunita, kdyby k něčemu nedošlo, pokud by ten dotyčný nebyl senátorem nebo poslancem a pokud by byl řadovým občanem. Pak by se určitě nic nedělo a žádné trestní stíhání by zahájeno nebylo.

A protože já nerad na tyto hry naskakuji, tak vám sděluji, že budu hlasovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a budu hlasovat proti vydání Jiřího Lajtocha. Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Slovo má pan senátor Jaromír Jermář.

Senátor Jaromír Jermář:  Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové. Hovoříme všichni o tom, že je to věc nepříjemná. Samozřejmě je, a vím, že nejvíc nepříjemná je pro Jiřího Lajtocha. Byl jsem rád, když Jiří Lajtoch byl zvolen senátorem v roce 2007. Byl jsem rád, že i malým dílem jsem mu mohl ve volební kampani přispět.

Dosud jsem vždy hlasoval pro vydání, když o to policie požádala. Budu tak hlasovat i v tomto případě, i když se jedná o stranického kolegu, i když jsem přesvědčen, že bude nevinný, a věřím tomu, že vyšetřování bude provedeno objektivně.

Zaznělo tady, že není objektivní policie, že nejsou objektivní soudy či státní zastupitelství. Tak bychom se pak měli zamýšlet, co obyčejný řadový občan, jak on si před tím stojí. My máme nějakou možnost o tom hovořit i na tomto fóru, můžeme o tom hovořit i v médiích, snáze než řadoví občané. A proto jsem přesvědčen o tom, že právě vyšetření tohoto případu může Jiřího Lajtocha očistit.

A proto říkám podle mého svědomí a nejlepšího vědomí – budu hlasovat pro vydání.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Nikdo další se už nehlásí, takže rozpravu končím a pokládám otázku paní zpravodajce, senátorce Soně Paukrtové, jestli se chce vyjádřit? Chce, prosím, máte mikrofon k dispozici.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Pane předsedající, dámy a pánové, já vás dlouho nezdržím. Konstatuji, že vystoupila celá řada senátorů, já jsem je nespočítala. Někteří podpořili vydání pana kolegy Lajtocha, někteří tady sdělili, že nebudou hlasovat pro jeho vydání.

Ale důvodem, proč jsem se přihlásila o slovo je to, že naše senátní legislativa připravila usnesení, které je přesné a které pro pořádek ocituji, protože jsem vás tady mírně dezinformovala, pokud jde o jednání mandátového a imunitního výboru ve své zpravodajské zprávě, za což se ještě jednou omlouvám.

Přečtu vám usnesení, nemáte ho v deskách, protože jsem ho podala až tady na plénu.

Usnesení Senátu z 10. schůze konané dne 21. července 2011 k žádosti o souhlas Senátu s trestním stíháním senátora Jiřího Lajtocha.

Na základě žádosti Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, o souhlas Senátu s trestním stíháním senátora Parlamentu ČR Jiřího Lajtocha ze dne 13. června 2011 pod čj.: OKFK-281-156/TČ-2010-200237 (dále jen "žádost policie"),

Senát vyslovuje souhlas s trestním stíháním senátora Jiřího Lajtocha pro skutek sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3 trestního zákoníku v souběhu se zločinem Zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)trestního zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku s dalšími osobami. Děkuji vám.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. O tomto celém, jak bylo nyní legislativně a tím pádem i právně oznámeno, budeme za chvilku hlasovat. Pro nás pro zjednodušení:

Senát dává souhlas s trestním stíháním pana senátora Jiřího Lajtocha.

O tomto návrhu budeme nyní hlasovat. A dříve, než začneme hlasovat, tak bych nás všechny odhlásil, všem by mělo svítit modré světélko vedle identifikační karty.

Zahajuji hlasování o vydání souhlasu. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 38 ukončeno, registrováno 68, kvorum 35, pro 41, proti 5. Návrh byl schválen.

Tím končím projednávání tohoto bodu.

S faktickou poznámkou se hlásí předseda Senátu pan Milan Štěch, prosím.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, navrhuji změnu v pořadu 10. schůze Senátu. Navrhuji, abychom nyní pokračovali a dokončili bod, který byl pod č. 21, tj. projednání senátního tisku č. 148 – Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. A po ukončení tohoto bodu bychom pokračovali podle schváleného pořadu schůze. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  To je procedurální návrh, já o něm nechám neprodleně hlasovat. Budeme hlasovat o změně pořadu schůze, dokončíme nyní bod, který jsme nedokončili před polední přestávkou.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 39 ukončeno, registrováno 69, kvorum 35, pro 64, proti nikdo. Návrh byl schválen.

A kolega Vladimír Dryml může pokračovat ve svém vystoupení.

Ale ještě dříve je tady faktická poznámka od kolegy Marcela Chládka.

Senátor Marcel Chládek:  Děkuji, pane předsedající. Vážené senátorky, vážení senátoři, chtěl bych prostřednictvím pana předsedajícího požádat pana senátora Drymla, protože jsem už zapomněl, co říkal před obědem, jestli by mohl vzít své vystoupení od začátku, protože bylo velmi zajímavé. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Slovo má, jak už jsem řekl před chvilkou, pan senátor Vladimír Dryml.

Senátor Vladimír Dryml:  Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, já počkám na pana ministra, než zaujme místo u stolku zpravodajů, je to určitá slušnost.

K tomu, co tady vznesl prostřednictvím předsedajícího na mne náš kolega pan senátor Chládek, bych vás nechtěl zastrašovat tím, že bych znova začal mluvit o Koniáších a jiných nepravostech, které se dějí v této vládě.

Vážený pane ministře, důkladně jsem se na vás připravil, a proto bych chtěl pokračovat ve svém vystoupení, a to k otázce úsilí ministerstva zdravotnictví o zavedení hitu elektronických cenových soutěží. Hrozí totiž vysoká spoluúčast pacienta, monopolizace trhu a výpadky v distribuci léčiv.

Ministerstvo zdravotnictví uskutečnilo bez předchozí odborné diskuse prostřednictvím narychlo připraveného poslaneckého pozměňovacího návrhu zavedení velmi komplikované úhradové soutěže. Nevím, jestli to bylo opět z dílny bakaláře, dřívějšího dealera farmaceutických firem Marka Šnajdra nebo jestli to bylo z jiné líhně, ale domnívám se, že toto novátorství nám přinese spíše více škody než užitku.

Mělo by to mít závaznost pro celý trh v dané účinné látce, kde vítězi se poskytne monopol na plnou úhradu po dobu 18 měsíců, zatímco léčivým přípravkům ostatních firem přináleží maximálně pouze 75 % úhrady vítěze.

Pokud by tento plán byl přijat a pokud by došlo k přijetí tohoto zákona, dojde k razantnímu vlivu posílení pojišťoven na výběr léků, se všemi důsledky pro pacienty i lékaře, protože vítězná firma získá garanci dodávek za předem domluvenou cenu.

Jsem zvědav, co na to řekne Antimonopolní úřad. Budou vznikat listy se seznamem léků, jejichž předepisování bude pro smluvní zdravotnická zařízení, pojišťovny závazné. Vy, co jste tady jako lékaři – ano, bude to závazné, pojišťovny vám budou diktovat, co smíte anebo nesmíte předepsat.

Podobný systém existuje v celé Evropě pouze a pouze v Nizozemí, Německu, Dánsku a Švédsku, tj. v zemích s nízkou, velmi nízkou mírou korupce. A přitom ty další země EU o těchto tendrech neuvažují, a to z prostého důvodu, protože tento systém vede k monopolizaci trhu, k omezení přirozeného výběru léků a otevírá ještě další větší prostor pro korupci a netransparentní chování. Mimochodem, v Nizozemí je to pouze asi na 30 léků.

Dopady navrhovaného systému na zdravotnický systém v ČR budou takovéto: Dopady na pacienty. Dojde k neobvykle vysokému navýšení spoluúčasti pacienta. Ano, vážení. Dojde ke zvýšení spoluúčasti pacienta. Vítěz tendru dodá požadovaného množství za vysoutěženou cenu na český trh. Předpokládejme, že tato cena bude ve srovnání s ostatními státy EU velmi nízká. V tom případě se tyto léky stanou okamžitě předmětem zájmu a dojde k paralelnímu obchodu a vývozu, reexportu a jejich větší část nejspíše zmizí do ciziny, kde na tom budou firmy vydělávat. Pak budou dodávky na český trh muset zajistit firmy, které prohrály aukci a budou mít úhradu o 25 % nižší než vítěz. Aby ochránily své léky před dalším paralelním vývozem, budou ovšem muset požadovat cenu vyšší než byla ta vysoutěžená. V rámci konkurence se sice cena léků ustálí na přijatelné úrovni, nicméně doplatek pacienta přesáhne 25 % ceny léku, protože doplatek, ten rozdíl bude muset zaplatit pacient. Bude-li pacient požadovat například z důvodu snášenlivosti zajištění jiného než vysoutěženého generika, bude si rovněž muset připlatit mnohem víc než nyní.

Ano, taková je léková politika, takový je návrh ministerstva zdravotnictví. Při častějších změnách vysoutěženého léčivého přípravku se pacient ani neorientuje v jeho užívání, bude docházet k duplicitám, změnám a k poškození pacienta. Dojde k likvidaci konkurenčního prostředí. Systém tendru totiž vede k omezení na jednoho, maximálně dva dodavatele. 18 měsíců se tady zajišťuje zákonem monopol. To logicky povede ke zvýšení ceny a následné závislosti systému na dodávkách od jednoho výrobce.

Cenová soutěž může být snadno zneužita jako prostředek konkurenčního boje mezi farmaceutickými firmami. Prodej léků, které několikrát za sebou nevyhrály cenovou soutěž, klesnou natolik, že budou vyřazeny z registrace. V těch zemích, kde tento tendrový systém zavedli, odešla totiž v první polovině roku již půlka výrobců a tento trend pokračoval v dalších letech.

Dojde k výpadku na trhu, protože se zvýší riziko tohoto výpadku. Léčivý přípravek se stane i v případě malého výpadku na několik měsíců naprosto, naprosto nedostupný, neboť výroba bývá realizována pro určitou kapacitu konkrétního trhu a lze ji plánovat s předstihem nejméně 4 až 5 měsíců.

Je vidět, že novátoři, kteří vytvářeli toto změnu, s tímto nepočítali, že se i ve farmaceutickém průmyslu plánuje.

Další výpadky způsobí lukrativní paralelní obchod a vývoz z České republiky. Jsou to ty reexporty. Již dnes totiž podle SÚKLu obsahuje paralelní vývoz, to znamená, že 20 % dodávek na český trh se okamžitě vyváží do jiných států a další snížení cen povede k jeho dramatickému nárůstu. Specializované firmy – možná, že se to dělá pro ně – pak budou skupovat levné léky na českém trhu a vyvážet je například do Německa nebo do Velké Británie. Z trhu rovněž zmizí léky speciálně vyrobené pro Českou republiku a výrobce nebude schopen je krátkodobě doplnit. To platí třeba i pro vakcíny.Tendrový systém centrálních nákupů bude pro silné firmy příležitostí k cenovému dumpingu.

Po zavedení monopolu jednoho nebo několika málo dodavatelů povede nedostatek konkurence k tomu, že dojde k opětovnému nárůstu cen. To už jsme v minulosti několikrát zažili. Zároveň se zvýší vysoký nárůst administrativy a jsem zvědav, jak to zvládnou zdravotní pojišťovny. Ty možná ano, protože si odčerpají další peníze ze zdravotního fondu, ale hlavně ne SÚKL s ohledem na nutnost kontroly realizace plnění tendru. Tento navrhovaný systém je naprosté unikum, protože tendrový systém v zemi, kde byl zaveden, se nikdy netýkal celoplošně programů, ale pouze omezeného, omezeného, pane ministře, segmentu léčiv! Případně jenom některých regionů v případě pandemie.

Dokonce i v Nizozemí, které byste namítal, se tendry týkají pouze pacientů na bazálním pojistném programu. Tj. sociálně slabých, nezaměstnaných, azylantů, kteří čerpají tuto farmakoterapii v síťových lékárnách pojišťovny bez možnosti volby. To je ale Holandsko, kam nás chcete přivést. Kromě toho, pro vaši informaci, Holandsko elektronické aukce ruší ke konci roku 2011, takže váš vzor ruší tyto aukce. My je budeme zavádět.

Dánsko, Švédsko pracují v jiném časovém rytmu a čelí tím monopolizaci toho trhu. Přesto zde vítěz tendru získává dočasně jenom 60 % podílu na trhu. V Německu tendry probíhají odděleně v 16 spolkových zemích a provozují je desítky až stovky pojišťoven. V Německu jsou stovky pojišťoven. Pak tu dostávají firmy více příležitostí vyhrát aukci. I navzdory tomu, že došlo k ovládnutí trhu několika málo firmami.

Český farmakotrh je jiný než nizozemský a skandinávský. Zatímco český trh je generován, generifikován z 59 %, v těchto je velmi malé zastoupení generik na trhu, zhruba 15 %. V zemích, které tendrový systém zavedly, probíhají více než dvouleté odborné diskuse, ne minutová diskuse nebo minutu před ukončením hlasování zdravotního výboru ve sněmovně dát návrh, ale dvouletá odborná diskuse. V České republice tuto diskusi nahradilo bez načtení, bez připomínek se nahradilo ve 2. a 3. čtení sněmovní schůze.

Původní tzv. malá novela zákona 48/1997 Sb., obsahovala mnoho dobrých prvků v zájmu úspor výdajů na léky. Ale tím pokoutným zavedením, doslova pokoutným zavedením pozměňovacího návrhu se celá novela včetně pozitivních částí pak stává napadnutelná z hlediska ústavního práva. Ústavního práva, pane ministře! Pozměňovací návrh je s ohledem na svůj rozsah a způsob předložení a s ohledem na závažnost a složitost změn, které navrhuje do zákona o veřejném pojištění zavést v rozporu s principy demokratického právního státu a v rozporu s principem dělby moci mezi mocí zákonodárnou a mocí výkonnou.

Ty věci, které jsem tady říkal, té lékové politice, věci o elektronických aukcích samozřejmě nejsou pouze z mé hlavy, je to konzultováno s odborníky, a to s takovými odborníky, jako je exprezident lékárnické komory Chudoba, specialista na lékovou politiku ČSSD Gráf Toto je výsledek toho, jak farmaceutické firmy přistupují k této problematice a varují před touto aukcí. Jsou to firmy, které dodávají většinu generik na český trh.

Hlavním důvodem reforem je přece finanční udržitelnost systému! Spolu se zajištěním zdravotní péče pro občany. To by nás všechny mělo spojovat. Bohužel v této novele se dávají vysoké pravomoci zdravotním pojišťovnám, které, a to vám vytkla i Česká lékařská komora, budou za lékaře určovat, jak mají lékaři léčit. Zodpovědnost neponesou žádnou, protože neposkytnutí léčby, tak jak by měla být poskytnuta v souvislosti s lege artis, tu ponese zdravotnický pracovník, zdravotnické pracoviště.

Pacienti chtějí kvalitní péči za rozumnou cenu? To tady také zaznělo. Co to ale ta rozumná cena znamená? Kdo a podle jakých kritérií se bude určovat? To tady nikde není.

§ 13 zákona legálně si připlatit. Za co? Za to, co si nějaký úředník ve spolupráci s pojišťovnou vymyslí? Pojišťovny totiž budou diktovat ekonomicky nejméně náročnou léčbu. Ony samozřejmě budou chtít mít zisk. To znamená, že vůbec nebudou brát ohled na pacienta, kterému navíc znemožníte od takové pojišťovny, která tyto praktiky bude provádět, aby přešel k jiné pojišťovně.

Odstranění korupce? Pane ministře, nejvíc korupce v českém zdravotnictví je při nákupech a výstavbě. Dám vám příklad toho ze života, jak se zdravotní pojišťovny chovají již nyní. Je to ta proslavená VZP.

VZP metodickým pokynem určuje, jak se má léčit. Jaká vyšetření budou nebo nebudou hrazena. VZP! To přece nepřísluší VZP. Dokonce, a tady mám i písemný důkaz, určují délku jizvy, kterou má chirurg udělat. No tak to už by bylo třeba, aby se s tou pojišťovnou něco dělo. To přece není možné, co se tady děje. To je příklad z Přerova.

Výhoda, která tady je, bude pouze pro pojišťovny. Stejně tak, jako pro soukromé důchodové fondy a soukromé zdravotní fondy, které okamžitě vzniknou, aby mohly nabízet individuální pojištění zdravotní.

A co bude dál? Budou se snažit převést většinu péče na nadstandard, protože ten by se měl pojistit, aby se jim zvýšily zisky. To je přece jasný ekonomický zákon, ekonomická zákonitost.

Chtěl bych se zeptat pana ministra, těch otázek bylo dost, ale to je jedna z důležitých. Jak je možné, že tady někdo pošlapává platnost pojistných plánů odsouhlasených sněmovnou ČR a ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem financí? Jak je to možné? Jak je možné změnit pravidla hry v průběhu této hry, aby se o 2,5 miliardy zachránila VZP? Ta se stejně nezachrání, pane ministře. Jde o zcela nesystémové řešení, které nemá řádnou oporu v právních předpisech, a může destabilizovat celý systém.

Problémy, které mají ostatní pojišťovny na rozdíl od VZP, jsou následující. To, pokud schválíme, aby zdravotní pojišťovny odvedly zpět (zaměstnanecké nebo ostatní) do systému 1/3 zůstatku loňského roku, bude znamenat, že 4 miliony pojištěnců doplatí na dobré hospodaření těchto zdravotních pojišťoven a zaměstnanecké pojišťovny budou potrestány za to, že dobře hospodaří.

Z právního hlediska to bude naprosto nepřekonatelným způsobem porušen princip právní jistoty v tomto státě. Zároveň bude porušen zákaz retroaktivity právních předpisů. Tzn. změna pravidel v průběhu hry. Svaz zdravotních pojišťoven proto považuje tento pozměňovací návrh za nepřípustný zásah do legislativy, opakuji, za nepřípustný zásah do legislativy.

Za nepromyšlenou, unáhlenou snahu uvolnit cestou VZP do systému veřejného zdravotního pojištění zbytek rezerv, a to za každou cenu. Návrh nemá oporu v právních předpisech a může výrazně, jak už jsem řekl, zkomplikovat a destabilizovat systém veřejného zdravotního pojištění.

Nová navrhovaná právní úprava představuje změnu podmínek financování, když říká, že zdravotní pojišťovny, které dobře hospodařily, musí odevzdat do základního fondu zdravotního pojištění 1/3 částky, kterou evidovaly na účtu k 31. 12. 2010, 2010, vážení, a odevzdají je do 1. přerozdělení v roce 2012. Jsem zvědav, jestli ještě některé to mají.

V konečném důsledku to znamená, že prostředky budou použity pro pojištěnce VZP, nikoli však pro pojištěnce zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven. Navíc tyto peníze už jednou přece byly přerozděleny! To znamená, že chystaná duplicita solidarity je zjevně účelová a z hlediska logiky velmi absurdní. Návrh je nepřípustný, neboť dochází k porušení principu právní jistoty, který je součástí našeho právního řádu, stanoveného v čl. č. 1 Ústavy ČR. Já nevím, co dělá legislativní rada, co dělají legislativci na ministerstvu zdravotnictví, anebo jestli si všichni myslí, že to tady budeme všechno válcovat bez ohledu na Ústavu, na zákony. Právní jistota zdravotních pojišťoven, financujících zdravotní péči pro 4 miliony lidí, je narušena, protože v průběhu roku 2011 se zásadním způsobem zpětně mění podmínky, pro již ukončené transakce. Pokud nebude zachována možnost plánování při poskytování smluvní zdravotní péče, tak opravdu nemá cenu, proč vůbec mít další zdravotní pojišťovny? Proč rovnou neřekneme, všechny zrušíme a uděláme jednu.

Nepřípustnost porušení principu právní jistoty zdůrazni Ústavní soud ČR ve svých nálezech, pane ministře, např. v nálezu ze dne 8. 6. 1995 pod značkou IV Ústavní soud 215/1994, podle něhož ke znakům právního státu neodděleně patří princip právní jistoty, ochrany a důvěry v právo. Jste pravicová vláda a takto znejisťujete právo? To snad není možné.

Tento princip právního státu Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje opakovaně. Proto se domnívám, že alespoň v této části po stížnosti Ústavnímu soudu dojde k nápravě stavu, který nám tady předkládáte a s kterým počítáte, že projde, když ho Senát vrátí, opět ve sněmovně.

Systém veřejného zdravotního pojištění. Je sice nutno vycházet z toho, že zdravotní pojišťovny mohou a musí být veřejnoprávně regulovány, neboť hospodaří s veřejnými prostředky, ale tato regulace musí být prováděna v souladu s principy právního státu. Je jednoznačné, že ani v případě, kdy systém veřejného zdravotního pojištění je nevyrovnaný, neznamená to automaticky možnost státu zasáhnout do systému a změnit podmínky v rozporu se zákonem.

Dalším z principů právního státu je zákaz retroaktivity právních předpisů. Tzn. že je nepřípustná změna pravidel v průběhu hry, jak jsem to řekl, nepřípustnost retroaktivity a retroaktivních výkladů právních norem, zdůraznil Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 8. 6. 1995, tak jak jsem tady již citoval.

Důsledkem, pokud přijmeme tuto novelu, je ekonomická diskriminace vybraných zdravotních pojišťoven. VZP se nepodílela na tvorbě zdrojů zajišťovacího fondu, jehož 95 % má být podle navrhované právní úpravy také rozpuštěno do prvního přerozdělování roku 2012. Neměla k tomu ani zákonnou povinnost. Zajištění zde má za povinnost stát. V případě přerozdělování by však peníze zajišťovacího fondu kupodivu obdržela.

I z tohoto pohledu se jedná o diskriminační ustanovení. Zdravotní pojišťovny mají možnost v průběhu letošního roku navýšit úhrady zdravotnickým zařízením. Z toho plyne, že k 1. 1. 2012 už nebudou mít k dispozici 1/3 finančních prostředků, které evidovaly na svých bankovních účtech k 31. 12. 2010. Co bude následovat, si každý domyslí. Až budou nuceny odevzdat požadovaný obnos, mohou se dostat do platební neschopnosti, stejně tak jako VZP. Systém tak bude přicházet o další peníze, které budou vynaloženy na hrozící úroky z prodlení při prodlužování, posunování doby splatnosti.

Finanční prostředky, o které se jedná, navíc už jednou v minulosti přerozděleny byly. Takže je to absurdní. Zdravotní pojišťovny musí řídit svoji činnost podle svých zdravotně pojistných plánů. Tento připravovaný akt ze strany ministerstva zdravotnictví zcela potlačuje vážnost těchto dokumentů, které mají minimálně na jeden rok, minimálně na jeden rok transparentně nastavovat pravidla a mantinely chování zdravotních pojišťoven a byly odsouhlaseny ministerstvem zdravotnictví i ministerstvem financí.

Jaká je pak důvěra zdravotníků v to, když ministerstvo zdravotnictví mění svoje rozhodnutí, kdy chce, protože ono má ve správních a dozorčích radách své zastoupení. Co to tedy tam ti lidé, tak někdy velmi dobře placení, vlastně dělají?

Ještě bych se vrátil k několika jiným věcem. Posunutí platby za státního pojištěnce je tak nenápadně v této novele dáno z 20. na 25. měsíce. K čemu to povede? Vy se nebojíte toho, že dojde k opožďování plateb zdravotních pojišťoven zdravotnickým zařízením? Ministerstvo financí vlastně tím způsobí vnitřní zadlužení systému, může dojít i k porušení rámcových dohod, kde je jednoznačně napsáno, kdy se má zdravotnickým zařízením platit. To je vizitka pro současnou vládu rozpočtové odpovědnosti. Banalita v desítkách miliard ročně.

Za další, promlčecí doba se prodlužuje z pět na deset let. Už jednou to tady bylo a měnilo se to. Měnilo se to. Měnilo se to z toho důvodu, že toho pojišťovny zneužívaly. Zneužívaly ve svůj prospěch a ku neprospěchu občanů a svých pojištěnců. To znamená, v praxi to bude tak, že v 9. roce VZP zjistí, že někdo nezaplatil nebo neměl doplatek zdravotní daně, protože to pojištění není, zdravotní daně, v řádu desítek korun, a bude účtovat desetitisícové penále. To je realita, která byla, která se zrušila, a nyní opět to samé. Ano, to je komfort pro občany a pacienty z hlediska této vlády a z hlediska tohoto vedení ministerstva zdravotnictví.

Dokonce, aby náhodou občan neměl zaječí úmysly, tak se mu opět ztíží jít od pojišťovny, s kterou není spokojen, k jiné pojišťovně. Stěžuje se mu administrativně tato změna, čímž dochází k tomu, že se vlastně stává otrokem dané zdravotní pojišťovny.

Jak je to všechno spojeno s tím, se svobodnou volbou lékaře i zdravotnického zařízení, o tom si asi každý iluze nebude dělat žádné.

Nedělejte z nás hlupáky, pane ministře. Pokud si neuděláte pořádek ve zdravotních pojišťovnách, především ve VZP, tak nemá smysl dělat reformy. O podivných smluvních vztazích, likvidaci konkurenčního prostředí mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními, kde velkou významnou roli hraje VZP, negativní, nehospodárné nakládání se zdravotní daní, se mluví už delší dobu.

Je škoda, že nikdo nechce, anebo možná ani nemůže toto slyšet, i když chápu, že personální složení ministerstva zdravotnictví i ministerstva financí na poli kontroly zdravotních pojišťoven je tristní, protože je složeno z bývalých vysokých představitelů VZP, kteří byli ze strany VZP ministerstvu určitě nezištně doporučeni.

Závěrem, to je nejdůležitější pro vás pro všechny. Podzim roku 2012, nebo možná již dříve, ukáží, zda lidé reformy a zdražování této vlády, stínového, zdůrazňuji, stínového boje proti korupci, a rozpočtové nezodpovědnosti, nepřeřekl jsem se, nezodpovědnosti chtějí, anebo si budou přát změnu a přijdou opět oranžády, které vaše excesy zruší. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, pane senátore, a posledním přihlášeným písemně do diskuse je pan senátor Jan Žaloudík. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jan Žaloudík:  Vážená paní předsedající, kolegyně, kolegové, radostná zpráva je ta, že člověk si v životě může řadu věcí vybrat. Lékaře, zdravotnické zařízení, pojišťovnu, k čemu bude mluvit, jak dlouho bude mluvit, na které straně bude sedět, ale co si nemůže vybrat, je doba, do které se narodí. Já mám ve svém mládeneckém deníčku tuto dobu označenu kódově CXV, což je římsky 115. A protože se učím celý život být pragmatikem, tak jsem si namodeloval, aniž chci předjímat konečné stanovisko Senátu a ještě konečnější stanovisko sněmovny, jsem si namodeloval situaci, co kdyby Senát tento návrh zamítl, a sněmovna třeba zase poté potvrdila. Vidím to tak, že se s tím zákonem budeme muset učit žít už teď ve smyslu toho, jak mě pozitivně motivovala vážená, skutečně si jí vážím, senátorka Paukrtová, abych se na to díval trošku pozitivně. Ne všechno však bude pozitivní s tímto modelem, jak ty věci budou vypadat, až budou fungovat.

Myslím si, že ještě několikrát budu mít příležitost, protože asi k celé řadě zákonů hovořit nebudu, ale k těm zdravotnickým občas možná ano, a vždycky se ohlásím tím neotřelým 2000 let starým "ostatně soudím". On ten kolega tenkrát říkal: "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno." Já bych to modifikoval. Po dvou tisících letech budu vždycky říkat: Ostatně soudím, že je třeba popsat, co je v současné době Kartágo. A vždycky se budu ptát na to, jestli tady máme skutečně ten deklarovaný systém zdravotních pojišťoven, jako v Německu, Holandsku, anebo jestli už jsme plynulo přešli k NHS, jako tedy k národní zdravotní službě jako v Anglii, Španělsku, případně Skandinávii.

Ten náš systém má rysy obého, akcentaci rysů NHS v současné době, a pokud se mezi tímto nerozhodneme, tak i naši vzácní ředitelé pojišťoven, i naši vzácní představitelé na ministerstvu budou v konfliktu a nebudou vědět, za co odpovídají. To už dopředu předjímám, že se k těmto bodům vždycky budu hlásit s touto větou: Ostatně soudím, že je třeba si říci, zda NHS nebo zdravotní pojišťovny. Až si na to odpovíme, budu spokojený a nechám toho.

K tomu, jak je těžké být pozitivní. Já skutečně bych rád při té zákonotvorbě, už se chystám na období, kdy tady na podzim budou procházet další zákony. Jsou tady kritéria, která bychom vždy měli zvážit. Bohužel, doba je pokládá za měkká kritéria. Kritérium první je solidnost, druhé důvěryhodnost a třetí konzumovatelnost zákona.

Včera při zákonu o rodině, o níž možná leccos vím, jako vy, ale nechtěl jsem se k tomu hlásit, byly různé zážitky uváděné. Vždycky se tady užívají zážitky. Budu hovořit o jednom ze zážitků velmi konkrétně. V oblasti mně blízké bylo staré pekařství, které evidentně potřebovalo už přestavbu a reformu. Inzerovali, že toto pekařství v krátké době bude nové, a zvali nás tam. Skutečně ho přebudovali, začali tam péct nové pečivo, některé bylo dražší, některé bylo stejné ceny, a mě to nepřekvapilo, že je dražší, protože skutečně bylo kvalitnější, hlavně čerstvé. To jsem pokládal za velmi solidní pokrok, i když mě to asi stojí víc, než mě stály předtím ty původní rohlíky.

