Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.


7. den schůze

(6. října 2005)

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené paní senátorky a páni senátoři, milí hosté, dovolte, abych vás přivítal na dalším jednacím dnu 7. schůze Senátu. Prosím, abyste kuloární debaty přenesli mimo naši zasedací místnost.

Z dnešní schůze se omluvili senátoři: Josef Jařab, Ivan Adamec, Alena Gajdůšková, Pavel Sušický, Robert Kolář, Zdeněk Janalík, Milan Bureš, Adolf Jílek, Jaroslav Kubera, Josef Vaculík a Tomáš Julínek.

Jen připomínám, kdo nemá identifikační kartu, vyzvedněte si ji v předsálí.

V souladu s usnesením Organizačního výboru č. 127 ze dne 4. října navrhuji tyto změny programu:

  1. projednat body Zelená kniha - Vyrovnání se s demografickou změnou: nová solidarita mezi generacemi, tisk č. K 14/05, a Národní Lisabonský program 2005 - 2008, což je Národní program reforem České republiky, tisk č. 142, jako bod č. 1 a 2 našeho programu jednání,

  2. doplnit na program pokračování 7. schůze Senátu bod Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Máme ho jako tisk č. 147.

Organizační výbor původně navrhl zařadit tento bod na poslední místo pořadu, ale vzhledem k tomu, že bude jako první dva body přednášet ministr práce a sociálních věcí pan ministr Škromach, byl jsem požádán, abych to navrhl zařadit jako bod č. 3.

Dále navrhuji v souladu s usnesením Výboru pro záležitosti EU doplnit na pořad 7. schůze Senátu bod Návrh nařízení Rady o společné organizaci trhů v odvětví cukru, Návrh nařízení Rady o změně nařízení (ES) č. 1782/2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce, Návrh nařízení Rady, kterým se zavádí dočasný režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu v Evropském společenství a kterým se mění nařízení (ES) č. 1258/1999 o financování společné zemědělské politiky, náš tisk č. N 34/05, a to na čtvrté místo našeho jednání.

Má někdo další návrh na změnu nebo doplnění pořadu nebo na podporu? Pan kolega Brýdl.

Senátor Jiří Brýdl: Pane předsedo, kolegyně a kolegové, prosím, aby mohl být zařazen za pevné body dnešního jednání tisk č. 43, kterým se předkládá k ratifikaci Dohoda o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků, před zákon kolegy Mejstříka.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Chápu to tak, že by to byl bod č. 56, náš tisk č. 43 - Dohoda o africko-euroasijských stěhovavých vodních ptácích.

Senátor Jiří Brýdl: Je to na žádost pana ministra, který tady má zahraniční návštěvu a odpoledne by mu to komplikovalo život. Nám to život komplikovat nebude, protože to není složité.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Je to návrh a předpokládám, že tím vaše vystoupení končí.

Pro steno: Kolega Janalík, který byl původně omlouván, je přítomen. Prosím zrušit jeho jméno.

Nikdo další nechce vystoupit. Máme návrhy, které vyšly z Organizačního výboru plus doplnění bodu o ochraně afro-euroasijských stěhovavých vodních ptáků jako poslední bod programu této schůze.

Svolám všechny znělkou.

Vzhledem k tomu, že nikdo nenavrhl jiný systém hlasování, než že bychom hlasovali v bloku o návrhu Organizačního výboru plus návrhu kolegy Brýdla, zahajuji hlasování.

Kdo je pro tyto změny našeho programu a o jeho doplnění, stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 198 je ukončeno. Registrováno bylo 58, kvorum je 30, pro 55, proti 1. Návrh byl schválen.

Můžeme přistoupit k prvnímu bodu, kterým je:

<A NAME='stK14/05'></A>

Zelená kniha - Vyrovnání se s demografickou změnou: nová solidarita mezi generacemi.

Máme to jako tisk č. K 14/05 a stanovisko vlády máme jako tisk K 14/05/01. Jedná se o případ, kdy příslušný výbor navrhl Senátu, aby se vyjádřil k návrhu legislativního aktu EU.

Prosím pana ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha, aby nás seznámil s tímto tiskem.

Místopředseda vlády ČR Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky a páni senátoři, v březnu t. r. vydala Evropská komise sdělení s názvem Zelená kniha, nová mezigenerační solidarita jako odpověď demografické změny. Zelená kniha ukazuje, že Evropa čelí významným demografickým změnám, které se projevují zejména poklesem počtu stárnutím obyvatelstva. Jsou v ní nejen charakterizovány hlavní demografické změny, ale i tři hlavní priority, které by politika Společenství měla prosazovat v dalším období.

