Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

text o uhlí

(2. den schůze – 11. prosince 2008)

(Jednání zahájeno v 9.00 hodin.)

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí hosté, dovolte, abych vás přivítal na pokračování 2. schůze Senátu. Z dnešní schůze se omlouvají senátoři Karel Schwarzenberg, Alexandr Vondra, Václav Homolka. Prosím, zaevidujte se, kdo nemá, v předsálí je náhradní karta.

Poprosil bych pana ministra Julínka a ostatní, aby se přesunuli diskutovat do předsálí.

A začínáme prvním bodem, kterým je

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 435/2004 Sb.,

o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

Senátní tisk č. 358. Slovo má předkladatel pan ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas. Máte slovo, pane ministře, a vítám vás tady.

Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Petr Nečas: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte mi úvodem, abych vyjádřil přesvědčení u nových paní senátorek a pánů senátorů, že bude pokračovat naše pozitivní spolupráce a dovolte mi vyjádřit své přesvědčení, že se na tuto spolupráci těším tak, jako s vašimi kolegy, kteří tady sedí již z minulých volebních období.

Dovolte mi, dámy a pánové, abych vám předložil návrh zákona, kterým se mění zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem příslušného návrhu zákona jsou dva základní okruhy. Prvním okruhem je úprava působnosti lékařské posudkové služby v rámci resortu Ministerstva práce a sociálních věcí a druhým okruhem je zavedení tzv. námitkového řízení. Lékařská posudková služba v rámci působnosti MPSV je od července 2006, kdy do té doby fungovala jako jedna resortní lékařská posudková služba, rozdělena do dvou základních celků. Do lékařské posudkové služby, která působí v rámci České správy sociálního zabezpečení a má na starosti především posuzování zdravotního stavu v oblasti důchodového pojištění a také nemocenského pojištění, a na lékařskou posudkovou službu, která byla přesunuta do působnosti úřadů práce, která má na starosti lékařské posuzování pro ostatní posudkové systémy.

Tímto de facto došlo k rozdělení do té doby jednotně působící lékařské posudkové služby nikoli však na dvě lékařské služby, jak by to vypadalo na první pohled, ale ve skutečnosti na více než 70 lékařských posudkových služeb, protože každý úřad práce je samostatnou organizační složkou státu a lékařská posudková služba přešla na tyto úřady práce vždy jako na konkrétní samostatnou organizační složku státu.

Znamená to tedy, že nám tady vzniklo 77 dalších lékařských posudkových služeb, které mimochodem kapacitně byly velmi poddimenzovány. Původní projekt počítal dokonce pouze s 85 posudkovými lékaři, kteří přešli na tyto ÚP, to znamená, že v průměru na jeden ÚP, čili na jeden okres připadal jeden jediný posudkový lékař s výjimkou několika největších okresů nebo velkých měst, kde bylo počítáno se dvěma posudkovými lékaři. Tento systém samozřejmě počítal se systémem tzv. smluvních lékařů, kde předpokladem bylo, že bude převedeno nebo získáno tisíc smluvních lékařů z terénu. Tento záměr se nepodařilo splnit, získáno bylo zhruba pouze 70 % z nich, to znamená zhruba 700. Poddimenzovaná kapacita se samozřejmě nepříjemně projevila především od 1. ledna 2007, kdy vstoupil v účinnost nový zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách, kdy velmi prudce, skokově narostly počty žádostí o lékařské posudky. Abychom si to uvedli na konkrétních číslech, až do roku 2006 podle tehdy ještě platné legislativy, tak si v analogickém systému žádost o posouzení tzv. bezmocnosti podávalo v průměru ročně 50 až 60.000 osob.

Skokově z roku na rok od roku 2007 tady bylo najednou téměř 300.000 žádostí o posouzení příspěvku na péči. To je dramatický skok, dramatický nárůst a lékařská posudková služba na úřadech práce byla touto činností naprosto zahlcena.

My jsme samozřejmě přistoupili k organizačním opatřením, velmi výrazně jsme personálně posílili lékařskou posudkovou službu na úřadech práce, to znamená, z původně 85 kmenových lékařů jsme zvýšili tento počet na více než 140. Nicméně je skutečností, že v průměru na každém ÚP, to znamená v rámci jednoho okresu, nadále působí všeho všudy dva posudkoví lékaři a to je velmi málo. Stačí například, aby jeden dlouhodobě onemocněl, stačí dokonce, aby jedna z asistentek těchto posudkových lékařů dlouhodobě byla v pracovní neschopnosti, pak na to navázala nějaká dovolená nebo pracovní volno a najednou okres má strašně nízký počet zpracovaných posudků.

To je důvod, proč po velmi pečlivé analýze se vedení MPSV rozhodlo jít cestou vytvořit skutečně jednu organizovanou strukturu, lékařskou posudkovou službu, která bude působit pro celý resort MPSV, bude působit v rámci ČSSZ, ale protože nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, současně převezme onen systém smluvních lékařů, to znamená, že vedle kmenových lékařů lékařské posudkové služby budou nadále působit i smluvní lékaři. S tím, že my chceme na základě širší politické shody vypracovat i další dlouhodobý model působení lékařské posudkové služby s přesahem do dalších volebních období, protože lékařská posudková služba má z tohoto pohledu velmi zásadní význam. Protože pokud spočítáte všechny dávkové systémy, které jsou posuzovány prostřednictvím posudkových lékařů, od invalidních důchodů přes systém nemocenské, dávek sociální péče pro zdravotně postižené, příspěvku na péči apod., je to ročně téměř 90 mld. Kč, které tečou přes posudkovou službu.

Jinými slovy, je to nesmírně důležitá struktura, která ovlivňuje výši jednotlivých výdajů, ale také ovlivňuje to, zda se potřebným skutečně náležité dávky dostanou. A já jsem přesvědčen, že na základě širší politické shody by měl být vypracován model fungování sjednocené lékařské posudkové služby, který by zřejmě měl být projednán a schválen někdy v příštím volebním období. My jsme také zadali příslušné analýzy a příslušné koncepční materiály, které jsou zpracovávány, a je velmi pravděpodobné, že tím modelem by byl samostatný úřad lékařské posudkové služby, který by skutečně působil jako nezávislý orgán. Působil by jak pro ÚP, tak pro ČSSZ, tak pro obce s rozšířenou působností, prostě pro všechny posuzované posudkové systémy.

Nicméně, jako první a nezbytný organizační krok, který musíme provést, a který provádíme tímto návrhem zákona, je sjednocení lékařské posudkové služby, tzn. opět by vznikla jedna organizační struktura, která by právě mohla efektivněji řešit onen problém, že někde dochází např. k výpadku počtu posudků prostě tím, že v rámci jedné složky můžete operativně přesunout posudkové lékaře na výpomoc třeba v rámci jednoho okresu, kde tyto problémy vznikají.

To je první část problémů, které jsou řešeny tímto návrhem zákona. Další oblastí, jak jsem již řekl, je zavedení institutu námitkového řízení. Dosavadní způsob rozhodování u důchodového pojištění je podle stávající právní úpravy dělán tak, že toto rozhodování je jednostupňové s možností soudního přezkumu na úrovni krajských soudů.

My jsme přesvědčeni o tom, že pokud zavedeme institut námitkového řízení, přispěje to ke snížení počtu žalob k soudům, neboť v řadě případů se nápravy dosáhne již správní cestou a zároveň dojde k prohloubení ochrany práv občanů ve věcech důchodového pojištění. Čili to je jednoznačný krok, který je ve prospěch klientů.

Chci také zdůraznit, že oba tyto návrhy, to znamená jak návrh na sjednocení lékařské posudkové služby, tak zavedení tzv. námitkového řízení do důchodového pojištění, nevznášejí další požadavky na státní rozpočet, veškeré finanční dopady těchto rozhodnutí budou řešeny v rámci rozpočtové kapitoly 313 – ministerstvo práce a sociálních věcí.

Dále bych chtěl připomenout také to, že při projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně byla na základě pozměňovacích návrhů přijata doplnění zákona o zaměstnanosti týkající se zejména příspěvků poskytovaných zaměstnavateli a dále doplnění zákona o pomoci v hmotné nouzi týkající se zejména způsobu výplaty dávek.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, chtěl bych vás požádat o schválení tohoto zákona ve znění, ve kterém byl předložen Poslaneckou sněmovnou.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane ministře. A než budeme pokračovat, tak ještě doplnění omluv. Omlouvá se senátor Petr Pakosta.

Garančním a jediným výborem je výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, který přijal usnesení č. 358/1. Zpravodajem je pan kolega Pavel Čáslava, který má nyní slovo.

Senátor Pavel Čáslava: Děkuji. Vážený pane předsedo, vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové. Pan ministr nás podrobně seznámil s vládním návrhem zákona. Já si dovolím snad jenom doplnit k té záležitosti, která se týká sjednocení lékařské posudkové služby a uvést svou zkušenost z konce loňského roku – možná, že máte podobnou zkušenost – kdy se na mě obraceli desítky občanů a institucí se stížnostmi na průtahy, které se týkaly posuzování zdravotního stavu pro účely příspěvku na péči na úřadech práce. Úřady práce nezvládaly tenkrát svoji práci, a myslím si, že přes veškerá opatření je posuzování pro tyto účely pro úřady práce stále velkým problémem.

Doufám také, že touto úpravou dojde ke sjednocení a konsolidaci tohoto posuzování tak, aby neexistovalo 70 různých přístupů, ale tak, jak je na to metodika lékařské posudkové služby, která je tradičně zakotvena v úřadech sociálního zabezpečení, jak je na to zvyklá a jak to umí.

K druhé navrhované úpravě, která se týká námitkového řízení, snad jenom doplním, že tady jde vlastně také o určité sjednocení správního řízení ve věcech důchodů, protože existuje kategorie zaměstnanců, která podle stávající úpravy má trošičku jinou úpravu v tom smyslu, že má možnost tzv. odvolacího řízení v rámci správního řízení.

A tato výjimka se týká zaměstnanců ve služebním poměru, tedy zaměstnanců ministerstev vnitra, spravedlnosti a obrany.

Sjednocením dojde v podstatě k tomu, že všichni občané bez rozdílu zaměstnaneckých kategorií budou mít stejnou šanci podat námitkové řízení ještě v okamžiku správního řízení a znamená to určitý komfort pro ně, protože nemusí se obracet na soudy, nemusí vydávat peníze na advokáty atd.

Krátce se ještě zmíním o legislativním procesu, který nastal v PS. V průběhu druhého a třetího čtení byl načten jeden pozměňovací návrh výboru pro sociální politiku a 56 poslaneckých návrhů. Ze všech těchto pozměňovacích návrhů jich bylo přijato 52. Musím konstatovat, že ačkoliv tedy jde o změny potřebné a jaksi sociálně vstřícné, překotný proces přijímání pozměňovacích návrhů poznamenal novelu několika legislativně-technickými chybami, jak nás ostatně na to upozorňuje zpráva našeho legislativního odboru.

O podstatné části těchto pozměňovacích návrhů se pan ministr zmínil. Já jenom doplním, že byl také načten a přijat pozměňovací návrh, který vlastně doplňuje zákon o zmocnění k vydávání zvláštních postupů pro provádění sociálního zabezpečení příslušníků zpravodajských služeb České republiky včetně poskytování dávek všem příslušníkům.

Další návrh, který se týkal zákona o zaměstnanosti – a pan ministr se o něm zmínil – jednak zvyšuje výši příspěvku na podporu zaměstnanosti, a jednak se týká také některých důvodů, pro které příspěvek nelze poskytnout. A tento pozměňovací návrh vlastně reagoval na připomínky Národní rady zdravotně postižených, která vyjádřila zásadní nesouhlas se stanovenými případy vyloučení příspěvku v předchozí novele, takže v podstatě vychází vstříc těmto připomínkám.

Na závěr snad jenom krátce o struktuře zákona. Zákon je členěn do 12 částí. V části 1 až 11 jsou obsaženy změny příslušných zákonů, resp. u dvou zákonů též přechodná ustanovení. V části 12 je obsažena účinnost navrhovaného zákona, a to děleným způsobem.

A na úplný závěr. Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku na své 2. schůzi konané dne 10. prosince 2008 přijal usnesení doporučující Senátu novelu schválit.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego, posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů.

A moje otázka nyní zní, zda někdo podle § 107 jednacího řádu navrhuje, aby se Senát tímto návrhem zákona nezabýval. Nikoho nevidím, tak otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se jako první přihlásil pan senátor Vladimír Dryml.

Senátor Vladimír Dryml: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, já se omlouvám, chtěl jsem sem zavést trochu slušnosti, ale asi to bylo zase proti jednacímu řádu. Já se zlepším.

Mám jako lékař některé velmi vážné výhrady proti tomu, co je v tomto zákoně uvedeno. Podporují mě v tom zkušenosti. I na mě se obracejí lidi, jakým způsobem lékaři posudkové služby vystupují nejen vůči lidem, pro které dělají posudky, ale i vůči svým kolegům. Je totiž zcela obvyklé, že lékař posudkové služby nerespektuje vůbec závěry vysoce erudovaných odborníků, mnohdy i předsedů odborných společností, rozhoduje podle svého tzv. lékařského uvážení. Je tady i otázka určité kolize nejen s lékařskou etikou, ale i otázka toho, zda lékař, který není specialistou, nebo není odborníkem v tom daném oboru, může měnit zdravotní posudky i vysoce kvalifikovaných odborníků.

Dále to, co mě v tom velmi zaráží, je otázka toho, jak je možné, že lékaři posudkové služby si mohou vyžadovat dokumentaci. Kdyby tam byl opis dokumentace, kdyby tam bylo nahlížení do dokumentace, tak to pochopím. Ale s tím jako lékaři máme velmi vážné problémy, abychom někomu zapůjčovali dokumentaci. Protože ono v té dokumentaci je leccos. Pokud si to vyžádá ten žadatel, tak tam není problém, ale proč lékař posudkové služby by měl vidět celou lékařskou dokumentaci a ještě by se mu měla zasílat. Pro vaši informaci uvádím, že to může být pouze na rozhodnutí soudu, tady se tato záležitost prolamuje.

Další věcí je, že ODS, pravicová strana, zastávající tržní hospodářství, tady ukládá další povinnosti. Já je chápu, ale bezplatně. Protože zasílání dokumentace a věci, které jsou s tím spojeny, stojí nějaký čas, nějaké prostředky, a tady to prostě není.

Pak mám ještě jeden problém. To je, že tímto zákonem se vlastně určitým způsobem omezuje právo na svobodnou vůli, svobodný výběr lékaře a zdravotnického zařízení. Protože ono to v praxi funguje tak, že ti posudkoví lékaři určují, v kterém tom zařízení má člověk být vyšetřen. Já si myslím, že by to tak nemělo být. Že by mělo být, že to může vyšetřit lékař třeba s 2. atestací nebo lékař s určitým množstvím praxe, ale rozhodně si myslím, že stejně kvalifikovaný posudek je z Fakultní nemocnice Praha, jako z okresní nemocnice, nebo bývalé okresní nemocnice, třeba Havlíčkův Brod. To jsou zkušenosti z praxe, a proto já budu hlasovat proti. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má paní senátorka Alena Palečková. Připraví se senátor Miroslav Nenutil.

Senátorka Alena Palečková: Pane předsedo, pane ministře, paní kolegyně a kolegové, já vím, že téma, které tady nastínil pan senátor Dryml, určitě bude v dalších vystoupeních pokračovat. Ale já tu řadu přeruším jiným příspěvkem. Chci s potěšením kvitovat, že v tomto návrhu zákona došlo k úpravě v zákoně o pomoci v hmotné nouzi, protože v té dosud platné úpravě je povinnost vyplácet dávky hmotné nouze v určité části poukázkami. Myslím si, že institut poukázek je nástroj, který má aktivně sloužit v případě osob, které nezneužívají přímo sociální dávky, ale nedokáží s nimi hospodařit, nebo nechtějí s nimi hospodařit k účelu, ke kterému byly určeny. Je to určitý institut ochrany třeba rodiny toho příjemce dávky, aby sloužily k výživě, ošacení atd. Čili je dobře, že to nebude plošné. Ale zejména je to dobře v případě, kdy by došlo třeba k většímu počtu pracovníků, kteří se ocitnou v nezaměstnanosti, pak by to přinášelo velké problémy.

Je potřeba, aby sociální pracovníci přistupovali k různým případům individuálně a individuálně posoudili, jestli je nutné v tom konkrétním případě dávat část peněz způsobem poukázek a jak velkou část. Takže toto považuji za pozitivní. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan senátor Miroslav Nenutil. Připraví se senátorka Ludmila Müllerová.

Senátor Miroslav Nenutil: Vážený pane předsedo, pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové. Budu mluvit z praxe. Přijetím tohoto zákona vystavujeme praktické lékaře skutečně nebezpečí, že mohou být sankcionováni za to, že půjčí část originálu zdravotnické dokumentace posudkovému lékaři. Zatímco jeden ze zákonů to zakazuje, druhý zákon jim to umožňuje. Ano. Na včerejším jednání výboru pro zdravotnictví legislativní oddělení ministra zdravotnictví argumentovalo tím, že už v původním návrhu se toto umožňuje. Je potom s podivem, máme-li my jako horní komora Parlamentu dbát na čistotu práva, že teď chceme opětovně potvrdit legislativní nedostatek. To je jedna věc.

A druhá: Z praxe známe spoustu dost závažných případů, kdy právě nějakým způsobem ztracená část zdravotní dokumentace občana sehrála významnou roli třeba při soudním přelíčení. Nezlobte se, pokud tento zákon přijmeme, toto této možnosti nahrává.

Na druhou stranu si uvědomuji výhodu tohoto zákona, o které tady mluvila paní předsedkyně výboru Palečková, o možnosti, nikoli povinnosti, obecních a městských úřadů vyplácet část sociálních dávek formou poukázek.

Mám s tím skutečně problém, prosil bych tedy předkladatele, aby se v budoucnu zabýval lepší ochranou praktických lékařů.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má senátorka Ludmila Müllerová. Připraví se senátor Jaroslav Kubera.

Senátorka Ludmila Müllerová: Vážený pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, hlavním cílem předkládaného zákona je reorganizace posudkové služby, jak už to tady bylo zmíněno. Je to nejdůležitější oblast, ale týká se to i další zásadní oblasti, to je zákona o zaměstnanosti a zákona o hmotné nouzi.

Já jsem se chtěla vrátit k zákonu o sjednocení lékařské posudkové služby. My jsme před 2,5 lety tady oddělili ty lékaře, kteří se zabývali posuzováním pojistných systémů, nemocenského a důchodového, které patřily pod Českou správu sociálního zabezpečení, a oblast, která se týká těch nepojistných systémů, to znamená posuzování stavu pro účely státní sociální podpory, zákona o zaměstnanosti a také nově tehdy zákona o sociálních službách. Tyto oblasti a tyto kompetence byly převedeny pod posudkovou službu úřadů práce.

Já bych možná prostřednictvím pana předsedy měla dotaz na pana ministra, protože hovořil o 70 samostatných posudkových službách díky tomu, že vlastně úřady práce jsou samostatnou jednotkou, každý úřad. Možná by stálo za úvahu, jestli není lepší reorganizovat nejprve úřady práce dejme tomu do stejné struktury, do stejného způsobu řízení, jak je tomu v případě ČSSZ. A posléze by bývalo možné daleko lépe koordinovat a řídit i posudkovou službu v rámci ÚP. Ale jak jsem z úst pana ministra slyšela, tak chystá asi v budoucnu, já doufám, že to není daleká budoucnost, opětovné sjednocení a vyčlenění celkové posudkové služby v nějaký samostatný úřad.

Jen bych chtěla připomenout, že to všechno, byť to nejsou náklady státního rozpočtu, tak to jsou určitě náklady, které do určité míry zatěžují kapitolu MPSV a nepochybně nepřinášejí nejlepší pocit jistoty a stability pro samostatné zaměstnance, tzn. pro posudkové lékaře.

Já bych jen chtěla připomenout, že stále není jednoduché práce posudkového lékaře vykonávat, stále to není pro lékaře, zejména mladé lékaře, atraktivní, protože víme, že jejich odborné vybavení, atestace musí být na velmi vysoké úrovni a oni by jinde, ať už v nemocnici či třeba v soukromé praxi, měli daleko více finančních prostředků. Ale to je téma, které bych tady teď nechtěla otevírat, protože to je určitě MPSV známo a potýká se s tím velmi často.

Poslední poznámka, kterou bych měla, se týká novely zákona o zaměstnanosti. My jsme na podzim, v září, schvalovali novelu zákona a tam jsme právě snižovali příspěvky zaměstnavatelům při zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Víte, že se tato úprava setkala s velkou a chtěla bych říci negativní odezvou, ať už u zmiňované Národní rady zdravotně postižených či u samotných občanů, na které to dopadlo, a pochopitelně i na zaměstnavatele těchto osob. My víme, že se to lidí, kteří zdravotní postižení mají a kteří hledají zaměstnání, hledají integraci do společnosti, tak se jich to dotklo do určité míry neoprávněně. Na druhou stranu je třeba skutečně přiznat a říci, že mnohé firmy, mnozí zaměstnavatelé zneužívali tento stav. Osoby se zdravotním postižením zaměstnávali fiktivně, v mnoha případech na několik pracovních poměrů u několika zaměstnavatelů a najít nejlepší řešení, že je velmi problematické.

My jsme přijali novelu, která má začít platit od 1. 1. 2009, to znamená za chvilku. Já bych se možná prostřednictvím pana předsedy ráda dotázala pana ministra, jak v této záležitosti, tzn., pokud my přijmeme tuto novelu zákona o zaměstnanosti, tak zda nové příspěvky zaměstnavatelům se budou vyplácet od 1. července 2010 – pane ministře, kdybyste to potom mohl upřesnit, budu velmi potěšena.

Jinak si myslím, že novely zmíněných zákonů nepochybně přispějí v současné situaci v oblasti posuzování zdravotního stavu i dalších zmíněných. Takže děkuji pěkně za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, a jen pro vaši informaci, paní kolegyně, i ostatním, podle jednacího řádu pan ministr může být oslovován přímo, nemusí to být prostřednictvím předsedajícího. Pouze vzájemné kontakty mezi námi jsou prostřednictvím předsedajícího. (Smích v sále.)

Takže slovo má pan senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera: A to mi děláte pořád, pane předsedo, vždycky mi vytunelujete myšlenku dřív, než ji stačím říci. Já jsem to chtěl teď říci, řekl to zase dřív. No dobře.

Já jsem chtěl navázat na paní senátorku Palečkovou a trochu podrobně vám osvětlit, co se dělo kolem tzv. poukázek, aby to bylo jasné, jak často sympatická myšlenka na veřejnost, jaké je její pozadí. To pozadí je dosti nelichotivé. Ta akce nevznikla proto, aby nebyly zneužívány sociální dávky, ale vznikla proto, aby jistí podnikatelé měli jistý byznys. Byznys spočívá v tom, že oni vám nabídnou poukázky, dokonce zadarmo, dokonce bez výběrového řízení. Dokonce nám je nabídli už dříve, než byl zákon schválen. Dokonce jsme z krajského úřadu už dostali e-mail, že jsme povinni okamžitě to zavést. No, nepochodili. Já jsem té paní vyděračce řekl, ať si trhne nohou, že máme bramborová razítka, když budeme potřebovat poukázku, tak je na to nepotřebujeme.

On je ten byznys totiž schován jinde. Ten je schován v tom, že oni si vytipují spřátelené obchodníky, a právě ti, a jenom ti, jsou určeni k tomu, aby se u nich realizovaly ty poukázky. A od nich si samozřejmě vezmou marži. Takže jsem měl připraven další ústupový manévr, že udělám výběrové řízení a budu chtít, kolik mi dají ze svého zisku do městské pokladny. Myslím, že pak už by takový velký zájem o poukázky neměli.

A říkám to jenom proto, abychom si uvědomili, že někdy to, co se na veřejnost dává jako líbivá politika, určitě je pravda, že se dávky zneužívají, že by se to mělo nějak řešit. Upozorňuji, že toto nebyl návrh ministerstva, to byl návrh, který vznikl v PS. A když si dohledáte zpátky, tak se dopátráte až jeho původu.

Teď se podařilo touto novelou tam vložit kouzelné slůvko může, které já vždycky preferuji, protože když je tam slůvko může, tak se nemusí. Ale tady to bylo natvrdo. Jenže autoři obklíčili sami sebe, protože ono to bylo ve skutečnosti nerealizovatelné.

Druhá věc, která je podobná, kdy jsme dostali návrh smlouvy o veřejné službě, kdy měli nezaměstnaní jakoby zadarmo pracovat, aby si jako ty dávky zasloužili, ovšem smlouva je taková, že je velmi těžké ji realizovat. Je stejná, jako jsou veřejně prospěšné práce. To, co už jsme zažili, kdy jim musíte dát pracovní pomůcky a nesete obrovská rizika za pracovní úrazy atd.

Cesta je jiná. Cesta je stanovit minimální dávku a další příplatky si můžete vydělat. Ale opravdu vydělat. A to ještě tak, že, a to my bohužel neumíme odúřadovat, že když pracujete, napadne sníh, vy ho jdete odhazovat, tak okamžitě po skončení práce odpoledne přijdete do pokladny a tam vyinkasujete. Tyto skupiny totiž nejsou ochotné a zvyklé pracovat měsíc v naději, že potom dostanou nějaké peníze. Oni žijí ze dne na den a chtějí peníze ihned. Ono to stejně nepomůže, protože i když je náhodou dostanou najednou, tak vyrazí a utratí je stejně hned první den a druhý den nemají nic. Naopak, jim by svědčilo to, kdyby měli peníze pravidelně, takže víc by nemohli utratit, než by si ten den vydělali.

Pokud jde o to, co pan ministr navrhl, co tady řekla paní senátorka Müllerová, my máme ty dávky teď tak roztříštěné: něco dělá stát, něco dělají obce. Obce to dělají pro jiné obce, protože my teď nemáme okresní úřady. Já tady znovu vyzývám, otevřeme debatu – to se vůbec netýká vůbec sociálních dávek.

Situace je taková, že všechna ministerstva zneužívají bývalá okresní města a dělají z nich pomalu, ale jistě okresní úřady. Ať už je to stavební řízení, teď se připravuje zrušení některých malých stavebních úřadů, a další a další věci. A tam už je jenom technický problém. Už dokonce ani nestačí, kdyby to zaplatili, protože my už nemáme kam dát kabinky na další focení, na pasy, už nemáme kam posadit lidi, kteří dělají sociální dávky. Už sháníme další budovy a řítíme se do obrovského problému. A hlavně samospráva tady končí v této republice. Pokračuje národní výborizace obrovským tempem. Státní správa už výrazně přesahuje to, co obce dělají. Velká města dělají mnohem víc státní správy. A to jsou takové dobré příběhy.

Teď například jeden takový vánoční. Víte, že od nového roku se bude platit poplatek za auta, která nesplňují patřičné normy euro. A na úřadech se tvoří obrovské fronty, protože všichni to chtějí rychle zrealizovat. Netušíc, jak cenné budou staré škodovky, až někdo schválí příkazem EU 3.000 euro každému, kdo zlikviduje staré auto, tak dostane 3.000 euro na nové. Pak bude ta škodovka hrozně cenná ji levně koupit, ekologicky zlikvidovat a odinkasovat od státu 3.000 euro. Opravdu dobrý způsob řešení finanční krize.

A to je pořád. Agendy padají, protože servery jsou v Praze a až vám spadne agenda řidičáků, tak lidem prostě nevysvětlíte. STK, obrovská, podvody už nebudou, takže jsou napojeni on – line databázi, ale ta pořád padá. Takže lidé tam čekají 8 až 9 hodin. A veškerý hněv jde na samosprávu, protože oni nevědí, co je spojená a nespojená. Pro ně je to radnice a radnice to neumí zajistit a nemá dost okýnek a nedělá to dostatečně rychle, netušíc, že když to děvčatům spadne, tak můžou dělat, co chtějí, ale nemůžou pracovat. Protože agenda spadla a je tam výpadek třeba 8 nebo 9 hodin, nebo někdy i celý den.

Takže já tímto zahajuji debatu, jestli skutečně reforma veřejná správy byla provedena tak, jak jsme si představovali. Jestli skutečně krajské úřady mají těch 35 až 40 zaměstnanců, jak tehdy tvrdila paní náměstkyně Štreková. Mají přesně 10 až 12krát více zaměstnanců a nabírají a nabírají.

Další příklad. Máme dělat územně analytické podklady pro 33 obcí, a my nemáme šéfa stavebního úřadu, který by měl způsobilost, kterou jsme si dali do zákona. Takový člověk není v okrese jenom jediný. Takže – jak to máme dělat?

Takže to prostě neděláme a napíšeme na kraj, ať si to dělá kraj.

A teď přijdu k tomu důležitému a přímo se ptám pana ministra, jestli znovu otevře myšlenku státního sociálního úřadu, kterou otevřel. Já jsem ji považoval za velmi dobrou. A co se stalo, představte si zvláštní věc. Hejtmani, k mé lítosti to byli tehdy hejtmani za ODS, začali úplně nepříčetně křičet, že co si to ten ministr dovoluje. Ačkoliv kraje nemají s tím pranic společného. Žádné dávky nevyplácejí, nedělají vůbec nic. Takže já jsem to vůbec nechápal a pan ministr tehdy ustoupil od té myšlenky. Dnes tam máme jiné hejtmany, možná budou příznivější té myšlence, to si nedokážu odhadnout, ale rozhodně by to stálo za to, protože by to sjednotilo a neměli bychom takové novely, to není poslední, budeme pořád novelizovat, až se „unovelizujeme“. A uvědomte si, že s těmi novelami pracují pracovnice na sociálkách a na úřadech. Ony furt študují, co zrovna teď platí. Jak to bylo včera, jak to je dnes.

Každá dávka je jiná, do toho teď přijdou další dávky na bydlení a na řešení krize a ony s tím mají obrovské problémy. Takže moje otázka je na pana ministra, zda zvažuje znovu otevřít otázku státního sociálního úřadu. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, slovo má místopředseda Senátu Milan Štěch.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, pane předsedo, pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové. Nejdříve zareaguji na stanoviska ohledně poukázek. Pro nás by mělo asi platit, že bychom se skutečně měli zamýšlet, a hodně o tom hovořili v minulých měsících někteří naši kolegové, že možná v legislativě někdy méně znamená více. Takové spoléhání, že nějaký krok vyřeší velice hluboký problém, který má zejména svoje sociální kořeny, se ukazuje, že se vůbec nedaří naplňovat.

S poukázkami to bylo drobet jinak. Já si o tom hodně pamatuji, protože jsme byli jejich odpůrci. Ale na druhou stranu jsme počase uznali, že když to říkají starostové, že to asi nějaké racionální jádro má a že skutečně nepřizpůsobivé osoby jsou problémem. Na jedné straně je nemůžeme nechat bez zajištění, protože by se staly předmětem možná nějakých kriminálních činů. Na druhou stranu je podporovat v tom, že jsou tak výrazně nepřizpůsobiví, že parazitují nebo do určité míry zneužívají sociálního systému, který je určen pro všechny občany, tzn. i pro ty, kteří systém nikdy nezneužívali, tak jsme prostě na některé kompromisy přistoupili.

A jak je tedy z vystoupení vidět, není to všelék. A chci jenom připomenout, že to nebylo MPSV, které přišlo s touto iniciativou. Tato iniciativa přišla z krajů. Ta přišla z konkrétních obcí, měst, kde to začali praktikovat, aniž na to byl právní podklad. A teprve potom nastal krok, že vlastně legislativa, ministerstvo práce dohánělo tu praxi.

Já nechci nikoho kritizovat, jistě pro to starostové měli své důvody, ministerstvo asi reagovalo na objektivní poznatek, ale ukazuje se, že toto bychom měli drobet podrobovat určitým analýzám i týmů, které jsou možná někde na Karlově univerzitě na Fakultě sociálních věcí apod., protože to jsou velice problematické procesy ve společnosti a asi nejsme schopni z našich lavic posoudit, zdali jdeme správným směrem.

Vrátím se k té předloze, pan ministr reaguje na skutečnost, kterou má, že po přijetí zákona o sociálních službách se výrazně zvýšila potřebnost posudkové činnosti a posudkoví lékaři, kteří do té doby nestačili, dneska nestačí samozřejmě o to více. A já nevím a mám pocit, že to není dobrý krok, když to chceme vyřešit organizační změnou. To znamená, že nedostatek posudkových lékařů, který se zdá, že je, vyřešíme tím, že to spojíme dohromady, což vracíme do určité míry do stavu, který byl před 2,5 roky. A jaký je výsledek? Jediný hmatatelný výsledek je určitý legislativní zmatek, že uživatelé našich právních norem zase dostanou další novelu, budou se s ní seznamovat a organizační změna stíhá organizační změnu. Stojí to vždycky nějaké peníze, ale stav je stejný, protože my jsme nijak nepomohli tomu, aby lékařů bylo buď více anebo jejich činnosti bylo potřeba méně.

Já si myslím, že problém je právě v zákoně o sociálních službách. Vím, že pan ministr ho teď má po určité analýze, je po prvním čtení, takže se o tom vede diskuse, ale myslím si, že skutečně tuto věc by bylo potřeba posuzovat komplexně a nechce se mi zvedat ruka. V této chvíli ji nezvednu proto, abychom provedli de facto tuto zásadní organizační změnu, protože si myslím, že problém neřešíme. Ten problém já vidím v nedostatku lékařů na to, jak jsou v současné době parametry v zákonech nastaveny a kdy činnosti, zejména u zákona o sociálních službách, jsou tam nutné.

Takže si myslím, že bychom měli s tou legislativou možná trochu zbrzdit a víc promítat, co vlastně chceme řešit, jaké jsou možnosti řešení a neuchylovat se k jednoduchým řešením, protože jednoduchá řešení mají většinou krátkého trvání.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, nikdo další není přihlášen, takže končím obecnou rozpravu a dávám slovo panu navrhovateli, panu ministrovi.

Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Petr Nečas: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dámy a pánové, já bych v prvé řadě chtěl zareagovat na dotazy, které se týkaly lékařské posudkové služby a potom samozřejmě dalších částí zákona. Já jsem velmi rád, že v žádném vystoupení nezaznělo zpochybnění zavedení námitkového řízení do důchodového systému, protože to je jednoznačně opatření, které je ve prospěch občanů, ve prospěch lidí a zvyšuje míru jejich sociální ochrany. A jsem rád, že je takto široce vnímáno i širším politickým spektrem.

Chtěl bych zdůraznit to, že my jsme přistoupili k tomuto návrhu na sjednocení lékařské posudkové služby po skutečně zralé úvaze a po dlouhé analýze, když jsme hledali i jiné způsoby řešení. Já vám to uvedu na konkrétním problému jednoho ÚP. My momentálně, když vyhodnotíme letošní rok, tak největší počet nezpracovaných žádostí o posudek byl ÚP v Přerově. Analyzovali jsme proč a důvod byl velmi jednoduchý, analýza byla velmi stručná. Jedna z tamějších posudkových lékařů byl dlouhodobě pracovně neschopný, a protože v průměru na každý ÚP jsou dva posudkoví lékaři, tak stačí výpadek jednoho z nich, stačí, aby jeden z nich měl měsíční dovolenou, nebo jeho asistentka, která to vnáší do počítačového systému, a ten problém je neřešitelný. Protože je to samostatná organizační složka státu, tam nemáte koho přesunout.

Zatímco když máte jednu celostátně organizačně členěnou složku státu, tak můžete v případě takových jednorázových problémů to řešit dočasnou výpomocí tím, že přesunete třeba ze sousedního okresu někoho, kdo tam pomůže. Ale v případě, že se jedná o samostatné organizační složky státu, každá členěná okresně, tak je to obrovský problém. Musíte složitě uzavírat dohody o pracovní činnosti. Není to kmenový lékař, čili on může být pouze jako smluvní lékař. Nemůže dělat správní rozhodnutí. Čili je to prostě každodenní praktický život, který ukazuje, že toto členění, kdy je jako kdyby těchto 77 samostatných organizačních složek státu v průměru se dvěma lékaři, v průměru se dvěma tajemnicemi lékařů, tak v každodenním životě se toto uspořádání, jakkoli bylo motivováno dobře vedenými cíli, tak se prostě neosvědčuje.

Navíc tím vzniká i problém pro občana. Představme si občana, který upadne do invalidity a má nárok na invalidní důchod. Potřebuje posouzení na invalidní důchod a současně na určité dávky sociální péče pro zdravotně postižené. Jak on se na nás jako na stát dívá, když my ho na posouzení jeho lékařského stavu. V lékařské státem organizované posudkové službě na posouzení invalidity ho pošleme za jedním posudkovým lékařem na ČSSZ, ale na posouzení pro dávky sociální péče pro zdravotně postižené ho posíláme na ÚP.

Já se ptám nás všech, protože všichni nějakým způsobem reprezentujeme stát – jak jako stát vypadáme? Já myslím, že občan kroutí hlavou nad námi nad všemi a říká: Co toto má znamenat? Oba jsou to státní posudkoví lékaři a jeden působí tady a posuzuje mne pro jeden dávkový systém, druhý působí na druhém konci města v jiné instituci a posuzuje mne pro jiný dávkový systém. Čili i z hlediska komfortu občana, aby např. posouzení pro několik dávkových systémů dostal z jednoho místa, myslím, že toto je krok správným směrem.

Za další, zazněla tady sžíravá kritika mých předchůdců na postu ministra práce a sociálních věcí z úst pana senátora Drymla, který kritizoval fungování lékařské posudkové služby. A to, že posudkáři nerespektují některá rozhodnutí lékařských kapacit. Já bych se v prvé řadě chtěl zastat posudkových lékařů. Ano, někde je to velký problém, někde je to i osobnostní problém. Uvědomme si, že na rozdíl od ostatních oblastí působení lékařů posudkář je nepopulární. V naší společnosti je lékař zpravidla někdo, kdo je jakýsi pomalu „knězem v bílém plášti“, který přináší dobro lidem. Kdežto posudkář je jeden z mála lékařských profesí, který je prostě nepopulární, který těm lidem jakoby „něco bere“.

Oni jsou ve velmi nelehké pozici. Není to oblíbená lékařská profese. Mj. i platově velmi těžko konkuruje. My jsme se teď snažili především lékařům posudkových komisí velmi výrazně zvednout platy, abychom byli schopni konkurovat. Např. průměrný plat lékaře lékařské posudkové služby je prostě nižší než průměrný plat nemocničního lékaře. Máme tam velké množství penzistů a jsme rádi, že nám pomáhají, že pracují ještě v penzijním věku. Je to více než 30 %. Bez nich by se mimochodem lékařská posudková služba zhroutila. Ale je to nějaký zděděný stav.

My se teď snažíme změnit, omladit lékařskou posudkovou službu, jsme právě přesvědčeni, že i tím, že se zavede jedna lékařská posudková služba, že se v budoucnosti sjednotí i s tzv. druhou instancí, tzn. s posudkovými komisemi, tak umožní kariérní růst toho posudkového lékaře v rámci jedné silné posudkové služby. Bude to více motivační i pro lékaře mladšího a středního věku, aby se stali posudkáři, protože budou mít před sebou možnost určitého kariérního postupu, platového růstu apod. Což mimochodem zůstane-li roztříštěna do úřadů práce, tak jaký tam má možnost kariérního růstu ten posudkový lékař? Je jeden ze dvou v průměru posudkových lékařů na okrese, a buď tam zůstane, nebo tam nezůstane. Ale v rámci posudkové služby se nikam neposune. Čili to je další důvod, proč to chceme změnit.

Za další, z hlediska kvality kompetentního rozhodování posudkové služby MPSV pod mým vedením poprvé uzavřelo dohody o spolupráci s Českou lékařskou společností J. E. Purkyně, se všemi odbornými společnostmi. My jsme jim zadali několik výzkumných grantů, takže mimochodem nové podoby vyhlášek, které se týkaly posuzování lékařského stavu např. u invalidních důchodů apod., nedělají úředníci MPSV od zeleného stolu, ale dělá to pro nás fakticky renomovaná Česká lékařská společnost. J. E. Purkyně, která pod sebou zastřešuje všechny odborné lékařské společnosti. Čili je to děláno skutečně na nejvyšší medicínské úrovni a my chceme velmi silně prohloubit tuto spolupráci těchto odborných společností, kdy tady pan senátor Dryml možná právem kritizoval některé konkrétní případy, kdy nebyl posudkovým lékařem respektován i třeba výrok medicínské kapacity, která byla předsedou některé z těchto odborných společností. To je samozřejmě špatný stav a právě proto jsme teď na základě těchto výzkumných grantů nesmírným způsobem prohloubili spolupráci s těmito odbornými společnostmi.

Další dotazy, které tady padaly, se týkaly některých dalších ustanovení, která bezprostředně nesouvisí s materií tohoto zákona. Ano, je skutečností, že my jsme použili tento návrh zákona jako nosič k některým legislativním upřesněním a opravám zákonů, které se týkaly především zákona o zaměstnanosti a zákona o hmotné nouzi, kde byly poslaneckými návrhy, a to chci zdůraznit, ne zrovna dobře prohlasovány třeba i přes nesouhlas ministra. To byly některé věci kolem poukázek, kolem elektronických platebních prostředků, kde určitě vedeni dobrými úmysly, tak nicméně legislativní zpracování bylo takové, že nebylo příliš kvalitní a přes nesouhlas předkladatele to prohlasovala PS. V tomto návrhu je to opravováno.

Znamená to, že toto ustanovení, ptala se na to třeba paní senátorka Müllerová, týká se to § 78 zákona o zaměstnanosti, vstoupí v účinnost 1. ledna 2009. Je tam rozložená účinnost, čili všechny tyto věci, které se týkají zákona o zaměstnanosti, zákona o hmotné nouzi, které jakoby opravují ty záležitosti, tak vstupují v účinnost od 1. ledna. Proto my tak naléháme, aby to bylo schváleno, protože se jedná právě o tato ustanovení a všechny ty věci kolem příspěvku pro zdravotně postižené apod., všechno to má účinnost od začátku nového roku.

Poslední věc, která tady zazněla, která se týkala projektu Národního úřadu pro zaměstnanost a sociální správu. Ano, my jsme pokročili velmi daleko v tomto projektu, my dokonce máme napsáno paragrafové znění zákona. Nicméně je skutečností, že se nám nepodařilo přesvědčit představitele krajů a obcí a měst ke spuštění tohoto projektu. Myslím si, že tady je prostor pro další politickou debatu. Mimochodem měla by to být opět debata vedená na bázi širšího politického spektra, širší politické shody, protože opět, my tady jako stát představujeme klientům, našim občanům, velmi nepřehledný systém. Protože občan v ČR některé sociální dávky čerpá přes ÚP, některé sociální dávky přes pověřené obce, a některé sociální dávky přes obce s rozšířenou působností.

Opět – jak se v tom má vyznat? On nerozlišuje mezi státní správou a samosprávou, ne vždy se pověřená obec kryje s obcí s rozšířenou působností. Mimochodem do konce letošního to bylo ještě jinak. V Praze, kde i dávky, které ve zbytku republiky občan čerpá přes ÚP, tady čerpal dávky státní sociální podpory u městské části. Čili je to velmi nepřehledný systém, kdy občana posíláme až na několik úřadů.

Opět když použiji příklad občana, který upadne do invalidity a současně se ocitne v existenčních problémech, tak on si invalidní důchod vyřizuje na ČSSZ resp. na okresní správě sociálního zabezpečení. Dávky hmotné nouze na pověřeném obecním úřadu, dávky sociální péče pro zdravotně postižené a případný příspěvek na péči na obci s rozšířenou působností. A dávky, které souvisí se státní sociální podporou např. příspěvek na bydlení, tak jde ještě na ÚP. A teď ho takto honíme po všech možných úřadech, aby dostal dávky, na které má třeba ze zákona nárok. Čili idea byla sjednotit to všechno pod jednu instituci.

Máme to připraveno a jsme připraveni diskutovat s širším politickým spektrem. Opět by to byl projekt, který by měl dosáhnout širší politické shody, právě abychom ty organizační změny nedělali každé volební období. A měl by přesáhnout rámec tohoto volebního období. V tomto volebním období už to prostě stihnout nejde. Je konec roku 2008, nicméně diskuse, zda jít tímto směrem, by podle mého názoru byla naprosto legitimní a pokud by se v následujícím volebním období politické spektrum rozhodlo, bez ohledu na politizaci toho problému jít tímto směrem, tak jak jsem již řekl, je tady odpracován velký kus práce včetně paragrafového znění příslušného zákona.

To je asi vše, co jsem chtěl odpovědět v rámci dotazů, které tady padly. Chtěl bych opravdu zdůraznit fakt, že ty věci, které opravujeme u hmotné nouze, zákona o zaměstnanosti apod., jsou účinné od 1. ledna.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane ministře, slovo má pan senátor Čáslava jako zpravodaj garančního výboru.

Senátor Pavel Čáslava: Vážené kolegyně, vážení kolegové, v obecné rozpravě vystoupili senátoři a senátorky Dryml, Palečková, Nenutil, Müllerová, Kubera a Štěch. Jejich příspěvky se týkaly organizace a provádění posudkové služby, kvality posuzování, problémů kolem půjčování lékařské dokumentace, dále se týkaly záležitosti věcného plnění dávek v hmotné nouzi a v širším záběru se týkaly také reformy veřejné správy.

Žádný z vystupujících nepodal návrh na usnesení.

Jestli dovolíte, přečtu vám jediný návrh, který zazněl, a to bylo usnesení výboru pro zdravotnictví a sociální politiku:

6. usnesení výboru pro zdravotnictví a sociální politiku ze 2. schůze, konané dne 10. prosince 2008 k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony.

Po odůvodnění zástupce předkladatele, náměstka ministra práce a sociálních věcí MUDr. Mariána Hoška, zpravodajské zprávě senátora Pavla Čáslavy a po rozpravě výbor:

I.? Doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

II.? Určuje zpravodajem výboru pro jednání o návrhu zákona na schůzi Senátu senátora Pavla Čáslavu.

Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. A je před námi jediný úkol, a to hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování ukončeno. Registrováno 73, kvórum 37, pro 42, proti 19.

Návrh byl schválen.

A než přistoupíme k dalšímu bodu, přihlásil se předseda klubu ODS senátor Jiří Stříteský.

Senátor Jiří Stříteský: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, byl jsem po projednání s ministryní obrany paní Vlastou Parkanovou požádán, abych projednal zde s tímto slovutným shromážděním pevné zařazení projednávání senátního tisku č. 340 dnes na 17.00 hodinu. Je to z důvodu vysokého pracovního zaneprázdnění paní ministryně.

A když už jsem u řečnického pultu, chtěl jsem požádat o další pevné zařazení, a to senátního tisku č. 1 – Petice za odstranění nerovnosti v úrovni platů provozních a správních zaměstnanců ve školství – zítra na 9.00 hodin z důvodu, že zástupce petentů je z obrovské dálky a musí na naše jednání přijet.

Prosím tedy, aby tyto dva body byly pevně zařazeny. Děkuji vám za pochopení.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Je to procedurální návrh, nechám o něm neprodleně hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, jak zazněl, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 25 o procedurálním návrhu. Registrováno 70, kvórum 36, pro 47, proti 7. Návrh byl schválen.

Pokračujeme dalším bodem a vystřídáme se v řízení schůze. (Řízení schůze se ujímá místopředseda Senátu Jiří Šneberger.)

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Hezké dopoledne, kolegyně a kolegové. Dalším bodem je

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky

Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 188 o práci v odvětví rybolovu

a Doporučení Mezinárodní organizace práce č. 199 o práci v odvětví rybolovu spolu se stanoviskem vlády k nim k informaci

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 304a uvede jej ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Petr Nečas: Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dámy a pánové, vzhledem k povaze předloženého materiálu mi dovolte maximální stručnost.

Povinnost vlády předložit tento dokument plyne z Ústavy Mezinárodní organizace práce, která ukládá každému členskému státu do jednoho roku od přijetí příslušné Úmluvy nebo Doporučení předložit tento příslušný dokument Parlamentu dané země se stanoviskem vlády a návrhem k dalšímu postupu.

Vzhledem k tomu, že tato Úmluva a toto Doporučení se týkají oblasti rybolovu na širých mořích, ústích velkých řek a na velkých vnitrozemských jezerech, tak jistě není překvapivé, že vláda v květnu letošního roku rozhodla, že předložení návrhu na ratifikaci této Úmluvy není v současnosti účelné. Česká republika není rybářskou mořskou velmocí a nehodlá se jí ani stát. Čili toto stanovisko vlády není překvapivé. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane ministře. Návrh projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 304/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jirsa.

Garančním výborem je výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 304/1. Zpravodajkou výboru jej paní senátorka Božena Sekaninová, kterou žádám, aby nás seznámila se zpravodajskou zprávou. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Božena Sekaninová: Vážený pane místopředsedo, pane ministře, vážené kolegyně a kolegové.

Úmluva i Doporučení jsou svým obsahem primárně zaměřeny na komerční lodní rybolov, typicky provozovaný na širém moři. Na území České republiky se lze s užitím formy rybolovu, na které jsou přijaté instrumenty zaměřeny, setkat jen zcela výjimečně, přičemž námořní rybolov je na lodích plujících pod českou vlajkou výslovně zakázán.

Z uvedeného důvodu přijala vláda na svém zasedání usnesení spolu se stanoviskem, že předložení návrhu na ratifikaci Úmluvy není v současnosti účelné.

Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku projednal tento vládní návrh a doporučuje Senátu Parlamentu ČR vzít na vědomí stanovisko vlády k instrumentům Mezinárodní organizace práce přijatým na 96. zasedání Mezinárodní konference práce v roce 2007. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, paní senátorko, posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů.

Požádám pana senátora Tomáše Jirsu, jestli chce vystoupit, aby nám sdělil stanovisko zahraničního výboru. Chce vystoupit, prosím.

Senátor Tomáš Jirsa: Pane předsedající, dámy a pánové, vystupuji zde hlavně proto, že už jsem vstával dneska v 6.00 hodin, byl jsem tady v půl osmé, abych nerozčílil pana předsedajícího, abych byl na svém místě a mohl přednést svou zpravodajskou zprávu.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Výtečně, děkuji.

Senátor Tomáš Jirsa: Děkuji. Byl jsem určen zpravodajem výboru, protože bydlím v Hluboké nad Vltavou, kde máme rybnikářství, takže mám k tomuto tématu nejblíže, a ztotožňuji se se zpravodajkou garančního výboru.

