Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.


(3. den schůze - 8. června 2007)

(Jednání zahájeno ve 9.03 hodin.)

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté, dovolte mi, abych vás přivítal na pokračování 6. schůze Senátu.

Seznámím vás s omluvami na dnešní jednání. Z dnešní schůze se omluvili tito senátoři: paní senátorka Jiřina Rippelová, pan senátor Jaroslav Kubera, Otakar Veřovský, Milan Štěch, Josef Zoser, Václava Domšová, Václav Roubíček, František Kopecký, Jiří Zlatuška, Ivan Adamec, Jiří Lajtoch, Ladislav Macák, Jaromír Jermář, Ivo Bárek, Karel Schwarzenberg, Milan Špaček, Zdeněk Janalík, Daniela Filipiová, Tomáš Julínek a Josef Kalbáč.

Prosím vás, abyste se nyní zaregistrovali svými identifikačními kartami. Pro vaši informaci ještě připomenu, že náhradní identifikační karty jsou k dispozici u prezence v předsálí Jednacího sálu.

Vážené kolegyně a kolegové, ještě než budeme pokračovat ve schváleném programu, navrhuji vyřadit z pořadu 6. schůze Senátu senátní tisky č. 31 a č. 32, které předkládá ministryně Džamila Stehlíková, která se omluvila s ohledem na to, že má neodkladnou zahraniční cestu. A dále navrhuji vyřadit senátní tisk č. 52, který ještě neprojednal výbor pro záležitosti Evropské unie a také je omluvena paní senátorka Jiřina Rippelová, která tento tisk předkládá.

Můžeme tedy přistoupit k hlasování o vyřazení těchto tří tisků. Vážené kolegyně a kolegové, přivolám nepřítomné senátorky a senátory do sálu.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, můžeme přistoupit k hlasování o změně pořadu schůze. Ještě jednou zopakuji: Navrhuji vyřadit senátní tisky č. 31, 32 a dále senátní tisk č. 52.

V sále je aktuálně přítomno 39 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 20.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 49 se z 39 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 20 pro vyslovilo 36, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Nyní budeme projednávat bod

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o trestněprávní ochraně životního prostředí

Návrh směrnice jste obdrželi jako senátní tisk č. N 18/06. Stanovisko vlády a shrnutí vám bylo rozdáno jako senátní tisky č. N 18/06/1 a N 18/06/2.

Prosím pana předkladatele, kterým je ministr životního prostředí Martin Bursík, aby nás seznámil s tímto materiálem. Přeji hezké ráno, pane ministře.

Místopředseda vlády a ministr životního prostředí ČR Martin Bursík: Dobré ráno. Vážené senátorky, vážení senátoři, předkládám vám k projednání rámcovou pozici České republiky k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o trestněprávní ochraně životního prostředí.

To, že je potřeba nastavit účinný mechanismus, který povede ke snižování znečišťování a poškozování životního prostředí, je zřejmé. A praktické zkušenosti nám nicméně ukazují, že jsou případy, kdy standardní klasické sankce nevedou k dosaženému cíli a navíc se vlastně rozšiřují případy environmentální kriminality, kdy organizovaným způsobem je využíváno odlišné právní úpravy v různých členských státech Evropského společenství, kde poté z důvodu rozdílných sankcí, z důvodů ekonomických je tím vlastně vytvářena motivace k těmto případům environmentální kriminality.

Návrh směrnice má svou genezi. Vychází se nicméně z toho, že Evropské společenství je znepokojeno nárůstem trestných činů proti životnímu prostředí i jejich účinků, které přesahují hranice více států. A takové trestné činy představují hrozbu pro životní prostředí, a proto vyžadují adekvátní reakci.

Navrhovaná směrnice stanoví vlastně minimální soubor závažných trestných činů proti životnímu prostředí, snaží se je definovat, co je tím trestným činem, a hovoří také o minimální úrovni sankcí. To je samozřejmě věc, která je velmi diskutabilní a vyplývá především z rozhodnutí Evropského soudního dvora ze září 2005, kdy Evropský soudní dvůr rozhodl, že trestněprávní předpisy, ani trestně procesní pravidla nespadají do pravomoci společenství a nebrání zákonodárci společenství přijmout opatření týkající se trestního práva členských států, pokud to považuje za nezbytné pro zajištění plné účinnosti norem.

Jinými slovy, proto tady nestojí před vámi ministr spravedlnosti, ale stojím tady já. Nicméně byl bych raději, kdyby tady byl ministr spravedlnosti, protože to je především otázka právní a já nejsem právník, já jsem vzděláním ekolog.

Tohle je věc, která se ještě bude vyjasňovat a v podstatě se čeká na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci boje proti znečištění z lodí a konkrétního případu, kde se vlastně čeká na výrok Evropského soudního dvora, jestli potvrdí tento předchozí výrok anebo nikoli.

Ale abych nešel do tohoto typu detailu, rámcová pozice v podstatě vychází z toho, že je správné definovat trestné činy v oblasti životního prostředí, že je principiálně i správné, jestliže v nejzávažnějších případech to nebude správní orgán, který zároveň vydává povolení, licence k vypouštění nějakých znečišťujících látek, ale když to bude justiční orgán, který bude tím, který bude uvalovat sankce. Tohle je v principu správné. A tím tématem je vlastně sbližování rozdílných úrovní sankcí v jednotlivých členských státech.

To, co v pozici v podstatě navrhujeme, přístup k tomu, je zhruba následující:

Vítáme snahu Komise zaručit prostřednictvím pravidel trestního práva účinnější ochranu životního prostředí, podporujeme návrh směrnice, který stanoví minimální standardy znaků skutkové podstaty závažných trestných činů. Nicméně popis jednotlivých jednání by podle našeho názoru měl být předmětem další diskuse. Je to věc, která měla být otevřena k diskusi.

Pokud jde o trestní sankce, tady by měly být použity takové formulace, které budou obhajitelné pod principy proporcionality a subsidiarity. A jsme u článku 5 Smlouvy o založení Evropského společenství, a o tomhle asi je největší diskuse.

Máme za to, že pokud jde o sankce, je dostatečné konstatování, že sankce mají být účinné, přiměřené a odrazující. A pokud jde o volbu konkrétních typů sankcí, tak toto by mělo být ponecháno na členských státech.

Podle našeho názoru předkladatel směrnice dostatečně neprokázal, proč považuje za nezbytné stanovit minimální horní výši trestních sankcí, které mají být ukládány za trestné činy, které jsou uvedeny v návrhu směrnice.

Doporučujeme, aby projednávání předloženého návrhu v části trestních sankcí této pasáže bylo odloženo, a počkali jsme na již mnou zmíněný výrok, který je označen C-440/5.

Souhlasíme s rozdílným přístupem trestní odpovědnosti právnických a fyzických osob.

A když to shrnu v pěti bodech, tak podporujeme harmonizaci trestněprávní úpravy na úseku ochrany životního prostředí, budou-li respektovány následující požadavky:

  1. Bude opakovaně důsledně proveden test na úrovni Evropského společenství, test nutnosti, přiměřenosti a subsidiarity navrhované právní úpravy,

  2. působnost směrnice bude soustředěna na porušování především komunitárního práva a jeho implementačních aktů v národních právních řádech,

  3. bude zachována možnost upravit trestní odpovědnost pro fyzické osoby,

  4. v rámci harmonizované právní úpravy bude možno postihovat pouze protiprávní jednání,

  5. bude ponechána volba konkrétních typů a výše sankcí na členských státech.

Toto je návrh pozice, který vám zde za vládu ČR předkládám. A jsem samozřejmě připraven k diskusi. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane ministře. Výborem, který se zabýval tímto tiskem, je výbor pro záležitosti Evropské unie. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. N 18/06/3. Zpravodajem výboru je pan senátor Eduard Matykiewicz, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Eduard Matykiewicz: Děkuji. Pane předsedající, pane ministře, vážené kolegyně a kolegové.

Úvodem mně dovolte, abych se vyjádřil k širším souvislostem návrhu.

Návrh směrnice předložila Komise v reakci na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 13. září 2005 (značka C-176/03), kterým bylo zrušeno rámcové rozhodnutí Rady 2003/80/SVV o trestněprávní ochraně životního prostředí. Evropský soudní dvůr ve výše uvedené věci konstatoval, že ačkoliv trestněprávní předpisy ani trestně procesní pravidla nespadají do pravomoci Společenství, toto nebrání Společenství přijmout opatření týkající se trestního práva členských států, pokud je považuje za nezbytná pro zajištění plné účinnosti norem, které vydal v oblasti ochrany životního prostředí, jak se o tom již zmínil i pan ministr.

Základními kritérii pro přijetí takových opatření jsou podle Evropského soudního dvora kritéria nezbytnosti, přiměřenosti a v souladu s principem subsidiarity. Evropský soudní dvůr však blíže tato kritéria nespecifikoval. Interpretace rozsahů uvedeného rozsudku je dosud předmětem diskuse mezi členskými státy a Komisí, a to nejen v souvislosti s předloženým návrhem směrnice. Důvodem zdrženlivosti členských států je zejména to, že „komunitarizace“ přijímání trestněprávních opatření s sebou nese i změnu rozhodovací procedury, (tj. z jednomyslnosti na rozhodování kvalifikovanou většinou) a změnu dopadů takto přijatých právních aktů. Toto považuji za velmi závažné.

Vzhledem k potenciálnímu významu extenzivní interpretace tohoto judikátu pro vývoj pravomoci Evropského společenství v oblasti trestního práva hmotného a procesního, které vychází z takto judiciálně dovozených pravomocí Evropského společenství a oblasti trestního práva, věnuje zvýšenou pozornost z důvodu jejího principiálního významu náš výbor pro záležitosti EU. A požádali jsme o stanovisko i ústavně-právní výbor Senátu.

Dovolte mi několik poznámek k trestněprávní ochraně životního prostředí na evropské úrovni.

Na základě tzv. Šestého akčního programu pro životní prostředí se na úrovni Společenství rozvíjí snaha o posílení ochrany životního prostředí prostřednictvím trestněprávních sankcí. V roce 2001 Komise předložila návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o trestněprávní ochraně životního prostředí. Členské státy potvrdily svou vůli posílit ochranu životního prostředí, stejně jako zdrženlivost k představám Komise o pravomocích Společenství v oblasti trestního práva, když předložily a jednomyslně přijaly rámcové rozhodnutí Rady 2003/80/SVV o ochraně životního prostředí prostřednictvím trestního práva. Komise, jak jsem zmínil, napadla takto dosažený konsenzus žalobou na neplatnost před Evropským soudním dvorem, který její argumenty ve prospěch přijímání trestních opatření na základě smlouvy ES vyslyšel, třeba již s výše zmíněným omezením, tj. pouze, je-li takové opatření nezbytné, přiměřené a v souladu s principem subsidiarity.

Na základě uvedeného judikátu je možné současný stav hodnotit jako otevření zatím ne zcela jasně ohraničeného prostoru k harmonizaci trestních opatření v oblasti životního prostředí s tím, že členské státy upírají svou pozornost k dalšímu řízení, které dnes před Evropským soudním dvorem probíhá a které by mělo tento rozsah vyjasnit.

Pár slov k obsahu směrnice.

Cílem návrhu směrnice jej podle odůvodnění Komise poskytnout na úrovni Společenství minimální standard ohledně znaků skutkových podstat závažných trestných činů proti životnímu prostředí, obdobný rozsah odpovědnosti u právnických osob, stejně jako úroveň trestu za zvláště závažné trestné činy proti životnímu prostředí. Tím se má podle Komise zajistit, že závažné případy trestných činů proti životnímu prostředí budou ve všech členských státech řešeny podobně a že pachatelé nebudou moci využívat stávající rozdíly ve vnitrostátních právních předpisech ke svému prospěchu. Rovněž se tak má usnadnit spolupráce mezi členskými státy v případech majících přeshraniční dosah.

Komise dle svého vyjádření volila cestu „omezeného sbližování právních předpisů“ prostřednictvím tří různých opatření:

  • harmonizace závažných trestných činů,

  • harmonizace rozsahu odpovědnosti právnických osob,

  • sbližování úrovní sankcí za trestné činy spáchané za přitěžujících okolností.

Předkládaný návrh směrnice se diametrálně liší od přístupu, který sledoval původní návrh směrnice z roku 2001. Aniž by se podobně snažil zajistit v souladu s principy subsidiarity a proporcionality, zvolil velice detailní úpravu sledující spíše unifikaci než harmonizaci, a to právě v citlivé oblasti trestněprávní.

Vláda zpracovala k návrhu, jak bylo zmíněno, podrobné stanovisko, které se zabývá nejen obecnými souvislostmi návrhů, ale podrobně analyzuje i dopad navržené právní úpravy na český právní řád.

Výbor pro náležitosti EU se ztotožnil s jejími výhradami k návrhu, zejména s tím, že navrhovaná opatření nesplňují kritéria pro přijetí trestněprávních opatření na základě článku 175 (1) Smlouvy ES, judikovaná Evropským soudním dvorem ve věci C-176/03, tedy kritéria nezbytnosti, přiměřenosti a v souladu s principem subsidiarity. Rovněž tak podpořil výhrady vlády k formulaci ustanovení článku 3 (a), které v navržené podobě odporuje základním zásadám českého právního práva.

Doporučuji přijmout k předloženému návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o trestněprávní ochraně životního prostředí následující doporučení k vyjádření Senátu Parlamentu ČR, jež vychází i ze stanoviska ústavně-právního výboru:

Výbor pro záležitosti Evropské unie na své 13. schůzi konané dne 23. května 2007 přijal následující usnesení:

Výbor

  1. přijímá k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o trestněprávní ochraně životního prostředí doporučení, které je přílohou tohoto usnesení,

  2. doporučuje Senátu Parlamentu ČR, aby se k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o trestněprávní ochraně životního prostředí vyjádřil ve smyslu doporučení přijatého výborem,

  3. navrhuje vyjádření Senátu sdělit Evropské komisi,

  4. určuje zpravodaje pro předložení tohoto návrhu senátora Eduarda Matykiewicze,

  5. pověřuje předsedu výboru senátora Luďka Sefziga, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu.

Nyní vám přednesu návrh doporučení k vyjádření Senátu Parlamentu ČR k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o trestněprávní ochraně životního prostředí:

Senát Parlamentu ČR :

  1. podporuje pozici vlády, kterou pro projednávání návrhu zaujala a která je obsahem stanoviska pro Parlament ČR,

    1. považuje předložený návrh a otázky, které v souvislosti s jeho projednáváním vyvstávají, za zásadní s ohledem na rozdělení kompetencí mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a členskými státy v trestněprávní oblasti,

    2. je přesvědčen, že k harmonizaci trestněprávních předpisů je třeba přistupovat jen v odůvodněných případech, a to v rámci mezivládní spolupráce,

    3. připomíná usnesení Senátu č. 525 ze 14. schůze 5. funkčního období ze dne 5. října 2006 k pozměněnému návrhu směrnice o zajištění práv k duševnímu vlastnictví (senátní tisk č. N 79/05),

    4. nepovažuje za vhodné, aby jednání v Radě o věcném obsahu návrhu bylo odkládáno do rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci trestněprávního rámce pro boj proti znečištění z lodí (C-440/05), a navrhuje otevřít diskusi na téma nezbytnosti, rozsahu a vůle k přijímání trestněprávních ustanovení na ochranu životního prostředí,

    5. domnívá se, že byť rozdíl v charakteru a závažnosti sankcí ukládaných jednotlivými členskými státy může znesnadnit účinné potírání jednání vážně poškozujících životní prostředí, dopadová studie předložená Evropskou komisí nepřináší dostatečně přesvědčivé ospravedlnění poměrně detailní harmonizace trestních postihů stanovených trestním právem členských států.

  2. Žádá vládu, aby jej informovala o tom, jakým způsobem toto stanovisko zohlednila, a to dalším vývoji projednávání.

Kolegyně a kolegové, požádal bych vás, abyste si v doporučení, které máte předloženo jako senátní tisk N 018/06/3 , upravili v bodě 4 znění tak, jak jsem ho nyní přečetl, tj. škrtněte si v poslední větě tohoto odstavce, kde je původně napsáno „na ochranu práv k duševnímu vlastnictví“ a dejte tam pozměňovací návrh, který nyní předkládám: „na ochranu životního prostředí“.

Tolik k mé zprávě. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů a sledoval rozpravu.

Otevírám obecnou rozpravu, do které je jako první přihlášen pan senátor Miroslav Škaloud. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Miroslav Škaloud: Děkuji vám. Vážené senátorky, vážení senátoři, jsem členem výboru pro záležitosti EU, nejsem zpravodajem, ale poté, co jsem si podrobně přečetl tento návrh směrnice, nalezl jsem několik nesouladů a rád bych je tady zdůraznil pro zpětnou vazbu pro ministra, tak i vás, až budete o tom hlasovat.

Mám vcelku dvě připomínky.

První se týká věcné stránky tohoto návrhu směrnice a druhá se týká souvislosti tohoto materiálu s usnesením Evropského soudního dvora. Většina už tady byla řečena, přesto mám jednu malou poznámku.

Moje připomínka k věcné stránce má čtyři části.

První část. Není zde jasně zdůvodněno, proč by měl být harmonizován trestní řád v této oblasti.

Hlavním důvodem komise pro slaďování výše trestních sankcí je to, že některé státy nemají údajně dostatečné sankce pro trestné činy v oblasti životního prostředí. To připouštím.

Nicméně dalším důvodem je, a to cituji: „znepokojení nad nárůstem trestních činů proti životnímu prostředí“. Tento nárůst ale není nikde zdůvodněn.