Předně jde o to vrátit se na cestu demografického růstu, zajistit rovnováhu mezi generacemi a vytvořit nové přechody mezi různými etapami života.

V červenci t. r. byla v Bruselu uspořádána významná konference k demografickým změnám za účasti ministrů a současně byla zahájena i veřejná diskuse k tomuto tématu.

Cílem konference a následné veřejné diskuse bylo shromáždit osvědčené zkušenosti a postupy členských zemí k problematice předjímání a řízení demokratických změn a k řešení důsledků stárnutí populace. Tento cíl sleduje i příspěvek České republiky k výše uvedenému sdělení Evropské komise.

Řada průzkumů ukazuje, že procesy demografických změn a stárnutí obyvatelstva jsou v České republice mnohem intenzivnější než v ostatních členských zemích EU. Od počátku devadesátých let dramaticky poklesly hodnoty úhrnné plodnosti a dnes je plodnost v České republice jednou z nejnižších nejen v Evropě, ale i na světě.

Současně s tím trvale roste průměrná očekávaná délka života. Podle některých projekcí dosáhne v České republice v roce 2025 poměr závislých starých osob, poměr osob ve věku 65 a více let k obyvatelstvu ve věku 20 až 64 let téměř 40 %, tedy dvojnásobku hodnoty z roku 2000.

Chceme-li zvrátit negativní tendence v demografickém poklesu, měla by se podle našeho názoru více podporovat rodina prostřednictvím veřejných politik, které umožní ženám i mužům sladit rodinný život a pracovní povinnosti. Demografické stárnutí obyvatelstva by kromě toho mohlo způsobit i pokles potenciálního růstu hrubého domácího produktu. Proto je třeba podporovat větší účast v pracovním procesu, zejména pro takové skupiny obyvatelstva, jako jsou ženy, mládež a starší pracovníci. Rovněž je třeba pokračovat v modernizaci systému sociální ochrany, a to zejména důchodových systémů, aby se zajistila jejich finanční a sociální udržitelnost a stabilita.

Při všech dosavadních jednáních bylo zdůrazňováno, že Česká republika považuje Zelenou knihu za velice aktuální dokument a podporuje jeho hlavní myšlenky. Příspěvek České republiky do veřejné diskuse k demografickým změnám byl vypracován na základě aktuálních podkladů věcně příslušných odborů Ministerstva práce a ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví. Odpovědi na jednotlivé otázky ukazují, jaká je pozice České republiky k předloženému dokumentu a k řešení této problematiky.

Příspěvek byl projednán v resortní koordinační skupině Ministerstva práce a sociálních věcí pro záležitosti EU, na poradě vedení ministerstva a předkládá se k informaci členům vlády. Příspěvek České republiky byl předložen také oběma komorám Parlamentu ČR. Dne 14. září byl projednán v senátním Výboru pro záležitosti EU, který k němu přijal usnesení tak, jak je doloženo k tomuto tisku. Před odesláním Evropské komisi bude projednán i ve Výboru EU, který je hlavním koordinačním orgánem státní správy ČR vůči EU.

Tady bych chtěl upozornit, že termín pro předložení Evropské komisi je 15. října 2005.

Dovolte mi uzavřít konstatováním, že pro Českou republiku není Zelená kniha překvapením. V České republice již delší dobu probíhají diskuse k problematice stárnutí a k návrhům na její řešení na všech úrovních, to znamená na úrovni vlády a Parlamentu při jednáních sociálních partnerů. Jsou publikovány články v novinách a odborném tisku. Ve smyslu aktivní populační politiky se připravuje koncepce rodinné politiky, kterou mé ministerstvo předložilo k projednání vládě ČR.

Rád bych také připomněl, že usnesením vlády ČR ze dne 15. května 2002 č. 485 byl schválen Národní program přípravy na stárnutí na období let 2003 až 2007. Jeho cílem je vytvoření příznivého celospolečenského klimatu a podmínek pro řešení problematiky stárnutí a seniorů. Program obsahuje mnoho opatření, jejichž plnění se průběžně vyhodnocuje a předpokládá se, že v roce 2007 bude provedena jeho aktualizace na další pětileté období.

To samozřejmě souvisí i s otázkou diskuse nad důchodovou reformou. Myslím si, že si to uvědomují všechny politické subjekty v České republice a musím ocenit i poslední jednání, která v této věci byla vedena na nejvyšší úrovni politických stran. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane ministře. Výborem, který se zabýval tímto tiskem, je Výbor pro záležitosti EU. Ten přijal usnesení, které máme jako tisk K 14/05/02. Zpravodajkou je paní senátorka Ludmila Müllerová, která má nyní slovo.