I náš výbor doporučuje Senátu vzít na vědomí stanovisko vlády, které v podstatě říká, že tuto ratifikaci zatím není účelné provádět.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já také děkuji. V tuto chvíli otevírám rozpravu. Do rozpravy se nikdo nehlásí, končím tedy rozpravu.

Pan ministr se asi nebude vyjadřovat k něčemu, co neproběhlo, paní zpravodajka také ne.

Nicméně mi teď dovolte, abych vám řekl, že jste mě postavili do docela nepříjemné situace, protože náš jednací řád neumožňuje brát na vědomí stanovisko vlády, on musí buď návrh smlouvy odročit, může ho vrátit výborům, může ho také neschválit, vrátit anebo ratifikovat. Nějaké „vzít na vědomí“ bohužel v jednacím řádu nemáme.

Pokud mi, paní garanční zpravodajko, poradíte, jak z tohohle ven, a měla byste to udělat, protože jste garanční zpravodajka, tak vám budu vděčen.

Senátorka Božena Sekaninová: Já bych doporučila vyjádřit souhlas se stanoviskem vlády k instrumentům Mezinárodní organizace práce přijatým na 96. zasedání Mezinárodní konference práce v roce 2007.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Paní zpravodajko, já vám přečtu, co je v jednacím řádu.

My mezinárodní smlouvu buď můžeme vrátit, nebo dát ji k posouzení Ústavnímu soudu, jestli je v souladu s ústavním pořádkem, nebo ji můžeme vrátit výborům k novému projednání, nebo můžeme dát návrh na odročení anebo ji můžeme ratifikovat nebo neratifikovat, podle toho, jestli schválíme ratifikaci.

Jiný způsob projednání mezinárodní smlouvy náš jednací řád nezná. (Krátká porada předsedajícího s garanční zpravodajkou.)

Nakonec jsme si to vyjasnili. Ona to je informace, to není ratifikace nebo neratifikace, to je pouze smlouva k informaci, pak samozřejmě se dá hlasovat o vašem stanovisku. Já se omlouvám. My smlouvu neratifikujeme, máme pouze informaci vlády k této smlouvě.

Senátorka Božena Sekaninová: Bereme tedy na vědomí stanovisko vlády.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji vám, vyjasnili jsme si to, vše dopadlo dobře.

Svolám znělkou nepřítomné senátorky a senátory do sálu a budeme hlasovat o stanovisku, které nám přednesla garanční zpravodajka.

Kolegyně a kolegové, budeme hlasovat o návrhu tak, jak nám přednesla garanční zpravodajka.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 26 se z 60 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 31 se pro vyslovilo 56, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Dalším bodem je

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky

k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouva mezi vládou České republiky

a vládou Francouzské republiky o výměně údajů a spolupráci

v oblasti pojistného a při potírání zneužívání dávek sociálního zabezpečení,

podepsaná v Chantilly dne 11. července 2008.

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 307a uvede jej ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas, kterému uděluji slovo. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Petr Nečas: Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři, dámy a pánové. Dokument, který máte před sebou, obsahuje smlouvu o výměně údajů mezi Českou republikou a Francií v sociální oblasti.

V rámci mezinárodních vztahů České republiky jde po věcné stránce o nový typ smluvního dokumentu. Hlavním cílem smlouvy je nastavení pravidel spolupráce smluvních stran tak, aby bylo možné v co největší míře zabránit případnému zneužívání sociálních dávek migrujícími osobami a neplacení pojistného, případně zajistit jeho vymáhání. Je naším záměrem co nejvíce předcházet situacím, kdy osoba v jednom státě pracuje a ve druhém pobírá např. dávky sociální pomoci.

Z hlediska obsahu smlouvy bych rád stručně zmínil pouze několik bodů. Jejich cílem je doplnit již platné komunitární předpisy tam, kde je jejich úprava nedostatečná, např. v oblasti výběru pojistného, doručování písemností, uznávání a výkonu rozhodnutí. Významná je rovněž možnost ověřovat skutečnosti rozhodující pro přiznání dávek, např. příjmy, návštěvu školy apod.

Přestože Francie z hlediska počtu tam působících českých pracovníků nepatří k nejvýznamnějším destinacím, považuji sjednání smlouvy za velmi významné a věřím, že nám její aplikace přinese řadu cenných zkušeností. Oba výbory, které smlouvu projednávaly, ji doporučily ke schválení. A proto si dovoluji navrhnout Senátu a požádat ho o to, aby vyslovil s předloženým návrhem souhlas.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane ministře. Návrh projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 307/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jiří Pospíšil.

Garančním výborem je výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 307/1. Zpravodajkou výboru je jako v předešlém případě paní senátorka Božena Sekaninová. Seznamte nás, prosím, se zpravodajskou zprávou.

Senátorka Božena Sekaninová: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové. Tato smlouva vychází z potřeby vytvoření právního základu k mezinárodní výměně údajů o migrujících pracovnících, aby tito nebyli ve srovnání s domácími pracovníky zvýhodněni nedostatečnou možností ověřování všech relevantních informací.

Cílem smlouvy je doplnit již platné komunitární předpisy, umožnit a stanovit mechanismus pro vzájemné ověřování relevantních skutečností nastalých ve druhém smluvním státě, včetně předávání zjištěných informací v případech nelegálního zaměstnávání a přezkoumávání podmínek pro přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi a sociální péče.

Tento vládní návrh projednal výbor pro zdravotnictví a sociální politiku a doporučuje Senátu Parlamentu ČR dát souhlas k ratifikaci. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, paní senátorko. Požádám, jestli chce přednést zpravodajskou zprávu i zpravodaj výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pan senátor Jiří Pospíšil. Chce. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, pane ministře, pokusím se být co nejstručnější.

Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost též doporučuje Senátu Parlamentu ČR souhlasit s ratifikací této smlouvy. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Otevírám rozpravu k tomuto bodu. Do rozpravy se nikdo nehlásí, končím tedy rozpravu. Nebudu žádat ani pana ministra, ani paní zpravodajku, přivolám nepřítomné senátorky a senátory do sálu a budeme hlasovat.

Kolegyně a kolegové, budeme dávat souhlas k ratifikaci. Aktuálně je přítomno 53 senátorek a senátorů, kvórum je 27.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 27 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvórum 28 pro vyslovilo 42, nikdo nebyl proti. Návrh byl přijat.

Dalším bodem je

Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě,

Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: – Obnovený závazek pro sociální Evropu: posílení otevřené metody koordinace v oblasti sociální ochrany a sociálního začlenění

Návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. K 120/06. Stanovisko vlády a shrnutí vám byla rozdána jako senátní tisky č. K 120/06/01 a č. K 120/06/02. Prosím pana ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase jako v předchozích případech, aby nás seznámil s tímto materiálem. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Petr Nečas: Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dámy a pánové. Předkládané sdělení Obnovený závazek pro sociální Evropu: posílení otevřené metody koordinace v oblasti sociální ochrany a sociálního začlenění je součástí souboru dokumentů k tzv. obnovené sociální agendě, který Evropská komise představila v červenci letošního roku.

Otevřená metoda koordinace je v oblasti sociální ochrany a sociálního začlenění v EU využívána od roku 2000. Jejím principem je dohoda členských států na společných cílech a způsobech jejich realizace, výměna informací a příkladů dobré praxe v existujících osvědčených politických přístupech v oblasti sociální ochrany a sociálního začleňování, reformy důchodových systémů a zdravotní a dlouhodobé péče.

Sdělení navrhuje posílit otevřenou metodu koordinace v sociální ochraně a sociálním začleňování zkvalitněním a zefektivněním jejich pracovních metod a nástrojů, které jsou využívány v rámci Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost. Jedná se zejména o stanovování kvantifikovaných cílů, zintenzivnění monitorování dosaženého pokroku, zlepšení komunikace a šíření výsledků, integraci sociální problematiky do dalších unijních politik, posílení horizontální koordinace mezi referenčními oblastmi politik, zdokonalování nástrojů analýzy a maximální využívání vzájemného poznávání prostřednictvím specifických seminářů.

Česká republika bere předkládané sdělení na vědomí a vítá ho jako příspěvek do diskuse o budoucím vývoji otevřené metody koordinace v oblasti sociální ochrany a sociálního začleňování. Dle České republiky lze otevřenou metodu koordinace hodnotit vcelku pozitivně, i když nelze její roli a význam přeceňovat. Česká republika podporuje výměnu zkušeností a dobré praxe a vzájemného poznávání, ale další posilování otevřené metody koordinace, zejména pak stanovování společných cílů na evropské úrovni, zintenzivnění monitoringu, zavádění společně stanovovaných měřících nástrojů, jako jsou statistiky, indikátory a metody benchmarkingu, však ČR nevnímá jako potřebné a nezbytné, i když chápe snahu Evropské komise o větší horizontální koordinaci, neboť problematiky chudoby, sociálního vyloučení, reformy důchodových systémů a zdravotní a dlouhodobé péče nestojí osamoceně, ale prolínají se s dalšími politikami jak v oblasti vzdělávání, dopravy, kultury, atd.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane ministře. Výborem, který se zabýval tímto tiskem, je výbor pro záležitosti EU. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. K 120/06/03. Zpravodajem výboru je pan senátor Luděk Sefzig, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Luděk Sefzig: Děkuji za slovo, pane předsedající. Hezké dopoledne, vážené dámy a pánové.

Než vás seznámím za našeho bývalého člena kolegu senátora Jílka s naším usnesením a s tím, co doporučujeme plénu Senátu, abyste přijali, tak mi dovolte jen několik vět, které se této otevřené metody koordinace týkají.

Jedná se o praktický nástroj, ale nástroj, který není, jak naznačil už pan místopředseda vlády, úplně přesně vymezen. A proto i náš výbor se zabýval tímto tiskem poměrně podrobně, protože si uvědomujeme, že jde o novou metodu určité koordinace politik, která v oblasti některých politik, jako je třeba ta sociální politika, může být přínosná, ale na druhou stranu také může nést určitá rizika, kdy dochází k rozhodování na vysoké úrovni, aniž by se respektovaly některé varianty a některá specifika v jednotlivých členských státech.

Velkou nevýhodou tohoto nástroje otevřené metody koordinace je to, že nemá žádný právní rámec, že se dokonce může prolamovat i do oblastí, které by měly být chráněny principem subsidiarity. I tato nebezpečí mohou přinášet. Jenom pro příklad vám mohu uvést jedno takové nařízení, které jste možná zaznamenali v minulosti. A to bylo nařízení, které říkalo, že optimální je mít 30 % dětí v jeslích.

To samozřejmě se zcela vymyká, a my jsme měli to neštěstí, že jsme zažili období, kdy děti v jeslích byly tak napůl z donucení, protože naše jednotky musely pracovat, i když jsme věděli, že ideálním prostředím pro to nejmenší dítě nejsou jesle, ale že je to nepochybně rodina a že jsou to rodiče.

I taková nařízení vznikají. Nemají sice okamžitou právní vymahatelnost. To je druhé riziko otevřené metody koordinace, že jsou stanovovány takové neprávní nástroje – žebříčky, řekl bych tabule cti. A tam jsou uveřejňovány země, které dosahují cílů, které jsou stanoveny, ty benchmarkingy jsou stanoveny právě také často z pohledu některých oblastí a možná některých zemí, zkušeností některých zemí, protože o nich většinou hlasuje kvalifikovanou většinou.

Proto jsme velice zneklidněni jako zástupci lidu s mandátem v jednotlivých parlamentních komorách, a proto také zdviháme prst, pokud se hovoří o otevřené metodě koordinace, protože nemá právní rámec, nemá hranice a i ten benchmarking je stanovován nepříliš demokratickou metodou.

Jestli máme snižovat demokratický deficit, tedy být co nejblíže mínění našich občanů, tak otevřená metoda koordinace nemusí být tím nejsprávnějším nástrojem, má svoje rizika. Na druhou stranu je to praktický způsob, jak seznámit s výsledky, eventuálně i s úspěšnými výsledky v jedné zemi a možná výsledky, které jsou hodné následování. Nicméně každý národní parlament by měl zhodnotit, zdali pro jeho občany je tento postup a tento best practices, tedy ten dobrý příklad, je vůbec možný a ten nejvhodnější.

Jenom pro vaši informaci jsem si tady vyškrtl několik zajímavých poznatků, že z těchto důvodů např. Německá spolková rada opakovaně i největší spolkové země Bavorsko a Severní Porýní – Vestfálsko kritizovaly otevřenou metodu koordinace. Podle nich jde o centralizační snahy poskytující kompetence společenství mimo smluvní zmocnění, mimo primární právo.

Dokonce někteří hovoří o plíživé harmonizaci. To nebyl náš prezident, takto hovořila Německá spolková rada.

Podobně i Evropský parlament v roce 2002 a 2007 vyjádřil obavy z rozšiřování otevřené metody koordinace a kritizoval ji právě z nedostatečné demokratické kontroly.

Z toho důvodu naše usnesení zní – já je za chviličku přečtu – tak, že za prvé bereme na vědomí otevřenou metodu koordinace jako zásadně dobrovolný proces vzájemné výměny informací a příkladů dobré praxe s těžištěm na mezivládní úrovni, za druhé vyslovujeme politování nad dosavadní nízkou mírou transparentnosti a nedostatkem demokratické kontroly, zejména pak nad marginální rolí národních parlamentů v procesu otevřené metody koordinace. Vyzýváme k debatě na národní i evropské úrovni o možnostech intenzivnějšího zapojení národních parlamentů v tomto procesu, o revizi otevřené metody koordinace zaměřené na zvýšení transparentnosti, otevřenosti a účasti všech relevantních aktérů. A za třetí podporujeme pozici vlády, v níž nicméně postrádá zmínku o nedostatku demokratické legitimity předmětné metody.

Také žádáme vládu, aby nás informovala, jakým způsobem toto stanovisko zohlednila a žádáme ji také, aby nás informovala o dalším vývoji projednávání.

Na závěr bych doporučil, abychom pověřili našeho předsedu pana senátora Přemysla Sobotku, aby toto usnesení sdělil Evropské komisi.

Děkuji vám a doufám, že podpoříte usnesení výboru.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Otevírám rozpravu k tomuto bodu. Do rozpravy se hlásí paní senátorka Alena Gajdůšková. Paní místopředsedkyně, prosím, máte slovo.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové. Protože se ve sdělení, které nyní projednáváme, jedná o metodu, kterou pracuje celá EU a kterou by měla pracovat do budoucna a nastavuje se tato metoda, tak považuji za nutné přece jenom k tomu pár slov říci.

Myslím si, že je důležité, abychom se tím zabývali a nebrali to pouze jako formální záležitost. Protože v nadcházející době se budeme muset zabývat těmito věcmi, budeme se s nimi potkávat v nejrůznějších oblastech, resp. v celém ranku sociálních věcí.

Dovolím si přečíst shrnutí celé problematiky kolem otevřené metody koordinace. Pan ministr tady o tom mluvil, ale já si myslím, že je potřeba říci to skutečně v celém rámci. Sdělení je součástí rozsáhlého souboru opatření nedávno přijatých komisí, pro něž se vžil název sociální balíček.

Otevřená metoda koordinace byla zavedena v roce 2000 jako dobrovolný proces sebehodnocení, který má doplňovat rozsáhlý soubor právních předpisů, finančních nástrojů a koordinačních procesů, zejména souvisejících s lisabonskou strategií, podporujících sociální soudržnost a solidaritu v rámci EU.

Principem sociální otevřené metody koordinace je dohoda členských států na společných cílech a způsobech jejich realizace, výměna informací a příkladů dobré praxe v existujících osvědčených politických přístupech v následujících oblastech: sociální ochrana a sociální začleňování, reforma důchodových systémů a zdravotní a dlouhodobá péče.

Sdělení navrhuje posílit otevřenou metodu koordinace ve smyslu zdokonalení jejích pracovních metod, to je posílit především jejich analytické nástroje, posílit jejich součinnost dalšími politikami, zvýšit odpovědnost za plnění vytyčených cílů v členských státech prostřednictvím vzájemného hodnocení, vzájemného učení a zapojování všech příslušných zúčastněných aktérů.

Znovu zdůrazňuji, princip otevřené metody koordinace je dobrovolnost aktérů. Dohoda členských států na společných cílech a způsobech jejich realizace. Výměna informací a případů dobré praxe.

Jsem přesvědčena o tom, že toto bychom měli přivítat a ze všech sil podporovat. Nebo si skutečně myslíme, že nemáme co zlepšovat?

Já jsem přesvědčena o tom, že naši občané si toto určitě nemyslí, a zvláště ne v sociální oblasti.

Tam, kde jsme jako Česká republika dobří, kde se skutečně máme čím chlubit, což je třeba prozatím stále nízké procento lidí pod hranicí chudoby, tam bychom měli být ochotni se s našimi zkušenostmi s ostatními členskými zeměmi podělit a přispět tak k tomu, aby v celé Evropě se těchto ukazatelů a standardů mohlo dosáhnout.

Já bych jako proaktivní a sebevědomé viděla, aby naše návrhy směřující k evropským tiskům byly proaktivní, abychom se snažili spíše věci navrhovat než kritizovat. Jestliže nám vadí, tak jak to bylo v původním návrhu usnesení výboru pro záležitosti v Evropě, nízká nebo marginální role národních parlamentů, pak je to pláč sice hezký, ale na špatném hrobě. Naši předci byli moudří, protože říkali, že je potřebné si nejdříve zamést před vlastním prahem.

Tak jak je otevřená metoda koordinace již aplikována od roku 2000, a tak jak se navrhuje její zkvalitnění, jedná se o evoluční proces. Tato metoda hlavně předpokládá nejenom dobrovolnost zapojení, ale také to, že členské státy se zapojí, že budou aktivní v aplikaci cílů a dosahování hlavně těchto cílů tak, aby zajistily i svým občanům alespoň ty minimální standardy, kterými vždycky dohodnuté cíle jsou. Tak, aby všichni občané v EU měli stejná práva a stejné standardy.

My máme mnoho možností, jak se podílet na tvorbě evropských rámců. Jsem hluboce přesvědčena o tom, že by naše stanoviska měla být vždycky taková, abychom řekli, co chceme, nikoli abychom říkali, co nechceme. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji paní místopředsedkyni. Nikdo další do rozpravy přihlášen není, končím tedy rozpravu. Požádám pana ministra, jestli se chce vyjádřit k průběhu rozpravy. Ne. Pan garanční zpravodaj? Také ne. Přivolám nepřítomné kolegy a kolegyně do sálu, budeme hlasovat o usnesení, tak jak je navrhl zpravodaj garančního výboru pan senátor Sefzig.

Kolegyně a kolegové, zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 28 se z 61 přítomných senátorů a senátorek při kvóru 31 pro vyslovilo 48, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Dalším bodem je

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 353a já požádám pana ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, aby nás seznámil s návrhem zákona. Prosím, pane ministře Pospíšile, máte slovo.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Dobrý den, dámy a pánové, pane předsedající. Dovolte mi, abych stručně odůvodnil novelu trestního řádu, kterou dnes projednáváte, která, předpokládám, vyvolá velkou diskusi. Předem však říkám, a je dobré si to uvědomit, že mediálně atraktivní a asi i k diskusi vděčná, nebo vděčná k diskusi, je ta část, která nebyla původně součástí vládního návrhu.

Byla dočtena při projednávání v ÚPV PS. Já to říkám ne z toho důvodu, že bych se chtěl od ní distancovat, sám jsem hlasoval pro toto doplnění, ale říkám to z toho důvodu, že v případě, že se rozhodnete procesně postupovat formou nepodpory, tak jen doufám, že – jak se říká – se s vaničkou nevylije i dítě a že tedy celý návrh nespadne.

Nicméně já jsem připraven zde obhajovat jak původní vládní návrh, za kterým si plně stojím, tak i ten návrh, který byl načten následně na ÚPV a byl drtivou většinou schválen v Poslanecké sněmovně.

Ale nejprve k tomu, co zde primárně budu obhajovat a co jsem předložil do vlády a pak následně do Parlamentu. To je ta část trestního řádu, která se týká ochrany oběti.

Obecně ministerstvo spravedlnosti v tomto volebním období se snaží posílit postavení obětí trestních činů. Rozšiřujeme jejich procesní práva, například možnost využít opravné prostředky, snažíme se zvýšit šanci na získání odškodnění v rámci adhezního řízení a mimo jiné také chceme zajistit také obětem trestných činů dostatečný – v uvozovkách – komfort z hlediska mediální prezentace trestní kauzy, ve které se oběť jako taková nevinně ocitla. Problémem je, a je to zkrátka problém všude na světě, a je to problém filozofický, nakolik má být informace o oběti, to znamená její identifikace, zveřejněná v médiích, ve sdělovacích prostředcích. Je to věc, na kterou samozřejmě lze mít různý názor. Na jedné straně budeme vnímat právo na svobodu projevu, právo na svobodu slova. Na druhou stranu pomyslných vah, na misku pomyslných vah musíme zkrátka a dobře dávat právo dotyčného, který se stal proti své vůli obětí trestného činu, jeho právo na ochranu soukromí. Zvážíme-li tyto dva momenty, právo svobody projevu, nebo svoboda projevu a na druhou stranu dáme-li na misky vah právo na ochranu soukromí oběti trestného činu, pak dojdeme k závěru, že je třeba určitým způsobem upravit zveřejňování informací o obětech trestných činů, stanovit taková pravidla, která se pokusí alespoň částečně najít jistý modus vivendi, jisté vyvážení mezi těmito dvěma ústavními zásadami.

Je tedy před vámi návrh, který v zásadě přinášel pravidla do toho, co a jak se má zveřejňovat o obětech trestných činů. Podle mého názoru není obvyklé v právních řádech v Evropě i v jiných zemích, které se snaží budovat demokratický právní stát, aby informace o obětech trestných činů nepodléhaly žádné právní regulaci a v zásadě o obětech trestných činů mohlo být zveřejňováno cokoliv. To je zkrátka výjimečné v demokratických právních státech. Česká republika tuto úpravu nemá, a proto tedy tento návrh byl předložen. Byl postaven na kompromisu, v rovině, chránit řekněme ty oběti trestných činů, kde zveřejnění informací může mít zvláště dehonestující, difamující charakter a samotné zveřejnění informací o obětech trestných činů bývá tak pro oběť trestných činů druhou tak říkajíc druhou ránou do zad, druhým faktickým trestem.

Proto je zde návrh, který v zásadě omezuje zveřejňování informací u osob mladších 18 let, kde zkrátka nevhodné, neetické, nekorektní zveřejnění informací může takovouto osobu dlouhodobě poškodit a může mít vliv na její další psychický vývoj. Dále pak je v zákoně omezeno zveřejňování informací o obětech trestných činů, které mají – v uvozovkách – tak říkajíc osobní, intimní charakter, použijí-li tento neprávní, laický termín. Já myslím, že dostatečně vystihuje, o co jde. Je-li zkrátka obětí trestného činu oběť trestného činu znásilnění, nebo jde-li o oběť trestného činu ublížení na zdraví, pokusu o vraždu, či o takovouto formu trestných činů, tak každý cítíme, že dotyčnému nebo dotyčné asi není příjemné, pokud jsou informace o její osobě, a pak řekněme detaily z průběhu útoku na tuto osobu, zveřejňovány v médiích.

Něco jiného je, pokud je obětí trestného činu někdo, kde je veřejný zájem na tom, aby ta informace byla zveřejněna. I na to zákon myslí.

To znamená, bude-li někdo obětí trestného činu únosu, to znamená, bude unesen, a bude po něm vyhlášeno pátrání, tak je zde větička o veřejném zájmu, kdy o dotyčném budou veškeré informace zveřejněny, právě proto, aby občanská veřejnost mohla přispět k nalezení např. uneseného dítěte nebo obecně unesené osoby.

Konstatuji, že korekce zveřejňování informací o obětech trestných činů je za prvé v zákoně jasně dána tzv. veřejným zájmem, jako příklad uvádím únos dotyčného, kdy veřejnost pátrá po jeho nalezení, samozřejmě vedle orgánů státu. Dále pak ta korekce je dána tím, že u dospělých osob, které jsou obětí trestných činů, je jasně vymezeno, na které trestné činy se tato ochrana vztahuje. Jsou to právě trestné činy typu znásilnění, pohlavní zneužívání, kuplířství, trestné činy proti životu a zdraví. Je-li někdo obětí podvodu, obětí krádeže nebo obětí úvěrového podvodu, tak každý asi cítíme, že zde ochrana před zveřejněním z pohledu toho, že by zveřejnění mohlo mít difamující účinky na oběti trestných činů, není. To znamená, že ochrana obětí trestných činů, které jsou starší 18 let, není generelní, vztahuje se pouze na ty trestné činy, které zákon označuje. Příklady jsem uvedl, znásilnění, pohlavní znásilnění, kuplířství, atd. Samozřejmě oběť trestných činů může souhlasit s tím, je to na její vůli, že informace o ní budou zveřejněny. To znamená, není zakázáno nikomu, aby svůj „příběh“ do médií poskytl. Bude-li zde někdo, kdo byl obětí znásilnění a rozhodne-li se dobrovolně, že chce – aby se předešlo obdobnému případu – vypovídat před médii, pak samozřejmě toto právo má. Je to jeho právo. Ale není povinnost podrobit se mediální masáži, pokud dotyčná nebude chtít.

Vidíte tady, že jsme se snažili najít kompromis, vyvážit na dvou miskách vah právo na ochranu soukromí na jedné straně u obětí trestných činů, na druhé straně svobodu projevu. Nemusí se vám to zkrátka líbit, ale věřte, a vycházím i z vlastní praxe, že pro některé oběti trestných činů bývá samotné nešetrné mediální zveřejnění jejich kauzy tak radikálním zásahem, že se to často blíží k samotnému útoku, který byl proti nim proveden.

To je varianta a návrh, který budu obhajovat. Bavme se klidně o detailech tohoto návrhu, ale všichni asi cítíme, že zde je jakási forma regulace správná, je spravedlivá a přináší občanům ČR, kteří se bohužel stanou obětí trestných činů, jistý právní komfort a ochranu, kterou by jim stát měl podle mého názoru zajistit.

V průběhu projednávání návrhu v Poslanecké sněmovně došlo k rozšíření zákona, novely trestního řádu o další ustanovení, které přímo nesouvisí s ochranou obětí trestných činů, což byla původní úvaha, proč jsme návrh předkládali. Do návrhu byly načteny další pasáže, které se týkají všeobecného zákazu zveřejnění informací umožňujících zjištění totožnosti osoby, pokud je taková informace obsažená v záznamu odposlechu a nebyla-li použita jako důkaz v řízení před soudem. Tady je, prosím, klíčové to, co je v médiích trošku opomíjeno, že jde o takový záznam odposlechu, který nebyl použit jako důkaz v řízení před soudem. Jde tedy o informace, které by se v zásadě legální formou neměly dostat na veřejnost, protože orgány činné v trestním řízení je vyhodnotily jako nepotřebné pro hlavní líčení u soudu, nebyly tedy předloženy soudu jako důkaz a měly být fakticky buď skartovány, nebo archivovány dle příslušných právních předpisů. Přesto však unikly, byly mediálně zveřejněny a Poslanecká sněmovna, konkrétně ÚPV, navrhuje, aby se na toto takto reagovalo. To znamená, aby vedle sankce příslušných orgánů činných v trestním řízení, byl takto sankciován i ten, kdo takovéto informace zveřejní. Za porušení takovéhoto zákazu je možno uložit pokutu do 5 let, případně pokud té osobě je způsobena vážná újma na právech, to znamená, je to kvalifikovaná skutková podstata, přichází v úvahu i trestní postih.

Tolik tedy, dámy a pánové, to, co bylo doplněno v ÚPV. ÚPV doplnil ještě jednu věc, která je samozřejmě také k diskusi, že orgánům činným v trestním řízení je v průběhu přípravného řízení zakázáno zveřejňovat aktivní informace z trestního řízení umožňující zjištění totožnosti nejen poškozeného, ale i podezřelého a obviněného, zúčastněné osoby a svědka. To je věc, která – jak jsem následně vnímal z médií – vyvolala diskusi, vyvolala konstataci, že novela chrání i pachatele trestné činnosti. Já nechci obhajovat to, co jsem předložil, ale uvedu pouze pro upřesnění: Pokud ctíme presumpci neviny – a já bohužel mám pocit, že v České republice je toto pravidlo je velmi často prolamováno, bohužel velmi často. To je velký problém české trestní politiky a českého trestního práva, je-li na někoho podáno trestní oznámení, a víme, jak často se zneužívá tento institut, tak se má za to ve veřejnosti, že dotyčný určitě něco spáchal, podle českého hesla „na každém šprochu je pravdy trochu“, bohužel to tak je. Ústavně-právní výbor veden snahou ochránit toho, kdo je obviněn, ale není ještě odsouzen a má pro něj platit ústavní zásada presumpce neviny, došel k závěru, že informace v přípravném řízení – zdůrazňuji, nikoliv v samotném hlavním líčení – o obviněném či podezřelém nemají být zveřejňovány. Opět je to na vašem posouzení, zda se k této úpravě přikloníte. Já však konstatuji, že tato úprava má svoji logiku, přistoupíme-li na tezi, že v přípravném řízení je dotyčný buď podezřelý, nebo obviněný, ale v žádném případě není odsouzený. Platí pro něj princip presumpce neviny, je to stále nevinný člověk a je otázkou, zda má být o něm aktivně v médiích zveřejňováno, že je zde výrazně podezření ze spáchání trestného činu, dojdeme-li k závěru, že bohužel často je zveřejňováno, že spáchal určitý trestný čin. A ten kondicionál, že by mohl spáchat trestný čin, nebo že je podezřelý z trestného činu, bohužel často v médiích zveřejňován není. Teď to neříkám kvůli některým politickým kauzám, absolutně to s tím nesouvisí, ale je faktem, že tato ochrany by asi za úvahu stála, hlavně pro běžné občany, protože rozlišování presumpce neviny, obviněného a odsouzeného zde nemá dostatečnou kvalitu a dostatečnou relevanci.

Dámy a pánové, pokusil jsem se stručně představit to, co obsahuje novela trestního řádu. Prosím, abyste ji diskutovali, projednali. Chci konstatovat, že všechny části mají svou logiku, mají svůj důvod, proč byly, třeba i v průběhu legislativního procesu, ústavně-právním výborem do zákona doplněny. Prosím vás, abyste zvážili to, které z ústavních práv má být jakou formou chráněno. Protože všechny tři případy, jak ochrana obětí, tak řekněme ochrana obviněných, tak otázka odposlechů, jsou v zásadě o tom najít jakýsi kompromis mezi ústavně zaručenými právy, na jedné straně, když to zjednoduším, ústavně zaručeným právem na soukromí, a na druhé straně zaručeným ústavním právem na svobodu projevu. Zde je návrh, který určitým kompromisem podle mého názoru je, ale vnímám, že každý to může cítit subjektivně jinak a předpokládám, že o tomto povedeme dále diskusi. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane ministře. Návrh zákona projednala stálá komise pro sdělovací prostředky a přijala stanovisko, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 353/2. Zpravodajem byl určen pan senátor Jiří Oberfalzer. Dále návrh zákona projednala Stálá komise Senátu pro ochranu soukromí a přijala stanovisko, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 353/3. Zpravodajkou byla určena paní senátorka Jana Juřenčáková. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ÚPV, který přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk 353/1. Zpravodajem výboru je senátor Jiří Oberfalzer, kterého požádám o zpravodajskou zprávu. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Oberfalzer: Děkuji. Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, já bych chtěl v úvodu říci, protože jsem byl v roli zpravodaje jak v ÚPV, tak ve Stálé komisi Senátu pro sdělovací prostředky, že zpravodajskou zprávu za tyto dva orgány sdružím. Myslím, že nemá význam, abych jakýmkoliv způsobem rozšiřoval výklad obsahu této předlohy, který tady podal pan ministr velmi podrobně. Zmínil se i o kontroverzních částech tohoto návrhu, které byly přičiněny do původní předlohy v průběhu projednávání v Poslanecké sněmovně.

Víte, že historie byla potom dramatická. Ozvali se zástupci médií a volali po hlubší diskusi. My jsme jako Stálá komise Senátu pro sdělovací prostředky toto volání vyslyšeli a uspořádali jsme debatu, které se zúčastnili nejen zástupci médií, ale také zástupci naší justice, předseda Úřadu na ochranu osobních údajů a další odborníci.

Z diskuse nejen na výborech, v komisi, ale i z této rozpravy, vyplynuly v podstatě dva – řekl bych – neodolatelné závěry. První byl, že zde tímto zásahem, to znamená přidáním paragrafu 8c do této předlohy vlastně zdvojujeme, nebo činíme nadbytečné opatření, a to z toho důvodu, že konání, které je spojeno se zveřejňováním či jakýmkoli šířením obsahu odposlechů, které byly součástí vyšetřovacích spisů, je protiprávní už dnes, je de facto ošetřeno ve dvou jiných zákonech. A to v zákoně o ochraně osobních údajů a v zákoně o ochraně utajovaných skutečností, nebo informací, a je tedy možné proti takovému počínání zasáhnout.

To, že to nikdo nečiní, je jiná otázka. Zdá se nám proto, že přidáním § 8c si jakoby zákonodárci nebo exekutiva, která by toto prováděla, mají zjednodušit práci a vyhnout se řešení skutečné příčiny, to je samotného úniku těchto informací.

Další skutečností je, že novináři mají sice podle tiskového zákona právo chránit svůj zdroj. To se však samozřejmě týká informací, které získávají legálním postupem. Toto právo – chránit svůj zdroj – je v žádném případě nevyjímá z povinnosti zabránit trestné činnosti, nebo ji oznámit, pokud se s ní potkají. Tuto povinnost mají všichni občané ČR. To je další poznámka.

Myslím si, že stojí za zmínku i skutečnost, že zákon na ochranu osobních údajů činí určitou výjimku, pokud jde o údaje o veřejně činných osobách, a to v tom smyslu, že ochrana těchto údajů se nevztahuje na informace, které souvisejí s výkonem veřejné funkce. Čili i tam vidím jakýsi prostor pro to, aby sdělovací prostředky mohly hájit své právo na úlohu hlídacího psa demokracie.

Toto zvažování je velice obtížné a je to citlivá otázka. Protože ochrana soukromí stojí stejně vysoko – alespoň z mého vnímání lidských práv a ústavních práv občana ČR, a nakonec jakéhokoli demokratického státu – jako právo na svobodné šíření informací. Hledat mezi tím rovnováhu je obtížné.

Ze závěrů, které již velice brzy předložím tomuto shromáždění, vyplývá, že jak ÚPV, tak Stálá komise Senátu pro sdělovací prostředky dospěly k závěru, že v této chvíli není potřeba v zájmu ochrany soukromí posilovat trestní řád a vystačíme se stávající právní úpravou. Není také potřeba vytvářet jakýsi silnější nátlakový instrument na sdělovací prostředky a řekněme stavět je do ohrožení, nebo do pocitu ohrožení v případě, že by z jejich pocitu oprávněné hájení veřejného zájmu bylo spojeno s nebezpečím odnětí svobody až na 2 roky.

Já doufám, že jsem se vyjádřil srozumitelně.

V průběhu diskusí, ale již v samém závěru, a to dokonce řekl bych v době, kdy už výbory a komise dospěly ke svým závěrům, se objevily ještě některé další námitky ze strany sdělovacích prostředků, které jsou relevantní, ale přece jenom se objevily ne dosti včas.

Pravda je, že skutečnost, že se nesmí v souvislosti s trestním řízením, to řeknu zjednodušeně, zveřejňovat informace o pachatelích, ale také o obětech trestných činů tam, kde jde o zvláštní druh kriminality jako je kuplířství, šíření pornografie, nebo trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti, že se o pachatelích a obětech v tomto případě nesmí zveřejňovat údaje, naráží na jeden problém, protože za těch okolností by zřejmě bylo obtížné, aby byla veřejnost informována například, že byl zastřelen pan Kočka. Protože je to trestný čin proti zdraví a životu a dostáváme se tady prostě do určitého problému.

Nicméně protože se tyto námitky objevily velmi pozdě a nebyl už dostatečný čas, aby byly důkladně prověřeny, prodiskutovány a případné pozměňovací návrhy zpracovány solidně prostřednictvím našeho legislativního oddělení, tak ani já a ostatně ani výbor se těmito námitkami již nezabývali a necháme prostor na tuto diskusi do budoucnosti. A v případě, že by dospěla k závěru, že zde je třeba učinit nějaké ještě drobné úpravy, které by změkčily úplný zákaz, pak tyto úpravy učinit v jiných předlohách.

Nicméně ÚPV i SK Senátu pro sdělovací prostředky přijaly nakonec závěrečné usnesení, a to navrhují Senátu, aby tento návrh vrátil PS s pozměňovacími návrhy. Pozměňovací návrhy byste měli najít v usnesení obou těchto orgánů, ale jednoduše řečeno, kromě technicko legislativních důsledků to hlavní meritum pozměňovacího návrhu je vynětí § 8c z Poslaneckou sněmovnou schváleného návrhu změny zákona.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji vám, pane senátore, a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko.

Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodajka Stálé komise Senátu pro ochranu soukromí paní senátorka Jana Juřenčáková. Ano, bude hovořit paní senátorka Juřenčáková.

Senátorka Jana Juřenčáková: Děkuji za slovo, pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, SK Senátu pro ochranu soukromí se zabývala tímto návrhem zákona na svém schůzi konané dne 9. prosince 2008. Přijala následující usnesení:

Po úvodní informaci zpravodajské zprávě senátorky Jany Juřenčákové, odůvodnění zástupce předkladatele Mgr. Františka Korbela, náměstka ministra spravedlnosti ČR a po rozpravě komise 1. schvaluje stanovisko k tomuto návrhu zákona, které je v příloze tohoto usnesení. Stanovisko je v tomto znění: SK Senátu pro ochranu soukromí

a) vítá iniciativu ministerstva spravedlnosti k zajištění větší ochrany soukromí občanů před nevyžádanou medializací,

b) vítá kroky k větší ochraně senzitivních údajů poškozených v trestním řízení. c) má zato, že předkládaný návrh zákona zbytečně dubluje nějaká již platná nařízení obsažená v zákoně č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů,

d) má zato, že před přijetím navrhovaného zákona je potřeba vést větší diskusi s médii a odborníky, a to především pro případy, kdy je podezřelým z trestného činu veřejná osoba,

e) doporučuje vypustit z návrhu zákona § 8c. V podstatě je to shrnutí toho, co tu řekl garanční zpravodaj, kdy se členové komise shodli na tom, že bez předchozí diskuse je momentálně paragraf 8c nadbytečný. Děkuji.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji vám, paní kolegyně, a ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Mám tady přihlášeného pana senátora Jaromíra Štětinu, ale předpokládáme, že je to už do rozpravy, že to není tento návrh. Takže nikdo se nehlásí, z toho důvodu otevírám obecnou rozpravu. Jako první a jediný zatím je přihlášen pan senátor Jaromír Štětina.

Senátor Jaromír Štětina: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych nyní krátce hovořil nejenom jako senátor PČR, ale i jako novinář. Proto se budu zabývat především onou částí předkládané novely, která vznikla v PS. Všichni ji známe pod jménem „text pana poslance Bendy“. Jedná se právě o tu část, kde se hovoří o zveřejňování uniklých odposlechů z orgánů činných v trestním řízení, především od policie. Já obecně velmi dobře rozumím tomu, co měl v úmyslu pan předkladatel této části. Já spolu s ním vidím nebezpečí zneužívání úniku informací od orgánů činných v trestním řízení a zneužívání těchto orgánů politickými šíbry a politickými lobbisty a samotnými politickými stranami.

Dovolil bych si vám, vážení kolegové, připomenout tři případy, které jako špičky ledovce výstražně ční nad hladinu. Všechny tři probíhaly podle stejného schématu. Objeví se politická objednávka ke zničení, kriminalizaci, dehonestaci nepohodlného člověka, politika či veřejně činné osoby. Za druhé, tato objednávka způsobí, že policie, státní zástupci či některá z tajných služeb vypustí dezinformaci. To je třeba tím, že nechá ležet někde v redakci příslušnou obálku s informací, kterou je potřeba šířit. A za třetí konečně příslušné médium se této informace chopí a zveřejní ji.

Všechny zmíněné případy jsem podrobně sledoval a znám je z autopsie. Jsou to případy Hučín, Uzunoglu, Čunek. Všechny jsou podle stejného schématu. Politická objednávka zlikvidovala nepohodlného Vladimíra Hučína - a vyšla z někdejší sociálnědemokratické vlády. Mám tím na mysli především tzv. zprávu soudce Bucheně, kterou by se měli především novináři zabývat. Na této kauze se velmi intenzívně podílela BIS. A orgány činné v trestním řízení byly samy, které informace vynášely, a dokonce samy publikovaly v médiích, která kauza se chytla a během několika let dokázaly ze zásadového Vladimíra Hučína v očích veřejnosti udělat blázna, podivína, teroristu a jednoho z nových politických vězňů. Co na tom, že byl Hučín všemi soudními instancemi nakonec osvobozen? Podstatná část jeho života byla zničena součinností policie, státních zástupců a tisku.

Třináct let byl ničen a vězněn český a německý občan kurdského původu doktor Uzunoglu. Není snad politickou objednávkou, byla-li proti němu organizována obvinění bývalými důstojníky StB? Právě od nich vycházely informace, které se dostávaly do tisku, který systematicky vytvářel obraz doktora Uzunoglu jako nebezpečného tureckého mafiána. Co na tom, že byl nakonec zproštěn obvinění? Podstatná část jeho života byla zničena součinností policie, státních zástupců, neschopných soudců a tisku.

Obvinění Jiřího Čunka z úplatkářství bylo klasickou ukázkou spolupráce přerovských orgánů činných v trestním řízení a tisku. Co na tom, že byl nakonec zbaven obvinění? Původní účel otřást stávající vládou byl splněn a rodina Jiřího Čunka si musela prodělat martýrium, o které se zasloužila především média.

Chtělo by se mi říci: ano, zpřísněme postih médií, která se podílejí na ničení člověka. Schvalme onen návrh pana poslance Bendy a odsouhlasme návrh trestního řádu v navrhovaném a již zde zmíněném § 8c), já jej ocituji a připomenu.

Ten § 8c) zní: Pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak, nikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové situace týkají, zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. To je ve zkrácené formě § 8c).

Chtělo by se mi říci: Zpřísněme postih za zveřejňování uniklých informací tiskem, tak jak to novela trestního řádu doporučuje.

Zvedněme pro tento návrh ruku. Já to ale neudělám, dámy a pánové, a neudělám to ze dvou důvodů. Především vycházím ze zásady, že není třeba zakazovat, co je již zakázáno. Je třeba důrazně připomenout, že informace o výsledku použití operativně pátracích prostředků, výsledky jejich použití a informace o přípravě odposlechu a záznamu zpráv jsou utajovanou skutečností. Trestnost úniků utajovaných informací, k nimž bezesporu patří zveřejnění uniklých prodaných, potichu přenechaných odposlechů tisku je ošetřena již zákonem 412/2006 Sb., o ochraně utajovaných skutečností. Právě tak řeší tento problém zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

Navíc se pak domnívám, že jakékoli kroky vedoucí k omezování tisku v jeho rozhodování co publikovat a co nikoli, mohou být nebezpečné v době, kdy je naše demokracie nezralá a snadno zneužitelná, jak vidíme v případech, které jsem zde zmínil. Důležitější než zpřísňování stávajícího zákona je zásadní trvání na dodržování stávajících zákonů ze strany zákonodárných a exekutivních sborů.

A co se týče onoho selhávání tisku. Média jsou skutečně hlídacím psem demokracie a omezení svobody tisku je skoro vždy začátkem konce demokracie. Záleží jen na novinářích, aby si jasně uvědomovali, kdy se z hlídacího psa demokracie promění ve štvavého chrta, jak se stalo ve zmíněných odstrašujících případech. Aby si uvědomovali, jak lehce se mohou stát užitečnými idioty politických šíbrů. Aby si kolegové novináři uvědomovali, že svoboda tisku znamená především zodpovědnost. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji vám, pane senátore. Jako další do rozpravy je přihlášen pan senátor Vladimír Dryml.

Senátor Vladimír Dryml: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené paní senátorky a senátoři. Tak jako dříve se v římském senátu začínalo proslavenou větou, že Kartágo musí být zničeno, tak já uvedu další větu, že vše, co pochází z dílny Marka Bendy, je pro mne dílo ďáblovo, a podle toho se k tomu také budu muset postavit.

Je to ten § 8c), to je ten přílepek, který tam dal Marek Benda. Je to to, co odsoudil i Ústavní soud. Zajisté cílem Marka Bendy bylo asi to, a já dobře vím, že je to předseda ústavně-právního výboru PS, ale znám jiné jeho přílepky, které také způsobily velmi vážné věci. Jako příklad mohu dát záležitosti, které se týkají exekucí. Marek Benda asi tím sledoval nebo možná i více členů, nasadit náhubek demokratickým novinářům. Je tam asi i snaha o to, aby byla prolomena mlčenlivost o původu jejich zdrojů, a bohužel v tom cítím i určité zastrašení novinářů a médií, kteří ve veřejném, a to zdůrazňuji, ve veřejném zájmu s největší pravděpodobností zveřejnili i některé odposlechy.

Chtěl bych se vrátit ke slovům bývalého policejního prezidenta Koláře, který řekl, že se nemá čeho bát, pokud někdo zveřejní jeho odposlechy.

A pak jednoho politika, který řekl, že jenom hlupák mluví do telefonu věci, které jsou anebo by mohly být pro něj problémové. A tím se vůbec nechci dotknout jistého ministra v případu Krakatice.

K odposlechům podle Igora Němce, proslaveného to zachránce pražského metra, se může dostat až 3000 lidí. Bude to asi velmi krkolomná práce pro některé lidi zjišťovat, kdo vlastně byl zdrojem toho, co se zakazuje paragrafem 8c). Je to vlastně paragraf, a tady jsme jasně slyšeli, že ochrana osobních údajů je už zajištěna jinými zákonnými normami. Ale § 8c) v sobě skrývá čertovo kopýtko. Je to vlastně paragraf, který by mohl zabránit zveřejňování i údajů, které dnes, možná na hranici zákona, ale rozhodně ne v některých věcech nezákonně, se smí zveřejňovat v tom tzv. veřejném zájmu, nebo které se týkají některých veřejných věcí, na které by občané i celá veřejnost měla mít právo.

Myslím si, že i vyjádření se v § 44a), kdy tento trestný čin je spáchán tiskem, filmem nebo dokonce jiným účinným způsobem. A tam už se nemluví o tom, jaký účinný způsob to je. To bude jistě také velmi zajímavé definovat, jakým jiným účinným způsobem došlo k tomuto prolomení.

Novináři jsou takoví, jaká je společnost. Někdy dobří, jiní méně. V každém případě si myslím, že to jsou hlídací psi demokracie a že především strany, které mají ve svém názvu demokratická, by neměly takovýmto způsobem postupovat vůči novinářům.

A ještě můj soukromý názor, pokud bude Policie ČR a naše soudy pracovat stále tak „rychle a odborně“, tak se nedivme tomu tlaku ze strany médií na to, aby soudní líčení a i řízení i vyšetřování policií se nějakým způsobem urychlila. Já bych chtěl tady připomenout, že v roce 2006 byla uzavřena smlouva Mirka Topolánka s voličem o tom, že soudní řízení budou urychlena a že budou do doby jednoho roku. Myslím si, že tento závazek není naplněn a že by to rozhodně přispělo k tomu, aby se zveřejňovalo více takových problémových kauz, jako je třeba odložený případ Krakatice. Děkuji.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, pane senátore. Prosí si vystoupit pan ministr Pospíšil.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Pane předsedající, já budu reagovat následně na všechna vystoupení, nicméně tady trošku mimo obsah diskuse byla zmíněna smlouva pana premiéra Topolánka s voliči ve vztahu k soudnictví. Doporučuji panu senátorovi, nevím, zda podle jednacího řádu ho mohu oslovovat přímo či skrze vás, pane předsedající, využiji tedy skrze vás, doporučuji panu senátorovi, nechť si vezme poslední statistickou ročenku ČR, tzn. oficiální údaje ČSÚ, a z nich jasně bude vidět, že za vlády Mirka Topolánka dochází ke zkrácení délky soudního řízení, a to ve všech agendách. Dochází ke zkrácení nemalému, v řádech měsíců, takže tato dohoda resp. smlouva, vážený pane senátore, plněna jest.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Pane ministře, můžete členy Senátu oslovovat přímo, takže jste tak učinil. A my budeme pokračovat v obecné rozpravě. Přihlášena je paní senátorka Alena Venhodová. Hovoří paní senátorka Alena Venhodová.

Senátorka Alena Venhodová: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, promiňte, chtěla bych to vzít trošku z jiného soudku.

Jednak bych chtěla ještě navázat na to, co řekl předřečník z řad kolegů senátorů - pan senátor Dryml. Já osobně si nemyslím, že konkrétně pan poslanec Marek Benda by byl z těch, kteří by nevěděli nic o nespravedlnosti, o vláčení tiskem, o postizích a který by neměl vyvinut smysl spíš pro spravedlnost než naopak. A chtěla bych, aby to tady zaznělo, protože rodina Bendova si užila neblahých zkušeností v minulosti jako málokdo. A to nesrovnávám, jestli to bylo v tomto nebo v jiném období. Ale obecně.

Chci tedy říci, že rozhodně kolegu Bendu nepodezíráme nebo nemůžeme z toho, že by nechtěl hájit veřejný zájem, protože myslím, že v jejich rodině se veřejný zájem hájil vždycky. Chtěla bych ovšem zmínit mé dilema, které mne přinutilo k tomu, abych tady vystoupila, a chci také říci, že já návrh kolegy Bendy podpořím a chci vám také říci proč.

Prostě proto, že mne od dětství učili, že krást se nemá. Je to přece otázka toho, jak se díváme na nakládání se zcizeným materiálem. Já nemluvím o tom, že dochází k porušování nebo že stejnou problematiku řeší již zákon na ochranu utajovaných skutečností nebo zákon na ochranu osobních údajů. Ale přece je zde také pohled jiný. Děje se zde to, že mnozí z mnoha bohužel zaměstnanců – tam je také problém – myslím, že ne tolik pracovníků by mělo mít právo nakládat s utajovanými materiály. Že tyto materiály zcizují, ať už za účelem záměru jiného, třeba politické diskreditace nebo za účelem zcizení, obohacení z důvodů finančních. To se určitě děje obojí. Nebo i z více důvodů. A tak tyto materiály přebírají média a tyto materiály otisknout.