V rozsáhlé analýze dopadů (která je pouze v anglickém jazyce) je uvedeno, že v současné době hodnota ilegálního obchodu s environmentálně citlivými komoditami je v nějaké výši. Ale údaje, které by se týkaly přímo nárůstu trestných činů, v této rozsáhlé zprávě uvedeny nejsou.

Komise sice tvrdí, že počet nenahlášených trestných činů proti životnímu prostředí je velmi vysoký, ale že je těžké se dobrat přesných čísel a samotná data nejsou příliš spolehlivá. Komise dále uznává, že by bylo i těžké odhadnout, kam by směřoval další vývoj v oblasti, kdyby EU zůstala nečinná.

To je tedy zpětná vazba. Až zde bude materiál podruhé, nebo až bude nějak vylepšen, byl bych rád, aby nám byly prokázány tyto argumenty, které byly použity.

Ještě k té argumentaci. Další zdůvodnění pro slaďování trestního zákona, která Komise uvádí, jsou nespecifické. Například zdůvodnění typu „trestní stíhání je účinnější, nežli správní nástroje“, nebo „správní či jiné finanční sankce nemusejí být odrazující v případech, kdy jsou pachatelé nemajetní“, se dá aplikovat na všechny přečiny.

Nyní bod č. 2, k první části.

Ten se týká opravdu technické záležitosti, a to je nesprávný překlad článku 5.

Článek 5 v české verzi zní:

Členské státy zajistí, aby bylo možné spáchání trestných činů uváděných v článku 3 písm. b) až h), tj. například protiprávní poškozování chráněných planě rostoucích rostlin, trestat v horní hranici sazby nejméně od jednoho do tří let odnětí svobody, když je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti a způsobí podstatné škody, nebo újmu živočichům či rostlinám.

Podstatná je zde spojka neboť, která odstraňuje vazbu mezi podstatnými škodami a pouhou újmou rostlinám.

Pokud by tato verze zůstala, byla by zde jednoznačná interpretace - vězení za pouhou újmu chráněné rostlině. Našel jsem si anglickou verzi, formulace je tam trochu jiná.

Další připomínka je, že tato směrnice by způsobila nerovnováhu právního systému. Horní sankce jsou stanoveny paušálně a nezohledňují systém sankcí jednotlivých členských států. V důsledku by mohly být ve významném nepoměru k sankcím ukládaným za jinou závažnou nebo dokonce závažnější trestnou činnost v daném státě, u nás by to např. mohlo rozkolísat trestní řád.

Poslední drobná poznámka. Závažné přečiny tohoto druhu již v našem trestním řádu máme. V České republice je právní úprava odpovědnosti za trestné činy proti životnímu prostředí, vč. sankcí obsažena v trestním zákoně. Skutkové podstaty trestných činů proti životnímu prostředí jsou zařazeny zejména do hlavy IV mezi trestné činy obecně nebezpečné. Navíc novela trestního zákona zavedla s účinností od 1. 7. 2002 do českého právního řádu některé nové skutkové podstaty trestných činů proti životnímu prostředí, jako je poškozování lesa těžbou, nakládání s nebezpečnými odpady, neoprávněné nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy atd., kterými byly předjímány evropské požadavky.

Druhá připomínka se týká usnesení Evropského soudního dvora. V návrhu této směrnice o trestně právní ochraně životního prostředí dal Evropský soudní dvůr za pravdu komisi při rozhodování v otázce pravomocí. Přiřadil v podstatě tuto problematiky přes odpor Rady, která hájí zájmy členských států, do prvního pilíře, kde se rozhoduje kvalifikovanou většinou.

Mluvím o tom proto, že je to případ, který ilustruje extenzivní výklad evropského práva Evropským soudním dvorem. Existuje řada dalších případů, kdy Evropský soudní dvůr rozsudkem vytvořil nutnost komunitární úpravy pro oblast, která zjevně patří k hlavním kompetencím členských států. Je to otázka interpretace. Je to ale důvod, proč by členské státy a národní parlamenty měly být více zapojeny do evropské legislativy, např. Červená karta. Je to mj. i proto, že tato interpretace evropského práva, kterou má pouze Evropský soudní dvůr a která je jediná, je ve smlouvách nakloněna k interpretaci ve prospěch komise. Chybí tady instituce, která by vyvažovala zájem komise se zájmem členských zemí. Mohl by to být možná kompetenční soudní dvůr, který navrhuje bývalý německý prezident Herzog.

Poslední připomínka. Je zde ještě další nebezpečí, které spočívá v tom, že pokud se rozšíří hlasování kvalifikovanou většinou na Radě ministrů, mohou být přehlasovány i vlády, které od svých parlamentů dostaly jasný mandát.

To je také odezva na argument, který zde předevčírem padl a který zněl „udělejte si pořádek doma, zavažte si své ministry, jak mají na Radě hlasovat, a nechtějte zapojovat národní parlamenty do legislativy“.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným do diskuse je pan senátor Bedřich Moldan. Máte slovo.

Senátor Bedřich Moldan: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, jak již zdůraznil můj předřečník kolega Škaloud, v českém trestním řádu již řadu let a dokonce i po několika novelizacích je zakotvena trestněprávní odpovědnost v oblasti životního prostředí.

Jsem přesvědčen, že je to věci správná a že v budoucnosti se pravděpodobně okruh trestných činů a vůbec v této oblasti trestně právní odpovědnosti bude spíše rozšiřovat.

Česká republika v této oblasti nepatří k zanedbaným státům, které by musely poslouchat různé direktivy odjinud, jak se má v této věci chovat. To neznamená, že Evropská komise a orgány EU a ES by se neměly zabývat tím, jakým způsobem jsou tyto věci regulovány v jednotlivých členských státech. Je to věc velice vážná a dovedeme si velmi živě představit, že v některých zemích tato věc naprosto chybí.

Na druhé straně je naprosto jasné, že tyto věci jednoznačně patří do třetího pilíře. Rozumí se záležitost trestněprávní odpovědnosti a trestního práva vůbec, zatímco životní prostředí je legitimní a dlouhodobou součástí pilíře prvního. Jsem přesvědčen, že tato záležitost je velmi závažná a že by se jí možná měla věnovat ještě větší pozornost, než je to ve stanovisku vlády, se kterým plně souhlasím a plně ho podporuji. Možná by vláda mohla spíše doporučit, aby tato věc byla podrobněji rozvedena, aby argumenty, o jejichž nedostatku hovořil kolega Škaloud a kdy návrh směrnice není plně podpořen argumenty, takový materiál by se mohl připravit. Víme dobře, že v oblasti životního prostředí existuje řada dokumentů měkkého práva, tzn., že existují tématické strategie, existuje 6. akční program, existuje řada bílých knih. Soudím, že právě v této oblasti by bylo potřeba pokračovat touto cestou.

I když diskuse běží poměrně dlouhou dobu, musím říci, že se nedomnívám, že směrnice je v této oblasti tou správnou cestou, protože směrnice znamená velmi zásadní právní dokument, který je právně vymahatelný. Nemyslím si, že spojení prvního a třetího pilíře touto formou je vhodné. Proto doporučuji předat stanovisko, které přijal Výbor pro evropské záležitosti vládě a Evropské komisi a vládě navíc doporučit, aby v této věci byla maximálně obezřetná. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Do rozpravy je připraven pan senátor Hajda.

Senátor Jan Hajda: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, chtěl bych k tomu říci jednu poznámku. Celý život pracuji v přírodě, a nikdo mě nemůže podezřívat, že bych neměl zájem na udržování životního prostředí. Na předkládané novele mně vadí to, že se zde formou vyhrožování tresty zpřísňují podmínky pro někoho, ale druhá strana, která chodí na kontroly a ti, kteří mají rozhodovat z titulu agentury ochrany přírody nebo pracovníci životního prostředí, pokud se jejich rozhodnutí výrazně dotknou přírody a jsou nesprávná, nenesou žádnou odpovědnost. Z tohoto pohledu se minimálně zdržím hlasování, protože si myslím, že to je zvýrazňuje nerovnost mezi subjekty, po kterých se chce výrazně dodržovat zásady životního prostředí a mezi kontrolními orgány, které mohou rozhodovat bez odpovědnosti.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Nemám nikoho dalšího přihlášeného. Obecnou rozpravu končím. Táži se pana ministra, zda se chce k obecné rozpravě vyjádřit. Pan ministr chce. Prosím, pane ministře.

Místopředseda vlády a ministr životního prostředí ČR Martin Bursík: Myslím si, že připomínky, které vedou k tomu, že je zapotřebí mít více evidence, více údajů, jednak o uvedeném nárůstu trestných činů, jaké dopady opatření, které směrnice navrhuje, by měly mít. Myslím, že je to legitimní. Teď vedeme intenzívní jednání, hledáme partnery do koalice, kteří by podpořili pozici ČR v červnu na Radě ministrů životního prostředí k rámcové směrnici o odpadech. Týká se to regulace ilegálního dovozu odpadů do zemí, kde je ekonomicky zajímavé pro jiné ekonomiky odpad zpracovávat. Není to legrace, ustanovením až o energetickém využití odpadů se kličkou má umožnit to, aby si mohly dvě firmy ve dvou státech dohodnout dovoz a zpracování odpadů, a členský stát a jeho vláda nebudou mít žádnou možnost toto ovlivnit. Požádali jsme tady Evropskou agenturu pro životní prostředí v Kodani, aby nám poskytla informace o tom, jak vypadá situace v Evropě. Snažíme se v segmentech, které jsou pro nás nejaktuálnější, tyto informace získat. Názor je naprosto legitimní.

Myslím si, že se to odráží v pozici vládě. Nepředkládám vám směrnici, ale návrh rámcové pozice České republiky. Tam říkáme opakovaně a důsledně provést na úrovni Evropského společenství test nutnosti, přiměřenosti a subsidiarity navrhované právní úpravy a explicitně říkáme, že by se měla ponechat volba konkrétních typů a výše sankce na členských státech. Těžko z nás někdo odhadne, jak se situace bude vyvíjet. Úvaha tady byla také naprosto legitimní. Vím např. z minulého týdne, že Maďarsko vyvíjí tlak na tento typ úpravy, protože mají problém s Rumunskem. Mají tam zkušenost s těžbou zlata v Baja Mare. Otevírají se tam nové projekty, shodou okolností opět australských firem, kde se cítí Maďarsko ohroženo. Úroveň sbližování v definici trestných činů a sankcí bude asi potřebná. Myslím si, že to není nic, čeho bychom se měli obávat. Dobře, že se o tom vede diskuse. Pozice, kterou navrhuje vláda, je podle mého názoru vyvážená. Na jedné straně přijímá nutnost tuto věc upravovat, ale zároveň jsme v tom velmi obezřetní. Požádal bych vás o podporu této pozice.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane ministře. Pozvu zpravodaje pana senátora Matykiewicze, aby zhodnotil obecnou rozpravu.

Senátor Eduard Matykiewicz: V diskusi vystoupili tři senátoři s věcnými a technickými připomínkami k návrhu směrnice. Předpokládám, že bude probíhat široká diskuse k návrhu směrnice. Podotkl bych, že návrh podaný panem senátorem Moldanem, abychom toto vyjádření předložili Evropské komisi a vládě, je obsaženo v návrhu na usnesení výboru pro záležitosti EU.

Nebyl podán pozměňovací návrh, doporučuji hlasovat o návrhu předloženém výborem pro záležitosti EU.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane zpravodaji. Můžeme přistoupit k hlasování. Fanfárou přivolám do sálu ostatní senátory. Budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl senátor Matykiewicz.

V sále je přítomno 52 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 27. Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 50 z 52 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 27 pro se vyslovilo 47, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji panu ministru Bursíkovi a panu zpravodaji.

Hlásí se ještě senátor pan Novotný s právem přednosti jako předseda Klubu SNK.

Senátor Josef Novotný: Dovolte mi, abych navrhl drobnou změnu našeho programu. Vzhledem k tomu, že je zde přítomen prezident NKÚ pan František Dohnal, a z důvodu, že byl pozván na začátek našeho jednání, prosím o předřazení bodu 37, tisku 34 na teď, s tím, že předkladateli dalších zákonů jsou jen naši kolegové.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: O tomto procedurálním návrhu, který mění zbytek dnešního programu jednání pléna dám neprodleně hlasovat. Budeme hlasovat o tom, aby byl změněn program tak, jak to navrhl pan senátor Novotný. Kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 51 se z 51 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 26 vyslovilo pro 24, proti nebyl nikdo. Návrh nebyl přijat.

Následujícím bodem je

Návrh zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů

a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů

Návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 62. Prosím pana místopředsedu Senátu Jiřího Lišku, aby nás seznámil s návrhem zákona. Na shledanou, pane ministře.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři, vážení členové vlády, téměř po roce se k nám vrací náš senátní návrh zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek - prodělal v dolní komoře Parlamentu řadu změn. Chtěl bych říci, že základní cíl původního znění, tj. napomoci vyrovnávání se s naší minulostí a vytvořit co nejlepší podmínky pro studium a poznání období komunismu, zůstal zachován.

Hlavní změny spočívají v tom, že přímo ze zákona jsou ustanoveny jak Ústav pro studium totalitních režimů, tak Archiv bezpečnostních složek, ve kterém budou soustředěny ucelené fondy bývalých bezpečnostních složek. Archiv je definován jako správní úřad, který je přímo řízený Ústavem. Zároveň je zcela začleněn do archivní soustavy a musí vykonávat všechny náležitosti dostatečně dlouhé doby na zpracování, digitalizaci a maximální zpřístupnění všech archiválií veřejnosti (samozřejmě s přihlédnutím k ochraně osobních a citlivých údajů), se stane přímo součástí Národního archivu.

Tato změna, tedy jisté oddělení Ústavu jako historického, publikačního a vzdělávacího pracoviště od vlastního Archivu, umožnilo rozšíření působnosti Ústavu i na období let 1938 - 1945, označené jako „doba nesvobody“. Osobně souhlasím s tím, že i tato doba ještě skrývá mnoho nevyjasněného a že oba totalitní systému se v mnohém vzájemně inspirovaly. Zároveň zůstalo zachováno, že obdobím komunistické totalitní moci se rozumí „úsek československých dějin od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 a dále doba tomuto časovém úseku předcházející, v níž probíhaly děje týkající se příprav uchopení moci Komunistickou stranou Československa“. Zkoumání a analýze se tedy nevyhne ani komplikované poválečné tříletí.

Další změny souvisejí s předáváním dokumentů a archiválií od zpravodajských služeb: z této povinnosti byly vyňaty ty materiály, které obsahují utajované informace a nynější instituce je nezbytně potřebují k plnění svých úkolů. Naopak všechny odtajněné archiválie, i když obsahují informace a nadále důležité pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnost a obranu ČR, budou předány Archivu bezpečnostních složek s tím, že ten může odepřít nahlížení do těchto archiválií. Proces zpřístupňování nově sleduje a kontroluje Rada Ústavu.

Konečně změnila se i volba Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Nadále zůstává v kompetenci Senátu, nominace jsou však svěřeny Poslanecké sněmovně (z jejích kandidátů se volí 2 radní), prezidentu republiky (1 radní) a občanským sdružením účastníků odboje, politických vězňů, sdružením zabývajícím se historií, ochranou lidských práv apod. (4 radní).

Vážené senátorky, vážení senátoři, úprav je to nemálo - a to jsem ještě jmenoval pouze ty nejdůležitější. Jistě jste si všimli, že spor o vznik Ústavu se značně vyhrotil a zpolitizoval a průběh projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně byl nejen velmi dlouhý, ale i poměrně dramatický a nejistý. I z těchto důvodů bylo namístě rozptýlit všechny obavy a kritické výhrady z řad odborné archivní a historické veřejnosti, ale i současných zpravodajských služeb - správců archiválií. Při konstituování nové instituce je totiž nepochybně třeba najít shodu i se všemi stávajícími instituce tak, aby nebyla do budoucna ztížena a poznamenána jejich vzájemná spolupráce. Zároveň znovu zdůrazňuji, že žádná z přijatých změn neohrozila podstatu našeho senátního návrhu zákona: napomoci procesu vyrovnávání se s naší komunistickou minulostí. Prosím, abyste schválili návrh zákona beze změn, to znamená ve znění, které přišlo z Poslanecké sněmovny.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane místopředsedo. Prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Pro steno - dnes se ještě omlouvají páni senátoři Jiří Čunek, Václav Jehlička a Richard Sequens.

Návrh zákona byl přikázán výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Určil jako svého zpravodaje pana senátora Jaromíra Štětinu a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk 62/3.

Dále byl návrh zákona přikázán ústavně-právnímu výboru, který určil jako svého zpravodaje Jiří Oberfalzera. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 62/2.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk 62/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jan Hálek, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Jan Hálek: Pane předsedající, pane místopředsedo, dámy a pánové, pan místopředseda zde vyčerpávajícím způsobem popsal všechny změny, které byly odsouhlaseny Poslaneckou sněmovnou a které se lišily od zákona, který šel ze Senátu. Proto mi dovolte pouze chronologicky připomenout dlouhou cestu tohoto zákona.