Senátorka Ludmila Müllerová: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych vás seznámila s průběhem projednávání tohoto dokumentu, to znamená Zelené knihy týkající se vyrovnání demografické změny.

Nevracela bych se podrobně k obsahu, který tady podrobně komentoval pan ministr Škromach, nicméně bych se ráda vrátila ke způsobu projednávání.

Bylo zde řečeno, že výbor projednal tento dokument 14. září, nicméně k definitivnímu doporučení a stanovisku našeho výboru jsme se dobrali až napotřetí, to znamená, že poprvé jsme začali Zelenou knihu projednávat v průběhu měsíce března. Poté jsme toto projednání přerušili, protože jsme se rozhodli, že by bylo dobré, kdybychom ji dali také k projednání ve Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, kam tato tematika nepochybně patří.

Očekávali jsme, že určitý posun, náhled na Zelenou knihu a na otázky, které Zelená kniha předestírá, vnese i Mezinárodní konference, která se konala právě k Zelené knize, k vyrovnání se s demografickou změnou, a která byla uspořádána začátkem července v Bruselu.

Pravdou je, že po konferenci jsme opět svolali náš výbor právě k této tematice. Protože jsme měli pocit, že vládou dodané odpovědi na otázky byly příliš všeobecné, opět jsme jednání našeho výboru přerušili a teprve koncem srpna jsme obdrželi velmi konkrétní, velmi podrobné odpovědi na otázky. S nimi už potom náš výbor pracoval na svém jednání zmíněného 14. září.

Je také důležité tady zmínit určitou souvislost, protože demografický vývoj se zabýval negativním vývojem, propopulační politikou, rodinnou politikou, oblastí seniorů. Vláda se těmito otázkami určitě zabývala i z toho pohledu, že v těchto dnech je předkládána do vlády první koncepce české rodinné politiky.

Když jsme v našem výboru posuzovali otázky, které Zelená kniha klade, domnívali jsme se, že je velmi potřebné a velmi důležité sledovat zejména princip subsidiarity, a to právě z pohledu našeho výboru a jeho kompetencí subsidiarity v oblasti rodinné politiky, politiky vztahů vůči seniorům i dalším členům de facto rodiny.

Proto jsme přijali doporučení, které máte v tisku č. K 14/05/02. A právě proto, že považujeme za velmi důležité toto doporučení přijmout, neboť se domníváme, že Senát by měl být tím, kdo vlastně z pohledu Evropské unie ve vztahu k České republice se zabývá do určité míry tím „hlídáním“ principu subsidiarity, považuji za důležité, abychom se nad tímto doporučením Senátu, které bychom mohli přijmout, vážně zamýšleli a potom eventuálně i to vyjádřili svým hlasováním.

Dovolila bych si tedy konstatovat, že Výbor pro záležitosti EU na své schůzi konané dne 14. září 2005 k Zelené knize týkající se „Vyrovnání se s demografickou změnou: Nová solidarita mezi generacemi“, po úvodní informaci Dr. Gabriely Pikorové, zástupkyně ředitelky odboru migrace a integrace cizinců Ministerstva práce a sociálních věcí a zpravodajské zprávě výbor přijímá doporučení k vyjádření Senátu, které je přílohou tohoto usnesení. Doporučuje Parlamentu ČR, aby se k Zelené knize - „Vyrovnání se s demografickou změnou“ vyjádřil ve smyslu tohoto doporučení přijatého výborem a pověřuje jako zpravodajku výboru mne.

Dovolte mi tedy, abych se vrátila k tomuto doporučení právě proto, že ho považuji za poměrně zásadní, a proto si myslím, že by mělo zaznít, byť ho máte uvedeno v příloze tohoto tisku.

Výbor tedy doporučuje Senátu, aby přijal následující doporučení:

Senát Parlamentu ČR si uvědomuje význam dokumentu, který připomíná závažnost demografických změn, jež mají celoevropský rozměr a ovlivňují hospodářskou a sociální politiku členských států. Úbytek populace, jemuž dnes čelí téměř celá Evropa, je spojen se stárnutím obyvatelstva a stále obtížnější udržitelností standardu sociálního zabezpečení. Proto je zapotřebí se zabývat možnostmi adekvátní reakce na tento proces a také diskutovat o nových formách mezigenerační solidarity.

Senát dále oceňuje otevření problematiky integrace mladých osob do pracovního procesu. Stanovení evropských cílů v této oblasti koordinované s reformou strukturálních fondů může přispět k potřebným změnám, jakkoliv určování podoby školství jako takového náleží právě do pravomocí členských států.