Média jsou hlídacím psem demokracie, to je pravda. Ale na druhé straně jsou média také výdělečným komerčním subjektem. Ony neprodukují informace, neposkytují veřejnosti jenom za veřejnou informovaností, ale jak se mnohdy opravdu setkáváme s výsledky, také jenom za účelem skandalizace, zisku, mluvím tím o bulvárech, za účelem komerčním. Takže je potřeba rozlišovat.

Velmi si vážím slušných zodpovědných novinářů, erudovaných, s etickým kodexem, kteří se skutečně stavějí do role hlídačů demokracie a veřejného zájmu. Na druhé straně ovšem se setkáváme s výplody a musím říci mnoha nedouků, kteří mají pocit, že vědí úplně všechno a přitom neznají ani pravou podstatu skutečnosti, o které někdy píší.

Prosím, nedívejme se na to jenom z jednoho pohledu. Já si myslím, že paragraf c možná je duplicitní v tomto návrhu, ale na druhé straně možná zdůrazňuje nutnost řešení toho, co na základě platných stávajících předpisů řešeno není. A já se domnívám, že v této situaci to nikomu neublíží, neboť veřejný zájem i ve výsledku verdiktu štrasburského soudu vždy vyhrává nad zájmem osobním, jestli se podíváme na rozsudky.

Takže myslím, že médiím, pokud se budou řídit etikou a pokud skutečně budou držet určitá pravidla hry v mezích slušnosti, ani tento paragraf nemusí přinášet přílišné ohrožení. Možná jenom větší odpovědnost a větší sebekontrolu.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, paní senátorko, než opustíte řečniště, chtěl bych se zeptat: Z vašeho vystoupení nezazněl návrh schválit. Ale z textu vystoupení se ptám, jestli ho podáváte nebo ne.

Senátorka Alena Venhodová: Promiňte, pane předsedající, ano, podávám návrh schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji vám, jako další je přihlášen Tomáš Töpfer a připraví se Jiří Pospíšil. Hovoří pan senátor Töpfer.

Senátor Tomáš Töpfer: Děkuji mnohokrát, pane předsedající. Vážený pane ministře, vážené senátorky, vážení senátoři. Já budu opět velice stručný. Já závidím panu senátorovi Drymlovi, že se bude tak snadno rozhodovat tady v Senátu nikoli podle toho, co kdo předkládá, ale kdo to předkládá. Já takhle jednoduché rozhodování nemám. Já jsem při zvažování, jak budu hlasovat, měl opravdu největší dilema za své funkční období, protože jsou tu věci pro i proti. A jestli se tady budeme rozhodovat podle toho, kdo to předkládá, tak to máme předem prohrané.

Na jedné straně je tady samozřejmě od novinářů kladen důraz na veřejný zájem a já mám velký problém s tím, jak veřejný zájem definovat. Já to prostě nevím, jestli veřejným zájmem je, abychom se bavili nad tím, jak dva fotbaloví funkcionáři mluví vulgárně a nakonec to ani není trestný čin nad 8 let odnětí svobody, který by měl být tím, na který může být odposlech policie po souhlasu soudce a státního zástupce nasazen. Přesto se dostane na veřejnost a je báječně komerčně využit.

Pro novináře svědčí to, že já bych nechtěl přenášet odpovědnost na ně ve chvíli, kdy stát neumí sám zajistit ochranu takových citlivých informací, jako jsou odposlechy. A zarážející je, že skutečně až 3000 lidí se může dostat do styku s těmito informacemi v režimu utajené.

Na jedné straně misky vah leží svoboda slova, na druhé je to ale také obchod. Protože média jsou komerční a s tím kradeným zbožím – jak říkala kolegyně Venhodová – zacházejí.

Já už zkrátím své vystoupení jen na to, že já osobně nemám důvěru k novinářským etickým kodexům, protože ne všichni novináři jsou členy Syndikátu novinářů a na našem trhu převládají spíše bulvární média, takže bulvarizace českých médií, která musí být zřejmá každému po velmi krátké analýze. Vezměte si noviny z let 90. a ze současnosti. Já ale přesto budu hlasovat pro to, abychom § 8c vypustili a vrátili s pozměňovacím návrhem do Sněmovny. Děkuji.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, pane senátore. Teď bude hovořit pan senátor Jiří Pospíšil. Tím mu uděluji slovo. Dalším přihlášeným je pan senátor Jiří Dienstbier.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, já se musím přiznat k tomu, že jsem až tak velký liberál, že nerozumím veřejným zájmům. Já myslím, že veřejné zájmy jsou v tomto případě velice ve střetu. Ale jednu věc, kterou vím, a bylo tady hodně řečí o morálce, že morálka se nedá budovat zákonem. Už jsem tady o tom několikrát mluvil. Já prostě na to nevěřím, že se dá morálka budovat zákonem. A ten paragraf, tak jak je napsaný, mi připadá marný. Nerad bych se dostal do situace, která tu byla za první republiky, aby různí poslanci různých obskurních stran četli tyto materiály v průběhu diskusí k různým zákonům a tím se stali veřejně známými, a tím o nich druhý den novináři, kteří to těmto poslancům podali k přečtení, o tom mohli psát zcela veřejně.

To je způsob, který se používal, když něco takového platilo, a bude se používat zase, až bude něco takového platit.

Musím navíc říci ještě jednu věc, že obchod sám o sobě mi nezní jako sprosté slovo. A to, že někdo komerčně využije toho, co získal, pokud to získal legálně, tak mi vůbec nevadí. A to, že to získal ilegálně, je mu třeba prokázat. Děkuji.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, pane senátore. Hovořit bude pan senátor Jiří Dienstbier a připraven je pan senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Jiří Dienstbier: Děkuji. Pane předsedající, pane ministře, kolegové, já jsem novinář celý svůj život. Jsem často velice znechucen tím, jak se chovají dnešní média, nebo většina českých médií, kterým jde často jenom o to, aby si zvýšily náklad tím, že zveřejňují informace, které jsou skandální, nepotvrzené, které dokonce nejsou ani součástí trestního vyšetřování, ale jsou jenom jakýmisi záznamy nebo sbírkou záznamů, které si dělá policie, každá policie vždycky na světě, a to dělat musí, a teprve z nich pak může vybírat a zjišťovat, co je podstatné a co může vést k nějakému trestnímu stíhání.

Toto mě samozřejmě znechucuje. Jako novinář se o tom dokonce mohu hádat i s novináři a vyčítat jim to.

Ale myslím si, že pokud jde o utajování ve jménu takových věcí, jako jsou odposlechy a podobné záležitosti, tak to přece musí utajovat ty orgány, které to provádějí. Vždyť my dokonce ponižujeme státní úředníky bezpečnostními prověrkami a stejně se všechno, s odpuštěním, „vykecá“. A my prostě nemůžeme dělat to, že z toho budeme vinit novináře, ať už to dělají z důvodů zištných anebo z důvodů etických nebo morálních.

Já tedy podporuji návrh, abychom vyškrtli onen § 8c.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, pane senátore. Nyní bude hovořit pan senátor Jaroslav Kubera, který je v tuto chvíli posledním přihlášeným.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, vážený pane ministře, já mám s tímto zákonem osobně veliký problém. Ústavně-právní výbor ho nehodnotil jenom z toho mediálního obrazu, ale snažil se ho hodnotit z ústavně-právního hlediska a došel k tomu závěru, že by se měla ta druhá část vypustit. Já za sebe jsem došel k závěru, že by se měla vypustit i část první, a hned vám vysvětlím proč.

Ta část první totiž vypadá velmi bohulibě. Ona má ochraňovat oběti, a to se každému líbí, protože oběti trestných činů nejsou dokonale ochráněny. Ale má jednu vadu. A tato vada prolíná celou naší legislativou. Naše zákony se často netvoří podle společenské potřeby, ale podle jednotlivých událostí, které se ve společnosti odehrají, a téměř vždycky někdo vystoupí, často to bývají i média, že by se s tím mělo něco udělat. Jako příklad mohu uvést případy, kdy pes pokouše dítě, což je vždycky příklad, který každého dojme a každého napadne, že by se s tím mělo něco udělat. Teprve při hlubším zkoumání zjistíme, že k těm případům nedošlo někde v parku nebo někde, kde psi běhají bez vodítka, ale téměř vždy na nějaké zahradě, v nějaké domácnosti, a pak se také ukáže, že třeba to dítě psa dráždilo. Ale o tom už se příliš nepíše.

Ale podobně vznikl příběh vydávání do ciziny, kterému pracovně říkám „katarský princ“, který vyvolal potřebu to nějak upravit. Ale podobně za chvíli, až napadne sníh doopravdy, vznikne zákon o povinném nošení přileb, protože určitě nějaké dítě nebo někdo narazí do sloupu vleku, nebo nedávno souzený příběh, kdy ten chlapec jel a narazil na holčičku ve frontě a holčičku zranil.

A já si myslím, že tento způsob tvorby legislativy je poněkud podivný. Legislativa by měla vzniknout po řádném projednání, po vyjasnění. A tak je to vždycky vidět, jak je to kontroverzní.

Speciálně u tohoto zákona jdou proti sobě dva základní zájmy. Ten první zájem je ochrana soukromí a ochrana osobních údajů, což je jedna z nejvyšších hodnot. A na druhé straně je tzv. veřejný zájem, který je veřejný zpola, protože určitě je to ve veřejném zájmu, ale určitě také všichni víme, že některá média jsou vlastněna akcionáři, nebo skoro všechna média jsou vlastněna akcionáři, a akcionáři chtějí své peníze, které investovali. A dostanou je tak, když jejich média budou prodávaná, takže zájmem těchto médií je pochopitelně chovat se tak, aby šla dobře na odbyt.

Veřejnoprávní rozhlas a televize jsou pak v tíživé situaci, že když se nepřizpůsobí, tak je za chvíli budeme kritizovat, že neplní svoji úlohu, protože jejich sledovanost je malá. A tak se k tomu připojí a často i ve veřejnoprávních médiích začínají zprávy tím, čím začínají, aby se na ně lidé dívali.

Zákonodárci jsou ve velmi schizofrenní situaci. Nechtějí příliš dráždit média bosou nohou, protože vědí, že by se jim to nemuselo vyplatit. Ale mnozí si zase myslí, mělo by se jim šlápnout konečně na kuří oko, právě v souvislosti s těmi případy, které znají.

Stále ale řešíme jenom následek a nikoliv příčinu. Ta příčina je úplně jinde. Ta příčina je např. v tom, že k odposlechům se dostane tři tisíce lidí, takže je velmi těžké jistit toho, kdo to vynáší od těch, kteří to vynášet nemají. Že se odposlechy prodávají apod., to je známo, ale většinou se viník nenajde právě pro to obrovské množství lidí, kteří k nim mají přístup. To je ale věcí státu, aby si toto zařídil, protože skutečně, jak jsem četl v jedněch novinách, že tento zákon je špatný, protože už nikdy neuvidíme ty krásné divadelní hry o fotbalových rozhodčích. Ale zkuste si uvědomit, že to byly divadelní hry, kde se stal z trestního stíhání byznys. To nebylo nic jiného. A dokonce to zveřejnění bylo stíhatelné podle stávajících právních předpisů. Ale nikdo nikoho nestíhal, protože to byla velká legrace a velká zábava.

Já jsem předevčírem dostal SMS, abych si 23. prosince vyzvedl v Senátu kapra. Okamžitě ve mně hrklo, protože vím, že „kapřík“ je klíčové slovo a že zřejmě ta SMS spadla do příslušné databáze a eventuálně někdy může být využita.

Druhé nebezpečí toho je, že dokonce to není tak, že jsou to odposlechy osob, které jsou v nějaké kauze, ale dokonce jsou to odposlechy osob, kde se mluví o třetích osobách, které dokonce ani o tom nevědí, ale hlavně, bránit se nemohou vůbec nijak. A zkuste si představit situaci, kdy se domluví politici na likvidaci nepřátelského politika, a protože vědí, že jsou odposloucháváni, protože téměř všichni politici jsou trvale odposloucháváni, protože odposlechy se nevyužijí jenom k trestnímu stíhání, ale i k politickým cílům, aby se třeba vědělo, co chystají politicky, tak se ti dva domluví a o tom třetím řeknou něco, co je velmi nepěkné. Odposlech se dostane na veřejnost a já vám garantuji, že z toho člověka to nikdo nikdy nesmyje. A řeknu vám to na příběhu, který tady dobře známe, a to je příběh Jiřího Čunka.

Představte si v české společnosti, že by se skutečně podařilo dostat Jiřího Čunka před soud, proběhly by soud první, druhý, třetí až nejvyšší, a nedej bože, Jiří Čunek by byl osvobozen. Myslíte, že by tomu někdo věřil? Že by tomu věřila společnost, že by tomu věřila média? Výsledek toho by byl: No, stejně to bylo někde podplacené, bůhví jak by to ještě znejistilo soudce, které by obvinili z toho, že to není možné, protože představa v naší společnosti je, že soudce je tu od toho, aby odsuzoval a ne aby také osvobozoval. Všimněte si, jak jsou vždycky komentovány osvobozující rozsudky. Vždycky se hledá, že v tom něco bylo, protože z totality je známo, že soud přece odsuzuje, proto je to soud. Že soud posuzuje, že státní zástupce žaluje v pochybnostech a soud v pochybnostech osvobozuje, na to jsme si tady ještě nezvykli, protože v totalitě to tak prostě nebylo.

V totalitě bylo skoro jisté, že když už se někdo dostal před soud, byl také odsouzen, protože kdyby nebyl, tak by se to bralo tak, že jako soud neodvedl dobrou práci, protože všichni věří tomu, že soud je tady od toho, aby někoho odsoudil.

To jsou ty právní problémy, které s tím mám. Je to velmi složitá věc, a hlavně, není kam spěchat. To je velký omyl, že když tento zákon teď nebude, když budeme v lednu projednávat největší trestní kodex, trestní zákoník, a trestní řád bude nový, tak není kam spěchat. A lze to diskutovat. Není to možné diskutovat tak, jak jsme to udělali tady v jednom týdnu. Mělo by se to dostat pořádně vydiskutované do kodexů a aby to také v kodexu vydrželo a aby k tomu došlo ve shodě.

Na druhé straně není možné to, co jsem viděl, pozměňovací návrh, který si připravila média, že by tam byli jenom ti, kteří jsou v režimu střetu zájmů. To je úžasná věc. To jsou právě ti, kdy je to pro média nejzajímavější, protože když Franta Vomáčka zastřelí Ferdu Mravenečka, tak to nikoho nezajímá, ale když zastřelí Kočku, tak je to samozřejmě zajímavější, a když je u toho Paroubek, tak je to ještě zajímavější.

Je tedy třeba se na to podívat z obou stran. Je to velký problém. Sama definice veřejného zájmu je velice složitá. Zveřejnění odposlechů z trestního stíhání může způsobit – tam se dá hrát i hra – že ono může paradoxně způsobit neodsouzení toho člověka, protože tím, že se to zveřejní, tak to může ovlivnit svědky a nevím, koho všeho.

A další věc, která mi na tom vadí, a nejenom na tomto zákoně. Opakuji to tady posté. Zvykli jsme si nasazovat drakonické pokuty ve všech zákonech v domnění, že vysokým trestem něčeho dosáhneme. Tady např. je stanovena pokuta milion korun pro fyzickou osobu a pět milionů pro právnickou osobu. Stačí jedna stížnost Ústavního soudu a je stoprocentní jistota, že vítězství bude jejich, protože Ústavní soud už na to má nálezy o tom, že pokuta nemůže být likvidační. A pokuta milion korun je skoro pro každého občana ČR, až na nečetné výjimky, likvidační, to znamená, že by s tím uspěl.

To je důvod, proč nemohu ani jeden díl této novely podpořit, ale trvám na tom, že by se to mělo řešit, ale mělo by se to řešit např. i v souvislosti se zákonem o svobodném přístupu k informacím, který je v hlubokém rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů a narážíme na to každou chvíli, dokonce u ochrany osobních údajů jsou nepodmíněné tresty i pro pracovníky nebo úředníky, kteří by se dopustili toho, že by se ty údaje zveřejnily.

Tolik jsem chtěl k tomu říci. A nic se opravdu nestane, když se tento problém bude řešit ještě půl roku, tak se nestane vůbec nic dramatického. To je jenom chýra, že by se něco dramatického stalo. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji. S přednostním právem je přihlášen pan místopředseda Senátu Petr Pithart. Uděluji mu slovo.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, je to samozřejmě obtížné rozhodování. A já chápu ty z nás, kteří se přikloní k jinému názoru, než jaký tady teď vyslovím já.

Já jsem pro to, abychom vypustili ustanovení, které se tam dostalo jako pozměňovací návrh, protože co tím uděláme určitě, je, že se tím smiřujeme s únikem informací, bereme ho za danou nezměnitelnou věc. Je to jako kdyby v údolí stála přehrada, která praskala, prosakovala a lidé se rozhodli, že místo toho, aby ji opravili, tak postaví o pár km dál jinou přehradu, která by to měla zadržet.

A to, že se s tím smiřujeme a zároveň bychom tam ponechali tento pozměňovací návrh, by přece znamenalo, že by informace unikaly dál, ale byly by svým způsobem nebezpečnější, protože by byly použity k vydírání. Ono totiž paradoxně, když ta věc je zveřejněna, tak už se s ní těžko může vydírat. Ale takto, když unikne a zveřejněna nebude, tak to je samozřejmě potrava pro všecky nebezpečné politické šíbry, kteří s tím prostě budou vydírat a ovlivňovat veřejný život.

A pak by ještě stálo za úvahu. Podání pozměňovacího návrhu bylo samozřejmě naprosto legální a jistě i legitimní. Ale jestliže pravidla tvorby zákonů u nás umožňují, aby takhle vážné věci se dostaly do zákoníku, aniž prošly řádným procesem tvorby práva, tak je to na pováženou. Ale to je věc svědomí jednoho každého, protože my můžeme všichni dávat pozměňovací návrhy v kteréhokoliv fázi jednání, teda v kterékoliv, v určitých fázích jednání a nikdo nám v tom nemůže zabránit. To je věc individuálního svědomí.

Jsem pro to, abychom nepostavili tu druhou přehradu a abychom udělali všecko pro to, aby ta první přehrada přestala prosakovat. Děkuji.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, pane místopředsedo. Omlouvám se, já jsem předtím opomněl poděkovat panu senátorovi Kuberovi, a bylo to jenom proto, že jsem chtěl ušetřit kroky paní senátorce Venhodové a oznámil jsem rychle, že je přihlášen pan místopředseda Pithart. Nyní má tedy konečně slovo paní senátorka Venhodová.

Senátorka Alena Venhodová: Já jenom velmi krátce. Pane předsedající, kolegyně a kolegové, chtěla bych trošku ještě replikovat na to, co tady řekl jak pan senátor Dienstbier, tak pan místopředseda Pithart.

Je to pravda, v prvé řadě je pochopitelně zapotřebí postavit tu přehradu tam, kde vzniká problém, kde se krade. Těm krádežím, tomu zcizování je třeba zamezit.

Ale na druhé straně vycházím také z toho, a prostě připomenu chtě nechtě pravidla trhu, že tam, kde nestoupá poptávka, klesá i nabídka. Čili ty věci jsou také spojené. Nejde jenom o to. Možnost vydírání je jeden pohled, ale víte dobře, že tam, kde má zboží odbyt, tam nabídka, nabízet je lákavé.

Já vycházím z toho, že zamezíme-li i možnostem odbytu, tak i původní nabídka bude klesat. Musí, protože tyto věci jsou spojený problém.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, paní senátorko. Paní senátorka Venhodová byla posledním přihlášeným účastníkem naší diskuse. Nikdo další se nehlásí, takže rozpravu končím.

Ptám se pana navrhovatele, ministra Jiřího Pospíšila, zda se vyjádří k obecné rozpravě. Ano, hovoří pan ministr Pospíšil.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, já se k tomu skutečně vyjádřit musím.

Nejprve k příměru o přehradách. Jsem samozřejmě také pro, aby prvotně byla opravena ta přehrada, která má praskliny. Ale můj právní cit mi nečiní problém postavit tu druhou přehradu, protože podívejme se na situaci, jak bychom se dívali na věc, kdyby někdo nakládal a vědomě činil úkony s věcí, kterou získal a věděl, že je kradená. To zkrátka je také trestně právně postihnutelné, akorát že zde nejde o hmotnou věc, o materiální statek v hmotné podobě, ale jde o informaci. To znamená, že trestní právo postihuje i toho, tedy třetí osobu, která ne přímo aktivně protiprávně se věci zmocňuje, ale s tou věcí vědomě dále nakládá.

V této filozofii se tedy domnívám, že „klidně druhá přehrada v údolí, když to řeknu takto, postavena má být. Samozřejmě bude asi tenčí, asi bude nižší než ta prvotní ochrana a ten prvotní postih toho, kdo věc zcizil, nebo se jí protizákonně zmocnil, ale měla by zde podle mého názoru také být.

Je to na stejném principu, jako že neoznámení trestného činu je trestným činem, trestnou činnost nepáchám, ale vím o tom, že byl spáchán trestný čin, tak to musím oznámit. A takhle bychom mohli další paralely podle mého názoru, ale nechci do toho zabíhat.

Ještě k panu senátorovi Drymlovi. Je korektní tady říci, že návrh, který projednáváte, i v tom „přílepku“, byl schválen všemi poslanci napříč politickým spektrem. To je korektní tady říci, pane senátore. Nedělejme tedy z toho politickou agitku, že tady ODS, resp. pan senátor Benda něco načetl a ODS jako demokratická strana prosadila. Není to pravda. Byl to návrh ústavně-právního výboru, kolektivně podpořený všemi poslanci v ústavně-právním výboru. A podíváme-li se na záznam na plénu, tak jej podpořili kolektivně i zástupci opozičních stran.

Jestli to je dobře nebo špatně, je druhá věc, ale toto není akce jedné strany, toto není akce vlády, to byl návrh vydiskutovaný v PS všemi poslanci. A takto, prosím, také na něj nahlížejme. Je korektní to tady říci, a ne z toho dělat akci jednoho poslance a jedné politické strany.

K tomu, co bylo řečeno panem senátorem Štětinou, ty tři případy. To je zajímavá věc, o které bych se chtěl velmi stručně zmínit. Dámy a pánové, ten zákon totiž mimo jiné má chránit před tím, co se tady v ČR v poslední době rozmáhá a co ty tři případy ilustrují. Využívání prostředků trestního práva k politickému boji, což já osobně považuji za mimořádně nebezpečnou záležitost. A pokud by aspoň ten původní návrh ministerský vedl k tomu, že zkrátka omezení informací o těch, kteří ještě nebyli odsouzeni a nebo jsou oběťmi, povede k tomu, že skrze média nebude trestní právo využíváno k politickému boji, pak si myslím, že to je další účel, který by měl být splněn, protože ty případy nám bohužel narůstají, podíváte-li se na množství trestních oznámení, které jsou často šikanózního charakteru, stačí jenom zveřejnit, že jste na někoho podali trestní oznámení, vůbec nemusí být žádné důkazy a už tady jede ta věta, kterou jsem tu zmiňoval v úvodním slově – ten dotyčný určitě to spáchal a má být odsouzen. V tom navazuji na to, co řekl senátor Kubera a s tím v zásadě souhlasím, byť tedy s jiným výsledkem. Já jsem pro podporu, a ne nakonec to nepodpořit.

Uvedu drobný příklad. V našem Plzeňském kraji došlo ke změně krajské reprezentace a už se uvažuje o tom, jestli podá trestní oznámení na bývalého vicehejtmana, který dobře hospodařil a peníze našetřil a neutratil je, a už využíváme v tuto chvíli trestní právo k politickému boji a k zastrašování opozice.

A těch případů je celá řada. Já uvádím tedy jeden, který teď jsem zaznamenal v regionálním tisku ve svém Plzeňském kraji.

A proto si myslím, že musejí být pravidla pro to, jak trestní právo má být využíváno a co z něj má být zveřejňováno na veřejnosti, protože jinak je to velmi silný instrument, který může k tomuto politickému boji sloužit. A to je podle mého názoru špatně.

K legislativě a k přijetí tohoto návrhu. Já zde říkám, že návrh, který je předložen ministerstvem, nereaguje na žádnou konkrétní situaci. Byl připravován ještě předtím, než vypukla kauza Kuřim, na kterou asi bylo panem senátorem tady reagováno. Zapadá to do našeho návrhu, byl vydiskutován, dva roky připravován a já zkrátka odmítám, že by šlo o účelovou úpravu, která by reagovala na jeden konkrétní případ.

Ale i kdyby tomu tak bylo, není nic špatného, když legislativa občas reaguje na konkrétní problémy, které nastanou. To tak zkrátka bývá.

Ne vždycky legislativa je tak jasnozřivá, že předchází praktické problémy a dokáže nejprve být přijata a pak následně nastávají případně problémy.

Dámy a pánové, chci hovořit velmi stručně. Proto jenom takto jsem reagoval na hlavní věci. Nechám na vašem posouzení, jak k návrhu přistoupíte. Já si myslím, že pokud jej schválíte, pak podle mého názoru nedojde k zásahu do demokracie, jak zde bylo řečeno.

Dojde pouze k tomu, že informace, které jsou nelegálně získány, nebudou moci být využívány. To je klíčová věta. Nejde o každý odposlech, jde o odposlech, který nelegálně unikl. To tady, prosím vás, třikrát zdůrazňuji. A takový odposlech, který byl vyhodnocen orgánem činným v trestním řízení, že zde není podezření ze spáchání trestného činu. Proto nebyl použit v hlavním líčení. To je třeba si také uvědomit, tam prověření policajtem, resp. policií či státním zástupcem proběhlo. On zjistil, že informace uvedené v odposlechu nejsou použitelné pro hlavní líčení, ergo tedy nedokazují trestnou činnost a mají být tudíž skartovány a ne aby unikly do médií a na základě nepřesných informací docházelo ke spekulacím.

Nechci už déle hovořit. Prosím, promyslete ještě jednou, jak k tomuto přistoupíte. Pokud návrh podpoříte, pak určitě podle mého názoru nenastane žádná katastrofa, ale jak jsem v úvodu řekl, uznávám, že tento návrh je kontroverzní, že obsahuje na jedné straně jak ochranu soukromí, tak na druhé straně musíte vnímat svobodu slova. A prosím vás, toto zvažte a rozhodněte. Děkuji.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, pane ministře. A táži se zpravodaje garančního výboru, zda vystoupí. Ano, předpokládám, že vystoupí. Bude hovořit pan zpravodaj Jiří Oberfalzer.

Senátor Jiří Oberfalzer: Děkuji, pane předsedající. V úvodu bych řekl, že vystoupilo osm senátorů, z toho jeden dvakrát.

Pokud jde o debatu. V jednu chvíli se tady rozprostřel sirný prach, protože byla odhalena zprostředkovaná přítomnost ďábla. Já sedím celou tu dobu na místě zpravodaje a mám zcela prostydlou levou část těla, musím říci. Nevím, proč tam táhne ledový vzduch. A proto soudím, že odsud se horko pekelných ohňů nešíří.

Nicméně na tuto věc už reagoval pan ministr, nemusím to rozvíjet. Přesto u pana senátora Drymla zazněly některé nepřesnosti. Ústavní soud se nezabýval takovouto kauzou, ale jsou známa precedenční rozhodnutí soudu pro lidská práva ve Štrasburku, a ta vyznívají v tom smyslu, jak pan senátor uváděl, tj. že dávají v případě veřejných činitelů přednost onomu veřejnému zájmu.

Mluvilo se zde o tom, že nevíme, jak definovat veřejný zájem. Já doporučuji podívat se do zákona na ochranu osobních údajů, kde je vlastně nějakým způsobem označen. Veřejný zájem se týká informací o veřejně činných osobách a jsou to zejména nebo výhradně informace, které se týkají výkonu veřejné funkce. Čili tam bychom mohli začít při hledání toho termínu.

Nejde o přílepek. Prosím, to si řekněme jasně. Pozměňovací návrh v průběhu řádného projednávání, který se týká merita předkládané novely, není přílepkem, je pozměňovacím návrhem. Předloha, kterou vláda postoupila do PS, se zabývala ochranou některých údajů a ochranou některých osob v průběhu trestního řízení a poslanecký návrh, přesněji řečeno, návrh ústavně-právního výboru byl také v souvislosti s touto ochranou.

Zazněla zde asi důležitá poznámka, že de facto jde o zacházení se zcizeným zbožím, se zcizenými věcmi. A to mě znovu vede k tomu, co zde zaznělo mnohokrát. To jsou přečiny nebo trestné činy, na které náš legislativní systém pamatuje, a jsou tedy stíhatelné.

Já bych možná ještě chtěl učinit jednu poznámku k těm třem tisícům lidí, které zazněly v diskusi z úst pana předsedy Úřadu na ochranu osobních údajů. Ono to prostě je šokující číslo, ale asi bychom se měli vrátit na zem. To je jako celkem. Ne každý z těchto lidí má přístup ke každému jednotlivému případu. Čili já myslím, že v realitě se bude jednat o jednotky a nebo maximálně první desítky osob. Ale to jenom, abychom opravdu nešířili bludy.

Neoprávněné nakládání s utajovanými informacemi je trestné. Neoprávněné nakládání a šíření osobních údajů je trestné. My tady hovoříme o opatření, které má zpřísnit něco, co už dnes je protiprávní. A myslím si, že bychom neměli posilovat trestnost a nebo postihy za věci, které nejsou důsledně postihovány, přesněji řečeno vyšetřovány nebo stíhány na základě existujících nástrojů, které mají zákony k dispozici. Čili myslím si, že i v tomto smyslu je zde určitá věcná chyba. Prosím, nechť někdo využije možností, které jsou k dispozici. A teprve, když selhávají, tak máme právo přemýšlet o tom, jak zdokonalit tento systém.

Další určitý nešvar, o kterém zde moc nezaznělo, je, že v případě nedostatečné účinnosti občanskoprávních řízení utíkáme se do režimu trestního práva. A já mám pocit, že i toto je určitý příklad takového počínání.

Opět, řešme příčinu, ne následky. Pokud se nám zdá, a asi většinou ano, že občanskoprávní řízení nejsou dostatečně účinná nebo rychlá, pak hledejme nápravu tam. Ostatně otázka rychlosti soudního řízení zde zazněla také, pan ministr na ni reagoval, doložil fakta. A mimochodem, i náš příští bod podle programu se bude urychlení trestního řízení týkat. A já si předem tady zjednávám pro něj vaši podporu.

Dámy a pánové, v diskusi zazněl jeden návrh, a sice schválit, ze závěrů ústavně-právního výboru a Stálé komise Senátu pro sdělovací prostředky vyplývá návrh na přijetí pozměňovacího návrhu, čili vrátit PS ve znění pozměňovacího návrhu.

Tolik k tomu, o čem bychom mohli hlasovat, pane předsedající.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Ano, děkuji vám, pane senátore.

A přistoupíme k hlasování.

Byl podán návrh schválit návrh zákona, ve znění postoupeném PS. V sále je přítomno 71 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 36.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Děkuji.

Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové číslo 29 z přítomných 72 – registrováno bylo 72, kvórum 37, pro 19, proti 32. Návrh byl zamítnut.

Vzhledem k tomu, že návrh nebyl schválen, přistoupíme k podrobné rozpravě. Písemně přihlášený do podrobné rozpravy v tuto dobu není nikdo, ale hlásí se zpravodaj pan senátor Oberfalzer, kterému uděluji slovo.

Senátor Jiří Oberfalzer: Děkuji. Dámy a pánové, podávat pozměňovací návrh, který byl součástí usnesení výboru, není nutné v průběhu podrobné rozpravy, ale aby nám neuniklo, že takový pozměňovací návrh existuje, jenom odkazuji na usnesení ÚPV, kde v tištěné podobě je tento pozměňovací návrh vyjádřen.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji a ptám se ještě, jestli se někdo další hlásí do rozpravy. Nikdo se nehlásí. Ptám se, jestli se navrhovatel chce zapojit, se závěrečným slovem chce vystoupit. Pane ministře? Nechce. Pan zpravodaj garančního výboru návrh předložil. Ptám se, jestli chce ještě vystoupit. Nechce. Budeme tedy hlasovat. Před tím musím rozpravu ukončit, nikdo se nehlásí, takže rozpravu končím. Nyní prosím pana garančního zpravodaje, aby předložil návrh, abychom dodrželi jednací řád.

Pozvu senátorky a senátory k hlasování, spustím ještě fanfáru. Pan zpravodaj nám připomene návrh.

Senátor Jiří Oberfalzer: Je to:

1.? V čl. I bodu 3 úvodní upravit takto: „Za § 8a se vkládá nový 8b, který zní:“.

2.? V čl. I bodu 3 vypustit nově vkládaný § 8c.

3.? V čl. I bod 4 upravit takto: „4. V § 378 odst. 1 se slova „užije ustanovení § 8a“ nahrazují slovy „užijí ustanovení § 8a a 8b“.“.

Všechno má smysl jediný, vypustit § 8c a všechny další odkazy na něj. Děkuji.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji.

Senátor Jiří Oberfalzer: Promiňte, pane předsedající, poznámka. Nemělo by

smysl hlasovat o kterémkoli z těch bodů zvlášť. Doporučuji jedno hlasování.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji. Ptám se pana navrhovatele na jeho stanovisko. Pane ministře? (Ministr Jiří Pospíšil: Neutrální stanovisko.) Děkuji. Pan zpravodaj? (Senátor Jiří Oberfalzer: Kladné stanovisko, doporučuji.)

V sále je přítomno 65 senátorů a senátorek, aktuální kvórum 33.

Přistoupíme k hlasování.

Kdo je pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO, Děkuji. Kdo je proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Děkuji. Konstatuji, že v okamžiku hlasování číslo 30 bylo registrováno 65 senátorek a senátorů, kvórum 33, pro bylo 51, proti 2. Tento návrh byl schválen. Děkuji.

Tím jsme vyčerpali pozměňovací návrhy a přistoupíme k hlasování o tom, zda návrh zákona vrátíme Poslanecké sněmovně, ve znění přijatého pozměňovacího návrhu. V sále je přítomno v současné době 60 senátorů a senátorek, potřebný počet pro přijetí je 31.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro to, abychom tento návrh vrátili Poslanecké sněmovně ve znění přijatého pozměňovacího návrhu, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování číslo 31 bylo registrováno 62, kvórum 32, pro 49, proti nikdo, takže jsme schválili, vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně.

Nyní – v souladu s unesením Senátu č. 65 z 28. ledna 2005 – pověříme senátory, kteří odůvodní usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny. Navrhuji, aby jimi byli: senátor Jiří Oberfalzer a senátorka Paukrtová. Zároveň se jich ptám, zda se se svojí rolí ztotožňují, souhlasí. Ano. Děkuji.

V sále je v současné době přítomno 58 senátorů a senátorek, kvórum je 30.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro předložený návrh, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kdo je proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Děkuji. V hlasování 32 registrováno 59, kvórum 30, pro 50, proti nikdo, návrh byl schválen.

Děkuji navrhovateli a zároveň děkuji oběma zpravodajům. Tento bod končíme.

Hlásí se pan předseda klubu ODS Jiří Stříteský, uděluji mu slovo.

Senátor Jiří Stříteský: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, chtěl bych požádat o přestávku na jednání klubu ODS. (Hlasy: Kolik.)

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Na základě žádosti klubu ODS vyhlašuji od této doby do 14.00 hodin polední přestávku. Naše jednání přerušuji, bude pokračovat ve 14.00 hodin dnešního dne.

(Jednání přerušeno ve 12.10 hodin.)

(Jednání opět zahájeno ve 14.02 hodin.)

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Dobré odpoledne kolegyně a kolegové, zaujměte svá místa, abychom mohli pokračovat v odpolední části našeho dnešního jednání.

Teď podle programu, který máme schválený, bychom měli projednávat senátní tisk č. 360, ale my jsme zkomplikovali naší polední přestávkou život panu ministru Pospíšilovi, který nás žádá, jestli bychom ho nemohli předřadit před tento bod, abychom projednali občanský soudní řád, protože pan ministr odjíždí do zahraničí a má zahraniční návštěvu a už bychom to s ním dnes nezvládli projednat. Takže kolegyně a kolegové, navrhuji tuto změnu: Před projednáváním tisku č. 360 že bychom se vrátili k dopolednímu programu, a to by bylo projednávání občanského soudního řádu.

Takže o tomto návrhu bychom teď hlasovali. Já vás všechny odhlásím a znovu se přihlaste.

Zahajuji hlasování o změně programu, to znamená předřadit před senátní tisk 360 bod pana ministra Pospíšila.

Zahajuji hlasování, kdo souhlasí s tímto návrhem? Kdo je proti tomuto návrhu?

V hlasování číslo 33 registrováno 58, pro 35, návrh byl schválen. Budeme tedy projednávat

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

Senátní tisk č. 355. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Děkuji, vážený pane předsedající a současně děkuji za velkorysost, vážené senátorky a vážení senátoři. Budu velmi stručný. Několik tezí – jedná se o největší novelu občanského soudního řádu za posledních 10 let, která má vést ke zkrácení délky soudního řízení. Je to tedy součást justiční reformy a přináší celou řadu změn, které by měly zefektivnit a zrychlit soudní řízení. Já je pouze vyjmenuji, vy jste měli možnost ty věci prostudovat, budou-li nějaké připomínky v rozpravě, pak některé věci osvětlím.

Ale velmi stručně. Je zde úplně nová úprava doručování, kdy zavádíme princip povinné doručovací adresy. Je zde nová forma protokolace, kdy do budoucna v občanském soudním řízení nebude nutné vše písemně protokolovat, ale budou se používat audiovizuální prostředky a většina věcí bude zachovávána v podobě nahrávek, ne v podobě písemných protokolů.

Počítáme s tím, že zde novela přinese omezení rozsahu odůvodňování u těch rozhodnutí soudu, kdy nejde o meritorní rozhodnutí, ale jde o procesní rozhodnutí, procesní úkony.

Dále novela upravuje nově dědické řízení a nastavuje přehlednější pravidla vztahu mezi notářem coby soudním komisařem a soudem samotným. Dnes ty vazby nejsou příliš efektivní, soudy kontrolují každý úkon notáře, aniž by to bylo nutné a my to nastavujeme tak, aby fakticky soud odpovídal za konečný výsledek činnosti notáře a reagoval v zásadě v průběhu dědického řízení pouze na stížnosti a podněty účastníků dědického řízení.

Dámy a pánové. Tolik velmi stručně na úvod. Bylo by možné o tom hovořit hodiny a hodiny, ale jak jsem řekl, toto je jedna z vládních reforem. Návrh byl zpracován velmi pečlivě, byl velmi diskutován v ÚPV, byly tam zapracovány připomínky opozičních poslanců, tzn., konečný text byl schválen všemi parlamentními politickými stranami, i opozičními. A já doufám, že až na určité drobnosti, kde i sám mám určité výhrady, diskutovali jsme to v kuloárech, tak ten text je jednoznačným pozitivem, posunem vpřed v oblasti civilního řízení. Doufám tedy, že jej podpoříte.

Budou-li některé marginality vadit, já se nebránit další diskusi a nápravě v dalších případných novelách. Vím, že to možná není legislativně zcela čisté, ale legislativní proces je v kvasu a některé věci je tedy třeba řešit takto za pochodu. Jinak prosím o podporu tohoto návrhu, který povede k výraznému zkrácení délky soudního řízení. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře. Je vidět, že skutečně spěcháte. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ÚPV, který přijal usnesení pod číslem 355/1. Zpravodajem výboru je pan kolega Jiří Oberfalzer. Prosím, pane kolego, seznamte nás se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jiří Oberfalzer: Dámy a pánové, tato novela má skutečně hlavní cíl urychlit soudní procesy a odbřemenit soudce, mám-li to říci ve stručnosti. Instrument doručování a odstranění možností samoúčelných obstrukcí, které propagují soudní řízení, je tady pojednán a přispěje k tomu, aby se tento institut nezneužíval.

Pokud jde o zprávu legislativy, jsou tam drobné technicko-legislativní výhrady, které jsou opravitelné a odstranitelné v příštích dalších novelizacích. Větší výhrada byla vůči komplexnímu pozměňovacímu návrhu, který byl podán ÚPV, a k němu potom ještě dalším doplňujícím pozměněním předsedy tohoto výboru, nicméně jak nás ujistil pan náměstek ministra a jak i já vím, protože jsem vývoj tohoto zákona sledoval, nebylo to neřízené počínání, nýbrž šlo o to, aby se otázka exekuovatelnosti cenných papírů řešila v naprostém souladu a souhlasu s Ministerstvem financí, ČNB a Komisí pro cenné papíry.

Náš výbor dospěl k závěru tuto novelu podpořit a doporučuje tedy Senátu schválit v podobě postoupené Poslaneckou sněmovnou. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane zpravodaji a vás kolegyně a kolegové se ptám, zda někdo z vás navrhuje, abychom se tímto návrhem zákona nezabývali. Nikdo nenavrhuje se nezabývat se? Takže otevírám obecnou rozpravu. Jako první je přihlášen pan kolega Antl a potom paní kolegyně Paukrtová.

Senátor Miroslav Antl: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, slíbil jsem, že budu stručný a to skutečně udělám. Já jsem trestní právník, četl jsem to a zaujalo mě to, že se bohužel do tohoto zákona dostal další přílepek, a to je v části druhé, kde je změna trestního řádu. A pak je v části šesté článek 8, změna zákona o státním zastupitelství, kde se nám objevuje, že i asistent státního zástupce může zastupovat státního zástupce v řízení před soudem prvního stupně a u dalších úkonů.

Byl jsem 22 let státním zástupcem. Podle mne je to naprosto nepřijatelné, protože asistent státního zástupce je v pracovněprávním, nikoli ve služebním právním vztahu, takže je ve stejném vztahu jako – nechci to bagatelizovat – řidič, uklízečka státního zastupitelství. Je tam argumentace, že k hlavnímu líčení chodí a úkonů přípravného řízení se zúčastňují i právní čekatelé z advokacie. Myslím si, že zrovna tak se mohou zúčastňovat právní čekatelé ze státních zastupitelství, ale nikoliv asistenti.

Já bych velmi prosil, pane ministře, a věřím, že jste přislíbil, že by bylo možno v tomto tento zákon změnit. Já nechci bořit tento významný legislativní akt a sám ho podpořím, ale přimlouval bych se i za státní zástupce, aspoň za některé, jestli by bylo možné pak v rámci novely to změnit. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, a prosím paní kolegyni Paukrtovou.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, pane ministře, já bych se ještě vrátila v krátkosti ke komplexnímu pozměňovacímu návrhu. Říkám předem, že s největší pravděpodobností návrh zákona podpořím, ale myslím si, že je třeba tady říci, protože je to opravdu důležitý zákon, je to procesní norma, tak je třeba říci, že podle mého názoru komplexní pozměňovací návrh dělí zákon na 2 části. Protože jedna prošla normálním připomínkovým řízením, komplexní pozměňovací návrh, byť byl dělán pod gescí Ministerstva spravedlnosti a účastnila se na něm ČNB, Ministerstvo financí a ÚPV PS, přesto neprošel normálním připomínkovým řízením. A jestliže takový komplexní pozměňovací návrh obsahu 75 novelizačních bodů, tak já to prostě nepovažuji za normální způsob projednávání, speciálně u takhle důležité normy.

Pan ministr tady říkal, že legislativní proces je v kvasu a já za svou osobu bych si moc přála, aby v takovém kvasu nebyl, a pevně doufám, že se dožijeme situace, kdy nebudou přijímány komplexní pozměňovací návrhy tímto způsobem. Já to prostě považuji za poměrně velký problém. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že se jedná o kodexový materiál, který by měl spatřit světlo světa, jen upozorňuji na to, že u procesních norem to považuji za velmi vážný problém.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Kdo další se hlásí do obecné rozpravy? Nikoho nevidím, takže obecnou rozpravu končím. Pane ministře, chcete se vyjádřit?

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Jen velmi stručně poznámku na příspěvek pana senátora Antla. Příspěvek byl velmi korektní, děkuji za něj. Já sám nebudu zapírat, že jsem také byl rozpačitý z toho, že by asistenti měli zastupovat u hlavního líčení, byť prvoinstančně pouze u okresních soudů. Já souhlasím s tím, aby tak mohli činit právní čekatelé, tedy ti, kteří se dávají na dráhu státního zástupce.

Mohu tady korektně slíbit, že za prvé na celostátní poradě 21. prosince se všemi vyššími státními zástupci, která se koná v Plzni, jim oznámím, že velmi doporučuji, aby tohoto institutu bylo využíváno ve zcela výjimečných případech, protože zdůrazňuji, že na rozhodnutí státního zástupce, zda za sebe pošle právního čekatele či nepošle, resp. toho asistenta, využiji možnosti doporučit, aby tento institut fakticky nebyl využíván, pouze v ojedinělých případech.

A za druhé, bude-li ta věc znovu otevřena, pak jsem připraven na to reagovat i legislativně. Uznávám, že tady možná zklamu některé senátory, kteří stejně jako bych já chtěl, aby legislativní proces byl mnohem čistší a byl bych raději více právním puristou, než bohužel mne realita nutí, tak asi není úplně dobré slibovat, že něco vyčistíme, ale opravdu je faktem že gró novely toto neobsahovalo, bylo to někde nalepeno. Já se celou dobu, co působím v parlamentu, potýkám s tím, že vždycky dáme dohromady nějakou novelu nebo změnu zákona a pak řešíme, jak udělat to, aby novela přežila poté, co je něco na ni nalepeno. Počínaje Obchodním zákoníkem, který jsem reformoval před pěti lety až na Obchodní rejstřík. Tenkrát tam byly přilepeny právěsqueez outy u menšinových akcionářů.

Ale nechci dál mluvit, sám jsem vyzýval k časové šetrnosti. Pouze slibuji, že to vnímám jako problém a budu to řešit exekutivně, případně následně legislativně. Děkuji za ten podnět.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře. Pane zpravodaji, vaše závěrečné slovo.

Senátor Jiří Oberfalzer: Pane předsedající, po dvou vystoupeních senátorů nepadl žádný návrh, takže ve hře je jediná věc k hlasování, a to je schválit.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Ano, o tom teď budeme hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s návrhem schválit tuto novelu? Kdo je proti tomuto návrhu? Hlasování 34, registrováno 66, pro 63. Návrh byl schválen.

Děkuji vám, pane ministře. Máte ještě slovo.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Dámy a pánové, velmi děkuji a jsem moc ráda, že jako v PS i zde justiční reformy, to znamená reformy třetí moci ve státě, procházejí napříč politickým spektrem. Je to důležitý signál, věřte, že je to v Evropě a obecně hodně sledováno. Díky.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře a vás, kolegyně a kolegové, ještě než přistoupíme k dalšímu bodu programu, bych chtěl upozornit, že jste dostali pozvánky na slavnostní shromáždění ke 12. výročí ustavující schůze Senátu, která se uskuteční ve čtvrtek 18. 12. od 10.00 hodin.

A nyní budeme projednávat

Návrh zákona o přechodu Úrazové nemocnice v Brně

a o změně zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí,

práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení

působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb.,

o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů,

ve znění pozdějších předpisů

Senátní tisk 360. S návrhem zákona nás seznámí pan poslanec Michal Hašek. Dobrý den, pane poslanče, pane hejtmane.

Poslanec Michal Hašek: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte, abych vás jako zástupce skupiny poslanců, která navrhla zákon zkráceně o přechodu Úrazové nemocnice v Brně z vlastnictví státu a majetku státu na statutární město Brno, seznámil v úvodním slově předkladatele s motivy, které nás vůbec vedly k předložení tohoto, uznávám poněkud neobvyklého, návrhu zákona.

Návrh zákona o přechodu Úrazové nemocnice v Brně ze státu na město Brno předložený poslanci sociální demokracie reagoval na skutečnost, že stát, resp. ministerstvo zdravotnictví nemá zájem provozovat dále Úrazovou nemocnici v Brně a deklaruje, naposledy slovy ministra zdravotnictví Tomáše Julínka na včerejším jednání vašich výborů, konkrétně výboru pro zdravotnictví a také hospodářského výboru, jasný záměr tuto nemocnici zrušit.

Neplatí tedy médii často přinášené informace o tom, že jde o „pouhý přesun“ traumacentra Úrazové nemocnice v Brně do Fakultní nemocnice Brno-Bohunice. Já jako poslanec, předkladatel takto tady dnes stojím, ale také jako jihomoravský hejtman jasné deklaruji, že plně respektuji pravomoc Ministerstva zdravotnictví a pravomoc ministra určovat věstníkem síť traumacenter České republiky. Poněkud mě mrzí, že před posledním rozhodnutím o této síti podle mého názoru nedošlo k úplně ideální komunikaci mezi ministerstvem, městem Brnem a také Jihomoravským krajem. To však není předmětem dnešního jednání, dámy a pánové. Tento zákon není o traumacentru. Tento zákon není o sporu, zda traumacentrum má být v Úrazové nemocnici Brno, všimnul jsem si konec konců, že v předsálí vám někdo uspořádal pěknou výstavku, anebo zda má být nové moderní traumacentrum ve FN Brno-Bohunice.

Tento fakt a stomiliónové investice státu, které tam byly vynaloženy v posledním roce, nikdo nezpochybňuje. Problém však nastal v situaci, kdy nebylo zcela jasné, co bude dál s Úrazovou nemocnicí. Zdravotnické zařízení fungující a působící ve městě Brně a jeho okolí desítky let, zařízení, kterým ročně projdou desítky tisíc pacientů, nejenom stovky nejtěžších případů, které muselo řešit traumacentrum a špičkový traumateam. A nikde nebylo jasně deklarováno, jak po zániku Úrazové nemocnice, po jejím faktickém zrušení dojde k rozdělení této zdravotní péče na jiná existující zdravotnická zařízení ve městě Brně, příp. v Jihomoravském kraji a jak bude taková zdravotní péče zajišťována. To byl jeden z hlavních motivů, proč po dohodě se statutárním městem Brnem, jehož rada přijala záměr převzít Úrazovou nemocnici, došlo ke zpracování návrhu zákona a jeho předložení Poslanecké sněmovně.

Možná tu za chvíli bude státu někdo jiný a bude říkat, že celá záležitost Úrazové nemocnice v Brně je politikum. Dámy a pánové, nebyli to předkladatelé návrhu zákona, kdo z toho politikum udělal. A posuďte sami. Návrh zákona byl předložen v listopadu, resp. na začátku prosince loňského roku. Pokud by legislativní proces fungoval standardně a ve sněmovně při dodržení všech lhůt proběhlo první, druhé i třetí čtení, mohla být záležitost tohoto zákona na půdě PS bezproblémově projednána do června letošního roku. Tedy s dostatečným odstupem před podzimními krajskými a senátními volbami.