Co bych mohl pokládat případně za nesolidní, je, kdyby toto pekařství přišlo s tím, že přicházím pro rohlíky, a oni řekli, dívejte se, tady si k tomu ještě musíte přikoupit bavlněné tričko, nůžky na plech, a někdo mi tam darebně vložil ještě sáček pervitinu. A já řeknu: Prosím vás, já jdu pro rohlíky, s pervitinem nesouhlasím. A oni řeknou: Co máte proti rohlíkům? Já říkám: Přišel jsem pro rohlíky, chci rohlíky, nechci pervitin. A oni řeknou: Co máte proti nůžkám na plech? Jak chcete stříhat plech? Řeknu: Já nepočítám se s stříháním plechu. A oni řeknou: Když budete stříhat plech, bez nůžek se neobejdete. A já to budu odmítat a oni řeknou: Jste divný, a co máte vůbec proti bavlněným tričkům? Protože všechno souvisí se vším. Poté, co si dáte rohlíky, v bavlněném tričku můžete stříhat plech a na oslavu si ještě užít toho pervitinu. Je to přece logické, je to balík. Pokládám to za nesolidní.

A budu to pokládat za nesolidní i při jakýchkoli jiných návrzích zákonů, protože si myslím, že je možnost se bavit o rohlících, o stříhání plechu, kvalifikovaně o kvalitě bavlněných triček a odmítavě o pervitinu.

Další bod je důvěryhodnost, která nás také čeká. Skutečně bojuji svůj skoro už roční boj, kdy hledám chybu v sobě, protože po řadě ministrů jsem skutečně měl pocit, že panu ministru Hegerovi z důvodu jeho anamnézy je nutno i možno věřit. Stále to nevzdávám, je to pro mě hodně těžké. On nám říká, vlastně o nic nejde. My tady měníme jenom pár parametrů, ono půjde o nějaké čočky, o robotické operace, a vlastně se až tak moc nezmění. Současný standard zůstane, a co přijde nově, bude nadstandard. No dobře.

Věřme tomu i se zárukou, že to tak bude. Ale jak toto prosadí, když je tam tolik možností, když neumíme prosadit některé věci? My jsme třeba na podzim psali spolu s mladými lékaři, že velká část našich mladých lékařů má úvazky nižší, než které odpracovává. Skupina senátorů upozornila, že je to špatně. Pan ministr říká, já s tím nic nemůžu dělat, to je věc ředitelů, já jsem pouze ministr. Je fakt, že to souvisí se zákoníkem práce. Asi jsme byli vedle. ale spíš jsme čekali takovou 2 – 3 denní kontrolu a vyjádření všech ředitelů nemocnic, že se tak neděje na pracovištích jimi řízených.

Docela nedávno jsme upozornili, že když už máme nějaké vyhlášky z minula o obsazování funkcí ředitelů přímo řízených nemocnic, tak že by bylo dobré je akceptovat a nevytvářet vyhlášky, zákony nové, dokud nefungují ty staré. Pár ředitelů bylo obsazeno v minulém období rozhodnutím stranického sekretariátu, takže by jenom stačilo poděkovat, napsat regulérní konkurs, oni se znovu přihlásí a máme právo tam, kde chceme mít. Na to jsme vůbec neobdrželi odpověď.

Další věc je, hovoří s hodně o robotické chirurgii. Nepochopil jsem, proč už na podzim nepřišla revize na to, kde a za jakých podmínek a jakých plateb a s jakými výsledky je tato péče prováděna, když i ministerstvo má zastoupení ve zdravotní pojišťovně, která toto musela nasmlouvat, a jestliže je dnes čtvrtek, tak zítra v pátek se můžeme jít podívat třeba do Mostiště na Vysočině na fungování robotické chirurgie.

Také jsem nepochopil, k čemu jsou audity, když máme nejdražší ozařovací přístroje Cyberknife na světě na světě o 100 % dražší, než je kdekoli na světě, je zdůvodněno stoprocentní navýšení tím, že dokonce, divte se, tento složitý přístroj má i software a audit, který proběhl, nezjistil nic, než nějaké variace v 10 – 15 %. Ptám se, jak tyto složité věci v tomto novém, složitém, chaotickém návrhu současné ministerstvo a pan ministr jako vážená osoba zajistí, když fungování zákonů a vyhlášek z minula garantovat nemůže a možná ne vlastní vinou.

Nekonzumovatelnost je to, co mě trápí nejvíc, a uvedu vám to na příkladu. Ono je to totiž takto. On ten zákon patrně projde, což je pozitivní informace pro pravou stranu, a já bych potěšil levou stranu, on projde, ale bude nekonzumovatelný. Takže to společné, co je nešťastné pro obě dvě skupiny, je, že bude pouze zneuživatelný, ale bohužel, nebo bohudík, nebude konzumovatelný.

Abych to demonstroval na jednom příkladě, který znám, který můžete zažít všichni, aniž straším. V České republice jsme na prvním místě, jak jsme se tady chlubili, v čem všem jsme první, jsme první také ve výskytu rakoviny tlustého střeva, konečníku, osm tisíc případů ročně. Minimálně sedm a půl tisíce potřebuje operaci, patrně i víc. Takže kdokoli z kolegů by přišel a já ho mám poučit, že jsme mu našli nádor velice včas a musí mu být operováno střevo, ten nádor bude odstraněn, pak se ty konce k sobě sešijí, aby to střevo fungovalo dál. Je to velice prosté. Jak všichni říkají "náročná onkologická léčba", prosím vás, na tom není nic náročného. To se dělalo už před sto lety.

Já se podle § 13 postavím k pacientovi takto. Řeknu: Podívejte, já vás musím poučit o všech variantách a vy si vyberete, když to neudělám, můžu být pokutován, takže to vydržte, my vám zresektujeme to střevo a já tu anastomózu našiji rukou silonem, jako jsme to dělali před lety, bude to fungovat, ten efekt bude splněn. Nebo vám to zašiji vstřebatelným materiálem, přibude k tomu pět stovek, základní operace je do pěti tisíc korun. Je to práce dva a půl hodiny, tři chirurgové, dvě sestry, stojí to do pěti tisíc korun. Není to až tak nákladné, leckdo si to může dovolit. Řeknu: Anastomózu zašiji vstřebatelným materiálem. Bude to o pár stovek víc a každému bych to doporučil. Nebo tu anastomózu zašiji šicím přístrojem. Ten stojí 12 000 Kč – na jedno použití. Zase se nic nemění na léčebném efektu, ten nádor už je dávno v kýblu. Jde jenom o anastomózu, ale bude to plus dvanáct tisíc. Nebo, když to bude počínající nádor, jak jsem řekl, tak to uděláme ze tří vpichů a jednoho krátkého řezu laparoskopicky, a bude to 30 – 40 tisíc. A nebo se spolu vydáme do Mostiště na Vysočině, tam to odoperují – už asi moji kolegové, já asi už ne, odoperují robotem, bude to stát – na Homolce – sto tisíc korun, anebo tam, kde je to nasmlouváno víc, až 150 000 Kč.

A teď pozor, podle zákona moje stanovisko bude: Všechny tyto metody z hlediska odstranění nádoru jsou si naprosto rovnocenné. Chcete to za těch 150 tisíc korun? Nebo v té variantě, co je bezplatná, za těch 5000 Kč? Nebo si připlatíte 12 000 Kč? Nebo pár stovek za šicí materiál, nebo laparoskopicky? A kdo řekne, kde je ta hranice?

Odborná společnost řekne: I když na to právně vůbec nemá, vždycky má doporučit na úrovni doby. Ale řekněme, že bude rozumná a řekne: Šicí přístroj tam, kde je to nedostupné a laparoskopie už ne, apod. Umíte mi najít člověka, který je tak málo inteligentní a přitom tak solventní, že by si za něco, co je naprosto stejné a rovnocenné připlatil těch mnoho tisíc? Je to absurdní. Tam se nebudeme totiž rozhodovat o standardu a nadstandardu. Tam se budeme rozhodovat o všech možných variantách léčby. A kdybych teď přitlačil na pilu a začal hovořit o následné chemoterapii, tak začneme od pěti tisíc za Fluorouracil, 35 000 za Irinotecan Oxaliplatina, 80 000 za Bevacizumab, 135 000 za Cetuximab. Možnosti, kdo to bude doplácet, kdy, jak a kdo to určí, kdo určí ten rozdíl, kdo určí efekt té léčby.

Ano, kalifornská studie vyšla ve prospěch Cetuximabu, říká firma, protože ho tady prodává. Kdo ověří, jestli v Břeclavi ty výsledky jsou podobné? Umíme to, ale poprvé v historii se neplatí Národní onkologický registr, který tady funguje od roku 1977, a poprvé letos dostal na fungování nulu. Je to přesně tak, jako byste na svých účtech, ať už tam máte kolik chcete, třeba 100 tisíc Kč, měli najednou zrušeno vedení účtu, protože se tím ušetří těch 50 Kč. Tím ztratíte naprosto přehled. To je situace České republiky 2011 za jednoho z nejosvícenějších ministrů, které jsme zatím měli.

To jsem jenom demonstroval na jednom drobném příkladu. Teď si představte stovky diagnóz, tu nekonzumovatelnost. Což o to, Žaloudík se v tom nějak otočí. Jak se v tom otočí mladý kolega po promoci? A jak se bere v úvahu, že nerozhodne o výsledku té operace přístroj, ale také, kdo to případně bude operovat? Jinak to bylo, když měl Žaloudík 25, jinak to bylo, když byl po atestacích ve 33, jinak to bylo, když byl v 50 na vrcholku sil, jinak je to, když je usezený ze Senátu v 57 a pro chirurgii nadbytečný. I toto jsou rozdíly na jedné osobě. A ty jsou větší, než rozdíly v šicím materiálu, který si někdo připlatí. Takže to bylo trošku ze života.

Konec. Moje obavy. Dvě moje obavy. První, že přijdou zase balíky. Balíky, balíčky s darebnými příměsmi pervitinu. Toho se bojím, protože vidíte, jaké máme problémy s malou reformou. Projednávaná malá reforma na Malé Straně. Já se bojím, kde analogicky skončíme s velkou reformou. Samozřejmě také na Malé Straně, anebo potom v praxi. Čili tohoto se bojím a to je moje obava, abychom zase po letech debaty nebyli tam, kde jsme byli v roce 2007.

A druhá věc – co mě trápí ještě víc – je určitá demotivace lékařů, už i pacientů, protože poslední dobou se nám daří hnát doktory proti doktorům, doktory proti pacientům, doktory proti sestrám, a nedej Bože, aby se nám podařilo hnát občany proti představitelům, protože já bych nechtěl být defenestrován, vzhledem k váze bych utrpěl těžké úrazy, a navazoval by kolega Janeček s tím, co mi dá na vybrání a co si připlatím. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, pane senátore. Další přihlášenou je paní senátorka Božena Sekaninová, prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Božena Sekaninová:  Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, pan ministr zdravotnictví v důvodové zprávě hovořil o nezbytnosti zdravotnické reformy. Jedná se ve svých dopadech o skutečnou reformu zdravotnictví, neboť jen o prostou redukci výdajů v intencí kupeckých počtů "má dáti – dal"? Jsou předkládané návrhy opřeny o relevantní analyticko-statistické rozbory? Vycházejí z reálných demografických prognóz? Respektují připomínky odborné veřejnosti? Byly prodiskutovány na úrovni profesních či zájmových platforem či s širokou veřejností? Obávám se, že na všechny tyto otázky musím odpovědět záporně.

Jedním z cílů návrhu zákona je zvýšit regulační poplatek za každý den poskytování ústavní péče z 60 na 100 Kč. Měsíční rozdíl návrhu proti stávající výši poplatku činí 1 200 Kč. Ač se to může zdát panu ministrovi zanedbatelné, pro nezanedbatelné skupiny populace se jedná o zásadní finanční obnos. Zvážíme-li i plánované zvýšení spoluúčasti na úhradě léků, zvýšení DPH na léky, potraviny a další růst životních nákladů, to vše přivede velké sociální skupiny invalidních či starobních důchodců a dalších nízkopříjmových skupin obyvatel do sociální nouze.

Již nyní se nezřídka stává, že dlouhodobý pacient se po několikaměsíční léčbě nemá kam vrátit. Byly mu odpojeny energie, mnohdy přišel i o byt. Sekundárně tak dochází k dalšímu zvyšování mandatorních výdajů ze státního rozpočtu.

Ano, současná ekonomická situace vyvolává nutnost určité míry spoluúčasti pacienta na zdravotní péči. Ta však musí být vymezena tak, aby byla sociálně únosná i pro rizikové skupiny občanů. Předložený návrh však vnímám diametrálně odlišně. Já krátkozraký, reflektuje pouze primární, okamžité zvýšení příjmů do zdravotnictví, je výrazně sociálně necitlivý.

K hlavním cílům návrhu zákona náleží především potřeba vytvořit legální prostor pro možnost poskytování tzv. nadstandardní zdravotní péče pro určitou skupinu pojištěnců. Záměrně jsem zvolila označení "určité skupině", protože stávající podoba zákona vytváří ve zdravotnictví elitářsky prostor jen pro vyvolené. Je možné argumentovat nepřebernou řadou příkladů a situací, kdy výběr mezi základní a ekonomicky náročnější variantou bude vyvolávat profesní i etická dilemata.

Například onemocnění stejnou diagnózou má u dvou či více pacientů různý průběh. Pro jednoho může být adekvátní standardní léčba, druhý bude potřebovat nadstandardní postup. Standardy bude nutné přizpůsobit možnostem a technickému vybavení regionálních nemocnic, které mají nižší úroveň vybavení a ve svém důsledku to povede k situaci, kdy zdravotnická zařízení vyšší úrovně budou poskytovat pouze nadstandardní, tedy nedostupnou péči pro běžného občana, ze kterých se stanou lidé druhé kategorie.

Za velmi diskutabilní považuji část návrhu hovořící o nezbytnosti předchozího souhlasu pojištěnce s příslušným druhem varianty zdravotní péče. Vždyť nemocný člověk je v tak mimořádné životní situaci, která zásadně determinuje jeho schopnosti. Jinými slovy návrh dává rozhodovací pravomoc o způsobu léčby do rukou pacienta, který nedisponuje ani odbornými znalostmi, mnohdy ani mentálními schopnostmi. Za jak dlouho, v jakém rozsahu budou zařazováni do standardů nové léčebné postupy a metody? Zásadně nesouhlasím s tímto návrhem především z etického hlediska.

Každý lékař před převzetím lékařského diplomu slibem stvrzuje sounáležitost s Hippokratovou přísahou, která ve svém textu mimo jiné obsahuje slib: Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného dle svých schopností a svého úsudku.

Jakým způsobem bude moci lékař rozhodnout o adekvátní léčbě, když při své volbě bude nucen prvotně zvážit nákladovou efektivitu a ekonomickou náročnost léčby ve vztahu k finanční saturaci pacienta.

Podle posledních statistik žije na hranici chudoby 8 až 10 procent obyvatel. Je třeba si tedy uvědomit, že předložený návrh nejen zásadním způsobem prohloubí sociální rozdíly mezi jednotlivými skupinami populace, ale bezprostředně negativně ovlivní kvalitu života zhruba jednoho milionu lidí, jednoho milionu občanů tohoto státu, pro které se v případě potřeby stane nedostupný určitý způsob léčby jen pro to, že bude zařazen do ekonomicky náročnější varianty. A já zásadně odmítám takové změny, které povedou k rozdílům při poskytování zdravotní péče v závislosti na majetkových poměrech občanů, nebo budou jinak snižovat všeobecnou dostupnost zdravotní péče. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, paní senátorko. Dále vystoupí paní senátorka Alena Dernerová. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Alena Dernerová:  Dobré odpoledne, vážená paní předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, já bych chtěla uvést několik problematických bodů oné novely zákona č. 48, které se mi zdají jako – aspoň z mého pohledu – podstatné.

Jedním z těch problematických bodů novely je, že chybí důsledné oddělení pojišťovny a poskytovatele zdravotní péče. Další bod je obsazení orgánů zdravotních pojišťoven, zejména správních a dozorčích rad na více než 2 období po sobě. To znamená, opět do nekonečna budou titíž lidé, totéž obsazení a mnohdy jejich práce nestojí vůbec za nic. Další problém podle mě je návrh na převod jedné třetiny prostředků ze základního fondu zdravotních pojišťoven na zvláštní účet zdravotního pojištění. To je jedna skupina problémů. K ní řeknu toto:

Důsledné oddělení pojišťovny a poskytovatele zdravotní péče – to znamená, že systém veřejného zdravotního pojištění v ČR je od svého vzniku vytvářen podle modelu založeného striktně na oddělení role zdravotní pojišťovny od role zdravotnického zařízení jako osoby poskytující zdravotní péči. Novela zákona však umožňuje faktickou vertikální integraci, to znamená, vznik řetězce mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením, a dochází pak k narušení rovných soutěžních podmínek, může to také vést k neefektivnímu vynakládání prostředků ze zdravotního pojištění.

Ministerstvo by tedy mělo spíše předložit návrh, aby zdravotní pojišťovny nesměly zřizovat a provozovat zdravotnická zařízení. Stejně tak by mělo ministerstvo předložit návrh, aby zdravotní pojišťovny nesměly být osobami tvořícími s provozovateli koncern a nesměly podnikat s prostředky plynoucími ze všeobecného zdravotního pojištění.

Návrh novely zákona nepředpokládá ke sloučení zaměstnanecké zdravotní pojišťovny s VZP žádné povolení. Ministerstvo zdravotnictví tak z naprosto neznámých důvodů neřeší aktuální problémy slučování zdravotních pojišťoven s VZP, protože je tady postrádán výslovný souhlas VZP, aby se s ní sloučila jiná pojišťovna. Poslední příklad – pojišťovna Média, která vlastně zkrachovala, deficit, který tato pojišťovna má, někde jsem viděla 450 mil. Kč, ale dostala jsem odpověď z ministerstva zdravotnictví, že to 450 mil. není. Nicméně tato pojišťovna se sloučila v době, kdy na tom byla velmi špatně, se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a tyto pohledávky převzala Všeobecná zdravotní pojišťovna. Konkrétně vím, že VZP ovšem neplatí zatím pohledávky, např. v krajské zdravotní, kde pět nemocnic má pohledávku u Médii 40 mil. Kč a VZP se nemá k tomu, aby tyto peníze za pojišťovnu uhradila.

Pak se ale ptám, kde byli právě lidé ze správní a dozorčí rady, kteří měli dozorovat tuto pojišťovnu a upozornit na to, že pojišťovna má malé množství pojištěnců, navíc ti pojištěnci byli opravdu takové zvláštní kategorie, byli to většinou státní pojištěnci, takže finančních prostředků příliš nepřinesli. I když datum, kdy měla mít 50 tis. pojištěnců, bylo dokonce listopadu 2011, tak si myslím, že za ty tři měsíce by určitě nedosáhla 50 tisíc, takže se dalo předpokládat, že asi problémy tato pojišťovna mít bude. Pokud se budou další pojišťovny takto hroutit a budou se spojovat s VZP, tak to k ničemu dobrému nepovede.

Dále je pro mě problémem návrh na převod jedné třetiny prostředků ze základního fondu zdravotních pojišťoven na zvláštní účet zdravotního pojištění. Dá se říci, že se může jednat o jakési nepřípustné vyvlastnění. Navrhovaná úprava není plně v souladu s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Cituji: Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Dále jsem se chtěla zeptat, jestli je pravdou to, že dochází ke snížení zajišťovacího fondu na 5 procent původní hodnoty, protože 5 procent je hrozně malá částka, pokud pojišťovna bude mít problémy, tak z tohoto zajišťovacího fondu měly být problémy řešeny a problémy tím pádem řešeny nebudou. A jestli to není prvním krokem ke vzniku budoucích obchodních společností. A potom – těch obchodních společností – jakého charakteru. Komu ty obchodní společnosti budou patřit.

Další problematický bod pro mě z oné novely jsou elektronické aukce, o kterých se tady již hovořilo. Já tady vidím určitou vertikalizaci a možnost korupce, protože návrh na aukci nějakého preparátu dává nejprve zdravotní pojišťovna, předloží ministerstvu zdravotnictví, to pak to dá SÚKLu, ten rozhodne, zda bude provedena aukce či nikoli. Zaznělo tady také, že vlastně aukce probíhají v zemích, kde je nízký stupeň korupce, nežli v České republice. Navíc, když si vezmeme, že vítěz, který vyhraje ten aukční tendr, se zaváže na 18 měsíců, že dodá polovinu objemu léčiv ve vysoutěžené ceně – kde je ta druhá polovina! Ten vítěz se vlastně zavazuje, že dodá na český trh, ale nezavazuje se, že dodá přímo k tomu konečnému spotřebiteli.

Tady bych viděla možnost problému v paralelním vývozu do jiných zemí EU, pokud cena, která tady bude vytendrovaná, bude nižší, než v jiných zemích EU.

Další problém pro mě je vyřazení levných léků do 50 Kč, protože ty léky jsou mnohdy adekvátní, srovnatelné s léky dražšími. Firmy určitě zareagují tak, že prostě vyrobí větší balení, které bude dražší, budeme mít víc pilulek, které se pak většinou nespotřebují, když to ten pacient není schopen nebo nemusí užívat a pak je tady zbytečné plýtvání s těmito léky.

Očkovací látky. Jak jsem řekla, jsem dětský lékař, dětský neurolog. Centrální nákupy vakcín zdravotní pojišťovnou přímo od distributora Fenix–Avenir. Možná tato firma vyhraje, s největší pravděpodobností, většina lékařů, s kterými hovořím, si myslí, že vyhraje tato firma. Lékaři si zřejmě objednají od této firmy očkovací látky a ty pak budou propláceny zdravotní pojišťovnou. To znamená, že na pojišťovny opět přejde další zátěž finanční, protože dříve byly hrazeny ze státního rozpočtu. Nebo jestli se počítá s nějakou částkou, která ve státním rozpočtu na očkovací látky bude dotována. Potom nevím, jakým mechanismem se bude zaznamenávat, že ta očkovací látka dospěla k pojištěnci té pojišťovny, která vlastně tu látku jakoby zaplatila.

A ještě pro mě další důvod z toho vyplývající je ten, že když už to takto bude přes distributora, tak vím, že existuje dosti očkovacích center v ČR a ta se budou muset časem využívat. Aby za tím nebylo ještě skryto to, že budeme děti očkovat v očkovacích centrech, což by znamenalo totální zhroucení očkovacího systému v ČR z mého pohledu, protože mnozí rodiče by určitě nedorazili k očkování toho dítěte, takže to by také nebylo vůbec dobré.

Ale nedostala jsem odpověď ani od pana ředitele SÚKL Beneše. Co se týče přípravků pro moderní terapii tkáně a buňky – to je naprosto nová kategorie. Jsou to velmi drahé léky. Tady se dá předpokládat, že náklady budou mnohonásobně vyšší, než za léky, které tady máme. Ceny u těchto léků bude zřejmě určovat SÚKL. Cenová regulace, nevím, komu připadne. Jestli bude připadat ministerstvu; nebo pojišťovnám. Ale podle toho, jak dopadl případ Tarky, který skončil nakonec u Ústavního soudu, a ten dal zapravdu Nejvyššímu správnímu soudu, že jediný, kdo si potom může stěžovat na cenu léku a nějakým způsobem regulovat, je pacient – tak si myslím, že pacienti asi v tomto případě budou těžko regulovat cenu těchto přípravků.

Pak jsem se ještě chtěla zeptat na jednu věc. Co se rozumí v § 13 pod pojmy "účel, jehož má být poskytnutím péče dosaženo", odst. 1; a stejný terapeutický účinek, odst. 4. Jde o důležitá kritéria, zda péče bude či nebude hrazena či zda se na ni bude doplácet ze zákona. To se ale neví a výklad zákona je zcela vágní. Bude výklad těchto kritérií věcí libovůle ministerstva zdravotnictví?

Pak jednu takovou věc z praxe. Protože jsem hovořila s představiteli dobrovolného sdružení stomiků České republiky a ti byli dosti zoufalí; protože ti říkají a obeslali i instituce, s tím, že pokud bude tato novela schválena, v podobě v jaké je, tak pomůcky pro stomiky budou ohromně drahé. Budou doplácet 3 tisíce korun i více za měsíc, což je pro mnohé z nich vysoce likvidační. Dali mi soupis toho, co v příloze vyloženě chybí. Chybí vlastně úhrady za edukační sety, chybí stanovení úhrady za nejmodernější systém kontinencí. V příloze zcela chybí úhrady za stomické prostředky a chybí vlastně stomické prostředky deodorační.

Je to materiál, který mám, tuším, z úterka. Nevím, jestli se něco změnilo, asi ne. Pokud takovýchto "chybění" v novele je více, tak si myslím, že by se měla doopravdy přepracovat, a nepřijímat tak, jak je navrhováno. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také za vystoupení. Dále bude pokračovat paní senátorka Dagmar Terelmešová. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Dagmar Terelmešová:  Děkuji, vážená paní předsedající, kolegyně, kolegové, vážený pane ministře. Chtěla bych se zmínit pouze o jedné části návrhu tohoto zákona. Byla tu už několikrát zmiňovaná. Je to navýšení poplatků na 100 Kč. Tohoto poplatku, jak tady bylo řečeno už předřečníky; hospitalizačního poplatku. Toto zvýšení, ačkoliv se může zdát nepatrné nebo nedostačující, je téměř dvojnásobné.

Já jsem několikrát slyšela, že vlastně tento poplatek kopíruje náklady, které bychom stejně doma vydali za stravu, energie, za vodu, které spotřebujeme. Přesto bych se chtěla zmínit o skupině, o nejslabší sociální skupině, která si většinou tuto stokorunu nemůže dovolit utratit za tyto potřeby. Jedná se o seniory z vesnického regionu. Všichni víme, jaké jsou důchody lidí, kteří pracují celý život v zemědělství. Opravu si nemohou dovolit sto korun utratit třeba za jídlo. Mohu uvádět spousty příkladů. Nebudu tady o tom polemizovat, protože určitě by tady byli odpůrci i příznivci těchto příkladů.

Chci ale zmínit větší problém, který nastává v zařízeních, jakými jsou pobytová zařízení pro seniory, tedy domovy pro seniory, nebo domovy pro osoby se zdravotním postižením. Každé zařízení má jiný přístup k dlouhodobé nepřítomnosti klienta v zařízení. I když senior pobývá třeba měsíc v nemocnici a je hospitalizován, stále musí platit v zařízení, ve kterých pobývá, a to podle vnitřních předpisů, která jsou v zařízení schválená. Bývá to třeba 60 % nákladů, ale i 50 % nákladů na stravování. Já se nedivím zřizovatelům těchto zařízení, protože samozřejmě mandatorní výdaje mají stálé. Protože teď momentálně deset seniorů je hospitalizováno dlouhodobě v nemocnici, nemohou propustit pracovníky v přímé péči. Nemohou propustit kuchařky, nemohou propustit uklízečky. Takže samozřejmě po tom svém klientovi tyto finanční prostředky chtějí.

Jde o to, že tyto smlouvy, které mají uzavřené, jak už jsem řekl, se liší podle zařízení. Záleží na službách, které tito klienti čerpají. Je ale potom nabíledni, zda tito senioři na úhradu tohoto hospitalizačního poplatku vůbec budou mít. Víme, z čeho se skládá platba v těchto zařízeních, jak senioři odevzdávají celý svůj důchod, zůstává jim pouze 15 %.

Moje otázka na pana ministra je samozřejmě s tím související. Jedná se o to, pokud – jak už tady bylo také zmíněno předřečníky – člověk musí zůstat v nemocnici déle než je zapotřebí a vzniká tu taky prodloužení třeba játropatologických komplikací. Jsou to komplikace, které jsou vlastně zaviněny zdravotnickým personálem. Nebudu mluvit o mezokomiálních infekcích, které jsou třeba týdenní, ale o dekubitech, které jsou běžné, že se vyskytnou u seniorů, vyžadují dlouhodobé ošetření. V tomto případě bych chtěla vědět, kdo bude tento hospitalizační poplatek platit, pokud to není věc, kterou si zaviní člověk, který tam pobývá, sám, a je to prokazatelně vina zdravotnického personálu. Nebo jestli ho zaplatí pacient, zařízení. Anebo jestli ho zařízení zaplatí za svého zaměstnance. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také. Dále je přihlášena paní senátorka Marta Bayerová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Marta Bayerová:  Vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové, k tomuto tisku už byla velmi podrobná diskuse; a jistě od kolegyň a kolegů, kteří jsou v této problematice zdravotnictví daleko fundovanější než já.

Přesto si dovolím dvě stručné poznámky.

Za prvé. Fascinovala mě zpráva v tisku ze dne 19. 7. 2011 o stanovisku NERV, který byl vyjádřen v tzv. desateru pro zdravotnictví. Ve zprávě ČTK se doslova uvádí, budu citovat – podle expertů z NERV by chroničtí pacienti neměli platit poplatky ze zdravotnictví. Podle šéfa skupiny expertů M. Zámečníka hrozí, že když chroničtí pacienti musejí platit, odkládají návštěvu lékaře až do doby, kdy se jejich stav ještě daleko více zhorší a péče pak stojí zdravotní pojišťovny víc. Nemá smysl zatěžovat chronicky nemocného, který čerpá hodně péče. Potvrdil jejich doporučení i pan ministr zdravotnictví Leoš Heger. Podmínky by ale měl být vstup pacienta do zvláštního programu a jeho plnění. Experti také doporučují, aby všichni pacienti platili poplatky v nemocnicích jen měsíc. Další pobyt už by byl bez poplatků. To je konec citace.

Opravdu nevím, co si s námi vláda hraje za hry. Předkládá nám návrhy na další a další poplatky ve zdravotnictví pro všechny, aby mohl současně ministra zdravotnictví říci, že nemá cenu jimi zatěžovat chronicky nemocné.

Máme dnes schválit zvýšení poplatků za pobyt v nemocnici bez časového omezení. A vládou oceňovaní experti NERV nám sdělují, že by je pacienti déle než měsíc platit neměli.