Senát Parlamentu ČR také vyzývá vládu k aktivnímu přístupu při přípravě reformy důchodového zabezpečení, která by měla přesáhnout rámec pouhých kosmetických úprav stávajícího systému.

Dále se Senát domnívá, že v rámci mezigenerační solidarity nadále sehrává významnou roli zejména rodina. I z tohoto důvodu je tedy patrné, že náležité společenské uznání rodiny založené na vzájemné solidaritě vícero generací představuje předpoklad úspěšného rozvoje společnosti.

Senát ale také upozorňuje, že řada podnětů zmiňovaných Zelenou knihou by mohla zasahovat přímo do úpravy rodinné politiky, která v souladu s principem subsidiarity musí setrvat ve výhradní kompetenci členských států.

Koordinace řešení problémů demografického vývoje nenáleží mezi kompetence EU a neměla by tedy být prováděna ani v rámci otevřené metody koordinace nebo kterékoliv jiné nelegislativní procedury.

Senát také považuje za nevhodné, aby byla v dokumentu uváděna potenciální propopulační opatření a ta byla směřována právě do sféry rozdělení rolí v prostředí rodiny. Otázky dělby povinností v domácnosti, volby vhodného způsobu péče o děti či formy sladění rodinného a pracovního života mají být ponechány na individuálním uvážení občanů či rodin jako takových a nesmějí se stát předmětem státní či jiné regulace. Také přiznávání přídavků a výhod, tzn. rodičovské dovolené apod., nemůže být vázáno na rozdělení povinností v domácnosti mezi jednotlivými pohlavími, neboť se jedná o věc autonomní volby té které rodiny.

Senát také připomíná, že některé otázky předestřené v Zelené knize mají výrazně subjektivní charakter a nelze tedy vést diskusi o tom, jak zvýšit nabídku zařízení kolektivní péče pro děti do tří let, pokud neexistuje shoda na prospěšnosti takového opatření. Česká republika jakoukoliv kolektivní péči o děti do tří let věku oficiálně nepodporuje. Proto je uvedené potencionální opatření v rozporu s jejím směřováním v této oblasti. Vláda České republiky by měla naopak podporovat individuální a celodenní rodičovskou péči o dítě ve věku do čtyř let a chápat ji jako společensky relevantní a adekvátně oceněné v zaměstnání na plný úvazek.

Dále konstatuje, že populační politika se v minulosti stala mj. i nástrojem nedemokratických režimů. Proto je potřeba k možnostem regulace probíhajících demografických změn podmíněných celou řadou kulturních a civilizačních faktorů přistupovat obezřetně. Nástroje sociální a daňové politiky nemohou dlouhodobé trendy vývoje populace změnit, ale pouze na ně adekvátně reagovat. Cílem evropských zemí by tedy měla být podpora autonomie rodiny a jejích přirozených funkcí, jejichž výkon může stát, popřípadě v dílčím segmentu mezinárodní organizace, ulehčovat, ovšem nikoliv regulovat či přejímat na sebe.

A konečně jako poslední Senát Parlamentu ČR vyzývá vládu ČR, aby při formulaci priorit rodinné politiky vycházela z potřeby udržení autonomie rodiny ve výkonu jejích přirozených funkcí jako hlavního cíle. K jeho dosažení musí být užity takové nástroje, které nebudou zvyšovat pocit závislosti rodin na systému sociální politiky a které současně vyjádří ochotu státu ocenit péči o děti v rodině jako činnost relevantní pro společnost.

Pane předsedo, to je moje zpravodajská zpráva, děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Posaďte se, paní kolegyně, ke stolku zpravodajů.

Výbor pro záležitosti EU požádal o stanovisko Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Táži se pana senátora Karla Bartáka jako zpravodaje, zda chce vystoupit? Nechce.

Otevírám v této chvíli rozpravu. Přihlásil se pan senátor Jiří Zlatuška po něm senátor Ivo Bárek.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedo, já se nehlásím do rozpravy, já jsem se hlásil s technickou poznámkou.

V první části vystoupení paní zpravodajky tady po zasedacím sále pobíhal kameraman televize Nova. Domnívám se, že zde na půdě tohoto sálu nemá co dělat a připomněl bych jen, že když zde měl pan ministr Bublan svého asistenta, tak to vzbudilo námitky.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji za informaci a slovo má pan senátor Ivo Bárek.

Senátor Ivo Bárek: Pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, předkladatel i zpravodajka již konstatovali důležitost tohoto dokumentu, resp. problému, kterým se zabývá. K tomu je možná třeba zdůraznit, že v Evropské unii se potkávají současně tři demografické změny:

Za prvé, klesá porodnost. Tři země s nejmenší porodností jsou Slovensko, Slovinsko a Česká republika, a nejen tyto země neobnovují svoji populaci.