Nestalo se tak. Poté přišly volby, ty samozřejmě přinesly emoce a po volbách se budoucí osud Úrazové nemocnice stal také předmětem zájmu občanů, politiků a médií. Chci jednoznačně konstatovat, že město Brno má zájem o převod Úrazové nemocnice a usnesení rady města do dneška platí. Protože jej žádné jiné usnesení rady města Brna prostě nezrušilo. Připomínám, že součástí této radní koalice v Brně je ČSSD, KDU-ČSL, Strana zelených a také sdružení vašeho bývalého kolegy Zlatušky.

Po krajských volbách vznikly nové krajské koalice. Na úrovni jižní Moravy byla ustavena koalice ČSSD a ODS a tato koalice jasně deklarovala v koaliční smlouvě, že má zájem na zachování funkční Úrazové nemocnice v Brně a v případě, že dojde ke schválení zákona a převodu na město Brno, tak také že Jihomoravský kraj je připraven pomoci investičně s budoucím fungováním této nemocnice, zejména v oblasti evropských projektů a evropských fondů.

Tolik tedy velmi obecný úvod, aby bylo jasné, o čem dnes v podobě tohoto zákona jednáme.

Co se týká traumacenter, znovu opakuji: plně respektuji rozhodnutí pana ministra Julínka o tom, že stát investoval ve FN Brno-Bohunice. Existuje tam moderní traumacentrum. A je otázkou, zda traumatologická péče jako taková bez označení traumacentrum je poskytována i jinými zdravotnickými zařízeními. Samozřejmě je. Existuje plán traumatologické péče Jihomoravského kraje, tak jako existuje i v jiných krajích a je vždycky jen otázkou v jaké kvalitě a s jakým vybavením, personálním, přístrojovým i dalším, jsou schopna konkrétní zdravotnická zařízení traumatologickou péči poskytovat.

Tvrdím, že Úrazová nemocnice v Brně může být dobrým záložním pracovištěm traumacentra ve FN Brno-Bohunice, samozřejmě, pokud by takovou variantu v budoucnu podpořily také zdravotní pojišťovny. Protože jsou to zdravotní pojišťovny, kdo ve skutečnosti stanoví smluvními vztahy síť zdravotnické péče v ČR.

Připomínám, že pan ministr svým rozhodnutím zrušil traumacentra ve Zlíně a v Hradci Králové. A že jihomoravské traumacentrum t. č. ve FN Bohunice obsluhuje nejenom Jihomoravský kraj, ale také kraj Vysočina a část kraje Zlínského. Tedy spádové území, které je rozhodně větší počtem obyvatel než 1,5 miliónu občanů ČR a těchto krajů.

Proto se domnívám s ohledem na blízkost dálnice D1 – všichni máme v paměti velmi nehezké obrázky řetězových havárií, při kterých dochází k těžkým zraněním a občas i úmrtím nejen jednotlivců, ale i desítek osob. Protože v Brně je také mezinárodní letiště. Brno je také místem, kde se buduje velký železniční uzel. Mezinárodní železniční uzel. To všechno přináší potenciální rizika a podle mého názoru vyžaduje, aby kromě traumacentra ve FN Brno-Bohunice, které je základem a je nejšpičkovějším zařízením, existoval dostatek ostatních kapacit zdravotnických zařízení, která by mohla pokrýt nějaké krizové situace.

Viděl jsem na jednání vašich výborů a viděl jsem také jako senátní tisky připomínky senátní legislativy. Dámy a pánové, já uznávám, že zákon, který schválila PS, nebude patřit v učebnicích ústavního práva k těm nejgigantičtějším legislativním výtvorům českého parlamentarismu. Na druhou stranu jasně říkám, že zákon 290/2002 Sb., který byl původně užit při zániku okresních úřadů, bylo dosud pětkrát novelizován. Přičemž tyto novely se bezprostředně zániku okresních úřadů nikterak netýkaly. Takovou novelou, jednou z nich, byl také zákon č. 1/2005 Sb., kterou se transformovala stálá divadelní scéna Klatovy z příspěvkové organizace státu na příspěvkovou organizaci Plzeňského kraje. Právě taková novela, která doplnila pravidla transformace této příspěvkové organizace, se stala vzorem pro navrhovaný zákon, který schválila PS.

Já tedy nemohu souhlasit s tvrzením senátní legislativy, že zákon č. 290/2002 Sb., byl už konzumován a je nepoužitelný. Je to naopak. Tento zákon byl už několikrát použit k dispozici se státním majetkem v době, kdy okresní úřady už dávno neexistovaly. Legislativní úprava zvolená Poslaneckou sněmovnou u navrženého zákona tedy používá stejný způsob a formu přechodu majetku státu jako již v obdobném případě Parlament použil v minulosti. Nikdy nebyla zpochybněna ústavnost takovýchto novel tohoto příslušného zákona.

K námitce, že k převodu majetku státu měla být použita standardní cesta upravená zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím zastupování v právních vztazích a majetek měl být převeden „exekutivní cestou“, lze uvést pouze tolik, že tato cesta byla kvůli nepochopení vůle územní samosprávy ze strany ministerstva zdravotnictví jenom velmi těžce využitelná. Mám tady k dispozici veškerou korespondenci, kterou vedl primátor statutárního města Brna pan Onderka s panem ministrem Julínkem v této věci.

Co se týká obecně záměrů na rušení nemocnice, tedy hlavního impulsu, proč zákon vznikl, chci říci následující. Ačkoliv jistě není žádnou povinností města žádat o státní majetek, je povinností státu pečovat o to, aby byl jeho, příp. už nepotřebný majetek hospodárně využit a přitom hledět na zájmy územních společenství občanů. Dovolte, abych připomněl také závazek státu plynoucí z článku 4 odstavce 6 Evropské charty místní samosprávy, který zní takto: S místními společenstvími, pokud to lze, se včas a vhodným způsobem konzultují otázky plánování a rozhodování ve všech věcech, které se jich přímo dotýkají. Jsem přesvědčen, že to bylo ministerstvo zdravotnictví, kdo měl sám iniciovat jednání s územními samosprávami, tedy s městem Brnem, případně Jihomoravským krajem. Naopak bez podrobnějšího projednání ministerstvo činilo a činí kroky k faktické likvidaci úrazové nemocnice, aniž by doložilo, jaké to bude mít pro obyvatele, občany Brna a jižní Moravy další dopady. Myšleno, kde tedy bude poskytována příslušná zdravotní péče po tom, kdyby úrazová nemocnice byla panem ministrem Julínkem zrušena. Samozřejmě existují další okolnosti, které doprovázely už projednávání tohoto návrhu zákona. Došlo tam v mezidobí v posledním roce ke dvěma personálním změnám ve funkci ředitele.

Opět plně respektuji personální pravomoc pana ministra zdravotnictví, předpokládám, že se k této věci pan ministr vyjádří. Ovšem na půdě PS pan ministr minimálně v tom prvním případě, kdy byl z funkce v dostatečném časovém předstihu před volbami odvoláván, váš nynější kolega senátor Miloš Janeček, tak podle stenozáznamu z PS, a to jsou slova Tomáše Julínka. Pan Janeček dostal na výběr, buď bude dělat politiku, nebo bude ředitelem nemocnice. Ve slušných evropských demokraciích se tomu, pane ministře, říká diskriminace.

Já jsem přesvědčen o tom, že v tuto chvíli bojujeme za zájmy několika desítek tisíc lidí, kteří podepsali petici za zachování Úrazové nemocnice. Žádná jeřábová metoda přenosu traumacentra z Úrazové nemocnice do FN Brno-Bohunice se totiž, dámy a pánové, nekoná. Traumacentrum v Bohunicích bylo otevřeno, z personálního hlediska k datu otevření přešli ze současné Úrazové nemocnice slovy tři zaměstnanci, to je informace poskytnutá ředitelem FN Brno-Bohunice. Ostatním byl opakovaně dáván tzv. příslib zaměstnání. To potvrdil i pan ministr na jednání příslušných výborů a tam pan ministr konstatoval, že by ten příslib měl platit i nadále. Že byl dokonce sociálně velkorysý, protože se týkal veškerých profesí, i takových, které by nebyly automaticky ve FN Brno-Bohunice použitelné. Je to ovšem v rozporu s tvrzením ředitele FN Brno-Bohunice, který řekl, že teď už žádné takovéto přísliby to neplatí. Že teď on už personál má, a to, co po něm chtějí pojišťovny, tak má naplněno. Čili opět velký otazník. Co platí. A teď už nehovořím jenom, že po zrušení nemocnice si budou muset pacienti hledat nová zdravotnická zařízení, do kterých budou chodit, kde budou ošetřováni, ale hovořím o několika stovkách zaměstnanců Úrazové nemocnice v Brně. Co se s nimi bude dít po zrušení tohoto zařízení. To je nezodpovězená otázka, protože existuje rozpor mezi vyjádřením ministra jako šéfa resortu a ředitele FN Brno, která panu ministrovi přímo podléhá z hlediska zřizovatelské funkce.

Dámy a pánové, já myslím, že v úvodu jsem dostatečně představil zejména motivaci, která vedla předkladatele k předložení tohoto návrhu zákona. Chci připomenout, že jej schválila PS hlasy napříč politickým spektrem a jsem přesvědčen, že i přes jisté legislativní výhrady, které má jak váš odbor, tak případně už padly od vašich kolegů v rámci rozpravy na jednotlivých výborech. Tím nejlepším, co můžeme pro Úrazovou nemocnici udělat, tím nejlepším, co můžeme udělat pro Jihomoravský kraj a jeho občany, je dnes tento návrh zákona schválit. Já vám velmi pěkně děkuji za pozornost a těším se na další rozpravu.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane poslanče. Kolegyně a kolegové, návrh zákona byl přikázán výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Ten určil jako svou zpravodajku paní kolegyni Lianu Janáčkovou. Výbor nepřijal žádné usnesení. Záznam je pod číslem 360/2. OV určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Výbor přijal usnesení pod číslem 360/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Pavel Sušický. Pane zpravodaji, prosím, seznamte nás se zpravodajskou zprávou.

Senátor Pavel Sušický: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážený pane hejtmane, kolegyně a kolegové. VZSP mne pověřil zpravodajováním senátního tisku č. 360. Na základě tohoto nového zákona § 1 se státní příspěvková organizace Úrazové nemocnice v Brně se stává příspěvkovou organizací města Brna. Tento návrh využívá zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků na kraje a obce, občanská sdružení.

Tento zákon byl ovšem zamýšlen – a tady si troufám tvrdit, že to dokládá i důvodová zpráva – jako jednorázový, přijatý právě v souvislosti s rušením okresních úřadů. Splnil tak svůj účel, byl konzumován a dnes neexistuje ani legislativní důvod do něj jakkoli zasahovat.

Navrhovaná novelizace tohoto zákona přehlíží rovněž legislativní pravidla, a to např. zjevným nesmyslem uvedeným v § 3 o odesílání protokolu na kraj. Je všeobecně známo, že záznam do katastru se provádí na úřadě katastrálním, nikoli krajském.

Český právní řád zná dobře standardní mechanismy bezúplatného převodu majetku na stát, na územně samosprávní celky. A to je dle zákonů č. 218 a č. 219/2001 Sb.

Jsou to zákony o rozpočtových pravidlech a o nakládání s majetkem státu. Zůstává pak pro mne otázkou, proč se předkladatelé ani nepokusili těchto dvou výše uvedených zákonů, o kterých jsem hovořil, použít. Postup podle nich by pak jasně garantoval, že bezúplatně získaný majetek nebude obratem využit k jiným účelům, než je právě poskytování zdravotní péče.

Naprosto nejasná je v zákoně situace při určení rozhodného okamžiku, kdy vlastně příspěvková organizace přechází na město Brno. Nesmyslné je pak také ustanovení o povinnosti převést Úrazovou nemocnici zpět na stát, pokud nebude poskytovat zdravotní péči. Tady upozorňuji, že příspěvková organizace se nedá převádět jinak než zákonem. K podmínce poskytovat zdravotní péči, její rozsah a způsob není v návrhu zákona vůbec nijak definován. Pak stačí nové organizaci provozovat např. jednu organizaci a splní tak danou podmínku. Prodat nebo pronajmout příspěvkovou organizaci, pokud by tak eventuální nový nabyvatel učinil, to by bylo pak přímo protizákonné. Zcela jinak je to ale s majetkem, který je možno prodat obratem, jak jsem se o tom již zmínil.

Vláda ČR s tímto návrhem zákona projevila zásadní nesouhlas. Postup PS, která novelizací konzumovaného zákona bere státu majetek a převádí jej na jiný subjekt, je v civilizované zemi při nejmenším problematické. Nakládání s majetkem státu je přece jedním z nejzákladnějších práv vlády, tedy moci exekutivní.

Závěrem si dovolím říci, a to v souladu se senátní legislativou, že návrh zákona vykazuje závažné legislativní i právní nedostatky, které budou bránit jeho bezproblémové realizaci, a že zájmy státu, pokud půjde v budoucnu o využití majetku Úrazové nemocnice, nebudou a ani nemohou být účinně tímto způsobem chráněny. Protože cíl a účel § 2 zákona, pokud se týká § 3a odst. 6 zákona č. 290, který byl deklarován při rozpravě o návrhu v PS, zůstane nenaplněn, neboť jde o totální omezení vlastnických, eventuálně jiných práv, která by v testu ústavnosti rozhodně nemohla obstát. Došlo by tak k situaci, kdy majetek státu by byl proti vůli vlády převeden na někoho jiného, v tomto případě na město Brno, aniž by bylo jasně zajištěno jeho další a zejména dlouhodobé využití ku prospěchu brněnských občanů.

Nákladnost oprav byla jedním z důvodů, které vedly Ministerstvo zdravotnictví ke zrušení této nemocnice a k přemístění kompletního, a to zdůrazňuji, kompletního zdravotnického týmu do FN. Ve věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR vydaném 28. listopadu 2008 jsou jasně definovány organizační, odborné a materiálně technické předpoklady, jež musí splňovat nová traumacentra. Ve věstníku je jich také definován celkový počet deset a z toho v Brně zůstává jedno, právě ve FN Bohunice. Do jeho přestavby bylo již investováno více než půl miliardy korun a ve fázi výběrového řízení je již výstavba nového pavilonu v ceně přibližně 100 miliónů pro novou tzv. spinální jednotku. Tam trošku momentálně je problém s usazením té jednotky, protože bude zatím v náhradních prostorách. Toto nové centrum bylo také 4. 12. 2008 otevřeno.

Úplně závěrem chci říci, že je mi známo, že v Úrazové nemocnici existuje vynikající a mezinárodně uznávaný tým s velmi dobrými výsledky práce. Ministrem zdravotnictví České republiky Tomášem Julínkem je ale garantováno, a řekl to opakovaně včera na schůzi výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, přesídlení celého tohoto týmu do nových prostor, rekonstruovaných ve Fakultní nemocnici Bohunice. Nejedná se tedy o likvidaci týmu, ale o jeho přesídlení do nových prostor. To, co je na zákonu špatně, není podle mě idea tohoto zákona, ale jsou to závažné legislativní nedostatky a to, že zákonem není dostatečně chráněn majetek státu. A myslím, že tak jako mne řadu z vás napadlo, že takový zákon by pak mohl být precedent pro některé další případy a snahy převádět majetek státu bez souhlasu fungující platné vlády. Na závěr si vám dovolím přečíst 5. usnesení výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, nebudu zákon celý číst. Je to tedy senátní tisk č. 360, který řeší přechod státní Úrazové nemocnice v Brně na město Brno:

Po odůvodnění zástupce předkladatelů poslance Mgr. Michala Haška, zpravodajské zprávě senátora Pavla Sušického a po rozpravě výbor:

I.? Doporučuje Senátu Parlamentu ČR návrh zákona zamítnout.

II.? Určuje zpravodajem výboru pro jednání o návrhu zákona na schůzi Senátu senátora Pavla Sušického.

Abych byl úplný, tak v hlasování bylo 5 hlasů pro, 4 hlasy proti.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane zpravodaji. A táži se paní kolegyně Liany Janáčkové jako zpravodajky výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, zda chce vystoupit. Ano. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Liana Janáčková: Vážený pane předsedající, vážení páni místopředsedové, dámy a pánové. Jsem zpravodajkou hospodářského výboru, proto moje zpravodajská zpráva bude motivována právě účelem, jakým způsobem bude dále nakládáno s majetkem, tzn., co se týče majetku státu. A prosím, aby mě nikdo nepodezíral z nějakých politik, protože já jsem se zcela oprostila od politika.

Dovolte mi přečíst mou komplexní zpravodajskou zprávu:

Tento předložený zákon zjednodušeně nazvaný „O přechodu Úrazové nemocnice v Brně ze státu na město Brno“ je špatný. Kdo si podrobně prostudoval dikci zákona a zprávu naší legislativy, musí uznat, že je naprosto neakceptovatelný. Věcné argumenty proti tomuto zákonu obsahuje i stanovisko vlády. Pokusím se je zde nyní shrnout.

1)? Zákon č. 290/2002 Sb., je „mrtvý“ zákon. Už jeho použití v roce 2005 pro přechod Stálé divadelní scény v Klatovech na Plzeňský kraj bylo nanejvýš problematické. Uvedený zákon byl přijat jako legislativní součást II. fáze reformy veřejné správy související se zánikem okresních úřadů a jednorázově řešil transformaci organizačních složek státu a státních příspěvkových organizací v působnosti okresních úřadů. Jako takový byl tento zákon již konzumován a není věcný ani legislativní důvod do něj zasahovat. Proto budu navrhovat jeho zamítnutí.

Jenom vsuvku do této mojí koncepce. Já si neumím představit, že budeme stále a stále dávat nějaké vložky do zákonů, které se už udály. Připadá mi to jako mrtvému našívat mrtvou ruku. To je přece nesmysl.

2)? Předkladatel tvrdí, že zákon nebude mít žádné nároky na veřejné finance. Toto tvrzení je nepravdivé, neboť pokud příspěvková organizace nepokryje své náklady z výnosu své činnosti, její zřizovatel je povinen poskytnout příspěvek na provoz. Tento by tedy musel být obsažen v příslušné kapitole návrhu rozpočtu města Brna na rok 2009. Jsem přesvědčena, že ani provozní, ani další investiční peníze nutné k případné rekonstrukci Úrazové nemocnice nejsou v rozpočtu města, jako budoucího zřizovatele, zahrnuty. (Jsem starostkou a vím, že se dají dělat rozpočtová opatření, samozřejmě.) Naopak stát ještě v roce 2007 poskytl Úrazové nemocnici účelové neinvestiční prostředky na výzkum a vývoj ve výši přes 4 mil. Kč.

3)? Vláda nemá v úmyslu ukončit činnost špičkového týmu traumatologického centra. Záměrem je jeho přesunutí do Fakultní nemocnice Brno, kde budou vytvořeny pro tyto činnosti adekvátní podmínky. Tyto úkoly s ohledem na krizovou připravenost státu bude i nadále zajišťovat stát, což ovšem samozřejmě nerozporuje ani předkladatel. K tomuto účelu jsou vynakládány nemalé finanční prostředky na úpravu prostor ve Fakultní nemocnici Brno.

Dále zde budu deklarovat evidentní legislativní chyby navrhované novely zákona:

1)? Není vyjasněno, kterého dne se Úrazová nemocnice stane příspěvkovou organizací města Brna a ke kterému dni přecházejí práva a závazky. De facto dvojí účinnost může zapříčinit právní vakuum v eventuálních budoucích sporech, např. v odpovědnosti zřizovatelů za majetek nebo v objemu majetku, který přichází k určitému datu, přičemž se tento objem v čase mění. Tato nejednoznačnost mne rovněž vede k návrhu tento zákon zamítnout.

2)? Pozměňovací návrh Dr. Ratha vložený do zákona mezi druhým a třetím čtením v PS jako odst. 6 v § 3a, který nařizuje městu Brna bezúplatně převést Úrazovou nemocnici zpět na stát, pokud zde nebude, a to po neomezenou dobu, poskytována zdravotní péče, je naprosto chybně koncipován a tedy prakticky nerealizovatelný. Zde poukazuji na nález Ústavního soudu, který zrušil původní znění § 3 a § 6 zákona č. 290/2002 Sb., týkající se desetileté lhůty zachování rozsahu dosavadních služeb v nemovitostech státu převáděných na obce a kraje. – Vy, kdo jste starostové, tak si určitě na tyto klausule vzpomenete. – Jako odporující Listině základních práv a svobod poukazuje Ústavní soud mj. na požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného vlastnického práva. Tehdy navrhovaná desetiletá doba tohoto omezení se jevila Ústavnímu soudu jako neadekvátní. Takže návrh – bez časového omezení – je naprosto nepřijatelný, záměrně zavádějící a počítající a priori s nemožností realizovat zpětný přechod majetku na stát. Z tohoto důvodu navrhuji zákon zamítnout. A jen malý dodatek v tomto paragrafu – zdravotní péči neposkytuje město Brno, ale zdravotnické zařízení.

3)? V zákoně se objevuje naprosto zmatečné názvosloví – Úrazová nemocnice, což je legislativní zkratka pouze pro název, sídlo a IČ nemocnice, aniž víme, kdo je zřizovatel, a Úrazová nemocnice jako příspěvková organizace statutárního města Brna. Jedině úpravou těchto nesrovnalostí lze správně zajistit přechod práv a závazků.

4)? V textu § 2 se dokonce zmiňuje chybně přechod na kraj místo na město Brno. Tento renonc vznikl zřejmě chybným opsáním obdobného ustanovení § 3 odst. 5 zákona č. 290/2002 Sb. Ve stejném paragrafu je uvedeno, že pro protokol platí § 8 obdobně. Přechod majetku je v § 8 terminován dnem 31. 12. 2002. Obávám se, že tento termín už zcela jistě nestihneme. Další, a to velmi evidentní důvod k zamítnutí.

5)? Poznámka za páté, a naposled. Poznámka – neodpovídá legislativním pravidlům a zvyklostem – je zavádějící, a tedy jasně směřující k zamítnutí.

Můj postřeh k tomu ještě. Fakt, že město Brno nikdy nepožádalo o převod majetku, je pro mě – jako pro starostku – naprosto šokující. Požádala mě rada města o traumacentrum v Úrazové nemocnici, ústně se domlouvá jen rande, prosím.

Závěr. Návrh zákona, který schválila PS 11. listopadu 2008, z přítomných 159 poslanců 98 hlasy, vykazuje závažné legislativní i právní nedostatky, které budou bránit jeho bezproblémové realizaci.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že zájmy státu, pokud jde o budoucí využití majetku Úrazové nemocnice, nemohou být účinně ochráněny, dokonce ani oním vložením paragrafu o vrácení majetku státu v případě nedodržení účelu, neboť omezení vlastnických práv je v rozporu s Ústavou.

Cítím to jako jasné znásilňování zákona, neboť účel světí prostředky.

Z tohoto důvodu podávám návrh – návrh zákona zamítnout. Nejsem zpravodajka, omlouvám se…

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Paní zpravodajko, omlouvám se, nerad vám vstupuji do vaší řeči, ale to, co tady říkáte, je spíš do obecné rozpravy. Výbor nepřijal žádné usnesení, a vy tady nějakým způsobem reflektujete diskusi, která proběhla na výboru. Ale jsou to především vaše názory.

Senátorka Liana Janáčková: Pardon, já jsem zpravodajskou zprávu četla i na výboru. Bylo mi řečeno, že tady samozřejmě mohu říci svou zpravodajskou zprávu. A pokud bude otevřena podrobná rozprava, vystoupím jako senátorka s návrhem pozměňovacího návrhu, který prakticky obměňuje celé znění tohoto špatného zákona. Doufám, že nám bude umožněno, aby z naší dílny vyšel čistý zákon, a ne takovýmto způsobem nepořádný.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Kdybyste nás, paní kolegyně, seznámila s usnesením vašeho výboru – to je vaše hlavní práce teď při vašem vystoupení.

Senátorka Liana Janáčková: Ano. A omlouvám se za to, že jsem tady udělala trošičku pozdvižení.

Po úvodní zprávě skupiny předkladatelů poslance Michala Haška, zpravodajské zprávě senátorky Liany Janáčkové a po rozpravě výbor nepřijal žádné usnesení, když pro návrh – schválit předložený návrh zákona – hlasovali pro 4 senátoři, proti 4, zdržel se jeden senátor. Pro pozměňovací návrh senátorky Liany Janáčkové z 9 přítomných senátorů hlasovali 4 senátoři pro, proti 4 senátoři, jeden senátor se zdržel.

I.? Určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu Parlamentu ČR senátorku Lianu Janáčkovou.

II.? Pověřuje předsedu výboru senátora Jana Hajdu, aby s tímto záznamem seznámil předsedu Senátu Parlamentu ČR.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně, za vaši zprávu, myslím si, že jste se trochu vzdálila od úlohy, kterou má zpravodaj.

Vážení kolegové, navrhuje někdo z vás, abychom se nezabývali tímto návrhem zákona? Pan kolega Vícha.

Senátor Petr Vícha: Vážený pane předsedající, tento návrh se obvykle podává před zahájením obecné rozpravy. Z vystoupení předřečnice jsem měl dojem, že už jsme v obecné rozpravě. Přesto využívám možnosti § 107, a dávám návrh, abychom se tímto zákonem nezabývali.

Stručné zdůvodnění. Jedná se o jednorázový zákon. Zákon na jedno použití, nemá tedy žádné dlouhodobé účinky. Chápu, že od jisté doby v loňském roce máme k institutu – nezabývat se – nepříliš kladný vztah. Myslím si, že toto je právě zákon, který dlouhodobé účinky nemá. Tím, že se jím budeme nezabývat, nic tragického se nestane.

Hlavní důvod ale je – stát tuto nemocnici nechce. Statutární město Brno, na které má být převedeno, tuto nemocnici chce. Proč bychom tedy tomuto převodu měli bránit? Poslední důvod. Mám takový neblahý pocit, ale zdá se mi, že tento zákon vzbuzuje příliš velké emoce, a tomu bych se chtěl vyhnout.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane předsedo. O tomto návrhu se hlasuje bez rozpravy. Ale s tím, že členové naší horní komory s právem přednostním mohou před vlastním hlasováním vystoupit. Jsou to předsedové klubů, předseda Senátu, místopředsedové a ministři. Hlásí se pan ministr Tomáš Julínek.

Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: Děkuji, pane místopředsedo, myslím, že mi odpustíte, že využiji svého práva při takovéto situaci, kdy tady bylo něco řečeno, dokonce o mé roli jako ministra. Jinak před vás předstupuji především jako senátor.

Dovolte, abych mohl vyjádřit svůj pohled na tuto materii, abyste se mohli rozhodnout o institutu – nezabývat – podle nejlepšího svědomí a tak, jak je zvykem v této komoře.

Já jsem samozřejmě politicky realista a vidím, že v této komoře, a sám jsem si to obešel, vůle na zamítnutí není. Přičemž ale zároveň musím konstatovat, že s takovýmto zákonem jsme nic jiného nedělali, než že jsme ho zamítli. Tak vadný zákon a tak problematický zákon zaslouží zamítnutí. Vím, že byla nějaká debata v rámci klubu, a situace vypadá, tak jak vypadá.

Chtěl bych ještě upozornit, a zopakovat jeden fenomén, a to je ono divadlo v Klatovech, Úrazová nemocnice v Brně. Vážení, milí kolegové, kolegyně, toto jsou strašně nebezpečné precedenty, jakým způsobem se obchází zákon č. 218 a č. 219, který zná přesně instituty, jakým způsobem stát chrání svůj majetek, jak ho odpovědně spravuje a za jakých okolností je může převádět na samosprávu nebo na soukromé subjekty. Je to tam přesně dáno. Jsou tam přesně dány instituty, za jakých okolností je to možné. Jsou tam přesně dány instituty vkládání břemen do smluv. Velká část z vás jsou starostové, tak moc dobře víte, jaký je tento postup. Tím zároveň můžete potvrdit, že stát vždy prvotně deklaruje nějaký svůj úmysl a že na to nějakým způsobem reaguje obec a sdělí svoje přání.

Já opravdu s čistým svědomím mohu říci, že z města Brna žádná taková žádost na ministerstvo zdravotnictví nedošla, že tento proces v rámci zákona č. 218 nebyl nikdy zahájen. Zároveň chci konstatovat, že sdělení pana poslance Haška o tom, že Brno respektuje, že traumatologická centra byla rozdělena, bylo poprvé konstatováno na výborech a na ctěném plénu. Do poslední chvíle a do posledního okamžiku deklarovalo město Brno – v počátečních jednáních, že stojí o to – provozovat traumatologické centrum navzdory rozhodnutí zdravotních pojišťoven a státu v této oblasti, tedy traumatologické centrum 2, nebo v té původní fázi nepřipuštění vůbec debaty o té zbylé činnosti, o které hovořil teď pan poslanec Hašek, která je teď údajně důvodem k přijetí tohoto zákona. O tom nikdy nebyla řeč. Vždycky to bylo striktně stavěno, že musí být zachováno traumatologické centrum, a takto byli informováni lékaři. Z těchto důvodů docházelo k narušování plánu přechodu v různých etapách za využití k politické situaci.

Opravdu bylo hned na počátku garantováno a jasně řečeno městu Brno rozdělení péče, která je v Úrazové nemocnici a rozdělení do jednotlivých zdravotnických zařízení. To mělo být předmětem jednání komise do té doby, než se politicky narušilo toto jednání, a už nemělo potom konstruktivní charakter. Stejně tak, jako příslib zaměstnanců byl k 31. srpnu. A opakoval jsem několikrát. Je zřejmé, jestliže ředitel bohunické nemocnice držel místa třeba údržbáře, uklízečky nebo některého zdravotnického pracovníka, že do té doby samozřejmě nemohli čekat, když zaměstnanci na návrh odborů závazek, tzn. závazný příslib zákoníku práce nepodepsali.

To jsou fakta, která tady ještě jako mimochodem sděluji, a chtěl bych jako ministr, abych uvedl na pravou míru to, co tady bylo řečeno v předkladatelské zprávě. To znamená, že opravdu nezazněla žádná žádost města Brna o jednání o zbytkové části Úrazové nemocnice, protože by tato jednání probíhala asi v úplně jiné atmosféře a byla by velmi konstruktivní.

Pokud jde o jeřábovou metodu, o které jsme opravdu hovořili, tak ta probíhá v těchto dnech, nyní se dává do provozu úrazové centrum a je tam termín do konce ledna 2009. Vše jsme oznámili dopředu, bylo to průhledné. Jsem rodilý Brňák, nemám vůbec důvod ubližovat Brnu. A je tady také jasné plnění role ministerstva zdravotnictví v oblasti traumatologické péče a kvality poskytování péče. A všichni starostové, kteří se mnou aspoň o některých věcech jednali, tak vědí, že jsem konstruktivní a že jsme schopni se dohodnout na převodu nemovitostí, úplatném nebo bezúplatném, podle účelu, o který požádali.

Chtěl bych tedy, aby tohle bylo vzato v potaz.

To, co vám chci především sdělit s právem přednosti, je to, že zákon je velmi problematický, způsob, kterým je to uděláno, je velmi problematický. Ale pokud tady není vůle dát tomuto zákonu jasně najevo naše stanovisko zamítnutím, tak chci upozornit, že včera jste dostali na lavice pozměňovací návrh, který byl uplatňován v hospodářském výboru, který předložila paní senátorka Liana Janáčková, který je přepsáním tohoto vadného zákona, jenž je problematicky proveditelný. A tento pozměňovací návrh jasně a zřetelně říká, jakým způsobem přejde Úrazová nemocnice na Brno, za jakých podmínek a legálním způsobem je tam vloženo břemeno jednak na nezcizení majetku, to znamená zákazu prodeje a pronajmutí tohoto majetku a závazek provozovat zdravotní péči pět let, což je přiměřená doba, kterou je schopen akceptovat Ústavní soud při takovémto zákonu, který ale i tak není úplně standardní, ale je to úplně jasné.

Jestliže dáte přednost zákonu vadnému, tak zároveň vás chci upozornit na to, co už zpravodajové ve zprávě měli a co možná nezdůraznili. Město Brno podle tohoto zákona jednak nemusí provozovat zdravotní péči v tomto zdravotnickém řízení, neexistuje tam blokace pro to, aby tento majetek nebyl prodán a zcizen a pronajmut. Neexistuje tam tedy žádná záruka, že ten původní tady svatě přednesený úmysl bude realizován. Podle pozměňovacího návrhu tento úmysl realizován bude v čisté podobě.

To znamená, že já tady deklaruji vzhledem k tomu, kam dospělo toto jednání a tento zvláštní způsob zcizování majetku zvláštními zákony, a konstatuji, že respektuji tu fázi, ve které jsme, tu realitu toho, že to tady nemůžeme zamítnout. A vás žádám, abyste schválili správný převod správným zákonem na město Brno se zárukou fungování zdravotnictví v městě Brně tak, aby to aspoň trošku nahradilo to, co je uvedeno v zákonu č. 218, který říká, co má být ve smlouvě, jak má být uloženo břemeno a jaké jsou tam podmínky. Je to neuvěřitelně měkčí než to, co je možné uložit zákonem č. 218, to vy jako starostové víte, protože tam jsou velmi tvrdá penále za to, když nesplníte účel, pro který jste dostali například bezúplatně sociální zařízení, kulturní zařízení nebo zbylý majetek ze státu, který takto využíváte nebo jako zdravotnické zařízení.

Prosím tedy, přikloňte se aspoň k takovéto blokaci, která tam je, a samozřejmě v čistotě převodu tak, aby nedošlo už mezi ministerstvem zdravotnictví a městem Brno k žádným rozmíškám, protože stávající zákon rozhodně k rozmíškám vést může, protože není vůbec jasná účinnost, kdy má přejít jaký majetek, a zase znovu se budeme hádat, který majetek měl ke kterému datu přejít, protože § 1 a § 2 má rozdílnou účinnost, tak jak už tady říkali zpravodajové. Ten zákon je opravdu nekonzumovatelný, těžko proveditelný a může vytvořit jenom nejasnosti a zmatek mezi státem a nabyvatelem, městem Brnem.

Prosím vás reálně o to, abyste toto propustili do obecné rozpravy, aby se k tomu mohli také všichni vyjádřit, protože já jsem také nemohl říci plno argumentů, protože nechci dál využívat svého přednostního práva. Ale prosím vás, abyste pro – nezabývat se – nehlasovali a abyste hlasovali pro pozměňovací návrh. A já společně budu hlasovat s vámi pro tento pozměňovací návrh, aby město Brno dostalo toto zdravotnické zařízení, ačkoliv si o tom jako Brňák myslím své, protože to není prospěch pro Brno, ale je to nepochybně zátěž. Ale to bych vysvětlil třeba v obecné rozpravě, pokud byste mně to dovolili. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře. Slovo má nyní paní předsedkyně klubu Soňa Paukrtová.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, pane předkladateli, pane hejtmane, dámy a pánové. Důvod, proč ve své novele, kterou vám předložím, předpokládám v lednu 2009, a kde se budu snažit vás přesvědčit, abychom z našeho jednacího řádu a z ústavy vypustili institut nezabývat se, je tady zcela zřejmý a patrný.

Já osobně nebudu hlasovat pro – nezabývat se – prostě proto, že argumenty, které tady byly deklarovány panem ministrem a panem předkladatelem, jsou ve zjevném rozporu a navíc jsem si jista, že je potřeba o tomto zákonu hovořit.

Čili já za klub otevřené demokracie říkám, že my pro – nezabývat se – v žádném případě hlasovat nebudeme, protože my se tím zákonem musíme zabývat.

To je první poznámka.

A ta druhá. Já se velmi omlouvám paní kolegyni Janáčkové, ale z její zpravodajské zprávy jsem vlastně nepochopila, co navrhuje, protože ona několikrát za sebou řekla, že navrhuje zamítnout a potom říkala, že bude-li zákon postoupen do podrobné rozpravy, předkládá pozměňovací návrh, a my její pozměňovací návrh máme.

Chápu, že ono někdy se tady nevystupuje úplně dobře a její vystoupení bylo spíše senátorské než zpravodajská zpráva. Já tomu rozumím, ale pokud postoupí návrh do obecné rozpravy, opravdu ráda bych věděla, jaký je její postoj k tomuto návrhu zákona, pane předsedající, vaším prostřednictvím. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Ano, děkuji. To byla moje chyba, kolegyně a kolegové, že jsem nezvládl vystoupení paní kolegyně Janáčkové.

Teď má slovo paní kolegyně Gajdůšková.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, pane předkladateli, kolegyně a kolegové, budu několikanásobně kratší než pan ministr, ale chci se odvolat na stejnou věc, ke které se dovolává on, to znamená naše vědomí a svědomí, kterým máme hlasovat.

Chci za sebe, tedy jménem svým i jménem předkladatele, prostřednictvím pana předsedajícího, říci kolegům z ODS, že svědomí nemá žádné hvězdičky.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. Nikdo další s přednostním právem není přihlášen, budeme tedy hlasovat o návrhu – nezabývat se.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s návrhem nezabývat se? Kdo je proti tomuto návrhu?

Hlasování č. 35, registrováno 72, kvórum 37, pro 37, proti 24.

Návrh byl schválen. Končíme tedy projednávání tohoto bodu našeho pořadu. (Potlesk senátorů ČSSD.)

Je zde technická poznámka, se kterou se hlásí pan kolega Hálek.

Senátor Jan Hálek: Pane předsedající, já jsem se spletl, zmáčknul jsem jiný knoflík, žádám o nové hlasování.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Kolegyně a kolegové, myslím, že se musíme podívat na sjetinu hlasování. Prosím, aby sem byla dodána.

Ještě prosím, pane kolego Hálku, než dostaneme sjetinu, vy jste tedy hlasoval jak?

Senátor Jan Hálek: Hlasoval jsem omylem ANO.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Podle sjetiny hlasování, kterou jsem právě obdržel, pan kolega Jan Hálek skutečně hlasoval ANO i kolega Jiří Šneberger.

Vážené kolegyně a kolegové, teď tedy budeme hlasovat o tom, zda vyhovíme námitce kolegy Hálka a budeme pak následně hlasování opakovat.

Znovu svolám nepřítomné senátorky a senátory do sálu. Vážené kolegyně a kolegové, zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tím, abychom vyhověli žádosti kolegy Hálka a opakovali hlasování? Kdo je proti tomuto návrhu?

V hlasování č. 36 registrováno 73, kvórum 37, pro 38, proti 21.

Návrh byl schválen.

Hlásí se pan předseda Senátu Přemysl Sobotka.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, já vnímám výsledek hlasování, tak jak dopadlo. 21 lidí v tomto sále bylo proti zvyklostem a slušnosti, tak jak v tomto Senátu bylo 12 let. Jestliže se někteří holedbáme tím, že chceme být k sobě slušní a féroví, tak v této chvíli vidím, že nastupují nové zvyky.

Děkuji vám, že toto bude pokračovat. Staneme se kopií vedlejší komory. (Potlesk senátorů ODS.)

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane předsedo.

Vážené kolegyně a kolegové, budeme opakovat hlasování o návrhu nezabývat se návrhem zákona.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem nezabývat se? Kdo je proti tomuto návrhu, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování č. 37, registrováno 73, pro 34. Návrh byl zamítnut.

Kolegyně a kolegové, otevírám obecnou rozpravu. Kdo z vás se hlásí do obecné rozpravy? Kolegyně Liana Janáčková, prosím.

Senátorka Liana Janáčková: Dámy a pánové, já jsem asi opravdu věci urychlila. Moje zpravodajská zpráva směřovala samozřejmě k zamítnutí. Vím, že jsem tento návrh podat neměla, ale snažila jsem se de facto navodit svůj pozměňovací návrh.

Tolik na vysvětlení. Jestli jsem udělala procedurální chybu, tak se za to omlouvám. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Jako další je přihlášen pan kolega Balín. Prosím, máte slovo.

Senátor Vlastimil Balín: Pane předsedající, vážený pane poslanče a hejtmane. (Velký hluk v Jednacím sále.)

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Vážené kolegyně a kolegové, prosím o klid v sále. Promiňte, pane kolego.

Senátor Vlastimil Balín: Já vám děkuji, pane řídící, já bych se pokusil si klid a pozornost zjednat sám, aby se nakonec nenaplnila slova pana předsedy naší, jak říká kolega Schwarzenberg, naší velevážené, ctěné, slovutné komory a nechovali jsme se opravdu jako kolegové v PS.

Milé kolegyně, vážení kolegové, chtěl jsem začít trochu jinak, ale to, co jsme teďka předvedli, tak mně připadalo jako pokračování volební kampaně do krajských zastupitelstev, nezlobte se na mě. Dvě velké strany si to tady rozdávají, a pak se obratem dovoláváme slušnosti, jako kdyby výkon mandátu nebyl osobní věcí příslušného senátora nebo senátorky.

Kvórum pro rozhodnutí, že se jaksi bude znovu hlasovat, přece bylo, tak si myslím, že poznámka o slušnosti byla, aspoň z mého pohledu, naprosto zbytečná.

Víte, vážené kolegyně a kolegové, byla tady poznámka, na kterou bych chtěl reagovat poznámkou následující:

Já se ani nedivím, že jednání, která jsou hodná odmítnutí a zamítnutí, vyvolávají bohužel i takové legislativní aktivity, které jsou též hodné zamítnutí. Ale nemohu se ubránit dojmu, že přece jenom následné legislativní aktivity jsou pak pro mě příznivější než ta jednání, která je vyvolala.

Zdánlivě tady teď budu hovořit o něčem, co nesouvisí s předloženou materií a nebude s ní zřejmě souviset, protože nikdo se nenajde, aby udělal na aktivitu ministerstva zdravotnictví jinou legislativní aktivitu a snažil se jeho neustále pokračující – a bohužel to vypadá, že to bude pokračovat dál – chyby, aby hledal nápravy.

Dneska se tady bavíme o Úrazové nemocnici, kterou chce spravovat město Brno. A já z mého pohledu to docela vítám a jsem jim za to vděčen, protože my u nás, a nejen u nás v Ústeckém kraji, ale i v jiných krajích, budeme stát před jiným problémem. Dneska údajně, a ono to není údajně, ono se to zřejmě stalo, ve Věstníku ministerstva zdravotnictví došlo ke zrušení několika dalších pracovišť, tentokráte klinických onkologických center. Jedním z nich je i klinické onkologické centrum v Chomutově.

Já nechci podezírat ministra zdravotnictví z toho, že snad neví, jak nadprůměrný výskyt onkologických onemocnění v Ústeckém kraji je. Nechci ho podezřívat ani z toho, že neví, že pracoviště v Chomutově má několikanásobně větší počet pacientů, než má stejné zdravotnické zařízení v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, která, bohužel, jestliže nedojde k nějakému nápravnému kroku, bude v rámci Ústeckého kraje na tolik případů nyní sama.

Nechci domýšlet, jaké dopady to bude mít prostě k těm pacientům a jejich rodinám a příbuzným z hlediska průběhu těch nemocí a vývoje těch událostí. Je tady dost lékařů medicíny, takže dobře víte, čím jsou tato závažná onemocnění provázena i v osobním, rodinném, příbuzenském životě a příbuzenských vztazích. Osobně jsem si to na vlastní kůži prožil, bohužel, za svých 58 let už potřetí a netěším se na to, že mě něco takového v rodině nebo v příbuzenských vztazích potká počtvrté.

Já nebývám příznivcem nějakých tvrdých slov, ale v případě rušení těchto onkologických záležitostí, a bohužel těchto tří, která byla směřována k traumatologickým centrům a úrazovkám, musím konstatovat, že tyto kroky nejsou o reformě zdravotnictví, bohužel jsou o destruktivním přístupu, o demolici. A mohlo by mně být možná srdečně jedno, jako příslušníku politické strany z toho druhého levicového břehu, že ministr, který zastupuje ve vládě a spravuje velmi citlivý úsek za pravicovou politickou stranu, že v podstatě znevažuje a dehonestuje i tu její pozici.

Ale co mi není jedno nejen jako senátorovi a občanovi Ústeckého kraje a zároveň pacientskému ombudsmanovi za Ústecký kraj, tak mi není jedno, že ty kroky, které byly udělány směrem k onkologickým centrům, se bohužel dotknou občanů, pacientů Ústeckého kraje. Chtěl bych požádat ty, kdo v ODS máte sílu na to něco ovlivnit, prosím vás, jestli to nedokáže ten dotyčný člověk sám, pokuste se o to vy. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego a prosím pana senátora Miloše Janečka, aby se ujal slova.

Senátor Miloš Janeček: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. Rád využívám této příležitosti, abych mohl ty, kteří zde zůstali a které to zajímá, seznámit s realitou tak, jak to je ve skutečnosti, oproštěnou od jakékoli politické ambice. Včera na schůzi VZSP byl prvním bodu programu právě tento zákon, který nyní projednáváme. Rozložení a návrhy sil již celkem dopředu ukazovaly na to, že to bude 5 ku 4 a také tak to dopadlo. Ale to jen na úvod.

V podstatě bych vás chtěl seznámit s věcmi, které považuji za podstatné, a sice za podstatné z hlediska medicíny. Já nejsem legislativec a nedovedu do detailu posoudit zákony tak, jak byly předloženy. Pro mě je ovšem rozhodující to, co zaznělo od právníka, dr. Suchánka, kde svým závěrem píše zcela jasně: Nesouhlasím s generalizujícím hodnocením legislativního odboru Senátu, že návrh zákona vykazuje závažné legislativní i právní nedostatky, které budou bránit jeho bezproblémové realizaci, a že zájmy státu, pokud jde o budoucí využití majetku Úrazové nemocnice nebudou, a ani nemohou být, účinně tímto způsobem ochráněny.

Tento odstavec nebo tato věta podle mého názoru hovoří zcela jasně proti tomu, co zde doposud zaznělo.

Stručně bych si dovolil vám sdělit, jak to vlastně bylo, je a bude s úrazovkou. Promiňte mi ten familiérní výraz, ale jsem na to za 14 let, co tam pracuji, zvyklý. 2. dubna 2007 pan ministr zdravotnictví Julínek oznámil zahájení procesu racionalizace brněnských lůžkových zařízení. Jedním z kroků racionalizace mělo být převedení traumacentra a spinální jednotky z úrazovky do FN v Bohunicích. Jinými slovy bylo rozhodnuto, že Úrazová nemocnice končí. Jako hlavní argument bylo uváděno lepší dopravní obslužnost, efektivnější financování, lepší následná péče pro pacienty. Bylo řečeno to, co už zde dnes pan ministr řekl, že nemocnice se en bloc přesune jeřábovou metodou do Bohunic, tedy že přejdou všichni zaměstnanci a přestěhují se všechna oddělení.

12. dubna 2007 se proti tomu postavily nejenom odbory a LOK, ale i všichni zaměstnanci Úrazové nemocnice mimo několika málo lidí a v podstatě během času podepsal dokument za petici, já se přiznám, že jsem se poprvé ve svém už poměrně vysokém věku setkal se jménem, že ti, co podepisují petici, se jmenují petenti. Takže se pod to podepsalo více než 50 000 petentů.

4. září 2007 mne odvolal pan ministr Julínek kvůli nekomunikaci s ministerstvem. Opak je pravdou. Já jsem se snažil s ministerstvem komunikovat, ale ovšem bohužel trošku jiným způsobem, než bylo ze strany ministerstva nahlíženo. Podle mého názoru komunikace, kdy mi náměstek ministra telefonuje anebo diktuje, co mám dělat, anebo jak mám dělat bez jakéhokoli dialogu, to u mě není komunikace, to je u mne nařizování a tomu jsem se odmítl podřídit. Proto jsem raději volil odchod včetně toho, co zde řekl už pan poslanec Hašek, že si mám vybrat. Tak jsem si prostě vybral, že ředitelem nebudu.

Potom následovala další řada věcí. Byl jmenován můj nástupce, který byl pověřen vedením, pan doc. Svoboda, který oznámil 17. ledna 2008, že 1. března úrazovka končí. Připustil, že není jasné, zda do Bohunic půjdou všichni zaměstnanci. 4. března 2008 se začalo hovořit o tom, že se sloučí úrazovka a FN Bohunice, a mluvčí ministerstva pan Cikrt řekl, že úrazovka se přesune v zimě 2008, což právě nyní nastává.

Mezitím bylo dalších několik akcí jako návštěva krajského hejtmana, tehdejšího, Juránka, který do nemocnice mohl. Naopak poslanec Hašek do nemocnice nemohl apod. Ale to už bychom se dostávali do zbytečných drobností.

Já bych se chtěl držet faktů. Minulý týden pan ministr v Brně na České ulici, což je centrum Brna, rozdával sám včetně hostesek tento leták, ve kterém píše, že jsou to tři významné body zdravotnictví, které on věnuje Brnu. Nechytejte mne prosím za slovo, jestli řekl, věnuje nebo dělá pro Brno nebo podobně. V tomto je část, která se týká traumacentra ve FN v Brně a srovnání s Úrazovou nemocnicí v Brně. Bohužel musím konstatovat, že jsou zde uvedeny, budu slušný, nepravdy. Je zde napsáno, že Úrazová nemocnice provedla v roce 2007 611 operací úrazů pacientů. Podle statistiky, kterou mám před sebou a která je doložitelná, protože nic jiného bych si nedovolil, bylo ve skutečnosti u nás provedeno úrazových operací 3852, což je proti tomuto číslu dosti odlišné. A celkový počet hospitalizovaných byl 7857 pacientů. Úmrtnost byla 0,53 %. A na ty nejtěžší úrazy 6,32, což pro vás laiky je špičková evropská úroveň. Opět prokazatelné na faktech.

K 31. 10. 2008 je v této nemocnici 91 lékařů, 206 sester, 64 laborantů a fyzioterapeutů a ostatní personál. Celkem tedy, kdybychom to vzali, jak vždycky říkám, ne ve zlém, od lékaře až po poslední uklízečku nebo obráceně, máme číslo, které se dobře pamatuje, 555 zaměstnanců. Nebylo nikde řečeno, kam těchto 555 zaměstnanců od 1. ledna, ke kterému bylo určeno, že se nemocnice začne stěhovat, přejde.

Počet úrazů, které jsou v nemocnici ošetřeny, se od vyhlášení záměru rušit nemocnici, to znamená prakticky od začátku jara 2007, neměnil a nemění. Za první polovinu roku 2008 jsme ošetřili, hovořím teď pouze o úrazech, 1880 úrazů, loni to bylo prakticky totožné číslo. Ošetřili 90 tzv. polytraumat neboli těch nejtěžších pacientů za polovinu roku, neboli opět za rok se to bude blížit oblasti dvou set, což je náš za poslední roky statistický standard.