To není Kocourkov, to je tragédie této země, protože je to projev, promiňte mi to, naprosté degradace vládnutí. Pokud v tom ovšem není úmysl úplné devastace našeho zdravotnictví a jeho následné, snadné a levné privatizace.

Poznámka druhá. Minulý týden zveřejnil Český statistický úřad výsledky výzkumu chudoby v naší zemi. Konstatuje se v něm, že počet lidí ohrožených chudobou se loni zvýšil o 50 tisíc na celkem 936 tisíc lidí, tedy zhruba každý devátý občan této země žije z příjmu 9329 korun na měsíc a přibližně 64 § domácností vychází se svým měsíčním příjmem jen s obtížemi. A my jim zvyšujeme soudní poplatky, zdravotnické poplatky, DPH. Znemožňujeme jim tedy žít v právním státě, mít zdravotnickou péči a kvalitní život vůbec. Někteří členové vlády jsou na to zřejmě hrdi, hrdi na to jsou zřejmě i ti zákonodárci z řad vládní koalice. Stydím se ale za to a proto podpořím zamítnutí tohoto návrhu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Dále vystoupí pan senátor Jiří Dienstbier. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážená paní předsedající, kolegyně a kolegové, chtěl bych učinit několik poznámek z pohledu právního a částečně ústavně-právního. Podle Listiny základních práv a svobod, má každý náš občan právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění. Tohoto práva se lze domáhat v mezích zákonů, které toto právo upravují. Jestliže Listina základních práv a svobod mluví o základních mezích, má se na mysli zákonná úprava, která stanoví podmínky, za jakých je poskytována bezplatná zdravotní péče na základě veřejného zdravotního pojištění. Předkládaný návrh zákona rozděluje zdravotní péči na ekonomickou nebo levnou a na ekonomicky náročnější. Z právního hlediska ji rozděluje na bezplatnou a placenou lékařskou péči. Jak jsem citoval ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je zcela zřejmé, že v tomto směru zákon vybočuje z mantinelů daných Listinou základních práv a svobod, protože nestanoví meze, v nichž je poskytována bezplatná zdravotní péče na základě zdravotního pojištění, ale stanoví, že část péče je placena. Je zřejmý rozpor s naším ústavním pořádkem. Myslím si, že pokud v této podobě bude zákon schválen, je tady důvod k tomu, aby byl požádán Ústavní soud, aby přezkoumal soulad tohoto zákona s našimi ústavními předpisy. Pokud Listina základních práv a svobod stanoví, že zákon může upravit meze poskytování bezplatné zdravotní péče, další částí zákona, která je zcela zjevně v rozporu s ústavním pořádkem – už o tom mluvil kolega Nenutil jako zpravodaj ústavně-právního výboru – je to skutečnost, že podle navrhovaného § 17 má ministerstvo vyhláškou upravit, která péče bude levná, ekonomická, tedy neplacená a která bude ekonomicky náročnější, tedy placená. Opět je porušen ústavní princip, že pouze zákonem lze vymezit podmínky poskytování zdravotní péče, podmínky nároku na právo na bezplatnou zdravotní péči. To je ústavně-právní pohled.

Při vystoupení kolegy Janečka mě napadla další právní souvislost. Pan senátor Janeček tady mluvil o případu, kdy do nemocnice přivezou člověka například z bouračky s četnými zlomeninami bérce, stehenních kostí a možná také otřesem mozku a tohoto pacienta se má někdo ptát, zda chce poskytnout bezplatnou péči nebo jestli placenou, ekonomicky náročnější. Pan kolega Janeček o tom mluvil z lékařského a etického hlediska. Je velmi sporné, jak se takový člověk může rozhodovat. Přidal bych ještě právní pohled. Pokud takovýto člověk v kritické chvíli řekne, že chce to nejlepší co může dostat, tedy to, co je třeba draze zpoplatněno a dovedu si představit, že v takových případech se může jednat i o mnoho set tisíc, tak mu to v tu chvíli zřejmě nemocnice poskytne. Otázka je, co se stane v momentu, kdy nemocnice takovému člověku předloží účet a on řekne: To přece nemyslíte vážně, jak jste mně mohli něco takového dát? Na to nemám peníze. O sobě jsem nevěděl a nemohl jsem se v tu chvíli rozhodovat.

Máme tady právní problém, zda takový člověk v tu chvíli byl zcela příčetný, zda byl při smyslech a zda měl v tu chvíli způsobilost se rozhodovat činit právní úkon a vybrat si, zda chce péči placenou nebol neplacenou. Myslím si, že takový člověk bude mít velmi dobrou šanci, aby uspěl a v tu chvíli bude mít problém zdravotnické zařízení, které nedostane možná velmi podstatnou částku zaplacenu. Tolik několik právních postřehů k navrhovanému zákonu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. Pokračovat bude pan senátor Pavel Čáslava. Prosím, pane senátore.

Senátor Pavel Čáslava:  Vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové, větší část diskuse o tomto návrhu zákona se točí kolem dvou problémů – kolem institutu tzv. standardu zdravotnické péče a kolem zvyšování regulačních poplatků za den hospitalizace v dvoulůžkovém zdravotnickém zařízení. Chápu obavy kolegů, které zazněly jako vážně míněné, podložené a do jisté míry je sdílím. Nicméně si myslím, že tyto obavy by neměly vyústit v zásadní odmítání spoluúčasti pacientů na hrazení zdravotní péče. Existují tady reálně se rozvíjející se nůžky a nedostatkem peněz ve zdravotním systému. Můžeme vést líbivé řeči o tom, že ekonomika, nedostatek peněz v systému jsou přízemní záležitostí, které nemohou a nesmí ovlivňovat kvalitu a dostupnost péče, ale fakta jsou zřetelná a zřejmá. Náklady zdravotních pojišťoven v ČR stouply od roku 2000 násobně. Ukazuje se, že tento růst neodpovídá výkonnosti české ekonomiky. Náš systém tomuto tlaku odolával jak uměl administrativními kroky, opatřeními, restrikcemi, limity apod. V nedávné době připomenu často zde skloňovaného a proklínaného ministra Julínka, který si dovolil nepatrně zvýšit spoluúčast pacienta formou tzv. regulačních poplatků. Přesto zůstáváme mezi zeměmi OICD na spodním žebříčku mezi zeměmi s nejnižší úrovní spoluúčasti pacienta. Jde třeba říci, že je možné si to ověřit na veřejných zdrojích. Přes veškerá administrativní či regulační opatření systém zdravotního pojištění přestal být ekonomicky udržitelný. Přes veškeré intervence státu je od roku 2010 systém deficitní s deficitem zhruba 1,5 miliardy korun.

Když se podíváme na dosavadní spoluúčast pacienta, patří Česká republika ve srovnání se zeměmi OISD mezi země s nejmenší spoluúčastí. Jak to vypadá konkrétně? Situace je dnes taková, že české domácnosti vydávají na zdravotní péči asi 2,8 procent ze svého reálného rozpočtu, což je kolem 280 korun. V těchto výdajích jsou také výdaje na vitamíny, potravinové suplementy, náplasti, příplatky za lepší brýlové obroučky apod. Zajímají nás samozřejmě sociálně ohrožené skupiny důchodců a rodin s dětmi. U důchodců jsou tyto výdaje větší, činí asi 4 procenta – asi 400 korun. Rodiny s dětmi vydávají 1,5 procenta, tzn. zhruba 50 korun. Tato účast rodin na zdravotních výdajích není nijak ohrožující, není – jak se nám to neustále snaží někdo podsouvat – zničující a sociálně neúnosné. Vím, že si vykoleduji označení arogance, ale musím dodat, že výdaje na zdraví českých rodin jsou stále ještě nižší než na alkohol a cigarety.

Standard hrazené péče, čili definice nároků pacienta na úhradu z veřejného zdravotního pojištění, je ve vyspělých státech běžným způsobem, jak regulovat náklady systému.

Jakkoli chápu obavy, které doprovázejí tento nový a nevyzkoušený prostředek – a bylo by naivní věřit, že jeho zavádění bude jednoduché a bezproblémové, obávám se, že v situaci našeho systému zdravotního pojištění právě s ohledem na jeho udržitelnost, s ohledem na zachování schopnosti zachovat reálnou, nikoli jen deklarovanou sociální equitu, abychom nemuseli drasticky snižovat dostupnost různými limity, dlouhými čekacími dobami apod., se tomuto nepopulárnímu opatření nevyhneme.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. V tuto chvíli je s přednostním právem přihlášen pan místopředseda Senátu Zdeněk Škromach.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Vážená paní předsedající, paní senátorky, páni senátoři, pane ministře, dovolil bych si možná ještě otevřít některé věci, které tady nezazněly. Je potřeba si jasně říci o co v tomto materiálu jde. I když pan ministr to vehementně popírá, tak tomu je. Jde o to, že tady budou po zavedení tohoto návrhu zákona dva systémy, jeden chudinský a druhý pro bohaté. Jestliže pan ministr popírá, že to není pravda, měl by si přečíst – možná to ani nečetl – nechci ho podceňovat, že ve stanoviscích, které připravil legislativní odbor Senátu se jasně říká: zavádí institut hrazené zdravotní péče ze zdravotního pojištění poskytované v základní variantě a v ekonomicky náročnější variantě. Pak se v dalších odstavcích hovoří o tom, že je to v provedení nejméně ekonomicky náročném.V tu chvíli se ze zdravotního systému vytrácí, zda člověk skutečně tento způsob léčby potřebuje nebo ne a stáváme se nerovnoprávnými. My jako amatéři, navíc v situaci, kdy se člověk stává pacientem, má si rozhodovat o tom, zda tento nebo onen druh péče je vhodný? Od čeho máme lékaře? Lékař má plnou důvěru pacienta, protože jinak by jeho pacientem nebyl a to, co mi lékař doporučí, to také udělám. Lékař je ten, který by měl rozhodovat, který druh péče je ten nejvhodnější pro daný případ. V mnoha případech se nejlevnější způsob nehodí. Kdo o tom bude rozhodovat? Ministr? Pane ministře, vy budete rozhodovat o tom, jestli se použije nebo člověka necháte umřít, nebol ho necháte nemocného jen proto, že na to nebude mít peníze přestože si platí pojištění? Budou kliniky pro bohaté, kam se našinec nedostane, protože bude mít nárok jen na základní péči a o poplatcích si může nechat jen zdát? Poslední vlády od dob Topolánka, ministra pana Julínka a jeho následovníci tady decentně hovoří o spoluúčasti, o tom, že jsou tady poplatky, které by měly být regulační. Co mají regulovat? O tom, zda jsem nemocný nebo ne, rozhoduje lékař a jestli mám jít do nemocnice rozhoduje lékař. Myslím, že nikdo rád do nemocnice nechodí. Proč mám platit ještě sto korun regulačního poplatku? Regulace bude v tom, že se rozhodnu, že do nemocnice nepůjdu, že to nepotřebuji? To je potom chyba lékaře, protože mi špatně určil diagnózu. V zásadě tady strany, a i strana TOP 09, pan ministr je jejich reprezentantem – zavádí a dále rozšiřují zdanění nemoci a nemocných. Neschovávejme to pod jakési regulační poplatky a pod spoluúčast. Tady se zdaňuje nemoc a nemocní. Nemocní platí daň z toho, že jsou nemocní. Naopak, a to je o poměru spoluúčasti a kolik jde z pojištění, snižujeme míru solidarity zdravých s nemocnými. Při stávajícím poměru a objemech čerpání zdravotní péče – všichni dobře vědí, že bez spoluúčasti bude možné zvyšovat míru solidarity nebo ji alespoň udržet, ale tady není o to ani snaha. Člověk , který se stane nemocným, nedostane nejprve první tři dny zaplacené nemocenské, pak dostane snížené dávky, které připravil kdysi Nečas jako ministr práce a teď v tom pan ministr Drábek pokračuje, takže z čeho bude platit náklady? Navíc poplatky v nemocnicích vůbec neslouží pro stravu nebo nějaké jiné tužby, je to poplatek, který dostává nemocnice a je to sanace toho, co není schopna zajistit pojišťovna. Tady se zavádí experiment s morčaty. Když to morčata nepřežijí, je to škoda, ale u člověka je to tragédie. Hazarduje se životem a zdravím lidí pod záminkou jakýchsi pokusů, které ani nejsou dostatečně vydiskutovány.

Co je potřeba zdůraznit v této souvislosti: je potřeba říci, například pokud jde o očkovací látky, nejméně ekonomicky náročné. Možná, že to nakonec skončí tím, že nejméně ekonomicky náročné budou vyhodnocené různé alternativní způsoby léčení, a pak už to bude jen o šamanech, zaříkačích a tanečnících, kteří budou možná levnější, než nějaká akutní péče na klinice. Určitě se najdou země, kde se tyto postupy používají.

Můj předřečník přirovnával, jak země OECD mají vyšší spoluúčast, jak platí vyšší daně za nemoc do zdravotního systému. Pamatuji si, že jsme také kdysi jezdili do Moskvy, kde už dnes znamenalo včera nebo zítra a nevím, zda se musíme srovnávat s těmi, kteří jsou na tom hůře než my, ale abychom argumentovali pro to, že půjdeme zase zpátky. Nevím, jestli je trend směrem k tomu, že se má snižovat spoluúčast, čili snižovat zdaňování nemocnic, nebo jít cestou, kterou navrhuje tato vláda a to je naopak – zdaňme nemocné, snížíme jim nemocenskou a z té budou ještě platit poplatky. To už nemluvím o seniorech. Vláda vůbec nepočítá s tím, že by zahrnula do zvýšení důchodů náklady, které kromě jiných vyvolá. Nepočítá navýšení DPH a dalších věcí. Jednoznačně zvýšení zdanění nemoci se projeví u rodin s dětmi, u seniorů, kteří žádné další příjmy nemají.

Pak se podívám ještě do tabulek, které tady pan ministr předkládá. Je mi divné, i když chápu, že zákon může stanovit poplatky a jejich výši, proto jsou tabulky zřejmě součástí zákona, že rozlišuje, jestli je člověk doma nebo zda je například v domě pro seniory. Pleny doma budeme platit, a to ještě v omezené míře a v domově pro seniory ne. To je jiný pojištěnec zdravotní pojišťovny, možná pan ministr ještě vzpomíná na bývalý režim, kdy všechno bylo placeno z jedné kasy a bylo to jedno. Dnes to jedno není., pane ministře. Pokud to nevíte, tak kromě zdravotního pojištění, které si všichni platíme, za seniory to platí stát, mají stejné nároky a není možné po nich spravedlivě požadovat, aby si v domech pro seniory nebo v ústavech platili tyto služby a tyto prostředky. To je něco nesmyslného, nevím, kdo vám to poradil, ale myslím, že to byl špatný rádce. Jestliže chceme budovat tržní hospodářství a kapitalismus, je to založené také na tom, že je třeba vycházet z tržních principů. Jestliže je tady zdravotní pojištění, každý pojištěnec by měl mít stejné právo. Tady se právo ale obchází. Říká se, že když je člověk v ústavní péči, zdravotní péči mu bude zajišťovat zařízení nebo si na to bude přispívat ze svého důchodu? Myslím, že takových věcí bychom tady našli více. Ukazuje se, že tento zákon možná vláda nakonec proháčkuje, ale ukazuje se také, že tento zákon nebyl vůbec prodiskutován s odborníky. Jednoznačně jde o experiment, který vede k tomu, že tady vznikne systém, který v EU nemá obdoby, systém chudinské zdravotní péče a systém luxusní péče pro ty, kteří si budou moci připlatit, případně zaplatit. Rozuměl bych těmto poplatkům spoluúčasti zvyšování daní, pokud by byly podobně jako v daňovém systému slevy pro lidi s nízkými příjmy. V civilizovaných zemích se tomu říká sociální klausule. Co vymyslel Julínek a co si cizelujete, má k tomu hodně daleko, protože se do toho počítají jen některé věci a mediálně se prezentuje, že lidé platí málo a že se jim hodně vrací. Bohužel, toto opatření to nedoprovází. Sociální dopady těchto opatření budou tragické. Proto je jednoznačně nutné tento návrh zamítnout, je neopravitelný. Je škoda, že ministerstvo nehledá širší konsenzus, pokud chce skutečně měnit systém zdravotní, měla by to být široká politická shoda a ne pouze opatření na jedno volební období. Je to nezodpovědné a riskantní, protože na rozdíl od daňového systému tady jde o zdraví a životy lidí.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. Dalším přihlášeným je pan senátor Martin Tesařík. Prosím, pane senátore.

Senátor Martin Tesařík:  Vážené kolegyně a ,kolegové, pane ministře, dámy a pánové, dovolte, abych s jistou nostalgií přečetl několik pasáží z Listiny základních práv a svobod. Z dokumentu, který by měl být pro nás všechny nejvyšším maximem. Cituji:

Každý má právo na život – článek 6 odstavec 1 Listiny.

Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péče a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon – článek 31 Listiny.

S odkazem na článek 41 Listiny základních práv a svobod se můžeme druhého z uvedených práv domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Meze mohou být dosti široké, o čemž nás přesvědčila již léta trvající diskuse kolem zdravotnických poplatků. Avšak i meze musí mít své hranice, které by si nikdo neměl dovolit překročit. Nejzazší hranicí musí být v každé společnosti důsledná ochrana života a zdraví.

Návrh tohoto zákona ale mnohé další reformní kroky resortu ministra zdravotnictví vyvolávají u mne obavu z nezvratných změn, na které doplatí celý národ. Jednou z nich je vedle dnes předkládané změny například i záměr omezit lázeňskou péči. Ministerstvo v této chvíli podle dostupných informací pracuje na návrhu, který upravuje seznam lázeňských léčebných diagnóz kdy by některé z nich měly být z tzv. komplexní lázeňské péče přesunuty do režimu péče příspěvkové. Podle vyjádření náměstka ministra doktora Vítězslava Vavrouška pro Hospodářské noviny z 13. června letošního roku, by měla být tato změna dána do připomínkového řízení již v září tohoto roku.

Vážené kolegyně a kolegové, tato drobná úprava v oblasti lázeňské péče v okresech Šumperk a Jeseník, kde červnová míra nezaměstnanosti dosáhla téměř 13,5 procenta, do předběžných odhadů způsobí ztrátu zhruba 300 pracovních míst a to jen ve třech lázeňských lokalitách – Velké Losiny, Jeseník a Lipová a lázně by měly mít předpokládaný propad ve výběru lázeňského poplatku o více než 50 procent, celkem téměř 1,9 milionů korun. Určitě si dovedete představit, jaký dopad na zvýšení nezaměstnanosti může mít taková změna. Mohl bych z tohoto místa donekonečna vypočítávat dopady předkládaných reforem této oblasti na již tak chudé regiony naší České republiky a jejich obyvatele. V tomto okamžiku tedy musím konstatovat v rámci mého krátkého vystoupení, že z těchto i jiných důvodů nemohu podpořit schválení návrhu tohoto zákona. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji. Jako další je do rozpravy přihlášena paní senátorka Miloše Horská.

Senátorka Miluše Horská:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, milé kolegyně a kolegové, chtěla bych ještě upozornit v jiném kontextu ohledně tohoto zákona, jak je koncipován z pohledu Listiny základních lidských práv a svobod. Listina říká, že každý má nárok na bezplatné poskytování zdravotní péče na základě zdravotního pojištění za podmínek, které ukládá zákon. Můžeme už spoustu let zpátky sledovat, že se tuto podmínku snaží poslanci prolomit a už od roku 1996 byl učiněn takový pokus. Je k tomu ale judikát Ústavního soudu, který říká, že rozsah hrazené péče má být stanoven zákonem. Znamená to, že všechno, na co má občan nárok, by měl najít v zákoně o veřejném zdravotním pojištění. Zatím to bylo a dosud je v přílohách zákona číslo 48/1997, a to v přílohách 1 až 4. Když poslanci schválili obecnou definici, že hrazeno bude to, co je poskytováno ekonomicky nejméně náročným způsobem, a že to ministerstvo vydá ve vyhlášce – rozsah základní péče a péče nadstandardní, dali ministerstvu prázdný šek, aby si do vyhlášek napsalo to, co chce a zákonodárce z toho zcela vyloučilo.

V tuto chvíli se pozastavím nad standardem a nadstandardem, jestli by v tuto chvíli, kdy standardy nemáme určené a vy jste pane ministře říkal, že je to dlouhý běh, zda by bylo v tuto chvíli dobré, dát do zákona pravidlo, jak by standardy měly vypadat tak, aby to nebylo terčem kritiky, jak se budou tvořit, jestli to bude dlouhý pohled z okna, nebo výčet podmínek jednotlivých lobbistických skupin, které na ministerstvo budou tlačit.

Myslím si, že o tomhle tom to všechno je, ta debata. Kdyby bylo někde určeno pravidlo přesné, pevné, co ten standard má mít, tak možná, že bychom si tady mnoho řečí dneska ušetřili.

A teď už jenom poznámku o registru. Obávám se, že při tak obrovské databázi velmi citlivých údajů o každém pacientovi, o všech jím užívaných lécích, zákrocích, psychických problémech, ošetřujících lékařích apod., může dojít k zneužití. Tato citlivá data nebudou nijak speciálně zabezpečena. Není těžké předpokládat, jaký zájem budou mít o tuto databázi třeba farmaceutické a obchodní firmy. Dokonce zákon o zdravotních službách ve srovnání se zákonem o péči o zdraví lidu ruší svobodnou volbu lékaře, nahrává velkým zdravotnickým řetězcům, pacient dostane právo stěžovat si na své ošetřujícího lékaře právě svému ošetřujícímu lékaři. Ve skutečnosti se novým zákonem řada záruk pro pacienty a lékaře a zdravotní systém snižuje, stejně jako úroveň takzvané správné péče de artis. Právo na péči se v nových zákonech postupně mění na povinnost zaplatit. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. Jako další se do rozpravy přihlásil s přednostním právem pan předseda Milan Štěch. Pane předsedo, máte slovo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, já se pokusím být jen velmi stručný a nebudu opakovat to, co tu velmi přesně od řady z vás již vystupujících již zaznělo. Ale pro případ, se kterým bohužel musíme počítat, že se v této závažné věci budeme obracet na Ústavní soud, aby zjednal nápravu, tak pro tento případ uvedu opět znovu důvody, které jsou hlavním posláním našeho posuzování každého zákona, a to je soulad s ústavními principy, s Ústavou a Listinou práv a svobod. Musím zopakovat a připomenout, že shledávám minimálně ve třech oblastech tento zákon - ale to není můj názor, to je názor legislativců – v přímém rozporu zejména s Listinou práv a svobod, a zopakuji v jakých oblastech.

Zaprvé článek 31 Listiny základních práv a svobod praví, že každý má právo na ochranu zdraví, a to že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. V tisku 148 je odkaz, že tyto podmínky de facto bude stanovovat prováděcí předpis. Myslím si, že to je zcela doložitelný rozpor s Listinou.

Druhý okruh, na který si dovolím upozornit, je ten, že článek 6 odstavec 1 Listiny praví, že každý má právo na život, a na to navazuje již zmíněný článek 31 Listiny, který předpokládá poskytnutí nebo garanci péče z veřejného zdravotního pojištění na základě rovného postavení všech pojištěnců. Je zcela zřejmé, že zavedením standardní a nestandardní péče ještě tak, řekl bych, vágně upravené, tento princip nebude zajištěn.

A zatřetí připomenu Nález Ústavního soudu pod č. 207/2003 Sb., kde byl publikován, který praví, že z hlediska ústavních a základních principů nelze veřejnou zdravotní péči dělit na jakousi základní levnější a na nadstandardní dražší. To si myslím, že je zcela jasné a domnívám se, že vláda, pokud chtěla tyto změny tímto směrem provést, tak měla zahájit jednání o změně Listiny práv a svobod, to znamená našeho ústavního pořádku. Toto nezahájila, asi se necítila, že by došlo k dohodě, nalezení dostatečného počtu hlasů. A promiňte mi to, ale musím to říci, pokouší se o toto podvodné jednání, kdy se běžným zákonem snaží obejít některé Ústavou garantované principy. To je jeden okruh. Já to říkám i proto, protože předpokládám, že se může stát, že ústavní stížnost budeme podávat my a já budu muset jet zastupovat Senát k Ústavnímu soudu. A tady bude zcela zřejmé, že tento fakt, jak jsme tady prezentovali, zástupce vlády, že jsme na to upozornili a že přesto bylo pokračováno v prosazování této změny a této normy.

Druhá věc, ke které se chci stručně vyjádřit, je to, co tu zaznělo, že systém zdravotního pojištění není udržitelný. Já myslím, že udržitelný je. A když se chceme o věcech seriózně bavit, tak musíme říci a připomenout, proč tedy jsou dneska opět v systému zdravotního pojištění problémy a proč jsou tam deficity. Podíl nákladů na zdravotní péči v České republice není vysoký, patří mezi nejnižší v zemích Evropské unie. Sice v poslední době, pokud mám dobré podklady, mírně vzrostl, a to díky stagnaci i propadu naší ekonomiky, myslím stav podílu HDP.

Co se týká těch problémů, tak já jsem plně přesvědčen, že problém není v tom, že bychom neprováděli reformy, ale my ten nastavený systém ohrožujeme jako Česká republika a zejména vláda tím, že principy, na kterých stojí, se benevolentně porušují. A jedním z těch principů je, že by měli správci veřejných prostředků dbát na to, aby do systému bylo placeno podle pravidel, která byla nastavena. A jestli vláda i přes naše – myslím opoziční – upozornění, zejména ze sociální demokracie, už takovou dobu nezvýšila platby za státní pojištěnce, kteří patří logicky k největším spotřebovatelům zdravotní péče, tak je zcela zřejmé, že vláda touto svou nezodpovědností vystavuje zdravotní pojišťovny a celý systém zdravotního pojištění právě do stavu, kdy se začne dostávat do červených čísel.

Druhou věcí, o které tady často hovoříme, a to že určitá privilegovaná skupina občanů v ČR platí do zdravotního pojištění poměrně velmi nízké platby, velmi nízké platby, a že jsou některé příjmy, z kterých se podle mého názoru příliš lukrativně u nás pojištění neplatí. Tím se vláda tak jako v jiných případech připravuje o prostředky, které by měla řádně spravovat a shromažďovat, v tomto případě na zdravotní péči.

Vyrovnané rozpočty nejsou jenom o výdajích, vyrovnané rozpočty jsou také o příjmech, a na ty vláda od roku 2006 naprosto abdikovala. Ty nářky, jak musí zachraňovat veřejné rozpočty, jsou nářky zcela falešné, protože ve velké míře už Topolánkova vláda, teď Nečasova vláda si tyto schodky zcela vědomě, a já ji podezřívám, že úmyslně, způsobuje sama, aby měla důvody pro to, že může odůvodňovat veřejnosti privatizaci a zpoplatňování veřejných služeb. Myslím si, že argumenty, jak teď uvedla vláda a minulý týden to zopakoval premiér, že do konce svého funkčního období zvýší podíl přímých plateb ze zhruba 17 % na 22 % ve zdravotnictví, argumenty, kterými se to odůvodňuje, jsou velmi neférové. Protože se tvrdí, že naše přímé platby jsou nižší, než je obvyklé v EU. Ano, ve vyspělých zemích jsou ty platby o něco vyšší, ale zapomíná se také říci jednou větou, že v těchto zemích je daleko silnější kupní síla občanů a že samozřejmě občané to mohou snáze uhradit. Ty rozdíly mezi námi a těmi velmi vyspělými zeměmi nejsou ve výši jiných plateb až tak velké, ti lidé jsou na to připojištěni díky velmi vysoké úrovni příjmů. Vláda přichází s tímto navýšením přímých plateb, které tímto zákonem zahajuje, v době kdy se sama postarala o to, že v naší zemi se většině občanů propadají reálné příjmy, zejména reálné platy a reálné mzdy.

K tomu jako bonus ještě přidává zvýšení DPH, které samozřejmě se dotkne drtivé většiny, a nejvíc to pocítí negativně rodiny s průměrnými, podprůměrnými příjmy, důchodci, rodiny s dětmi.

Takže jestli někdo říká, že tato reforma je změna ke zlepšení systému, tak to není pravda, je to lež. Protože změna systému, aspoň v mém chápání, je změna, kterou musí pozitivně pocítit občan, ten je předmětem naší pozornosti. A občan to pozitivně podle mého přesvědčení ani v kvalitě dostupnosti služby nepocítí, a velmi negativně to pocítí ve zhoršení svých finančních možností, svého finančního zajištění, to znamená výdajů, které bude muset na tuto oblast ze svých prostředků poskytnout. Je to v době, kdy se česká země, respektive příjmy v České republice enormně polarizují, úzká skupina bohatých má reálně silnější kupní sílu a stále větší skupina lidí se dostává k hranici chudoby, respektive omezuje se nebo zužuje se ta skupina, která by se měla posilovat, a to je střední skupina. Prosím vás, to není nějaké štvaní nebo závist proti těm příjmově nejsilnějším, ti ani za to nemůžou, protože toto jim připravuje vláda. A řada lidí už mi z této skupiny řekla, a ani my nepatříme mezi ty příjmově nejslabší, že kolikrát se za to i stydí, že oni ani o to nestojí, že spíše chtějí, aby ve společnosti byl konsenzus a shoda. Ale bohužel současná vláda dělá všechno pro to, aby Česká republika byla zemí, kde budou občané příjmově a v životní úrovni velmi, velmi polarizovaní, kde nebude kohézní společnost, kde bude slabá soudržnost společnosti. Proto si myslím, že nám nezbývá nic jiného než, tak jak tady už mnohokrát zaznělo, návrh zákona zamítnout.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane předsedo, jako další je do rozpravy přihlášen pan senátor Vladimír Dryml. Paní senátorka neuplatňuje svoje přednostní právo, takže, pane senátore, je to na vás.