V Senátu byl návrh senátního návrhu zákona o Ústavu paměti národa podán v listopadu 2005 skupinou 19 senátorů jako tisk č. 185 v 5. funkčním období. Po přepracování byl jako senátní návrh zákona předložen Poslanecké sněmovně 9. srpna 2006. První sněmovní čtení proběhlo 7. listopadu 2006. Poté vznikl komplexní pozměňovací návrh, který je výsledkem iniciativy skupiny archivářů kolem vědecké archivní rady ministerstva vnitra, která se obávala toho, že by byl archiv Ústavu postaven jako relativně autonomní součást Ústavu, a prosadila oddělené postavení Archivu bezpečnostních složek, s tím, že má být Archiv Ústavem přímo řízen, že je součástí rozpočtové kapitoly Ústavu, že je jmenovitě zapsán v soustavě veřejných archivů v zákoně o archivnictví, a také, že se stane 1. ledna 2030 součástí Národního archivu. Tento komplexní pozměňovací návrh se prosadil a je součástí sněmovní verze návrhu zákona, jež k nám dorazila. Další přijatý pozměňovací návrh, který mění způsob správy utajovaných archiválií, vznikl na žádost zpravodajských služeb. Na návrh strany zelených došlo potom ještě ke změně Rady Ústavu, jak již bylo uvedeno.

Druhé sněmovní čtení potom proběhlo 16. 3., třetí 2. 5. tohoto roku, kdy byla sněmovní verze schválena.

Poněkud došlo také ke změně struktury tisku. Nejprve se v zákonu stanoví konstrukce a činnost Ústavu a Archivu (část první), v novele zákona o zpřístupňování svazků Státní bezpečnosti, se převádí na Archiv působnosti silových ministerstev ke zpřístupňování (část druhá). Další je novela zákona o archivnictví, kterou se zřizovaný Archiv bezpečnostních složek začleňuje do archivní soustavy (část třetí). Dalších osm novel zákonů se podílí na vymezení pracovně právního a pojištěneckého postavení členů Rady a ředitele Ústavu (část čtvrtá až jedenáctá).

Dámy a pánové, jsem přesvědčen, že k zákonům bylo již v obou komorách Parlamentu ČR řečeno vše, ale přesto bych rád ocitoval výňatky aspoň dvou příspěvků, které zazněly v Poslanecké sněmovně.

Padl návrh, aby z podmínek znemožňujících spolehlivost bylo vypuštěno členství v KSČ či KSSS, pokud toto nebude přijato, zahrnout do nich i členství v SSM.

Návrh na změnu preambule: Ústav se zabývá i obdobím habsburské poroby českého národa, obdobím od bitvy na Bílé Hoře. Sídlo Ústavu je v Táboře, nikoliv v Praze. Rada Ústavu má 10 členů nikoliv 7, jsou voleni i odvolávání sněmovnou, nikoliv Senátem. V zájmu objektivity je Rada složena způsobem odpovídajícím politickému zastoupení ve sněmovně. Ruší se nutná podmínka výkonu členství v Radě nebýt členem jakékoli politické strany či politického hnutí. Archiv nesídlí v Praze, ale v Kanicích u Brna.

Myslím, že komentáře k těmto 2 návrhům nejsou třeba. Cílem bylo dehonestovat celý tento zákon, který pokládám za jeden z nejdůležitějších, který byl za mého působení ve sněmovně předložen.

Na závěr mého vystoupení mi dovolte přečíst 50. usnesení VVVK z 8. schůze konané 30. května 2007.

Po úvodním slovu předsedy výboru, senátora Karla Bartáka, po odůvodnění návrhu zákona místopředsedy Senátu senátorem Jiřím Liškou a po zpravodajské zprávě místopředsedy výboru senátora Jana Hálka a po rozpravě výbor za prvé doporučuje Senátu PČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS PČR. A za druhé určuje zpravodajem výboru projednávání senátního tisku číslo 62 na schůzi PČR mne. Podepsáni: předseda výboru, zpravodaj výboru a ověřovatel výboru. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já děkuji panu předkladateli a nyní se zeptám, jestli chce vystoupit zpravodaj VZVOB, pan senátor Štětina. Nechce. Zeptám se na totéž pana senátora Oberfalzera, který je zpravodajem ÚPV. Pan senátor k nám kvačí, takže pravděpodobně vystoupit chce.

Senátor Jiří Oberfalzer: Pane předsedající, dámy a pánové, vystupuji jen pro úplnost. Náš výbor se touto předlohou zabýval, samozřejmě podrobně studoval odlišnosti, které v předloze vznikly v průběhu projednávání v PS. A nakonec s velkou převahou schválil usnesení, kterým doporučuje plénu, aby tuto předlohu přijalo. Takže i náš výbor podporuje přijetí tohoto návrhu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já děkuji panu senátoru Oberfalzerovi, zpravodaji ÚPV, a nyní se obligátně zeptám, jestli někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat. Není tomu tak, nemám nikoho přihlášeného, takže otevírám obecnou rozpravu. Dnes se stalo něco zcela mimořádného, mám tři písemné přihlášky, to se tu snad ještě nestalo. Prvním písemným přihlášeným je pan místopředseda Senátu Pithart, dalším písemným přihlášeným je pan místopředseda Senátu Rakušan a posledním zatím písemně přihlášeným je pan senátor Štětina. Tito přihlášení mají samozřejmě přednost, dalšími jsou ti, kteří jsou na monitoru.

Chci se zeptat, jestli paní senátorka Gajdůšková pak bude chtít využít své přednosti jako předsedkyně klubu. Takže já vám potom přednost dám, ale před vámi jsou s právem přednosti místopředsedové Senátu. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda SenátuPetr Pithart: Pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, dal jsem si sem skleničku s vodou, z toho můžete usoudit, že nebudu mluvit minutu, ale věřím, že vás nebudu nudit.

Nepochybuji o tom, že nám všem jde o nepředpojatost v bádání o minulosti. Já sám patřím mezi ty z nás, kteří si zároveň přejí, aby ústav vznikl. Není napříště možné, aby neomluvitelná liknavost, pohodlnost, snad i nechuť jednoho jediného člověka, ředitele instituce schraňující nejcitlivější archivní dokumenty, po dlouhá léta ztěžovala, doslova znemožňovala poznání minulosti. Je ovšem v těchto dvou přáních podle mého bohužel rozpor. Nepředpojatost v tomto případě mj. totiž předpokládá, že nebude možné dávat ústavu ze strany moci jakákoli zadání. Obávám se, že zadání je obsaženo již v samotném znění návrhu zákona, totiž ve vymezení období, která má ústav zkoumat.

Hlasoval jsem pro původní, tj. senátní návrh tohoto zákona. Měl jsem tehdy k němu výhrady, ale byl jsem přesvědčen, že ze sněmovny se do Senátu vrátí v přesnější, řekl bych obezřetnější verzi. To se stalo, ale jen částečně. A tak se teprve podle průběhu dnešní obecné rozpravy rozhodnu, budu-li hlasovat tak, abych event. mohl podat pozměňovací návrh, který by zrušil časová vymezení. Jde o vymezení doby nesvobody od 30. září 1938, do 4. května 1945 a o vymezení období komunistické totalitní moci od 25. února 1948 do 29. prosince 1989.

Budu-li se svými obavami osamocen, budu hlasovat pro návrh zákona. Přeji si totiž, znovu to opakuji, aby ústav vznikl.

Jde o vymezení, která vynechávají období od 4. května 1945 do 25. února 1948, resp. interpretují toto vynechané období jako období, ve kterém podle § 2 písm. b) návrhu zákona probíhaly děje týkající se příprav k totalitnímu uchopení moci Komunistickou stranou Československa. Všimněte si, prosím, mimořádně neobratné dikce: Probíhaly děje týkající se příprav. Myslím, že rozpaky z tohoto slovního vyjádření, z vůle vypustit z tohoto slovního vyjádření, vůle vypustit z nepředpojatého bádání první poválečná léta přímo čiší. Nemotorná slova často prozrazují chybné nebo pokrytecké myšlenky. Pokusím se vysvětlit, co všechno toto vypuštění znamená.

Chtě nechtě, znamenají právě ono zadání, které chceme vyloučit. Vypuštění předem naznačuje, jak jsme se do totalitních poměrů dostali. Léta 1945 až 1948 charakterizuje jako období příprav k totalitnímu uchopení moci komunistickou stranou. Takovéto přípravy v této době, zejména v posledních měsících před Únorem 48 bez jakýchkoli pochybností existovaly. Je znám nejen například tzv. krčmáňský případ, tj. pokus o atentát na čelné nekomunistické politiky. Ví se o systematické infiltraci nekomunistických politických stran, o postupném ovládnutí aparátu bezpečnosti lidmi oddanými KSČ.

Bylo to však období, ve kterém docházelo k mnoha dalším mimořádně závažným událostem, které znamenaly podstatné změny oproti předválečnému stavu země, k událostem, které v žádném případě nelze subsumovat výhradně pod slova přípravy k totalitnímu uchopení moci komunistickou stranou. Bylo to období, které lze výstižně charakterizovat jako šikmý svah, po kterém společnost od prvních chvil po osvobození nezadržitelně sjížděla k Únoru 1948. Bylo to období, které je pro další desetiletí nejen podle mého názoru mnohem důležitější než vlastní události např. oněch únorových dnů.

Došlo tehdy přece k všeobecné a dobrovolné rezignaci na parlamentní demokracii a na právní stát, k rezignaci, kterou lze po prožitcích Mnichova, války a okupace pochopit, ale kterou je třeba především poznat a nemilosrdně pojmenovat padni komu padni. Které zkrátka nelze redukovat na léta příprav k totalitnímu uchopení moci komunistickou stranou, jak znovu cituji dikci zákona.

Ty události, ty změny se podle mého názoru netýkají jen Komunistické strany Československa a v tom je asi problém. I když se Komunistické strany týkají zajisté velmi významně. Některým lidem se totiž do této doby nechce tak říkajíc šťourat. Není to snadná strava ani pro primitivní komunisty, kterým se to pak všechno příliš komplikuje. Není to vůbec oblíbené téma pro dnešní národovce, kteří dosud potřebují nepřítele, který by nás ohrožoval. To všechno proto, že ona poválečná léta lze označit spíš než za léta příprav k totalitnímu uchopení moci za léta spontánní národně socialistické revoluce, se kterou se ztotožňovaly miliony, většina našeho národa. Tato revoluce se pak ovšem vymkla z rukou svých původců ze všech politických stran a pak to už jen v komunistické režii skutečně nastolila totalitní režim vlády jedné strany. Tak už to revoluce dělávají, že se vymknou. Skoro bych řekl, že to tak dopadne vždycky. Pak zklamaní lidé hořekují, že oni to tak nemysleli, že to mysleli úplně jinak, že to nějací jiní lidé zkazili, zradili něco, zneužili.

Je to skoro definice revoluce, vymkne dobu z kloubů a ničí vše kolem sebe podle logiky, se kterou nikdo předem nepočítá. Jestli toto časové vymezení i s onou interpretací jako léta příprav na totalitu uzákoníme, pak chtě nechtě dáváme ústavu zadání a vnucujeme mu určitou interpretaci. Po mém soudu je to nepřípustné zadání. Dáváme tím státní zakázku instituci, která by měla bádat o minulosti svobodně a naprosto nepředpojatě. Říkáme tím implicitně, vynechejte dobrovolnou likvidaci politické plurality, mlčenlivý souhlas s odvlečením československých občanů ruské a ukrajinské národnosti, vysídlení Němců podle litery, nikoli plošně, v realitě však podle principu kolektivní viny. Masové zestátňování pod rouškou našich národních zájmů. Říkáme tím, soustřeďte na přípravy k totalitnímu uchopení moci KSČ, tedy nejspíše na bezpečnostní struktury, na to, co nebylo vidět.

O Únoru 1948 však rozhodlo především to, co bylo v necelých třech poválečných letech veřejné, proklamované, demokraticky zvolené, odhlasované, co bylo vidět a slyšet, co bylo hlasitě aklamováno.

Správně byl postaven senátní návrh zákona o památníku doby nesvobody 1938 až 1989. Návrh z roku 1999. Víme nebo tušíme, proč Sněmovnou tehdy neprošel. Ty důvody nejspíše trvají. Máme se s tím smířit? Nekladu to jako řečnickou otázku. Nejsem si jist a budu čekat na průběh rozpravy.

Trvám na tom, že léta 1945 - 1948 jsou naprosto podstatná pro pochopení toho, co všechno se s námi stalo v důsledku Mnichova za nacistické okupace, k jakým závažným proměnám české mysli tu došlo i k pochopení toho, jak mohlo dojít k Únoru a hlavně ke všemu tomu, co po něm následovalo.

Navrhované členění potvrzuje pro mnohé úlevnou a vlastně alibistickou tezi, že až 25. února došlo k neústavnímu puči a masy obyvatelstva včetně velké většině poslanců Národního shromáždění byly pod hrozbami StB hnány jako bezbranné ovce do komunismu. A že tedy poslední tajemství o tom najdeme už jen v archivech této StB, jinými slovy, že od začátku do konce šlo, řečeno okřídlenými Reaganovými slovy, o říši zla, která byla nastolena a udržována jen a jen silou. To by byla ale pohádka jen pro hodně naivní děti.

Zdejší komunismus nebyl zprvu jen pošetilým a přitom svrchovaně nebezpečným snem, ale byl také reakcí na skutečné hříchy předválečné doby včetně světové hospodářské krize a Mnichova. Ono je vůbec pochybné jakékoli bádání vymezovat letopočty. Notabene, daty podle jednotlivých dnů v kalendáři. Jen zcela výjimečně platí v dějinách ostré mezníky. Kapitoly ve školních učebnicích členit podle letopočtů pro přehlednost nejspíše lze, ale skutečně pochopení minulosti to vesměs stěžuje, ne-li znemožňuje.

Tvrdím, že v našem případě to pochopení minulosti, její úplnosti a hloubce znemožňuje. Ke všemu podstatnému, co vedlo k nesvobodě, bylo zaděláno už před Únorem 1948.

Jen stručně. Již v březnu 1945 byla v Moskvě mezi politiky moskevského a londýnského exilu dohodnuta zásadní revize politického systému první Československé republiky. To konkrétně znamenalo, že politická pluralita a svobodná soutěž politických stran byla odmítnuta a nahrazena tzv. omezenou pluralitou Národní fronty. Omezená pluralita je už pojmově vzato nesmysl.

V Národní frontě, v níž byly jen ty politické strany, které se vzájemně povolily. Vedle nich byly součástí Národní fronty i zájmové organizace, například odbory či Svaz žen, posléze i Svazarm, či Svaz chovatelů drobného domácího zvířectva, což politické strany zcela degradovalo. Nejméně jedna třetina voličů se tak ocitla bez svých politických stran, protože pravicové strany nebyly prostě povoleny. Bylo to údajně za trest, za přílišné ustupování některých jejich funkcionářů před tlaky z Berlína v době před Mnichovem. Ve skutečnosti však všechny povolené strany najisto počítaly s tím, že osiřené voliče získají právě ony. O této zásadní změně politického systému, který postavil Národní frontu nad parlament, se s domácím odbojem oba exily vůbec nebavily.

Ještě před koncem války prezident republiky na přání Stalina souhlasil s odtržením Podkarpatské Rusi od Československa. O tomto maximálně problematickém kroku se vůbec nemluvilo, jako kdyby k němu nedošlo. Tehdy bylo poprvé prolomeno tabu celistvosti státu a jeho suverenity. V prvních týdnech a měsících po válce SMĚRŠ jako složka NKDV odchytávala jako štvanou zvěř a pak unášela ruské a ukrajinské exulanty a emigranty do SSSR. Většina z nich skončila v Gulagu, mnozí zmizeli beze stop. Naše státní orgány o tom věděly. My dnes víme už jen to, že oni byli první. Čili víme, že pak přišli, museli totiž přijít druzí a třetí, další a další.

Tehdy bylo poprvé prolomeno tabu o nepřípustnosti operování cizích represivních složek na území státu. To se nakonec vymstilo i těm, kteří k tomu mlčeli, kteří dělali, že nic nevidí, neslyší. Co to bylo toto oficiální mlčení všech, včetně prezidenta k prvním únosům, prvním likvidacím? Byly to přípravy KSČ na totalitní převzetí moci, jak se praví v projednávaném návrhu zákona?

Nejzávažnější změny ve vlastnických poměrech byly provedeny ještě dekrety prezidenta republiky. Poslední byly vyhlášeny těsně před ustanovením Prozatímního Národního shromáždění 28. října 1945. Pak byly tímto nevoleným shromážděním dodatečně schváleny. Vyvlastnění více než třetiny průmyslu a bank bylo označeno jako znárodnění. Tedy údajně ve prospěch národa, nikoli jako zestátnění. Zestátnění k socializaci, které mj. nejvíce prosazovali sociální demokraté, došlo jakoby na zapřenou, pod národním praporem. Z tohoto praporu by patrně v takové míře nebylo možné.

Pozemková reforma, kterou tentokrát zase KSČ získala nečekanou popularitu na venkově, se prováděla pod obluzujícím nacionalistickým heslem - Odčiňujeme Bílou horu. I při tomto zásahu do vlastnictví půdy, byla radikalita daleko více národní než sociální. S tím souvisí vyhánění a posléze odsunutí vysídlení téměř tří milionů zdejších Němců. S Maďary se něco podobného nepodařilo. Paradoxně na zákrok Stalina.

K větší změně u nás, než byla právě tato, v poválečných letech nedošlo. Ústav ji má však zkoumat jako přípravu na totalitní uchopení komunistickou stranou? Podle mého názoru odsun nebyl součástí nějakých příprav. Leda v tom smyslu, že vytvořil situaci, v níž další protiprávní počínání se už nejevilo jako nepřijatelné. Odsunem se totiž ukázalo, že takové věci jako kolektivní vina, jsou možné. Že princip, na základě kterého jsou ze společnosti vylučovány celé sociální skupiny paušálně definované, je realizovatelný technicky, že projde politicky i tak říkajíc morálně. Že se svět zkrátka nezboří. A že co se začalo s našimi Němci, může pokračovat donekonečna. Počínaje našimi vojáky ze všech front druhé světové války, konče našimi vysídlovanými sedláky přezvanými na kulaky a do továren odsouvanou buržoazní inteligencí, čili úředníky.