Jestliže si tedy srovnáme tato fakta, není jasné, kam se všichni tito pacienti vejdou, a je zcela jasné, že se všichni nevejdou do bohunické nemocnice. Neklesá počet úrazů a neklesá počet těžkých pacientů. Naopak se dá očekávat, že budou přibývat. Nechci vás tady bavit všemi ostatními fakty, která jsou všechna daná, co se týče operativy, co se týče ambulantních pacientů apod.

Pracuje zde také klinika traumatologie. Ta má 16 lékařů a pan ministr včera na zasedání řekl, že klinika traumatologie upadá. Upadá ve smyslu přednášek a publikací. V roce 2007 jsme měli 18 abstrakt, to znamená článků v české a slovenské literatuře, 12 v zahraničí, z toho 4 s tzv. impactfaktorem, což jsou publikace, které přijímají prestižní zahraniční časopisy. Vydali jsme kapitoly v knize v Čechách a tři v zahraničních publikacích. Neboli je to místo, které v hodnocení Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně nás v chirurgických oborech zařazovalo vždy na přední místa na rozdíl od kliniky úrazové chirurgie FN v Bohunicích, která byla vždy hluboce za námi. Opět lze statisticky dokázat.

Dále zde pracuje tzv. subkatedra IPVZ neboli doškolování, která pořádá kurzy a výuku v oboru traumatologie pro celou republiku. Jsou u nás zkoušeni lékaře a to samo o sobě hovoří o kvalitě tohoto ústavu, jestliže i lékař třeba z Prahy, který chce být traumatologem, absolvuje zkoušku v Brně.

Co se týče personálního zajištění, zaznělo zde, že personální zajištění v bohunické nemocnici je v podstatě dáno, protože přešel jeden anesteziolog a dva traumatologové. Do včerejška, pokud vím, nikdo další z lékařů tam nepřešel. Počet sester, které odešly, odpovídá běžné migraci středně zdravotnického personálu.

Když si vezmu statistiku, která vychází z publikace ministerstva zdravotnictví, tak z ní vychází stav, jak bude muset vypadat, popis personálního obsazení traumacentra, jak budou vypadat personální zajištění, jak bude vypadat celkové množství pracovníků. Na stěžejních oborech jako klinika úrazové chirurgie je stav 17, potřeba 32. Na klinice anestézie a resuscitace je 45, potřeba 54. Neboli pro optimalizaci je nutné přijmout dost lékařů, to si umíte každý spočítat z toho, co jsem řekl.

Co se týče sester, je potřeba přijmout 35 sester a 24 sanitárek. Přitom, jak už jsem jednou řekl, pan ředitel Kraus řekl, že personálně je saturován a traumacentrum může začít fungovat. Všeobecné sestry pro všechny obory, které tvoří traumacentrum, ve výsledném efektu, především klinika chirurgie potřebuje 21 a anestézie 37. Stejně tak bych mohl citovat další čísla.

Zajímavá jsou ještě dvě. Ve FN v Brně je 7 fyzioterapeutů a je potřeba 20. Sehnat fyzioterapeuta je v současné době do státního zařízení téměř nadlidský úkol, protože všichni jdou pracovat do soukromých organizací a ambulancí, kde vydělávají mnohem více než ve státním zařízení.

Co se týče lůžkových kapacit, tam došlo k navýšení, které bylo plánováno na traumacentru v oblasti chirurgie. To je úkol, který byl splněn. V této zprávě se také píše o kapacitě operačních sálů. Je napsáno, že současná kapacita je 21 operačních sálů, předpokládané navýšení 23 operačních sálů. Ve druhé zprávě se píše o tom, že těch sálů bude 7. Ve skutečnosti jsou některé zrekonstruované a je zde jeden nový operační sál na urgentu a jeden nový operační sál v traktu. Každý, kdo zná FN v Bohunicích, ví, že operační sály jsou dnes ve smyslu práce přetížené a jestliže by se tam měla sestěhovat Úrazová nemocnice, tak nevím, kde by ti pacienti byli odoperováni.

Pro mě zvlášť pikantní číslo je stomatochirurgie. Je udáváno, že ve FN Brno je 12 stomatochirurgů. Podle informací dr. Hrbka, který pracoval až donedávna u nás, je v celé republice asi 10 erudovaných stomatochirurgů, kteří umějí dělat těžká polytraumata. Zajímalo by mě, kde se jich vzalo 12 ve FN.

Co se týče ekonomiky, bylo řečeno, že na rozvoj Úrazové nemocnice by bylo potřeba 1 až 1,5 miliardy korun. To je pravda a je to součást studie, kterou jsem zpracoval, resp. nechal zpracovat s kolektivem a ze které bych vám opět mohl citovat. Byl to rozvoj na 5 let, nikoli že bych toužil zpátky po pětiletce, ale bylo to přesně a dokonale monitorované, vč. použití evropských peněz. Těchto 1,5 miliardy by ovšem znamenalo výstavbu zbrusu nového pavilonu pro urgentní medicínu, který by znamenal nemocnici 21. století a generálku stávajících objektů. Je to částka samozřejmě vysoká, ale vyřešila by traumatologii na dalších 50 let z hlediska prostor.

Přesun do traumacentra, v době vydání této zprávy bylo napsáno, že bude stát 387 miliónů, dnes už jsme slyšeli, že stojí 500, bude se stavět spinálka, budou se věci zařizovat, neboli troufám si tvrdit, že za rok až dva zjistíme, že se přiblížíme nakonec k miliardě, kterou budujeme v nemocnici, která je dnes v podstatě už taky morálně zastaralá.

Dále existuje v Úrazové nemocnici informační středisko pro medicínu katastrof, které vzniklo v roce 1993. Shromažďuje informace, články a publikace. Navázalo celosvětové kontakty, např. s Asociací pro urgentní a katastrofickou medicínu a spolupráci především s Němci, kteří pořádají a jsou – řekněme – garanty pro medicínu katastrof pro střední a východní Evropu. Pracuje zde také traumatým, který je mobilním chirurgickým týmem určeným pro nasazení lékařské péče poraněným na místě katastrofy v ČR i v zahraničí pro krátkodobé nasazení. Tento tým má zaregistrováno 51 členů, 21 lékařů, 25 sester, 2 techniky, 2 řidiče a organizačního pracovníka. Z nich je vždy připraveno vytvořit tým 9 až 17 členů, kteří jsou schopni do 24 hodin odjet kamkoli na světě pomoci v katastrofě. Tento tým vznikl v roce 1987 a účastnil se několika misí, např. v Nikaragui, v Arménii nebo v Iránu. Arménii dokonce přivezl darem polní nemocnici z tehdejšího Československa a v Iránu byl jako jediný zdravotnický tým tzv. ze Západu vpuštěn do Zanianu, což bylo epicentrum zemětřesení.

Je registrován v Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí OSN v Ženevě, patří mezi týmy Rady EU pro civilní krizové situace. A je také od roku 2005 v systému pohotovostních sil v New Yorku. Poslední výjezd byl v roce 2005, kdy se traumatým zúčastnil společně s vojáky a hasiči mise v Pákistánu. I tento tým samozřejmě přijde vniveč.

Nebudu vám číst, paní senátorky a páni senátoři, dopisy, které chodí do nemocnice, které chodí od zaměstnanců, které chodí od pacientů. Nebudu vám číst prohlášení členů vědecké rady, kteří nesouhlasí s tímto způsobem jednání. Dovolím si vám však přečíst jeden dopis, který mne osobně velmi stimuloval k tomu, abych stál dnes tady za tímto pultem.

Vážený pane senátore, my členové Moravskoslezského svazu vojenských táborů nucených prací PTP se na vás obracíme s následujícím prohlášením:

Z veřejných sdělovacích prostředků jsme se dozvěděli pro nás velmi nepříjemnou a šokující zprávu, že pan ministr zdravotnictví se rozhodl, aniž by konzultoval odbornou zdravotnickou veřejnost, které se jeho bezprecedentní čin týká, zrušit Úrazovou nemocnici v Brně. Nemocnici hodlá přenést do prostor bohunické FN, což je pro nás seniory prakticky nedostupné. Víme také, že je zdravotně nevyhovující, údajně ji s mohutným skluzem postavili z azbestu. To pan ministr neví, nebo nechce vědět. My jsme si záření v uranových dolech zažili dost a nepotřebujeme, aby nás radon ozařoval ještě na stará kolena v nemocnici.

Všichni jsme senioři a o to víc se nás tento naprosto nepochopitelný projev ministerské zvůle a nadřazenosti dotýká. Do polopravd a lží je veřejnosti zabalen balík opatření, který nás seniory zbaví jediné fungující nemocnice v centru města, která se svým špičkovým týmem se o nás, oběti zvůle totalitního režimu, vždycky vzorně starala a stará.

Jejich přístup kromě vynikající medicíny je k nám, co máme všichni výrazně zhoršený věkem i nucenými pracemi postižený zdravotní stav, byl vždycky hluboce trpělivý a lidský. Nežijeme ve vakuu a dovedeme vychování totalitou dobře číst mezi řádky a naslouchat hlasu lidu. Nejedná se o nás pacienty, ale jedná se o ty, co rozhodují od zeleného stolu, ať už se jmenují jakkoli. A podle nás se jedná o to, že pozemky, na kterých stojí stávající Úrazová nemocnice, jsou příliš lukrativní. A v Brně je to veřejným tajemstvím.

Není to strach o to, jak úrazovka pracuje, je to strach o to, aby naše úrazovka byla převedena.

My členové PTP a vojenských táborů nucených prací voláme ke zdravému rozumu, uvážlivosti a slušnosti nejen k nám, co jsme za vaši svobodu dřeli v lágrech, ale ke všem občanům města Brna. My už se nemáme čeho bát. Jenom zvůle a arogantnosti vůči nám seniorům a je nám líto, že nyní na sklonku života musíme zvedat hlas za věc demokracie a slušnosti.

Ujišťujeme vás, že náš hlas bude slyšet, a doufáme, že hlas rozumu zvítězí.

Podepsán dr. Bohumil Dufek, za svaz těchto pracovníků.

Já osobně se domnívám, že uvedený systém-nesystém řešený za zavřenými dveřmi ministerstva zdravotnictví, což je příznačné i pro další balíček zdravotních zákonů, kdy ministerstvo zdravotnictví nekomunikuje se svými koaličními partnery stejně tak, jako to bylo v případě Úrazové nemocnice, všechno probíhá v zákulisí bez jasných závěrů a všude tam to vede k tomu, že lidé politikům nevěří.

Když jsem skládal slib senátora, tak jsem tady od pana předsedy slyšel, že jsme voleni lidmi a že jim se budeme zodpovídat za svoji práci. Jestliže však budou někteří pracovat tak, jak pracují, potom se nelze divit, že jak v PS tak v Senátu je důvěra voličů někde na hranici 20 – 24 %. A tak vás všechny, kteří budete rozhodovat o nemocnici, o lidech, kteří v ní pracují, ale především o těch, pro které pracují, což je spádová oblasti 1,5 miliónu lidí – a zde bych si dovolil opravit pana poslance Haška, který se přeřekl při tom, že bylo zrušeno traumacentrum v Hradci Králové a myslel tím ve Zlíně. Tuto oblast také částečně spravujeme. Prosím vás tedy, abyste se povznesli nad svoji stranickou příslušnost a abyste svým ano dali jasný signál Brnu, jižní Moravě, kraji Vysočina a části Zlínského kraje, že jste opravdoví politici, zodpovědní vůči svým voličům.

Závěrem bych si dovolil přednést návrh usnesení tak, aby zákon o převodu Úrazové nemocnice na Brno, byl schválen tak, jak byl předložen sněmovnou a byl předán k podpisu prezidentu republiky. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, a omlouvám se panu senátoru Lebedovi, ale kolega Šneberger, místopředseda má přednostní právo na vystoupení a chce je využít.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, já budu velmi stručný. Pan hejtman Hašek ve své předkládací zprávě řekl, že tento záměr schválila rada města Brna. A já se ptám, proč o záměru, který je majetkoprávní, to znamená je v samosprávné působnosti měst a obcí, nerozhodovalo zastupitelstvo, jak je to ze zákona. O všech majetkoprávních aktech, to znamená nabývání či pozbývání městského majetku, musí rozhodovat zastupitelstvo, ne rada. Ta k tomu kompetenci ze zákona o obcích bohužel nemá.

Takže to je otázka na pana hejtmana Haška. Já se totiž ptám, co by nastalo v momentě, kdybychom tento zákon schválili, a zastupitelstvo ten majetek – do svého majetku – nechtělo převzít. Tzn., ono by nedalo souhlas s nabytím tohoto majetku. Velmi by mne zajímalo, jaká by nastala situace.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, a teď prosím pana senátora Lebedu o jeho vystoupení.

Senátor Pavel Lebeda: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, dámy a pánové. Pupeční šňůra, která mne po celý život spojuje s medicínou, ještě nebyla přestřižena. Ještě je funkční, z čehož plyne, že čas od času dojde u mě k nekontrolovatelnému výlevu adrenalinu, pokud slyším o Úrazové nemocnici v Brně. Dovoluji si vám proto dát nebo předestřít pohled prizmatem lékaře naprosto nezkalený politikou. Moje kvalifikace jsou chirurgie, anesteziologie a resuscitace a intenzívní medicína. Pracoval jsem mnoho let ve FN v Praze a ještě více let jako primář ARO a Záchranné služby ve velké krajské nemocnici středních Čech.

My všichni Pražáci a pragocentričtí lékaři samozřejmě víme, že všechno, co je v Praze, je nejlepší, nejkvalitnější a nejprofesionálnější. S jednou výjimkou, kterou jsme vždycky ctili, a to byla Úrazová nemocnice v Brně. Všichni lékaři, zdravotníci pražští i středočeští jsme Úrazovou nemocnici Brnu strašně záviděli. Strašně jsme to záviděli i lékařům i pacientům v Brně. Úrazová nemocnice v Brně, to byl vždycky pojem, to byla ikona, visačka největší kvality a medicínské profesionality. Studovali jsme pozorně jejich odborné texty. Sháněli jsme separátky. Jezdili jsme na stáže do této Úrazové nemocnice v Brně. Posílali jsme tam mladé lékaře.

Když bylo na kongresu odborné sdělení lékaře z Úrazové nemocnice v Brně, tak jsem neseděl v předsálí a nelaškoval s kolegyněmi, ale seděl a pozorně poslouchal v sále. Vždycky jsme obdivovali jejich výsledky a doslova nad nimi žasli. Jestliže jsme měli v Kolíně, kde jsem dlouho působil, pacienta, kterého jsme zvláště chtěli vzhledem k nízkému věku, rozsahu ošetření zvlášť pro něj něco udělat, snažili jsme se mu vyjednat hospitalizaci v Úrazové nemocnici v Brně. A když se nám to podařilo, tak jsme si řekli: Udělali jsme pro něj to nejlepší.

Chybí mi diplomatický výraz pro to, co se s Úrazovou nemocnicí děje v současnosti. Pomocí ekonomických pák se pozvolna uzavírá kyslík této nemocnici se záměrem oslabenou ji nějakým způsobem personálně i fyzicky zdecimovat. Že pro to nemůže být medicínský důvod, je zjevné. To už jsme si tady všechno řekli.

Jaký jiný důvod může mít organizátor zdravotnictví pro likvidaci takového pracoviště, o tom samozřejmě vůbec nechci spekulovat. Jestliže fotbalový trenér trénuje vítězný tým úspěšný, který vítězí zcela pravidelně, pak ho přece nezrekonstruuje, nepřestaví, nezasahuje do vítězného týmu. Pokud ovšem nejde o trenéra sabotéra, pak by na té trenérské lavičce dlouho být neměl.

Z tohoto místa vás naléhavě žádám: nedopusťte, aby Úrazová nemocnice v Brně zahynula, aby byla zlikvidována, nedopusťte ani, aby byla vyrabována tak, jak to předpokládá návrh paní senátorky Janáčkové. Zachraňte, prosím, tuto nemocnici pro Brno, pro její nemocné a raněné a pro nemocné a raněné v celé jižní Moravě.

Já vám děkuji za pozornost a omlouvám se, že tentokrát k vám politikům promlouval prostě jenom lékař.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, s přednostním právem vystoupí pan předseda Přemysl Sobotka.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, pane hejtmane, kolegyně, kolegové, když pan hejtman a poslanec Hašek předkládal tento návrh zákona, tak deklaroval celkem jasně, srozumitelně a čitelně, že jde o tento zákon, o obsah tohoto zákona a že jde o převod této nemocnice na město Brno. Řekl taky větu o tom, že nejde o žádné traumatologické centrum a podobně. Mluvil pouze o převodu, což je obsahem tohoto zákona. Protože máme § 64 bod 4 našeho jednacího řádu, tak bych byl velmi rád, pane předsedající, abyste všechny, kteří se odchylují od daného tématu, což je zákon, který projednáváte, abyste nejprve upozornil, a následně jim odebral slovo.

Toto není debata o reformách zdravotnictví ani o systému traumatologických center.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane předsedo, a s dalším přednostním právem se hlásil pan místopředseda Štěch.

Místopředseda Senátu Milan Štěch: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážený pane hejtmane, je s podivem, že pan předseda Senátu takovýmto důrazným způsobem volá pana řídícího k zodpovědnosti a k tomu, aby ukáznil nebo umravňoval senátory, jak mají vystupovat. Já si vzpomínám, co už tady v Senátu bylo za těch 12 let předneseno i za dobu předsedování pana předsedy, ale dnes myslím si naprosto hmatatelným příkladem, co se tu předvedlo, bylo vystoupení paní kolegyně Janáčkové, která ani náhodou nepřednášela zpravodajskou zprávu a pan předseda prostě mlčel.

Já si myslím, že jednání tady probíhá slušně, že tady zaznívají věci, které tady možná před dvěma měsíci nezaznívaly, protože složení bylo drobet jiné, ale já si myslím, že všichni senátoři, kteří vystupovali, vystupovali k věci, protože hovořili o kvalitě péče v Úrazové nemocnici v Brně, že hovořili o věcech, které se dotýkají tohoto zařízení a je to prostě o lidech a my tady o lidech hovořit musíme. Protože lidé na ten návrh, nebo to, co pan ministr Julínek realizuje, mají určitá stanoviska, vyjádřili to v petici a žádají nás politiky, abychom jejich názory vyslechli a abychom je akceptovali. A to tady podle mého názoru všichni předřečníci de facto tlumočili.

Takže můj názor je, že jednání probíhá správně a že řídící by se neměl nechávat usměrňovat, byť je to funkce předsedy Senátu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, opět se přihlásil pan předseda Přemysl Sobotka.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Takže ještě jednou, pane předsedající, kolegyně, kolegové, budeme si muset zvyknout pravděpodobně i na polopravdy. Já jsem nereagoval na to, co říkala kolegyně Janáčková, z jednoduchého důvodu. Protože předsedající v té době, kolega Liška, to upozornil a sdělil. Já nemám zodpovědnost, pane kolego, abych, když předsedající někoho upozorní anebo mu omluví nebo podobně, abych já to ještě doplňoval.

Zkuste říkat pravdu a přečtěte si jednací řád a nezavádějte sem manýry, které skutečně tento sbor nikdy nectily. A zatahujete-li do toho, že jste nyní statečnější, protože je vás víc. To také není korektní. Politický střed od mikrofonu je standardní, ale neříkejme si, že jste teď silnější. Jste, ale buďme korektní.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane předsedo. A vás prosím, kolegyně a kolegové, abychom skutečně jednali o meritu věci, a prosím paní senátorku Bayerovou.

Senátorka Marta Bayerová: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, já věřím, že budu mluvit k věci a že to velice rychle pochopíte.

K problému bylo řečeno snad všechno, co už mohlo být. Myslím si a jsem přesvědčena, že všichni víme podstatu tohoto problému a známe ji velice důvěrně a blízko. Já jsem měla možnost sledovat vývoj tohoto problému úrazovky od dubna minulého roku ve sněmovně, jak to chronologicky probíhalo, až dnes do Senátu. Jako bývalá jihomoravská poslankyně jsem obdržela spoustu petic, žádostí a proseb, podpůrných vyjádření stanovisek různých sdružení, organizací a obyčejných lidí, kteří si prostě přejí, aby se Úrazová nemocnice stala příspěvkovou organizací statutárního města Brno.

Za všechny petice si vám tady dovolím citovat kousek krátké petice odborné rady velitelů dobrovolných hasičů na okrese Znojmo.

Odborná rada velitelů dobrovolných hasičů okresu Znojmu se na svém zasedání dne 6. prosince 2008 rozhodla podpořit návrh zákona o transformaci Úrazové nemocnice v Brně do vlastnictví statutárního města Brno.

Jako velitelé zásahových jednotek si myslíme, že toto traumacentrum pro Jihomoravský kraj, Kraj Vysočina a Kraj Zlínský, je velmi důležité a jeho třeba zachovat ve stavu, v jakém je.

A já nevidím vůbec žádný důvod, proč bychom měli této aktivitě města Brna bránit. Myslím, že to cítíte trošku všichni, že tento problém se neřeší prakticky a odborně, ale je v tom zase politika, určité politikum. A možná, já si teď trošku rýpnu do pana ministra, sice je větší půl metru než já, Julínka, že je to trošku jeho kapric. Ale nedávno na jednání ve sněmovně se můj kolega poslanec Jandák ptal pana ministra. Budu citovat ze zápisu:

Je pravda, že tuto nemocnici má privatizovat pan Chrenek a bývalý kolega Pohanka ji má řídit? Pan ministr neodpověděl. Ale možná nám odpoví. Ale dneska pan Pohanka složil mandát. Nebudu to dál komentovat. Já jsem pro to, aby nemocnice přešla na město Brno, a budu pro to dále hlasovat. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně, teď tady řešíme problém, jestli pan předkladatel, i když není ministr, má přednostní právo, ale abychom tady zklidnili atmosféru, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Michal Hašek: Já moc děkuji, vážený pane místopředsedo, paní senátorky, páni senátoři, já jsem se toliko zeptal, zda se mohu jako předkladatel přihlásil do obecné rozpravy a dozvěděl jsem se, že ano, takže to je jenom na vysvětlenou slov pana místopředsedy.

Já jsem se přihlásil do obecné rozpravy i v reakci na pana předsedu Sobotku, protože samozřejmě on má pravdu a já jsem řekl na začátku, že primárně tento zákon v této chvíli není o traumacentru. Ale Úrazová nemocnice poskytuje dále traumatologickou péči. A mluvit o tom, že tady nemůžeme hovořit o traumatologické péči, mi přijde také nekorektní. Takže to je poznámka číslo jedna.

Poznámka číslo dva – i když ještě formálně nebyl předložen pozměňovací návrh paní senátorky Janáčkové, je vám všem znám, znáte jeho text. Byl také včera předkládán jednomu ze senátních výborů, a proto si dovolím velmi krátce o něm hovořit. Pozměňovací návrh, který zřejmě padne, se tváří velmi vstřícně. Údajně napravuje legislativní nedostatky původní předlohy schválené Sněmovnou, prodlužuje termín předání nemocnice na 1. duben 2009 a v § 2 odst. 5, i když senátní legislativa poukazovala na to, že Ústavní soud zrušil omezující podmínky nakládání s majetkem, taktéž stanoví takovéto omezující podmínky.

Nicméně to není to hlavní sdělení, které chci poskytnout. Kladu si řečnickou otázku. Proč je navrhován termín převodu nemocnice 1. duben 2009? A jsem přesvědčen, dámy a pánové, že v tom je jádro pudla. Je totiž otázkou, jaké další kroky, počínaje dnešním večerem, zítřejším ránem, 1. lednem, 1. únorem chce provádět Ministerstvo zdravotnictví jako zřizovatel Úrazové nemocnice Brno.

Hovořili jsme už o personálních záležitostech, zda tedy platí či neplatí personální přísliby pro veškeré zaměstnance, ale nehovořili jsme ještě o přístrojovém vybavení a majetku úrazové nemocnice. A já bych byl rád, prostřednictvím pana předsedající, pan ministr, senátor Julínek mohl sdělit Senátu, jaké záměry má Ministerstvo zdravotnictví s majetkem Úrazové nemocnice Brno až do 1. dubna 2009.

Proč to říkám? Na bezpečnostní radě Jihomoravského kraje padla otázka n ředitele Fakultní nemocnice Brno, to je nové sídlo traumacentra, zda přístrojové a personální vybavení odpovídá věstníku a je kompletní. Pan ředitel Kraus, a je to doložitelné záznamem z tohoto jednání bezpečnostní rady Jihomoravského kraje, odpověděl, že z hlediska přístrojového vybavení je vybaven a personální vybavení je také kompletní, v souladu s požadavky pojišťoven.

Byl bych rád, kdyby se k této záležitosti mohl vyjádřit pan ministr Julínek a jasně tady deklarovat, co se stane v mezidobí mezi případným hlasováním Senátu PČR o vlastně úplně jiném zákonu, než jaký sem přišel z Poslanecké sněmovny, který se tváří velmi vstřícně ke statutárnímu městu Brnu, hovoří o převodu úrazové nemocnice, práv, povinností atd., ale zároveň není zcela jasné, co se stane v mezičase. Já mám vážnou obavu, že tento zákon, pokud by byl schválen v pozměněné podobě, by městu Brnu přinášel už pouze prázdnou skořápku. Ale věřím, že pan ministr tuto moji obavu vyvrátí. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane poslanče. Pan ministr určitě slyšel vaše otázky. A teď má slovo pan kolega Dryml.

Senátor Vladimír Dryml: Vážený pane předsedající, vážený pane poslanče, vážený pane ministře, vážení kolegové a kolegyně, chtěl bych ze začátku svého vystoupení, mnohými očekávaného, mnohými možná méně, poděkovat a já doufám, že už podruhé, kdy tady zavádím nějakou slušnost, tak že nenarazí, poděkovat panu ministrovi Julínkovi za mě i za sebe, za své kolegy, za kolegu Janečka, za to, že nám pomohl zvítězit ve volbách v oranžovém tsunami, které přišlo. Já vám skutečně z celého srdce, pane ministře, děkuji, protože to pro mě opravdu byla pomoc.

Ale teď, abych se vrátil k tomu, k čemu tady jsem. Jedná se o Úrazové nemocnici Brno. Tady zazněl názor, že se do toho pletou traumacentra a jiné věci. Ona totiž Úrazová nemocnice Brno spadá do celého systému a nelze ji vytrhovat ze systému, který zatím úspěšně fungoval a který se tím možná rozbíjí. A je otázkou, komu bude sloužit chaos a proč se to rozbíjí, tak do tohoto systému patří. Tato nemocnice má svoji tradici, vychovala tam stovky chirurgů, traumatologů, ortopedů. I já sám jsem se tam několikrát účastnil některých odborných věcí. Myslím si, že v ČR úcta k tradicím by také určitým způsobem měla být zachována.

Podle mě, a to je můj názor, ten, kdo chce rušit a o rušení úrazové nemocnice jde, tak podle mě ten člověk nebo ta skupina lidí, která toho chce dosáhnout, tak nejedná uvážlivě. Dokonce si myslím, a nebojím se to tady říci, že se jedná o zemské škůdce, kteří chtějí zrušit tuto nemocnici. A škodí nejen Brnu, ale i ODS.

Já nejsem Brňák, přesto si myslím, že nemůže dojít k tomu, aby se ignorovali Brňáci, aby se ignorovala Morava a především přání voličů. Zodpovědný politik by měl naslouchat tomu, co říkají jeho voliči, měl by naslouchat lidem, kteří ho volili. Kdyby chtěl úrazovou nemocnici zrušit někdo z Prahy, ten Prager, jak se říká, tak bych tomu ještě rozuměl, ale tady ji chce zrušit člověk, který je, jak on řekl, že se narodil v Brně a je z Ivančic.

Myslím si, že občané to jednoznačně vyjádřili v petici, která zde byla také citována, a 50 tis. podpisů občanů určitě také by mělo něco znamenat.

Bylo tady něco řečeno o ohrožení bezpečnosti kraje. Velmi by mě zajímalo, protože pro vaši informaci, nemocnice takovéhoto typu jsou zařazeny do určitých struktur obrany a bezpečnosti státu, jestli zrušení úrazové nemocnice bylo projednáno s bezpečnostní radou státu. A tady jasně zaznělo, že bezpečnostní rada kraje v této souvislosti moc informována nebyla.

Nesmíme zapomínat také na to, že se tím zruší, a to už jsem tady říkal, výukové centrum. Výukové centrum s určitou tradicí, a to všechno, že se přesune někam jinam, a především asi i na jiné lidi.

Doporučoval bych, abyste navštívili některé nemocnice v Anglii, kde není tak ani důležité, jak vypadají budovy, ale důležité je, že tam jsou sehrané týmy lidí a že tam jsou přístroje, které odpovídají současné moderní vědě. Ono to totiž také není jenom o úrazové nemocnici, on se rozbíjí celý systém, jak jsem říkal, kupříkladu rušení onkologických center, traumatologických center, jak je třeba ne Hradec Králové, jak tady zaznělo, ale Pardubice anebo Zlín. Nezbavujte se prosím, aspoň do příštích voleb, pana Julínka, protože my chceme vyhrát dále.

Abych se vrátil ještě k legislativním problémům. Myslím si, že tento zákon vznikl na základě nějaké reakce při vyhrocené situaci a selhání komunikace. A musím tedy citovat člověka, který není z ČSSD, ale od lidovců. Je to náměstek brněnského primátora pro zdravotnictví:

Jednal jsem s ministrem, žádal jsem, aby rozhodnutí nebyla unáhlená, aby se věcně diskutovalo s představiteli nemocnice. Když ji zde máme a je velmi úspěšná, zdůrazňuji, a je velmi úspěšná, mělo by se pro ni najít odpovídající působiště v odpovídajících podmínkách. Proto jsem navrhl, aby se nespěchalo a v klidu domluvilo převedení celé úrazovky na nové pracoviště, třeba v Bohunicích. Mělo se hovořit s lidmi na úrazovce, měly by se najít pro ně dobré podmínky a celá akce by se měla uskutečnit i s podporou brněnských občanů. Zásadní politickou chybou však byl nedostatek komunikace ze strany ministerstva na všechny strany.

To neříká člen ČSSD. To říká člen strany lidové. A ještě jedno k lidem v úrazové nemocnici. A já to velmi dobře znám z praxe – nejhorší je pro lékaře nejistota. A pracovníci úrazovky musí každý den ošetřovat zraněné lidi! Tady zaznělo, že to není jenom pro Brno, je to i pro část Vysočiny, že se na ně obracejí i lidé z ČR, i z Čech a vždy úrazová nemocnice pomohla. Mám i takový dojem, že předsedovi legislativní rady vlády, určitě panu Svobodovi pomohla. A měl by se získat čas na to, aby byla rozhodnutí, co a jak dál.

K legislativní problematice. Tady paní senátorka Janáčková říkal, jaké jsou legislativní problémy. Nelze souhlasit s tím, že zákon 290/2002 Sb., ve stanovisku státní legislativy je chybně označen v poznámce pod čarou č. 1 též jako zákon 290/2000 Sb. – byl konzumován, neboť již několikrát byl použit k dispozicím se státním majetkem, a to i v době, kdy okresní úřady dávno neexistovaly. Naopak způsob legislativní úpravy zvolený Poslaneckou sněmovnou u navrženého zákona navazuje na stejný způsob, k němuž již v podobném případě parlament v minulosti, tj. v případě zákona č. 1/2005 Sb., přistoupil. Pokud je mi známo prezident republiky zákon č. 1/2005 Sb. podepsal a nikdy nebyla zpochybněna jeho ústavnost, ani nebyl předložen Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení.

Dále nesouhlasím ani s výhradou legislativního odboru Senátu, že členění návrhu zákona neodpovídá legislativním pravidlům a zvyklostem a působí v důsledku jako zavádějící způsob. Pokud by měl legislativní odbor Senátu na mysli legislativní pravidla vlády, ta nejsou žádným předpisem, vážené paní senátorky a senátoři, a nezavazují tudíž vládě nepodřízené orgány.

Nad to podle nálezu Ústavního soudu č. 88/2008 Sb. vybočení z metodických pravidel členění právních předpisů dle čl. 28 legislativních pravidel vlády, přijatých usnesením vlády ze dne 19. března 1998 č. 188, by zakládalo rozpor s ústavním principem právního státu, toliko tehdy, neumožnilo-li by zákonodárcem použité označení právního předpisu nebo zákona jinou jeho přesnou identifikaci, odlišující jej od jiných právních předpisů nebo zákonů, resp. jiného právního předpisu.

Pokud se tak legislativní odbor Senátu dovolává blíže neurčených zvyklostí, lze odkázat na to, že se tyto zvyklosti v poslední době značně mění a nejsou ustálené.

A zároveň závěrem bych chtěl říci jedno, že nesouhlasím s generalizujícím hodnocením legislativního odboru Senátu, že návrh zákona vykazuje závažné legislativní a právní nedostatky, které budou bránit jeho bezproblémové realizaci, a že zájmy státu, pokud jde o budoucí využití majetku úrazové nemocnice, nebudou a ani nemůžou být tímto způsobem ochráněny.

Na druhé straně přiznávám, že zákon trpí některými legislativními vadami. Ovšem bylo vhodné, aby se postupovalo tím způsobem, že by se navrátil návrh zákona Poslanecké sněmovně. Vím, že se moje vystoupení leckomu líbí, leckomu nelíbí, bohužel, nedá se nic dělat. Pro mě je předností to, aby voliči, kteří nám dali své hlasy, aby viděli, že za ně bojujeme a aby viděli, kdo neslyší, co volič chce, obzvláště v Brně a jeho okolí.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. S přednostním právem vystoupí paní kolegyně Gajdůšková a potom pan ministr Julínek.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, pane poslanče, paní senátorky, páni senátoři, chci vystoupit na podporu zachování Úrazové nemocnice v Brně a dopředu říkám, že budu hovořit v trošku širším kontextu. Širší kontext je Morava, resp. Jihomoravský nebo Brněnský a poté Zlínský kraj.

Co je cenné a nenahraditelné, jsou lidé. Všechno ostatní se dá nějakým způsobem opatřit a nahradit. A to, co je ještě cennější než znalosti a schopnosti jednotlivého člověka, to je schopnost, znalost a efektivita týmu. Tým je to, co je skutečně nejefektivnější. Vysoká profesionalita s vysokými synergickými efekty. Proto také naše zdravotnictví patří k jedněm z nejlepších na světě. Naši zdravotníci dosáhli úspěchů, které jsou srovnatelné s velmocemi, a to přitom v podstatě za velmi nízkých ekonomických nákladů.

Já jsem podobně argumentovala panu ministrovi Julínkovi před krajskými volbami, když jsem ho žádala o to, aby bylo zachováno traumacentrum a také onkocentrum ve Zlíně. Pan ministr mi tenkrát slíbil, že všechno, co v té době ve zlínské Baťově nemocnici je, tam bude zachováno. Bohužel slib nesplnil, tak jako nesplnil slib vůči Brnu, jak už tady pan poslanec Hašek říkal.

I Zlín statisticky vykazuje vyšší procento onkologicky nemocných, a pokud se týká úrazovosti, to procento také není zanedbatelné! A problém je v tom, že je to kraj s docela složitým terénem, a tedy problematickou dostupností do samotného Zlína. Ne tak do Brna, kde je navíc zřejmé, že pokud nebudou dostatečné kapacity, včetně Úrazové nemocnice v Brně, nebudou ani potřebné kapacity pro to, aby byla zajištěna potřebná péče pro občany i Zlínského kraje.

Podporuji proto všechny kroky vedoucí k zachování Úrazové nemocnice v Brně a její převod na město Brno. A žádám pan ministra, aby dostál svému veřejnému slibu zachování trauma a onkoncetra ve Zlíně se silným metodickým zázemím Úrazové nemocnice v Brně a jejího týmu špičkové traumatologie.

Prosím ho, aby přehodnotil svůj postoj jak k brněnské úrazové nemocnici, tak k tomu, co se týká v návaznosti na to, Zlínského kraje. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně, a prosím pana ministra Julínka, by se ujal slova.

Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: Já se budu snažit vstoupit do diskuse, pane místopředsedo, děkuji, vážené kolegyně a kolegové, tak, abych nevyvol další diskusi, protože máme hrozně moc bodů. A budu se snažit držet merita, které jsem naznačil ve svém expozé před hlasováním o „nezabývat se“.

Jenom krátce k některým parametrům. Tady opravdu není možné, aby senátoři posuzovali některé parametry. Já vám s klidným svědomím řeknu, že všechny jsou pravdivé, ale vždycky záleží, co uvádíte, které výkony uvádíte a z jakých zdrojů je uvádíte a v jakém kontextu je uvádíte.

Proto chci zdůraznit jeden princip, který byl jak u traumacenter, tak onkocenter zvolen. Postup vždycky s odborným zázemím, to znamená, nikoliv ze zvůle ministra Julínka, nikoliv podle vycucáno z prstu nebo podle větru. A je to princip, se kterým pracujeme velmi nepopulárně samozřejmě, protože se to vždycky někoho dotkne, nějakého města v celé ČR, ale hlavní zájem je špičková kvalitní péče pro pacienty. Týká se to koncentrace špičkové péče.

Traumatologická péče má svůj parametr. Jeden z parametrů, kromě odborných, je na jeden milion obyvatel. Švýcarsko na 7 mil. má 7, Portugalsko má 10 mil. obyvatel, má 4, Německo má 81 mil. obyvatel, má 90 traumacenter. Najdete to všude v odborné literatuře. Já to tady mám zapůjčeno, můžete se na to podívat. Všechno, co bylo připravováno k rozhodnutí, bylo rozhodnutí odborného auditu, na kterém participovali – a bylo to podle kritérií odborné společnosti úrazové chirurgie, která na tomto auditu participovala a několikrát se k tomu vyjádřila. A kvituje to, že ministr zdravotnictví měl odvahu, přes samozřejmě patriotické některé stesky udělat kvalitní síť traumatologických center v Brně. Ale my jsme na začátku procesu, protože nelze to vydat jenom do věstníku, ale musí se to také naplnit. Proto jsme k tomu vyčlenili evropské peníze tak, aby se to stalo skutkem.

Můžu zároveň potvrdit paní senátorce, paní místopředsedkyni Gajdůškové, že to, co jsem jí slíbil, opravdu splním, s výhradou, že tam neskončí 50 polytraumat, které tam nemůžou bohužel ve Zlíně ošetřit definitivním způsobem, ale že úroveň traumatologické péče, která tam je, bude zachována, protože Zlín je ošacován na tzv. druhý level nebo druhý stupeň, chcete-li, s vyšší úrovní traumatologické péče. Takže to, co jsem jí slíbil, bude zachováno.

Prosím, abyste nebrali v potaz novinový článek, který běhá okolo onkocenter. Ten seznam tam není reálný. Ale abych toho využil a uklidnil vás, protože vím, jak vypadá připravovaný věstník doopravdy, tak Zlín tam jako komplexní onkologické centrum je. To jenom pro pořádek, i když vyzrazuji něco, co bych neměl, ale vzhledem k tomu, že to uniklo do tisku a vznikají fámy, tak vás upozorňuji, že to, co v novinách bylo napsáno, není věstník a věstník nebyl vydán. Ten budu podepisovat v pondělí a bude mít definitivní podobu. Jenom, aby tady nevznikaly nějaké fámy.

To znamená, všechno je podle odborných kritérií. Nejste schopni posoudit to, co tady na vás budeme chrlit za parametry, a já na vás žádné parametry chrlit nebudu. Ale opravdu se dá dohledat, že jsme postupovali podle odborných kritérií auditů. Audity jsou dostupné. My jsme je prezentovali na tiskové konferenci a jsou v zájmu našich pacientů.

Jenom okrajově, opravdu to sem nepatří, zmíním Chomutov. Pane kolego, který jste z Chomutova, myslím kolega, který to přednesl, se jmenuje Lebeda, mám pocit. Já prostřednictvím pana předsedajícího vás chci ujistit, že parametry tohoto centra nesplňují kvalitativní požadavky a že byste si jistě nepřál tam mít ošetřovaného někoho, nedej bože z příbuzných, kteří by měli onkologické onemocnění, protože toto centrum vykazuje diametrálně kvalitativně horší výsledky než některá další centra v ČR. Proto opět naším cílem je neudržovat nekvalitní centra, koncentrovat to do kvalitních center a ta zafinancovat. A spojení Chomutova a Ústí nad Labem bude proces, který vyústí ve velmi kvalitní jedno komplexní onkologické centrum s drahou technologií v Ústeckém kraji. A uvidíte, že to bude ku prospěchu pacientů. Opravdu neuvěřte tomu, že bych chtěl škodit českým pacientům, když deklaruji opak a faktické činy to dokazují.

Teď se vrátím k té materii. Omlouvám se za exkurz, kde jsem přece jenom musel reagovat na některé věci.

Chci znovu zopakovat, že tady reflektuji reálně, pragmaticky situaci, že tady není vůle zamítnout tento zákon a že tady opravdu máme problém se zákonem, který je vadný. Páni zpravodajové to říkali. Jestli je vám opravdu jedno, že zákon říká, já vám to budu citovat, pokud jste si to nestihli přečíst, abyste tomu uvěřili, že vás nemystifikujeme:

O předání a převzetí majetku přepíše úrazová nemocnice se statutárním městem Brnem nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se úrazová nemocnice stane příspěvkovou organizací statutárního města Brna, protokol o předání a převzetí majetku podle tohoto zákona, tak toto samotné předání podle toho zákona není jasné, jestli ke dni účinnosti tohoto zákona nebo k následujícímu prvnímu v měsíci. To znamená, je tam vakuum, kdy nebudeme vědět, čí je ten majetek! To se vám zdá, že je přesný zákon a že vytváří jistotu mezi státem a samosprávou?

Zase znovu připomínám, že podle zákona 218 něco takového není možné a všechno je dáno. To znamená, tady svým způsobem markýrujeme pozměňovacím návrhem jakési podmínky, které bychom za normálních okolností dávali do smluv mezi státem a samosprávou.

Zároveň jsem tady znovu deklaroval, že dokonce budu pro pozměňovací návrh hlasovat. V tom případě tady opravdu deklaruji jasnou pozici především senátora za Brno, který říká: ano, situace je taková, je to špatným zákonem, nemělo se to tak stát. Zároveň vím přesně, co to Brnu přinese, totiž starosti a problémy, ale když už tedy tady sedíme v této komoře, ať to proběhne řádným způsobem.

Ta lhůta tam byla dána z prostých a jednoduchých důvodů, protože když to vrátíte do Poslanecké sněmovny, jednání Poslanecké sněmovny je 3. února, to znamená, máte schůzi 3. února, nevíte, ve kterém týdnu jednání to bude projednáno. Bude to projednáno, jde to prezidentovi. Je tam rezerva – 1. dubna. Dejte si tam 1. března, mně je to jedno! Ale je to reálný termín. První březen je nakvap, protože na podpis prezidenta často si nechává 15 dnů, tak vidíte, že termín není vycucán z prstu, ale je to termín, který je reálný na předání protokolu.

Není to vytváření žádného času pro nějaké manipulace s majetkem. Já se vůbec netajím tím, že pro fungování traumatologického centra je potřeba některé drahé přístroje doplnit do nového traumatologického centra v Bohunicích. A můžu vás ujistit, že převody tohoto majetku jsou již podepsány a na to nepotřebuji žádný čas. Nepotřebuji. A nechci vybrabčit nemocnici. Já jenom chci, aby se konečně město Brno rozhoupalo, přišlo a řeklo, co tam vlastně chce. Přišlo s nějakými předběžnými souhlasy ze zdravotních pojišťoven, jak to bude mít placeno, a přestalo znejišťovat zaměstnance úrazové nemocnice a dávat jim naděje, že tam vznikne druhé traumatologické centrum. Za to jsem vděčný panu hejtmanovi, že poprvé jasně na výborech a tady deklaroval, že už respektuje situaci okolo traumatologického centra. O nic jiného nejde!

Zaměstnanci a všechno, co mně tady bylo vyčítáno a všechny přísliby a všechny jeřáby, všechny byly samozřejmě splnitelné za podmínek, že bude normální kooperace a ne, že odborová organizace bude všechny nabádat, ať nepodepisují příslib, ať se nebojí, že to převezme město Brno a že město Brno jim dá práci. Ale město nebylo schopno se ani usnést o tom, že to chce, a město Brno nebylo schopno ani jednat se zdravotními pojišťovnami o tom, jak zaplatí sliby, které dává doktorům, když chodí do státní příspěvkové organizace a znejišťuje je, protože oni fakt neví, oni nestudují zákony, oni fakt neví, jak to doopravdy je! Já potom vždycky jednou za čas zatelefonuji příslušným guru, panu prof. Venčlovi a řeknu: pane profesore, proč proboha se dál nespolupracuje na přechodu pracovníků? A on řekne: oni nám řekli, že tady bude centrum druhé, tak naši zaměstnanci a já nechceme jít. A já říkám, ale vždyť já jsem jasně řekl, že to bude dokončeno. Věstník je připraven! Vždyť vám to říkám pořád dokola. Tady opravdu přes to nejede vlak. Bude to tak, jak řeknou zdravotní pojišťovny, a v tomto případě věstník Ministerstva zdravotnictví.

To znamená, to je realita politika, které bylo vneseno do úrazové nemocnice, a ta realita tzv. nesplněných slibů, které tady byly prezentovány. Ony by samozřejmě splněny byly, ale je to otázka dvou stran a ne jenom moje.

Proto já se znovu vrátím k zákonu. V tomto zákonu není napsána, opravdu není napsána zábrana zcizení majetku, to znamená prodej majetku a privatizace majetku. Není tady garance, že tam bude poskytována zdravotní péče. Já myslím, že je to minimum, co si stát může přát. Já jsem seděl v jídelně a dělají si ze mě kolegové srandu, že tento zákon projde a já bud zatčen za to, že jsem špatně spravoval státní majetek. Když si dobře přečtete 218 a 219, tak na tomto fórku je kus pravdy! A můžu být zatčen za to, že jsem nezabránil tomu, aby k takovému způsobu zcizení státního majetku, aniž by byl úžit pro účely, ke kterým státní majetek má sloužit, který se obvykle vtěluje právě do smluv o převodu státního majetku, aniž by k tomuto došlo.

To znamená, tento zákon nefunguje. Nabízím pozměňovací návrh. Má jasná kritéria, jasné datum převodu. Jestli si myslíte, že stihnete 1. března, dejte si tam 1. března nebo dnem vyhlášení. Je lepší to provádět samozřejmě vzhledem k účetnictví a inventurám k nějakému datu, toto je ještě shodou okolností čtvrtletí, tak je to obvyklá záležitost. Nehledejte v tom vůbec nic záludného. Já jednám se všemi jasně, otevřeně. Říkám pořád stejné věci a pořád bojuji za kvalitu léčby našich pacientů. Věřte mně to!

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře. Jenom pro vaši informaci, o tom centru mluvil kolega Balín.

A teď prosím pana senátora Sušického.

Senátor Pavel Sušický: Já vás zdržím hrozně krátce, rozhodně nebude pokračovat žádné lékařské sympozium.

Já k tomu jenom dodám, já jsem se držel chyb v zákoně, které tam jsou, a nechtěl jsem se vůbec zabývat medicínskou stránkou. Ale přesto jsem obvolal své čtyři přátele. Jsou to všechno traumatochirurgové a prosím, žádný není členem ODS a dva jsou, docela bych řekl, leví. (Pobavení.) Leví myslím spektrem. A ptal jsem se jich na jejich názor. Všichni se shodli na tom, a já jsem to také ve zprávě řekl, že všichni respektují tým, který tam je. Tým je jedna věc, barák je druhá věc. Vždyť nikdo nenapadá, a myslím, že to není ani v této části, že v nemocnici není velice dobrý tým. Ale mě mrzí tedy, když vidím, zájem o nemocnici máte, ale musím dodat slovo teď! Osm let jste na to, přátelé, měli. Byli tam vaši ministři, jeden byl minimálně z Brna a já myslím, že ministryně Součková k Brnu měla hodně blízko, ona tam pak žila. Proč jste ten barák nedali do pořádku? A my jsme si mohli ušetřit čas! My jsme tady nemuseli sedět, barák mohl být opravený, vybavený, nebylo o čem mluvit.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, a prosím pana senátora Žáka. (K poslanci Haškovi.) Pane poslanče, budete mít potom závěrečné slovo.

Senátor Jiří Žák: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, pane poslanče, já mám dojem, že se velmi míjíme v tématech.

My tady projednáváme zákon, který má převést nemocnici na Brno. S tím tedy asi vůbec nikdo nemá problém. Problém je v tom, že je to napsáno v legislativě blbě a že máme připraven návrh, který to dělá správně. To je vlamování se do otevřených dveří a já si myslím, že si můžeme ušetřit všechny tyto semináře o zdravotnictví. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, a prosím paní kolegyni Juřenčákovou.

Senátorka Jana Juřenčáková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Pane poslanče, kolegyně a kolegové, já jsem chtěla říct to samé, co řekl můj předřečník kolega Žák, takže se k tomu pak přidám. Ale chtěla jsem říct něco jiného.

Já jsem se minulý týden zúčastnila otevírání traumacentra v Brně, i s ohledem na to, co jsme dneska měli projednávat a co momentálně projednáváme. Vyslechla jsem si tam všechny projevy, vyslechla jsem si i novináře, kteří měli dotazy, a zjistila jsem, že jsou tam určité informační šumy, takže jsem si to nechala od pana ministra potom vysvětlit. Mluvila jsem i s řediteli zdravotních pojišťoven v Brně a ptala jsem se jich na jejich názor.

Já si myslím, za tu dobu, co jsem tady v Senátu, za dva roky, tak tady neustále slyšíme, že Senát je strážce legislativy, že bychom měli hlídat zákony, které k nám jdou z Poslanecké sněmovny, aby byly v pořádku. Všichni máme k dispozici legislativní stanovisko k návrhu zákona, kde jsou uvedeny výhrady k tomu, co je špatně.

Já jsem se byla ptát tady legislativců na to, jak je pozměňovací návrh legislativně správně. Byla jsem ujištěna, že je to v pořádku. Já nejsem právník, takže nemám důvod jim nevěřit, že by tam něco úmyslně dávali nebo skrývali. Také jsem se ptala na ten termín, protože 1. březen – protože tady v kuloárech zazněla slova, že opravdu se jedná o termín, kdy bude možnost nemocnici nějakým způsobem vytunelovat. Odpověď tu už zazněla od pana ministra, že je to lhůta, která je nutná pro projednání v Poslanecké sněmovně.