Senátor Vladimír Dryml:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, já vím, že už jsem si svůj žetonek vybral v rámci svého hodinového příspěvku, jak říká předseda vašeho klubu, ale chtěl jsem se zeptat. Pane ministře, prosím vás, víte vůbec to, že slučováním Vojenské zdravotní pojišťovny s Pojišťovnou ministerstva vnitra dojde k velkému problému, týkajícímu se prověrek některých našich občanů, kteří jsou a musí být pojištěni u Vojenské zdravotní pojišťovny, protože Vojenská zdravotní pojišťovna prodělala velmi náročný a velmi speciální test prověrek v odpovídajícím stupni NATO? Víte to vůbec, aby nedošlo náhodou tím podivným slučováním k tomu, že budou porušeny naše spojenecké závazky?

A ke kolegovi Čáslavovi, prostřednictvím pana předsedajícího. To prostě není pravda, o té spoluúčasti. Spoluúčastí jsme na středu průměru. Pokud někdo říká, že jsme pod, tak používá starou statistiku ještě asi před julínkovskou, včetně pana premiéra. Asi totiž máme každý jiné statistiky a je velmi totiž důležité, co se do toho počítá a z jakého roku se tato statistika bere, protože tam došlo k obrovskému nárůstu. Zeptejme se těch, co regulační poplatky nezaplatili a nezaplatí, a proč je nezaplatili. To je ten dopad toho všeho, jestli lidé mají nebo nemají peníze i na standardy a nadstandardy. A bohužel vám musím říci, že těch lidí, kteří nezaplatili regulační poplatky, stále přibývá a přibývá i to, čím se obhajují, že prostě jim na to nezbylo. Kdyby nebylo cigaret a alkoholu, tak by asi možná český stát i zkrachoval. Jenom pro zajímavost, na léčbu kuřáků se vynaloží asi 8 miliard, ale na cigaretách se vybere těch miliard 80. Reformu dělat za půl roku, to jsme tedy opravdu světová rarita. A tady jasně řekl pan senátor, že dochází k tomu, že systém je ve finančních problémech. Ano, je. Ale tady to řekl i můj předřečník – díky čemu nebo díky tomu, díky komu? Je to hlavně tím, že se od roku 2007 neplní to, co by se mělo, to znamená neustálá valorizace a navyšování platby za státní pojištěnce. Došlo k tomu proto, protože se tehdejší ministr Julínek dohodl s tehdejším i současným ministrem financí Kalouskem na tom, že se ušetří ročně 7 miliard, které se použijí někde jinde. Je otázkou pro pana ministra, jestli bude mít tu odvahu a připomene, že by se měly dodržovat určité dohody.

A ke kolegovi Dienstbierovi prostřednictvím předsedajícího. Pane senátore, je to ještě horší. Ten pacient totiž zažaluje nemocnici, že ho neléčila tak, jak měla, a že mu způsobila útrapy. Dnešní soudy i změna zákona – to budou miliony. A bude je chtít odškodnit na té nemocnici, protože se léčil déle a že má třeba větší jizvu. To jsou ty následky toho, že jasně není řečeno, kdo ponese zodpovědnost. Jestli to budou úředníci zdravotních pojišťoven anebo jestli to budou lékaři, kteří by měli rozhodovat o způsobech léčby. Lékaři to odmítají, pan ministr to ví, a protože nesou tu právní odpovědnost, které se bohužel nemohou zbavit a nemohou ji přenést na úředníka pojišťovny. Došlo to dokonce tak daleko, že slovutná VZP i určuje, co je a co není léčba lege artis. A ministr mlčí k tomu, co se děje. Je nová doba, úředník léčí a lékař poslouchá.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. A jako další je do rozpravy přihlášen pan senátor Jaroslav Doubrava. Pane senátore, máte slovo. Krátce.

Senátor Jaroslav Doubrava:  Krátce. Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, pane ministře. Některý z mých předřečníků tady řekl, že zdravotnictví přestalo být ufinancovatelné. Já myslím, že to je trošku jinak, já myslím, že jsme ztratili schopnost financovat zdravotnictví, a nejenom to zdravotnictví. A proč? Víc jak 20 let tady dochází k neskutečnému rozkrádání republiky a likvidaci našeho průmyslu. Dneska pan Kalousek, který myslím, že byl snad ve všech vládách, za kterých se to dělo, je překvapen, že nepřichází peníze do státního rozpočtu. Z čeho mají přicházet, když jsme se stali republikou skladišť, odpadu, skládek odpadu a podobně. Prostě nejdou peníze z výroby, kterou jsme ztratili. Z čeho má být všechno tedy hrazeno? Pan Kalousek se ve své finanční reformě nebo snaze o získání těch prostředků vrhne právě na ty nejpotřebnější zaváděním všech možných i nemožných daní. A tady mluvíme o jednom takovém příkladu, jedné takové snaze získat peníze od těch nejpotřebnějších.

Mohl bych se bavit i o tom, jestli je nutné, aby fungovalo v tuhle chvíli myslím deset zdravotních pojišťoven. Každá má ve svém okrese svůj palác, každá má svůj management ne zrovna placený, ale placený z peněz, které mají jít do léčení lidí. Já si myslím, že by nám stačily bohatě dvě tři zdravotní pojišťovny a myslím si, že celá řada problémů v našem zdravotnictví by byla vyřešena.

Jestliže jsem řekl, že nebudu mluvit dlouho, nebudu, jenom bych chtěl panu předsedovi říct, že pokud by skutečně došlo k tomu, že bychom se museli obracet na Ústavní soud, budu jedním z těch, kdo ten návrh podepíše. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. A jako další je do rozpravy přihlášena paní senátorka Alena Gajdůšková.

Paní místopředsedkyně, máte slovo.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, vážený pane předsedající, vážený pane ministře, paní senátorky, páni senátoři. My od dob páně Julínka posloucháme, že české zdravotnictví je potřeba reformovat, protože je neudržitelné jeho financování, protože je špatné, protože potřebuje já nevím co. Ale zatím to, co nám bylo předkládáno, bylo jenom zpoplatňování pacientů. Nezachytila jsem žádné skutečně modernizační změny. Nezažila jsem žádné systémové změny, které by skutečně byly pokrokem pro české zdravotnictví.

A já tady chci říct, že na české zdravotnictví přes všechno to, co se s ním děje, přes všechny zásahy, které skutečně ho v podstatě rozvracejí, že české zdravotnictví je dobré. Česká republika dává 7,5 % HDP do zdravotnického systému, nebo systému zdravotní péče. Srovnatelné země s námi, Rakousko, Německo, dávají jedenáct dvanáct procent. Přesto, když se podíváme ještě pořád doposud na kojeneckou úmrtnost, na to, že se podařilo zlikvidovat v podstatě dětské nemoci a není tedy potřeba už v této chvíli je očkovat, na to, že mnohá naše špičková pracoviště dokázala jako první ve světě nebo mezi prvními ve světě použít metody, které skutečně jsou o generace dopředu ve zdravotní péči, k návratu ke zdraví, v záchraně života, tak si myslím, že můžeme být na české lékaře, na české zdravotníky docela hrdí. A já to říkám i jako pacientský ombudsman, přes všechno to, s čím se setkávám, že si lidé chodí stěžovat, protože v některých jejich případech prostě nějaký problém byl, tak musím říct, že většina těch věcí, se kterými se na mě občané obrací, se týká spíš jakéhosi nedorozumění, nevysvětlení, nekomunikace mezi lékařem, případně zdravotnickým zařízením a příslušným pacientem. A já se skutečně skláním před zdravotníky, skláním se před lékaři, kteří přes všechnu tu komercionalizaci, přesto, že se ze zdraví dělá komodita, pořád ještě berou své povolání jako poslání, jako službu, jako touhu pomáhat lidem, a také se tak chovají.

Mluvíme o reformách. To slovo reforma má konkrétní obsah, má to být změna vedoucí k pokroku. To, co je nám předkládáno, není pokrokem ani náhodou. Vrací nás to někam do doby Čapkovy Bílé nemoci, kdy doktor Galén altruisticky a jako dobrovolník léčil ty, kteří jinak byli pouze na pokladnu, a tudíž se jim téměř žádné péče nedostalo. To, co eufemisticky je nazýváno reformou, odmítají jak pacienti, pacientské organizace, tak zdravotníci sdružení v Odborovém svazu pracovníků ve zdravotnictví, ale i lékaři. Měla jsem možnost zúčastnit se happeningu právě proti těmto reformám, kde byly účastníky skutečně v podstatě skupiny, které jinak by se dalo říct, že jsou každý na jiném břehu, a to jsou zdravotníci, lékaři, pacienti. Ti všichni byli proti tomu, co je zde předkládáno. A nebyla pravda, že pan ministr tam neměl možnost vystoupit, jak jsem slyšela z veřejnoprávní televize. Pan ministr tam vystoupil, ale bohužel čím déle mluvil, tím větší rozladění mezi účastníky panovalo.

Návrh, který máme předložen, o kterém pan ministr hovoří jako o kodexovém zákoně, je špatně věcně, legislativně a občanům, tedy pacientům, nepřináší vůbec nic, žádnou přidanou hodnotu. Žádnou přidanou hodnotu za další peníze, kterými se bude navyšovat jejich spoluúčast a budou občané platit na odvody na zdravotní pojištění nebo do systému zdravotnictví. Tedy pacienti nedostanou za své peníze nic lepšího, nic navíc, nedostanou nic navíc za těch 18 miliard, které chce ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo financí do systému dostat navrhovaným zákonem a těmi dalšími.

Dokonce se dá předpokládat, že to nepřinese nic navíc ani zdravotníkům a většině lékařů. Velká část těchto peněz půjde vlastníkům soukromých zařízení, kterými jsou velké finanční skupiny, farmaceutickým firmám a dalším nezdravotnickým subjektům, které parazitují na systému zdravotní péče. Návrh dělá komoditu z jedné z nejcennějších hodnot, kterou každý člověk má, a to je zdraví, dělá ze zdraví předmět kšeftu. Pan ministr a vláda se tím ani netají, ony nadstandardy ani neargumentuje. Jen říká, že to je ideologická otázka, a kdo se cítí být pravicovým, tak by s tím měl souhlasit a měl by tedy býti spokojen.

Ten návrh je také věcně špatně, a to jednak ve srovnání s Evropou, protože není reformou, jen připravuje podmínky na to občana zase zkásnout, a to ani ministerstvo ještě neví jak a za co, kdo a kam ty peníze přijdou. Podíváme-li se na srovnání s Evropou, pak zjistíme, že nikde není pouhý výčet toho, co je hrazeno, protože takříkajíc – a lékaři o tom tady mluvili – šedivá teorie a zelený strom života. Protože předvídat, a zvláště v této oblasti v podstatě nelze téměř nic. V evropských úpravách, tak jak jsem měla možnost se s nimi seznámit, je používán termín nadstandard, ale to je to, co z veřejného zdravotního pojištění anebo národním zdravotním systémem hrazeno není, je tam používán negativní výčet, tak jak je to ve Velké Británii nebo v dalších zemích. To, co není ale hrazeno, se netýká v těchto systémech a nikde v civilizované Evropě toho, co je spjato se zdravím, s návratem ke zdraví, se záchranou života. Jsou to věci, které jsou jakýmsi komfortem, který může medicína také poskytnout. Jsou to většinově záležitosti týkající se optiky, záležitosti týkající se části stomatologické péče nebo kosmetické operace, samozřejmě hotelové služby nebo část toho, čemu říkáme hotelové služby. Ale vždycky, a to je princip, je hrazena péče pro chronické pacienty a vždycky hrazena péče pro těžce nemocné pacienty.

A ještě jedna záležitost, i v těch částech, které si pacient doplácí sám, je vždycky použita sociální klausule. Už zde moji předřečníci hovořili o těch tzv. hotelových poplatcích, že nikde v Evropě není zpoplatněn pobyt v nemocnici déle jak 30 dnů, prvních 30 dnů nemoci.

Návrhy, které jsou nám předkládány, s žádnou sociální klauzulí nepočítají.

Tvrdím také, že návrh ministerstva, tak jak je, otevírá korupční prostředí, a to hned ve dvou rovinách. A to je skutečně pikantní u vlády, která se ohání tím, jak bojuje proti korupci.

Korupční prostředí je otevřeno tím, že budou-li rozhodovat úředníci ministerstva, případně pojišťoven o tom, co bude základní péče a ta ekonomicky náročná péče, pak se samozřejmě dají předpokládat velké tlaky ať už farmaceutických firem, výrobců či distributorů lékařských přístrojů, zdravotnického materiálu, atd. Na to, aby to či ono bylo zařazeno buď do hrazené či nehrazené péče. Logické asi bude, že se budou snažit to dostat stejně do základu, který bude hrazen z veřejného pojištění, protože jinak své věci budou jen obtížně uplatňovat.

Ještě větší prostor a pokušení bude přímo v ordinaci, a zase lékaři tady o tom už hovořili. U každé diagnózy se dá najít spousta komplikací, spousta jiných aspektů k tomu, aby pacient nemusel ten nebo onen zákrok hradit. A to se znovu vracím k tomu, že mám velkou úctu k lékařům a velkou úctu ke zdravotníkům. Ale toto je prostě systém, který bude velkým pokušením.

Návrh je špatně legislativně. O tom už zde byla řeč. Jednak novelizuje 6 zákonů, které spolu souvisejí zcela volně nebo téměř spolu nesouvisejí. Za druhé, zmocňuje ministerstvo ve věci, ve které nelze použít podzákonnou normu. To je ono stanovení standardů a nadstandardů, a ani samotné zmocnění k vydání vyhlášky není v souladu s článkem 79 odst. 3 Ústavy, protože chybí alespoň rámcové vymezení oné vzývané základní péče.

Návrh je v rozporu s Ústavou, ale to už zde bylo rozebráno.

Já k tomu jenom přidám, že podle Ústavy péči nelze dělit na levnější, tj. méně účinnou, a dražší, tedy vhodnější. Rozdíl nesmí spočívat ve vhodnosti a účinnosti léčby. To je judikatura Ústavního soudu.

Podle pana ministra se tak ani neděje, to je tedy podle vyjádření pana ministra na výboru. Ale pak z pohledu pacienta je logická otázka: Za co tedy vlastně pacient bude platit navíc? A co, když na potřebnou léčbu případně další poplatky nebude mít?

Kolegyně a kolegové, odmítám tento nehumanistický návrh, který nás vrací do doby Dr. Galéna. Návrh, který není ale o tom, jak říkal pan ministr, rozdílem mezi chudinskou péčí a péčí pro bohaté. Já s ním souhlasím. O tom to skutečně není. Zákon bude totiž činit rozdíl mezi těmi, kdo mají miliony na kontech a zbytkem světa. A my jako sociální demokraté nebojujeme za bezdomovce a nemakačenky, jak je nám předkládáno. My v této chvíli, jestliže poukazujeme na skutečně špatný zákon, na zákon, který jde proti lidem, se stavíme za 90 % lidí v této zemi, protože každý je potencionální pacient. Bohužel.

A teď použiji dva, tři příklady. Jestliže říkám, že to není jenom o těch, kteří mají nízké příjmy a že je to o 90 % lidí z této země, tak to tak je. Bohužel, ve vlastní rodině jsem si zažila případ a ještě pořád ho zažívám, případ, kdy v minutě došlo k úrazu. V minutě člověk, který byl člověkem v produktivním věku, který vydělával, a docela slušně, se dostal v podstatě do kómatu, do řízeného spánku. A protože fungoval do té doby jako osoba samostatně výdělečně činná, v tom okamžiku zůstal téměř bez prostředků a samozřejmě s tím i jeho rodina se dvěma malými dětmi. To se může bohužel stát každému. Není to tedy o tom, jaké příjmy v té chvíli nebo průběžně ten člověk má. Ale dostane-li se do tohoto problému, stane-li se mu úraz, a může to být ve vteřině, pak i tento člověk v podstatě zůstává bez prostředků. A pokud nemá miliony na kontě, tak si tu péči prostě nezaplatí.

A ještě jeden příklad, který mám ale už jenom zprostředkovaný. Je to příklad z USA. Mladá maminka v době, kdy jejímu dítěti byl asi jeden rok, onemocněla rakovinou. Čtyři roky trvalo léčení. Nedopadlo bohužel dobře. Byla to příjmově docela saturovaná rodina. Nicméně i tato rodina se musela zadlužit, přestože měla zdravotní pojištění. Ta žena bohužel zemřela. Její manžel a malé dítě, které po ní zůstalo, jsou do dneška zadluženi. Je to x–let. I když se vdovec znovu oženil, musí splácet léčení této ženy.

A do třetice ještě jeden příklad z USA. Když si kliknete na webové stránky Svazu pacientů ČR, je tam na videu výpověď paní Dr. Lindy Pinové. Je to revizní lékařka, která pracovala ve zdravotní pojišťovně v USA. Po létech se sama přihlásila soudu, a na videu je její výpověď o tom, že ona svým rozhodnutím, kdy zamítla nutnou operaci pacienta, toho pacienta odsoudila k smrti. A hovoří o tom, že každým svým výrokem, kdy odmítla v zájmu zisku pojišťovny uhradit péči, uhradit nutnou operaci, tak v podstatě rozhodla o smrti člověka, a že se na tomto systému už dál podílet nechce.

Ptám se, jestli skutečně tohle je záměr českého ministerstva zdravotnictví, jestli skutečně tak si představujeme, že bude vypadat zdravotní péče v České republice? Tohle skutečně ministerstvo chce po pacientech, po lékařích, po zdravotnících?

Víte, já jsem si vždycky přála být lékařkou, protože jsem v tom prostě vyrůstala. Moji rodiče byli oba zdravotníci, otec lékař, maminka sestra. Pak jsem nemohla na medicínu jít, protože byla prostě doba taková, jaká byla. A řeknu vám, že dneska jsem ráda, že lékařkou nejsem, protože bych nechtěla stát nad pacientem a mít v hlavě kalkulačku a přemýšlet o tom, jestli pacienta mohu léčit tak, jak nejlépe umím a zachránit tomu člověku život nebo vrátit zdraví, anebo jestli proto, že mi to pojišťovna nezaplatí, tak toho člověka nechám prostě na pospas osudu. Nechtěla bych toto dilema řešit.

A nyní vás ještě musím seznámit s pozicí Národní rady zdravotně postižených, která nesouhlasí s kroky ministerstva, nesouhlasí s tímto návrhem, a to především se zvýšením poplatku na 100 Kč denně za pobyt ve zdravotnickém zařízení, se zavedením tzv. standardní a nadstandardní zdravotní péče. Nesouhlasí a ohrazuje se proti rozbití systému očkování dětí, které může vést k tomu, že děti a rodiny s dětmi se zdravotním postižením nebudou mít prostředky na zajištění očkování.

Ohrazují se a upozorňují také na to, že negativní vliv na kvalitu jejich života, na životní úroveň bude mít zvyšování spoluúčasti na pořízení zdravotnických a kompenzačních prostředků, které je v podstatě téměř může vyřadit ze života nebo z aktivního života úplně.

Národní rada zdravotně postižených, ale také zásadně nesouhlasí se způsobem projednávání , či přesněji řečeno, neprojednávání novely zákona a neschopností ministerstva zdravotnictví komunikovat s představiteli osob se zdravotním postižením. Nemohli se účastnit projednávání a přípravy těchto návrhů.

Toto je vyjádření Národní rady zdravotně postižených ze dne 23. června 2011.

Závěrem bych chtěla říci tolik: Potřebujeme modernizovat, zefektivnit lékařskou péči. Potřebujeme hospodařit v systému, který, jak už jsem řekla, znamená 7,5 % hrubého domácího produktu ročně, samozřejmě. Zdraví se ale nesmí stát komoditou. Nelze dopustit, aby si kdokoli dělal výnosný byznys z utrpení a bolesti lidí.

Bude-li to přesto schváleno, přidám se k těm, kteří se budou dovolávat práva a spravedlnosti a humanity u Ústavního soudu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní místopředsedkyně. A jako další je do rozpravy přihlášen pan senátor Luděk Sefzig.

Senátor Luděk Sefzig:  Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Hezké odpoledne, vážené paní senátorky a páni senátoři, pane ministře. Dovolte mi, abych nejdříve oznámil střet zájmů. Jsem lékař, který provozuje soukromou chirurgickou praxi, lékař, který zhruba 16 let čeká na to, že nebudu každý rok vystavován tomu ohromnému očekávání, zda odněkud zase přitečou z politického rozhodnutí do zdravotnictví nějaké zbytné peníze nebo nezbytné peníze, k tomu, abychom zalepovali ve zdravotnictví díry.

Medicína je nesmírně nákladná služba, je velice kvalitní díky už několikrát pochváleným zdravotníkům, nejenom lékařům, ale i nižšímu zdravotnickému personálu, i celému systému, tak jak zdravotnictví u nás funguje. Myslím, že medicínská úroveň v ČR je velice dobrá, ale to neznamená, že nemůže být lepší.

Byl jsem rád, že začaly vznikat ideje a vůbec nějaké myšlenky, které přinášely do zdravotnictví zpětné vazby. Jestliže tady dneska tvrdil, že nedokázal nikdo odpovědět, co regulační poplatek přinesl do zdravotnictví, tak připomínám, že to bylo zcela prokazatelných 11 miliard za rok, které pomohly zdravotnictví, byla tam pětimiliardová úspora, zhruba šestimiliardový zisk pro zdravotnické zařízení v tom, že se lidé spolupodíleli, a vznikla vlastně taková pacientská solidarita tak mezi těmi více zdravými a těmi více nemocnými a žádná vláda před Julínkem neudělala ten tzv. capping, tedy nezastropovala spoluúčast. Neudělaly to ani vlády pravicové, ani levicové. Byla to první vláda toho tolikrát proklínaného ministra Julínka, který toto sociální opatření zavedl. Každý důchodce nabyl jistoty, ať ochoří, čím ochoří, že dostane skutečně tu nejlepší péči, protože v té době ve zdravotnictví bylo i díky tomuto opatření najednou prostředků kupodivu dost. A všichni zdravotníci, kteří v tom pracují, to mohou potvrdit.

Chápu ideový problém laiků, rozumím mu. I pro zdravotníky je velice těžké hledat hranici mezi standardem a nadstandardem, a naprosto rozumím těm otazníkům, které zde předvedl kolega Žaloudík. Myslím si, že každý lékař, ať má politickou orientaci jakoukoliv, tak tuto problematiku samozřejmě řeší. Ale má zde velmi silnou oporu, o které zde nepadlo dneska ani jediné slovo. Zdravotníci přeci mají své odborné komise při komoře, při ministerstvu zdravotnictví je odborná komise. A tyto odborné komise, které jsou vytvořeny našimi nejlepšími uznávanými autoritami, jsou bezesporu schopny přesně rozlišit, co standard a co nadstandard je.

Rozumím ideovým překážkám, těm pochybnostem, ale v tomto přece není ten lékař samotný. Já se dívám na možnosti nadstandardu jako na něco, co zajistí vyšší úroveň standardu. Takto to přece každý musí vnímat. Zdravotnictví je služba s typicky vícezdrojovým financováním. A jestliže umožním, aby přitekly do tohoto systému další peníze za nadstandard, který já umím ve svém oboru pojmenovat. Jestliže si někdo je ochoten připlatit za umělohmotnou sádru, která poslouží úplně stejně, nebo je minimální rozdíl, jako sádra, kterou musí chránit před tím, aby byla namočena, třeba při koupání, jestliže je ochoten za toto připlatit, tak proč by nemohl zajistit tyto peníze, které do zdravotnictví připlují a způsobí, že se ten standard navýší. A že tudíž bude možno poskytnout standardní péči na daleko vyšší úrovni, než je možná bez této spoluúčasti.

Tak to já vnímám možnosti nadstandardu. Je to poměrně logické a všude, kde funguje pojišťovnictví, i v jiných oborech mimo zdravotnictví, tak vám to všude, všude potvrdí, že takto to funguje.

To, že někdo řekne, že neumí odpovědět na to, k čemu tedy spoluúčast opravňuje, no, to je přece logické. Jestliže někdo využívá prostředí někoho, který to prostředí musel zřídit, ať je to stát anebo ať je to soukromý zdravotník, tak přece musí na provoz přispět, a nemusí to jít pouze cestou přímé platby zdravotní pojišťovny, může to jít i cestou třicetikorunového regulačního poplatku, který, jak si myslím, byl velmi humánně nastaven. Já když mluvím s kolegy, ať je to z výchovu nebo ze západu a řeknu jim, že kvůli jednomu euru v České republice padla vláda, tak tomu nechtějí věřit a ptají se, jak je to možné, chtějí další vysvětlení.

Já po 10 letech v Senátu už vím, že počty jsou jasné a že tento návrh zákona bude zamítnut. Mne osobně to velice mrzí, protože já bych byl velmi rád, aby byl postoupen do podrobné rozpravy, protože v podrobné rozpravě by bylo možné tento zákon vylepšit. Vím, že ideově to dnes možné nebude.

A proto bych chtěl jenom upozornit na jeden fakt, který mi přijde neadekvátní v návrhu, a byl bych rád, jestli by mi jej pan ministr mohl vysvětlit.

Musím říci, že v návrhu zvýšení trestu za nevybrání regulačního poplatku z 50 tisíc Kč na 1 milion korun mi přijde jako naprosto neadekvátní. Ten má plnit jiný účel, a já vím nebo tuším, proč k tomuto navýšení zde došlo. Je to zřejmě trest pro velká zařízení, která principiálně nenabírají poplatky. A to bylo zřejmě spíše politickým rozhodnutím zřizovatele než nějakým jiným administrativním rozhodnutím nebo chybou, podvodem, jakkoli.

Já naopak vidím jako rozumné, aby tento poplatek byl snížen, protože jestliže nevyberu 30 Kč, tak ho nemohu trestat milionem. Tento trest by měl být úměrný výši přestupku. Z pouhého ekonomického rozboru bych navrhoval v podrobné rozpravě, aby tento trest byl snížen na stonásobek té třicetikoruny, tedy na 3 tisíce Kč, což proti jednomu milionu je velmi významný rozdíl.

Co mě k této úvaze vede? Myslím si, že ta zařízení nebo ti lékaři, kteří nechtějí principiálně vybírat poplatky a de facto poruší hospodářskou soutěž, omezí regulaci a tím velmi poškodí regulační systém, tak mohou být trestáni opakovaně, což v zákonu je. A pak tedy se ty 3 tisíce nepočítají natolik, až mohou dosáhnout toho citlivého prohřešku, zatímco zdravotnické zařízení nebo lékař, který administrativní chybou nebo jiným opomenutím, často ani neúmyslným, udělá tuto chybu, je adekvátní, aby byl potrestán stonásobkem, aby tento samoregulační systém neporušoval.

K tomu bohužel nedojde, ale alespoň budu rád, když o této pochybnosti se někdo dozví.

Co je důležitější – nedojde ani k tomu, abych se mohl kladně vyjádřit k pozměňovacím návrhům, které chce předložit bývalá paní ministryně, která asi jako jedna z mála byla schopna se domluvit i s lékařskými odbory, naše kolegyně Daniela Filipiová, která chce navrhnout takové změny, které povedou k omezení pochybností o ústavnosti nebo neústavnosti tohoto návrhu.

K tomu nedojde, tento návrh zákona bude zřejmě zamítnut, Poslanecká sněmovna zřejmě asi rozhodne o schválení tohoto zákona, a bohužel nedojde tedy na jemné doladění zákona, který pravděpodobně bude nějakou dobu platit, než přijde jiná politická garnitura, která jej buďto pozmění nebo zamítne.

Také zde mnoho zaznělo o korupčním prostředí. Já vás mohu ujistit, že celou mojí historií nikdy nebyla situace taková, že by žádný lékař o žádné ekonomice neuvažoval. Ani v hlubokém státně řízeném zdravotnictví žádný zřizovatel, ani tehdy socialistický zřizovatel, nikdy nenechal zdravotnictví jenom podle toho, jak je nejvyšší léčba lege artis, nazývaná tedy podle nejvyššího zákona, podle nejvyššího vědeckého postupu, prostě proto, že každá léčba, každá služba je omezována financemi, byla, bude a je. A z toho důvodu je potřeba zpětné vazby. A já teď nepovyšuji ekonomiku nad všechno ostatní, vždy se o ekonomice bude muset uvažovat. A věřte tomu, že i dnes musí pacienti a lékaři a zdravotnický personál ekonomicky uvažovat a uvažovat budou. A mně jde jenom o to, že je třeba nastolit systém, a tento systém se o to snaží, který je průhledný, který je čitelný, který se neodehrává v kabinetech, ale kde do něj mohou mluvit všichni, jak zřizovatel, tak pojišťovna a tak i poskytovatel té služby, tedy zdravotnické zařízení.

Čili korupci nevymýtíme tím, že tento zákon zcela zamítneme, aniž bychom se jím hlouběji v podrobné rozpravě zabývali.

Proto bych byl velice rád, kdybychom mohli otevřít podrobnou rozpravu, tak abych mohl předložit alespoň ten jeden pozměňovací návrh a moc bych poprosil pana ministra, jestli by mně mohl vysvětlit, proč zvýšili už tak vysoký trest za nevýběr poplatku z 50 tisíc Kč na jeden milion korun. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Do diskuse se už nikdo nehlásí, takže obecnou rozpravu uzavírám a táži se pana ministra jako navrhovatele, zda se chce k proběhlé rozpravě vyjádřit. Předpokládám, že ano. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr zdravotnictví ČR Leoš Heger:  Pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, dovolte mi, abych se pokusil nějakým shrnujícím způsobem vyjádřit ke všemu, co tady zaznělo. Bylo toho hodně, konkrétních dotazů bylo také hodně. Nejsem si jist, jestli se mně podaří vše tady říci, ale alespoň o něco se budu snažit.