Celé skupiny lidí byli, jak se říkalo, jako třída, vyřazovány ze společnosti. Na realizaci předpokladů těchto totalitních praktik, tedy odsunu, se však horlivě podílely všechny strany Národní fronty. A bylo by velmi obtížné zjišťovat, která víc.

Osobností, které se tenkrát odvážily veřejně vznášet o tom pochybnosti, lze spočítat pomalu na prstech. Byly i tohle přípravy na totalitní uchopení moci komunisty podle dikce projednávaného zákona?

Ani odmítnutí Marshallova plánu v červenci 1947, poté, co s ním vláda nejdříve souhlasila, věru nelze označit za přípravu k totalitnímu uchopení moci. Nejde tu o samotnou revokaci usnesení, ale o způsob, jakým se s ním vláda vyrovnala. Dělala, že je všechno v pořádku, že se vůbec nic nestalo, že to tak vlastně asi chtěla vždycky. Kdyby Jan Masaryk sám sebe soukromě necharakterizoval jako Stalinova pacholka, museli bychom si myslet, že všichni byli vlastně pro.

Výsledky parlamentních voleb v květnu 1947, ve kterých KSČ získala v českých zemích před tím nikdy nikde na světě nedosažených 40 a něco procent hlasů, nebyly zdaleka jen výsledkem činnosti struktur, které připravovaly totalitní převzetí moci. Určitě však v Únoru 1948 přispěla například likvidace vůdců slovenských demokratických stran pod záminkou údajného komplotu s Hlinkovci. Onen malý slovenský únor, jak se říkalo, ke kterému došlo o půl roku dříve. Na tom se však podílely všechny politické strany, které samy pěstovaly vypjatý nacionalismus český, avšak slovenské národní cítění potíraly jako zradu.

Všechny tyto události, a ještě mnohé další ukazují na to, že Únor 1948 nebyl zdaleka jen důsledkem příprav k totalitnímu uchopení moci KSČ. Návrh zákona to však implikuje. Předpojatě interpretuje dějiny a interpretuje je zavádějícím způsobem.

Co horšího - opět bychom se vzdálili porozumění našim moderním dějinám. Tragické čtyřicetiletí komunistické moci následovalo nejen po skrytých přípravách k totalitnímu uchopení moci, ale především po národně socialistickém, nikoli socialistickém či komunistickém, ale národně socialistickém blouznění prvních poválečných let.

Poblouznění, které ovšem nezůstávalo jen u slov, ale vybralo si tisíce svých obětí dávno před notoricky známými procesy inscenovanými komunistickou mocí.

Blížím se k závěru a chci říci, že by bylo dobře z návrhu zákona uvedenou v něm periodizaci našich moderních dějin vypustit. Je alibistická, je zavádějící. Dává ústavu do vínku nešťastné zadání, které je politicky zneužitelné. Nepřeji si však, aby kvůli ní byl zákon vlastně podruhé poslán ke dnu. Vyslechnu si vás a nevylučuji, že nakonec budu hlasovat pro návrh zákona. Tím spíše jsem však pokládal za nutné vyslovit právě na parlamentní půdě toto varování před možnými důsledky předpojatého zadání. Věřím nicméně, že si jej lidé, kteří v ústavu budou pracovat, vezmou k srdci.

Promiňte, že jsem tak dlouho mluvil.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane místopředsedo, a podle práva přednosti nyní promluví místopředseda Rakušan. Připraví se paní senátorka Gajdůšková jako předsedkyně.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Vážený pane předsedo, vážený pane předkladateli, milé kolegyně, vážení kolegové. Přicházím sem k řečništi ne proto, abych budil politické vášně. Pokud se tak stane, předem se omlouvám. Mým cílem je pouze demokraticky na tomto fóru uplatnit svůj úhel pohledu na tento problém. Takže děkuji, pokud jste vzali tento můj úvod.

Jak všichni víte, nejsem vzdělaný historik. Ale stejně jako řada našich renomovaných odborníků i já pokládám založení ústavu za zbytečné, a snad ještě více s tím související kampaň nepodporuji. Nebudu vás zdržovat, jen konstatuji, že jsem se do konce roku 1989 vždy považoval za nekomunistu či antikomunistu. Nebyl jsem členem SSM, kandidátem, ani členem žádné ze stran Národní fronty. Doufám, že se příliš neodchýlím od tématu, když řeknu několik terminologických poznámek.

Domnívám se, že totalitu necharakterizují fašistické, komunistické či jiné symboly, ale způsob myšlení a politické argumentace. Odmítám kolektivní vinu, protože ve svém důsledku zakládá nespravedlnosti stejného či většího rozsahu, než proti kterým chce bojovat. Narodil jsem se v roce 1947 a od svých blízkých příbuzných jsem slyšel, kolik partyzánů se objevilo po roce 1945. A nyní, skoro dvacet let po revoluci je u nás náhle slyšet skupina, kterou, omlouvám se, pracovně nazývám komunistobijci, a sám sebe se ptám, kde byli její členové od roku 1990 například do roku 1996, když ve vládách byli komunisté, či bývalí komunisté, a zda již tehdy se stejnou vehemencí v rámci svých politických hnutí a uskupení takto vystupovali.

Chápu, že je potřebné, vyrovnat se se svou vlastní historií. Ale podívejme se raději do západní Evropy, kde se s podobnými problémy museli též vypořádat. Vyrovnám tentokrát denacifikaci Německa, o které byla již mnohokrát řeč, obrátím pozornost na jiné fašistické diktatury v Itálii, ve Španělsku a Portugalsku. Zde docházelo k bojům a zabíjení typu občanské války. Zde ale také uměli poznat svoji historii, ale současně udělat tlustou čáru, vybudovat skutečné fungující demokracie. A to bych chtěl zvláště zdůraznit, nezatížené touhou po pomstě. Takové funkční demokracie by nám měly být příkladem.

Nyní chci uvést příklad spíše humorný, ale je směšný a zavádějící, a řekněme si, že ve zkratce jak my, tak novináři používáme, že komunismus se bezezbytku rovná německému fašismu. V logice této věci se tedy mládežnická organizace SSM rovná hitlerovské organizaci Hitlerjugend. A mám pocit, a omlouvám se, pokud se mýlím, že kolega Mejstřík i ředitel ústavu Žáček, byli členy SSM. Zvláště u kolegů, kteří se zde na plénu velmi často zaštiťují vírou v Boha, křesťanskými ideály, bych očekával více pokory, snahy porozumět a odpustit. Falešné moralizování naší zemi do demokratické Evropy neposune.

A ještě jednu poznámku a dotaz k § 19 Spolehlivost a bezúhonnost. Dovolím si ocitovat: „Za spolehlivého se pro účel tohoto zákona považuje ten, kdo v době od 25. února 1948 do 15. února 1990 podle bodu A nebyl členem nebo kandidátem Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska.“ Chtěl bych upozornit, že řada úctyhodných senátorů, poslanců, soudců a politiků by nebyli bezúhonnými podle dikce tohoto zákona. Protože se domnívám, že naše země není zemí rasistickou, mohlo by se též stát, že by chtěl být členem tohoto ústavu někdo, kdo ve své mateřské zemi - Řek, Vietnamec, Kubánec - byl členem komunistické strany své rodné země. A to je dotaz, jak bychom postupovali v tomto případě. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, slovo má paní senátorka Alena Gajdůšková, připraví se senátor Vlastimil Balín.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedo, pane místopředsedo, paní senátorky, páni senátoři. Stanovisko klubu sociální demokracie k návrhu zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek je dáno dvěma rovinami. Za prvé ryze odbornou a za druhé rovinou, která je o úrovni demokracie ve společnosti. Z odborného věcného hlediska historie je nauka o dějinách. Dějiny jsou plynutím času. Jakmile cokoli vytrhnete z tohoto kontextu, je to mimo historickou pravdu. A nám jde o historickou pravdu, která je třeba taková, že jedni z prvních, kdo byli persekvováni fašistickým i komunistickým režimem, byli sociální demokraté.

Chceme-li pomoci historické pravdě, posilme stávající vědecké a badatelské kapacity. A nevytvářejme politický úřad pro výklad historie. Odborná obec archivářů a historiků k tomu dává jasná stanoviska, která respektujeme.

Druhá rovina je o úrovni demokracie ve společnosti. Jedním z charakteristických znaků totalitních režimů je, že ukládá společnosti, jak vykládat dějiny. A tady mimochodem si stačí projít učebnice dějepisu, které si všichni, jak zde jsme, určitě pamatujeme.

Jestliže tedy historické bádání, kterému mimochodem v této chvíli nic nebrání, podřídíme politické kontrole, zřídíme pro ně politický úřad, tento znak totalitních režimů opět naplníme.

Senátní klub sociální demokracie tedy z výše uvedených důvodů se hlasování k návrhu o zřízení ústavu nezúčastní. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, omlouvám se kolegovi Balínovi, ale písemně mám přihlášeného pana senátora Jaromíra Štětinu, který má přednost podle našeho jednacího řádu

Senátor Jaromír Štětina: Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové. Pokusím se nastínit, proč je tak důležité podpořit zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek.

Když se tehdy, před sedmnácti lety zhroutil pod tlakem statisícových demonstrací komunistický režim, málokdo předpokládal, že to není konec vlivu komunismu v Čechách. Tvůrci revoluce jaksi automaticky předpokládali přirozenou odúmrť ideologie organizačních struktur, popularity i členské základny tehdejší Komunistické strany Československa. Nestalo se tak. Komunistická strana v České republice se po počátečním otřesu znovu vzchopila, a existuje i nadále, je dokonce třetí nejsilnější stranou v PS, má ze všech politických stran nejvyšší počet členů, snaží se zasahovat do všech sfér veřejného života, stala se faktorem retardujícím nástup ekonomických i politických reforem a v poslední době fenoménem, který brání normálnímu vládnutí zvolených politických elit, právě tak jako řádnému plnění zahraničněpolitických závazků našeho státu.

Komunistická strana Čech a Moravy se např. nijak netají svým prioritním cílem, který chce prosadit po znovuuchopení moci: vystoupení ČR z NATO. A to už vůbec nemluvím o ideologické nenávisti ke Spojeným státům v organizované kampani proti americké radarové stanici v ČR, která hrozí přímým ohrožením bezpečnosti našeho státu v budoucnosti. Projevy představitelů KSČM se v posledních dvou či třech letech vyznačují neočekávanou zpupností, zjevným falšováním nedávné historie, vystupováním popíračů komunistických zločinů a cílevědomým vytvářením mýtů podobných neonacistickým „osvětimským lžím“.

Co jiného takovému stavu věcí může zabránit, než vznik ústavu, o kterém dnes jednáme. Pro řadu politiků, politologů, analytiků i veřejnost je tento nástup neokomunismu překvapivý. Už proto jen, že česká společnost došla v dekomunizaci relativně daleko. Bylo to Československo, které jako první prosadilo dosud platný lustrační zákon. Maďarsko a Polsko následovaly Československou republiku až po několika letech, v Rumunsku a Ruské federaci se například lustrace neprosadily dodnes. Lustrační zákon nebyl dokonalý a polistopadovým politikům se nepodařilo uchránit příslušné archivy, často byly vyrabovány a zpřístupněny byly pozdě. Teprve od roku 1997 se mohl český občan podívat do svého svazku a identifikovat své udavače. Teprve od roku 2002 bylo umožněno vstoupit do svazku všech agentů a teprve od roku 2005 jsou přístupny všechny dokumenty. Dopad zákona byl průlomový, ve významné míře například napomohl k zachování morálního odsudku agentů. Přesto se řada agentů domohla soudní cestou, často za křivého svědectví svých bývalých řídících důstojníků, očištění a čistého lustračního osvědčení. Takových případů jsou stovky.

Jiným problémem spojeným s lustracemi dodnes zůstává fakt, že postih naverbovaných, získaných, přinucených i koupených agentů byl a je protismyslně tvrdší, než postih samotných důstojníků StB, kteří dodnes pracují bez jakéhokoli odsouzení ve státních složkách. Je to jen několik týdnů, co se naše veřejnost dozvěděla, že jen v řadách pracovníků ministerstva vnitra pracuje dodnes na 800 důstojníků StB, a že ve složkách české tajné služby BIS pracují členové StB, školení v Sovětském svazu vzdělávacími kurzy KGB.

I tomuto nepřirozenému stavu může napomoci vznik ústavu, o kterém dnes jednáme.

Obecně úspěšné byly v ČR rehabilitace těch, které komunistický režim nespravedlivě postihl od roku 1948 do roku 1989. Naprostá většina občanů se dočkala morální satisfakce i finančního odškodnění. Pravdou ovšem je, že finanční odškodnění politických vězňů a pronásledovaných bylo spíše symbolické a je hanbou, že například penze bývalých prominentů komunistického režimu jsou mnohem vyšší, než finanční vyrovnání jejich obětem.

V celkovém procesu dekomunizace je úspěšná i restituce majetku, samozřejmě s přihlédnutím k řadě excesů, které ji doprovázejí. Úspěchem české dekomunizace bylo bezesporu přijetí Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, známého jako zákon číslo 198/1993. To, že tento zákon platí už čtrnáctý rok, svědčí o tom, že snahy vypořádat se s komunismem byly v ČR poměrně rané. Například Rumunsko přijalo podobný zákon, navzdory rigidnosti svého někdejšího komunistického režimu, teprve loni v prosinci. Český zákon číslo 198 říká, že režim v letech 1948 až 1989 byl zločinný a přisuzuje Komunistické straně Československa zodpovědnost za způsob vlády.

Blíže nespecifikovaná zodpovědnost, ať už morální či trestněprávní, není v zákoně specifikována, ale zákon ji přisuzuje nejen vedení KSČ, ale i všem jejím členům. Odpor proti komunistickému režimu je pak v zákoně 198 považován za „legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty. Většina dnešních pozorovatelů považuje tento zákon za poměrně neúspěšný pokus distancovat se od komunistické minulosti a poukazuje na jeho deklarativnost, v níž chybí jasně vymezená právní odpovědnost.

Zákon nepostihuje období po listopadu 1989 a neříká nic o tom, že by např. popírání výroků zákona mohlo být trestné. Existence tohoto zákona se však může ukázat v budoucnosti velmi významnou pro definitivní dekomunizaci české společnosti.

Dovolte mi však, vážené dámy a pánové, abych se pokusil alespoň naznačit, z jakých důvodů došlo v ČR k neočekávanému nástupu komunistické strany. 1. října loňského roku, shodou okolností to bylo v den, kdy uplynulo přesně 16 let, 10 měsíců a 14 dní od 17. listopadu, dne pádu komunismu v Československu, řekl Václav Havel, strůjce sametové revoluce v jednom z televizních pořadů na adresu komunistů: „Mysleli jsme si tenkrát, že se reformují a oni to neudělali.“ Po chvíli zamyšlení dodal: „Daly by se shromáždit asi validní právní důvody, proč by KSČM rozpuštěna být mohla.“

Bylo to poprvé, kdy Václav Havel jeden z významných členů Charty 77 připustil, že bylo s československou sametovou revolucí něco v nepořádku. Minimálně to, že u nás dnes existuje nereformovaná komunistická strana. Navíc pak to, že by proti ní mohly být uplatněny právní sankce, pokud se prokáže, že tato strana porušuje zákon.

Toto, doposud nepříliš známé a spíše okrajově vyslovené prohlášení muže, který má na pádu komunistického režimu prioritní podíl, navíc podpořenou výrazně morální autoritou, je o to důležitější v tom, že Václav Havel byl prvním z řady českých nekomunistických politiků, kteří přispěli, často i nechtěně, k vzestupu k obrozené komunistické strany.

Předesílám, dámy a pánové, že mi není cizí stará moudrost o tom, že po bitvě je každý generálem. Proto vnímejte má následující slova jako konstatování faktů, nikoliv jako kritiku tehdejšího Václava Havla či tehdejšího hnutí Občanské fórum, které se v prvních dnech revoluce konstituovalo jako nejsilnější a nejvlivnější politické hnutí.

Dnes už si těžko dokážeme představit tíhu tehdejšího rozhodování oponentů režimu: byli politicky nezkušení, neměli v ruce na rozdíl od svých protivníků žádné mocenské argumenty, Komunistická strana Československa měla kontrolu nad nejmocnější organizací země, měla svoji údernou pěst - ozbrojené Lidové milice, v zemi byly početné jednotky okupační sovětské armády, Státní bezpečnost prostupovala dosud všechny oblasti společenského života od kultury až po armádu. Představitelé opozice museli vyjednávat s reprezentanty vládní moci mnohem zkušenějšími a připravenějšími. Rozhodování tehdejší politické garnitury bylo ztíženo zřejmou inklinací k nenásilí, její představitelé však pociťovali dvousečnost svého rozhodování, a byl to především Václav Havel, který posléze po celá léta charakterně dodržoval princip nekomunikování s polistopadovými komunisty. Otevřená spolupráce sociálnědemokratického ministerského předsedy vlády a posledního šéfa sociální demokracie Jiřího Paroubka s komunisty už je pouhým přirozeným procesem zdůrazňujícím, že komunistická strana je prý normálním prvkem našeho parlamentního systému.