Já bych se ho chtěla zeptat ještě tady veřejně, abyste to všichni slyšeli, nebo aby to zopakoval – možná něco už řekl, že vlastně v mezidobí, než by se schválil zákon v Poslanecké sněmovně, zda vlastně zaměstnanci nebudou v určitém bezprizóriu a zda se nebude nakládat nějakým způsobem s majetkem nemocnice, protože si myslím, že pokud se tady veřejně zaručí, že vlastně jeho podřízení nebudou s majetkem nakládat, tak nemáme důvod mu nevěřit. Já mám pocit, že tady je taková situace, že už se nikomu nevěří. Prostě to, co řekne druhá strana, tak mu už apriori nevěříme, protože – nevím proč!

Já mám vztah k Brnu také do určité míry, protože tam bydlí moje dcera, pracuje tam můj syn. Já se tam také často pohybuji. A pokud tu řekl pan ministr, že bude podporovat legislativní změnu, aby to bylo legislativně správné, tak nemám důvod mu nevěřit.

A také tady zaznělo, že v Brně na radnici existuje koalice, kde je i KDU, krajské zastupitelstvo, tam je v koalici ODS. Já bych neměla ani důvod se obávat, že to neprojde v Poslanecké sněmovně, protože pokud tyto tři strany v Poslanecké straně se dají dohromady, tak budou mít dostatečný počet hlasů pro to, aby odhlasovaly tuto změnu, která bude legislativně správná, a nevzniknou v budoucnu pochybnosti o tom, jestli to chtěl někdo tunelovat nebo nechtěl.

Uvidíme, jestli bude přednesen pozměňovací návrh a chtěla bych slyšet odpověď pana ministra – jasnou, co bude s majetkem do doby převodu, jestli se zaručí, že se s tím majetkem nebude nakládat a manipulovat.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. A pan ministr se přihlásil o slovo, pravděpodobně chce odpovědět ihned na tyto otázky.

Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: Já chci odpovědět. Já jsem úplně jasně deklaroval, že majetek pro potřebu a fungování centra je už převeden, že v úrazové nemocnici není. To neznamená, že ji tuneluji. Já opravdu chráním státní majetek, protože například CT přístroj byl zakoupen ze státních peněz před rokem. Je potřebný a počítá se s ním na fungování pro traumacentrum. To funguje pro pacienty, to prosím vás není hračka pro doktory! To není pro barák, to je pro pacienty, tyto přístroje! To není pro Julínka a pro stát! To je pro lidi, kteří tam potřebují tyto přístroje. A jestliže tam není špičková traumatologická péče, tak je potřeba přinést přístroje za lidmi. Stejně tak jako odborníky je potřeba přivést za lidmi – ne, aby lidé jezdili za nimi!

Já jsem přece uváděl ve svém článku příklad pana Cyrila Svobody, který popojížděl se zlomenou páteří jenom proto, že v úrazové nemocnici není magnetická rezonance, a popojížděl ze špitálu do špitálu. Já už to prostě pro české pacienty nechci! Já pro ně chci vysokou špičkovou evropskou kvalitu, kdy oni jsou přivezeni v těžkém stavu záchrannou službou do urgentního příjmu, a k nim se seběhnou všichni odborníci a tam budou mít k dispozici přístroje. Proto mně nikdo nemůže zabránit, aby přístroje, které byly státní a sloužily pro traumatologické centrum v úrazové nemocnici, sloužily potom v Bohunické nemocnici.

Je otázkou opravdu jednání města Brna, co tam fakticky chce dělat, abychom se dohodli na tom, co tam má zůstat. Já už to beru jako realitu, jako fakt, ale oni pořád ne! Oni pořád nemají usnesení, oni pořád nevědí, co chtějí, oni nemají předběžný souhlas pojišťovny. Abychom to, prosím vás, perfektně rozlišovali, tyto dva stavy.

A o stěhování se rozhodlo už, prosím vás, dávno. To je polemika dlouhá. Tady máte zprávu a komisi pana doktora Kubinyiho, to stejné dělala Emmerová a to stejné analyzoval Rath s panem náměstkem Drymlem. Oni jenom nedokončili své procesy především pro politický odpor a pro odpor lékařů, kteří se brání takovým změnám! To je známá věc! Proto to ministr zdravotnictví má vždycky těžké, protože je klidně odvolán z těchto důvodů, když chce racionalizovat péči, protože doktoři se zapřou, najdou své poslance, najdou své senátory a začnou to blokovat. Protože chtějí své přístroje tam, kde oni jsou zvyklí, a chtějí operovat tam, kde oni jsou zvyklí, ale to nemusí být vždycky výhodné pro pacienta!

A já nepopírám, že jsou tam dobří a špičkoví chirurgové. Já jenom chci, aby byli u pacienta s přístroji a s ostatními kolegy, po ruce pacientovi, který je těžce zraněn. Nic víc a nic míň nechci, když říkám, že má být deset traumatologických center. Nic víc a nic míň neříkám, když má být právě tolik komplexních onkologických center, aby tam byl perfektní urychlovač, aby tam byl dostatek kvalifikovaných onkologů a ne opravdu nekvalifikovaný personál a neuvěřitelná, nepřiměřená rozdílnost mezi výsledky např. v onkologické péči mezi Masarykovým onkologickým ústavem a Chomutovem. Prostě když přijdete do Masarykova onkologického ústavu a jste občan ČR, tak máte větší šanci na přežití. A když přijdete do Chomutova, tak máte menší šanci na přežití! Tak já chci rovnost pro české občany, aby mohly mít obě tyto skupiny, ať bydlí kdekoliv, stejnou příležitost dostat stejně kvalitní péče. A o to mně jde! Prosím vás, věřte mi tento fakt! (Potlesk některých senátorů v pravé části sálu.)

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře. Teď se přihlásil o slovo pan senátor Dryml. Pane kolego, máte slovo.

Senátor Vladimír Dryml: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, jsem rád, že zde zaznělo jedno z hesel velké francouzské revoluce o rovnosti.

Musím reagovat na vystoupení pana ministra Julínka. My samozřejmě nebo já alespoň panu Julínkovi nevěřím. To je objektivní realita! Slibů, které dal a nesplnil, by se dalo možná počítat na desítky.

za prvé, zákon vznikl proto, že chcete, pane ministře, rušit tu nemocnici. Kdybyste ji nechtěl rušit, tak zákon nemusel vznikat a nemusel by vznikat tak rychle. Já jsem tady citoval, že vázla komunikace. Vy opět neslyšíte, nevidíte. Nechápu, proč chcete likvidovat nemocnici a ne ji předat městu. Vždyť jako nepotřebný majetek státu to klidně můžete udělat a nikdo vás nemůže obviňovat z toho, že se snažíte zašantročit státní majetek. A možná, že by k tomu ani nemusel být určitý zákon, ale vy to nechcete! To jenom vy říkáte a berete si obezličky kolem, že to tak není.

Abych vás vyvedl z omylu, pane ministře. Myslím si, že vy dobře víte, proč to nemůžete dát městu. Protože kdybyste to dal městu, tak ztrácíte nad nemocnicí kontrolu a ta nemocnice může i bez smluv se zdravotními pojišťovnami dál vesele provozovat svoji činnost, protože nutná a neodkladná péče, pane ministře, a to v případě úrazové nemocnice je zcela jednoznačné, se zaplatit musí vždy, i bez toho, že byste vykonával vliv na zdravotní pojišťovny, aby nedaly nemocnici smlouvu.

Bylo tady také něco řešeno o auditech. Nerozumím tomu, a teď se vrátím trošku, a, pane předsedající, promiňte, ale pan ministr tady otevřel onkologická centra. Byl jsem to já, který na popud onkologické společnosti zavedl onkologická centra. Byla to onkologická společnost, to znamená, nebylo to nějaké rozhodnutí ministerského úředníka. A nyní za dva roky tato onkologická společnost říká něco jiného? Rád bych viděl audit, co to bylo za odborníky, kteří říkají, že Úrazová nemocnice v Brně je nevyhovující. Velmi by mě to zajímalo. Chápu a myslím si, že v jedné věci máte pravdu, o tom, že magnetická rezonance by měla být, ale magnetické rezonance se nedávaly proto, že tomu zabraňovaly zdravotní pojišťovny, ty zdravotní pojišťovny, které vy přímo nebo nepřímo ovládáte, a ty zdravotní pojišťovny, které to nechtěly. Tady byl rozpor mezi tím, co je potřebné pro občany a mezi tím, kdo má nebo nemá vydávat peníze. A protože na účtech zdravotních pojišťoven je k dnešnímu dni více než 40 miliard, tak by bylo možná dobré, aby daly peníze na magnetické rezonance, a nejen do Úrazové nemocnice Brno, ale do všech nemocnic, které dělají akutní medicínu.

Rád bych viděl audit na onkologické centrum nemocnice v Pardubicích, kdy tam likvidujete dokonce soukromé zařízení, vy, člen ODS. Soukromé zařízení, které má audit s hvězdičkou a kde nikdo nepochybuje, ani ta společnost, nikdo o tom nepochybuje.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Pane kolego, věnujte se, prosím, tématu.

Senátor Vladimír Dryml: A postupujeme podle parametrů. Ale ty parametry nikdo neřekl dopředu, nikdo je neví, ani ti, co jsou kontrolováni. Jsou to audity takové prazvláštní. Ale v nás zakopaná věc, ten čertík, který přiletí z toho pytlíku, když se má zasmát.

Ta tady z vašich úst zazněla. Ano, jedná se o peníze, o peníze pro traumacentra, o peníze z EU. A možná, že ta zařízení, která nejsou povolná, peníze nedostanou a ta, která jsou povolnější, je dostanou.

Byl bych rád, abychom se vrátili k tomu, jestli Úrazová nemocnice v Brně má být nebo nemá být. Vy tvrdíte, že nemá být, tak nevím, co vám brání v tom, abyste ji předal bezúplatně městu a město ať si s tím buďto poradí nebo neporadí. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. A teď má slovo pan kolega Balín.

Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane předsedající, milé kolegyně, vážení kolegové, chtěl jsem původně reagovat technickou poznámkou na vystoupení pana ministra, čili využívám toho, že jsem slovo dostal, následně, pane předsedající, vaším prostřednictvím vzkazuji panu ministrovi, že ještě nikdo žádný problém nevyřešil zvýšeným hlasem a pomalu boucháním pěstí nebo papíry do stolu. Pana ministra jinak ubezpečuji, že stenozáznam vašich dnešních vystoupení, včetně toho posledního, na téma onkologických center v Ústeckém kraji si určitě se zájmem přečtou vaši kolegové ze zdravotnictví, a dojdou k tomu, že jejich názor na vaši osobu byl ještě mírný.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. A jako poslední je přihlášen pan kolega Jaroslav Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, já budu velmi stručný a budu se na to dívat pouze z právních pohledů, nebudu nikoho napadat, přestože jsem se dnes přesvědčil, že můj bonmot, že ze Senátu se stává Ordinace ve Valdštejnské zahradě, není tak úplně od věci. Skoro jsem si tady připadal jako na lékařském sympoziu.

Víte, ono se tady pořád mluví o tom, jak jde o pacienty, o nemocnice. A ono jde také o jiné věci. Ono jde o to, že když přistoupíme na to, že budeme zákonem převádět majetek ČR, tak si buďte jisti, že těchto seminářů tady budeme mít příští rok mnoho, protože všichni ostatní také zjistí, že by se něco dalo zákonem převést na obce, na kraje nebo na někoho jiného. A my máme bohaté zkušenosti s převáděním. Vzpomeňte si na majetek dětských a mládežnických organizací a vzpomeňte si, jak ten majetek dopadl, kde je dnes. Vzpomeňte si na bohulibé plány, jak vrátíme tělovýchovným organizacím majetek a zrovna v Praze ty soudy ještě nejsou ukončeny a ještě se o nich mnohé dočteme, protože většinou byl ten majetek trošku „zašmulen“.

Samozřejmě, že jsou lidé, kterých se takové věci dotýkají. Instituce vznikají a ruší se. Pravda, u nás více institucí vzniká, než se ruší, ale je zajímavé, že tolik křiku není u toho, když instituce vznikají, jako je u toho, když se ruší. A najdou se vždycky nějaké záminky. Ti, kteří v institucích, které se mají rušit, pracují, tak samozřejmě lehce nahecují pacienty, rodiče nebo někoho jiného, aby psali petice o tom, že právě ta jejich instituce je naprosto nezbytná, abychom takovou instituci měli. Nejlepší zážitek mám z věznice ze Saint-Quentinu, kde někteří senátoři byli, nebudu je jmenovat, paní senátorko Rippelová, a viděli kata v té věznici, který byl velmi smutný, že guvernér zakázal popravy, když on tak krásně si vybavil tu „ordinaci“, tedy tu plynovou komoru, kde se vězni popravují. On byl také velmi znechucen a říkal, kolik lidí se podílí na tom.

Čili podle mého názoru tady nejde až tak ani o pacienty, ani o tu nemocnici, ale o to, že město Brno získá poměrně lukrativní nemovitosti, není zabezpečeno, co s nimi může nebo nemůže dělat. Také ovšem získá obrovský závazek, a nevím, jak se vypořádá ve finanční krizi s tím, že do toho bude muset investovat, nejspíš, že si vezme úvěr, jak je v kraji zvykem. Chtěl bych jenom připomenout, že ČR je na prahu krize a takovéto hazardování státním majetkem se mi zdá poněkud podivné.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Nyní hovoří pan kolega Miloš Janeček, i když přednostní právo má kolegyně Paukrtová, ale ta se ho vzdává. Pane kolego, prosím, máte slovo.

Senátor Miloš Janeček: Já vidím, že nervozita v předsednictvu už je veliká vzhledem k tomu, že čas ubíhá, ale záležitost je důležitá a určitě se tady nebudu dále nějakým způsobem rozvláčně vyjadřovat.

Mne fascinuje na dnešním rozhovoru několik věcí. Zcela jasné faktum, které nikdo nepopírá, je to, že před dvěma lety bylo rozhodnuto, že Úrazová nemocnice se zavře, skončí. Dnes najednou z úst pana ministra slyším velikou vstřícnost k tomu, že vlastně není problém, když to teda Brno chce, tak ať si to vezme, a pouze jediným problémem je nějaká chyba ve formulaci zákona, a podezírá město Brno z toho, že tak jak i pan senátor Kubera teď řekl, že Brno to vlastně nechce na nic jiného, než to chce rozkrást – nazývejme věci pravým jménem – a někde si tam nechá jednu ambulanci, v které budu ambulovat třeba já jako ortoped, a zbytek město rozkrade a já nevím, co s tím udělá. Připadá mně vůbec diskuse na toto téma zcela absurdní, podezírat státní instituci z něčeho takového.

A druhá věc. Já jsem se za dva roky při opakovaných jednáních s ministerstvem přesvědčil, na rozdíl od vaší, promiňte mně ten výraz, slepé víry, o pravých opacích. A jestliže v návrhu paní senátorky Janáčkové je v § 2 odst. 2 napsáno, že do vlastnictví statutárního města Brna přejdou věci, se kterými dne 31. března 2009 byla příslušná hospodařit státní příspěvková organizace Úrazová nemocnice, tak to není nic jiného, než to, že za tři měsíce to CT, o kterém se hovořilo, bude odmontováno, že odtamtud budou odvezeny všechny zajímavé přístroje, a opravdu vybydlený prázdný dům bude potom velkoryse předán Brnu, které s tím samozřejmě potom bude mít velké problémy.

A věřit tady takovým nějakým ujišťováním, to je velmi, velmi pochybné. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Teď prosím paní kolegyni Paukrtovou.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, dámy a pánové, pane hejtmane. Skoro je mi líto, že jsem nezvedla ruku pro to nezabývat se, když to člověk tady všecko slyší. Ale myslím si, že – nezabývat se – se nemá zneužívat tímto způsobem i po té proběhlé debatě.

Ale kvůli tomu jsem se nepřihlásila. Já jsem tady chtěla říci v zásadě dvě věci.

Za prvé. V rámci reformy veřejné správy v roce 2002 jsem tehdy úspěšně tomuto Senátu navrhla, aby Okresní nemocnici Jablonec nad Nisou, což byl miliardový majetek, převedl městu Jablonci nad Nisou. Přesvědčila jsem tento ctihodný Senát, aby převedl chirurgii ruky na město Vysoké. A důvody, které jsem k tomu měla, byly takové, že jsem se prostě obávala, že tehdy vznikající kraj a Krajská nemocnice v Liberci může mít tendenci typu, že by některé lékařské služby mohly býti prostě utlumovány.

Za tu dobu, kdy město Jablonec je zřizovatelem bývalé Okresní nemocnice, tak se tato nemocnice dostala z červených čísel do černých a město Jablonec se rozhodně nepoložilo, my tam dáváme ročně deset milionů Kč na obnovu přístrojové techniky. A všichni jsou šťastní a spokojení, tedy aspoň ve městě Jablonci a jabloneckému zastupitelstvu to nedělá žádné problémy.

Pokud se týká chirurgie ruky ve Vysokém, tak tam jsou zcela výděleční, a musím říci, že obec Vysoké nad Jizerou s nimi řeší pouze parkovací prostory.

Čili já bych se vůbec neobávala toho, že město Brno bude schopno se o nemocnici dobře starat.

A já z toho celého vidím to, že tady je neobyčejně vzrušená atmosféra právě proto, že město Brno a jeho občané si tu nemocnici prostě přejí. A celý problém je v tom, že ten zákon prostě vykazuje chyby.

Myslím si, že asi tady bylo i ze strany kolegů z ODS řečeno několikrát, že není problém s převodem, ale celá atmosféra je mimořádně vzrušená a zákon chyby skutečně vykazuje.

Nebude se mi o tom hlasovat snadno a jednoduše, je to ale zákon zcela jednorázový. A já si prostě nemyslím, že by někdo tady chtěl zcizovat státní majetek, speciálně zdravotnického zařízení. Jenom si kladu otázku, proč ta velmi vypjatá atmosféra vlastně vznikla. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. A teď se přihlásil o slovo pan kolega Vícha.

Senátor Petr Vícha: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, kolegyně Paukrtová změnila názor a říkala, že možná trošku zalitovala, že nehlasovala pro nezabývání se. A já také měním názor. Já jsem velmi rád, že jsme neschválili nezabývat se. Možná je důležité, aby trošku ty emoce i trošku vypukly, aby potom zase ochladly.

Ale dozvěděl jsem se tu hlavní věc. Dozvěděl jsem se, že v případě, že v rámci legislativní superčistoty, a přiznejme si, ruku na srdce, kolikrát jsme oželili legislativní chyby a raději jsme věc pustili dál, protože spěchala, tak v rámci této superčistoty budeme mít možná k 1. 4. 2009 nějaký čistý zákon, ale přístroje v rámci dobrého hospodaření budou převedeny na jiná zdravotnická zařízení a lidé přejdou na jinou nemocnici a tím bude zničena. A jsem přesvědčen, že Brnu skutečně nejde o prázdný dům. Schválíme-li tento převod, budeme mít, koneckonců, možnost se o tom přesvědčit, a myslím si, že i občané v Brně se o tom budou moci přesvědčit, a já jim zkrátka věřím, že to nechtějí kvůli prázdnému domu, ale kvůli tomu, aby tam zůstala ta perfektní Úrazová nemocnice.

Proto ve shodě s kolegou Janečkem navrhuji zákon schválit.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. O slovo se ještě přihlásil kolega Slavotínek.

Senátor Rostislav Slavotínek: Dobré odpoledne, vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Nechtěl jsem vůbec k tomuto bodu vystupovat, ale chtěl bych rozptýlit jednu věc, která se tady několikrát opakovala.

Já jsem ještě před čtyřmi roky touto dobou působil jako první náměstek primátora v městě Brně s kompetencemi mj. také za zdravotnictví.

Úrazová nemocnice v Brně je zařízení po dlouhá desetiletí s nejlepší pověstí jak u odborné, tak u laické veřejnosti, to už tady zaznělo několikrát. Vedení města Brna si toho bylo vždycky, a myslím, že je si toho doposud vědomo a chce pro to udělat všechno, aby to tak bylo dál.

Já v době svého působení na radnici jsem velmi často jednal s tehdejším ředitelem Úrazové nemocnice panem Dr. Zelníčkem, jak zajistit rozvoj této nemocnice. Byl připraven záměr rozšíření nemocnice do budov v majetku města, které těsně souvisejí s dnešní Úrazovou nemocnicí a jsou dokonce technicky propojeny, existují tam propojení vodovodní, vytápění atd.

Město se tehdy rozhodlo převést tyto budovy do majetku státu. Jde o budovy bývalé polikliniky na Kolišti, s tím, že z úrovně ministerstva zdravotnictví do nich bude investováno se záměrem vytvořit větší komfort pro Úrazovou nemocnici. To se bohužel nestalo. Proč, to bohužel nevím.

Chci touto informací, jak jsem řekl, rozptýlit obavy některých kolegů z toho, že město Brno by snad chtělo převést Úrazovou nemocnici jen s cílem, aby mohlo prodat nebo pronajmout atraktivní budovy v centru města. Přestože už nejsem ve vedení města Brna, nemohu k takové interpretaci mlčet. Jsem přesvědčen o tom, že i současnému vedení města Brna jde především o to, aby tuto kvalitní nemocnici zachovalo pokud možno v dosavadním stavu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Ještě se přihlásil kolega Bárek.

Senátor Ivo Bárek: Budu hovořit velmi krátce. Chtěl bych poděkovat panu kolegovi Slavotínkovi za to, co tady řekl, protože slova, která tady zazněla ze strany jakéhosi vytunelování ze strany města Brna, si myslím, že jsou absolutně nevhodná a nekorektní, takže děkuji moc.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Jako další je přihlášen pan kolega Sefzig.

Senátor Luděk Sefzig: Děkuji za slovo. Budu velice stručný a nebudu tady dělat lékařský seminář.

Celou dobu, co tady diskutujeme o Úrazové nemocnici Brno, tak přemýšlím, řešíme ryze exekutivní věc legislativním návrhem. Většinou za těmi návrhy jsou důvody, které bývají velice lokální. A pamatuji si na diskusi, když přecházela plzeňská fakultní nemocnice na Lochotín, tak podobné diskuse probíhaly. Bez znalosti místního prostředí nejsem schopen věci posuzovat, a myslím, že nikdo z nás.

A musím říci, že mě velice překvapuje, že lékaři, kteří mají nabídnuto se přesunout a pracovat podle mého soudu v lepších podmínkách, modernějších podmínkách, s přístroji, na které jsou částečně zvyklí, a zřejmě dostanou i lepší přístroje, a že se tomu brání. Mohli spolupracovat s ministerstvem. Co za tím je, že nechtějí přejít jinam, že chtějí zůstat v centru města. To jsou věci, kterým ne úplně rozumím, a nerozumím jim proto, že tam prostě nežiji, to je hlavně na těch, kteří tam žijí. Ale je to paradoxní, protože je tady řada měst, kde by lékaři takto velice ochotně se přesunuli do nových zařízení, to vám mohu garantovat.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. A byl jste poslední přihlášený do obecné rozpravy, a protože již nikdo další se nehlásí, tak obecnou rozpravu končím. Pane poslanče, máte závěrečné slovo jako navrhovatel.

Poslanec Michal Hašek: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Já také už nechci prodlužovat beztak dlouhé jednání o tomto bodu. Jsem si vědom, že to je nestandardní z hlediska jednacích zvyklostí Senátu. Nicméně nechci poměřovat ty věci jenom délkou času a délkou projevů.

Pan senátor, který hovořil teď na závěr, má pravdu. Není tady obvyklé, aby sem do Senátu přicházely vůbec do legislativního procesu takovéto zákony. Ale já jednoznačně říkám, že tento zákon vznikl jako produkt špatné komunikace. Já teď nechci absolutně říkat, na které straně byla chyba, jestli měl dřív ustoupit z hlediska komunikace a začít jinou kvalitou pan ministr, nebo jestli to mělo být statutární město Brno nebo tehdejší vedení Jihomoravského kraje, protože jako hejtman jsem já tuto záležitost zdědil zhruba před měsícem.

Každopádně dnes jsme ve fázi, kdy už jako Senát budete muset nějak rozhodnout. Chtěl bych požádat, abyste rozhodli s vědomím toho, že Úrazová nemocnice v Brně má místo v systému brněnského a jihomoravského zdravotnictví. Já jsem ve vašich senátních výborech jednoznačně nabídl panu ministrovi debatu, debatu mezi státem, krajem, městy a obcemi jako zřizovateli lůžkových zařízení, případně i privátními zřizovateli tak, aby mohla vzniknout podle možnosti jednotná koncepce lůžkové péče. Alespoň se o to pokusme a pokusme se o to ve startovací poloze u traumatologické péče, protože ta je důležitá a traumatologický plán je součástí krizového řízení. Já nechci přivolávat žádné krize, mimořádné události, ale pokud by se něco dělo, je potřeba, aby existoval perfektní a funkční systém.

Jak to bylo se stěhováním nového traumacentra do bohunické fakultní nemocnice. Paní senátorka zde řekla, že tam byla na otevírání. Jednoduše budu citovat ředitele této fakultní nemocnice, abyste si udělali představu, jak tedy funguje toto traumacentrum časově:

Ve čtvrtek 4. prosince bylo traumacentrum slavnostně otevíráno za účasti pana ministra Julínka, přičemž věstník byl vydán už 28. listopadu, čili o týden předtím. Pan ředitel říká: „Urgentní příjem začíná fungovat dnes ve čtvrtek od 16:00 hodin, operační sály nově zrekonstruované v pondělí 8. 12. od 8:00 hodin, anesteziologicko-resuscitační klinika, nová část v pondělí 8. 12. od 8:00 hodin, přístrojové vybavení – poslouchejte, prosím, dobře – je kompletní k datu 4. 12. Opakuji: přístrojové vybavení je kompletní k datu 4. 12.“

To je prohlášení ředitele fakultní nemocnice zaznamenané na jednání bezpečnostní rady Jihomoravského kraje. Spinální jednotka, výběrové řízení bude uzavřeno do konce roku a výstavba a zprovoznění nové spinální jednotky v průběhu roku 2009.

Musím tedy říci, že z pohledu hospodaření je samozřejmě důležité, jaký majetek je převáděn a k jakému datu, protože majetek včetně přístrojového vybavení pak umožňuje nějakou formu péče. Umožňuje odborníkům poskytovat určité typy zákroků. A já jsem přesvědčen, že pokud ředitel fakultní nemocnice prohlásil ke dni otevření, že přístrojové vybavení je kompletní, tak pokud teď tady slyšíme, že pan ministr hovoří o tom, že se podepisuje změna práva hospodaření k některému dalšímu vybavení té nemocnice, že už je dokonce podepsáno, přičemž v běhu je zákon, který jasně stanoví, že má být majetek převáděn někam jinam, tak si, prosím, udělejme sami obrázek.

Rád bych přivítal vstřícnost pana ministra, který změnil názor. Včera na výborech jasně řekl, že chce Úrazovou nemocnici zrušit, majetek chtěl odprodat, takže k čemu by byly žádosti statutárního města Brna být podle jiného zákona, když jasný úmysl vedení ministerstva zdravotnictví byl – opakuji – zařízení zrušit, majetek odprodat. A proto jsme volili formu zákona.

Bude teď na vás, zda dáte přednost verzi, která byla podpořena – opakuji – napříč politickým spektrem v PS, anebo zda vrátíte zákon zpátky. Pan ministr vychází ze standardního harmonogramu Sněmovny, proto zřejmě termín 1. duben, resp. 31. březen 2009. Ono by šlo časově samozřejmě svolat i mimořádné schůze PS. Ale pak už neuděláme nic s tím, že budeme čekat čtyři měsíce, budeme se dívat na to, co tedy dělá ještě původní hospodář a nový hospodář nebude moci dělat vůbec nic.

V meziobdobí, když město Brno nebude mít jasnou představu o tom, jaký majetek přebírá, jak má jednat s pojišťovnami o spektru péče. To jsou věci, které na konci samozřejmě vyvolávají otazníky, a já věřím, že vyvolají otazníky také u vás předtím, než se rozhodnete v hlasování k podpoře původní sněmovní verze, na což apeluji, a nebo pozměňovacího návrhu, který bude předložen paní senátorkou Janáčkovou. Děkuji pěkně za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane poslanče. Paní kolegyně Janáčková, chcete se vyjádřit jako zpravodajka výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu k proběhlé diskusi?

Senátorka Liana Janáčková: V této chvíli ne.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Dobře, děkuji. Pane garanční zpravodaji?

Senátor Pavel Sušický: Jenom velmi stručně. Proběhla zajímavá a dlouhá debata. Já jsem ji pozorně sledoval, tak pozorně, že jsem zapomněl počítat, kolik vystoupilo senátorů, ale myslím si, že jich bylo „priveľa“.

Je zjevné, že je všeobecná vůle převést nemocnici na město a část senátorů má problémy s legislativně ne zcela dokonalou formulací zákona. Je na každém z vás, abyste se rozhodli, jak budete hlasovat.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Vážené kolegyně a kolegové, budeme hlasovat o návrhu našeho kolegy Janečka, schválit návrh zákona tak, jak nám byl postoupen z Poslanecké sněmovny.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování č. 38 byl návrh zamítnut. Registrováno 75, pro 36.

Hlasujeme tedy o dalším návrhu, který vzešel z výboru, a to je zamítnout tento návrh zákona.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

V hlasování č. 39 registrováno 75, pro 29. Návrh byl zamítnut.

Otevírám podrobnou rozpravu. Do podrobné rozpravy se hlásí paní kolegyně Liana Janáčková.

(Řízení schůze se ujímá místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková.)

Senátorka Liana Janáčková: Děkuji za slovo. Prosím vás pěkně, chci vás požádat vzhledem k tomu, že pozměňovací návrh je hodně dlouhý, dostali jste ho včera jak do mailu, tak do lavic a celý bych ho zde nečetla, mám možná jenom drobné upozornění. Včera v mailu byla drobná chyba, kterou ale legislativa napravila, a sice v mailech bylo uvedeno „ke dni …“, v tištěné podobě je uvedeno „dne … “. Je to nějaký finanční zádrhel, který se touto opravou napravil. Čili platí pozměňovací návrh, který jste dostali na lavice.

Dovolím si ho tedy nečíst, ale předkládám celý pozměňovací návrh prakticky ve všech paragrafech.

Mám celý pozměňovací návrh přečíst? Nemůže se hlasovat po částech, ale musí se samozřejmě hlasovat o celém pozměňovacím návrhu. Já se jenom ptám, jestli mám návrh přečíst, anebo jestli můžeme o pozměňovacím návrhu hlasovat hned. V tom jsem trochu nejistá.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Návrh byl podán písemně, je na lavicích…

Senátorka Liana Janáčková: Omlouvám se, ale já ho přečtu celý.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Prosím, přečtěte váš pozměňovací návrh. Pozměňovací návrh je předložen písemně, ale myslím si, že by bylo dobré, takže prosím, paní zpravodajko, přečtěte váš pozměňovací návrh celý.

Senátorka Liana Janáčková: Pozměňovací návrh senátorky Liany Janáčkové k návrhu zákona o přechodu Úrazové nemocnice v Brně a o změně zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů k senátnímu tisku č. 360.

(Velký hluk v Jednacím sále.)

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Přátelé, prosím, ztište se, ať paní senátorka může odvést svou práci. Děkuji.

Senátorka Liana Janáčková:

Návrh zákona upravit takto:

„ZÁKON

ze dne 2009

o transformaci Úrazové nemocnice v Brně a o přechodu některého majetku z vlastnictví České republiky do vlastnictví statutárního města Brna

Parlament se usnesl na tomto zákona České republiky:

§ 1

Úrazová nemocnice v Brně se sídlem Ponávka 6, 662 50 Brno, identifikační číslo 00209813 (dále jen „Úrazová nemocnice“), která je státní příspěvkovou organizací, se dnem 1. dubna 2009 stává příspěvkovou organizací statutárního města Brna.

§ 2

(1)? Úrazová nemocnice jako příspěvková organizace statutárního města Brna zůstává nositelem závazků, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů, jejichž nositelem byla dne 31. března 2009 státní příspěvková organizace Úrazová nemocnice. Do 4 měsíců ode dne, kdy se Úrazová nemocnice stane příspěvkovou organizací statutárního města Brna, je statutární město Brno povinno přizpůsobit její dosavadní zřizovací listinu náležitostem zřizovací listiny vydávané podle jiného právního předpisu1)a podat návrh na zápis do obchodního rejstříku.

(2)? Dnem 1. dubna 2009 přecházejí z vlastnictví České republiky (dále jen „státu“) do vlastnictví statutárního města Brna věci, se kterými dne 31. března 2009 byla příslušná hospodařit státní příspěvková organizace Úrazová nemocnice.

(3)? Na statutární město Brno dnem 1. dubna 2009 zároveň přecházejí veškerá práva a jiné majetkové hodnoty státu, se kterými byla dne 31. března 2009 příslušná hospodařit státní příspěvková organizace Úrazová nemocnice.

(4)? O předání a převzetí majetku státu sepíše Úrazová nemocnice se statutárním městem Brnem nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy se Úrazová nemocnice stane příspěvkovou organizací statutárního města Brna, protokol o předání a převzetí majetku podle tohoto zákona. Protokol je listinou, kterou nabyvatel zašle do 2 měsíců od jeho vyhotovení s ohlášením přechodu vlastnického práva ze státu na statutární město Brno k provedení záznamu práv do katastru nemovitostí. K protokolu budou připojeny přílohy zpracované na základě výsledků mimořádné účetní závěrky provedené podle jiného právního předpisu2) ke dni 31. března 2009 včetně, jejichž seznam bude v protokolu uveden.

(5)? Nemovité věci, které přechází do vlastnictví statutárního města Brna podle odst. 2, musí být po dobu 5 let ode dne jejich nabytí užívány pouze k poskytování zdravotní péče a to zejména péče ústavní (nemocniční), a služeb přímo souvisejících s takovou péčí. Stanou-li se před uplynutím této doby pro statutární město Brno podle místních předpokladů a zvyklostí pro tento účel nepotřebnými, musí být nabídnuty k bezúplatnému převodu do vlastnictví státu. Organizační složkou státu příslušnou k přijetí nabídky je ministerstvo zdravotnictví. Pokud stát nepřijme písemnou nabídku statutárního města Brna ve lhůtě 3 měsíců od jejího doručení, naloží již statutární město Brno s těmito věcmi podle svého uvážení. Při nedodržení tohoto postupu odvede statutární město Brno částku získanou prodejem takového majetku do státního rozpočtu.

§ 3

Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.“.

1)? § 27 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů

2)? Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů

Senátorka Liana Janáčková

Za pomoc chci poděkovat paní Dr. Pohlové z legislativy.

Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, paní senátorko. Jsme v průběhu podrobné rozpravy. Já se tedy ptám, zda se někdo další hlásí do podrobné rozpravy? Není tomu tak, podrobnou rozpravu tedy uzavírám.

Ptám se na stanovisko pana předkladatele k předloženému pozměňovacímu návrhu

Poslanec Michal Hašek: Ponechávám zcela na vůli Senátu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:Děkuji. Ptám se pana zpravodaje na jeho stanovisko k předloženému pozměňovacímu návrhu, než dáme hlasovat.

Senátor Pavel Sušický: Souhlasím.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Pan zpravodaj souhlasí s tímto pozměňovacím návrhem.

Budeme nyní hlasovat o tomto pozměňovacím návrhu.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto pozměňovacím návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 40 se ze 75 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 38 pro vyslovilo 35, proti bylo 31. Návrh nebyl přijat.

To znamená, že k návrhu zákona nebylo přijato žádné usnesení, a zákon tedy bude platit, ve znění přijatém Poslaneckou sněmovnou.

Děkuji panu předkladateli, děkuji panu zpravodaji.

O slovo požádal předseda Senátu Přemysl Sobotka. Dávám mu slovo.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Paní předsedající, kolegyně a kolegové, měl bych procedurální návrh. Vzhledem k tomu,že jsme na 17. hodinu měli zafixováno projednání senátního tisku č. 340, pan ministr Říman, který má několik tisků, ale vzhledem ke lhůtě navrhuje, abychom předřadili senátní tisk č. 347 před tisk č. 340. Zároveň navrhuji, abychom tyto dva tisky projednávali a dokončili včetně hlasování i po 19. hodině.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Byl podán procedurální návrh, o němž se hlasuje bez rozpravy. Mám v této chvíli přihlášeného ještě pana senátora Jiřího Nedomu a dále pana senátora Karla Šebka, ale nemají přednostní právo, je mi líto.

Byl podán procedurální návrh, o kterém se hlasuje bez rozpravy, a to zařadit v této chvíli senátní tisk č. 347, návrh zákona, kterým se mění zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, tedy zákon, který předkládá pan ministr Martin Říman a předřadit ho před senátní tisk č. 340, což je vládní návrh působení sil a prostředků resortu ministerstva obrany v zahraničních operacích v roce 2009, projednat tyto dva tisky včetně hlasování o nich včetně hlasování i po 19. hodině.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento procedurální návrh, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 41 se ze 74 přítomných senátorek a

senátorů při kvóru 38 pro vyslovilo 65, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Pokračujeme dalším bodem programu, kterým je

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 347.

O slovo požádal ještě předseda klubu ODS pan senátor Stříteský. Uděluji mu slovo.

Senátor Jiří Stříteský: Já se moc omlouvám, paní předsedající, kolegyně a kolegové, ale byl jsem požádán sekretariátem ministra Gandaloviče, a prosí nás o pevné zařazení bodu 41 a 42, to jsou senátní tisky 348 a 354 na zítřek – 12. prosince – jako první body po 10.30 hodin. Jestli i tohle je možné.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Já se obávám, že tam už jsou pevně zařazené body. Připomínám, že jako první bod je zařazeno projednání petice k platům provozních pracovníků. Ptám se tedy pana předsedy Stříteského, zda trvá na tom návrhu, jak byl podán, po 10.30 hod. Dobře.

Přátelé, víme, o čem hlasujeme, body návrhy zákonů pana ministra Gandaloviče zařadit po 10.30 hodin zítra dopoledne. Je to procedurální návrh. Protože tu byl pohyb, znovu vyhlásím znělku.

Přítomno je aktuálně 70 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je tedy 36.

Ptám se, kdo je pro tento procedurální návrh, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO.

Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko NE. Děkuji vám.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 42 ze 70 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 36 se pro vyslovilo 52, proti byl jeden, návrh byl přijat.

Doufám, že v tuto chvíli už máme vyřešeny procedurální záležitosti, a můžeme tedy dát slovo předkladateli návrhu zákona senátní tisk č. 347. Prosím pana ministra průmyslu a obchodu Martina Římana, aby nás seznámil s tímto návrhem zákona.

Ministr průmyslu a obchodu ČR Martin Říman: Děkuji. Paní předsedající, dámy a pánové, dovolte mi poděkovat za zařazení tohoto bodu. Protože jakkoliv se norma svým názvem i obsahem novely může na první pohled zdát velmi nezáživná, tak ve skutečnosti se jedná o významnou změnu v oblasti vydávání norem pro podnikatelskou veřejnost, a je důležité, aby zákon vstoupil v platnost nebo byl schválen do konce roku, abychom od 1. ledna mohli tento systém spustit - a zákon to umožní.

Spočívá to v tom, že dnešní systém je archaický a drahý, to znamená, že normy, které podnikatelé potřebují pro svou práci, si musí kupovat v papírové formě za poměrně značný peníz. Já uvedu jeden příklad. Když někdo podniká v oblasti revizí elektrických zařízení, tak by měl mít zhruba 200 norem a zakoupení těchto 200 norem ho přijde na 65 000 s tím, že každoročně dá dalších 5000 za změny a nové normy v této oblasti. My chceme přejít na elektronickou formu, která umožní, aby podnikatelé státní normy, české normy měli ke čtení a tisku v podstatě on-line prostřednictvím internetu, přičemž ta nejkomfortnější verze internetu, to znamená, že si bude moci číst a tisknout všechny normy, které bude chtít, ho přijde asi na 3500 korun ročně. Takže ten revizák v tomto příkladu ušetří nejenom 65 000 korun jednorázově za pořízení norem, ale i 1500 každoročně za novely a nové normy. Přičemž možností je víc. Ta nejlevnější, kdy si bude moci normy jenom číst na internetu, případně pořizovat výpisky, tak ho přijde na pouhých 1000 korun ročně.

Takže vidíme jednak komfort, zpřístupnění prostřednictvími internetu a jednak cenově to bude někde úplně jinde.

Samozřejmě zachováme i papírovou formu, ale i ta bude zhruba v průměru o 50 % levnější.

V současné době podnikatelé zároveň utratí přibližně 100 miliónů korun ročně, v novém systému půjde zhruba podle toho, čemu dají podnikatelé přednost, asi o poloviční snížení nákladů, tedy ušetří 50 mil. korun. Tolik podstata změn.

Chtěl bych jen připomenout, že tento zákon v PS získal nevídanou podporu, ze které jsem byl sám překvapen, neboť se stala věc neuvěřitelná. Nebyl vetován a byl projednán podle § 90, to znamená, prošel ve zrychleném režimu hned v prvním čtení a vyslovilo se pro něj více než 160 přítomných poslanců. Takže poslanci pochopili, co pozitivního přináší podnikatelské veřejnosti, já pevně věřím, že stejně se zachová i Senát. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane ministře a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. OV určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VHZD, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 347/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Karel Korytář, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Karel Korytář: Vážená paní předsedající, pane ministře, paní senátorky, páni senátoři, mou první zpravodajskou zprávou v Senátu před 12 lety byla zpráva právě k zákonu o technických požadavcích na výrobky, tehdy vznikajícímu. Mou první zprávou v tomto volebním období je zpráva k novele téhož zákona. A za třetí, stejný je i předkladatel, pan ministr Říman, pokud se nemýlím. Tolik k symbolice a omlouvám se za to malé zdržení úvodem.

A nyní k materii. Jak již uvedl pan ministr Říman, návrh novely zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, se předkládá v souvislosti za prvé se zrušením příspěvkové organizace Český normalizační institut a se zrušením příspěvkové organizace TESTCOM.

Schválení návrhu zákona je tedy důležité pro dokončení transformace organizací Český normalizační institut, Úřad pro normalizaci a TESTCOM-Český metrologický institut a v této souvislosti k zabezpečení vydávání a řádné distribuce technických norem a stanovení výše úplaty za tyto činnosti. Za druhé zavádí se elektronický přístup k normám prostřednictvím internetu pro podnikatele a ostatní zájemce. Přístupné budou všechny normy.

Systém nového přístupu k technickým normám přinese podnikatelům, jak již uvedl pan ministr, a to je za třetí, výrazně zlevnění, přihlásí-li se prostřednictvím internetu k možnosti plného čtení a tisku všech norem potřebných k podnikání, může to dělat až 10 % současné ceny tištěné normy a ještě výraznější zlevnění jej čeká, přihlásí-li se pouze do systému čtení norem. Jak bylo uvedeno, i tištěné normy budou zlevněny až na 50 % ceny původní.

V PS byla novela schválena jako novela technická již v prvním čtení 23. 10. 2008. Naše senátní legislativa upozornila na některé nejasnosti legislativní povahy, provázející zejména proces transformace, týkající se stávající definice právnické osoby odpovědné za vydávání technické normy, kterou dosud byl Český normalizační institut, a z toho vyplývající např. nová definice české technické normy.

Dále jde o kompetence v distribuci a prodeji technických norem a v neposlední řadě o opatření obecné povahy v metrologii. Jde víceméně o uvedení do souladu nových kompetencí spojených s transformací, se zákonem. Při projednání ve výboru byly tyto nejasnosti vysvětleny. Zákon totiž umožňuje a umožňoval dvojí režim, a to s existencí Českého normalizačního institutu jako právnické osoby, či bez něj. Rovněž v distribuci a prodeji zůstává zachována písemná podoba technických norem, tato novela z výše uvedených důvodů rozšiřuje tuto možnost o podobu elektronickou. Vzhledem k významu této technické novely navrhuji usnesení, které jste obdrželi pod číslem tisku 347/1, kdy VHZD na své 3. schůzi po úvodním slově zástupce předkladatele náměstka ministra obchodu Ing. Koliby a zpravodajské zprávě doporučuje plénu Senátu PČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji vám, pane senátore, a prosím vás, abyste se také posadil ke stolku zpravodajů, sledoval případnou rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, ke kterým budete zaujímat stanovisko. Ptám se, zda někdo nyní navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby se Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikdo takovou touhu nemá, otevírám tedy obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se hlásí pan senátor Dryml, prosím, máte slovo.

Senátor Vladimír Dryml: Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, jen krátce, já bych chtěl reagovat na slova pana ministra a domnívám se, že i senátoři za ČSSD pochopili, že je potřeba pomoci českým podnikatelům a podpoří tento zákon.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane senátore, další přihlášené do rozpravy nemám, obecnou rozpravu tedy končím. Chci se zeptat pana navrhovateli, chce-li se ještě vyjádřit. Pan ministr naznačuje, že ne. Pane zpravodaji také ne. Děkuji vám. Je zde tedy jediný návrh podaný panem zpravodajem, návrh z VHZD schválit návrh zákona, ve znění postoupeném PS. Svolám tedy senátory k hlasování.

V sále je aktuálně přítomno 63 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 32. Takže zahajuji hlasování.

Kdo je pro, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO. Děkuji vám.

Kdo je proti, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko NE. Děkuji vám.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 43 se ze 64 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 33 pro vyslovilo 47, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji vám, pane ministře, děkuji, pane zpravodaji a my budeme pozměněného programu pokračovat.

Vládní návrh působení sil a prostředků resortu Ministerstva obrany v zahraničních operacích v roce 2009

Senátní tisk č. 340. Tento návrh uvede ministryně obrany paní Vlasta Parkanová, kterou prosím, aby se ujala slova.

Ministryně obrany ČR Vlasta Parkanová: Vážená paní předsedající, vážené senátorky a senátoři, návrh působení sil a prostředků resortu ministerstva obrany v zahraničních operacích v roce 2009 předkládá Ministerstvo obrany spolu s Ministerstvem zahraničních věcí, a to z důvodu potřeby získat mandát pro pokračování zapojení sil a prostředků resortu MO do operací v zahraničí v příštím roce. 1. října letošního roku schválila vláda svým usnesením 1246 tento návrh tak, aby mohl být postoupen ke schválení oběma komorami PČR.

ČR sdílí své bezpečnostní zájmy s ostatními členskými státy NATO a EU. Možným hrozbám je schopna efektivně předcházet a čelit pouze na základě mezinárodní spolupráce. Mezi hlavní hrozby, které mohou přímo či nepřímo ohrozit bezpečnostní zájmy ČR nebo jejích spojenců, patří nárůst různých forem extremismu a terorismus. Proti nim je nutno aktivně působit ozbrojenými silami v operacích mimo území ČR, resp. mimo území členských států NATO a EU.

Udržování stability a bezpečnosti prostřednictvím zahraničních operací proto představuje optimální a mnohdy vůbec jediný způsob, jak minimalizovat dopady hrozeb na bezpečnostní zájmy ČR a jejích spojenců. Z pohledu konkrétního působení příští rok předpokládáme pokračovat v nastoupeném trendu a soustředit se na dva regiony, západní Balkán a Afghánistán. Význam západního Balkánu je zřejmý jak z hlediska geografického, tak historického. Jde o nejbližší potenciálně nestabilní region a jeho historie krvavých střetů a etnických čistek je stará jenom několik let. Proto i na příští rok počítá návrh s nasazením kontingentu o síle do 550 osob a jeho setrvání tak dlouhou, dokud to bude bezpečnostní situace v regionu vyžadovat.

Druhou oblastí našeho prioritního zájmu je Afghánistán. Země, která je sice geograficky vzdálená, avšak v případě, že snahy mezinárodního společenství o stabilizaci nebudou úspěšné, mohou aktivity extrémistických skupin vedené z jeho území ohrozit i bezpečnost ČR.

Předkládaný návrh proto předpokládá v Afghánistánu přítomnost sil a prostředků resortu MO nejen zachovat, ale i navýšit, a to jak kvantitativně, tak kvalitativně. Pro NATO je Afghánistán hlavní operační prioritou a mezi spojenci panuje jednoznačná shoda na jeho významu. Je zde několik aspektů, nad kterými bych se ráda zastavila. Za prvé jde o boj proti terorismu jako takový. Afghánské hory a afghánské-pákistánské pohraničí jsou největším útočištěm teroristů Al-Káidy a spřízněných skupin. Pokud budou pokračovat podmínky pro jejich setrvání, budou představovat hrozbu nám všem. Myslím, že 11. září 2001 je dostatečnou připomínkou nebezpečí, které představují.

A za druhé je zde aspekt psychologický. Pokud v Afghánistánu nedosáhneme svých cílů, tedy Afghánistánu stabilního, bude náš neúspěch chápán jako neúspěch celé západní civilizace a jako povzbuzení terorismu a extremismu ve světovém měřítku. V celé alianci, a nyní nemluvím jen o NATO, ale o celé alianci demokratických zemí zapojených v Afghánistánu, není pochyb o nutnosti intenzivního zapojení v této zemi.

Toto chápání významu je tak bezprecedentní, že se operace v Afghánistánu vojensky účastní i 11 nealiančních zemí, např. Švédsko, Irsko, Austrálie a také řada dalších zemí se podílí na obnově Afghánistánu finančně.

Uvedu jako příklad Japonsko nebo Koreu. My význam Afghánistánu chápeme obdobně. Z hlediska počtů proto navrhujeme pro rok 2009 zapojení v silách ISAF v celkovém počtu do 645 osob a v operaci Trvalá svoboda do 100 osob.

Dovolte mi věnovat se především navrhovanému navýšení naší účasti. Letos na jaře zřídila ČR vlastní provinční rekonstrukční tým, který má za úkol pomáhat při obnově země a vytvářet podmínky pro standardní život v mírových podmínkách. K tomu, aby PRT, tedy Provinční rekonstrukční tým mohl pomoc afghánskému obyvatelstvu poskytovat ve větším rozsahu než dosud, je nezbytné rozšíření tohoto PRT. Kritickou a mnohdy kriticky nedostatkovou schopností jsou v Afghánistánu vrtulníky. Ve specifických podmínkách této země jde o základní dopravní prostředek, jehož dostupnost mnohdy rozhoduje mezi úspěchem a neúspěchem, mohu říci mezi životem a smrtí.