Přesto, že jsem byl nazván páterem Koniášem českého zdravotnictví, tak necítím žádnou zášť a chápu, že zdravotnictví je velmi kontroverzní záležitost a že je tady hodně vysoká politická, ideologická nadstavba, která tu věc ještě komplikuje.

I bez toho jsem si však vědom, jakým způsobem řídit takto složitý systém, jakým zdravotnictví je, je velmi komplikovaná záležitost i v jiných státech. A nakonec jsme byli nedávno svědky v USA, jak dopadaly pokusy o Obamovu reformu, která, mimochodem, jak říkají znalci zdravotnických systémů, je mnohem, mnohem tvrdší a pravicovější ve svém konečném důsledku, přestože současnou tvrdost systému snižuje, tak by byla u nás absolutně nepřijatelná.

Není také snahou současné vlády a ministerstva zdravotnictví ani mou tady zavádět nelidský systém, dramaticky zhoršující možnosti pacientů se dostat k péči, tak jak tu bylo mnohokráte předloženo. A není to možné už ani proto, že naše Ústava a Listina základních práv a svobod jsou mimořádně přísné.

Budu mluvit z chvilku o problému vyhláška versus zákon, ale i mimo tento problém si nikdo nemůže dovolit v našem zdravotnictví, a to ani zákonem, o kterém se tady mnohokráte mluvilo, redukovat nebo zpoplatnit péči tak, aby byla někomu nedostupná, tak jak ji ten člověk potřebuje.

Budu-li chvíli diskutovat problém nadstandardu, který se tu ozýval velmi často a ozýval se u mnoha řečníků, tak já nebudu schopen reagovat na jednoho každého z nich, ale snažil jsem se shrnout určité obecné poznatky z diskuse.

To, co často zaznělo, bylo, na co si bude nutno připlatit. Já bych uvedl tento problém nadstandardu odpovědí velmi jednoduchou: Na nic nebude nutno si připlatit. Jestliže někdo nebude chtít si připlatit, tak si prostě nepřiplatí a nedostane zhoršenou péči. Vy všichni, prostřednictvím pana předsedajícího, kdo jste mluvili o tom, že tady budou lidé, kteří nebudou moci čerpat péči, protože na ni nebudou mít, tak jste opomenuli přečíst návrhy zákona celé. Hovoří se tam samozřejmě o péči ekonomicky náročnější a o péči základní, ale až o několik odstavců dále, před tím, kde se hovoří o tom, jaký je nárok pacienta, nárok pacienta je takový, aby dostal péči, kterou jeho zdravotní stav vyžaduje.

Takováto obecná definice je samozřejmě velmi složitá právní záležitost. A já vás ujišťuji, že byla na mnoha úrovních tato formulace diskutována tak, aby dala záruku, že každý, kdo potřebuje bezplatnou péči a hrozí ohrožení jeho zdraví, neřku-li života, tak prostě tu péči dostane bezplatně.

Příklady toho, že přijede pacient při nějakém těžkém úrazu nebo jakémkoli těžkém náhlém tonickém stavu a nebude si schopen říci, jestli si je schopen připlatit, takže mu hrozí riziko, že dostane nějakou péči, která by ten příplatek jaksi neměla a ta péče bude nedostatečná, tak to zákon v obecné podobě stanovuje zcela jednoznačně, že standard je to, co člověk potřebuje. Proto z tohoto vyšla naše představa o tom, že zákon není neústavní, jak se obecně říká.

Několikrát tu zaznělo, že je velmi obtížné celou zdravotní péči popsat tak, aby právníci, kteří budou zdravotní stav jednou posuzovat při nějaké forenzním řízení, aby se mohli chytit přesné formulace. To není možné a v tom dávám všem, kteří říkali, že zdravotní stav pacienta je obrovsky variabilní, že záleží na jeho věku, pohlaví, biologickém stavu, předchozích nemocech. Těch možností je prostě tolik, že pacient s jednou diagnozou se může vyskytnout v tisíci různých podobách a opravdu není možné všechny tyto podoby popsat a říci, co je přesně standardní a co je nadstandardní.

Tady vždy bude nutné posouzení lékaře, a proto jsme se nepokusili ani o popsání negativních výčtů, to je ostatně v příloze zákona, kde jsou plejády vyšetření stomatologických, některý vyšetření kosmetického charakteru, které se prostě nehradí, ale to se pro tuto oblast nehodí. Je potřeba pozitivně vymezit, co se hradí jasně nad rámec standardní péče, která je definována obecně.

Už tu padl od pana senátora Sefziga příklad těch žlutých nebo laminátových tzv. lehkých sádrových obvazů, které nejsou sádry, ale jsou to prostě dražší materiály, které mají své výhody, přinášejí pacientovi určité pohodlí, které je příjemné, ale jsou drahé, jsou pětkrát dražší, než je běžný sádrový obvaz těžký, tzv. gyps. Je jasné, že by bylo krásné, kdyby každý mohl dostat lepší sádru, ale ten idealismus, který tu zazníval, že každý musí dostat úplně to nejlepší a nejdražší, aby byl uspokojen ve svých potřebách, opravdu zapomíná na to, že my žijeme v reálném prostředí, a že systém, ať je momentálně lépe supportován finančně nebo hůře, tak se vždy a ve všech zemích, i v těch nejdražších, pohybuje v obrovských tenzích.

A tady musím protestovat trošku proti konstatování, že naše zdravotnictví je úplně bezproblémové a že ho není potřeba reformovat. Já neříkám, že je ho potřeba reformovat šokovým způsobem, ale je ho prostě potřeba neustále ladit. Každý, kdo mluvil s lékaři, každý, kdo si poslechl, ať dříve před protesty lékařů v zimě, nebo po protestech kdo si poslechl vyjádření lékařské komory, tak tam jsou plejády argumentů, proč naše zdravotnictví je špatné a proč je ho potřeba zlepšit. Občas se vyskytují nespokojení pacienti, ale bohužel musím konstatovat po svých zkušenostech, že řada z nich je oprávněně nespokojená. ale mohu vás ujistit, že lékaři a poskytovatelé péče jsou ještě daleko, daleko více nespokojeni a vnášejí do našeho zdravotnictví neklid. Tak prosím, berte to jenom jako jeden z příkladů, že opravdu naše zdravotnictví nelze nechat plynout jen tak volně, nelze ho nechat neregulované, protože by se v zájmu pacienta, někdy v zájmu Hippokratovy přísahy, někdy v zájmu určitých bočních klientelistických nebo korupčních zájmů, by se v něm utratilo nekonečně více peněz, než se utratí. Takže bohužel, každý systém musí býti hlídán, musí býti kontrolován a musí býti upravován, tak jak se vyvíjí možnosti medicíny a potřeby společnosti.

Dovolte mi ještě, abych se vrátil k tomu nadstandardu. Zaznělo tady, že na příkladu plomb bychom mohli mluvit o tom, jak je to rizikové pro pacienta, že bude nadstandard tady, a to bude placení plomby, a kdo je nebude mít zaplacené, tak bude pod těžkým tlakem, že se mu nebude dostávat péče.

Já bych prosil, abyste na tomto případu stomatologických plomb rozlišili dvě roviny, které jsou ústavní a nárok na péči, kterou člověk opravdu potřebuje, a to je, prosím, úroveň plomb. O tom není pochyb. Když jsme otevírali diskusi o zpoplatnění zubních výplní, tak jsme nikdy neříkali, že tady hovoříme o nadstandardu a nepotřebnosti plomb. My jsem hovořili o tom, že plomby jsou potřebné, je to ústavní nárok a jestliže tady jsou nebo byly nějaké důvody, proč ty plomby zpoplatnit,a o tom nechci diskutovat, protože to je mimo hru a nic se nezpoplatňuje v tomto směru. Tak to je jakýsi krok dolů pod ten standard, a pak je to samozřejmě záležitost zákona a povinnosti, aby taková spoluúčast byla jasně v zákoně. V tom vůbec nejsme v rozporu, a to pokládám za ústavní povinnost, aby takovéto věci v zákoně byly.

Podobně, prosím, diskuse o tom, jestli poplatek je regulační, jak stojí v zákoně jako termius technicus, nebo jestli je motivační, nebo diskuse o tom, že někde poplatek nereguluje, s kterým já souhlasím, je naprostou pravdou, jestli někdo leží v bezvědomí v nemocnici, není to dobrý regulativ v daném konkrétním případě. Je to určitý regulativ plošný, společenský, ale je to, prosím, věc, která je také v souladu s ústavou v tom, že takový poplatek prostě musí v zákoně být. Ono to podle mého výkladu, když pomineme to, že jde o diskusi o regulačních poplatcích, tak to není nic jiného, než prostě spoluúčast.

Návštěva u lékaře stojí, teď si vymýšlím, 200,- korun, kterou by zaplatila normálně pojišťovna, v tomto případě je tady regulační poplatek 30,- korun, zaplatí ho pacient jakožto spoluúčast 15% v tomto případě, a zbytek zaplatí zdravotní pojišťovna tomu lékaři. Tak tento příklad, prosím, je jasná věc, která z Ústavy vyžaduje, aby byla v zákoně. Nadstandard jsme definovali pomocí standardu, který je jasně ústavně konformní a v obecné podobě v zákoně je, a nadstandard potom, domnívám se, že může být stanoven vyhláškou. Pokud by tento aspekt byl prohlášen někdy Ústavním soudem za špatně vyložený, tak já se všem omluvím a zákon, pokud u toho budu, bude možno snadno přepsat dvěma větami, že nadstandard se nezveřejní ve vyhlášce, ale v seznamu výkonů, ale zveřejní se v další příloze zákona.

Dovolte mi ještě poslední úvahu k tématu ústavnosti, kterou bych rád alespoň přesvědčil senátory a senátorky, kteří si myslí, že jsme se chovali neústavně a že to děláme snad ze zlých důvodů, abychom zbídačili tuto společnost. V zákoně je pravděpodobně, budeme-li puristé, neústavních více věcí. Jestliže se v zákoně říká, že ambulantní péče hospitalizační, péče diagnostická, se hradí, tak se to říká v obecné podobě, tak jako ty standardy, ale to detailní, co se hradí, je dáno vyhláškou. A je to dáno seznamem výkonů.

A pokud se domníváte, že je to nedostatečné, jaksi taková obhajoba, tak vám řeknu ještě jeden příklad flagrantnější ze zákona. V dalším bodě, co se všechno hradí, je také, že se hradí lázeňská péče, a to hrazení lázeňské péče v reálném životě, který trvá 20 let nebo 15 let, jak ten zákon existuje, tak ta péče je hrazena u určitých diagnóz. U určitých diagnóz hrazená není vůbec, a u těch vybraných diagnóz, kde hrazená je, jsou ještě dvě kategorie. Hrazená úplně a hrazená se spoluúčastí pacienta.

Ale jestli se zeptáte, kde je to napsáno v zákoně, tak v zákoně je pouhé zmocnění, vydat k tomu vyhlášku. Všechno toto je dáno vyhláškou. Pokud bude naše intervence okolo standardu a nadstandardu považována za neústavní, pak je nutno zrušit celou řadu dalších věcí v zákoně a předělat ho úplně totálně.

Ještě jestli mohu odpovědět na to, co tady otevřel pan místopředseda Škromach, zda nechám umřít jako lékař člověka, který nezaplatí za nadstandard, tak to je jasný příklad toho, jak je ten zákon chybně interpretován. Zákon, který navrhujeme. Samozřejmě nemůže zemřít člověk nebo mít poškozené zdraví, protože nezaplatil nadstandard. Jakmile hrozí poškození zdraví a jakmile hrozí smrt člověka, tak veškeré poskytnutá léčba, která to odvrátí, je standardní.

A jestli v takovém případě těžkého úrazu dáte pacientovi protézu, která je za 150 nebo 120 tisíc korun, tak ta protéza samozřejmě u mladého člověka je plně oprávněná, a já věřím, že jestli ortopedická společnost bude tento standard psát a uzná, že standardem, např. u starších lidí pro záležitosti chronického, degenerativního onemocnění, je protéza standardní za 20 nebo 30 tisíc, tak jistě ta ortopedická společnost uzná, že u mladého, aktivního člověka po úrazu je standardní protéza daleko dražší. Na kterou pacient s degenerativním onemocněním, nemá-li něco výjimečného, tak by standardní nárok neměl mít.

Ten problém, ta protéza, je také dobrý příklad toho, proč je v tom něco potřeba udělat. Protože samozřejmě řada lidí, kteří by nemuseli lepší protézu dostat, ji prostě dostala. Dostala ji proto, že měli známého ortopeda, nebo proto, že se za ně přimluvil někdo vlivný, často to byli politici v minulosti, aby pacient dostal lepší péči, tak ji dostane. Ale je to nefér vůči chudým lidem, o kterých se tolik mluvilo a kterých se řada z vás zastávala.Je to vůči nim nefér, protože ti jsou placeni z toho veřejného zdravotního pojištění, ze kterého se čerpá zbytečně mnoho.

Omlouvám se, že toto bylo obsažné. Dovolím si stručně komentovat některé další věci, které zde zazněly kromě sféry nadstandardů.

Zazněl tu několikrát podiv nad tím, že jsme zavedli vysoce inovativní léky, co to jsou vysoce inovativní léky, ten pojem inovativních léků v zákoně byl již dříve, a jenom se upravuje. Upravuje se mj. i definice toho, co je efektivní, podle čeho jsou ty inovativní léky také posuzovány, a obecně se zavádění zpřísňuje, protože na jednu stranu my jsme velmi váhali, aby to zpřísnění nebylo takové, aby lidem s nejtěžšími nemocemi, kteří potřebují nejdražší léky, ty léky byly dostupné, ale na druhou stranu jsme v tomto případě dbali na připomínky České lékařské komory, která přinášela evidence, že se sem dostávají léky, které mají jen minimálně zlepšující účinek, jsou strašně drahé, a to, že jsou zaplacené v jedné zemi zdravotním pojištěním, ještě neznamená, že musíme být druhou zemí v Evropě. My jsme navrhovali nejprve, abychom byli třetí zemí, pozměňovacím návrhem se to předělalo na 4. zemi, takže se očekává jistá racionalita v tomto směru.

Pokud jde o zůstatky na účtech pojišťoven, což je vlastně po nadstandardech druhý nejkritizovanější bod s poukazem na neústavnost tohoto kroku, tak my jsme si nechali udělat výklady právníků ve prospěch tohoto aktu. Mimochodem ten akt, i když se tím nechlubím a je mně líto, že takový krok musím dělat a sám jsem říkal, že znárodnění je to poslední, co by se mělo v systému dělat, tak ten krok nám také vyčítal lékařský stav a lékařská komora, která často poukazovala na to, jak za ministra Ratha tento manévr byl již jednou učiněn, a pojišťovny, na kterých se přebytky hromadily, jich byly zbaveny. My jsme navrhli tu jednu třetinu, protože jsme uznali, že tady bude argument, že bereme peníze pojišťovnám, které lépe, efektivněji hospodařily, na druhou stranu tady argument, že se sahá na peníze, které měly být vyplaceny na péči, a nebyly vyplaceny např. proto, že pojišťovny přes úhradovou vyhlášku neplatí poskytovatelům to, co mají, zatímco ta zde tolik kritizovaná VZP převážně poskytovatelům platí.

Dalším argumentem, proč jsme si to troufli napsat, je, že se právníci domnívají, že se jedná o veřejné prostředky. V momentě, kdy jsou na primárních zdravotních účtech pojišťoven, nepatří pojišťovnám, ale patří pojištěncům, a je zvykem v celém systému veřejného zdravotního pojištění peníze přerozdělovat, a není proto žádný hřích přerozdělit ještě tyto prostředky, které stále pojištěncům patří a mají být určené na jejich péči. A že ne na péči jen té jedné konkrétní pojišťovny a jejích pojištěnců, to ukazuje normálně přijímaný fenomén, že pacienti migrují mezi pojišťovnami a nikdo se nad tím nepozastavuje, že peníze jejich s nimi nejdou.

Mimochodem, když jsem u té migrace, tak bych jenom komentoval, že migrace byla omezena na pohyb pojištěnce jednou za rok proto, že je zdravotními pojišťovnami, které nemají si čím příliš konkurovat, a proto si přetahují pojištěnce, a někteří pojištěnci umně využívají různé benefity, a mění pojišťovnu čtyřikrát za rok, a v tom systému vzniká chaos. Proto jsme to udělali, tak jak je to běžné ve světě, že se umožňuje přechod jenom jednou.

Zvyšování spoluúčasti ze 17 na 22 %, ta spoluúčast je u nás opravdu relativně nízká, není pravdou, že máme zastaralé statistiky. Ty statistiky z dřívější doby ukazují postupný nárůst spoluúčasti od 10 přes 13 a potom po zavedení regulačních poplatků na 17 %. Padlo tady, že regulační poplatky jenom zvýšily spoluúčast a neměly žádný efekt. To není pravdou. Bylo jasně prokázáno snížení některých zbytných výkonů objemu ambulantní péče. I lehké snížení hospitalizovanosti.

Zvýšení na 22 %, které se plánuje na úrovni vlády během 3 let, by zvýšilo samozřejmě spoluúčast asi o 10 miliard, ale stále nás zachová na úrovni zemí, které jsou velmi nízko, přes 25 % má celá řada evropských zemí, přes 30 % také do těch zemí, které mají vysokou spoluúčast, patří země všeho druhu. Německo, Francie, Švýcarsko má mimořádně vysokou spoluúčast, to jsou bohaté země, ale patří sem i chudší evropské země, jako Španělsko, a patří sem i postsocialistické země, Maďarsko, Slovinsko, a nejenom Slovensko, kde je po reformě, která zde byla kritizována.

Na dotaz, kdo je autorem této reformy, neumím přesně odpovědět. Rozhodně to není tedy zde démonizovaný bývalý náměstek ministerstva zdravotnictví pan Šnajdr, ale na druhou stranu musím konstatovat, že reforma vychází z určité kontinuity. Celá řada reformních kroků byla navržena v dřívější době socialistických vlád, a byla navržena reforma v oblasti pravicových vlády. My jsme některé prvky převzali. Zde citovaný NERV nám doporučil převzít prvků daleko více.

Když už jsem vyslovil NERV, tak musím říci odpověď na to podivení, že NERV, Národní ekonomická rada vlády, říká, že by poplatky měly být odpouštěny chronickým pacientům, tak já musím říci, že poplatky u nás jsou, jak ukazuje spoluúčast, stále relativně nízká, a pokud bude narůstat, tak bude sociální klausule, která u nás existuje, kromě poplatků za hospitalizace, tak bude velmi opatrně ošetřována a bude to otázka zákona. Jinak to dělat nelze.

Když jsme připravovali jako jednu z variant zpoplatnění plomb, tak to zpoplatnění bylo připravováno velmi, velmi sociálně opatrně.

Padlo tady, že řízená péče je v Evropě považována za zrůdnost. Já musím říci, že jak na úrovni WHO, na úrovni OECD a na úrovni EU proběhla celá řada diskusí v postkrizovém období, které zdůrazňovaly, že tam, kde je potřeba systém zefektivnit, aby výdaje systému byly udržitelné a přinášely kvalitní péči všem potřebným, chudýma těžce nemocným, tak tam se naopak prvky řízené péče mimořádně kvalitně diskutovaly a propagovaly jako jedna z věcí, která výrazně zvyšuje efektivitu zdravotnictví. Nicméně musím konstatovat, že v této novele, která je zde předložena, tak zatím prvky řízené péče, které u nás vyvolávají obrovské protesty lékařů, protože ti se musí podrobit určitým omezením co do přijímání pacientů a co do poskytování bezbřehé péče, tak ty prvky zatím v této novele nejsou.

Ještě zmíním, protože mám obavu, že už vás zatěžuji příliš mnoho, podle hluku zde soudím, tak bych se zmínil ještě o tom, že je špatné, že jsou u nás doplatky na léky v různých lékárnách různé. Ta věc není ideologická ani žádným způsobem není snahou ji zachovat pro to, aby se chránily farmaceutické firmy. Ze složitého systému tvorby úhrad a doplatků je jasné, že tam, kde je nějaká spoluúčast, se firmy velmi intenzivně snaží snižovat počty, snižovat maximální ceny, za které vydávají léky, a jestliže by spoluúčast byla výrazně zredukovaná a byla by u všech stejná, tak by tento motivační element zmizel. Takže je velmi pravděpodobné, že tam, kde je dnes rozdíl doplatků 0 – 320,- korun, jak zde zazněl jeden příklad, tak by pravděpodobně potom ve všech lékárnách doplatek byl stejný, a to 320,- korun. Ta nula je určitý bonus toho systému, který je poměrně chaotický a velmi obtížně pochopitelný.

S léky souvisí samozřejmě to zde velmi ostře diskutované, elektronické aukce na léčiva. Není pravdou, že v Holandsku se od nich ustupuje. Naopak jsou považovány za velmi účinný mechanismus, je to mechanismus, který je alternativou ke generické preskripci, proti které se vznesla vlna odporu, a my jsme ji vypustili prozatím. Aukce jsou dělány na generické molekuly a mají potenciál obrovského zlevnění.

To vše, co tady zaznělo, jsme si přečetli ve velmi ostrých výpadech farmaceutických firem proti ministerstvu zdravotnictví, a jestliže jsme ty aukce prosadili, a pokud legislativní proces by byl dotažen do konce, tak se alespoň trochu sníží diskrepance nastavení celého finančního řetězce, který je nastaven, bohužel, tak jako je tomu v zemědělství, že prvovýrobci, v našem případě zdravotnická zařízení a poskytovatelé péče jsou na tom hůře, nežli dodavatelé. V řetězcích zemědělských jsou na tom nejlépe koncoví hráči, kterými jsou supermarkety, prodávající potraviny.

Jestliže se podaří náklady snížit, samozřejmě to bude velkým přínosem pro úspory v systému zdravotního pojištění, ale i pro pacienty, kteří budou mít doplatky naopak nižší, a to, že se budou reexportovat léky, že to riziko tady je, toho jsme si vědomi. Právě proto byl zvolen složitý systém, že část výrobců zůstane na trhu za dražší doplatek, ale domnívám se, že těžko bude možno reexportovat léky, jestliže léky nebudou vyzvednuty v lékárně na recept, protože žádný reexportér toto nedělá. Těch 25 % se očekává, že se vyzvedne v lékárnách pacienty. A bude-li o to zájem, samozřejmě se domluví větší procento.

To, že to bude zdrojem korupce a že se to korupční prostředí přenese na nejvyšší úroveň, ministerstvo, SÚKL a zdravotní pojišťovny, samozřejmě rizikem je a ministerstvo na něj bude důkladně dohlížet, ale to, že se odehrávají různé nepravosti na úrovni předepisujících lékařů a lékárníků, to je samozřejmě daleko obtížnější kontrolovat, než jestliže se něco odehrává centrálně.

Pan profesor Žaloudík kritizoval nečinnost ministerstvo. Ono je velmi těžké se zavděčit. My, když jde o takovéto legislativní návrhy, jaké zde předkládáme, tak jsme kritizováni, že jednáme chaoticky, příliš rychle, nedáváme si dostatek času, jestliže se jedná o exekutivní změny, kterých jsme učinili také dost, tak tam jsme kritizováni. Proč jsme nezakázali operační roboty? Proč jsme nezakázali malé úvazky u léků? My jsem je zakázali. Samozřejmě jsme varovali naše zdravotnická zařízení, že jestliže někde inspektorát bezpečnosti práce tyto nešvary najde, tak se nebudeme nijak bránit tomu, aby managementy dostaly pokuty. Ale zakázat operační roboty v dnešním legislativním prostředí prostě nemůžeme. Podklad, který je v zákoně, pro to není, a samozřejmě jestliže se má něco ovlivňovat, tak se to má ovlivňovat rozhodováním jednotlivce, v tom systému, kde je pro zmocnění, ale to zmocnění pro to musí být. A tady to není. Proto jsme řekli, že buďto se nám podaří zavést takové změny, které budou regulovat vstup nových technologií, jako byla dřívější komise pro nákladnou techniku, a pokud se nám to nepodaří rychle, tak to alespoň rychle se budeme snažit dávat do nadstandardu, kde by toho nástroje bylo využito na potlačení těchto aktivit, které jsou opravdu zbytečné.

Musím se zmínit o poplatcích za ošetřovací den ještě jednou. My jsme měli důkladnou analýzu, kde samozřejmě většina domácností s tím nemá problémy, ale ani v deseti nejchudších domácnostech nejsou náklady na průběžné spotřeby domácností bez nájmu, tzn. na potraviny, otop, elektřinu nejsou menší, než částka asi 95 korun.

Je tady samozřejmě pojistka v sociálním systému, která říká, že neplatí nikdo,kdo je v hmotné nouzi, a druhá pojistka, jestliže někdo se do té hmotné nouze prokazatelně dostane nějakými náklady, které jsou legitimní, tak může žádat o příspěvek sociální.

Celá tato záležitost bude, doufám, jasně vyřešena v otázce dlouhodobé péče, protože se připravuje na úrovni ministerstva práce a sociálních věcí. Zákon o dlouhodobé péči, který by měl omezit následnou péči v léčebnách dlouhodobě nemocných cca na dobu 3 měsíců, anebo nejvýše, bude-li pro to nějaký vážný důvod, na dobu asi roku, to je takový pracovní předpoklad, a déle ti lidé by pak měli být součástí sociálního systému, tzn. to, co tady bylo citováno, že se dostávají do režimu, kdy si úhrady hradí ze svého důchodu nebo ze svých poplatků. A přestože vy kritizujete poplatky za ošetřovací den, tak tady, i když to zaznělo, že ty poplatky pacientů nebo klientů domovů pro seniory a domovů pro speciální péči jsou daleko, daleko vyšší, pokud jde o spoluúčast.

Já se obávám, že nebudu schopen odpovědět úplně na všechny detailní věci. Vezmu ještě něco odzadu. To, co tady říkala paní místopředsedkyně Gajdůšková, co se stane, když pacient nebude mít na nadstandard. Už jsem tu odpověděl. Nejde tudíž o žádný nehumanistický návrh, jak tu padlo.

Pokud jde o ten příklad z USA, že někdo byl léčen 4 roky, pak zemřel a zůstaly po něm dluhy jeho dětem a rodině, tak to, prosím, není žádná forma našeho nadstandardu. Jestliže někdo je u nás léčen na těžké onemocnění, např. onkologickém, tak i když to stojí milion nebo dva ročně, bude to vždycky standard už z té ústavně konformní obecné definice toho, co ten standard je.

Jako poslední si dovolíme zmínit poznámku o vysokých pokutách. My jsme jak do tohoto zde předloženého zákona, tak do zákonů o péči dali sankce, kterých v těch dosavadních zákonech bylo poměrně málo. Ale dovolil bych si upozornit na to, že ty sankce nejsou definovány natvrdo. To neznamená, že když někdo nezaplatí regulační poplatek, že dostane milion. Je tam napsáno, že správní úřad, to znamená registrující orgán nad zdravotnickým zařízením, bude zkoumat, jestli ten podnět, který vrátí tomu zdravotnickému zařízení, bude napravován, jestli je to opakovaný prohřešek, jestli není tendence k nápravě, a také rozsah té pokuty bude úměrný rozsahu toho prohřešku.

Dovolil bych si zde upozornit, že u těch dalších zákonech jsme připravili některé sankce i pro lékaře. Tato patří k nim. Jsou tam i sankce pro pojišťovny, na které dneska ministerstvo mělo možnost dosáhnout přes dozorčí rady, což není jednoduché, protože nikde nemá většinu. A potom už mechanismem nucené správy, což je velmi extrémní krok, který zde byl použit jenom jednou. Systém sankcí ve formě pokut si myslíme, že umožní daleko pružnější řízení. (Hluk v sále, přerušen předsedajícím.)

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Dovolte, já bych jen požádal pravou část spektra, vládní koalici, aby vytvořili trošku důstojnější prostředí svému ministrovi.

Ministr zdravotnictví ČR Leoš Heger:  Já se omlouvám, že jsem nereagoval úplně na vše. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane ministře. Nyní bych se zeptal, zda si přeje vystoupit zpravodaj ÚPV, pan senátor Nenutil. Ne, nepřeje. Takže děkuji. Nyní bych požádal o vystoupení zpravodaje garančního výboru pana senátora Jana Žaloudíka.

Senátor Jan Žaloudík:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, dovolte mi konstatovat, že v diskusi vystoupilo 19 – zaznamenali jsme 19 vystoupení senátorek a senátorů, jeden senátor vystoupil dvakrát. Kéž bych měl schopnost instalované Anežky České, provést takovou syntézu, která by byla k uspokojitelnosti a ku prospěchu země. Nepodaří se mi to.

Bylo by určitě seriózní, kdybych teď už z úcty k jednotlivým senátorům u každého jména znovu uvedl aspoň hlavní body o to, o čem hovořili. Stal bych se tak možná druhým nejpopulárnějším, nebo třetím tady, takže já věřím, že jste to sledovali velice bedlivě. Některé příspěvky byly natolik mnohorozměrné, vícerozměrné, že bych to možná ani nedokázal.

Já bych se omezil na takový poetický příměr, možná, když se mnou budete souhlasit, bychom tu diskusi shrnuli tak, že v tom dominantním zlatooranžovém západu nad přízní k té novele bylo možno zaznamenat i blankytné obláčky. Jen nevím, co znamenají, jestli počasí lepší nebo naopak bouři v budoucnu. To je ta celková charakteristika. Víme asi, že pan ministr ve své replice se snažil, já myslím, že projevil velkou snahu, seděl jsem vedle něj dlouhou dobu, velmi bedlivě si psal komentáře ke každé připomínce a docela chápu, že všechny jsme je rozebrat nemohli. To ale jen podtrhuje to, co tady bylo řečeno už z výborů, že i napříště, pokud tyto věci budou takto mnohorozměrné, nechci říci chaotické, gulášovité, příliš balíkovité, tak se pravděpodobně k těm závěrům budeme dobírat velmi těžko, nebo aspoň budeme odcházet se smíšenými pocity. Evidentně tady jde o šest až osm okruhů témat. Možná bychom se posunuli, kdybychom to bývali takto pojali už ze sněmovny.