Podstatná část společnosti se přitom domnívá, že tomu tak není. K dnešnímu dni už svůj postoj ke komunistické straně například vyjádřilo v České republice přes 72 tisíc lidí petici www.zrusmekomunisty.cz: „Trvá-li KSČM na názvu „komunistická“, trvá tím na třídním boji, diktatuře proletariátu a omezení vlastnických práv občanů jako na ideologii, kterou je třeba uskutečnit v praxi.“

Tři parlamentní strany někdy více, někdy méně štítivě deklarují nespolupráci s KSČM na vládní úrovni. Zákonodárci v Poslanecké sněmovně i v Senátu se nechávají slyšet, že KSČM je strana zločinecká. Dva roky trvá prudká diskuse komentátorů, historiků, archivářů i internetových chatistů o tom, zda je KSČM stranou systémovou či nikoliv, kantoři jsou zmatení a neví, jak učit moderní historii, lidé ve vsích a městech se znovu začínají bát svých komunistů. KSČM nastoupila cestu přímého falšování historie KSČ, což vyvolává pochopitelný hněv těch, které komunisté desetiletí ničili existenčně, zdravotně a fyzicky.

Další důvod pro to, dámy a pánové, abychom dnes schválili vznik institutu, který se bude minulostí zabývat.

Přibývá podezření, že KSČM porušuje hned ten, hned onen zákon, že finančně a personálně podporuje mládežnickou komunistickou organizaci, která veřejně vyzývá k leninskému teroru, že samotná její existence odporuje ústavě, atd. Některými právníky je zejména akcentováno porušování pátého článku naší ústavy. Cituji pátý článek naší ústavy: „Politický systém je založen na svobodném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

Tolik článek pět naší ústavy.

Zde jsou důvodná podezření z porušení ústavy velmi silná. KSČM neodmítla násilí ani vzhledem k minulosti, ani směrem do budoucna. V posledních programových dokumentech ze svého VI. sjezdu z roku 2004 jasně deklaruje, že se za zločiny omlouvat nebude, nikdy neodsoudila násilnou okupace Československa sovětskou armádou, zločiny KSČ považuje za jakési omyly na cestě ke spravedlivé společnosti.

Poslední sjezd se nedokázal odříci marxismu-leninismu a Marxovo učení o násilném převzetí moci je stále oficiálně a deklarativně považováno za hlavní pilíř stranické praxe. Nalistujte si Marxův Komunistický manifest. Z něj namátkou alespoň dva citáty usvědčující KSČ, že se násilí neodřekla. První: „Komunisté prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu.“ Druhý: „Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil. To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva.“

To jsou pouhé dva citáty z Karla Marxe, který je základním opěrným pilířem ideologie a praxe v oficiálních dokumentech Komunistické strany Čech a Moravy.

KSČM se nikdy v žádném oficiálním dokumentu nezřekla stalinských a leninských praktik, založených na bezprecedentním násilí, které přineslo miliony mrtvých. Komunistická strana Československa se přitom dostala k moci jen jako stalinský implantát do střední Evropy. Zůstává nám tu stalinský relikt, který je skutečnou evropskou raritou a ostudou.

I vznik tohoto fenoménu nám přikazuje, abychom dnes zvedli ruku pro vznik instituce, kterou tady projednáváme.

Dekomunizace je dlouhý proces, historie nám ukazuje, že může, jako například denacifikace v Německu, trvat dvě či tři generace. Nedokončenou sametovou revoluci je třeba dokončit právě těmi prostředky, které nám přinesla: pomocí práva, na základě parlamentního systému a demokracie, která má nárok se bránit, objeví-li v sobě destruktivní těleso v podobě extrémistické politické síly.

Po takřka 17 letech přiznal Václav Havel svůj tehdejší omyl. A současně jedním dechem upozornil na to, že komunisté nevyužili tehdejší velkorysosti svých protivníků, neprojevili nejmenší pokání a naopak se znovu derou k moci. Havlovské heslo „buďme lepší než oni“ pořád platí. Skončilo však období víry, že se komunisté sami obrodí. Dostali sedmnáctiletý time out k nápravě a nevyužili ho.

Všechny krize posledních let, včetně té dnešní, jsou mimo jiné také výsledkem snahy KSČM o revanš.

Reanimace komunismu, a to nejen v České republice, je faktem, před kterým nelze zavírat oči právě tak, jako nelze bagatelizovat nástup nejrůznějších forem neonacismu. Proti tomu je více než potřebné sjednocení všech demokratických a protiextrémistických sil v české společnosti.

Dnes není čas na upřednostňování a vyzdvihování svých vlastních zásluh v někdejším boji proti totalitě, není čas ani na vzájemné připomínání chyb a obviňování z té či oné míry benevolence ke komunistům. Je zapotřebí, aby stáli na jedné lodi všichni, komu záleží na definitivním vyrovnání se s komunistickou minulostí: ať už jsou to krajanské spolky, občanská sdružení a organizace sdružující bývalé politické vězně a politicky pronásledované, česká liberální i konzervativní inteligence, demokratičtí politici všech nekomunistických politických stran, představitelé občanských petic, právě tak jako ti, kteří se podíleli před čtyřiceti lety na vzniku pražského jara, včetně „osmašedesátníků“, těch členů KSČ, kteří se rozešli se stranou po okupaci Československa sovětskou armádou, i dnes žijící chartisté i představitelé někdejšího Občanského fóra. Jedině spojením sil může česká společnost dosáhnout toho, aby se historie opozice a odporu vůči totalitnímu režimu stala skutečným zdrojem národní identity.

Chceme-li budovat nový dům, musíme nejdříve vysušit bažinu a postavit pevné základy. Ty nedokážeme stavět, pokud beze zbytku nepochopíme svou minulost. Proto potřebujeme otevřít archivy, proto potřebujeme instituci, která zaručí, aby se znovu a znovu neopakovaly pokusy minulost falšovat. Potřebujeme institut, který pomůže dovršit historický proces dekomunizace v naší zemi. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Já se teď musím ještě jednou omluvit senátorovi Vlastimilu Balínovi, protože přišla písemná přihláška paní senátorky Aleny Palečkové, a podle jednacího řádu má přednost. Hovoří tedy paní senátorka Alena Palečková.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane předsedo. Kolegyně a kolegové, já budu velmi stručná.

Domnívala jsem se, že Senát už se touto předlohou zabýval velmi podrobně a nepředpokládala jsem, že dneska budeme ještě vést nějakou meritorní rozpravu.

Co mě vedlo k tomuto vystoupení, bylo hned první vystoupení pana místopředsedy Pitharta, který řekl, že se rozhodne podle rozpravy. A to mě přimělo k tomu, abych i já se do této rozpravy přihlásila, přestože nemám připraven žádný takový precizní rozbor, jako někteří mí předřečníci.

Vystupuji tedy proto, abych svým názorem se pokusila zvrátit jeho rozhodnutí a přesvědčit jej pro návrh zákona, tak jak nám byl vrácen Poslaneckou sněmovnou.

Já občas chodím na akce Konfederace politických vězňů a Pražského akademického klubu, což jsou studenti vyhození z vysokých škol po roce 1948.

Poslední dobou mě děsí, jak rychle se ten jejich hlouček, ta skupina, která se schází na podobných akcích, ztenčuje. Vždycky mezi ně chodím s úctou a ostychem při představě jejich osudů, jakkoliv vím, že mnozí z nich nebyli aktivními účastníky odboje a byli často vtaženi do té mašinérie výslechů, soudů a věznění a lágrů, atd. i víceméně náhodně.

Ubývá jich, a tím mizí živá paměť té doby. V poslední době jsme si my, kteří jsme se jejich setkání zúčastňovali, často slibovali i existenci instituce, která se bude tou dobou seriózně zabývat a všemi těmi hroznými událostmi, které se děly, a předávat tak jejich odkaz dál do budoucnosti a mladším generacím.

A jsem ráda, že zrovna v tuto chvíli na galérii sedí zástupci té generace, kterým by měla být historická paměť předávána.

Vážím si podrobného historického rozboru předneseného panem místopředsedou Pithartem. Ale mám vážnou obavu. Pokud pošleme nazpátek do Poslanecké sněmovny - v jejím současném složení - tuto předlohu, tak bychom možná celou záležitost pohřbili. A obávám se, že ušlechtilé pohnutky, které by nás k precizaci tohoto zákona vedly, bychom potom těžko jako celý Senát vysvětlovali veřejnosti a obhajovali před účastníky těch událostí, kterých se to především týká.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan senátor Vlastimil Balín a připraví se senátor Josef Vaculík a potom senátor Adolf Jílek. Kolega Jílek má přednost, ale kolega Balín je přihlášen písemně.

Senátor Vlastimil Balín: Pane předsedající, milé kolegyně, vážení kolegové. Já se přiznám, že jsem původně k této předloze nechtěl hovořit, protože bylo zde mnohé opakovaně řečeno, materie tady není poprvé a už v prvém kolečku jsme absolvovali úžasné martýrium určitých exhibic, věcných vystoupení, faktů, argumentů.

Přesto ale, možná právě pod dojmem prvého vystupujícího, místopředsedy Senátu Dr. Pitharta, přece jenom bych chtěl pár slov sdělit.

Možná první takové poděkování - teď nemluvím za nás všechny tři senátory za KSČM, ale vyloženě za sebe - za to, že jsem rád, že na tu raritu nejsem sám zde v Senátu, v České republice, protože se domnívám, že bohužel v politickém koloritu v České republice i v této ctihodné komoře, Senátu, jak říká s oblibou ministr zahraničí kolega Karel Schwarzenberg, je tady rarit prostě bohužel dost.

Vyšel bych z toho, co tady říkal pan místopředseda Pithart, v takové malinké poznámce, že ona někdy slova unáhleně, nebo jak to řekl, omlouvám se za tu parafrázi, mohou odhalit nebo prozradit leccos.

A já udělám sám pro sebe, s vaším dovolením a za vaší účasti, takovou malou retrospektivu určitých klíčových slov, která mi potvrzují můj původní pohled na blahé paměti Ústav paměti národa, jak se původní návrh jmenoval.

Bylo řečeno buď dnes předkladatelem anebo při projednávání tohoto senátního tisku na výboru, stručně řečeno, školském, následující:

Vrací se po roce náš Ústav paměti. Změny neohrozily náš záměr, nedošlo ke změně obsahového záměru, tedy ideově obsahového, já si překládám ideologického. Celá záležitost toho více než ročního projednávání byla zpolitizovaná. A já už jsem ten názor vyjádřil na výboru. Není náhodou to zpolitizování právě proto, že ona samotná předloha je víc jak standardním návrhem, návrhem zákona s politickým podtextem? Vždyť není obvyklé, aby zákon byl zpravidla uvozován nějakou preambulí, která v podstatě sama o sobě více méně onen politický záměr deklaruje.

Hned první věta už doznala v tom přenášení hodně změn: Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. Já ji znám třeba ve znění, že kdo se nepoučil ze své historie, musí si ji znovu prožít. A já, vážené kolegyně a kolegové, nejsem přesvědčen o tom, že ten návrh, který máme dnes k projednání a ke schválení, vychází z takového poučení právě té doby, kdy jakýsi politický orgán se snažil formovat život občanů tehdejší republiky.

Nemohu se ubránit dojmu, že zákon aspiruje na určitý způsob předepisování těm, kteří se historií a archiváliemi zabývají, jak by měli určité období našich dějin zkoumat. Nechci podsouvat, pomalu mi z toho jaksi mezi řádky vyplývá i s jakým závěrem by měli zkoumat naši historii.

U předřečníka jsem měl dojem, a položil jsem si otázku: Má jít o ústav, anebo snad rovnou o jakousi novou soudní instituci?

A já se obávám, že ani odstranění oněch časových pásem, tak jak tady bylo místopředsedou Senátu Dr. Pithartem avizováno, asi nebude mít šanci na odstranění určité předpojatosti, která bohužel je do návrhu tohoto zákona vložena.

Víte, já možná i proto, že jsem stále členem KSČM, strany, která v těch pozitivních hodnotách pokračuje, vlastně v té ideji sociálně spravedlivé společnosti, kterou někteří chybně nazývají, jakoby už mělo jít o komunismus, tak možná pod dojmem této zkušenosti se snažím spíš hledat určité spojnice pro řešení problémů života společnosti, než neustálé hledání toho, co tu společnost v podstatě v konečném důsledku rozděluje.

Proto nebudu moci hlasovat pro přijetí této předlohy. A než udělám takový malý, alegoricky trošku řečeno, pokus o sebevraždu, vůbec tím nechci dehonostovat a obracím se prostřednictvím pana předsedajícího na kolegu Hálka. Skutečně nechci tím vůbec dehonestovat celý proces projednávání a schvalování této materie. A obracím se na kolegu Hálka nejen proto tímto způsobem, že si ho vážím.

Teď tedy k tomu malému pokusu o tu sebevraždu, protože vím, že výsledek asi nebude mít šanci na úspěch. Přesto si dovolím předložit návrh na zamítnutí této předlohy v senátním tisku č. 62.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan předseda klubu Adolf Jílek a potom vystoupí kolega Josef Vaculík.

Senátor Adolf Jílek: Kolegyně a kolegové, nechtěl jsem také původně vystupovat. Chci zareagovat na dvě vystoupení, která tady zazněla.

Nejdřív na místopředsedu Pitharta, s jehož názory a s tím, co tady říkal, souhlasím. Myslím si, že to rozvržení a označení časových pásem není ku prospěchu celé materie. Ale budu hlasovat pro schválení, ze stejného důvodu, který tady uvedla kolegyně Palečková.

Jestliže tento zákon vrátíme, s tím, že ho opravíme, a myslím si, že bychom ho opravili dobře, do PS, tak představa, že tam bude schválen, nebo i jejich původní znění „stojedničkou“, tato představa je pro mě s pravděpodobností tak do deseti procent. A tohle mě vede k tomu, že opravdu budu hlasovat pro.

A pak jsem se chtěl ještě vyjádřit k jedné věci. To, co jsem tady zaslechl od místopředsedy Rakušana, že jestliže je člověk věřící, věří v Boha, tak má být pokorný, atd. Tak jsem slýchával svého času od komunistů, kteří mi říkali: ty věříš v Boha, ty se máš řídit desaterem, ty nesmíš krást, lhát, musíš být takový a onaký. A v podtextu znělo: My to nemusíme dělat.

A tohle mi opět zase připomnělo tu dobu minulou. A ač si pana místopředsedy vážím, bohužel tohle jsou věci, o kterých si myslím, že každý má začínat vždycky sám u sebe, a neříkat těm druhým, jak se mají chovat. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan senátor Josef Vaculík.

Senátor Josef Vaculík: Děkuji za slovo. Vážení přátelé, také jsem zde nechtěl vystupovat, ale považuji za důležité podpořit názor pana místopředsedy Pitharta. Vede mě k tomu jedna vzpomínka na člověka z mého volebního obvodu ze Starého Města. Bohužel si ho nepamatuji, znám jeho příběh z náhrobního kamene a z vyprávění těch, co ho poznali.

Jedná se o případ Dr. Rostislava Sochorce, bývalého poslance Národního shromáždění Československé republiky, protože se jedná o meziválečnou republiku.

Před druhou světovou válkou byl zvolen poslancem Národního shromáždění Československé republiky. Po válce se vrátil zpět do politického života jako přísedící Zemského národního výboru v Brně. Byl také místopředsedou Jednotného svazu českých zemědělců. Po prvních volbách v roce 1946 zasedl do parlamentních lavic za Stranu lidovou coby poslanec Ústavodárného národního shromáždění Československé republiky.

Přestože požíval poslaneckou imunitu, byl krátce před únorovým pučem zadržen. Přímo ze zasedání předsednictva Jednotného svazu českých zemědělců v Praze jej 23. února odvedla StB do vazby. Teprve 19. března však na něj bylo vypracováno trestní oznámení. Podle něj se měl dopustit zločinu přípravy úkladu atd.

23. března 1948 byl převezen z věznice v Praze do věznice v Brně. Zde za neobjasněných okolností 13. května 1948 zemřel. Pitva byla po jeho smrti zakázána, protokol z ohledání mrtvého byl bez uvedení jména lékaře a bez podpisu. Tělo Rostislava Sochorce bylo příbuzným vydáno v uzavřené truhle bez povolení k jejímu otevření.

Kolega Pithart zde vzpomněl účelové přidělování půdy, které bylo následně cíleně a násilným způsobem sdružováno do kolchozů. Poté zemědělcům komunisté sebrali zpracovatelský průmysl, a tím je mohli bezostyšně ovládat. Důsledek tohoto oddělení prvovýroby od zpracovatelského průmyslu se bohužel negativně projevuje dodnes.

Poslanec Sochorec byl tvrdým zastáncem soukromého zemědělství, včetně provázání se zpracovatelským průmyslem. Otevřeně vystupoval proti myšlenkám kolektivního kolchozního hospodaření a byl nekompromisním odpůrcem tehdejšího komunistického ministra zemědělství Smrkovského a vážným kandidátem na tento post.

Nepovažuji za možné, pokud bude schválen tento návrh zákona, aby z jeho působnosti bylo vyňato období po skončení druhé světové války do února 1948. Je třeba vyjasnit i zločiny a historické souvislosti také tohoto mezidobí podle nástinu pana místopředsedy Pitharta. A proto se velmi přimlouvám o podporu pozměňovacího návrhu připraveného panem místopředsedou.