Proto plánujeme vyslání tří transportních vrtulníků, které posílí jak ISAF jako takový, tak přinese pomoc i našemu PRT v Logaru. Vyslání vrtulníků je také důkazem toho, že se začínáme zařazovat mezi nejvyspělejší země tím, že přecházíme od vysílání „pouze lidí“ k vysílání ucelených a významných schopností. Jako poslední bych ráda zmínila vyslání radiolokátoru Artur na podporu mise ISAF na kandahárském letišti. Toto letiště je klíčově důležité pro úspěch aliančního úsilí v jižním Afghánistánu. Oblasti, která je významná pro financování opozičních sil tím, že zajišťuje většinu světové produkce opia. Vyslání radiolokátoru Artur napomůže ochraně letiště a tím zlepší alianční akceschopnost a pomůže předejít ztrátám v této klíčové lokalitě.

Pokud jde o další působení v oblasti působení sil a prostředků v resortu MO oproti roku 2008, navrhuje vláda snížení počtu příslušníků resortu působících v Iráku. Toto snížení je dáno primárně zlepšující se bezpečnostní situací a přebíráním odpovědnosti za vlastní bezpečnost Iráčany. To se promítlo i do skutečnosti, že nedochází k prodloužení mandátu Rady bezpečnosti OSN. Nadále se tedy navrhuje napomáhat výcvikem iráckých bezpečnostních sil pouze pod záštitou výcvikové mise NATO v Iráku, a to v celkovém počtu do 5 osob.

Obdobně jako v roce letošním i pro rok příští předpokládáme zapojení do operace EU v Čadu a ve Středoafrické republice v celkovém počtu do 3 osob. Nově se také navrhuje působení sil a prostředků resortu MO v Pobaltí. Zabezpečení ochrany vzdušného prostoru Pobaltských zemí v rámci operace NATO bude významným příspěvkem ČR k zajišťování kolektivní bezpečnosti NATO, tedy bezpečnosti, jejíchž výhod požíváme, ale kterou rovněž sami pomáháme a musíme pomáhat vytvářet.

Přínosem budou také praktické zkušenosti, které získáme při provozu letounu JAS 39 Gripen mimo území ČR ve společné operaci NATO. Nově je v návrhu zahrnut rovněž příspěvek ČR v celkovém počtu do 3 osob do mise MFO. To je mise, která odděluje izraelské a egyptské síly na Sinajském poloostrově. Cílem naší účasti v této misi bude především podpora širšího politického úsilí EU, mezi jejíž priority mír na Blízkém východě bezesporu patří. Mimo faktické aktuální vyslání do operací předpokládáme účast v pohotovostních jednotkách NATO, EU i OSN.

V rámci NATO jde o síly rychlé reakce, do nichž síly a prostředky vyčleňujeme pravidelně, stejně jako do systému pohotovostního ujednání OSN. Novým a významným krokem je vyčlenění sil a prostředků pro koncept bojových uskupení EU. Takzvané EU battle group, který umožňuje zemím EU velmi rychle reagovat na vzniklé krizové situace a válečné konflikty.

V systému pohotovosti jsou zařazeny na dobu 6 měsíců vždy dvě battle groupve druhé polovině roku 2009. Půjde tedy i o společnou česko-slovenskou battle group pod českým vedením.

Předkládaný návrh byl zpracován na základě analýz vojenských expertů a je početně optimalizován tak, aby příslušníci našeho resortu mohli dané úkoly plnit jak s maximální efektivitou, tak s minimálním bezpečnostním rizikem, které z plnění těchto úkolů plyne. Jsou zároveň zajištěny rotace personálu u misí s dlouhodobým charakterem nasazení.

Já věřím, že navrhovaný rozsah zapojení učiní z ČR plnohodnotného a respektovaného partnera v oblasti zajišťování bezpečnosti euroatlantického prostoru. Třebaže zdrojově i organizačně jde o návrh náročný, bez zapojení naší hranice není možné uchovat bezpečnost našeho prostoru. To jsou důvody, pro které, vážené paní senátorky a páni senátoři, před vás předstupuji s tímto návrhem a navrhuji vám schválit usnesení, které je v tomto návrhu obsaženo.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, paní ministryně, a prosím vás, abyste zaujala místo u stolku zpravodajů. Garančním a zároveň jediným výborem, který se uvedeným návrhem zabýval, je VZVOB. Tento výbor přijal usnesení, které jste obdrželi jako senátní tisk č. 340/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jiří Pospíšil. Máte slovo, pane kolego.

Senátor Jiří Pospíšil: Paní místopředsedkyně, paní ministryně, dámy a pánové, dovolte, než vás seznámím s usnesením našeho výboru, abych vás informovat o tom, jak probíhalo jednání na našem výboru. Vyjasnili jsme si některé otázky jako např. otázky toho, že počty, které jsou sestavovány, ve spolupráci se spojenci a dlouhodobě plánovány, takže se s nimi moc nedá hýbat. Současně bych vás rád upozornil na materiál, který to provázel, který, jak je tradicí MO, je doprovázen docela informativními přehledy, co se ve které zemi děje, o její politické situaci a o tom, co tam budou tyto jednotky dělat.

Nebudu zde číst usnesení, dostali jste ho do lavic, přečtu vám jen závěr, že výbor doporučuje Senátu PČR vyslovit souhlas se všemi deseti body, z nichž první dva jsou vyslání větších jednotek, a to do Kosova a Afghánistánu. Další, která se týká vyslání nějaké jednotky, je bod číslo 6, to je 75 mužů. A v dalších bodech jde o malé počty jednotek a prostředků armády spíš do přípravy operačních velitelství, případně jako instruktorů. Poslední dva body se týkají vyčlenění jednotek, které nebudou vyslány nikam, pro případné potřeby spoluúčasti se spojenci, a to jak s NATO tak s bojovými uskupeními EU.

Za druhé výbor doporučuje Senátu PČR požádat vládu o informování Senátu o nasazení sil a prostředků resortu MO v zahraničních operacích v roce 2009, a to nejpozději do 30. 6. 2010. A ve třetím jsem byl ustanoven zpravodajem já a ve čtvrtém byl pověřen předseda výboru, aby postupoval dle našich pravidel. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji vám také, pane zpravodaji, a prosím vás, abyste i vy zaujal místo u stolku zpravodajů, sledoval případnou rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, abyste k nim mohl zaujmout stanovisko. Otevírám rozpravu k tomuto návrhu. Jako první se přihlásil pan senátor Vladimír Dryml. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Vladimír Dryml: Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, senátorky a senátoři. Bylo tady řečeno, že se vedla poměrně obsáhlá diskuse ve výboru. Já jsem řekl, že nemám problémy s ostatními misemi. Určitým problémem je Afghánistán. Paní ministryně tady jasně řekla, že jde o kvantitativní a kvalitativní navýšení. Podle toho materiálu, která jsem si sečítal, tak tam je nekrytého asi 1,1 mld. Nevím, jestli to je správně. A navyšovat se bude asi o 220 lidí nad současný stav. Pravděpodobně nás o to požádaly Spojené státy. Pak se ale divím, proč třeba materiál pro vojska v Afghánistánu se také nekupoval od našich spojenců. Možná by přišel levněji než ta, bohužel proslavená Dingo 2, z nichž, jsou čtyři – pokud se nemýlím – jedno z nich nejezdí. Ale hlavně se jedná o něco jiného

Jde nejen o peníze daňových poplatníků, ale především – a to je pro mě prvořadé – že jsou tím ohroženy i životy a zdraví českých vojáků. Protože Dinga jsou používaná pouze německou armádou v relativně velmi bezpečných provinciích a hlavně české jednotky v Afghánistánu dostanou vozidla, která mají ochranu proti náložím a výbušninám na úrovni Stanag 2podle směrnic NATO, ale přitom armáda našich spojenců i další, to znamená armáda Spojených států i další, používají jiná vozidla a hlavně to jsou vozidla RG 31, která kupují dokonce Spojené státy od Jihoafrické republiky, a to ve výši téměř 2000 kusů. A z toho 1000 kusů je v Afghánistánu a samozřejmě to zlevňuje – a proto také na to narážím – zlevňuje provoz, to znamená, je tam možnost využít existující logistické řetězce opravárenských a dílenských míst pro RG 31.

Byl velmi nestandardní nákup Dingo 2, a já doufám, že obranné zpravodajství se tím bude zabývat, včetně možná jako toho, jak se změní nebo nezmění zákon 38/1994 Sb., který je proti evropským normám.

Rekonstrukční tým, tady bylo řečeno, do Logaru, ale oni to jsou vojáci a bojová vozidla, vrtulníky a bohužel ta nešťastná Dingo 2. Jde o to, že opravdu přichází finanční krize do Evropy a že se musím začít učit šetřit a musí se začít učit šetřit i česká armáda. A neříkat: Je to proti terorismu a dejte nám další peníze. Ale především je potřeba se dívat na to, aby to nedopadlo tak, jako když se kupovaly neprůstřelné vesty při misích v Kuvajtu a jinde, a proto bych vás z tohoto místa prostřednictvím paní předsedající, paní ministryně, chtěl požádat, jestli byste nenechala prošetřit, jak se vlastně zachází s prostředky, které máme odsouhlasovat, na mise především v Afghánistánu.

Jak říkám, jedná se o nekrytých 1,1 miliardy.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane senátore, jako další do rozpravy se přihlásil pan místopředseda Senátu Jiří Liška. Prosím, pane místopředsedo.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, já vím, že naše rozhodování není vůbec jednoduché, protože mimo jiné rozhodujeme i o konkrétních vojácích a možná také o jejich životech, protože už máme prvé mrtvé na našich zahraničních misích. Ale myslím si, že si všichni dobře uvědomujeme, že dnešní svět není vůbec klidným místem a že je velmi pravděpodobné a že ještě dlouho klidným místem nebude.

Na různých místech dochází k národnostním, náboženským i tzv. civilizačním konfliktům a ty ve spojení s terorismem – a nakonec o tom tady hovořila již paní ministryně – mohou vážně ohrozit naši euroatlantickou civilizaci. A naší povinností – tak to aspoň cítím – je mít odvahu postavit se všem těmto nebezpečím a zatím ji máme a jsme pevnou součástí spojeneckých sil i v těch krizových místech, jako je především Afghánistán.

Myslím si, že bychom neměli oslabovat, spíš bychom měli posilovat naše síly v zahraničních operacích, protože to posílí zároveň i naše pozice mezi spojenci. Ale zároveň to také zmenší odvahu a odhodlání fundamentalistů všeho druhu, kteří se snaží měnit svět a jejich snahy jsou pro nás velmi nebezpečné. Dnes se nám může stát, že tisíce kilometrů vzdálená místa bojů a napětí se přímo netýkají, ale to se může skutečně v krátké době změnit a může se to v různé podobě přiblížit k naší zemi.

Chtěl bych při této příležitosti ocenit odvahu všech našich vojáků, kteří odcházejí na zahraniční mise. Sice vím, že vás mohu oslovit přímo, paní ministryně, ale dovolím si prostřednictvím vás poděkovat jim za jejich vysokou profesionalitu, se kterou reprezentují ČR a zároveň jim také chci prostřednictvím vás, paní ministryně, popřát, aby se ze všech misí, na kterých budou v příštím roce, vrátili domů živí a zdraví.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane místopředsedo. Jako další se do rozpravy přihlásil pan senátor Jaromír Štětina. Prosím, pane senátore.

Senátor Jaromír Štětina: Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, dámy a pánové. Já bych vám rád představil jeden artefakt. Jmenuje se hřbetní nákladní vak pro osla. Pochází ze středního Hindúkuše v Afghánistánu z vesnice Balchaš, která je na konci světa v zapomenutých horách. Ten vak slouží pro přenášení nákladů. Dává se na osla asi takto a do těchto kapes se dává zrní, dříví, prostě všechno, co je potřeba převézt. Podotýkám, že naprostá většina kišlaků v Afghánistánu je nedostupná automobilem. Všude může osel s tímto vakem.

Tento vak jsem dostal darem od učitele v té zmíněné vesnici. Význam daru spočíval v tom, že onen učitel byl v roce 2005 kandidátem do voleb do Velké džirgy, parlamentu Afghánské republiky.

Kandidáti, kteří se ucházeli o toto místo, neměli na svých volebních plakátech ani čísla ani svá jména. Bylo to proto, že naprostá většina obyvatel Afghánistánu neumí číst, a proto používali piktogramy. Např. můj kamarád, který mi věnoval tento hřbetní nákladní vak pro osla, měl tento vak jako svůj symbol. Jiní měli velblouda, konvici na čaj, ohniště.

A podle toho ti lidé rozpoznávali, koho mají volit. Šli, diskutovali o tom – budete volit konvici nebo budete volit velblouda?

Volby, které se uskutečnily, a uskutečňovala je OSN, byly tak úspěšné, že to světu vyrazilo dech. Bylo zaregistrováno 12,5 mil. voličů, a když volby v září 2005 proběhly, tak se jich zúčastnilo podstatně víc lidí, než se zúčastnilo voleb občanů ČR, když byly volby u nás.

Dovoluji si tvrdit, vážené dámy a pánové, že bych se nikdy nestal majitelem tohoto hřbetního nákladního vaku pro osla, kdyby v Afghánistánu nebyly přítomny mezinárodní vojenské síly. Bez mezinárodního vojenského zásahu by se tyto volby nikdy nekonaly. Bez vojenského zásahu by se nevrátilo hned první rok po porážce Tálibů do vlasti 1,5 mil. lidí z Íránu a z Pákistánu. Bez mezinárodních sil, jejichž součástí je i naše armáda, by dívky nezačaly chodit do školy, nemohly by ženy chodit k lékaři. Bez mezinárodních sil, jejichž součástí je naše armáda, by se obdivuhodně nerozvíjela infrastruktura země, neměnila by se města před očima a neexistoval by příliv kapitálu do země. Bez mezinárodní vojenské přítomnosti by neskončila 25letá zničující válka v zemi.

Naše vojenské jednotky jsou součástí mezinárodních jednotek ISAF i bojových jednotek operace Enduring Freedom. Naši vojáci ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí kryjí záda civilnímu rekonstrukčnímu týmu, který pracuje v jižní provincii Logar. Já tuto provincii dobře znám. Je to jedna z nejnebezpečnějších provincií na jihu Afghánistánu.

A není to jen vedení ISAF, není to jen vedení NATO, není to jen naše Ministerstvo obrany a není to jen Ministerstvo zahraničních věcí, kdo volá po posílení našich vojáků v Logaru. Jsou to především sami naši vojáci v oněch velmi těžkých podmínkách, kdo volá domů: potřebujeme posily. Potřebujeme posily, ozývá se z Logaru!

A co se ozývá z Prahy? Opoziční politici – sociální demokraté a komunisté unisono říkají: neposilujme. Hlavně sociálním demokratům a komunistům vadí, že by náš kontingent v Afghánistánu byl zvýšen o 230 lidí na celkový počet 745 českých vojáků. Opozice dělá vše, aby nejen nevyslala vojáky, ale aby přímo zpochybnila naše spojenecké závazky. Všechny argumenty jsou dobré k tomu, abychom se stali nespolehlivými vojenskými partnery. Afghánistán je přitom etalonem, který prokazuje naši spolehlivost jako člena Severoatlantické smlouvy.

Opozice zvyšuje svůj odpor až k pitoreskním projevům. Stínový ministr zahraničí, pan poslanec Zaorálek, použil včera či dnes, já přesně nevím, kdy to bylo, na brífinku řečnickou otázku ve snaze podpořit snahu opozice o snížení stavu naší armády v zahraničí, zejména v Afghánistánu. Pan poslanec řekl: Je českým zájmem strážit největší drogový kartel na světě?

Rád bych kolegy ze sociální demokracie upozornil, že vláda prezidenta Karzáí je jasně profilovaným spojencem NATO, naším spojencem, a osočit ji z heroinového mafiánství je skutečně nehorázné. Nemluvím o tom, že se tato věta dotýká obyčejných afghánských občanů.

Kladu si otázku, kde pramení odpor komunistů a socialistů k zahraniční politice našeho státu. Karzáí je mafián, nový šéf zahraničního výboru Senátu pan Dienstbier označí veřejně na jednání výboru prezidenta Gruzínské republiky za despotu, nový šéf zahraničního výboru pan Dienstbier nazve vládu Kosova za vládu zločinců, komunisté křičí hlasem mocným a zdůrazňují ve svých programových dokumentech, abychom vystoupili z NATO, pan předseda Paroubek organizuje národní odpor proti radarové stanici v Brdech. Proč to všechno? Proč ta neustálá snaha destruovat zahraniční politiku vlády? Odkud se bere ona hektická snaha opozice?

Stále víc nacházím odpověď v jednoduché formulaci. Je to cílevědomé úsilí znehodnotit naše členství v obranné alianci i za cenu toho, že se stáváme nespolehlivými Čechy, kteří utíkají z boje, jen když na ně někdo houkne, i za cenu toho, že jsme např. v Afghánistánu jediným spojeneckým státem, který dosud nepotvrdil, jaké jednotky tam bude mít.

Zpochybnění úloh naší armády v zahraniční a torpédování našeho vojenského spojenectví, ať už je to Afghánská republika či Spojené státy či aliance, je přímou cestou vedoucí ke snížení obranyschopnosti naší země. A vašim prostřednictvím, vážená paní předsedající, bych ještě rád vzkázal kolegům v levých lavicích našeho Senátu: Snižování obranyschopnosti země je mimo ústavní zřízení, samostatnosti a celistvosti České republiky jedním z objektů trestného činu rozvracení republiky podle § 92 trestního zákona.

Nechci se dožít toho, abych jednou musel ten hřbetní nákladní vak pro osla vracet poslanci velké afgánské džirgy, učiteli z Valchevu, jen proto, že jsme nedokázali ochránit zárodky demokracie a míru v této těžce zkoušené zemi. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Také děkuji panu senátorovi Jaromíru Štětinovi a vyřizuji vzkaz kolegům z klubu sociální demokracie. Přihlášen do rozpravy je pan Tomáš Kladívko. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Tomáš Kladívko: Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená paní ministryně, dovolte i mně několik slov k této problematice.

Dnes je 11. prosince a do konce letošního roku zbývá 20 dní. Česká republika je jedinou zemí, která má závazky vůči našim spojencům v NATO, vůči našim spojencům v EU a vůči Organizaci spojených národů, závazky, které nemá podloženy tím, že má schválen plán misí Armády České republiky na příští rok. Jsme skutečně jediná země, která přislíbila účast na těchto misích, která toto nemá vyřešeno. Dokonce i naši kolegové na Slovensku už mají jasně daný mandát pro své ozbrojené síly, jak mají působit v příštím roce na poli mezinárodním.

Já si myslím, že to není dobrý signál, protože tento signál, který naše armáda, naši příslušníci, naši vojáci, vyslali už někdy v roce 1990, 1991 při své první misi v Kuvajtu, kde byli velice oceněni, a v následujících misích, kdy pozice našich vojáků byla neustále oceňována z velitelství jak NATO, tak EU, tak OSN. Máme velice dobrou prestiž, a pokud nerozhodneme včas, tak se vystavujeme veliké mezinárodní blamáži. Protože jak jistě všichni dobře víte, mandát končí 31. 12. a vláda má jedinou možnost, prodloužit tento mandát pouze na 60 dní. A nejedná se jen o Afghánistán, jedná se o všechny ostatní mise, ve kterých Armáda ČR doteď působí.

Já bych moc vyzval i své kolegy na levé straně, aby toto mezinárodní hledisko zvážili, přehodnotili své stanovisko a všechny tyto mise podpořili. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji panu senátorovi. Dalším přihlášeným do diskuse je pan senátor Vladimír Dryml.

Prosím, pane senátore.

Senátor Vladimír Dryml: Vážená paní předsedající, paní ministryně, senátorky a senátoři, já jsem se domníval, že tady povedeme diskusi v nějakém klidném duchu. Já bych ani nevystupoval, kdybych ze strany senátora Štětiny neslyšel závažná slova vůči sociální demokracii.

Tak, aby bylo jasno. Kdo je spolehlivý partner? Ten, kdo vojenský materiál nekupuje od našich největších spojenců za polovinu ceny, ale kupuje ho od někoho jiného, a ještě materiál, který splňuje Stanag 2A a ne Stanag 4? Kde je odpovědnost vůči voličům. My nasloucháme voličům! Na rozdíl od některých jiných, kteří nechtějí slyšet, že voliči mají obavy, protože se blíží finanční krize a tyto náklady na tyto mise jsou spojeny s velkou finanční zátěží. My voličům nasloucháme a podle toho jednáme!

Tato vláda je slabá, vy všichni to víte a musí se jednat. Musí se jednat v dohodě a nemůže se tady protlačovat něco s jediným cílem – buď to do 31. 12. uděláte, anebo naše závazky vůči našim spojencům budou zpochybněny. Vždyť ani všichni spojenci nejsou v Afghánistánu! Nebo snad to tak je? Jsou snad méně spolehliví? Je to jenom o Afghánistánu.

Další mise nikdo z nás nějakým způsobem nezpochybňuje nebo nechce zpochybňovat. A je to o tom, že tam se navyšují vojáci, že se tam navyšuje finanční spoluúčast. A silná slova, že někdo tím, když nechce vyslat navýšení počet do Afghánistánu, oslabuje obranyschopnost ČR, no to snad nemyslíte, pane senátore, ale opravdu, ale opravdu, jak by řekl Václav Klaus, vážně!

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane senátore. Další přihlášený do diskuse je pan senátor Ivo Bárek. Prosím, pane senátore.

Senátor Ivo Bárek: Děkuji, paní místopředsedkyně. Paní ministryně, milé kolegyně, kolegové, já jsem vždycky podporoval samozřejmě vyslání naší armády do zahraničí a do oblastí, které jsou myslím důležité pro to, abychom nejenom národní, ale hlavně evropské a světové zájmy hájili. A myslím si, že to učiním opět, protože si myslím, že v práci se má nějakým způsobem pokračovat.

Ale samozřejmě bych chtěl říct, prostřednictvím paní předsedající, panu kolegovi Štětinovi, že i zelení mají jistý problém s misemi, a samozřejmě zvažují každý hlas pro a proti a zvažují argumenty, protože každé naše zvednutí ruky je důležité a de facto vysíláme vojáky a bereme si opravdu odpovědnost.

Mise samozřejmě souvisí v rámci i České republiky, a to s ohledem i na to, že třeba byly zrušeny mnohé záchranné prapory v rámci ČR. A já bych to chtěl převést na nějakou odbornou rovinu a rád bych se zeptal paní ministryně, jestli by mně mohla objasnit rozložení účasti vojáků Armády ČR v zahraničních misích v průběhu roku 2009, v souběhu s vyčleňovanými silami a prostředky Armády ČR do integrovaného záchranného systému, to znamená krizového řízení na teritoriu ČR. Kolik je to osob, kolik osob je to celkem za kalendářní rok, včetně rotací.

Potom bych se chtěl zeptat, protože si myslím, že opravdu vojáků na počet vojáků v armádě máme dost, které vysíláme, a to neříkám, že je to špatně, ale spíš bych chtěl, aby to tady zaznělo, jak navrhovaná účast Armády ČR v zahraničních misích naplňuje istanbulské kritérium pro úroveň zapojení členských zemí aliance do operací. NATO má asi 8 %, to znamená, kolik my splňujeme.

Pak bych se chtěl také zeptat, jaká koncepční opatření Armáda ČR přijímá nebo přijme k zajištění stabilního personálního vývoje v Armádě ČR při souběhu navrhované intenzity, to znamená zvýšení účasti v zahraničních misích v souvislosti s vysokou odchodovostí vojáků, nedoplněním důstojnického sboru a také neplněním rekrutačních cílů.

A poslední otázka mě vede k tomu, a ono už to proběhlo při schvalování státního rozpočtu, kdy pan poslanec Hovorka navrhoval resortu armády snížit rozpočet o 2 mld. A já se ptám, zda Armáda ČR nějakým způsobem definuje rizika v průběhu přípravy navrhované účasti Armády ČR v zahraničních misích v oblasti, řekl bych, zvláště ekonomicko-bezpečnostní a jaká opatření k jejich případné eliminaci byla přijata, a to právě např. v případě nutnosti přehodnocení rozpočtu kapitoly Ministerstva obrany v důsledku prohlubující ekonomické krize.

Znovu jenom zopakuji, že nemám zásadní problém s vysláním vojáků do zahraničí, ale myslím si, že všechno souvisí se vším. Myslím si, že je to tak důležité, abychom tyto věci jenom mávnutím kouzelného proutku, že to tam prostě chceme, ale máme odpovědnost, zvedáme ruku, abychom se k těmto věcem opravdu vyjádřili, abychom to tady znali. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji také, pane senátore. A ptám se, kdo se ještě hlásí do rozpravy? Nikdo se nehlásí, takže rozpravu končím. Paní navrhovatelko, chcete se vyjádřit k právě skončené rozpravě? (Ano.) Prosím, máte slovo.

Ministryně obrany ČR Vlasta Parkanová: Děkuji za slovo. Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, já děkuji všem, kteří zde v rozpravě vystoupili. Samozřejmě, že slova uznání a díků a přání do dalšího působení vojákům ráda vyřídím a cením si toho, že zazněla z některých senátorských úst.

Pokud jde o některé připomínky, které zde zazněly, dovolte mi na ně reagovat takto. Nic z nákladů, které s vysláním vojáků do zahraničních misí pro rok 2009 souvisí, nejsou prostředky, které by byly nekryté. Neexistuje žádná 1,1 mld., která by kryta nebyla. Nevím, kde se taková pochybnost vzala a skutečně neumím dokazovat něco, co neexistuje.

My jsme všichni spojenci. Byla to vláda pod vedením České strany sociálně demokratické, která přivedla, a já jsem za to společně s vámi vděčná, která přivedla ČR do NATO, a byla to také tato vláda, která začala tuto naprosto nezbytnou tradici vysílání českých vojáků do Afghánistánu.

A teď zase zpět ke konkrétním věcem tak, jak se tady debata odehrávala. Já jsem si to nechala doložit ještě dneska znovu jednou, jak kdybych předvídala, co tady opět může padnout. Vozidla DINGO, která jsou v Afghánistánu, tak všechna jezdí. Jedno z těchto vozidel musí jezdit na ruční ovládání, tedy nemůže jezdit na automatickou převodovku, a to je věc, která bude v nějakém servisu na území Afghánistánu odstraněna. Čili opakuji znovu, bude-li někdo tvrdit, že vozidla DINGO nejezdí, že jsou tam zbytečně, je to, nevím proč, šířená fáma. Faktem je, že vozidla jezdí.

Nemohu ani souhlasit s tím, že životy a zdraví vojáků by nebyly chráněny nebo že by byly chráněny nedostatečně. Jsou chráněny tak dobře, jak jen je to možné, a jsou chráněny srovnatelně s vybavením nejlépe vybavených armád. Já vás ujišťuji, že to je pro mě naprostou prioritou.

Pokud bychom se tady chtěli dostat i do oblasti nákupu vojenské techniky, ono je to velmi bolavé téma prakticky v celé řadě jiných zemí, jak vím od svých kolegů, protože se v tom samozřejmě točí velké peníze, a těch, kteří by si také chtěli užít, je vždycky víc než peněz a nákupů.

Víte, my jsme potřebovali rychle zajistit ochranu našich vojáků a vozidla DINGO a IVECO byla již v armádě zavedena. Proto nákup směřoval k těmto značkám. Pokud jde o nabídku vozidel RG-31, znamenalo by to zpoždění v řádu měsíců. Ale předpokládám, že všichni, kteří chcete, aby naši vojáci v zahraničí dál působili a aby byli dobře zabezpečeni, tak mě budete i nadále podporovat v tom, a bude souhlasit s tím, že tento nákup nekončí. Nákup vojenské techniky totiž nikdy není definitivně uzavřená věc. A přijde další fáze a budou se nakupovat další vozidla. Tam samozřejmě firma nabízející vozidla RG-31 bude mít otevřené dveře a může se takového výběru zúčastnit, protože tam už nebudeme pod časovým tlakem, kdy bylo třeba vozidla zajistit hned nebo v takovém časovém horizontu, který žádné řízení nemůže umožnit.

Bylo tady hráno i na city, a to je vždy to nejtěžší. Já nemohu tuto věc pominout. Nic nemůže být těžšího, než vítat rakev s mrtvým vojákem. To samozřejmě není nic, co by se týkalo jenom naší republiky. Opět můžu říct, že mí kolegové ministři obrany z ostatních spojeneckých států mají tuto zkušenost, tuto hroznou smutnou zkušenost stejnou. Já si ale musím společně s vámi klást otázku, jestli alternativou k této tíži je schovat se a dělat, že my nic, a počkat, až se to přežene. To přeci alternativou pro odpovědný stát a pro odpovědnou politickou reprezentaci není!

A pokud jde celkově o působení v Afghánistánu, vyberme si. Bylo to tady řečeno z několika úst. Já to zopakuji velmi lapidárně. Máme na výběr: Chceme teroristy v Afghánistánu, chceme je tam potlačovat, tam regulovat a tam vymýtit? Nebo chceme, ať se dostanou až sem do Evropy? Jiná možnost není!

Já bych chtěla připomenout ještě jednu věc, a to je fakt, na který se možná v lavině řeči často zapomíná. Celá afghánská mise je na pozvání demokraticky zvolené afghánské vlády, o které zde již také padla celá řada slov. Celá afghánská mise je podložena rezolucemi OSN. Takže zpochybňování tohoto je také velmi nemístné.

Tady byly řečeny nejrůznější už velmi konkrétní věci, které se týkaly nákupu vojenského materiálu, toho, zda splňuje podmínky STANAG toho či onoho. Já velmi oceňuji zájem pánů senátorů o tuto problematiku a věřím, že pokud tento zájem budou sdílet i kolegové z příslušného výboru, tak že není nic lepšího, než si přizvat experty, které vám ráda dodám, a na výboru se můžete této problematice velmi podrobně věnovat.

A pokud jde o nápad spojovat výdaje na obranu s možnou finanční a ekonomickou krizí. Myslím si, že začít šetřit na výdajích na obranu v této době, by bylo to nejhorší rozhodnutí, které žádná odpovědná politická reprezentace žádné země nemůže udělat, protože by to byla kardinální chyba. Bezpečnost a svoboda, prosím, ta není na prodej tak, že máme-li méně prostředků, tak si ubereme trošku bezpečnosti a svobody. Taková přímá úměra tady nemůže existovat!

Pokud jde o záchranné prapory, myslím si, že toto téma zaznělo už tisíckrát. Velmi stručně. Armáda ČR byla profesionalizována, prochází úspěšně transformací. Cílem je, aby voják Armády ČR měl několik schopností: Aby byl schopen nasazení na území ČR, aby byl schopen nasazení v zahraničí, aby byl samozřejmě schopen nasazení při jakékoliv humanitární katastrofě a živelní pohromě, která se event. odehraje zde - na území České republiky. Jinými slovy, o žádnou schopnost Armáda ČR nepřišla. Byly-li záchranné prapory zrušeny, pak došlo pouze k organizační změně a k tomu, že voják, který uměl být jenom záchranářem, je vojákem, který je dnes záchranářem, i vojákem, který je schopen působit v jiných, i zahraničních misích.

Pokud jde o istanbulská kritéria nasazení, Armáda ČR je samozřejmě splňuje. Nejen to, signalizovali jsme našim spojencům, že jsme připraveni jít i na vyšší procento. V tomto smyslu si v rámci spojeneckých zemí stojíme velmi dobře.

Vážené paní senátorky, páni senátoři, závěrem mi dovolte poděkovat všem, kteří tento návrh podpoří. Oni tím totiž všichni ti, kteří návrh podpoří, vyjádří svoji odpovědnost k tomu, o čem jsem zde již mluvila, k tomu, že do této mise, a teď myslím to nejproblematičtější místo v návrhu – afghánskou misi, přece nejdeme poprvé k tomu, že pokračujeme v tom, co zde již zahájily minulé vlády. K tomu, že nám, doufám, že se na tom shodneme, záleží na tom, abychom byli čitelným odpovědným partnerem, na kterého se dá spolehnout a který své spojence nezaskočí několik dní před zahájením nového cyklu.

Musím vám říct, a vy to určitě víte také, v historii ČR taková situace ještě nenastala, a byla-li největší opoziční stranou kupříkladu Občanská demokratická strana, nevzpomínám si, že by někdy tímto způsobem odmítla se na podpoře vyslání podílet.

Pokud jde o všechny spojenecké země NATO, měla jsem možnost mluvit s některými kolegy ministry obrany, ať už jsou ze země, kde mají významnou parlamentní většinu, anebo ze země, kde koalice a opozice má síly velmi vyrovnané, problém s vyslání vojáků do zahraničních misí nikde jinde nemají. K tomu už další komentář nemám. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, paní ministryně. Ptám se pana garančního zpravodaje, zda se chce vyjádřit.

Senátor Jiří Pospíšil: Přestože se zde občas používala silná slova, tak v podstatě nikdo se nevyslovil proti přijetí usnesení. Já to stručně shrnu.

Pan senátor Dryml relativizoval zvýšení počtu a ptal se na finanční krytí. V té souvislosti mluvil o problematice transportních vozidel. Paní ministryně k tomu odpověděla.

Pan senátor Liška se přimluvil za posílení, které se děje, a poděkoval vojákům v misích.

Pan senátor Štětina snad v nejzajímavějším příspěvku nás seznámil s nejběžnějším kontejnerem pro off-road přepravu na afghánském venkově. A pak se odvážným oslím můstkem nebo řekněme hyperbolou, když jde o spisovatele, dostal k prospěšnosti vojenských misí a jejich vlivu na normalizaci poměrů, protože vak, který nám předvedl, byl dárkový předmět od člověka, který díky tomu se může účastnit na politickém životě. Zastal se i afghánské vlády a opravdu mluvil o tom, že se díky této misi vrací život, řekněme, do obecnějších poloh, tak jako jinde na světě. Obecně pak protestoval proti přehánění v rétorice a sám použil velmi silných příměrů, některých až z trestního zákona.

Pan senátor Kladívko mluvil o těsnosti termínu a žádal o podporu, zvláště levou stranu politického spektra, přestože nikdo podporu neodmítal.

Pak vystoupil znovu pan senátor Dryml, mluvil znovu o šetření a divil se silným slovům kolegy Štětiny. A pan senátor Bárek se také bránil proti silným slovům. Ptal se na věci spíše vnitrostátní, které nesouvisejí přímo s tím, co budeme teď projednávat anebo schvalovat. Mluvil o vojácích vyčleněných pro záchranný systém, ptal se na personální otázky v armádě a zeptal se i na některé rozpočtové věci.

Paní ministryně myslím na všechny zde položené otázky odpověděla, takže nezbývá než hlasovat o jediném návrhu, a to je usnesení, které jsem přečetl na začátku svého prvního vystoupení. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane senátore, za skutečně podrobné shrnutí rozpravy. Určitě nám to utkví v paměti.

Můžeme přistoupit k hlasování o návrhu usnesení, jak jej přednesl zpravodaj. Připomínám, že k vyslovení souhlasu s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území ČR je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech senátorů. Protože se jedná o tak závažné hlasování, já si vás dovolím v této chvíli všechny odhlásit a svolat k hlasování.

V sále je aktuálně přítomno 70 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je v tuto chvíli 41. (V sále je přítomno 71 senátorů.)

Zahajuji hlasování. Kdo jste pro návrh, stiskněte tlačítko ANO a zvedněte ruku prosím. Děkuji vám. Kdo jste proti návrhu, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 44 se ze 71 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 41 pro vyslovilo 49, proti bylo 6. Návrh byl přijat.

Děkuji, paní ministryně, děkuji panu zpravodaji. V této chvíli máme 18.30 hodin. O slovo se hlásí pan předseda Senátu, zřejmě s procedurálním návrhem. Prosím.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Paní předsedající, kolegyně, kolegové, den byl krušný, ale 19. hodina je za 29 minut. Já mám jeden návrh. Protože jsme dnes neudělali body kolegy Langera, a jeden z nich je nám všem známý, jsou to tzv. malé radary, které může používat městské policie, tak bych měl procedurální návrh, abychom projednali ještě bod, který má pořadové číslo 24. Je to tisk č. 357. Teď bychom ho projednali, protože máme ministra a zároveň senátora Jehličku, který nám to může předkládat a je tak dohodnut. Takže procedurálně, abychom projednali ještě tento bod, i včetně hlasování, kdyby se nám to dostalo za 19. hodinu. A potom je jasné, že pokračujeme zítra a příští čtvrtek.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Byl dán procedurální návrh. Já vás poprosím tedy o hlasování k tomuto návrhu. Myslím, že mohu bez znělky v této chvíli. Ozývá se ze sálu „ne“, takže dobře, znova znělka.

Hlasujeme tedy o procedurálním návrhu: v této chvíli pokračovat projednáváním senátního tisku číslo 357 i po 19. hodině včetně hlasování.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Děkuji vám. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Z aktuálně přítomných 70 senátorů při aktuálním kvoru 36 bylo při pořadovém číslu 45 pro 60 senátorů, proti nikdo. Návrh byl přijat.

Pokračujeme tedy v této chvíli dalším bodem, kterým je

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 274/2008 Sb., kterým se mění

některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii ČR,

zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů,

a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),

ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk číslo 357. Jak bylo avizováno, s návrhem zákona nás seznámí v zastoupení pana ministra Ivana Langera pan ministr Jehlička. Prosím.

Ministr kultury ČR Václav Jehlička: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, jak již bylo řečeno, pan ministr Ivan Langer mě požádal, abych zde předložil návrh zákona, kterým se mění tzv. změnový zákon, zákon o silničním provozu, a trestní řád. Dovolím si zde reprodukovat důvody k tomuto návrhu.

Cílem návrhu je především odstranit věcné nedostatky, které vznikly při projednávání vládního návrhu zákona o Policii ČR a vládního návrhu tzv. změnového zákona v Poslanecké sněmovně v červnu letošního roku. O odstranění těchto věcných nedostatků požádal svými doprovodnými usneseními k oběma návrhům zákonů vládu ČR také Senát. V červnu tohoto roku došlo při projednávání výše zmíněných návrhů zákonů v Poslanecké sněmovně k vypuštění oprávnění obecní policie měřit rychlost vozidel a ke svěření vyšetřování trestných činů příslušníků Policie ČR útvarům Policie ČR.

Obě tyto změny byly nekoncepční. Změna zákona o silničním provozu byla provedena bez předchozích konzultací se zřizovateli obecních policií, to znamená s obcemi, a nebyla projednána také se Svazem měst a obcí ČR a s dalšími subjekty.

V případě vyšetřování trestných činů příslušníků Policie ČR útvary Policie ČR došlo k obnovení nežádoucího a kritizovaného stavu, který v rámci právního řádu ČR existoval do doby účinnosti novely trestního řádu, provedenou zákonem č. 256/2001 Sb., která tuto činnost svěřila státním zástupcům, tj. do 1. ledna 2002.

Při přípravě návrhu zákona se vycházelo jednak z doprovodných usnesení Senátu k návrhu zákona o Policii ČR a návrhu tzv. změnového zákona, a jednak z diskusí, které k oběma návrhům zákonů byly vedeny jak v Poslanecké sněmovně, tak i v Senátu.

Poslanecká sněmovna nakonec po důkladném projednání přijala takové znění ustanovení, podle něhož má obecní policie měřit rychlost na místech určených Policií ČR. Přitom postupuje v součinnosti s policií. Navíc pak obecní policie může měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „měření rychlosti“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením, šikmo přeškrtnutým, a nápisem „konec měření rychlosti“. Uvedené znění má vyloučit možné excesy ze strany obecních policií, ke kterým by mohlo docházet při měření rychlosti, a ještě více prohloubit spolupráci obecní policie a Policie ČR.

Oprávnění obecní policie k měření rychlosti vozidel by mělo být obnoveno, protože tato činnost má jednoznačný cíl – zvýšení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Navíc bude garantováno, že Policie ČR, jakožto hlavní nástroj dozoru nad provozem na pozemních komunikacích, bude tím subjektem, který bude stanovovat podmínky – především místo, kde toto oprávnění bude obecní policií realizováno.

Pokud jde o úpravu vyšetřování trestných činů policistů, pak pan ministr uvádí, že v současné době druhou fázi přípravného řízení trestního vyšetřování vedou v případech trestných činů policistů a příslušníků zpravodajských služeb specializovaní státní zástupci.

Při hlasování o vládním návrhu zákona o Policii ČR proto v souladu se závěry výborů PS hlasovala pro zrušení ustanovení, které vyšetřování policistů svěřovalo do rukou nové Inspekce policie podřízené vládě. Avšak při hlasování o tzv. změnovém zákonu, ve kterém byla ustanovení týkající se vyšetřování v novele trestního řádu přímo provázána s ustanovením o vyšetřování v zákoně o Policii ČR, PS hlasovala v přímém rozporu s předchozím hlasování, jakoby vyšetřování státním zástupcům ponechat nechtěla.

Výsledkem tak je, že schválené úpravy v zákoně o Policii ČR a v trestním řádu jsou vzájemně neprovázané a při jejich kombinaci z nich vyplývá, že vyšetřování policistů mají provádět policejní útvary.

Poslední změna jde nad rámec oprav tzv. změnového zákona a týká se možnosti výpisu z registru řidičů v rámci Czech pointů, což je český podací ověřovací informační národní terminál. Tím se vytvoří možnost většího komfortu pro řidiče se seznámit na určených místech v Czech pointech, což jsou notáři, krajské úřady, matriční úřady, obecní úřady, úřady městských částí nebo městských obvodů, územně členěných statutárních měst a úřady městských částí hlavního města Prahy, jejichž seznam stanoví prováděcí právní předpis, zastupitelské úřady stanovené prováděcím právním předpisem, držitel poštovní licence a Hospodářská komora ČR, se záznamem bodového ohodnocení.

Návrh zákona byl přikázán k projednání výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a ústavně-právnímu výboru.

Pan ministr děkuje vám, senátorům z těchto výborů, za důkladnost, s jakou jste přistoupili k projednávání návrhu zákona a za doporučení schválit jej ve znění předloženém Poslaneckou sněmovnou.

Závěrem bych si dovolil ještě požádat o schválení předloženého návrhu ve znění přijatém Poslaneckou sněmovnou a uvést ještě zásadní důvody k tomuto požadavku schválit předložený návrh:

Za prvé. Není možné připustit, aby vyšetřování trestných činů policistů prováděly od 1. ledna 2009 útvary Policie ČR. Předložený návrh navrací danou problematiku do doby před zahájením reformy Policie ČR. Jde o časově omezené řešení, které skončí projednáním a schválením nového zákona o generální inspekci bezpečnostních sborů Parlamentem. Účinnost tohoto nového zákona se předpokládá od 1. ledna 2010.

Za druhé. Návrh na navrácení oprávnění měření rychlosti vozidel obecními policiemi za jasně definovaných podmínek, včetně stanovení míst pro měření Policií ČR, jehož cílem je zvýšení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích republiky, zcela koresponduje se závěry jednání Senátu obsaženými v usnesení č. 451 z 15. schůze ze 17. července 2008.

Za třetí. Dílčí úpravy zákona o silničním provozu, týkající se získávání informací o stavu odebraných bodů prostřednictvím tzv. Czech pointů, nepochybně přispějí ke zvýšení komfortu všech řidičů, další dílčí legislativně technické úpravy změnového zákona pak odstraňují možnost nejednotné aplikace dotčených ustanovení.

A za čtvrté. S ohledem na stanovení data účinnosti nového zákona o Policii ČR a tzv. změnového zákona od 1. ledna 2009 je s ohledem na výše uvedené žádoucí navržené změny realizovat ke stejnému datu.

Vážené paní senátorky, páni senátoři, prosím tedy ještě jednou o podporu tohoto návrhu a děkuji za vaši pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane navrhovateli, a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů.

Návrh zákona byl přikázán výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Tomáše Jirsu a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 357/3.

Návrh zákona dále projednal ústavně-právní výbor. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Jiřího Žáka a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 357/2.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 357/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jiří Nedoma, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jiří Nedoma: Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych nejprve zdůraznil, že zpráva, se kterou před vás předstupuji, je společná zpráva výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu a také výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

Doprovodným usnesením Senátu byly určeny přesně oblasti, které jsme chtěli upravit pro to, abychom v červenci mohli schválit novelu zákona o Policii ČR. Tam jsme tedy přesně vyjmenovali naše požadavky a v intencích těchto požadavků byla zjevně ministrem vnitra řízena úprava, která spočívá v návrhu, který máte před sebou.

Nicméně musím konstatovat, že to nebyla úplně přesná interpretace toho, na čem jsme se tady tehdy dohodli, i když to jsou jen slovíčka, ale mění to do určité míry význam.

Tak například my jsme požadovali, aby měření rychlosti vozidel bylo prováděno za účelem především zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, protože z komunální politiky víme, že ne úplně vždy se jedná jenom o bezpečnost silničního provozu, ale že se to v mnohých obcích, kde nejsou například ještě obchvaty, týká také životního prostředí obyvatel žijících v domech podél ulice, kde probíhá např. provoz těžkých nákladních vozidel. A pokud tam není dodržena rychlost daná značkou, tak kromě bezpečnosti to ohrožuje i statiku domů, hlukovou hladinu, prašnost, prostě bydlení obyvatel. To slůvko „především“ z toho vypadlo, což je samozřejmě chyba.

Že jsme požadovali, aby rychlost byla měřena obecní policií v součinnosti s Policií ČR, znamenalo, že i nadále jsme chtěli, aby iniciátor toho, kde se bude měřit, zůstalo té obci, byť některé obce zneužívaly této pravomoci a byly i některé oprávněně napadány, že měří ne proto, aby zajišťovaly to, o čem jsem tady předtím hovořil, ale také si vylepšovaly svůj stav v pokladně. Ale já tvrdím, že to byla daleko menší část obcí, že daleko víc obcí měřilo pro ten účel, pro který to mělo být stanoveno.

A proto jsme požadovali, aby tam, kde se obecní policie, tedy řízená starostou nebo pověřenou osobou starostou, rozhodne měřit, tak aby toto místo bylo schváleno Policií ČR. Ale v zákoně se nám nyní objevilo to, že obecní policie tuto činnost vykonává na místech určených Policií ČR. Čili tím iniciátorem, kdy a kde se má měřit, se podle tohoto zákona stává policie, byť víme, že může policie se samosprávou obce o tom uzavírat dohody a dopředu si určit podmínky, kdy a kde je to pro obec důležité.

Čili je to jenom drobné zkreslení, nicméně je to další nepřesnost.

Otázka uvedení výrazu „v součinnosti s policií“, kde my jsme to dali jako zadání, nebyla bohužel tímto návrhem zákona blíže specifikována. Čili dá se to vykládat tak, a i naši legislativci, kteří se tím zabývali, vidí, že to není přesně ošetřeno, že někdo si to může vykládat tak, že tam fyzicky s obecním policajtem musí stát taky policista ČR, někdo si to může vykládat tak, že např. výsledky měření potom budou dále vyhodnocovány Policií ČR a ta k tomu může přijímat nějaká svá další kontrolní opatření.

Nicméně ty tři body, tak jak jsme je formulovali, splněny byly a nebudu se tedy vyjadřovat k tomu, co se týká dalších částí, což je především určení orgánů vyšetřujících trestné činy příslušníků policie nebo příslušníků armády. Myslím, že to tady bylo řečeno panem ministrem, že tato podmínka byla jednoznačně splněna.

Zrovna tak otázka umožnění vyžádat si na kontaktních místech veřejné správy záznam o svém bodovém hodnocení také zde byla podrobně vysvětlena, stejně tak, že zbývající změny se týkaly výhradně legislativně technického charakteru. K tomu bych se nechtěl vracet.

Ale co se týká měření radarem, je tam pochopitelně celá řada dalších otázek, které jsme ani nezadali, ale kde já osobně jsem předpokládal, že když se tato otázka otevře, se dořeší. A to jsou například pochybnosti některých senátorů o tom, že není jasně určeno nebo že by se dala zneužít osobní data získaná při měření, apod.

Proto si myslím, přesto, že budu navrhovat schválení usnesení tak, jak nám bylo postoupeno z PS, že bychom se v rámci připravované novely zákona č. 361/2000 Sb., která už byla doručena z ministerstva do PS, měli na toto připravit. Slibuji, pokud bude zítra ustaven podvýbor pro dopravu, že se tento podvýbor při hospodářském výboru bude touto problematikou zabývat a že bychom doladění těchto věcí měli ještě požadovat na upřesnění do budoucna, jinak se nám omyly s tím sem budou vracet.

Přes všechny tyto výtky, které jsem zde citoval, vám musím říci, že jak výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, ale také výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, přijaly usnesení, ve kterém doporučují Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji vám, pane senátore. Ptám se teď ještě zpravodaje zbývajícího výboru, tedy zpravodaje ústavně-právního výboru pana senátora Jiřího Žáka, zda si přeje vystoupit? Evidentně přeje, takže pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Žák: Přeji hezký dobrý večer. Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Ústavně-právní výbor se zabýval na své schůzi usnesením nebo návrhem novely zákona o Policii ČR a souvisejícími zákony, tak jak uložil Senát ministru vnitra při projednávání zákona o policii, jak zde již bylo řečeno, aby se upravily nebo napravily některé drobné chyby, které vznikaly při přijetí tohoto zákona.

V novele, kterou máte před sebou, se řeší tři okruhy věcí. Ten první okruh je měření rychlosti městskou policií, druhým je vyšetřování trestných činů policistů a třetím bodem je možnost získávání záznamu o bodech v elektronickém systému.

Já osobně se rozcházím velmi diametrálně se svým kolegou Nedomou v tom, jestli je správné, zda má městská policie měřit nebo nemá měřit. Já se domnívám, že toto je jednoznačně v kompetenci státu. Stát zodpovídá za bezpečnost, nicméně může být ponechána možnost městské policii na tom spoluparticipovat. A tak, jak je to koncipováno v této novele, jsem s tím velmi spokojen, protože je tam určitým způsobem už dodefinovaná součinnost Policie ČR a městské policie. Městská policie jednoznačně vznikla za účelem udržování městského pořádku, nikoliv bezpečnosti. Městští policisté tudíž mohou měřit rychlost, nicméně ten úsek musí být zřetelně označen tabulí vpředu, tabulí vzadu, de facto je to – to samé, jako když je v obcích osazená rozblikávající se značka, která vám ukazuje, že jste překročili rychlost. Jestli potom i někdo bude ignorovat toto opatření, je zcela regulérní, že je sankcionován.