To mi ale nepřísluší soudit. Já tedy znovu konstatuji, diskuse proběhla a z ní jsem vypozoroval zejména jeden důležitý návrh. Takto: Byly tady dva návrhy výborů, oba dva byly shodné, jak ÚPV, tak VZSP navrhují zamítnout návrh novely. Dále zde zazněl návrh paní senátorky Paukrtové, schválit návrh novely. Potom zde byla inzerována iniciativa paní senátorky Filipiové, ústy pana senátora Sefziga, o určité připravenosti pozměňovacího návrhu. Předpokládám však, že toto by bylo další etapa poté, co se budeme vyjadřovat především k tomu prvnímu návrhu obou výborů, tedy zamítnout tuto novelu. Pak by asi připadalo, bude-li to vůbec logické, se vyjadřovat k těm dalším. S tímto bych tuto svoji zprávu ukončil. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji vám, pane senátore, za nelehkou úlohu zpravodaje v tomto bodu. Tak jak bylo řečeno, padly návrhy na schválení a návrhy na zamítnutí. V této chvíli budeme hlasovat o návrhu schválit.

Přistoupíme k hlasování. Dáme ještě krátkou šanci kolegům a kolegyním, kteří míří do svých lavic.

Aktuálně je přítomno 75 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 38. Byl podán návrh – schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Dovolte, abych konstatoval, že v hlasování pořadové č. 40 se ze 74 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 38 pro vyslovilo 25, proti bylo 47. Návrh nebyl přijat.

Vzhledem k tomu, že tento návrh nebyl přijat, přistoupíme k dalšímu návrhu na hlasování. To je návrh na zamítnutí. Já si vás dovolím odhlásit v tuto chvíli, prosil bych, abyste se zaregistrovali. Vím, že se hlásí pan senátor Richard Svoboda, prosím, pane senátore.

Senátor Richard Svoboda:  Pane předsedající, dámy a pánové, já chci vyjádřit podiv nad tím, že se v průběhu hlasování dělají manipulace, které mají umožnit, aby věci vycházely tak, jak mají.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Já myslím, pane senátore, že vám jako předsedovi klubu nic nebránilo v tom, navrhnout odhlášení. Myslím, že to je právo každého řídícího. Navíc se jedná o další hlasování, nikoliv o hlasování v jednom hlasování. Nechci polemizovat, myslím si, že pokud je námitka, navrhněte a já o ní nechám hlasovat. Paní senátorka Paukrtová se ještě hlásí.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Pane předsedající, já se domnívám, že jsme měli nechat odhlásit předtím, než jsme poprvé hlasovali. A proto prosím, abychom zopakovali hlasování o schválení s tím, že se odhlásíme a hlasujeme o schválení znovu. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Očekával bych ovšem návrh, že navrhnete procedurálně, jak to uděláme. Protože hlasování proběhlo, a to, že bylo toto hlasování, toto hlasování bylo platné. Pokud ho někdo zpochybňuje, musí navrhnout návrh, o kterém nechám hlasovat. Na základě toho bude možné provést nové hlasování. Nevidím žádný důvod k tomu, aby se hlasovalo znovu. Protože žádný důvod k tomu uveden procedurálně nebyl.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Pane předsedající, omlouvám se, nerada polemizuji, ale konstatuji, že pokud se nechal odhlásit, a už se stalo, během hlasování, tak zkrátka to první hlasování je tím pádem zmatečné. Čili já ho považuji za zmatečné a prosím, aby se nechal Senát hlasovat o tom, zdali hlasování o schválení zopakujeme. Aby nebylo pochybností o tom, jak jsme hlasovali pro obě varianty. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Dobře, já nechám hlasovat o námitce paní senátorky o předchozím hlasování.

Kdo souhlasí s její námitkou? Pardon, omlouvám se, pan předseda senátního klubu Petr Vícha.

Senátor Petr Vícha:  Děkuji za slovo. Aby nebylo pochybností, také doporučuji, ať hlasujeme znovu. Nic tomu nebrání.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Dobrá. Nechávám hlasovat o námitce paní senátorky Paukrtové.

Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zmáčkne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 41 se ze 75 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 38 pro vyslovilo 69, proti bylo 5. Návrh byl přijat.

Takže v tuto chvíli nechávám opět hlasovat o návrhu na schválení. Byl podán návrh – schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je v tuto chvíli přítomno 75 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 38.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Překvapivě mohu konstatovat, že v hlasování pořadové č. 42 se ze 75 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 38 pro vyslovilo 27, proti bylo 48. Návrh nebyl přijat.

Ano, přibyl nám ještě jeden senátor či senátorka proti tomu minulému hlasování. Je vidět, že odhlášení má někdy pozitivní účinek.

Nyní přistoupíme k návrhu na zamítnutí. Ještě si zahrajeme. Budeme v tuto chvíli hlasovat o návrhu na zamítnutí zákona.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Mohu konstatovat, že v hlasování pořadové č. 43 se ze 75 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 38 pro vyslovilo 48, proti bylo 27. Návrh byl přijat.

Tím jsme skončili projednávání tohoto bodu. Děkuji panu ministrovi za jeho skutečně velkou trpělivost. (Námitky – hlasy: Ještě ne.) Pardon, omlouvám se, ještě jsme neskončili projednávání bodu.

Nyní v souladu s usnesením Senátu č. 65 ze dne 28. ledna 2005 pověříme senátory, kteří odůvodní usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny. Bylo by to hezké, kdyby to tady skončilo, ale neskončí. Navrhuji, aby jimi byli pověřeni pan senátor Jan Žaloudík a pan senátor Miroslav Nenutil. Je jiný návrh nebo doplnění? Není-li jiný návrh a souhlasí-li oba navržení, přistoupíme k hlasování o pověření.

Byl podán návrh, pověřit senátora Jana Žaloudíka a senátora Miroslava Nenutila odůvodněním usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny.

V sále je přítomno 75 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 38.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Děkuji. Mohu konstatovat, že v hlasování pořadové č. 44 se ze 75 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 38 pro vyslovilo 64, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Tím jsme skutečně skončili projednávání tohoto bodu.

My si zatím předáme řízení a budeme pokračovat.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Já vystřídám vyčerpaného řídícího místopředsedu po dlouhé době. Zaregistrovala jsem přihlášku předsedy klubu ODS.

Senátor Richard Svoboda:  Paní předsedající, milé dámy, vážení pánové, chtěl bych, abyste laskavě zvážili, zda bychom neudělali procedurální změnu, a to změnu v pořadí projednávání bodů, kterou vám teď chci navrhnout. Bude toho více, prosím, abyste mi věnovali pozornost. Navrhuji, abychom jako následující bod projednali bod, který máme pod pořadovým číslem 28, jedná se o senátní tisk 139, který předkládá skupina poslanců, které reprezentuje pan poslanec Krupka. Abychom jako další projednávali body, které předkládá pan ministr Vondra, který bude zítra nepřítomen, jsou to body 38, 39, 40 a 41, senátní tisky 123, 105, informaci vlády o jednání ER a senátní tisk č. 81. Dále abychom jako další bod zařadili bod, který máme pod pořadovým číslem 37, což je senátní tisk 140. A konečně poslední část mého návrhu se týká vyřazení bodů z pořadu naší schůze, to jsou body 34, 35, 36, tedy senátní tisk K 038/08, senátní tisk č. 121 a senátní tisk K 56/08. Dále bych chtěl přednést návrh, abychom jednali a hlasovali i po 19. hodině, aby body, které jsem předložil k jednání, byly dnes projednány, ty body, které jsem navrhl předřadit. Děkuji vám za laskavé zvážení tohoto návrhu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. Vidím přihlášeného pana senátora Horníka. Prosím. Ale – je to k proceduře? Tady by měl vystupovat asi předseda klubu.

Senátor Jan Horník:  Jedná se o zařazení bodu č. 42, to je senátní tisk 136, který měl předkládat pan ministr pro místní rozvoj Kamil Jankovský, za bod č. 31, přednesl by ho pan ministr dopravy Pavel Dobeš. (Námitky z pléna, že v tom případě se bude jednat do 24.00 hodin.)

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  (Porada u předsednického stolu.) Prosím, pane senátore.

Senátor Jan Horník:  Takže ještě oprava. Tento bod č. 42, senátní tisk 136, by byl zařazen zítra do programu jednání po bodě č. 33, který má pan Pavel Dobeš.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. Já se teď zeptám, jestli chcete hlasovat o všech těchto změnách dohromady, nebo jestli někdo projeví vůči tomu výhradu. Zdá se, že výhrada není. Takže odhlasujeme všechny tyto změny, včetně návrhu o jednání a hlasování i po 19. hodině, najednou. Svolám tedy k hlasování.

Zahajuji hlasování o těchto procedurálních změnách. Kdo s nimi souhlasí, tak jak byly řečeny, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Hlasování skončilo.

Konstatuji, že – prosím o trochu klidu v sále, abychom věděli, jak budeme pokračovat – v hlasování pořadové č. 45 nás hlasovalo 71, kvorum bylo 36 a pro se vyslovilo 66, proti dva. Návrh byl přijat.

Můžeme pokračovat v jednání, a to bodem

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

Tisk č. 139

Obdrželi jste jej jako senátní tisk č. 139. Dávám prostor panu senátorovi k faktické poznámce.

Senátor Jaroslav Kubera:  Já jenom prosím, paní místopředsedkyně, aby byl vytištěn tento program, protože už ztrácíme přehled o celém pořadu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Ano, vyřídím příslušnému útvaru. Děkuji. Návrh, který jste obdrželi jako senátní tisk č. 139, uvede zástupce skupiny poslanců Jaroslav Krupka.

Poslanec Jaroslav Krupka:  Vážená paní předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, v prvé řadě chci poděkovat za vaši vstřícnost, s kterou jste umožnili zařadit tento bod na jednání vašeho programu. Úvodem bych chtěl říci, že návrh zákona, který jste dostali jako sněmovní tisk 139, byl připravován skupinou poslanců na bázi výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj, čili toho výboru, kterému tato problematika přísluší. Od prvopočátku až do samého konce legislativního procesu v Poslanecké sněmovně byl projednáván a připravován za samostatné účinnosti ministerstva vnitra, které taktéž je gesční pro tento materiál. Navíc jsme požádali, aby tento materiál před konečným hlasováním v průběhu legislativního procesu byl projednán v Radě vlády pro konkurenceschopnost a informační systémy, takže tento orgán v sobě sdružuje i zástupce dalších resortů. Jinými slovy jsme se pokusili, aby tato informace byla posouzena i z hlediska legislativy dalšími ministerstvy, nejenom skupinou poslanců. (Neustálý hluk v sále – přerušení ze strany předsedající.)

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Pane poslanče, já vím, že jste zvyklý z Poslanecké sněmovny, ale já přesto požádám, abyste měl vytvořen prostor pro to, abyste svůj návrh mohl přednést v klidu. Prosím.

Poslanec Jaroslav Krupka:  Děkuji. Já se nechci snažit mermomocí ho protlačit, nicméně věřím, že budu schopen určité informace podat. Pokusím se být maximálně stručný.

Historie tohoto návrhu vznikla po debatě, která proběhla ke konci minulého volebního období v PS, stejně tak na začátku tohoto v souvislosti s jinými zákony, které se týkaly elektronizace veřejné správy. Mimo jiné právě, že se dopředu počítá s ohledem na ochranu osobních údajů, že některé údaje například vymizejí například z občanských průkazů. Právě proto vznikla debata, že by se v některých případech ztížil kontakt občanů s institucemi. Jako nejklasičtější příklad byl uváděn bankovní sektor. Právě proto část těchto poslanců, když iniciovala tuto věc, rozjela diskusi s MV a probíralo se, jestli je možné rozšířit tzv. služby Czech Pointu i do institucí, které nejsou součástí veřejné správy.

Chci jenom upozornit, že zákon č. 365, který mimo jiné dal zrod Czech Pointům, je nechal zřídit nejenom v sektoru veřejné správy, ale od prvopočátku už fungují v sektoru Hospodářské komory a fungují i na České poště.

V rámci této diskuse se připojili i další potenciální zájemci, dokonce jsme se dostali do stadia, že projevilo zájem i Sdružení malých a středních podnikatelů. Zájem byl z Advokátní komory. Nicméně právě a výhradně pro to, že jsme si byli vědomi, že pracujeme s citlivými osobními údaji, tak dokonce došlo k té dohodě na bázi SMV, že se tento rámec omezil pouze a výhradně na ten prvopočáteční impuls, čili na bankovní sektor. Jinými slovy, právě v tomto sektoru jsou zvyklí pracovat s citlivými údaji svých klientů a současně nad sektorem bankovnictví bdí i ČNB, čili proces kontroly je tímto zdůrazněn.

Vedle tohoto záměru navrhovaného v novele zákona tam byly připojeny ještě další věci. Mimo jiné to, že z části spektra bylo poukazováno na poměrně komplikovaný přístup do systému datových schránek. Proto v návrhu novely zákona je i to, že v případě – jako možnosti bude možné využití systému internetového bankovnictví, aniž, a to zdůrazňuji, by se propojoval se systémem datových schránek, využito jednoho systému rozhraní, čili jednoho hesla a možnost potom dále komunikovat zjednodušeným způsobem při vstupu do systému datových schránek.

V rámci legislativního procesu v Poslanecké sněmovně tento návrh byl předložen do výboru. Ministerstvo vnitra přišlo s dalšími podněty, které se tam objevily a mimo jiné po druhém projednání ve výboru pro veřejnou správu byl tento náš původní návrh rozšířen o několik věcí, z nichž asi nejčitelnější bude seznam datových schránek, jinými slovy jakási řekněme náhrada klasických seznamů.

V praxi se ukázalo, že někteří uživatelé tohoto systému mnohdy komplikovaně vyhledávají adresáta. K tomu by měl sloužit systém seznamu datových schránek. Byly tam zahrnuty další věci, jakože v budoucnosti, bude-li jakákoli instituce veřejné správy využívat tiskopisy, které budou v elektronické podobě a bude povinností jich využívat v této podobě, čili zase to usnadní cesty pro klienty.

Nebudu se dopodrobna zmiňovat , protože další nuance tam jsou, poměrně podrobně jsme to projednávali na obou výborech, které si tuto novelu vyžádali. Nebo jim přísluší jako přiřazená. Myslím si, že i tam podpora byla z jejich strany jasně deklarovaná.

Na závěr bych chtěl zdůraznit jednu věc, protože se neustále opakuje otázka ochrany osobních údajů. Dostali jsme se do situace, kdy na jedné straně je snaha zpřístupnit určité úkony většině spektru občanů, klientů – to jsou například Czech pointy, na druhé straně statisticky vyznívá, jako kdyby byl vydáván minimální počet výpisů. Je třeba vzít v potaz to, že v místech, kde je soustředěna kopulace, to znamená zpravidla ve městech a kde je například bankovní sektor, tam nejčastěji tyto požadavky vznikají. Proto tento pohled nemůžeme měřit pouze statistikou.

Vedle toho práce s osobními údaji vyžaduje ochranu. Právě proto jsme přes požadavky, které byly z vnějšího světa, dokonce přišel poslední pozměňovací návrh, který navrhoval, aby to bylo rozšířeno na platební instituce a rozborem tohoto výrazu jsme dospěli k tomu, že by se to týkalo mj. i sektoru, který půjčuje soukromé peníze až konče směnárnami, tak tento návrh jsme samozřejmě odmítli. I tato pracovní skupina i ministerstvo vnitra samo v těch místech, kde by byly jisté obavy o práci s osobními daty, nepřipustila, aby to bylo rozšířeno na tuto míru. To jsem potřeboval za potřebné na závěr zdůraznit. Jsem připraven odpovědět vaše případné dotazy. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane navrhovateli. Prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů. Návrh projednal ústavně-právní výbor. Tento výbor přijal usnesení, které jste obdrželi jako senátní tisk číslo 139/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jiří Čunek. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk číslo 139/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Miloš Vystrčil, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou správou a informoval, zda se jedná o společnou zprávu.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové, nemám informace, zda mohu přednést společnou zprávu za oba výbory, proto se omezím na komentář za výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Vzhledem k tomu, co zde bylo řečeno, bude má zpráva poměrně stručná. Náš výbor se pečlivě zabýval návrhem zákona a potvrzuji, že obsah zákona lze rozdělit na tři části. První se týká Czech POINTu, druhá se týká možnosti využití rozhraní internetového bankovnictví pro další internetové aplikace a třetí možnost je volat na účet volaného nebo posílat dopis na účet toho, kdo chce, abychom mu dopis poslali.

To, čím se výbor zejména zabýval, je věc, kterou už tady pan předkladatel naznačoval – zda úpravy zákona jsou nutné, zda nejsou příliš široké a zda nejdou nad rámec toho, co je v naší společnosti potřeba. Po poměrně podrobné diskusi, ve které jsme se například dotazovali, zda není ohrožena gesce ministerstva vnitra nad portálem veřejné správy a zda by případně kromě seznamu datových schránek ještě bylo možné také zveřejnit identifikátory datových schránek, jsme dospěli k názoru, že zákon nakonec je přiměřený a dostatečně konzervativní a přijali jsme usnesení, které jste obdrželi. Usnesení bylo přijato šesti hlasy pro a jeden se zdržel. V tomto usnesení výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit projednávaný zákon ve znění postoupeném PS Parlamentu ČR a určuje zpravodaje výboru Miloše Vystrčila a pověřuje předsedu výboru senátora Ivo Bárka, aby předložil usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR. Tolik ode mne na úvod. V tomto okamžiku považuji svou prvotní roli za splněnou.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore, posaďte se ke stolku zpravodajů, abyste mohl plnit úkoly garančního zpravodaje. Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj ústavně-právního výboru, kterým byl pan senátor Čunek, který není přítomen, a zdá se, že ani nikdo nebyl pověřen ho zastoupit. Usnesení ústavně-právního výboru máte všichni ve žlutém tisku.

Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Zdá se, že takový návrh tady nebude.

Otevírám obecnou rozpravu, do které se přihlásilo několik senátorů. Prvním je pan senátor Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera:  Vážená paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové, zaujalo mě na tom několik věcí. Především si nejsem jistý, zda je takový záklon nezbytný, když je vybudována hustá síť Czech POINTů. Myslím si,že není. Kromě toho občanské průkazy se pravděpodobně odloží pro nedostatek finančních prostředků. Hlavně je pěkné, když jsme hlasovali o tom, zda tam mají být nebo nemají být údaje, tak se ukazuje, že by bylo lepší, kdyby tam údaje byly. Tady se řeklo, že kdo bude chtít, ať si je tam dá, a kdo nebude chtít, ať si je tam nedá. Kdyby se tam nechaly, tento problém nemáme.

"Pokud jde o katastr, je veřejný, banka tam nic nepotřebuje. Může se podívat do veřejné části. Riziko ovšem je, že se podívá také na trestní rejstřík, o tom ovšem nebude mluvit a když se jí nebude líbit, úvěr nedá, ale nikdo o tom nebude vědět. Nemusí zdůvodňovat, proč klientovi úvěr nedala.

Dopad na veřejné rozpočty to má, protože všechny tyto instituce od pošty počínaje ubírají peníze veřejné správě. Když jde člověk jinam, poplatek kasíruje instituce, v tomto případě banka, stát z toho nic nemá, ale náklady na Czech pointy na radnicích, kde jsou většinou umístěny zůstávají nemohu říci zkušenost s bankami, ještě to nemají, ale mohu říci zkušenost s poštou. Funguje to tak, že když u nás člověk neuspěje, protože vyškolené pracovnice zjistí, že nelze učinit požadovaný úkon, jde na počtu a tam mu to bez problémů za třicet korun udělají. Jde jim o třicet korun a ne o to, jestli je to tam správně nebo není. Ještě si řekne, že na radnici jsou kreténi, že to tam nechtěli udělat, ale tady to udělali bez problémů. Až později se ukáže, až vyplyne na povrch nějaký podvod, který se děje běžně – falešné podpisy apod., pak teprve bude problém.

Dosud nemám elektronický podpis, protože Česká pošta ode mne chtěla ofotit občanský průkaz, to jsem odmítl. Žiji bez toho docela dobře.

Vláda sice vyjádřila neutrální stanovisko, ale žádné nadšení nevyslovila. Nevidím důvod při dnešních bankovních poplatcích dávat bankám další možnost si účtovat další poplatky. Jsem velkým příznivcem privatizace všeho možného, ale co děláme - je přesně opak. Tam, kde si stát má nechat mocenské páky, tak je pouští, ale plete se lidem do života tam kde mu do toho nic není. S tím nesouhlasím, a proto nemohu tento zákon podpořit.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným je pan senátor Pešák.

Senátor Milan Pešák:  Vážená paní předsedající, dámy a pánové, budu mluvit v podobném duchu jako kolega Kubera. Také si nejsem jist, zda téměř k 6700 dnešních Czech Pointů je nutno přidávat jakékoli další, natož zda je rozumné, dobré, správné a odůvodnitelné přidávat tyto Czech pointy v bankovních institucích, aby snížily finanční efektivitu stávajících, které jsou plně hrazeny státní nebo veřejnou správou, resp. institucemi, které stát zřizuje. Protože kolega Kubera tuto věc popsal dostatečně, nemusím ji dále rozvíjet. Poukáži ještě na jeden aspekt, a to na problematiku datových schránek.

Myslím, že podstatně více, než jejich seznam by bylo potřeba, aby bezproblémově fungovaly. Mají vrozenou srdeční vadu, když jsou datové schránky označovány za srdce toho panďuláka, který zpodobňuje e-Governmentový systém. Vada je velmi nepříjemná, protože mnohdy datové schránky nefungují a mají ještě jednu vadu, která je možná o cosi skrytější, ale také je velmi důležitá. Jsou naprosto nepřístupné - na rozdíl od jiných webů, systémů správy účtů apod. - třeba lidem nevidomým. Velmi by mě zajímalo to, více než abych viděl, někde nějaký seznam schránek, kde by začaly fungovat tak, aby s nimi mohla pracovat i tato skupina lidí, která do nich vkládala velké naděje. Všichni pochopíte, že papíry jsou pro nevidomé lidi za trest. Čekali jsme od datových schránek hodně.

Více o problematice, jak to zařídit, může zájemce najít na www.blindfrendly.cz, může se podívat do vyhlášky 64/2008 Sb., lépe však do normy VCAG ve verzi 2.0, která se problematikou přístupnosti zabývá. Není to velký problém, ale myslím, že by ministerstvo vnitra mělo a mohlo něco udělat pro to, aby jedna skupina lidí z užívání schránek nebyla vyřazována. Slovo, které všichni za mými slovy slyšíte, neužívám jen proto, že mám pocit, že je v dnešní době nejen nadužíváno, ale přímo zneužíváno, tak ho z úst nevypouštím. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. Další přihlášenou je paní senátorka Juřenčáková.

Senátorka Jana Juřenčáková:  Kolegyně a kolegové, tento tisk nebyl přiložen stálé komisi Senátu pro ochranu soukromí, ač se ochrany soukromí velmi dotýkám, takže jsme ji na komisi neprojednávali a vycházeli jsme z materiálů, které jsme dostali. Obrátilo se na nás také občanské sdružení Juridicum Remedium, které se dlouhodobě věnuje otázkám ochrany soukromí. Budu částečně citovat z jejich analýzy. Jsou v této oblasti hodně zkušení.

Novela zákona o informačních systémech původně navrhovaná skupinou poslanců má umožnit rozšíření počtu kontaktních míst veřejné správy tzv. Czech Pointů o další subjekty. Nově by tak kromě pošt a obecních úřadů mohly Czech Pointy provozovat za poplatek také banky a stavební spořitelny. Jak vyplývá z diskuse, která se vedla o tomto návrhu 29. dubna při prvním čtení návrhu v Poslanecké sněmovně, je zřejmé, že oprávnění bank a stavebních spořitelen je pouze první krok k tomu, aby se kontaktními místy Czech Pointu mohly stát i další soukromé subjekty. Účelem navrhované úpravy je dle důvodové zprávy rozšíření počtu kontaktních míst veřejné správy. Privatizování přístupů do neveřejných registrů státní správy vnímáme jako nebezpečný trend, který může ohrozit bezpečí citlivých osobních údajů občanů. Je nutné si uvědomit, že prostřednictvím Czech Pointu je možno nahlížet např. do rejstříku trestů, do bodového registru řidičů a v budoucnosti půjde o další registry včetně zprovozněných základních registrů. Snaha po rozšiřování počtu kontaktních míst je sice na jednu stranu pochopitelná, protože může vést ke zvýšení uživatelského komfortu občanů při využívání Czech Pointu, na druhou stranu jsou zde značná rizika. Jak vyplývá i z usnesení vlády č. 169 z 9. 3. 2011, tak není zřejmé, zda je vůbec rozšíření kontaktních míst veřejné správy v tuto chvíli potřeba. Pokud jde např. o žádost o výpisy z rejstříku trestů, tak pro oprávnění pro vyžádání výpisů prostřednictvím Czech Pointu není nutná žádná autorizace žadatele, která by potvrdila, že skutečně dotyčná osoba o výpis žádá, to znamená, že fyzicky stojí v místnosti a převezme výpis. Tato žádost by měla být v dnešní době pouze v papírové podobě a s podpisem archivována pro případ kontroly, ale v okamžiku podávání žádosti osobou, úředníkem, která má do systému přístup, nelze prakticky zabránit neoprávněným žádostem o výpis. Navíc možnost postihu je snížena tím, že poškozený, jehož osobní údaje byly neoprávněně vyžádány bez jeho souhlasu, se většinou o tomto nemusí dozvědět a tudíž zde není nikdo, kdo by si na postup daného úředníka nebo pracovníka banky stěžoval a podal podnět ke kontrole, zda skutečně disponuje podepsanými souhlasy s žádostí o výpis z rejstříku trestů. Při obrovském objemu vydaných výpisů z rejstříku trestů, každý rok je vydáno téměř milion výpisů, je iluzorní věřit, že případná kontrola ze strany ministerstva vnitra bude dostatečná, pokud zároveň nedojde k přijetí dalších bezpečnostních opatření. Podobně je tomu i u dalších registrů zapojených do systému Czech Point.

S výše zmíněným návrhem není spojena žádná analýza rizik pro bezpečnost osobních údajů, ani analýza dokládající potřebnost a vhodnost přijetí těchto opatření.

Na tyto nedostatky ve svém stanovisku ze dne 9. 3. 2011 poukazuje i vláda. Její vypracování považujeme přitom za zcela nezbytný předpoklad pro možnost komplexně posoudit klady a zápory a zápory tohoto návrhu. Jak se ukázalo mimo jiné při nedávném masivním zneužití provozních a lokalizačních údajů vrcholných představitelů našeho státu, včetně předsedy Ústavního soudu, jediným policistou, tak pouhá hrozba trestem je nedostatečným zabezpečením, zejména pokud je riziko odhalení minimální. Zabezpečení by mělo být pokud možno doplněno takovými opatřeními, která neoprávněný přístup k údajům technicky znemožní nebo riziko významně sníží. Takové řešení předložená novela nepřináší a zabezpečením dat se vůbec nezabývá, a to ani v důvodové zprávě.

V tuto chvíli považujeme úroveň zabezpečení osobních údajů v rámci systému Czech Point za tolik nedostatečnou, že navrhované rozšiřování počtu subjektů, které mohou působit jako kontaktní místa, pak povede ke značnému zvýšení rizika zneužití přístupu do systému a z něho získaných osobních údajů.

Tady je navrhována možnost prodloužení účinnosti tohoto zákona, která by eliminovala možnost zneužití osobních údajů. Měly by být zavedeny nové občanské průkazy, které budou umožňovat provést autentizaci držitele občanského průkazu na principu spojení čísla dokladu a PIN, a tím by se mělo neoprávněným přístupům k osobním údajům zabránit.

Tyto občanské průkazy měly být vydávány od 1. 1. 2012, podle návrhu ministerstva vnitra, který je v současné době v připomínkovém řízení, by se ale tento termín z důvodu finančních úspor měl posunout k 1. 1. 2014. Do zavedení nových občanských průkazů pak nebude zmíněný způsob autentizace pomocí PIN nebude používán, což významně oslabuje úroveň zabezpečení údajů v neveřejných registrech napojených na systém Czech Point.

Stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů je rovněž negativní, protože nebylo zdůvodněno, proč by banky měly mít tuto možnost. Řeknu k tomu vlastní zkušenost, možná ji máte většina z vás, že když si jdete zřídit do jakékoli banky běžný účet, bankovní úředník po vás chce občanský průkaz, který si většinou ofotografuje. Pan kolega Kubera říkal, že nemá zřízený elektronický podpis kvůli tomu, že po něm chtěli ofotografovat občanský průkaz. Znamená to, že i v bankách hrozí nebezpečí zneužití osobních údajů, protože mají k dispozici naše ofotografované občanské průkazy.

Jedna z možností k ochraně osobních údajů by byla, aby se navrhla účinnost od roku 2014. Vzhledem k tomu, že dnes není jasné, že obnovené občanské průkazy, kde by mohla být použita kombinace občanského průkazu a PINu, bude od 1. 1. 2014 a vzhledem k tomu, že jsou i námitky vlády, že není dostatečně zabezpečena ochrana osobních údajů, tak vzhledem k tomu, že ve dvou výborech bylo přijato usnesení schválit ve znění přijatém Poslaneckou sněmovnou, díky tomu, co jsem vám sdělila, navrhuji tento návrh zákona zamítnout. Myslím si, že nic nebrání tomu, že pokud občanské průkazy budou tak, jak mají být případně od roku 2014 nebo od roku 2015, tak tento zákon může být znovu navržen a schválen. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, paní senátorko. Dalším přihlášeným je pan senátor Horník.