Období předúnorové zcela jistě nebylo obdobím standardním, a už vůbec nebylo obdobím demokratickým. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má místopředseda Senátu pan senátor Jan Rakušan.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Vážený pane předsedo, vaším prostřednictvím bych se chtěl omluvit kolegovi Jílkovi. Já jsem hovořil ve zkratce, nechtěl jsem se dotknout jeho, ani žádných věřících. Původně ta myšlenka, kdybych ji rozšířil, byla směrována jiným způsobem. Mohu konstatovat, že nikdo zde z klubu KDU-ČSL se nezaštiťoval nikdy vírou v Boha, ani nějakým způsobem. A já sám, to nerad říkám, jsem člověk věřící, a mám pocit, že tyto věci sem právě nepatří, v žádném případě jsem nechtěl někoho omezovat a kádrovat. Pokud moje poznámka v projevu byla špatně pochopena, omlouvám se všem věřícím zde v sále. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Končím rozpravu, protože se nikdo další nepřihlásil. A ptám se pana navrhovatele, jestli chce vystoupit. Ano, pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane předsedo. Vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi několik poznámek k proběhlé rozpravě.

S názory pana místopředsedy Pitharta většinou souhlasím. Myslím si, že všichni cítíme, že období mezi roky 1945 a 1948 byly velmi složité, obtížné po skončení druhé světové války a před nástupem komunistické moci. Ale je to období velmi obtížně definovatelné, protože z  našeho pohledu to není ani období nesvobody, přece jen zde byly svobodné volby a řada atributů, které jasně dokazovaly, že stále ještě žijeme v demokracii. A ani to ještě nebylo období komunistické totality.

Při diskusích o tomto období jsme nenašli řešení, které by umožňovalo toto období začlenit do navrhovaného zákonu.

Myslím si ale, že některé obavy pana místopředsedy Pitharta jsou zbytečné, protože v § 14 se mj. hovoří o tom, že archiv ústavu bude spravovat všechny archiválie, které vznikly již od 4. dubna roku 1945 do 15. 2. 1990.

Pan místopředseda hovořil také o předpojatém ovlivňování nebo o předpojatém zadání. Říkám, že to není zcela pravda. Právě návrh zákona má umožnit svobodné bádání neovlivňovatelné politickou mocí. Právě proto se mj. archivy přesouvají z ministerstva vnitra, které tam samozřejmě vždycky mělo svůj politický vliv, do nezávislého archivu, který umožňuje svobodné bádání.

Myslím si tedy, že obavy pana místopředsedy Pitharta jsou zbytečné.

Připojuji se ke všem kolegům, kteří vyslovili názor, že pokud chceme, aby návrh zákona byl schválen, aby vznikl archiv, je velkým nebezpečím jej vracet zpátky do Poslanecké sněmovny. Kolega Jílek hovořil o 10 %, já bych hovořil spíše o 1 % šance na to, aby se to vrátilo zpět.

Ke kolegovi Rakušanovi, je pravda, že každé poznání minulosti potřebuje určitý časový odstup. Nebylo to tak jen u nás, ale i v jiných zemích, které řešily historické změny systému. Doba přichází teď podle mého názoru sice pozdě, ale alespoň přichází. Kolega Rakušan mluvil také o tlusté čáře.

Všichni víme, že už tady dávno je, že vznikla v roce 1990. Neznám jediný případ, že by se někdo mstil bývalým protagonistům komunistického režimu. Nevím, v Kolíně byla možná jiná situace, ale silně o tom pochybuji. Naopak ti, kteří prokazatelně porušovali zákon, ubližovali spoluobčanům, poškodili je, zničili jim jejich osudy, nebyli potrestáni. To je jeden z důvodů, proč víra v právo a spravedlnosti je v naší republice na tak nízké úrovni.

Pan kolega Rakušan také hovořil o spolehlivosti. Jsem přesvědčen, že v čele ústavu musí být lidé s nezpochybnitelným morálním kreditem. Vždyť právě tento kredit je v přímém vztahu k politické nezávislosti ústavu. To je naším cílem.

Mrzí mě, že paní kolegyně Gajdůšková, která je vždy tak skvěle připravena na projednávání našich bodů, tentokrát ne zcela správně pochopila význam a smysl ústavu. Není to žádný politický úřad. Tím, že vznikne nezávislá instituce, dojde k odpolitizování. Pokud je Archiv pod politickým vlivem, je to právě teď.

Kolegovi Štětinovi děkuji za podporu, nic jiného jsem nečekal.

Kolegyni Palečkové a kolegovi Jílkovi také děkuji za jejich názory, které se ztotožňují s mým, že vracet návrh do Poslanecké sněmovny by bylo velmi nebezpečné.

Kolega Balín se bude asi divit, že s ním částečně souhlasím. Souhlasím s tím, že návrh zákona má politický podtext. Má pravdu, ale politický podtext je v tom, že my politici říkáme, že nechceme zapomenout na naši minulost. Říkáme to těm, kteří byli komunistickou minulostí tvrdě postiženi, a jsou jich v naší republice statisíce. Tím naše politické zadání končí, tím končí politika, o které říkáte, že je v zákonu obsažena. Po tomto našem politickém aktu následuje podrobné a všeobecně přístupné bádání. Bádání je samozřejmě otevřené i pro členy komunistické strany. Nic bývalým ani současným komunistům nebude bránit v tom, aby mohli svobodně bádat a zabývat se archivy a minulostí.

Ke kolegovi Vaculíkovi. Nemohu souhlasit s názory, abychom to vraceli do Poslanecké sněmovny. Chci vás ještě jednou na závěr svého vystoupení požádat o to, abychom návrh zákona schválili, a poděkovat vám za podporu.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Ptám se nejdříve kolegy Štětiny, zda chce jako zpravodaj vystoupit. Kolega Oberafalzer také nechce vystoupit. Slovo má zpravodaj garančního výboru senátor Jan Hálek.

Senátor Jan Hálek: Dovolte mi, abych shrnul rozpravu k tomuto zákonu. Diskutovalo zde 8 senátorek a senátorů, během rozpravy padly návrhy schválit, senátor Balín navrhl neschválit. Byl zde verbální návrh vrátit to do Poslanecké sněmovny.

Navrhuji, aby se nejdříve hlasovalo o návrhu schválit zákon.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Tak nám dokonce ukládá jednací řád. Dovolím si znělkou svolat zbývající. Budeme hlasovat o návrhu schválit.

Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh? Tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 52 ukončeno. Registrováno 50, kvórum 26, pro 46, proti 3.

Návrh byl schválen (Potlesk.)

Děkuji předkladatelům a zpravodajům. Přistoupíme k dalšímu bodu.

Místopředseda se může hlásit kdykoli. Prosím, pane kolego.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Vážené kolegyně a kolegové, děkuji za důvěru. Chtěl bych využít této příležitosti a poděkovat všem, kteří se na přípravě návrhu zákona se mnou podíleli.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Jsme u dalšího bodu, kterým je

Návrh Senátu na propůjčenía udělení státních vyznamenání

Senátní tisk 73. Odůvodněním tohoto návrh byl pověřen místopředseda podvýboru Organizačního výboru pro státní vyznamenání senátor Karel Tejnora, který má nyní slovo.

Senátor Karel Tejnora: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, Organizační výbor 79. usnesením potvrdil usnesení svého podvýboru pro státní vyznamenání, který mu předložil seznam navržených jmen. Zároveň pověřil mě, abych před vámi odůvodnil tento návrh.

Všichni máte tento návrh podvýboru schválený Organizačním výborem před sebou. Tento návrh je roztříděn podle navržených jmen na jednotlivá vyznamenání.

Skupina 1 - návrh na Řád T. G. Masaryka bez udání stupně. Podvýbor a organizační výbor schválil dr. Josefa Veverku in memoriam.

Další skupinou je návrh Řád Bílého lva. Tento návrh obsahuje 2 osoby, a to Stanislava Krause in memoriam a plk. letectva Otakara Hrubého, DFC in memoriam. Oba to jsou hrdinové 2. světové války, kteří byli při minulých návrzích opomenuti. Tímto bychom chtěli tyto významné lidi navrhnout, aby se zařadili mezi skupinu vyznačených tímto řádem.

Dále je oddíl Medaile za hrdinství. V tomto oddíle je jedenáct navržených. Není tajemstvím, že jde především o skupinu bratří Mašínů, dále in memoriam Václavu Švédovi, Zbyňku Janatovi, Ctiboru Novákovi a dosud žijícím z této skupiny bratrům Ctiradovi a Josefu Mašínovým a Milanu Paumerovi.

Dále tento návrh obsahuje návrh na Medaili za hrdinství Miloši Blažkovi, Stanislavu Hniličkovi, MUDr. Václavu Provazníkovi, Andrému E. Regenermelovi in memoriam a Fantišku Štamprechovi in memoriam.

Poslední skupinou je návrh na Medaile za zásluhy. Zde se podvýbor snažil, aby byli oceněni lidé i z jiných oborů než bylo tradičně zvykem. Nechtěl bych tady číst jednotlivé zprávy a navrhl bych způsob hlasování tak, že budeme hlasovat en bloc po jednotlivých skupinách.

V prvním hlasování bude návrh Řád T. G. Masaryka, v druhém hlasování na Řád Bílého lva, ve třetím o návrzích Medaile za hrdinství a poslední hlasování skupiny návrhů na vyznamenání Medailí za zásluhy. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuj, pane kolego, posaďte se ke stolku. Otevírám rozpravu, do které se písemně přihlásil pan místopředseda Jan Rakušan. Připraví se paní senátorka Jana Juřenčáková.

Než si vezmete slovo, dodatečné omluvy: senátoři Julínek, Kalbáč a Janáčková.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Vážený pane předsedo, milé kolegyně a kolegové, stává se z toho pomalu evergreen, protože vždy při vyznamenávání je to skupina bratří Mašínů, a výstup je Rakušan, Mejstřík nebo kolega Štětina.

Jsem si vědom, že jsem se v minulých letech na toto téma vždy do hloubky připravoval a mé projevy byly dlouhé. Tentokrát budu kratší. Pokusím se být stručný a nebudu opakovat argumenty z minulých let, i když se na jejich síle nic nezměnilo. Přiznám se, že o co budu stručnější, tím možná budu protivnější.

Přiznám se k určité naivitě, neboť jsem doufal, že po pádu socialismu v roce 1989 bude u nás nastolena demokracie západního typu. Že však bude vynucovaný obdiv k SSSR nahrazen nekritickým obdivem k demokracii v USA, jsem nečekal, když můžeme být hrdi na vlastní demokratickou minulost.

Krátkou poznámku k rasismu a xenofobii vůbec: odmítám rasismus ve všech jeho formách, ne slovně, ale ve své mysli. Odmítám dělit smrt na důležitou a nedůležitou. Víme přesně, kolik padlo amerických vojáků v Iráku, ale nikde jsem v poslední době nezaznamenal stejně výraznou statistiku zemřelých iráckých dětí a ostatních civilistů. Neznám vraždu spravedlivou - hodnou obdivu, jak ji znají a chápou spisovatel Novák, režisér Passer a jiní, a vraždu nespravedlivou.

Nyní se vrátím k základu své mnohaleté argumentace. Tedy ještě jednou: usmrcení svázaného, omámeného zajatce je stejně krutý čin - a to zdůrazňuji - jako vraždy spojeneckých vojáků či jiných nevinných rukojmí. Zabití v boji je možné, někdy asi nutné, ale zabití zajatce je vždy surový, zbabělý a mimořádně odsouzeníhodný čin, který se všude v civilizovaném světě nazývá vraždou. Některým svým kolegům chci říci, že komunistické heslo „když se kácí les, padají třísky“ jim zalezlo asi více pod kůži, než jsou sami schopni a ochotni si připustit. Já naopak hájím právo každého jedince na život. „Omyl v boji“ se mohu pokusit pochopit, ale nikoli za něj vyznamenávat.

To, že jsem členem ČSSD, ODS, KDU, Strany zelených či jiné strany mě nezbavuje rizika, že budu totalitně myslet, jednat a hlasovat.

Na závěr. Je známo, že pana prezidenta Klause jsem v minulé prezidentské volbě nevolil. Jsem ale rád, že uvažuje skutečně konzervativně, chová se konzistentně, má úctu k našim dříve vyznamenaným spoluobčanům a opakovaně neuděluje vyznamenání skupině bratří Mašínů. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Prosím paní senátorku Janu Juřenčákovou.

Senátorka Jana Juřenčáková: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, vystoupila bych v obecné rozpravě krátce. V bodu 4 návrhu usnesení Senátu k udělení či propůjčení vyznamenání doplnit nový bod IV - Medaile za zásluhy bez udání stupně, pod pořadovým číslem 12 doplnit JUDr. Milan Kantor, nar. 27. 2.1925. Zdůvodnění jste dostali na lavice a v podrobné rozpravě bych k tomu ještě dále vystoupila.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Do rozpravy se přihlásila předsedkyně klubu Alena Gajdůšková. Máte slovo.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, nevystupuji v této chvíli jako předsedkyně klubu, i když budu hovořit z pozice sociálního demokrata.

Vím, že není zvykem obhajovat nebo ještě rozebírat návrhy, které zde v Senátu padají na udělení státních vyznamenání, ale ráda bych udělala výjimku a ještě bych ráda podpořila návrh na udělení Řádu T. G. Masaryk bez udání stupně panu dr. Josefu Veverkovi in memoriam. Domnívám se, že je to člověk, jehož osud může být pro nás všechny skutečnou učebnicí o lidských hodnotách. Dr. Josef Veverka, sociální demokrat byl nejdéle vězněným novinářem. Ve vězeních totalitních režimů strávil celkem 17 let. Nikdy se nesklonil, nežádal o milost, ani o zkrácení svého trestu, i když byl k tomu komunistickým režimem tlačen. Byl propuštěn až na intervenci britské labour party a byl jedním z posledních, kdo jako politický vězeň opustil komunistické vězení. Jeho život je živou učebnicí boje za svobodu, nejen pro sociální demokraty, měřítkem lidské statečnosti a hlubokého humanismu. Jsem přesvědčena, že to jsou hodnoty, které oceňuje český Senát, a doufám, že je ocení i pan prezident. Děkuji za vaši trpělivost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Přihlášen je pan senátor Mejstřík.

Senátor Martin Mejstřík: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, omlouvám se za dopolední nepřítomnost, alespoň na tuto chvíli jsem stihl přiběhnout.

Jak pan místopředseda předeslal, stává se tradicí, že při tomto projednávání návrhů na státní vyznamenání vystupujeme my dva. I v tomto roce neučiním výjimku, a budu mu oponovat.

Jsem přesvědčen o tom, že za svobodu a demokracii se musí bojovat, a když to nejde jinak, tak i se zbraní v ruce. Pevně věřím, že k tomu jednou dojdou obě komory Parlamentu, že k tomu jednou dojde naše společnost jako celek. Jsem přesvědčen o tom, že když ne tento rok, tak jistě v budoucnu bratři Mašínové a celá jejich odbojová skupina státní vyznamenání dostane. Byl bych velmi rád, abychom byli schopni jim toto vyznamenání udělit za jejich života.

Jsem hrdý na to, že naše komora Parlamentu již po několikáté tuto odbojovou skupinu bratří Mašínů navrhuje na vysoké státní vyznamenání. Pevně věřím, že tak jako v minulosti, tak i dnes tento návrh podpoříme. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane senátore. Kdo se ještě hlásí do rozpravy? Pan senátor Vlastimil Balín.

Senátor Vlastimil Balín: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, můj návrh a doporučení má procedurální charakter. Omlouvám se předkladateli, že jsem byl trochu nepozorný, ne vlastní vinou, ale naše hlasování je vždy o stejném. Chtěl bych doporučit, zda bychom mohli vypreparovat - omlouvám se za tento výraz - celou skupinu bratrů Mašínů a hlasovat ji zvlášť, ostatní návrhy hlasovat společně. Jako člen podvýboru, který to pro naše jednání připravuje, jsem tradičně v nevděčné úloze. Můj zpravodajovaný návrh pro podvýbor je vždycky ve skupině s Mašíny. Nezlobte se na mne, ale ze stejných důvodů, které zde uváděl pan místopředseda Senátu Rakušan, nemohu hlasovat pro toho, koho jsem s kladným stanoviskem ve výboru doporučoval k projednání na schůzi Senátu.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. O slovo se přihlásila paní senátorka Juřenčáková.

Senátorka Jana Juřenčáková: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, omlouvám se, ale nevěděla jsem, že k tomu nebude podrobná rozprava. Proto bych se chtěla k mému návrhu ještě vrátit.

Tento návrh přišel v květnu tohoto roku od velvyslance České republiky pana Karla Pažourka s tím, že vím, že termíny pro podání na návrhy jsou v březnu. Konzultovali jsme to s panem poradce předsedy Senátu, který říkal, že to mám zkusit, jestli bude možné tento návrh doplnit.

Zdůvodnění máte všichni na stole. Přečtu závěr pana velvyslance:

Jsem přesvědčen o tom, že dr. Milan Kantorek s ohledem na svou celoživotní oddanost a službu českému národu, svobodě a demokracii je vhodným kandidátem na státní vyznamenání. Zasloužil by si je i jako zástupce australských Čechů, kterým se v porovnání např. s naším exilem v Severní Americe dostalo podstatně méně uznání.

Dovoluji si ho proto na toto vyznamenání navrhnout.

Pan poradce předsedy Senátu mi říkal, že tento pan dr. Kantor byl navržen na vyznamenání již v loňském roce. Senát ho schválil, ale vyznamenání od pana prezidenta neobdržel. Je to opakovaný návrh. Záleží na vás, jestli pro tento návrh budete hlasovat. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Ptám se, kdo se ještě hlásí do rozpravy. Nikdo. Proto rozpravu končím.

Prosím pana senátora Tejnoru, aby zhodnotil průběh rozpravy a především přednesl návrh usnesení, případně navrhl způsob hlasování o podaných návrzích, abychom mohli přistoupit k hlasování.

Senátor Karel Tejnora: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. V rozpravě vystoupilo 5 senátorů. Dovolte mi, abych se postupně u každého na chvíli zastavil.