U záznamu o bodech, které máte, novela přináší určité nepatrné zlepšení, nicméně je to problematické. Účel byl ten, že jestliže měříme v obcích rychlost, a speciální případ je Praha, která je naprosto prošpikována kamerami a záznamovými zařízeními, tak jenom v Praze je denně zaznamenáno mezi třiceti až čtyřiceti tisíci překročení rychlosti. To je naprosto nevyhodnotitelné, nelze ani ve správním řízení to nějakým způsobem postihnout, protože takové množství přestupků málokdo dokáže „odúřadovat“, a naprosto to ztrácí význam a smysl. Ten smysl je, že v okamžiku, když řidič překročí zákon, tak by měla následovat sankce nebo by měl minimálně vědět, že se toho dopustil. Jestli mně přijde předvolání za devět nebo dvanáct měsíců, kde jsem dotazován, jestli jsem tehdy překročil rychlost nebo nepřekročil, resp. kdo řídil vozidlo, pak mně to přijde být jako zbytečné.

Navíc, když se zmíním o kamerách, které všude jsou, tak nás permanentně monitorují a mně fakt docela vadí, když někdo vidí, že dneska jedu s touhle milenkou a zítra jedu s druhou, a prohrabuje se tím, ale to už jsem tady trošku odbočil.

Nebudu prodlužovat. Ústavně-právní výbor tento tisk projednal a doporučuje ke schválení. Děkuji vám.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Také děkuji, pane senátore. Ptám se nyní, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Přihlášeného mám pana senátora Jaroslava Kuberu a nyní se mi přihlásil pan senátor Jiří Dienstbier. Chcete navrhnout v této chvíli zákonem se nezabývat? Ne.

Nikdo si tedy nepřeje dát tedy tento návrh, protože otevírám obecnou rozpravu. V této chvíli mám přihlášeného jako prvního pana senátora Tomáše Töpfera, kterému dávám slovo.

Senátor Tomáš Töpfer: Děkuji, paní místopředsedkyně, pravděpodobně jsem zmáčkl tlačítko ve chvíli, kdy jste teprve vyhlásila obecnou rozpravu, takže jsem opravdu první.

Já nejsem proti tomu, aby se nějak nezpřísnila bezpečnost silničního provozu, naopak chtěl jsem dát takový soukromý příklad. Když český řidič přejede rakouské hranice v schengenském prostoru, začne se chovat mimořádně, mimořádně spolehlivě a odpovědně, protože sankce jsou tak vysoké, že si to nikdo nedovolí. A je to tentýž řidič. To jenom tak na okraj.

Když se vyskytne někde ptačí chřipka nebo Kreutzfeld-Jacobova nemoc, tak vymlátíme celá stáda, děláme karantény, přestaneme dovážet tuny masa. A to jenom proto, že třeba někde na Středním východě na ptačí chřipku zemřeli dva lidé. Když denně umírají lidé na silnicích nebo týdně dvacet lidí na dálnici, neděláme tak přísná opatření. A zmírá jich daleko víc.

To jenom proto, abyste si nemysleli, že jsem proti tomu, aby se nejezdilo u nás dobře nebo aby snad obecní policie neměřila rychlost.

Já mám jiný problém. V našem Parlamentu vznikla komise na ochranu soukromí a jsme první Parlament, pokud já vím, kde taková komise na ochranu soukromí existuje. Mimochodem, soukromí nám zaručuje i Ústava.

A zónové měření, které používá městská policie, má následovný režim, dávejte dobrý pozor:

Kamera č. 1 zaznamená všechny, kteří projedou, zaznamená je a uloží do databáze. Druhá kamera zónového měření vyhodnotí pachatele a eventuálně dostanete předvolání a pokutu za přestupek.

Podle mne by to samozřejmě mělo být tak, jak to je i v Německu, kde tento rozsudek Ústavního soudu už zazněl, že nemá právo nikdo uchovávat vaše data, ani vás zaznamenávat, pokud jste něco neprovedli. Čili je správné a logické při měření rychlosti, aby napřed policie zjistila pachatele, tedy zjistila toho, který udělá přestupek, zaznamenala, eventuálně zastavila a potrestala. U nás v zónových měřeních se to dělá obráceně a nikdo z nás nevíme, jak dlouho se ta data uchovávají, jakým způsobem mohou uniknout.

My jsme tady řešili dneska velmi závažný problém úniku odposlechů z policie. Aby unikla data, kudy kdo projíždí, a může si to počítač vyhodnotit za pár vteřin, to není vůbec žádný problém, takže se může stát, že si někdo velmi dobře vyčíhá, v kolik přesně odjíždíte z domova, kterými úseky projíždíte a kdy je dobré vám přijít vykrást byt.

Čili já bych se přiklonil, a doufám, že s tím budete souhlasit, abychom tento návrh vrátili do výborů k novému projednání, přesto, že budeme tvrdit, že je nejvyšší čas a že od 1. ledna musíme… Já to tady slyším už dva roky, že musíme, že se to musí rychle schválit, že už jsme poslední, a že to tedy od 1. ledna má platit.

Já si myslím, že se nestane vůbec nic, protože řidiči budou jezdit dál, ti nepořádní a málo odpovědní budou jezdit stejně rychle.

A ještě k tomu Czech pointu. Prosím pěkně, já si vůbec nemyslím, že by na Czech pointu měli řidiči zjednodušeně najít, kolik nemají bodů. Já tomu nerozumím. Je to komfort pro řidiče. Ale já přeci se napřed musím dozvědět, že jsem udělal přestupek, ve správním řízení musí se mnou někdo tento přestupek projednat, někdo mně ty body musí odebrat a teprve potom je nemám.

Jestliže se my dostaneme do situace, že si budeme chodit na Czech pointy zjišťovat, že už nemáme řidičák, tak obcházíme základní práva občanů. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane senátore, ale obávám se, že váš návrh není možné akceptovat, protože zákon takový institut u projednávání návrhu zákona nezná, resp. bychom to museli zvládnout do zítřka, kdy končí lhůta pro projednávání tohoto zákona.

Dalším přihlášeným je pan senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Když jsme to projednávali, tak musím říci ke cti ministerstva vnitra, že přišlo s tím návrhem už předtím, než jsme to projednávali oficiálně. Nicméně zmíním pár věcí, které s tím souvisejí.

Především, já obvykle sleduji projednávání zákonů i v PS, a když jsem slyšel ty dramatické výjevy, cože se všechno stane, když 1. ledna nebude vrácena pravomoc městským policiím, tak jsem byl opravdu dojat. Jak říkal kolega Töpfer, nestane se vůbec nic, než možná rozpočty některých obcí nebudou mít plánovaný příjem na ty dva, tři měsíce, než se to vyřeší. Nic jiného se nestane.

Druhá věc, že obecní policie byla opravdu zřízena k jinému účelu, než je měření rychlosti. Já si moc dobře pamatuji, jak byla zřízena, protože jsem u toho byl. Pak ovšem Policie ČR jaksi nestíhala, a potom jsme byli tady zahlceni těmi dalšími dojemnými výjevy, že bodový systém nám něco vyřeší – o tom ještě budu mluvit – a obecní policie postupně přebírala další a další pravomoci od státní policie namísto, aby se státní policie posílila, dělala to, co dělat má, třeba se pohybovala v provozu, což nedělá, protože většinou nemá na pohonné hmoty.

Pokud jde o ty technikálie, tak bude to velice zajímavé, až to bude platit. Já nechci komplikovat panu ministrovi Jehličkovi život, protože se nebudu ptát jeho, jen to řeknu.

Tam je napsáno, že budou označeny přenosnými značkami.

Jeden příběh. O přenosných značkách rozhoduje dopravní úřad obce s rozšířenou působností, takže když nepovolí malé obci, aby měřila, tak jí jednoduše ve správním řízení nepovolí umístit tyto dopravní značky a je po měření.

Jenom první takový případ, a já ho říkám proto, že to je přesně ten případ, kdy jedna samospráva velí druhé samosprávě, na který jsme tady mockrát upozorňovali, že tento problém tady nastane, že nastane spor mezi dvěma samosprávami, byť samozřejmě dopravní úřad je jakoby výkonem přenesené působnosti, ale víte, jak to chodí…

Další věc je, jak budou označeny ty radary, které jsou v obci na sloupech, jak daleko bude ta přenosná značka, nebo snad tam bude dokonce pevná značka, protože i tyto radary musí být označeny, protože jimi měří obecní policie. Jenom se ptám, ale nevím koho, protože nechci, jak říkám, se ptát pana ministra Jehličky.

Dnes ráno příběh z Prahy. Když jedete po nábřeží kolem ministerstva dopravy, takhle z toho kopečka, tak každý den tam stojí radar na trojnožce a měří řidiče, kteří jedou z kopečka, protože tam je úspěch téměř jistý. Oni ho nevidí za podjezdem, a když je volný provoz, tak na tom kopečku prostě padesátku neudrží. Obdobný případ je v Holešovicích, kde paradoxně je padesátka dolů, prý kvůli hluku, a nahoru je sedmdesátka. Na pravé straně nahoru jsou samé domky a na druhé straně samé firmy, takže tento argument asi neobstojí. Ale opět, je to z kopce, a když je volno, tak je skoro jistý úspěch.

Jsem rád, že neprošlo měření soukromými firmami.

Pokud jde o Czech point, tak ten neřeší vůbec nic, protože v Czech pointu se dozvíte to, co bylo vyřízeno, a to se dozvíte vždycky. Ale nedozvíte se to, co leží v těch metrových a několikametrových balících jako nevyřízené, protože jednoduše do toho Czech pointu to ještě nedošlo. To je tedy přesně ten systém – dáme blbost do počítače a věříme tomu, že přestane být blbostí. Není to tak. To je jenom ten pohled shora. Pohled zdola, z praxe je trošičku jiný. U nás to dělá 3800 přestupků, protože všichni okolo vesele měří a ty pokuty nám posílají a my je musíme vymáhat. A to vymáhání není vůbec jednoduché. Pokuty, které uložíme, nejsou ještě pokuty vybrané, takže souvislost přestupku s trestem je ve vzdálenosti skoro jednoho roku, nehledě k tomu, že část těchto přestupků prekluduje a přestupci dělají všechno pro to, aby se tak stalo. A nápady jsou tady, tak to prodloužíme na tři roky, a obrácený nápad, tak to uděláme na tři měsíce. Ale to neuděláme, protože žádný úřad to prostě není ve správním řízení schopen vyřídit. Krajský úřad sice radí, nedělejte komise, ať to rozhoduje jeden úředník místo tříčlenné komise. A umíte si představit tu fantastickou korupci při jednom úředníkovi. Tam je potenciál třikrát větší než při třech úřednících, protože je to třikrát levnější.

Není to tedy tak jednoduché, jak se to tak krásně líčí. A v té souvislosti mě napadá otevřít otázku bodového systému jako takového. Já si moc dobře pamatuji, jak tady všichni nadšeně pro něj hlasovali, a nakonec se ukázalo, že k ničemu není. Počty mrtvých stoupají dramaticky bez ohledu na bodový – nebodový systém. Jednoduše proto, že ono to s tím nemá vůbec žádnou souvislost. Kromě toho bodový systém obsahuje, a ještě teď chtějí zpřísnit, například připoutání se. Řekněte mi, jak ohrožuje bezpečnost silničního provozu řidič, který není připoután. Opilec, to je jiná věc, ten může zabít i jiné. Ten, kdo není připoután, zabije jenom sebe. To vůbec nejsem proti pásům a sám se poutám velmi poctivě, ne kvůli pokutě, ale protože chci jezdit bezpečně. Ale proč by za to, proboha, měly být body. To nemá s body absolutně nic společného. Když ho chceme potrestat, abychom mu připomněli, že se má poutat, tak na to stačí pětistovka a on se příště připoutá, protože přišel o pět stovek. Ale proč musí obrovský úřad ty přestupky řešit. Policisté je nedávají, ti to pošlou na úřad a úřad body přiděluje či nepřiděluje, a přidělovat je musí, protože kdyby je nepřidělil, tak bude mít problém.

Opravdu by tedy stálo za to, začít debatovat o tom, jestli jsme udělali moudře, jestli ty peníze – a jsou to veliké peníze, které nás stojí bodový systém – by nebylo lepší dát Policii ČR, pak ona by mohla i měřit a dokonce i jezdit v provozu a sledovat.

Ona je velmi hezká statistika, na kterou vždycky tady upozorňoval pan ministr Šimonovský. Nejvíc přestupků je v rychlosti. No, ale proč? No proto, že rychlost se mi měří lépe jak telefonování za jízdy mobilním telefonem. Na to jsme ještě něco nevymysleli, i když policie teď už má tu pravomoc, ona může hledat i ty řidiče, co volají, technicky to je možné, a bude je pak dodatečně pokutovat, že zjistila, že byli na místě tom a tom a nemohli být jinde než na dálnici v provozu. Ale tam ještě nejsme. Já tedy jenom poukazuji na to, jak jsme naivní, že to bude takto fungovat, že když zpřísníme něco, že se nám to zlepší. Je to jednoduché.

Prostě čeští řidiči neumějí jezdit, běžně nepoužívají znamení. Na dálnici nejhorší přestupek, přejíždění z pruhu do pruhu, to jsou smrtící přestupky. Ale ty nikdo nesleduje, protože on to neumí. Kdyby aspoň kamery, které tam měří rychlost úsekově, což je mimochodem také zakázané, sledovaly ty řidiče, kteří tam bez blinkru přejíždějí a na ty si pak policisté došlápli a pokutovali je, to se samozřejmě také neděje, protože to zas neumí obecní policie.

Mám tedy velký problém s tím, pro to hlasovat. Jsem přesvědčen, že kdyby tento zákon neplatil od 1. ledna 2009, tak se nestane vůbec nic a máme dostatek času to připravit. Je fakt, že v té novele je také druhá novela, o trestání policie. Ale nechávám to na vás. Jenom jsem chtěl na to upozornit. A praxe nám přinese problémy. Označování je správné, protože až zmíněný úsek v Praze bude označen, tak řidiči už před podjezdem budou samozřejmě vidět, že tam je radar, takže zpomalí. Ale to je právě správně. Proto budou měřit jenom na těch místech, která jsou nebezpečná, a tam, když řidič zpomalí, tak je to správně.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Také já vám děkuji. Dalším přihlášeným do rozpravy je pan senátor Václav Koukal. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Václav Koukal: Dobrý večer, kolegyně a kolegové, paní předsedající, pane ministře. Já navážu na své kolegy, kteří se tady vyjadřovali jako zpravodajové k zákonu. Jako emeritní starosta, když jsme tvořili zákon o obecní policii, také jsem si velmi nepřál, aby obecní policie měřila rychlost, to patří bezpečně státní policii. Ovšem praxe si to vynutila, tlak občanů na to, aby obcí se jezdilo bezpečně, aby těžká nákladní auta jezdila bezpečně, si vynutila to, aby obecní policie v mém městě, bohužel, rychlost měřila.

Zákon, který upravuje způsob měření v § 79a odst. 2 říká, že obecní policie může měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost s nápisem „Měření rychlosti“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením, šikmo přeškrtnutým a nápisem „Konec měření rychlosti“.

Já vám řeknu, jak bude vypadat proces. Městská policie požádá Policii ČR o určení místa měření rychlosti. Poté městská policie požádá odbor dopravy obce s rozšířenou působností o stanovení dopravního značení. Není to tedy správní orgán, je to stanovení dopravního značení. Poté v dohodnuté době, čas rozmístí městská policie v určeném úseku dopravní značky i přenosné, s tím, že tam bude na začátku měření rychlosti a konec měření rychlosti. Ovšem v městské části jsou křižovatky, tam jsou odbočující silnice, tedy na každém odbočení na začátku bude tato přenosná značka umístěna, v úseku 100 m nebo 200 m jich bude rozhodně několik, protože to je samozřejmé, pokud by někdo vyjížděl z boční ulice a nebyla tam tato přenosná značka, nemohl by se právně dopustit přestupku, neboť by nebyl informován o měření.

Poté městská policie zdokumentuje průkazně, že tam byly tyto značky umístěny, v jakém čase, v jakém místě. To proto, aby v případě správního řízení mohla doložit správnímu orgánu, tedy odboru dopravy obce s rozšířenou působností následující fakta: Za prvé, že Policie ČR určila toto místo, za druhé, že byla stanovena dopravní značení odborem obce s rozšířenou působností, pak také průkazní dokument o umístění značky s časem atd., a protokol o měření.

Obávám se, že je to úkol pro městské policie, který nebude asi natolik průhledný a jednoduchý. A navíc se domnívám, že po ukončení rychlosti ti, kteří se omezí v obci na 57 km v hodině, poté pojedou výrazně rychleji, pokud je to jejich styl jízdy. A nechtěl bych být v roli obecního policisty, který to bude muset akceptovat.

Čili přimlouvám se za to, abychom v zákoně, o kterém tady mluvil kolega Nedoma, na to pamatovali, abychom se pokusili tento stav napravit, a nebo obecním policiím jednoznačně tuto kompetenci odejmout.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane senátore. Jako další je přihlášena do rozpravy paní senátorka Jana Juřenčáková. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Jana Juřenčáková: Děkuji za slovo. Paní předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové. Já mám v obvodu obec Bánov, kterou protíná mezinárodní silnice ze Slovenska. A v červenci roku 2005 jeden kamión neubrzdil a skončil v zatáčce v rodinném domě, došlo tam k úmrtí. A v tu dobu tam Zlínský kraj instaloval radary a na základě veřejnoprávní smlouvy s městem Uherský Brod tady městská policie z Uherského Brodu kontroluje pravidelně rychlost a v podstatě provádí správní činnost.

Po tom, co byla schválena tato změna v PS, tak se u nás v tisku objevilo to, že po schválení této změny již nebude možné, aby byla uzavřena tato veřejnoprávní smlouva mezi obcí a městem a vlastně k umístění kamerového systému, tak k měření ze strany městské policie nebude moci docházet.

Chtěla bych se proto zeptat pana navrhovatele, případně zpravodajů, jestli mně potvrdí, jestli od Nového roku, nebo prostě o schválení této změny, budou nadále platit veřejnoprávní smlouvy mezi obcemi o tom, že budou moci měřit na katastru jiných obcí. Děkuji za odpověď.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, paní senátorko. Dalším přihlášeným do rozpravy je pan senátor Vladimír Dryml. Pane senátore, prosím.

Senátor Vladimír Dryml: Vážená paní předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři. Poslaneckou sněmovnou schválená novela uvedeného zákona, resp. zákona o silničním provozu, předložená jako senátní tisk č. 357, navrhuje, aby i po 1. lednu 2009 byla obecní policie oprávněna provádět za stanovených podmínek měření rychlosti vozidel.

Uvedená pravomoc však byla obecní policií od uvedeného data odňata zákonem č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii ČR, jimiž byl novelizován též zákon o silničním provozu i zákon o přestupcích. Navržená předloha tak usiluje o zachování v zásadě současného právního stavu účinného do konce roku 2008.

Cílem předložených pozměňovacích návrhů je naopak zachovat právní úpravu zavedenou platným a zanedlouho i účinným zákonem č. 274/2008 Sb., pokud jde o měření rychlosti vozidel výlučně Policií ČR.

Zásadní změny platné právní úpravy ještě před jejím vstupem v účinnost nepřispívají podle mého názoru ke stabilitě právních vztahů a k tomu, aby se adresáti zákona, tzn. příslušné orgány i občané, mohli na jeho aplikaci připravit.

Jestliže Parlament ČR před krátkou dobou v souvislosti se schvalováním nového zákona o Policii ČR současně zákonem odňal, a já se domnívám, že správně, obecní policii pravomoc měřit rychlost vozidel a došel k závěru, že má být svěřena pouze státní policii, ne, že by někdo nemohl měřit, ale aby to měřila státní policie, je žádoucí, aby tato novela byla nejprve ověřena praxí, případně se přistoupilo k jejím korekcím, ale až po řádném zhodnocení.

To platí tím spíše, pokud nová právní novela byla přijata teprve před několika měsíci, nevešla v praxi, nikdo neví, jestli to zhorší nebo zlepší podmínky. Ale už tady máme něco, co je vlastně za tím vším – naplnění obecních a městských pokladen. Ano, řekněme si to popravdě. Mnohdy městská policie se mění v silniční lupiče, kteří bez ohledu na to, jestli to přispívá nebo nepřispívá k plynulosti silničního provozu, vesele kasírují řidiče, a to mnohdy i tehdy, když jedou rychlostí 52 km nebo i více kilometrů.

Dokonce se domnívám, že i mnohé městské policie dělají to, že umísťují značky v obcích 30 km v hodině, a tam měří. A vsadím se, že tam skoro nikdo nepojede těch 30 km. Je to městská policie, která vyvolala vlnu nevole a odporu proti tomu, aby měřila.

Osobně jsem zásadně proti měření městské policie. Městská policie byla na něco úplně jiného. Vykrádají se byty, vykrádají se automobily, jsou černé skládky, nepořádek. Podívejte se na naše města, jak jsou počmárána grafity a jiné a jiné věci. To je hlavním úkolem městské policie.

Nyní se stává to, že městská policie – lidi, kteří by měli plnit tuto základní funkci městské policie – posílá na křižovatky; nejlépe ve dvou, možná i ve čtyřech. A ti nedělají nic jiného, než měří rychlost. O tzv. zónovém měření – a když se podíváme na státy okolo nás, víme, že toto zónové měření je tam zakázáno nebo zpochybňováno, tak u nás vesele toto probíhá dál.

Vystoupil tady senátor Kubera. U něj ve městě se neměří. A já se domnívám, že je to správné. Nemyslím si, že by se tím ohrozila bezpečnost silničního provozu. Dochází k tomu, že plynulost provozu je mnohdy důležitější, než když někdo jede rychleji nepovolenou rychlostí. K tomu, jak by se to mělo dělat, nechci žádné velké rady. Myslím, že dojde k tomu, jak jsou zóny třicítek, tak budou zóny měření radarů. Rozprostře se to na celé město, celou obec, a bude to pak o tom, aby se musela za každou křižovatkou umísťovat nová tabulka. Myslím si, že rozhodně bezpečnost provozu se nesnížila tím, že městská policie doposud měřila. Akorát se naplnil rozpočet obcí.

Mohu dát i další návrh na to, jak by se mohly naplňovat městské pokladny. Ze zkušeností z jistého města, kde dokonce městská policie řídí provoz, krátila dobu na semaforech mezi žlutou a červenou. A pak jsou dva příslušníci městské policie – dva před křižovatkou a dva za křižovatkou. A vesele chytají řidiče, že jezdí na červenou. Přitom v tomto městě se vykrádají auta a vykrádají byty.

Jsem jednoznačně pro to, aby městská policie dělala co má, a ne, aby měřila rychlost. To patří výlučně státní policii. Dejme šanci, aby novela zákona, která prošla Parlamentem, která odňala možnost měřit rychlost městské policii, aby se alespoň na půlroku ukázalo, na čí straně je pravda.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane senátore. Mám tady nyní přihlášeno 6 senátorek a senátorů. Říkám to proto, že si vás dovoluji požádat o stručnost, abychom neskončili tím, že nebudeme usnášeníschopní.

S právem přednosti se přihlásil pan senátor Petr Vícha a paní senátorka Paukrtová. Pan senátor Vícha, ač byl první, je galantní, dá přednost paní senátorce Paukrtové. Máte slovo.

Senátorka Soňa Paukrtová: Paní předsedající, pane ministře, děkuji za přednost. Já využívám tedy svého přednostního práva, protože nemohu nereagovat na slova pana senátora Drymla. Jsem dlouholetou členskou zastupitelstva v Jablonci nad Nisou, a cosi o práci v městské policii vím.

V první řadě bych ráda řekla, že města nejsou povinna zřizovat městské policie, ale pokud financují jejich činnost, tak zcela jistě do jisté míry nebo úplně mluví do toho, čím se městská policie zabývá. Jestliže tedy zastupitelstvo usoudí, že městská policie má měřit rychlost, a zákon jí to umožňuje, potom měří rychlost. Jestliže město dá přednost tomu, aby policisté honili ty, co vyrábějí na nových omítkách grafity, tak policisté hlídají, aby se to nedělo.

Musím říct, že zastupitelstva, která financují městské policie, do toho mají co mluvit. Myslím, že to nebyli policisté, kteří se tomu bránili, ale spíše starostové. Prostě proto, že odpovídají občanům za to, co se v jejich městech děje, a zastupitelstvo je tím, kdo za to odpovídá. Toto je jenom k té první věci.

Druhá věc. To, že městská policie řídí světelné křižovatky, myslím, že je omyl. Už delší dobu usiluji o to, aby státní policie zregulovala jednu křižovatku, kde se tvoří obrovské fronty, a státní policie to stále nedělá. Myslím, že kdyby to bylo v kompetenci městské policie, tak by semafory už byly dávno zregulovány.

Protože nechci zdržovat, chtěla jsem říci jenom jednu věc. Problém, který tady nastínil kolega Töpfer, co se týče kamerového systému a toho, že po určité době se záznamy nemažou, tak myslím, že je to opravdu velmi vážný problém. Daleko větší problém, než měření rychlostí městskou policií. Myslím si totiž, že to ani tak příliš nespadá do tohoto zákona, ale spíš do zákona na ochranu osobních údajů. Neměcký ústavní soud skutečně zrušil tu bezbřehou možnost, a zabýval se tím problémem. Takže je to problém mj. ústavní.

Myslím, že s tím zákonem musíme nějak naložit, protože pokud tak do zítřka neučiníme, tak nám uplyne lhůta.

Takže přes všechny tyto výhrady jsem pro to, abychom zákon schválili. Současně si myslím, že naše komise na ochranu soukromí by se měla začít vážně zabývat tímhle problémem, který vidím jako opravdu velmi, velmi vážný. Děkuji vám.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji paní senátorce. Dále s právem přednosti je přihlášen předseda ČSSD Petr Vícha.

Senátor Petr Vícha: Děkuji, paní předsedající, milé kolegyně, kolegové. Paní Paukrtové jsem dal přednost, protože se mi zdála „nažhavenější“, než já, protože já jsem mezitím vychladl. Musíme si tu diskusi každý oddiskutovat, protože tomu každý rozumí. Zejména každý, kdo někdy dostal pokutu. Možná by tady měl každý nejdřív nahlásit ten střet. Ten, kdo dostal pokutu od městské policie, měl by se „asi vypnout“.

Já také mohu ohlásit střet zájmu, protože jsem starostou města, a o městských policiích tady jednáme, ale nemám žádný střet zájmu. Protože my městskou policii máme, ale radary nemáme. Protože si myslíme – moudře asi – podle této diskuse, že městská policie má jiné povinnosti. Byla určena za jiným účelem, a měřit by neměla.

Ale budu tady do konce funkčního období bojovat za to, aby měřit mohla. Protože je to samosprávná záležitost měst. Samy se musí rozhodnout, jestli tu příležitost využijí, nebo ne. Těším se samozřejmě na dobu, až nebude muset měřit. Až Policie ČR bude natolik plnit své povinnosti, bude natolik dobře zabezpečena a bude mít takový respekt jako v Rakousku, když tam přejedeme hranici.

Ale přiznejme si, kolegyně, kolegové, že zatím tomu tak bohužel není. Městská policie měří pod kopcem, za značkou – i pod tím kopcem i za tou značkou by měla být rychlost dodržována. Copak Policie ČR na nás taky někde nečíhá na těch nejneočekávanějších místech? Jaký je mezi tím rozdíl?

Dvě kamery – jsem tady slyšel – ještě jsem neviděl, že by město vyhodilo peníze za dvě kamery. Nemá většinou finance ani na tu jednu, a proto třeba neměří.

Jsou jistě obce, které si z toho udělaly rýžování peněz. Tvrdím, že je jich minimum, a že teď házíme do jednoho pytle všechna města a všechny městské policie. A to si uvážlivá města a uvážlivé městské policie nezaslouží.

Uvedu jeden konkrétní příklad z praxe. Stavba dálnice. Tisíce nákladních aut, které projíždějí městem. Občané se bouří. Podaří se zajistit souhlas Policie ČR. Dá se tam po dobu 3 měsíců, kdy je tam velký ruch, značka 30 km. Tedy ne tak, že si tam dá značku městská policie. Oficiálně je tam dána značka 30 km. Prosba ze strany města, které nemá radar. Prosba na Policii ČR – prosím, značka tam je, ale kamióny tam jezdí pořád divoce. Ale když má policie jeden radar na okres, tak na nás dojde jednou za měsíc. A teď v závěru roku je ještě větší problém. Jsme 20 km od okresního města, a Policie ČR už nemá benzín. Možná proto, že ho z velké části vypotřebovala na odvoz nových vozidel do Brna.

Žádám vás, prosím vás, apeluji na to, abychom obcím nechali samosprávnou možnost, rozhodnout se, jestli policie měřit bude nebo nebude.

Ale hovoříme tady pořád o marginálním problému z hlediska celého tohoto zákona. Jak jsem řekl, je to ale proto, že tomu každý rozumíme. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji vám. Další je přihlášen pan senátor Jiří Lajtoch. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Lajtoch: Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, já nejsem velký řečník. Čekal jsem, jestli vystoupí pan Kubera, nezklamal mě. Má samozřejmě vždy na všechno recept. Kolega Dryml se k tomu přidal. Já patřím do té skupiny jako senátor Vícha. Jsme starostové menších měst. Přerov je bývalé okresní město. Zakoupili jsme kameru, protože Policie ČR vůbec ve městě rychlost neměří. Kdybychom tuto kameru neměli, tak bychom s Policií ČR, která s námi úzce spolupracuje, nemohli regulovat bezpečnost silniční dopravy v našem městě. Víte, takové ty řeči, že je to výdělečné – nevím, kdo to vždycky vytáhne; televize, možná nějaký negativní příklad. Já jsem to počítal. Je to asi jedna setina rozpočtu příjmu. Myslím, že to není kvůli penězům. Řada měst to dělala opravdu kvůli bezpečnosti na silnici v příslušné obci nebo ve městě. Paradoxní situace je, že ministerstvo vnitra na pořízení těchto kamer poskytlo finanční prostředky v rámci programu prevence kriminality, aby se mohla v příslušných obcích a městech měřit rychlost, a tím zabezpečit bezpečnost občanů v rámci silničního provozu.

Jak říkal pan kolega Töpfer. Pevné kamery v Přerově vůbec nejsou. Těžko na to téma mohu diskutovat. Praha je jimi poseta. Ale u nás se jedna o mobilní radar, který využívá městská policie v nebezpečných úsecích. Úzce spolupracuje s Policií ČR a hlavně také reaguje na připomínky občanů v úsecích, kde jezdí auta rychle.

Já bych jenom požádal senátory, protože je to pro menší města přínosné, aby podpořili tento zákon.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane senátore. Přihlásil se s přednostním právem pan místopředseda Jiří Šneberger.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Mám jenom jednu větu vaším prostřednictvím, paní předsedající, k panu kolegovi Lajtochovi. Víte, že daň z nemovitosti tvoří 2 % rozpočtu obcí. Toto jedno se mi nezdá být tak málo.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane místopředsedo. Další přihlášený s přednostním právem je pan senátor Jiří Stříteský, předseda klubu ODS. Prosím, pane předsedo.

Senátor Jiří Stříteský: Paní místopředsedkyně, kolegyně, kolegové. Jenom krátce. Stala se mi hrozná věc. Připravoval jsem si tady půlhodiny projev, jak tady vystoupím. Skoro doslova, až na tu brněnskou vsuvku tady řekl kolega Petr Vícha. Takže bych chtěl jenom podpořit, co řekl. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: To je krásná dělba práce, děkuji. Další přihlášený do diskuse je pan Jiří Dienstbier. Prosím, pane senátore.

Senátor Jiří Dienstbier: Paní předsedající, kolegyně, kolegové. Vedeme tady meritorní diskusi o věcech, o kterých bychom měli mít čas diskutovat – ne pod tlakem, že když tady něco neschválíme, tak 1. ledna nebude něco platit. To už jsme zažili v předchozí diskusi o vysílání vojáků. Měli bychom se snažit a tlačit na výkonnou moc, aby nám předkládala věci tak, abychom měli čas o tom skutečně hluboce diskutovat.

Nechci zde skutečně opakovat některé z věcí, které kolega Töpfer, Kubera, Dryml a Vícha tady říkali. Můj volební obvod je Kladensko. A toto území rozrostlo ke Kralupům, což je zázemí hlavního města, kudy se valí denně kamióny a spousta dalších aut. Vůbec ten region kvůli tomu není žádným způsobem zvýhodněn, nebo se nějak nepodporuje. Možná to tak v některých oblastech nemáte. Mně volali starostové z Brandýska. Minulý týden to byla starostka Velvar. Jsou zoufalí ze situace, jaká existuje. Oni i já bychom byli velice rádi, kdyby Policie ČR byla schopna plnit své povinnosti, a nemuseli by mít obecní policii k těmto účelům, potřebovali by je k účelům úplně jiným, ale nic jiného jim nezbývá. Jestliže na policejních stanicích jsou stavy takové, že jich tam místo 19 – 12; jinde místo 18 – 8 policistů, tak nezbývá nic jiného, než aby místní policie se podílela na měření.

Já meritorní diskusi nepovedu, protože to teď nemá žádný smysl. Ale mám jeden naprosto konkrétní návrh. Jsou přímo zděšení tím, že měření rychlosti má být mezi jednou a druhou přenosnou značkou. Protože to znamená, jak to vnímají, když tam přenosná značka nebude, tak co tam neustále jezdí, vědí, že se teď neměří. Zatímco když tam bude, tak prostě pojedou pokud možno podle předpisů.

Podle mého názoru je třeba docílit toho – a nic více nenavrhuji – než abychom v § 79a odst. 2 vyškrtli dvakrát slovo „přenosnou“, protože to je ono minimum, co můžeme udělat pro to, aby naše obce a naši starostové, zejména v tomto mém regionu, nebyli ze situace úplně zoufalí. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane senátore. Zachytila jsem, že navrhujete pozměňovací návrh. My jsme v této chvíli v obecné rozpravě. Pokud chcete dát pozměňovací návrhy, je třeba předložit písemně.

Můžete to ještě udělat, protože obecná rozprava ještě dále pokračuje. Další přihlášený je pan senátor Jan Horník.

Senátor Jan Horník: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, kolegové. My bychom tady asi tak dlouze nediskutovali nad tímto tématem, pokud by Policie ČR skutečně plnila svou úlohu.

Problém je v tom, že Policie ČR měří rychlost na místech, kde by měřit ani nemusela a kde skoro vždycky ví, že někoho chytí, protože dochází k překračování 90kilometrové rychlosti. Na naprosto přehledných a jasných úsecích a na úsecích bez nehod. Tito policisté se zařízením, které mají na měření rychlosti, chybí právě ve městech, kde je nebezpečí střetu s chodcem a obyvateli.

Poslední dva příklady, které jsou z mého regionu nebo ze sousedního. Silnice dálničního typu Karlovy Vary-Ostrov, vybudovaná za miliardy korun, deset kilometrů dlouhá. Kdysi dávno měla označení dálniční, které bylo zrušeno, a byla z toho udělána obyčejná silnice I. třídy s 90kilometrovou rychlostí, a to z toho důvodu, že tam chyběla část úseku s prostředními, údajně, svodidly.

Policie ČR, dopravní inspektorát říká, je to silnice skoro bez nehod. Není důvod, aby na této silnici se jezdilo 90. Bez problémů se tam dá jezdit 130. Zjistil jsem teď narychlo, zbyly asi peníze, tak se instalují svodidla. Doufám, že se tam bude moct jezdit 130.

Policie nicméně přesto, že je to úsek bez nehod, měří rychlost. A ona ví naprosto jasně a stoprocentně, že se tam jezdí 100 až 110. Skutečně tam jezdí všichni takhle. Možná je to zvykové od té doby, co to byla dálnice. Oni mají jistotu, že tam naplní svoji pokladu.

Druhý úsek – obchvat Chomutova od Klášterce nad Ohří. Je tam 70 na přechodu v jisté části, jinak je to silnice I. třídy – devadesátka. Jel jsem tam před měsícem, omezení 70 kilometrů v hodině. Jel jsem 70, potom po ukončení 70 byl přede mnou kamion, předjel jsem ho, jel jsem něco přes 100 při předjíždění, a ouvej, policisté. Pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil? Já říkám: nevím, jel jsem stoprocentně 70 na místě, kde byl přechod. To je pravda, ale vy jste překročil rychlost v tomto naprosto pro mě přehledném místě. Opět tam byli policisté z toho důvodu, aby vybírali, jenom aby naplnili pokladnu. A mluvíme o státní policii.

Tato státní policie dopravní nám chybí v našich městech, a proto my tady již podruhé řešíme tuto problematiku.

Já bych chtěl apelovat, není zde ministr vnitra, aby naplnil stavy, protože jsou podstavy, a aby se policisté soustředili zejména na ta místa, kde je nehodovost a kde hrozí střety s lidmi.

Ještě bych chtěl reagovat na to, co tady říkal kolega Töpfer – záznamy z kamer. Kamery a záznamová zařízení dneska jsou tak inteligentní, že není problém tam nastavit cyklus například 48 hodin k vymazávání. Na jedné straně se dovoláváme ochrany soukromí, ale čím víc se budeme této ochrany dovolávat, tím víc budeme dávat prostor organizovanému zločinu. Tyto kamery, pokud by byly v režimu 48 hodin, a my to víme, že mnohdy pomáhají právě policistům při hledání kradených aut a další trestné činnosti. Čili já bych se úplně tohoto práva nezbavoval, nicméně bych asi se přiklonil k tomu, aby to probíhalo v jistém režimu.

Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Také děkujeme a poslední přihlášený je v této chvíli v obecné rozpravě pan senátor Vladimír Dryml.

Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Vladimír Dryml: Vážená paní předsedající, senátorky a senátoři, já vás nebudu dlouho zdržovat. Chtěl bych vás ujistit, že nejsem ve střetu zájmů, nedostal jsem od městské policie – nevím, jestli jsem takový řidič nebo jestli mám takové štěstí, jestli mám takový dobrý antiradar – nedostal jsem pokutu.

Mám ale jiné zkušenosti s tím, co se tady mluvilo, s městskou policií, konkrétně z východních Čech. A je tady i jeden pan senátor, který možná ví, o čem mluvím. Protože nejsou jenom osvícení starostové na Moravě, ale jsou i méně osvícení někteří v Čechách. Efekt, který by to muselo mít, aby městská policie splňovala to, o čem tady všichni tak ctnostně mluvíte, by musel být pouze tehdy, pokud by tam stála městská policie nejméně 6 hodin každý den, včetně sobot a nedělí. A dobře všichni víte, že na to městská policie kapacity nemá. Jinak nedojde k tomu, o co všichni žádáte, k umravnění řidičů. Na to v zahraničí vymysleli jiné způsoby. Jsou to zvláštní kryty vozovek, které zpomalují jízdu vozidla, jsou to různé zábrany. Rozhodně to však nejsou radary. Nic se nestane, když se zákon neschválí. Počkejme šest měsíců a vyhodnoťme to. Já se domnívám, že i pokladny obcí šest měsíců to ještě vydrží.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane senátore. V této chvíli mám ještě přihlášeného do rozpravy pana senátora Jiřího Nedomu. Chcete vystoupit jako senátor, pane senátore, nebo jako zpravodaj?

Senátor Jiří Nedoma: Rád bych vystoupil jako senátor, a to proto, aby se celý systém neprotahoval, a nešli jsme, pokud možno, do podrobné rozpravy.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Máte na to právo samozřejmě.

Senátor Jiří Nedoma: Děkuji za slovo. Já bych chtěl v úvodu říci to, že diskuse, která se tady rozproudila, je obrázkem toho, že to je velice choulostivá záležitost a že je potřeba o tom mluvit. A je spousta věcí, které je potřeba v tomto doladit. Já doufám, že si toho budeme vědomi zítra, až budeme schvalovat, jestli tady bude opět podvýbor pro dopravu, tak jak si jednotlivé kluby daly požadavek, kdo je v podvýboru bude zastupovat.

Také bych chtěl říct, že všechny tyto věci, které se tady objevují, se v tomto sále pravidelně diskutují, naposledy na podzim tohoto roku, kdy tady byla konference specielně na toto téma, která se věnovala bezpečnosti silničního provozu. Je mi líto, že při takové konferenci, i když sál byl zaplněn lidmi, odborníky, které tato problematika zajímá, ale byli tady asi jenom tři nebo čtyři senátoři. Pojďme si nechat tuto diskusi na odborné téma do podvýboru, krom toho do podvýboru bude moci, je to veřejně přístupný podvýbor, může tam přijít každý z vás a tyto podněty, které tady padají, tam říkat.

Já bych stručně prošel okruhy otázek, které tady byly řečeny. O to kratší bude moje řeč potom jako zpravodaje.

Bylo tady řečeno, že při platnosti od 1. 1. neměřit radary, se nic nestane. Říkám vám s plnou odpovědností člověka, který je za tuto komoru v Radě vlády pro bezpečnost silničního provozu, že statistiky hovoří naprosto jasně. Tyto statistiky jsou každého půl roku vyhodnocovány, máme je nějakých deset let dozadu, a jednoznačně se ukazuje, že snížení rychlosti v obci ze 60 na 50 přineslo prudký pokles mrtvých, především chodců.

Otázka toho, zda se tato rychlost dodržuje, je ale otázkou teprve doby poměrně nedávné. A musím říct ze statistik, že jednoznačně dodržování nastalo v okamžiku, kdy se umožnilo obecním policiím tuto rychlost měřit. To jsou prostě prokazatelná čísla. Koho z vás to bude zajímat, mohu mu ta čísla a diagramy dát k dispozici.

To, jak tady říkal kolega Kubera, že to není tak jednoduché, jak se říká o celém systému, o zákonu 361, o bodovém systému. Já jsem nikde neslyšel, že by to bylo jednoduché nebo že by někdo tvrdil, že to je jednoduché. Naopak. Při Ministerstvu dopravy celý rok pracovala a ještě pracuje expertní skupina specielně pro bezpečnost silničního provozu a tento zákon 361 a já vám mohu říct, že jsme se tam tak intenzívně, nechci říct rozhádali, ale tak se nám diametrálně různí pohledy na celou věc bodového systému, kde já jsem tedy zastáncem toho, že bodový systém by měl diskvalifikovat ze silnice ty, kteří hrubě porušují pravidla silničního provozu. A stojí tam za mnou skoro polovina expertů. Ale druhá polovina expertů tvrdí, že bodový systém by měl vychovávat řidiče, čili odebírat mu body za pásy, za světla apod. Já tvrdím, že kdyby tyto drobné přestupky z hlediska lidských životů se vymáhaly pokutami, nikoliv bodovým systémem, tak nebudou zahlceny úřady, nebudou zbytečně – jak to říct slušně – perzekvováni normální slušní řidiči, kteří nemohou mít pořád oči na tachometru, aby náhodou o pět nebo o deset kilometrů nepřekročili rychlost. Ale dostali bychom ze silnice tzv. piráty silnic, kteří jezdí na červenou, přes plnou čáru apod.

Co se týká – a je tady konkrétní dotaz, zda smlouvy mezi malými obcemi, kolegyně senátorky Juřenčákové, budou moci dále vykonávat tuto službu. I já jsem měl tuto obavu, protože ani v novele se o tom nic nepíše, ani v novele z července, kterou jsme tady schválili, se nic nepíše. Přesto jsem slyšel obavy starostů a velitelů policie, že nebudou moci v malých obcích měřit. Položil jsem otázku náměstkovi Salivarovi, který byl na našem výboru, a on jednoznačně tvrdí, že na tom se nic nemění, že budou moci i nadále obce uzavírat smlouvy tak, aby mohly měřit na více územích.

Naplňování obecních pokladen a měření na celé obci, jak tady říká pan senátor Dryml. Já jsem tedy bytostně přesvědčen, že to není jádro problému. Některé obce, které toto zneužívaly, tak právě způsobily reakce těch druhých, kteří řekli: vůbec neměřit! A takhle, kdyby to mělo jít od extrému k extrému, nic nevyřešíme. Čili já nejsem přesvědčen, že když zákon bude platit, že bude pouze zneužíván k naplňování obecních pokladen. A obava z měření na celé obci, a tady bych rád reagoval i na příspěvek pana senátor Dienstbiera, ta by byla v okamžiku, kdyby to značkou tak, jak jsme většinově v této komoře si to odsouhlasili v doprovodných usneseních, kdyby tam nebyla ta přenosná značka a povinnost ji umístit v okamžiku měření, tak jak by to dopadlo? Starostové by umístili ceduli měření radarem pod název své obce a pak by skončila na druhé ceduli. A znova bychom byli u matení řidičů a perzekvování řidičů zcela zbytečně a dávali bychom těm druhým zase bič do ruky – zrušme měření v obcích.

Čili je to věc určitého kompromisu a přenosné značky jsou proto, a jsou tedy na náš popud, byť jsou špatně namalované, protože se projevila lidová tvořivost poslanců v Poslanecké sněmovně a nemalovali ji odborníci na Ministerstvu dopravy. Značky jsou přenosné proto, aby vždy tak, jak schválí Policie ČR, ve kterém úseku se bude měřit, tak aby skutečně byly vymezeny jenom v tom úseku, a ne, aby to sklouzlo k tomu, že to bude pro celou obec, nebo dokonce, jak jsem tady slyšel, že značek nechají vyrobit více a trvale je tam umístí, i když měřit nebudou. Přece na tom jsme se nedohodli. Dohodli jsme se na tom, že městská policie smí hrát pouze férovou hru, že to není státní policie, ke které máme v tomto směru větší důvěru, a tam, kde k tomu dochází, tak má každý starosta možnost požádat Policii ČR, aby to měřila, protože Policie ČR těmito podmínkami vázána není. Na to bych tady chtěl upozornit. Ta může měřit, aniž by na to upozorňovala. Čili pozor na to, neznamená to, že když tam není cedule, že tam nemusí být radar. Může tam být radar Policie ČR.

Tolik ve stručnosti. A znova bych chtěl apelovat, propusťme tuto záležitost tak, aby od 1. ledna obce mohly měřit, a soustřeďme se na to, co už máme přede dveřmi, to je zákon 361, který všechny tyto věci obsahuje, a soustřeďme se na to, ať z toho není paskvil. Budeme k tomu mít v nejbližší době velkou příležitost. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji také. Kolegyně, kolegové, jenom si vás dovoluji upozornit, že jsme si sice prohlasovali prodloužení po 19. hodině, včetně hlasování, ale jednací řád nás nepustí za 21. hodinu. (Pobavení.) Teď je přihlášen pan senátor Tomáš Töpfer, kterému dávám slovo.

Senátor Tomáš Töpfer: Ano, děkuji, paní místopředsedkyně. Já budu velice krátký. Já jenom chci opravit to, co jsem tady špatně navrhl. Pánům starostům jsem chtěl říct, že existuje daleko levnější zařízení a tomu se říká chytrý semafor, který je nařízen na 55 kilometrů v hodině. Když to překročíte, rozsvítí se červená. Já bych to nechal na ostatních řidičích, kteří budou muset tři minuty čekat na to, až se rozsvítí zelená, ač jeli dobře. Oni už si to s tím člověkem vyřídí sami.

Ale s těmi značkami. Promiňte mi ještě jednu větu. To byla moje první lekce demokracie, kterou jsem se naučil ve Spojených státech, když můj kamarád měl v autě antiradar. Já jsem říkal: To je u vás povolené? A on říkal: Ano, policie má právo mě kontrolovat, ale já jako svobodný občan mám právo vědět, že jsem kontrolován, a proto ty značky, byť přenosné nebo pevné. To je samozřejmě zcela správně. Já nesmím být kontrolován, aniž bych o tom věděl.

A já jsem chtěl tedy podat návrh: tento návrh zákona zamítnout.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane senátore. Toto je v této chvíli skutečně poslední přihlášený. Já se ptám, jestli tedy někdo chce ještě se přihlásit do rozpravy. Není tomu tak, takže obecnou rozpravu končím a táži se pana navrhovatele, zda se chce vyjádřit k obecné rozpravě. Chce. Prosím, pane senátore.

Ministr kultury ČR Václav Jehlička: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, já se velice omlouvám, že vám nemohu být plnohodnotným partnerem, protože bohudík nejsem ministrem vnitra a jenom mohu pana ministra Langera informovat o vaší debatě a o závažnosti, kterou přikládáte projednávané problematice. Ještě jednou se omlouvám. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji, pane navrhovateli. Ptám se zpravodaje ústavně-právního výboru pana senátora Jiřího Žáka, zda se chce vyjádřit k právě proběhlé rozpravě. Ano, pan zpravodaj. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Žák: Jenom velmi stručně. Já jsem chtěl poopravit prostřednictvím paní předsedající pana kolegu Drymla, když hovořil o zavedení omezení rychlosti v zákoně 274/2008 Sb. Ono to tehdy bylo tak, že to byl doprovodný zákon k č. 361/2000 Sb., kde se to v § 78 nebo 79a řeší, ale on tady tehdy nebyl.

Já bych vás chtěl velmi poprosit o to, abyste přistoupili na schválení této novely zákona, protože to, co je tam podstatné, tak je druhý bod, a tj. změna trestního řádu v § 161. To je vyšetřování policistů. Měření rychlosti je věc samozřejmě mediálně atraktivní. Já si myslím, že to nemá cenu dále rozebírat, ale hlavně 361 v novele se nám sem vrátí ve velmi krátké době. Pak na to budeme mít asi dost prostoru a času. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Děkuji také. Táži se zpravodaje výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pana senátora Tomáše Jirsy, zda se chce vyjádřit k rozpravě. Nechce. Děkuji. A, pane zpravodaji garančního výboru, vyjádřete se prosím nyní k závěru a proveďte nás hlasováním. Děkuji.

Senátor Jiří Nedoma: Dámy a pánové, já ž bych pouze konstatoval, že v této obecné rozpravě vystoupilo celkem 13 senátorek a senátorů, z toho někteří opakovaně a u některých jsem ani nezaznamenal kolikrát. Toť vše.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Dobře, děkuji. Padly, jak bylo řečeno, dva návrhy – schválit a zamítnout. Trošku avizovaný pozměňovací návrh nebyl předložen písemně… (Z pléna: Byl!) Byl, pardon. I tak musíme v prvé řadě hlasovat o návrhu schválit. Spustím znělku.

Aktuálně je přítomno v sále 63 senátorů, aktuální kvorum je 32. Zahajuji hlasování. Kdo je pro - schválit návrh zákona tak, jak nám byl postoupen Poslaneckou sněmovnou,nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO. Kdo je proti, nechť zmáčkne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 46 se z 63 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 32 pro vyslovilo 54, proti byli 4. Návrh byl přijat.

Vážené senátorky, vážení senátoři, tím jsme vyčerpali dnešní program. Já tedy přerušuji dnešní jednání a sejdeme se zítra v devět hodin ráno. Začínáme peticí o platech správních zaměstnanců ve školství. Děkuji. Přeji vám hezký večer.

(Jednání přerušeno ve 20.12 hodin.)