Senátor Jan Horník:  Vážená paní předsedající, vážený pane poslanče, vážené kolegyně a kolegové, budu velmi stručný. Schvaluji novelizaci tohoto zákona o informačních systémech veřejné správy, ale je pro mne evergreenem, že už zažívám třetího ministra dopravy, kterého žádám, aby Ředitelství silnic a dálnic ČR mělo zřízeno svou datovou schránku. Domnívám se, že je to dokonce povinnost pro tato ministerstva a že organizace, které jsou jimi zřízené, ať to jsou organizace, které jsou jejich o.p.s. nebo jejich s.r.o. nebo akciové společnosti, měly by mít datové schránky. Bohužel, Ředitelství silnic a dálnic je nemá dosud, ředitel Centra pro regionální rozvoj při ministerstvu pro místní rozvoj to nemá také. Řeknu, proč je to důležité.

Dnes nás všichni honí, když žádáme o dotace. Přede mnou tady chodí pan kolega Kubera, který řekne, že je to naše chyba, že žádáme, protože oni o nic nežádají, proto nemusí nikam chodit, ale vezměte si, že v rámci severozápadu například v programu Obnovy venkova Státního zemědělského intervenčního fondu Chebáci z Aše musí jezdit např. až do dalekého Ústí. Kvůli tomu tam starosta jede dvě a půl hodiny tam a dvě a půl hodiny zpátky a vystavuje se ještě nebezpečí, že ho sestřelí nějaký náklaďák.

Přitom by to šlo udělat velmi jednoduše přes datové schránky. Bohužel, většina těchto institucí datové schránky nemá zřízeny. Uvedl jsem Státní zemědělský intervenční fond, který to má myslím zřízené, ale Centrum pro regionální rozvoj, který je např. v Chomutově, to nemá.

Znovu chci požádat zodpovědné, když jednáte s ministry, aby konečně došlo k tomu, aby všechny instituce, které jsou napojeny na jednotlivá ministerstva, měly zřízeny datové schránky. Výhoda je obrovská, protože úřední časy jsou třeba do 17.00 hodin na různých organizacích. Vy pracujete a potřebujete to poslat ještě ve 22.00 hodin a tím dodržíte i stanovený termín. Apeluji, a budu zase psát interpelaci panu ministrovi Dobešovi jako novému ministrovi, aby se postaral o to, aby datové schránky u Ředitelství silnic a dálnic vznikly. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. Prosím pana senátora Drymla zatím jako posledního přihlášeného.

Senátor Vladimír Dryml:  Vážená paní předsedající, pane předkladateli, kolegyně a kolegové, chtěl bych podpořit to, co tady řekla kolegyně Juřenčáková. Je to velký zásah. Myslím si, že ochrana soukromí a ochrana některých dat má daleko větší přednost před některými na druhé straně pozitivy. Uvědomme si, co bylo řečeno, jak to v poslední době vypadá se sledováním nás všech. Budu hlasovat proti tomuto návrhu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. Zdá se, že do obecné rozpravy se v tuto chvíli nikdo nehlásí, takže rozpravu končím. Prosím pana navrhovatele, aby se vyjádřil k výhradám, které zde zazněly.

Poslanec Jaroslav Krupka:  Vážené senátorky a senátoři, pokusím se o vysvětlení některých věcí.

Pan senátor Kubera vystoupil zde s tím, že systém veřejné správy přijde o část finančního příjmu za to, že Czech Pointy na systému veřejné správy – protože na toto se při zřízení dostávaly dotace – nezískají tyto finanční prostředky. Prosím, aby návrh zákona byl čten detailně. Za to, že budou tyto služby poskytovat jiné subjekty a v tomto případě se bavíme o bankovním sektoru, je tato činnost licencovaná a za licenci ročně platí 2 miliony Kč. Pokud to budou instituce, které budou toto poskytovat, nebudou to dostávat zdarma, ale za úplatu, kterou budou odvádět do státního rozpočtu.

Pokud jde o počet, je to otázka názoru. Na jedné straně máme skupinu lidí, která přišla s tím, že chce, aby byl tento počet rozšířený, na druhé straně z určité obavy, jestli rozšíření nadmíru není, máme obavy o ochranu osobních dat. K tomuto počtu. Když jsem uváděl statistiku, tam, kde je četnost vyšší, tak uplatnění možnosti poskytovat údaje – Czech Pointy – pokud budou zřízeny, budou zřízeny v duchu zákona č. 365 se všemi právy a povinnostmi, které jsou nyní vázány jak na sektor veřejné správy, tak i pro Hospodářskou komoru a Českou poštu. Když se zmiňuji o České poště, a pan senátor Kubera se zmínil o jistých zkušenostech, velice mě mrzí, že zkušenosti slyšíme tady na plénu Senátu. Položil bych hned první otázku, zda poté, co pan senátor Kubera zjistil tuto informaci, že pochybným způsobem jsou vydávány nebo ověřovány dokumenty, zda učinil stížnost, jak byla zpracována, jestli se k tomu vyjádřilo ministerstvo. To by pro mne byla argumentace. Pokud slyšíme, že tam to dělají takovým způsobem, to je systém "jedna paní se k tomu vyjádřila", ale výsledek z toho není žádný.

K panu senátorovi Pešákovi. Rozumím jeho problematice, kterou nastínil. Byť tato problematika není předmětem této novely, při přípravě zákona o datových stránkách byly součástí instituce, které se k tomu vyjadřovaly a dokonce na jednání našeho výboru, který byl gesční, aktivně chodil pan Michal Rada, který se pohybuje aktivně ve sféře nevidomých a sám přinášel poznatky a připomínky. Z tohoto pohledu věřím, že i cesta, která by vedla k tomu, aby mohli s tímto systémem pracovat i ti, kteří mají jisté zdravotní omezení, je možná a tuto věc jsme vůbec neopomenuli.

Paní senátorka zde přednesla obsahově část dopisu. Nechtěl jsem se touto věcí zabývat, ne že bych na to neuměl odpovědět, ale byla poměrně rozsáhlá. Stejný dopis dostali všichni členové Poslanecké sněmovny. Pokud byste se podívali do stenozápisu, při druhém čtení jsem detailně reagoval na obsah dopisu včetně toho, že s autorem dopisu jsem jednal a vysvětlovali jsme si své postoje.

Já se to pokusím jenom stručně shrnout. Premise toho je, že jsou obavy o ochranu osobních dat při práci v jiném sektoru, než je veřejná správa. V tomto případě protože pořád se točíme a bavíme o bankách. Jestliže bude zřízeno pracoviště Czech Pointu, a v tuto chvíli prosím je to jedno, jestli je to veřejná správa, Hospodářská komora, pošta nebo bankovní sektor, řídí se stejným zákonem a navíc se řídí organizačními pravidly, která platí na obecním úřadě, magistrátu, v Hospodářské komoře a případně v té bance. Postup je takový, že ne ten, kdo vlastní "Czech Point", se tam může dívat kamkoliv, ale pouze a na základě – a já jsem to demonstroval jako na jedné z nejcitlivějších věcí a omlouvám se, že jsem tak detailní, ale musím to tady říct, pokud budu žádat například o výpis z rejstříku trestů, buď jak jsme se s kolegyněmi bavili, je otázkou, jestli ho tam bude vůbec třeba, tak při této žádosti já musím podepsat tiskopis, ve kterém žádám o tento doklad. Předložím ho tomu pracovníkovi a teď prosím je to úplně jedno, jestli je to veřejná správa, čili u vás na úřadě nebo na té poště a nebo v bance, kde na základě toho učiní jednorázový dotaz u registru rejstříku trestů. Odtamtud dostane jednorázovou odpověď, spojení bude ukončeno, zůstane po něm elektronická stopa, která následně v budoucnosti v případě umožní dohledat, kdo ten dotaz učinil a na základě toho, že dostal odpověď, tomu žadateli proti jeho vlastnoručnímu podpisu předloží ten výpis. Dokumentace o této aktivitě je schraňována podle toho zákona 6 let, jestli se nepletu, a samozřejmě vedle toho, že tam mohou být organizační důsledky, kdyby ten pracovník přestoupil svá oprávnění, tak z toho vyplývá i trestněprávní odpovědnost. Čili on je ve stejné situaci jako u vás na úřadě, kdy dneska si tam přijdete pro ten výpis, stejným způsobem má povinnosti dány a nemá jiné možnosti než u vás ten úředník. Čili jinými slovy, do této chvíle nebyla nikdy zpochybněna možnost, že na Czech Pointech pracovníci obecních úřadů by se mohli podívat tam, ale v tuto chvíli je to dáváno do roviny, jako kdybychom vytvářeli, zvyšovali pocit nebezpečí, že někdo jiný se tam může podívat. Tak pravidla, technický postup a legislativa platí naprosto stejně jak pro toho úředníka, tak pro pracovníka pošty, a stejně tak případně pro toho pracovníka bankovního sektoru.

Navíc, a to jsem ve svém úvodním slově zdůraznil, právě proto jsme připustili, byť zájem přenesení této možnosti byl do širšího spektra, aby se to týkalo pouze bankovního sektoru, protože na jednu stranu všichni vnímáme, že některé osobní údaje o nás jsou velice důležité, ale myslím si, že stejně vnímáme, když někdo pracuje s našimi penězi, tak práce s těmito penězi je zahalena stejným bankovním tajemstvím, ne-li přísnějším než v mnoha případech se pracuje na úřadech a v mnohém případě, jak tady poukázal pan senátor Kubera, na poště.

Takže to jsem považoval za potřebné na tomto příkladě ukázat, že bezpečnost je tam zajištěna stejným postupem jako na instituci, která pro vás, přišel-li jste z komunální sféry, je dneska naprosto běžná. Chci jenom říct, že v tom materiálu jsou uvedené ještě některé další věci, které jsem vysvětloval na půdě Poslanecké sněmovny. Mimo jiné i to, že určité připomínky se zapracovaly do usnesení našeho výboru, čili pokud by to autoři toho dopisu prohnali po druhém čtení, respektive po přijetí usnesení z obou dvou jednání výborů, tak by nalezli, že tyto úpravy tam byly udělány a v konečné fázi ministerstvo vnitra – a prosím, to chci zdůraznit a poprosit, kdyby ti, kteří mají připomínky a avizují, že nebudou s tím souhlasit, bylo toto podpořeno v konečné fázi samotným ministerstvem vnitra, kdy doporučilo přijetí této novely právě proto, že se netýká jenom této věci, se kterou oni sami souhlasili a od počátku připravovali v legislativním znění společně s námi, ale jsou tam zahrnuty i další věci, o kterých jsem se tady jenom nástinem zmínil, abych v podstatě tu debatu zredukoval dneska pouze na tyto údaje.

Poslední věc s tím spojená – ministerstvo se nadále drží platného zákona a připravuje řešení pro to, aby bylo možno vydávat nové občanské průkazy, samozřejmě s ekonomickými úspornými opatřeními.

Ještě bych se zmínil – s tím vystoupil pan poslanec Horník. Já uvítám každou takovouto připomínku, abychom mohli projednat – a je to o té zpětné vazbě. Když zjistím, že je někde nějaká chyba, je dobré když to ví ministerstvo a potažmo třeba to víme i my, kteří se v této oblasti pohybujeme.

A v konečné fázi pan senátor Dryml naznačil, že v podstatě se shoduje s předřečníky, takže já myslím, že jeho vystoupení – ne že bych nechtěl – ale v podstatě se domnívám, určité věci se tady pokusil vysvětlit. Z mé strany doufám v dané chvíli je to všechno, ale samozřejmě jsem připraven, aniž bych to chtěl prodlužovat, na možnost odpovědí na některé další dotazy. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane navrhovateli. Faktická po skončení rozpravy, pane senátore.

Senátor Jaroslav Kubera:  Jednoduchá faktická – jedna věta. Pan poslanec tady říkal, že oni za to dokonce zaplatí 2 miliony, takže stát shrábne 2 miliony a samospráva o tři nebo o pět – žádný výpočet nikdy neviděli, přijde. Typicky, jak se to tady dělá, valit státní správu na obce bez peněz...

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Pane senátore, já vás prosím, abyste ukončil, protože jednak to nebyla faktická a jednak po ukončení obecné rozpravy není možné reagovat. Prosím zpravodaje garančního výboru, aby se vyjádřil k proběhlé rozpravě.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážená paní předsedající, pane poslanče, dámy a pánové, v rozpravě vystoupili jedna senátorka čtyři senátoři. Jen velmi stručně tu rozpravu shrnu.

Některé věci budu říkat docela s rozkoší. Především vás chci upozornit, že pan senátor Kubera zopakoval tu historii – nechce přijít o výkon státní správy a je mu to hrozně líto, protože kdyby přišel o ty peníze, které vybírá, tak já nevím, jestli na té státní správě ty samosprávy vydělávají nebo prodělávají. Dneska to vypadalo, jako kdyby vydělávaly, protože samozřejmě pokud někdo může odstranit monitor, který vyřizuje Czech Point, tak samozřejmě ten úředník bude říkat něco jiného. Takže v tom se musí udělat pořádek, a buď chceme to nebo ono, ale vydělávat a nemít státní správu, to nejde. Buď uděláme a máme ji, nebo část dodají banky a potom ti úředníci budou dělat něco jiného. Takže to je komentář k příspěvku pana senátora Kubery.

Co se týče pana senátora Pešáka, tak jak to bylo shrnuto – ano, je to přesně tak, datové schránky do této doby nebyly dostatečně využity a kromě toho i proto přichází tento zákon, aby tady vznikla jakási další možnost jejich použití, ten zákon tady je. Samozřejmě souhlasím s tím, že tam budou vždycky nějaké nedokonalosti. Já se k tomu potom na konci svého vyjádření jako zpravodaj ještě vrátím.

Co se týká těch vyjádření, která se týkají ochrany osobních údajů apod., jenom jednu poznámku - nevím, jestli máme bankám méně věřit než České poště nebo některým obecním úřadům. Řekl bych, že si navzájem tyto instituce nemají moc co vyčítat. Osobně moje zkušenost je taková, že z nich osobní údaje neunikají, že unikají z instituce, která je myslím Policie ČR, a tam Czech Pointy předpokládám nebudou.

A co se děje, je to, že vždycky když vznikl automobil, tak jezdil rychlostí 30 km/h a byl nebezpečný, pak automobil zrychlil a byl více nebezpečný, zase byla vydána další bezpečnostní opatření. S elektronizací je to velmi podobné. Buď řekněme, že nechceme mobily, že nechceme žádná zařízení, že nic nebudeme dále rozvíjet a využívat. A pak všechny takovéto zákony zahoďme. Anebo půjdeme cestou, kdy se budeme určitým způsobem elektronizaci podporovat, samozřejmě přiměřeným způsobem. Ale postavit se k tomu, jak někteří ekologové k některým stavbám, není možné, nikam to nevede. Toto všechno zvažoval – já to říkám jako zpravodaj – výbor a nakonec doporučil přes všechna "ale" ten zákon přijmout. Je na vás, co uděláte vy.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane zpravodaji, můžeme přistoupit k hlasování. Máme předloženy dva návrhy – z obou výborů návrh na schválení, v rozpravě padl návrh na zamítnutí. Já svolám k hlasování.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 62 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 32. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro přijetí tohoto návrhu zákona, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

Konstatuji že v hlasování pořadové číslo 46 se z 63 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 32 pro vyslovilo 24, proti 16. Návrh nebyl přijat.

V tuto chvíli tedy budeme hlasovat o druhém podaném návrhu, a to byl návrh na zamítnutí. V sále je přítomno 62 senátorek a senátorů – 63, aktuální kvorum je v tuto chvíli 32. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro návrh na zamítnutí, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že hlasování pořadové číslo 47 se z 63 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 32 pro vyslovilo 21, proti 12. Ani tento návrh nebyl přijat a projednávání tohoto návrhu zákona... (Porada v pracovním předsednictvu.)

Pardon, v tomto případě tedy musíme otevřít podrobnou rozpravu, ač nebyl avizován v obecné rozpravě žádný pozměňovací návrh. Já se ptám, jestli někdo chce vystoupit v podrobné rozpravě. Není tady nikdo takový, takže teprve v tomto případě končí projednávání návrhu zákona uplynutím marné lhůty. Děkuji, pane poslanče.

Přistoupíme k dalšímu bodu jednání, a tím je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 123

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 123. Návrh uvede ministr obrany pan Alexandr Vondra, který zastoupí předsedu vlády Petra Nečase. Pane ministře, máte slovo.

Ministr obrany ČR Alexandr Vondra:  Vážená paní předsedající, kolegyně a kolegové, především vám děkuji, že jste mi umožnili vystoupit ještě dnešní den. A nyní si v zastoupení předsedy vlády dovoluji vás stručně seznámit s návrhem novely zákona o ochraně utajovaných informací, který byl schválen Poslaneckou sněmovnou ve třetím čtení dne 21. června tohoto roku a následně doručen také horní komoře k projednání. O co tu stručně jde. Jde o to, že podle stále platné podoby zákona o ochraně utajovaných informací je Národní bezpečnostní úřad zavalen často žádostmi, které téměř paralyzují jeho funkci. Proto hlavním cílem zákona jsou tyto tři body: Zaprvé zpřehlednění a zjednodušení právní úpravy ochrany utajovaných informací. Předkládaná novela zjednodušuje bezpečnostní řízení pro účastníka a snižuje jeho zátěž tím, že významně redukuje údaje uváděné účastníkem řízení v dotazníku, včetně snížení rozsahu údajů, jejichž změny bude povinen držitel osvědčení nebo dokladu oznamovat. Návrh také zkracuje lhůty pro provedení bezpečnostního řízení o vydání osvědčení.

Ta druhá novinka je snížení administrativní zátěže pro podnikatele zjednodušením přístupu podnikatele k utajované informaci stupně utajení, vyhrazené bez bezpečnostního řízení dojde pak k podstatnému snížení administrativní zátěže podnikatelů a odstranění nákladů podnikatelů spojených s účastí v bezpečnostním řízení. Splnění podmínek přístupu bude podnikatel deklarovat jednoduchým prohlášením pro ten stupeň vyhrazené.

A zatřetí se harmonizuje počet podávaných žádostí s faktickou potřebou přístupu k bezpečnostním informacím. Tento cíl bude naplňován zejména tím, že NBÚ nebude zahajovat bezpečností řízení v případech řádně neodůvodněné žádosti nebo toto řízení zastaví, pokud pominou důvody této žádosti. Počet žádostí o vydání osvědčení podnikatele by měl být omezen také zavedením nového postupu, který umožní Národnímu bezpečnostnímu úřadu posuzovat před zadáním veřejné zakázky nebo koncesním řízením hledisko oprávněnosti kvalifikačního požadavku žadatele tak, aby uchazeč o veřejnou zakázku byl držitelem osvědčení podnikatele.

K naplnění tohoto cíle má konečně přispět i zpoplatnění žádosti podnikatele v bezpečnostním řízení o vydání osvědčení pro vyšší stupeň utajení, a to ve výši 5 nebo 10 tisíc korun v návaznosti na formu přístupu podnikatele k utajované informaci.

Proto se novelizuje i zákon č. 634 o správních poplatcích ve znění pozdějších předpisů. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane ministře, a prosím zaujměte místo u stolku zpravodajů. Návrh projednal ústavněprávní výbor. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 123/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Miroslav Antl. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk 123/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Tomáš Jirsa, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Tomáš Jirsa:  Vážená paní místopředsedkyně, dámy a pánové, jak nás seznámil pan mistr, jedná se o rozsáhlou opravu utajovacího zákona. Ta úprava má téměř 300 novelizačních bodů. Já bych chtěl kolegy a kolegyně ujistit, že novela nijak nemění dosavadní míru omezení základního ústavního práva svobody projevu a práva vyhledávat a šířit informace podle článku 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a novela nevstupuje nijak do závazků, které na sebe Česko vzalo uzavřením desítek mezinárodních dvoustranných smluv o vzájemné ochraně vyměněných utajených informací a netýká se závazků utajení v rámci NATO.

Náš výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost projednal tuto materii a tuto rozsáhlou novelizaci na 10. schůzi 19. července 2011 a po předkladatelské zprávě ředitele NBÚ Navrátila a po mé zpravodajské zprávě doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit tento návrh ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore, prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů, sledujte rozpravu a plňte úlohu garančního zpravodaje. Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj ústavně-právního výboru. Ano. Takže pan senátor Antl.

Senátor Miroslav Antl:  Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, já omlouvám to, že u předchozího projednávání předchozího tisku nebyl přítomen zpravodaj ústavněprávního výboru, což je Jiří Čunek, a nikoho zřejmě nepožádal, takže to je nedopatření, které neovlivním. Jinak ještě chci říci, že z některých médií může vypadat, že ústavněprávní výbor Senátu Parlamentu ČR moc nepracuje a že vlastně se zabývá pouze nekvalitou toaletního papíru, proklamovanou senátorem Jaroslavem Kuberou. Není to tak, o čemž svědčí tento senátní tisk. My jsme skutečně přijali usnesení 73. usnesení z 19. schůze konané 13. července 2011, a to tak, že za I. ústavněprávní výbor Senátu Parlamentu ČR doporučuje Senátu Parlamentu ČR projednávaný návrh zákona schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, II. určuje senátora Antala jako zpravodaje a III. pověřuje téhož jako předsedu výboru, aby to sdělil panu předsedovi Senátu. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. A nyní se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Zdá se, že není takový návrh, takže otvírám obecnou rozpravu. Ptám se zda někdo se do ní hlásí. Zdá se, že nikoliv, takže obecnou rozpravu končím. Vzhledem k tomu, že máme předložen jediný návrh, a to návrh schválit – předpokládám, že ani pan ministr, ani garanční zpravodaj se nechtějí k neproběhlé rozpravě vyjádřit, takže znělkou svolám kolegy a budeme hlasovat o návrhu schválit.

V sále je aktuálně přítomno 58 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 30.

Já se ptám, kdo je pro schválení tohoto návrhu, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Hlasování skončilo.

Konstatuji, že v hlasování č. 48 se z 58 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 30 pro vyslovilo 52, proti 0. Návrh byl přijat. A můžeme ukončit projednávání tohoto bodu.

Dalším bodem pana ministra Vondry, který zastupuje premiéra, je senátní tisk č. 105

 

Zpráva o vývoji Evropské unie v roce 2010

Tisk č. 105

Pane ministře, máte slovo.

Ministr obrany ČR Alexandr Vondra:  Vážená paní předsedající, dámy a pánové, tu zprávu máte samozřejmě v písemné podobě k dispozici, takže jenom rychle k některým důležitým bodům. Je evidentní, že dění v EU v uplynulém roce stejně tak jako letos poznamenal především prohlubující se veřejný dluh některých, zejména jižních států eurozóny. Problematická situace panuje zejména v těch periferních ekonomikách. Snaha všech členských států o obnovení stability eurozóny potvrdila význam její ekonomické kondice a fiskální stability pro celou EU. K nejvýznamnějším přijatým opatřením pak patřila rozhodnutí, jejichž účelem bylo bezprostředně stabilizovat situaci v ohrožených zemích, zejména stanovením evropského mechanismu finanční stabilizace pro EFSM a evropského nástroje pro finanční stabilitu EFSF.

Za současného vývoje stavu zadlužení některých států jižního křídla eurozóny je evidentní, že situace je velice vážná, a letošní rok bude testem schopnosti EU tyto problémy řešit. Pro naši zemi citlivé oblasti finančních služeb byl v uplynulém roce vytvořen nový evropský systém orgánu dohledu nad finančním trhem, který je složen z národních orgánů a nově vzniklých orgánů dohledu na evropské úrovni.

Jedním ze zásadních témat, jimž se rada v reakci na finanční krizi věnovala, bylo pak navrhované zavedení celoevropského rámce pro krizové řízení ve finančním sektoru. Jeho cílem je poskytnout zodpovědným orgánům účinné nástroje a pravomoci pro včasný zásah v případě bankovních krizí. Za základní východisko pro posílení konkurenceschopnosti unie lze pak označit strategii Evropa 20, která byla dokončena v průběhu loňského roku a Senát se jí také zabýval. Základem tohoto dokumentu je pak pět cílů v oblasti zaměstnanosti, výzkumu a vývoje, energetiky, vzdělávání a sociálního vyloučení. A k těm cílům se pak váže oněch 7 vlajkových iniciativ.

Pro nás je asi klíčová vlajková iniciativa obsažená ve sdělení komise průmyslu a globalizační sféře, kdy v minulém roce komisař pro průmysl a podnikání Antonio Tajani obnovil pracovní skupinu na vysoké úrovni CARS 21, která sdružuje právě vedle členů Evropské komise také členy Evropského parlamentu, ministry vybraných členských států a nejvyšší reprezentanty automobilového průmyslu. Záměrem této pracovní skupiny, která pro nás s ohledem na strukturu našeho průmyslu je důležitá, je pak zjednodušení regulatorního rámce pro automobilový průmysl a mezinárodní harmonizaci požadavků.

Důležitá je taky energetika. My jsme věnovali zejména pozornost strategickému dokumentu komise pod názvem Priority energetické infrastruktury do roku 2020. Tento dokument nastiňuje zajištění bezpečnosti energetických dodávek a dokončení společného energetického trhu. K významným přijatým legislativním nástrojům pak patří nařízení opatření na zabezpečení dodávek zemního plynu, který přímo reagoval na plynovou krizi během českého předsednictví v roce 2009.

Pro nás bylo stejně tak zásadní přijetí dlouho očekávaného nařízení o ustavení agentury pro evropský globální družicový systém Galilleo, neboť přispělo právě k uzavření debaty o sídle evropského úřadu pro dohled nad ním. Tento proces byl ukončen v prosinci 2010 právě rozhodnutím o tom, že sídlo bude v Praze.

K určitému posunu došlo také v oblasti justice a vnitřních věcí. Spustila se první fáze evropského portálu Instigates, která nabízí informace a odkazy na právo v aplikaci všech členských států a rovněž se rozběhl komplexní tříletý projekt e-codexu zaměřený na interoperabilitu národních systémů Instigates. Česká republika je do tohoto projektu zapojena.

Odstranění demokratického deficitu a přiblížení unie občanům by pak mělo přispět nařízení, které uvádí do praxe institut evropské občanské iniciativy schválený na konci roku a umožňující jednomu milionu občanů z nejméně jedné čtvrtiny členských států unie vyzvat komisi, aby předložila návrhy legislativních aktů v oblastech, kde je to dle mínění těchto občanů nezbytné. První iniciativu budou moci občané předložit v dubnu 2012.

V průběhu loňského roku byly také položeny základy v oblasti společné zahraniční politiky. V prosinci se začalo formálně dávat dohromady evropská služba pro vnější činnost sloužící k vytváření společné evropské politiky a její prezentaci navenek. Jde o proces, který bude vytvářen postupně až do roku 2013.

V oblasti vnějších vztahů bylo také zaznamenáno dokončení jednání a podepsání dohody mezi EU a USA o zpracování a předávání údajů o finančních transakcích z EU do USA pro účely programu pro sledování financování terorismu. A byla rovněž přijata deklarace k partnerství pro modernizaci mezi EU a Ruskem. A v neposlední řadě bylo také podepsáno memorandum o porozumění, vstup Ruska do Světové obchodní organizace.

Pokud jde o Západní Balkán, který je předmětem našeho zájmu, konference ministrů zahraničních věcí potvrdila perspektivu začlenění Západního Balkánu do EU a kandidátský status byl v loňském roce udělen Černé Hoře, s tím, že důležitým krokem bylo také zrušení vízové povinnosti pro Albánie a Bosny a Hercegoviny.

Myslím, že to je stručně asi vše. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane ministře, a prosím, zaujměte opět místo u stolku zpravodajů.

Garančním výborem je výbor pro záležitosti EU. Usnesení jste obdrželi jako senátní tisk č. 105/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Luděk Sefzig, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Luděk Sefzig:  Děkuji za slovo, paní místopředsedkyně. Vážené paní senátorky, páni senátoři, po podrobném přehledu, který nám pan ministr přednesl, a poté, co byla předložena písemná zpráva projednaná Vládním výborem, o jejíž kvalitě se všichni můžete přesvědčit, je velice podrobná, popisná, přehledná, průřezová, výbor projednal tuto zprávu o Evropské unii a na základě doporučení zpravodaje se vyjádřil ve smyslu vzetí zprávy na vědomí. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane zpravodaji. A otevírám rozpravu k tomuto bodu pořadu. Zdá se, že se do ní v tuto chvíli nikdo nehlásí, takže končím rozpravu.

Pan navrhovatel se nemá k čemu vyjádřit, žádná otázka mu nebyla položena, stejně tak pan zpravodaj.

Můžeme tedy přistoupit k hlasování. Budeme hlasovat o doporučení Senátu Parlamentu ČR vzít na vědomí Zprávu o vývoji Evropské unie v roce 2010, tak jak nám návrh přednesl zpravodaj garančního výboru.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji a konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 49 se z 59 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 30 pro vyslovilo 50, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat. A můžeme ukončit projednávání tohoto bodu.

Přikročíme k projednávání dalšího bodu pořadu, kterým je

 

Informace vlády České republiky o výsledcích jednání Evropské Rady, která se konala ve dnech 23. - 24. června 2011

S touto informací nás opět seznámí ministr obrany Alexandr Vondra, který zastupuje premiéra.

Ministr obrany ČR Alexandr Vondra:  Ano, děkuji. Vážená paní předsedající, dámy a pánové, jak již bylo řečeno, ve dnech 23. a 24. června 2011 se konala Evropská Rada. V zásadě projednávala tři důležité body na agendě, jednak hospodářskou politiku, dále problematiku azylu a migrace a konečně otázku přístupu Chorvatska do EU.