Pan kolega Rakušan opakoval teze ke skupině bratří Mašínů. Myslím si, že o tom bylo dost řečeno. Chtěl bych jen zmínit, že podvýbor o této skupině jednal. Přehodnotili jsme i návrh na vyznamenání, a to právě na Medaili za hrdinství, protože podvýbor ve své většině uznal, že ozbrojený boj proti totalitní moci, jak fungovala po revoluci, potřeboval notnou dávku odvahy a hrdinství, protože ve velké většině národ tvořil tzv. tichou většinu a ex post se eventuálně odkazoval na svá hrdinství. Právě tato výjimečnost tohoto postupu nás vedla k tomu, abychom udělili návrh na Medaili za hrdinství. Myslím si, že je to otázka pohledu. Kdo vidí jednoho mrtvého - má na to právo, my vidíme spíše symbol ojedinělého ozbrojeného odporu proti další totalitě nastupující po hitlerovském Německu. Tolik k bratřím Mašínovým.

Paní kolegyně Juřenčáková vystoupila s návrhem na vyznamenání dr. Martina Kantora. Chtěl bych připomenout všem, že podvýbor pro státní vyznamenání jednou za rok podrobně projednává všechny návrh. Výsledkem projednávání byla redukce všech návrhů na polovinu, aby tito navržení tvořili určitou skupinu, která je zařazena v poměru k různým vyznamenáním a abychom dále nevedli debaty na plénu, protože je to věc velice citlivá, především pro navržené i jejich příbuzné. Proto je podvýbor, který o tom jedná, abychom tady nerozebírali, co udělal ten a co onen.

Nepodporoval bych tento návrh, abychom z pléna schválili pana Martina Kantora, ale chtěl bych apelovat na to, abyste všichni podali včas na předepsaném formuláři, který je na internetu, tyto návrhy. Většinou je to v březnu předcházejícího roku.

Tomto návrhu budeme hlasovat, ale vyjadřuji se k tomu jako zpravodaj.

Dále vystoupila kolegyně Gajdůšková. Pan dr. Josef Veverka byl opravdový sociální demokrat a opravdu si za to vytrpěl. Zde je můstek k předešlému bodu, kdy jsme schvalovali ústav, který by měl zkoumat, kdo byl opravdový sociální demokrat s velkým „D“ a kdo byl spíše ten jiný rudý demokrat. Je to součást návrhu, o kterém budeme hlasovat.

Dále vystoupil kolega Mejstřík. Mohu říci o něm, stejně jako o panu Rakušanovi, že jsme tyto debaty absolvovali dnes počtvrté. Naposled kolega Balín navrhl procedurální změnu, o které bychom také hlasovali.

Dovolte mi, abych pro přesnost řekl, jak navrhuji, abychom hlasovali. V prvním hlasování bychom hlasovali o návrhu na Řád T. G. Masaryka dr. Veverky. Další hlasování, které by mělo být bezproblémové, je na Řád Bílého lva a dále Medaile za hrdinství. Zde padl protinávrh vyjmout skupinu Mašínů a hlasovat o tom zvlášť. Budeme hlasovat o tom, zda ji vyjmeme nebo nevyjmeme. Pokud neprojde protinávrh pana kolegy Balína, budeme hlasovat o celé skupině návrhů na Medaili za hrdinství.

Poslední hlasování by bylo ve skupině k návrhu na Medaili za zásluhy.

Doufám, že jsem byl dostatečně schopen vysvětlit, jak bude proces volby probíhat.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Slyšeli jste návrh na způsob hlasování. Jsou nějaké námitky proti tomuto způsobu? Nejsou.

V sále je přítomno 45 senátorek a senátorů, kvorum je 23. Pane senátore, řekněte, o čem budeme teď hlasovat.

Senátor Karel Tejnora: První hlasování je o návrhu RNDr. Josefa Veverky na Řád T. G. Masaryka bez udání stupně. Budeme hlasovat.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: O tomto návrhu zahajuji hlasování.

Kdo je pro, zvedněte, prosím, ruku a stiskněte tlačítko ANO.

Kdo je proti, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE. Děkuji. Hlasování pořadové číslo 53 skončilo schválením návrhu. 46 přítomných, kvorum 24, 40 hlasů pro, žádný hlas nebyl proti, takže schváleno. Prosím.

Senátor Karel Tejnora: Děkuji. Další hlasování bude o dvou návrzích,a to Stanislava Krause a plk. letectva Otakara Hrubého, DFC oba in memoriam na Řád Bílého lva.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro, zvedněte, prosím, ruce a stiskněte tlačítko ANO.

Kdo je proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Děkuji.

Hlasování skončilo schválením návrhu. 46 přítomných, kvorum 24; pro 43 hlasů, žádný hlas nebyl proti. Dál, prosím.

Senátor Karel Tejnora: Dostáváme se ke třetí skupině a zde padl procedurální návrh, abychom tuto skupinu hlasovali tak, že vyčleníme na jedno hlasování skupinu bratří Mašínů, a pak to ostatní. Takže bych prosil, abychom hlasovali, kdo je pro, abychom tuto skupinu rozdělili na dvě hlasování, ať stiskne ANO, kdo je pro to, abychom to hlasovali v původním návrhu, NE.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Čili to je vlastně procedurální návrh. O takových návrzích se hlasuje bezprostředně, tedy teď hlasujeme o tom vydělení. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kdo je proti, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE.

Procedurální návrh byl zamítnut. 46 přítomných, kvérům 24, pro vydělení 15, proti 13, čili nebylo dosaženo kvora, návrh byl zamítnut.

Senátor Karel Tejnora: Takže následuje druhé hlasování o této skupině návrhů na medaili Za hrdinství, a to pro pana Miloše Blažka, Stanislava Hněličku, Ctirada Mašína, Josefa Mašína, Milana Paumera, Václava Švédu, Zbyňka Janatu, kpt. Ctibora Nováka, MUDr. Václava Provazníka, André E. Regenermela a Františka Štamprecha. Takže prosím.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. O tomto návrhu zahajuji hlasování.

Kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO.

Kdo jste proti, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE. Děkuji.

56. hlasování skončilo schválením návrhu. 47 přítomných, kvorum 24, pro 36, proti 5. Prosím, budeme pokračovat.

Senátor Karel Tejnora: Další hlasování o poslední skupině.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Je tu technická připomínka, prosím pojďte k mikrofonu. Smysl technické faktické připomínky je uvést věci na pravou míru.

Senátor Eduard Matykiewicz: Pane předsedající, vážení kolegové, já se omlouvám, ale hlasoval jsem k původnímu návrhu, že budeme odděleně hlasovat a spletl jsem hlasování, takže jsem chtěl požádat o zpochybnění. Promiňte mi.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Čili pan senátor navrhuje, abychom předposlední hlasování revokovali, abychom hlasovali znovu o otázce vydělení.

(Hlasy z pléna: Poslední hlasování.)

Poslední hlasování zpochybňujete. Promiňte. Bývá zvykem, že někdo z nás okamžitě ohlásí chybu, takže souhlasíme s revokací, ale to jen konstatuji, nechci vás žádným způsobem ovlivnit. Jste pro to, abychom revokovali toto hlasování. Zahajuji hlasování.

Kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji.

Kdo jste proti revokaci, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku.

Námitka byla akceptována, resp. revokace byla schválena. 47 přítomných, kvérům 24, 40 hlasů bylo pro, 3 hlasy byly proti, takže si zopakujeme hlasování pro jistotu. Pane senátore Tejnoro, řekněte ještě jednou, o čem budeme hlasovat.

Senátor Karel Tejnora: Budeme hlasovat o jedenácti návrzích na medaili Za hrdinství.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: O tomto návrhu zahajuji hlasování.

Kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji vám.

Kteří jste proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku.

Končí v pořadí 58 hlasování této schůze a skončilo schválením návrhu. 47 přítomných, kvorum 24, 34 hlasů bylo pro, 4 proti. Prosím, pokročíme.

Senátor Karel Tejnora: Dále budeme hlasovat o 11 návrzích na medaili Za zásluhy. A to pro: PhDr. Rostislava Běhala, Mons. Karla Jaroslava Fořta, Jiřího Horčičku, Prof. RNDr. Oldřicha Jirsáka, CSc., Ing. Jána Langoše, Arnošta Lustiga, PhDr. Zdeňka Mahlera, Dr.h.c., Prof. akad. Sochaře Vladimíra Preclíka, Františka Radkoviče, Ing. Mgr. Janu Slánskou a Mons. Josefa Valeriána.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, o návrhu na vyznamenání osobností, které byly teď přečteny, zahajuji hlasování.

Kdo je pro, zvedněte, prosím, ruku a stiskněte tlačítko ANO.

Kdo jste proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku. Tento návrh byl v 59. hlasování této schůze schválen. Přítomno 47, kvérům 24, 44 hlasů pro, nikdo nebyl proti. Prosím.

Senátor Karel Tejnora: Přikročili bychom k poslednímu hlasování o návrhu přímo z pléna paní kolegyně Juřenčákové, a to o návrhu na řádový den 28. října na medaili Za zásluhy bez udání stupně, pro pana dr. Milana Kantora. Zdůvodnění vám bylo rozdáno.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, zvedněte, prosím, ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE.

Návrh byl zamítnut. 47 přítomných, kvorum 24, pro 18, proti 11. Pan předseda Senátu se hlásí o slovo.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, jako předseda tohoto podvýboru vám děkuji za hlasování a za účast. Pro kolegyni Juřenčákovou, toto hlasování nebylo proti navrženému, toto hlasování bylo kvůli proceduře, protože dostatečně včas jste dostali informaci, jakým způsobem může kdokoliv, ať už ze senátorek, senátorů anebo z občanů přinášet návrhy. Chybí tomu kompletní projednávání, jsou určitá pravidla. Předpokládám, že příští rok bude určitě tento člověk oceněn naším podvýborem.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane předsedo a končím projednávání tohoto bodu. Děkuji panu senátorovi Tejnorovi a konstatuji, že jsou před námi ještě dva body. Tím předposledním je

Výroční zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu za rok 2006

Navrhuji, abychom nejprve podle § 50, odstavec 2 našeho jednacího řádu vyslovili souhlas s účastí prezidenta NKÚ pana Ing. Františka Dohnala na našem jednání. O tomto návrhu budeme bezprostředně hlasovat.

Kdo je pro tento návrh, zvedněte ruce a stiskněte tlačítko ANO. Kdo jste proti, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE.

Návrh na souhlas s účastí byl 61. hlasováním a skončil schválením návrhu.

Takže dovolte, abych zde pana Ing. Františka Dohnala jako prezidenta NKÚ přivítal a konstatuji, že jsme obdrželi jako senátní tisk č. 34 jeho zprávu a prosím ho nyní, aby nás s ní seznámil.

František Dohnal: Dobrý den, vážený pane předsedající, dámy a pánové. Výroční zpráva o činnosti NKÚ byla Senátu předána podle zákona. Celá zpráva má více než 50 stran a já rozhodně tady tuto zprávu číst nebudu.

Chci jen zmínit některé záležitosti, které podle mého názoru jsou důležité a které nějakým způsobem vypovídají či shrnutí činnost nejvyšší kontrolní instituce v roce 2006.

NKÚ v uplynulém roce provedl téměř 40 kontrolních akcí, použili jsme při nich všechny tři způsoby, tak jak je zná teorie, kontrolovali jsme tedy jak legalitu operací při zacházení se státním majetkem, prováděli jsme akce typu finančního auditu, které mají za cíl ověřit stav účetnictví státu a mezi kontrolní akce byly zahrnuty kontrolní akce typu výkonnostního auditu, které se snaží posoudit efektivitu a hospodárnost při nakládání se státním majetkem.

Výsledky naší kontrolní činnosti byly pravidelně předkládány vládě, Parlamentu, oběma komorám, jak PS, tak Senátu. V loňském roce došlo ke změně v PS, vznikl samostatný výbor pro kontrolu, který se snaží projednávat všechny naše kontrolní závěry. Stejnou snahu projevila v r. 2006 i vláda ČR. Výroční zpráva shrnuje výsledky projednávání jak ve vládě, tak v PS.

Mimo těchto pravidelných zpráv jsme samozřejmě i v případě, kdy jsme pochybení, které jsme zjistili, považovali za zásadní, tak v souladu se zákonem jsme tyto záležitosti oznamovali finančním úřadům, které potom následně provádějí vlastní šetření a starají se o to, aby neoprávněně užité prostředky státního rozpočtu byly do státního rozpočtu vráceny. Výše finančních prostředků, u kterých jsme konstatovali neoprávněné použití, činila za rok 2006 více než 2 mld. korun. A v záležitostech, které podle našeho názoru naplnily skutkové podstaty některých trestných činů, jsme předávali tato oznámení orgánům činným v trestním řízení.

Závěrem chci shrnout situaci tak, jak je popsána ve výroční zprávě i v kontrolních závěrech. Musíme bohužel konstatovat, že i v roce 2006 přetrvává řada nedostatků v hospodaření se státním majetkem, tak jak byly konstatovány v uplynulých letech. Jsou to nedostatky v oblasti programového financování, dotačních politik, účetnictví i ve fungování kontrolních mechanismů. My opakovaně poukazujeme na řadu kontrolních zjištění se stále stejnými chybami a nedostatky. Evidentně to svědčí nejen o tom, že kontrolní mechanismy ať už vnitřní nebo vnější, jsou málo účinné, ale podle mého názoru to svědčí o tom, že málo účinné jsou i sankční mechanismy, tedy procedury a postupy, které vedou k potrestání viníků a k nápravě jednotlivých zjištěných skutečností.

Je to velmi nepříjemná záležitost, protože např. v oblasti zadávání veřejných zakázek, to je oblast, která je velmi pečlivě sledována i z mezinárodního hlediska, a myslím si, že tato oblast právě vede k tomu, že občan ČR nemá dobrý pocit z toho, jak je zacházeno s veřejnými penězi. V této oblasti mělo být skutečně velmi pečlivě a detailně přistupováno k hledání viníků a měla by být evidentní mnohem větší snaha o nápravu než je to dosud.

Úplným závěrem mi dovolte konstatování, že podle našich kontrolních zjištění není zdaleka ve všech případech nutné měnit stávající legislativu, byť některé kontrolní závěry na nedostatky v legislativě upozorňují. Ale ve zdrcující většině případů se jedná buď o selhání jednotlivce, nebo selhávání zmíněných kontrolních mechanismů. Konkrétní případy, konkrétní výsledky jednotlivých kontrolních akcí jsou jednak zmíněny ve výroční zprávě, jednak jsou samozřejmě k dispozici v knihovně Senátu, popř. na našich webových stránkách.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost, a pokud budou dotazy k výroční zprávě nebo k našim kontrolním zjištěním, jsem připraven na ně odpovědět, pokud budu odpovědi znát. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane prezidente, prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání této výroční zprávy VHZD. Tento výbor přijal usnesení a to vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 34/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Adamec. Toho ovšem nyní zastoupí ve funkci zpravodaje kolega Jiří Nedoma. Prosím, aby nás se zpravodajskou zprávou seznámil.

Senátor Jiří Nedoma: Vážený pane předsedající, pane prezidente, kolegyně a kolegové. Dovolte mi, abych vás seznámil s usnesením VHZD, který se zabýval 30. května touto předloženou problematikou v rozsahu jak zde zmiňoval pan prezident NKÚ s tím, že po úvodním slově předkladatele, zpravodajské zprávě senátora Ivana Adamce a po rozpravě, která se především zabývala diskusí kolem kontrolních a sankčních mechanismů tak, jak tu pan prezident již předeslal. Poté přijal výbor následující usnesení:

Výbor doporučuje Senátu PČR vzít na vědomí výroční zprávu NKÚ za rok 2006 a určil zpravodajem senátora Ivana Adamce, kterého zároveň pověřil předložením tohoto usnesení předsedovi Senátu. To je vše, děkuji vám.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore, posaďte se rovněž ke stolku zpravodajů a já otevírám rozpravu. Kdo se hlásí do obecné rozpravy? Pan senátor Martin Mejstřík.

Senátor Martin Mejstřík: Pane předsedající, pane prezidente, dámy a pánové, já mám dvě konkrétní otázky na pana prezidenta NKÚ. Z pohledu zvenčí, když se člověk dívá na práci vašeho úřadu, má pocit do jisté míry poměrně velké marnosti. Člověk se dočítá o vašich šetřeních, o tom, sám jste to konstatoval, že chyby, které se stávají, stojí náš rozpočet, veřejné prostředky na ne desetitisíce, ne miliony, ale jsou to miliardy. A chtěl jsem se vás zeptat na vaši zkušenosti ve vztahu k vládě, zdali se domníváte, že vztah NKÚ a vláda, jinými slovy to, co vy vyšetříte, doporučíte, je akceptováno a vyslyšeno na úrovni vlády, protože ona je ta kompetentní. A jste-li přesvědčen o tom, že je zde snaha o nápravu nedostatků, které NKÚ zjišťuje.

A druhá otázka, podle trestního zákona všichni občané ČR mají oznamovací povinnost v moment, kdy se dozvědí o nějakém trestném činu, případně mají vážné podezření ze spáchání trestného činu. Má otázka zní, jestli NKÚ a jeho pracovníci využívají této oznamovací povinnosti, resp. jestli konají dle trestního zákona.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Nikdo. Rozpravu končím. Pane navrhovateli, chcete se vyjádřit k rozpravě? Ano, samozřejmě, prosím.