Pokud jde o hospodářskou politiku, Rada uvítala dohodu, jíž bylo dosaženo o budoucím evropském stabilizačním mechanismu ESM a také pozměněném evropském nástroji finanční stability EFSF, stejně tak, jako posun při projednávání některých legislativních návrhů v oblasti ekonomického řízení.

Tady ovšem dlužno poznamenat, že u návrhů na ekonomické řízení nebylo zatím dosaženo dohody s Evropským parlamentem, nenaplnila se původní očekávání, že jednání by mohlo být rychle uzavřeno, a hlasování v Evropském parlamentu bylo odloženo až na září.

V rozporu s původním plánem také nedošlo na okraji jednání Evropské rady k podpisu smlouvy o ESM, ta byla nakonec podepsána až na jednání eurogrupy 11. července 2011.

Jednání o velmi citlivé otázce pomoci Řecku nepřineslo na Radě žádný zásadní zvrat. Šéfové států a vlád eurozóny vyzvali své ministry financí, aby dokončili všechny kroky nutné k přijetí nezbytných rozhodnutí řádově do poloviny července. Jak jistě víte, mezitím Řecku byla skutečně poskytnuta další tranše finanční pomoci ve výši 12 mld. euro a o parametrech záchranného balíčku se intenzivně jedná, mimo jiné také na dnešním summitu eurozóny.

Diskuse na Evropské radě byla rovněž orientována na uzavření prvního tzv. evropského semestru. Byla přijata specifická doporučení k jednotlivým národním programům reforem a konvergenčních programů jednotlivých členských států.

My jsme s tím vyjádřili souhlas, včetně adresných specifických doporučení pro naši zemi na rok 2011.

Pokud jde o smlouvu ESM, podporujeme ji přesto, že jako nečlenská země eurozóny nebudeme jejím signatářem. Je pro nás klíčové, aby ESM zůstal primárně nástrojem, který bude sloužit pomoci jednotlivým státům, které čelí problémům a nestal se novou podmínkou pro přijetí eura. Požadavky pro přijetí eura jsou platném v primárním právu jasně definovány a jako takové je ČR kdysi přijala. A proto je pro nás zásadní, aby budoucí přistoupení každého státu ke smlouvě o ESM bylo předmětem samostatného politického jednání s tímto státem, oddělené od jednání jeho vstupu do eurozóny.

Pokud jde o problematiku azylu a migrace, která také byla docela akcentována, zejména třeba v souvislosti s postojem Dánska, tak na Radě proběhla velmi důkladná debata o budoucí orientaci evropské migrační politiky a o řízení schengenského prostoru, včetně kontrol vnějších hranic a rozvoje partnerství se zeměmi jižního sousedství a také s dokončením společného evropského azylového systému.

Klíčové téma představovalo především rozšíření kritérií schengenského hodnocení, v jejich rámci by se mělo nově sledovat dodržování celého acquis EU, nejen Schengenské konvence. Hodnocení probíhá na úrovni EU a zapojeni do něj by měli býti odborníci z různých stran.

Evropská Rada se shodla na možnosti zavedení mimořádného bezpečnostního mechanismu, který umožňuje reagovat na krizové situace, které ohrožují fungování Schengenu jako celku. Ale zároveň zdůraznila, že zavedení tohoto mechanismu nesmí ohrožovat princip volného pohybu osob uvnitř schengenského prostoru jako jedné z klíčových svobod všech občanů v rámci EU.

Z pohledu ČR je zásadní právě skutečnost, že Rada potvrdila význam svobody pohybu v rámci schengenského prostoru. Není v zájmu naší země, aby sílící a nezvládnuté migrační tlaky vyústily v jednostranné obnovování kontrol na vnitřních hranicích či v potenciálním tlaku na redistribuci uprchlíků. Proto jsme také podpořili na Radě efektivní správu Schengenu, ochranu vnějších hranic či možnost posílení úlohy FRONTEXu.

Pokud jde o Chorvatsko, Rada vyzvala k ukončení přístupových jednání do konce června 2011 a k podpisu přístupové smlouvy do konce letošního roku, čímž potvrdila již několikrát deklarovanou perspektivu vstupu pro Chorvatsko, což jsme my samozřejmě s uspokojením kvitovali.

Pokud jde o některá další témata, snad jenom krátce. Diskutováno bylo jižní sousedství EU, k němu byla přijata samostatná deklarace. Byl stanoven termín konání summitu Východního partnerství ve dnech 29. – 30. září 2011 ve Varšavě během již probíhajícího polského předsednictví.

Rada také jmenovala Maria Draghiho prezidentem Evropské centrální banky, a protože se loučila s maďarským předsednictvím, tak také potvrdila strategii pro podunajský region. A neposlední řadě Rada také přijala zprávu maďarského předsednictví k romské inkluzi.

Tady ČR upřednostňuje vyvážený přístup k plné integraci Romů do společnosti, zejména s použitím prostředku sociálního začleňování na národní úrovni. A mohu konstatovat, že v tomto duchu jsme také vystupovali na těchto jednáních.

Toť informace o jednání Evropské Rady. Pokud samozřejmě máte nějaké dotazy, rád je zodpovím. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane navrhovateli, posaďte se prosím znovu ke stolku zpravodajů.

K tomuto materiálu nejprve musíme určit zpravodaje. Navrhuji, aby se jím stal senátor Luděk Sefzig, předseda výboru pro záležitosti EU, kterého se zároveň ptám, zda se svou rolí souhlasí. Kývá, že ano, takže po znělce budeme o tomto návrhu hlasovat.

V sále je přítomno 59 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 30.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro to, aby zpravodajem k tomuto materiálu byl pan senátor Luděk Sefzig, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 50 ze 60 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 31 se pro vyslovilo 51, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat a pan senátor Sefzig se může ujmout své role.

Senátor Luděk Sefzig:  Děkuji za slovo i za důvěru, vážené paní senátorky a páni senátoři. Doufám, že důvěru ve mně vloženou nezklamu, když vzhledem k pokročilé době a náročnosti dnešního jednání nebudu převyprávět obsah informace vlády, kterou tlumočil pan ministr obrany, a již rovnou navrhl usnesení, abychom tuto informaci vzali na vědomí. Tím samozřejmě nechci omezovat vaše případné dotazy, které budete mířit buďto na nás, na členy evropského výboru, nebo přímo na pana ministra.

Navrhuji tedy vzít informaci vlády na vědomí. Děkuji vám.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane zpravodaji, prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů a sledujte případnou rozpravu, kterou nyní otevírám. Do rozpravy se přihlásil pan senátor Ivo Bárek a já mu tímto dávám slovo.

Senátor Ivo Bárek:  Děkuji, paní místopředsedkyně. Vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Já jenom velmi krátce. Pan ministr tady zmínil problematiku mechanismu stability. Včera jsme zde měli na pořadu senátní tisk č. 82, který jsme odložili na květen roku 2012. Vláda nás žádá o souhlas s ratifikací Rozhodnutí Evropské rady, kterým se mění článek 136 Smlouvy o fungování EU, pokud jde o mechanismus stability pro členské státy.

Debata k tomuto bodu byla vcelku vzrušená, zvlášť ze strany řekl bych koaličních kolegů – senátorů. A mě by velmi zajímalo, jak pan ministr bude na tuto problematiku reagovat, protože jak víme, musí se tento souhlas vyjádřit dvěma třetinami členů Senátu, a řekl bych, že zvlášť z pravé strany spektra zaznívaly velké připomínky k tomuto vládnímu návrhu. Proto bych se chtěl rád zeptat pana ministra, jak se k tomu máme i z levého spektra postavit. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. Ptám se, jestli někdo další se hlásí do této rozpravy? Zdá se, že nikoliv. Poprosím nyní pana ministra o reakci.

Ministr obrany ČR Alexandr Vondra:  Myslím si, že to, co jste tady včera rozhodli, když uváděl tuto žádost o ratifikaci pan ministr zahraničí, není nic proti ničemu. Jistě je tu čas k tomu, aby se tomu podrobně věnovaly příslušné výbory. Rozhodně tu nejsme zas pod nějakým obrovským tlakem času, že bychom museli konat zítra nebo pozítří.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane ministře. Nyní se hlásí pan zpravodaj, prosím.

Senátor Luděk Sefzig:  Dotaz na mě mířený nebyl, ale jsem rád, že pan ministr, kterého jsem jenom velice stručně informoval o tom, o čem se včera jednalo v rámci změny primárního práva, první změny Lisabonské smlouvy, řekl stejný názor, že nejsme v žádném časovém chvatu, abychom museli schvalovat hned tento měsíc nebo dokonce příští měsíc tuto změnu primárního práva.

Já to ještě opřu o jeden poměrně jasný a nezpochybnitelný fakt, že včera tady zazněla otázka, že čas chvátá hlavně kvůli k tomu, abychom neztratili důvěru EU v nás vloženou. No, víte co? Já vám povím, ono je to asi tak, že když my jsme přistupovali a přístupová smlouva byla schválena referendem, tak eurozóna se rozbíhala, měla v ní platit maastrichtská kritéria, která, jak jsme později zjistili, některé země nesplňovaly ani v době, kdy vstupovaly do eurounie, do jednotné měny. A já si myslím, že je spíš na Evropské unii, speciálně tedy na zemích eurozóny, aby nezklamala a aby ukázala těm zemím, které ten závazek podepsaly, že si tu důvěru zaslouží, aby minimálně splnily podmínky, které občané viděli a mysleli si, že budou eurozónou plněny. To nesouvisí vůbec s krizí, která proběhla, nebo jen okrajově, ale souvisí to i s věcmi týkajícími se ustavení eurozóny.

Myslím si tedy, že otázka skutečně stojí tak – vyčkejme s rozumem, podívejme se, jak se země eurozóny chovají, jak problém, který vznikl, vyřeší tak, tak abychom mohli občanům říci, ano, vše je napraveno, je správný náš a váš referendem vyjádřený požadavek k tomu, že chcete vstoupit. Pokud to tak nenastane, můžeme pak činit ve smyslu pověření občanů další rozhodnutí, ověřit si, zdali si občané skutečně přejí, abychom do eurozóny vstupovali. A na to je několik měsíců čas až de facto do konce prosince 2012, celá ta procedura, čili Parlament by měl rozhodnout dříve.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane zpravodaji. A nyní tedy můžeme přistoupit k hlasování. Budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl pan senátor Sefzig, vzít Informaci vlády České republiky o výsledcích jednání Evropské Rady na vědomí.

V sále je přítomno 60 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 31.

Zahajuji hlasování. Žádám ty, kdo souhlasí s tímto návrhem, aby stiskli tlačítko ANO a zvedli ruku. Kdo jsou proti, nechť stisknou tlačítko NE a zvednou ruku.

Děkuji a konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 51 se z 60 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 31 pro vyslovilo 53, proti jeden. Návrh byl přijat a máme tak ukončen další bod dnešního jednání.

My se nyní vystřídáme v řízení schůze na poslední dva body.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Kolegyně a kolegové, budeme pokračovat v jednání. Následujícím bodem je

 

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Bezpečnostní smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Lucemburského velkovévodství o vzájemné výměně a ochraně utajovaných informací, podepsaná v Praze dne 11. dubna 2011

Tisk č. 81

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 81 a uvede ho opět ministr obrany Alexandr Vondra, kterému uděluji slovo. Prosím, pane ministře.

Ministr obrany ČR Alexandr Vondra:  Vážená paní předsedající, dámy a pánové, poslední bod, který tu přednáším v zastoupení premiéra, je návrh na sjednání Bezpečnostní smlouvy mezi vládou ČR a vládou Lucemburského velkovévodství o vzájemné výměně a ochraně utajovaných informací.

Lucembursko je členem EU i NATO a Národní bezpečnostní úřad a posléze i vláda usoudily, že bilaterální spolupráce může nebo bude vyžadovat výměnu takových informací, a stejně tak i Lucembursko dospělo ke stejnému názoru.

Čili byla uzavřena smlouva výhodná pro obě strany, která upravuje všechny standardní instituty v oblasti ochrany utajovaných informací.

Vláda vyslovila s touto smlouvou souhlas dne 18. ledna 2010 a na základě tohoto souhlasu pak byla předmětná smlouva podepsána v Praze dne 11. dubna 2011 ředitelem NBÚ panem Dušanem Navrátilem a velvyslancem Lucemburska panem Jeanem Faltzem.

Prosím vás o souhlas s touto smlouvou.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane navrhovateli, a opět vás prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Garančním výborem je výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 81/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Tomáš Jirsa, kterého žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Tomáš Jirsa:  Vážený paní místopředsedkyně, dámy a pánové. Ujistil bych plénum, že navrhovaný text smlouvy je v souladu s ústavním pořádkem a ostatními součástmi právního řádu ČR a mezinárodně právními závazky ČR, včetně práva a bezpečnostních standardů EU.

Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost projednal tuto smlouvu mezi Českou republikou a Lucemburským velkovévodstvím o vzájemné výměně a ochraně utajovaných informací dne 19. července 2011 a doporučil dát Senátu Parlamentu ČR souhlas k ratifikaci předloženého smlouvy, o což vás také prosím. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, pane senátore. Otevírám obecnou rozpravu k tomuto návrhu. Do obecné rozpravy se nikdo nehlásí, obecnou rozpravu tedy uzavírám. Můžeme tedy přistoupit k hlasování o návrhu, jak jej navrhl zpravodaj garančního výboru. Svolám tedy kolegy a kolegyně do sálu k hlasování.

Budeme hlasovat o vyslovení souhlasu s ratifikací Bezpečnostní smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Lucemburského velkovévodství o vzájemné výměně a ochraně utajovaných informací, podepsané v Praze dne 11. dubna 2011.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji vám, konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 52 se z 59 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 30 pro vyslovilo 54, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji panu ministrovi, děkuji zpravodaji a tento bod končím.

Posledním bodem dnešního jednání je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 140

Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 140. Návrh uvede opět pan ministr Alexandr Vondra, který zastoupí ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Prosím ho, aby nás nyní seznámil s návrhem zákona. Prosím, pane ministře.

Ministr obrany ČR Alexandr Vondra:  Vážená paní předsedající, dámy a pánové, pan ministr, kolega ve vládě pan Jiří Pospíšil mě požádal o to, abych uvedl návrh zákona, kterým se mění zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých dalších zákonů.

Činím tak rád, protože přezdívkou této novely je tzv. "Kmetiněvská novela". Kmetiněves je obec v mém senátním volebním obvodu, a jistě si všichni pamatujete ten tragický příběh, ke kterému tam předčasem došlo. A tato novela je vlastně reakcí na diskuse, které více než dva roky na toto téma vedeme.

Je tedy reakcí především na obavy široké veřejnosti z nebezpečí, které představují duševně nemocné děti mladší 15 let, které nejsou trestně zodpovědné a nelze proto vůči nim vést trestní řízení.

Na rozdíl od mladistvých, tedy osob ve věku 15 – 18 let, těm již dnes lze uložit nejen ochranné léčení, ale i zabezpečovací detenci. Dítěti mladšímu 15 let, které spáchá i ten nejzávažnější čin jinak trestný, lze podle dosavadní právní úpravy uložit pouze ochrannou výchovu, která skončí nejpozději v jeho 19 letech.

Oproti platné právní úpravě zákona o soudnictví ve věcech mládeže se nově umožňuje soudu pro mládež uložit dítěti, mladšímu 15 let, které se dopustí tzv. činu jinak trestného, ochranné léčení, a to i ve formě ústavní, kterou lze podle výsledku léčení pak také přeměnit na léčbu ambulantní, anebo i naopak.

Podle návrhu ochranné léčení dítěte potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Tzn. že ve výjimečných případech může ochranné léčení trvat celou řadu let a nelze vyloučit, že v ojedinělých případech i celý jeho život. To samozřejmě může záviset také na pokroku medicínských vědních disciplín. Soudu se stanoví povinnost na podkladě vyžádaných zpráv sledovat výkon ochranného léčení, a nejméně jednou za 12 měsíců přezkoumat, zda zákonné důvody k tomuto trvají.

O dalším pokračování ochranného léčení nebo o jeho zrušení může soud rozhodnout i z úřední povinnosti bez návrhu oprávněných osob, kterými jsou příslušné zdravotní zařízení, dítě, na kterém se vykonává ochranné léčení, zákonný zástupce dítěte, příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí a státní zastupitelství.

Veškerá tato soudní jednání povede soud pro mládež v občansko-právním řízení, a to i poté, co dítě "dovrší", resp. překročí věk 18 let. Vládní návrh prošel legislativním procesem v Poslanecké sněmovně bez věcných pozměňovacích návrhů. Pouze byl legislativně technicky upraven podle doporučení legislativního odboru Poslanecké sněmovny, který byl akceptován ústavně-právním výborem. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, pane navrhovateli, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančníma zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ÚPV. Tento výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 140/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Miroslav Antl, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane předsedo.

Senátor Miroslav Antl:  Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, pokud jde o mou zpravodajskou zprávu coby představitele garančního výboru, tak já vždycky říkám na začátku takové ty technické záležitosti, tzn. my už víme, že návrh novely připravil pro Vládu ČR ministr spravedlnosti. Meziresortní připomínkové řízení přineslo asi 14 zásadních připomínek, já je tady nebudu jmenovat. Předseda Legislativní rady vlády rozhodl, že návrh není dále třeba projednávat v radě a že postačí stanovisko předsedy legislativní rady. Vláda návrh novely schválila a předložila Poslanecké sněmovně dne 2. 3. 2011, to tady pan ministr říkal. První čtení proběhlo v Poslanecké sněmovně 22. 3. 2011 na její 14. schůzi. Návrh zákona byl přikázán k projednání ústavně-právního výboru dolní komory parlamentu českého. Sněmovní výbor ústavně-právní doporučil přijmout k návrhu novely pouze 4 legislativně-technické změny.

Když se podíváte do záznamu, v prvním čtení vystoupil přímo pan ministr spravedlnosti a mj. tam sdělil, on toho sdělil víc, ale já jsem z toho vybral, že je pro to, nesnižovat dolní hranici trestní sazby a namísto toho hledat systémové řešení, které takovéto závažné věci bude postihovat minimálně tím, že pachatele brutálního trestného činu izoluje.

Je to i můj názor. My jsme na to téma, tzn. Ústavně-právní výbor tady pořádal veřejné slyšení, které bylo, bohužel, interpretováno jinak, ale které přineslo odborný poznatek, že opravdu není třeba se zabývat snižováním věkové hranice trestní odpovědnosti, a že bychom se měli zabývat tím, jaké náhradní prostředky řešení, a pan ministr je tady velmi podrobně popsal, přicházejí v úvahu. Tzn. ochranné léčení, které skutečně lze podle současného speciálního zákona o soudnictví ve věcech mládeže uložit osobám mladistvým, tzn. v rozmezí 15 – 18 let, dospělým samozřejmě, abychom měli možnost ukládat, resp. ne my, ale soudy pro mládež, osobám mladším 15 let, tak určitě je to správná cesta. Já dokonce tvrdím, a nebojím se toho, že ve chvíli, kdy budeme mít čtrnáctiletého brutálního vraha, který bude podle zejména psychologické expertízy, ale i psychiatrické, vlastně velmi nebezpečný svému okolí, tak asi nebude moci být ve zdravotnickém zařízení, tzn. nebudeme uvažovat asi o ochranném léčení, ale můžeme rovnou uvažovat o zabezpečovací detenci. Myslím si, že se s tím časem setkáme, a že budeme se bavit o tom, jestli osobám mladším 15 let nepřijmeme další ochranné opatření zabezpečovací detence.

Pan ministr správně říkal, a v tomto směru považuji za nutné vás oslovit, v § 93 odst. 1 speciálního zákona, tzn. zákona č. 218/2003 Sb., když se podíváte, tak je možnost skutečně uložit zatím ochrannou výchovu, jako jediné možné ochranné opatření, a pak ten celý systém výchovných opatření, přičemž v odst. prvním vy najdete, že je to možné na základě pedagogicko-psychologického posudku. V novele, předkládané panem ministrem spravedlnosti, resp. Vládou ČR, nám zůstává tato věta, a tady já vidím trošičku problém a v tomto směru vás oslovuji, že v podstatě nelze ukládat ochranné léčení na základě pedagogicko-psychologického znaleckého posudku. Tam jde o nepříčetnost nebo sníženou příčetnost a musí tam být psychiatrická expertíza.

Takže pak jsem si dovolil, já to řeknu znovu pak v rámci podrobné rozpravy, a velmi stručně, proč je ten pozměňovací návrh.

Jinak ještě v rámci jednání dolní komory českého parlamentu tam byla změna trestního řádu, ta vypadla, já jsem se ptal zástupců předkladatele, z jakého důvodu, a oni říkali, že si myslí, že to dají do trestního řádu, který současně předkládají. To je tedy jednání před Poslaneckou sněmovnou, resp. v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.

Tady ještě Organizační výbor přikázal nám, tedy ÚPV Senátu Parlamentu ČR tento senátní tisk 28. 6., takže jej projednáváme zcela včas. Pokud jde o obecné náležitosti, pan ministr mi ušetřil spoustu řečnické práce, protože on vám to všechno řekl, o co tady jde.

Jinak to ochranné léčení je koncipováno i pro mladistvé, resp. pro osoby mladší 15 let v návrhu tak, že je to v podstatě stejné, jak jsme to projednávali v rámci projednávání trestního zákoníku a jak to bylo ve starém trestním zákoně. Tzn. skutečně musí se tam prokázat duševní porucha, musí se prokázat, anebo vliv nějaké návykové látky, drogová závislost, a musí tam být současně řečeno, že pobyt dítěte na svobodě je nebezpečný. A je zcela patrné, že to nemůže říci pedagog, pedagogicko-psychologický expert, ale musí to říci skutečně psychiatr.

To ještě si dovolím skutečně telegraficky podtrhnout. Vidíte, že spěchám. Já vždycky poslouchám čtyřhodinovou debatu, která ne že by mě nebavila, samozřejmě je velmi přínosná, a pak spěchám, protože na to moje vystoupení pak zbývá pár minut, a já vás nechci zdržovat, i když pan předseda Senátu, myslím, říkal, že do deseti hodin, takže to stihnu určitě.

Pokud jde o legislativně-právní kontext, my jsem tam měli některé problémy. Ptal jsem se pana náměstka ministra spravedlnosti Františka Korbela, a on nám vysvětloval některé otázky. Mně se tam poněkud nezdá to, že soudy pro mládež budou rozhodovat po té době, jak tady pan ministr říkal, vlastně u člověka, jehož pobyt na svobodě je pro nás ostatní nebezpečný, tzn. že on by se neměl vracet, tak on je stále uváděn jako dítě. On bude dítě nejen v 18 letech, on bude dítě ve 25 letech, ve 40 letech, a když se dožije, i když při těch restriktivních sociálních opatřeních nevím, 60 let, tak bude stále dítě.

Ale to bylo vysvětleno, že to stejně dělá civilní soud, tedy občansko-právní soud. Takže to byla zásadní připomínka. Pak jsem tam měl ještě nějaké připomínky, ale znovu říkám, pan náměstek ministra spravedlnosti se jimi vypořádal, a já vám tím nechci kazit zbytek večera.

Takže v tuto chvíli vám sdělím návrh na usnesení, tzn. že skutečně Ústavně-právní výbor se tím důkladně zabýval, přijal usnesení, a to usnesení je, abychom vrátili Parlamentu ČR projednávaný návrh zákona Poslanecké sněmovně s přiloženým pozměňovacím návrhem, s nímž vás velmi stručně seznámím, bude-li otevřena podrobná rozprava. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, pane senátore, a prosím vás také, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Ptám se nyní, zda někdo navrhuje podle § 107 Jednacího řádu, abychom se návrhem zákona nezabývali. Nikoho takového nevidím. Otevírám tedy obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se jako první přihlásila paní místopředsedkyně Alena Palečková. Prosím, paní místopředsedkyně.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Vážená paní předsedající, kolegyně a kolegové, chci jen podpořit, abyste hlasovali pro ten pozměňovací návrh ÚPV. Někteří z vás možná zaregistrovali, že jsme měli také seminář na téma kriminalita mládeže a legislativa na začátku, tuším, letošního roku to bylo. A tam právě z vystoupení odborníků v této oblasti vyšla v podstatě iniciativa možného ochranného léčení u dětí do 15 let, pokud spáchají nějaký závažný trestný čin. Z vyjádření odborníků, např. přední sexuoložky dětí a mládeže paní doktorky Hajnové vyplynulo, že v této věkové kategorii vývoj fyzický, sociální a psychický je velmi nerovnoměrný, a opravdu trvalost té poruchy je potřeba, aby posoudil lékař. Ostatně vychází to i z názvu ochranná léčba. Takže i při úctě k pedagogicko-psychologickým pracovníkům se domnívám, že je nutné, aby stav posuzoval lékař v dané oblasti. Ještě k tomu dodám, že to bylo předjednáno s náměstkem ministra spravedlnosti a s velikou pravděpodobností, hraničící s jistotou, by námi navrácený zákon v podobě pozměňovacího návrhu měl projít bez problémů i Poslaneckou sněmovnou. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, paní místopředsedkyně. Ptám se, zda se hlásí ještě někdo další do obecné rozpravy. Do obecné rozpravy se nikdo nehlásí, obecnou rozpravu tedy uzavírám, a protože nepadl žádný hlasovatelný návrh v obecné rozpravě, otevírám také podrobnou rozpravu. Měla jsem se ale zeptat, jestli se někdo chce ještě vyjádřit. Pan navrhovatel k obecné rozpravě nechce. Děkuji. Otevírám podrobnou rozpravu. První přihlášený je pan senátor Miroslav Antl. Prosím, pane senátore.

Senátor Miroslav Antl:  Vážení přítomní, já už jsem vlastně avizoval ten svůj pozměňovací návrh, vy ho máte před sebou, on je velmi jednoduchý, a skutečně pouze precizuje, resp. zpřesňuje podmínky, za kterých soud pro mládež může uložit ochranné léčení, ať již formou ambulantní, či formou ústavní.

Je to věta, která doplňuje čl. I, bod 2, § 93 odst. 4, za slova "15 let" vložit slova "a to na základě výsledku předchozího vyšetření duševního stavu dítěte (§ 58),".

Znovu vás poprosím o podporu tohoto pozměňovacího návrhu. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také. Nikoho dalšího nemám přihlášeného. Ptám se, zda chce ještě někdo vystoupit v podrobné rozpravě. Nikoho takového nevidím. Podrobnou rozpravu uzavírám. Ptám se pana navrhovatele, zda se chce vyjádřit k rozpravě. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr obrany ČR Alexandr Vondra:  Dámy a pánové, ten zákon nepochybně je potřebný, byl dlouho diskutován, ten návrh změny, ke které dospěl ÚPV, byl koneckonců diskutován, co já si pamatuji, i v Poslanecké sněmovně, i když nakonec neprošel, přesně si teď nepamatuji, zda byl na plénu navržen.

První reakce ministra spravedlnosti byla, že návrh je v určitém ohledu možno považovat za nadbytečný, protože těžko si představit soudce, který uloží ochranné léčení bez lékařského návrhu, který obsahuje i specifikaci toho léčení. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o opatření ve vztahu k dětem mladším 15 let, o kterém budou rozhodovat nikoli trestní soudci občansko-právního úseku, tak lze souhlasit, že jde o precizaci, která vylučuje uložení ochranného léčení pouze na základě nějaké úvahy soudů, čili navrhovatel s tím souhlasit může také.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane ministře. Pane senátore, obávám se, že musíte, protože jste garančním zpravodajem, tak nás musíte provést hlasováním.

Senátor Miroslav Antl:  Ne sobě, ale vám jsem chtěl ukrátit čas. V této chvíli není jiný návrh, než návrh na přijetí pozměňovacího návrhu. Myslím si, že je jasné, mé vyjádření je stejné, stejné bylo i vyjádření zástupce předkladatele, tzn. ministra spravedlnosti České republiky, takže navrhuji, vážená paní místopředsedkyně, nechat hlasovat o tomto pozměňovacím návrhu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. Ano, svoláme se tedy k hlasování. Budeme hlasovat o pozměňovacím návrhu, tak jak ho předložil pan předseda výboru pan senátor Antl.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji vám. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 53 se z 59 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 30 pro vyslovilo 58, proti nebyl nikdo, návrh byl přijat.

My musíme ještě dále hlasovat o tom, zda návrh vrátíme Poslanecké sněmovně ve znění přijatých pozměňovacích návrhů. Dovolím si dát hlasovat v této chvíli bez znělky.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, vrátit návrh zákona, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji vám. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 54 se z 59 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 30 pro vyslovilo 58, proti nebyl nikdo, návrh byl přijat.

Ještě poslední hlasování k tomuto návrhu v souladu s usnesením Senátu č. 65 ze dne 28. ledna 2005 pověříme senátory, kteří odůvodní usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny. Navrhuji, aby jimi byli pan senátor Miroslav Antl a paní místopředsedkyně Senátu Alena Palečková. Zároveň se ptám, zda souhlasí se svou rolí. Ano. Pan senátor Antl se dokonce těší, výborně, to se nám bude lépe hlasovat. Přistoupíme tedy opět k hlasování, opět bez znělky.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji vám. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 55 se z 59 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 30 pro vyslovilo 58, proti nebyl nikdo, návrh byl přijat.

Kolegyně a kolegové, tím jsme sice nevyčerpali dnešní program, ale vyčerpali čas, který jsme mohli použít, takže já vám všem děkuji za práci, děkuji pracovníkům Kanceláře Senátu za podporu a zítra v 9.00 hodin ráno. Přerušuji schůzi do zítřejšího rána a sejdeme se v 9.00 hodin ráno. Děkuji, hezký večer a zítra na shledanou.

(Jednání přerušeno ve 20.21 hodin.)