František Dohnal:Vážený pane předsedající, dámy a pánové, pane senátore, první záležitost, zkušenost s vládou, myslím si, že každá vláda, alespoň co já pamatuji, deklarovala to, že má samozřejmě zájem na odstranění nedostatků a protože jsem zažil za krátkou dobu působení na NKÚ tři vlády, tak všechny tři vlády, všichni tři resp. dva premiéře toto deklarovali.

Druhá věc je, jaké se potom volí praktické kroky. A tady je potřeba si uvědomit, že ne všechno leží na bedrech vlády, ale že řadu nápravných opatření i konkrétních reakcí vykonávají lidé na jednotlivých ministerstvech. Tam už tak velká spokojenost není. Souvisí to také hodně s tím, že mnohdy jsou to právě ti, jejichž činnost byla v kontrolních závěrech kritizována a mají přijmout nápravná opatření. Sami třeba vnitřně nejsou srozuměni s tím, že něco dělali špatně.

A pak zcela otevřeně řečeno, hodně záleží na samotné osobě konkrétního ministra, jakou důslednost, jakou razanci, snahu o nápravu nedostatků projevuje on sám a jakým způsobem se to projevuje uvnitř ministerstva.

Na úrovni vlády mohu říci, že většina našich kontrolních závěrů je diskutována, je i zvažována z pohledu možných dopadů a tam snahu musím ocenit. Druhá věc je, co se potom v praxi odehrává třeba během následujících měsíců nebo let.

Druhá záležitost je s tím vlastně spojena, trestní oznámení. My samozřejmě trestní oznámení podáváme ve chvíli, kdy jsme přesvědčeni nebo alespoň když jsme na pochybách, zda nedošlo ke spáchání trestného činu. Tady bych měl vysvětlit jednu věc, na kterou vy jste narazil hned na začátku otázku. Postavení nejvyšší kontrolní instituce v ČR je obdobné jako postavení kontrolních institucí ve střední a severní Evropě. Nemá žádnou výkonnou nebo donucovací pravomoc. Tuto pravomoc vykonává ve státě někdo jiný, v našem případě buď samotná exekutiva, nebo moc soudní a orgány činné v trestním řízení. To je model, který se tady používá ve velké části Evropy, a to, jak je zacházeno s kontrolními závěry a jaké procedury a metody se volí k odstranění nedostatků, jsou spíše v kompetenci někoho jiného.

Omlouvám se za ten krátký úvod, ale on s tím souvisí. Jestliže každoročně NKÚ podává řadu trestních oznámení na základě konkrétních kontrolních zjištění, a tady znovu musím upozornit, že jakákoliv kontrolní zjištění se opírají o písemné protokoly a kopie dokumentů, které dokládají každé tvrzení v kontrolním protokolu, tak záležitosti z těchto kontrolních protokolů, včetně kopií dokladů, jsou předávány orgánům činným v trestním řízení, a je na orgánech činných v trestním řízení jak dlouho a s jakým úspěchem vedou následující šetření.

Nejstarší trestní oznámení, které dosud nebylo uzavřeno, je z roku 1998. Není jediné. Za loňský rok ani jediné trestní oznámení nebylo dosud vyšetřeno, resp. šetření nebylo uzavřeno. A to mohu upozornit ze svého pohledu, že mnohdy šlo o situace, které mi přišly hodně jednoduché, že na tom nebylo až tak moc co šetřit. Nicméně je to pohled můj, nejsem právník a nejsem činný v trestním řízení. Samozřejmě pohled policie nebo pohled orgánů státního zastupitelství může být trošku jiný. Nicméně doba let, v některých případech mnoha let, kdy šetření není uzavřeno, mi připadá skutečně hodně dlouhá. Ale nesvědčí to podle mého názoru o tom, že by nejvyšší kontrolní instituce měly mít další pravomoci, ale svědčí to spíše o tom, že svých pravomocí nedůsledně využívají jiné instituce. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane prezidente. Pane zpravodaji garančního výboru resp. jeho zástupče, chcete se vyjádřit? Ale přece jen předneste, prosím, návrh usnesení, abychom mohli přistoupit k hlasování.

Senátor Jiří Nedoma: Návrh na usnesení VHZD zní: výbor doporučuje Senátu PČR vzít na vědomí výroční zprávu NKÚ za rok 2006.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám. Po znělce budeme o tomto návrhu hlasovat. V Jednacím sále je přítomno 36 senátorek a senátorů, kvorum 19.

Budeme hlasovat o právě předneseném návrhu na usnesení.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kdo je proti, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE.

62. hlasování v pořadí skončilo schválením návrhu vzít zprávu pana prezidenta na vědomí. Děkuji panu prezidentovi a panu navrhovateli, děkuji i zpravodaji a tomu, kdo ho zastoupil, panu senátoru Nedomovi a projednání tohoto bodu končím.

Před námi je poslední bod této schůze, a tím je

Návrh senátního návrhu zákona senátorky Soni Paukrtové

o výplatě dodatečných náhrad klientům některých bank

Návrh jste obdrželi jako senátní tisk číslo 74. Tento návrh zákona uvede navrhovatelka, paní senátorka Soňa Paukrtová. Prosím, ujměte se slova.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane místopředsedo, dámy a pánové, za mé působení v Senátu je to vůbec poprvé, kdy předkládám návrh zákona, takže pevně doufám, že jej zvládnu. Navrhuji vám vyplatit dodatečné náhrady fyzickým osobám, které byly vkladateli u Plzeňské banky a. s. nyní v likvidaci a Union banky, nyní v likvidaci ke dni, kdy Fond pojištění vkladů obdržel od ČNB písemné oznámení o neschopnosti banky dostát závazkům vůči oprávněným osobám za zákonných smluvních podmínek dodatečnou náhradu za veškeré pojištěné pohledávky z jejich vkladů.

Dovolte, dámy a pánové, abych se vrátila trochu do minulosti, která objasní, z jakého důvodu vám v tuto chvíli navrhuji dodatečné náhrady. Hovořím o dodatečných náhradách z toho prostého důvodu, že současná platná zákonná úprava, která je uvedena v zákoně číslo 319/2001 Sb., zajišťuje, aby každý, kdo má svoje vklady v bance, dostal náhrady z Fondu pojištění vkladů, a to do výše ekvivalentu 25 000 euro za veškeré pojištěné vklady.

V ČR však došlo v minulosti k tomu, že zatím veškeré vklady všech klientů zkrachovalých bank byly uhrazeny ve 100 procentech, takže mi dovolte, abych vám sdělila, jakým způsobem k tomu došlo. Při prvních problémech bankovního sektoru v polovině devadesátých let, kdy byly uvaleny konkursy na malé banky, činila výše odškodnění tehdy 100 000 korun a náhrady se vyplácely pouze fyzickým osobám ve výši 80 procent jejich vkladů. To tehdy bylo stanoveno z prostého důvodu, protože ČR měla tehdy nižší ekonomickou úroveň a z toho důvodu nebylo možné předpokládat, že bude stát moci a následně Fond pojištění vkladů tomuto dostát.

Vzhledem k tomu, že došlo při transformaci ekonomiky k situaci, kdy začaly krachovat postupně banky, tedy rozhodla ČNB v rámci tzv. konsolidačního programu II vyplatit nad náhradu vyplacenou Fondem pojištění vkladů vkladatelům fyzickým, a tehdy už i právnickým osobám čtyř menších bank dodatečné náhrady za korunové vklady do výše 4 miliony korun, což tehdy pokrylo prakticky 100 % všech nákladů i zákonem stanovenou dvacetiprocentní spoluúčast vkladatelů.

Pak došlo k problému u dalších pět bank, u kterých však na základě dohody s ČNB byly vklady převzaty jinými bankami. Já tu nebudu složitě vysvětlovat, jakým způsobem došlo tehdy ke garanci České pojišťovny, v mé důvodové zprávě je to uvedeno, ale dá se prostě konstatovat, že do této chvíle byli všichni vkladatelé zkrachovalých bank, včetně Kreditní banky Plzeň, obdrželi nad rámec zákonných náhrad další náhrady až do výše čtyř milionů korun.

V zásadě zbývala Union banka a několik málo klientů Plzeňské banky v likvidaci, kteří tyto dodatečné náhrady nedostali., Samozřejmě podle různých plánů dostávají postupně odškodnění od Fondu pojištění vkladů podle platného zákona o bankách.

Zhruba před rokem jsme schvalovali zákon, který nakonec vyšel ve Sbírce zákonů pod číslem 443/2006 Sb., Tehdy Senát k tomuto návrhu přijal usnesení nezabývat se, čili schválil bez rozpravy, a tam, jak si možná vzpomenete u zákona o Fondu národního majetku byla přidružena novela zákona o bankách, která odškodňovala klienty Plzeňské banky, Union banky, a to za veškeré pohledávky, za nepojištěné vklady a kromě jiného také odškodňovala z Fondu pojištění vkladů také Českou pojišťovnu. Tehdy znamenal výnos pro ČP zhruba 1,7 miliardy korun. Takže tento návrh na odškodnění prošel Senátem, prošel celým legislativním procesem, samozřejmě ještě předtím Poslaneckou sněmovnou vyšel ve Sbírce zákonů. To znamená, že klienti zkrachovalé Union banky a Plzeňské banky žili v představě, že své nadlimitní odškodnění dostanou. Podepsala jsem se skupinou senátorů, ústavní stížnost, vedly mě k tomu nikoli důvody, že bych si nepřála odškodnění klientů bank, ale zákon vykazoval tak velké procesní a legislativní nesrovnalosti, kromě jiného také porušení zákazu veřejné podpory ze strany ES ve prospěch jednoho právnického subjektu, tedy České pojišťovny, že jsme poslali tehdy ústavní stížnost Ústavnímu soudu, který rozhodl letos 15. 2. a rozhodl z procesních důvodů zrušit novelu zákona o bankách. Situace je taková, že klienti, kteří žili v představě, že své odškodnění dostanou, najednou rozhodnutím Ústavního soudu zjistili, že nedostanou.

Samozřejmě názory na otázku, zda se uvedená praxe, tzn. nadlimitní odškodňování má pokračovat, bankovní instituce, i celá řada odborníků se shodli na stanovisku, že v ČR existuje tržní prostředí a že náhrady by měly být poskytovány podle zákona o bankách, a nikoliv nějakým nadlimitním odškodňováním. Otázka se spíše týkala našich transformačních let a klienti by současně mohli být poučeni a připraveni na odpovědnou volbu peněžního ústavu, kterému svěří peníze. Na jedné straně je nutné respektovat platné principy ochrany drobných střadatelů, na druhé straně je třeba vyžadovat odpovědnost za jejich úspory a zabránění morálnímu hazardu, kde oni doufají, že za veškeré záležitosti mohou následně dostat odškodnění.

Já ale beru v úvahu skutečnost, že vkladatelé Union banky a Plzeňské banky, nyní v likvidaci, měli oprávněný pocit, že odškodnění dostanou a z rozhodnutí Ústavního soudu fakticky nedostali. Takže si vám dovoluji předložit, a z mého pohledu to bude úplně poslední hlasování o nadstandardním odškodnění, odškodnění pro klienty Union banky a. s. v likvidaci a plzeňské banky a. s. v likvidaci. Návrh jsme se pokoušeli připravit tak, aby pokud možno byl v souladu s ústavním pořádkem ČR, což v případě odškodňování je vždycky velmi obtížné, protože se tam mohou objevovat prvky retroaktivity. Navrhuji vám, abychom navrhli odškodnit pouze fyzické osoby za vklady, které byly pojištěny a jsou do výše čtyř milionů korun, a abychom zachovali desetiprocentní spoluúčast vkladatelů.

Protože zákon o bankách hovoří jak o fyzických, tak o právnických osobách, pokusím se vysvětlit. Já jsem se snažila, abychom ten zákon psali tak, aby jeho dopady na státní rozpočet, protože jak dále uvedu, předpokládám, že Fond pojištění vkladů, který neuspokojí své pohledávky s konkurzem, potom dostane následně finanční prostředky ze státního rozpočtu, snažila jsem se dopady do státního rozpočtu minimalizovat. Proto jsem se soustředila pouze na osoby fyzické.

Je zřejmé, že dopady pro fyzické osoby, které jsou důchodového věku a které měly své vklady v Union bance, jsou nesporně vyšší. Navíc podle mých zjištění právnické osoby v drtivé většině, včetně municipalit, své pohledávky prodaly.

Současně jsem se snažila v tomto zákonu navrhnout a eliminovat příklady, kdy Fond pojištění vkladů již se nemůže domoci svých práv spočívajících v uplatnění pohledávky z výplat dodatečných náhrad v konkurzu. Jsem totiž hluboce přesvědčena, že Fond pojištění vkladů nemá sanovat nadlimitní odškodnění, které schválí Parlament. Jsem toho názoru, že Fond pojištění vkladů je tady od toho, aby řešil ty pohledávky, které vyplývají ze schváleného zákona o bankách.

Předpokládám, že navrhovaná úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky i mezinárodními závazky.

Pokud jde o předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy, tak podle mých zjištění bych vám ráda řekla, o kolik vkladatelů se jedná a jaký to znamená finanční dopad.

V případě Plzeňské banky se jedná pouze o 15 vkladatelů z celkového počtu 1875, v případě Union banky se jedná o 1777 vkladatelů, pokud zachováme desetiprocentní spoluúčast vkladatelů. Pokud bychom tak nečinili, tak těch vkladatelů bude daleko a daleko více.

Celkový dopad za tohoto nastavení nadlimitního odškodnění činí řádově 950 mil. Kč. Lze předpokládat, že v roce 2008 bude čerpána pouze refundace za výplaty náhrad u Plzeňské banky, tedy asi 5 mil. Kč, a teprve v roce následujícím potom ta vyšší částka.

Dámy a pánové, velmi jsem váhala, jestli tento návrh zákona předložit, ale vzhledem k tomu, že jak Poslanecká sněmovna, tak Senát fakticky vyslovily souhlas s odškodněním klientů Union banky, a.s. v likvidaci a Plzeňské banky, a.s. v likvidaci, dovoluji si vám předložit návrh na nadlimitní odškodnění těchto klientů právnických osob. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní senátorko, prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil zpravodajem pro první čtení senátora Jiřího Stříteského, kterého tímto uděluji slovo.

Senátor Jiří Stříteský: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, moje zpravodajská zpráva bude, na rozdíl od překladatelky, velmi, velmi krátká, protože já si myslím, že tento zákon není tak jednoduchý, jak zde byl předložen. A proto se domnívám, že by měl být velmi podrobně projednán v příslušných výborech. A proto si dovoluji navrhnout ctihodnému shromáždění, aby přikázal projednání tohoto návrhu zákona do výboru, a to konkrétně do výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane zpravodaji. Rovněž vás poprosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

A otevírám obecnou rozpravu. Jako první se přihlásil senátor Jaromír Volný, má slovo.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, své vystoupení bych chtěl uvést tím, že součástí našeho ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod, která byla pod č. 2 v roce 1993 zveřejněna ve Sbírce zákonů a po Ústavě České republiky, která má č. 1 z roku 1993.

Podle článku 11 Listiny základních práv a svobod jsou si všechny formy vlastnictví rovny a podléhají stejné ochraně. Proto se domnívám, že z hlediska tohoto ústavního principu není možné, aby prostě byly podávány takové návrhy, které by zvýhodňovaly fyzické osoby před osobami právnickými.

Domnívám se, že důvody uvedené překladatelkou v důvodové zprávě, tzn. rozdílnost dopadu pro fyzické osoby a právnické osoby, dále, že právnické osoby jsou již v menšině se svými požadavky, a ani to, že by se měly minimalizovat finanční dopady na státní rozpočet, nejsou v souladu s tímto ústavním požadavkem ochrany a rovnosti všech forem vlastnictví.

Proto se domnívám, že i tato otázka by měla být zvážena při jednání příslušných výborů, kterým to bude přikázáno. A pro toto přikázání výborům k projednání budu také hlasovat.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane kolego. O slovo se přihlásil místopředseda Senátu Jan Rakušan.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, možná jsem to jenom nepostřehl. Návrh byl zatím předběžně přikázán jenom jednomu výboru. Chtěl bych, aby návrh tohoto zákona byl ještě přikázán ústavně-právnímu výboru. Nevím, jestli kolega Volný to takto přesně tlumočil, proto to takto říkám - pro stenozáznam. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Nikdo, rozpravu končím.

Konstatuji, že v průběhu rozpravy jsme návrh zákona nevrátili navrhovatelce k dopracování, ani jsme jej nezamítli, takže přikážeme návrh senátního návrhu zákona výborům, tak jak bylo zpravodajem a poté v rozpravě navrženo.

Organizační výbor navrhuje, aby garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu senátního návrhu zákona byl výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu a dále zde byl návrh na projednání i v ústavně-právním výboru.

Svolám senátorky a senátory do Jednacího sálu.

Všechny vás odhlašuji a prosím, abyste se znovu přihlásili. Senát je v každém případě usnášeníschopný, takže budeme hlasovat o tom, že přikazujeme návrh senátního návrhu zákona jako garančnímu výboru-výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu a dále ústavně-právnímu výboru.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro takovéto přikázání, prosím, stiskněte tlačítko ANO a zvedněte ruku. Děkuji. Kdo s tím nesouhlasí, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Toto bylo poslední, 63. hlasování v pořadí této schůze. Návrh na přikázání byl schválen. Z 33 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 27 bylo 31 hlasů pro, žádný hlas nebyl proti. Děkuji paní navrhovatelce a panu zpravodajovi.

Vážené paní senátorky, páni senátoři, všem vám děkuji a končím 6. schůzi Senátu. Přeji vám příjemný zbytek dne.

(Jednání ukončeno v 12.32 hodin.)

34