Za druhé, zvyšuje se délka života. To je velký pokrok, problém je ovšem v kvalitě prodlužujícího se života.

Za třetí budou stárnout silné populační ročníky. To má dopady a nároky nejenom na důchodové systémy a systémy zdravotní péče, ale také na organizaci dopravy, urbanistická pojetí, změny spotřebitelského chování, změny struktury potřeby pracovních míst, zejména zajištění služeb.

Projednávaná Zelená kniha klade otázky Evropské unii i členským státům. Jakou roli v řešení tohoto problému má hrát veřejná politika, jaký příspěvek nebo co bude znamenat v tomto problému migrační politika, jak lze a lze-li řešit problém zvyšování porodnosti?

Závažná otázka pak, jakou prioritu mají děti a jakou prioritou je rodina? To je samozřejmě záležitostí členských států. Problém je v tom, že je rozpor mezi tím, kolik dětí by lidé chtěli a kolik jich pak skutečně mají.

Výzkumy v Evropské unii udávají 2,3 děti jako přání a 1,5 dětí jako skutečnost.

To už není záležitost jednotlivce, ale ve skutečnosti členských států i Evropské unie jako celku z pohledu demografického vývoje celé Evropy a jejích hospodářských konsekvencí.

Další výzkumy ukazují, že společnosti, které vytváří podmínky pro nediskriminaci, chcete-li pro rovné příležitosti jak na pracovním trhu, tak atmosféru rovnosti v rodinách, problémy s porodností nemají. Těmi zeměmi jsou především skandinávské země.

Naopak země, které konzervativně trvají na tradiční podobě rodiny s otcem živitelem a hlavou rodiny, což už dneska stejně není pravda, a ženou u plotny, mají stejné problémy s porodností jako my. Příkladem je Itálie.

Z toho vyplývá, že záležitost rovnosti příležitostí mezi muži a ženami není jen přání volnomyšlenkářských, především levicových moderních politiků a mnohých žen a mužů, ale vážný problém celé společnosti s velkými souvislostmi nejenom naší současnosti.

Další otázkou, kterou Zelená kniha klade, je věk odchodu do důchodu. Šest procent lidí, kteří odcházejí do důchodu dříve, představuje jen 19 procent z toho, co je v USA.

Je tedy otázka, zda stanovení pevné hranice není bariérou pro ty, kteří chtějí odejít dříve, i pro ty, co chtějí odejít později. Zde je potřebné znovu říci ještě jedno číslo. Počet lidí ve věku nad 80 let se do roku 2030 zvýší proti nynějším 19ti milionům lidí na 35 milionů lidí, tedy téměř na dvojnásobek.

To se vracím na začátek. Vznikne potřeba rozvoje sociálních služeb, zlepšení podmínek pro rodiny, které budou chtít pečovat o tyto lidi v rodinách a podobně. Je to prostě komplexní problém, který je řešitelný jen novými formami mezigenerační solidarity.

Zelená kniha otázky související s jeho řešením klade jak členským státům, tak jednotlivým občanům, kteří mohou své připomínky zasílat přímo na adresu Komise nebo na její internetové stránky.

Návrh usnesení Výboru pro záležitosti Evropské unie se snaží být v tomto směru také aktivní, a to je velmi chvályhodné.

Problém je v tom, že neodpovídá na otázky kladené Zelenou knihou, ani se nevyjadřuje ke stanovisku vlády k Zelené knize. Kromě výzvy směřované vládě k přípravě reformy důchodového zabezpečení, který je v této chvíli nesmyslný, protože to neblokuje vláda, ale dohoda politických stran, formuluje stanovisko k zařízení péče o děti do tří let. To není podstatná záležitost Zelené knihy a navíc neodpovídá realitě v České republice, neboť zařízení péče o dítě do tří let zřizují obce.

Zelená kniha pojmenovává instrumenty, které jsou k dispozici řešení problému demografického vývoje a předkládá otázky, které je potřebné zodpovědět k řešení problému, který je v České republice ještě závažnější než jinde v Evropské unii.

Z tohoto pohledu se navrhované usnesení poněkud míjí s obsahem, cílem i procesem projednávání Zelené knihy o demografickém vývoji.

My v České republice vzhledem k našemu předpokládanému demografickému vývoji musíme přivítat, že Evropská komise nás již dnes upozorňuje na tento závažný problém a hledá cesty, jak ho pomoci řešit v rámci celé Evropské unie.

Je nutné, aby vláda fundovaně a na základě odborných analýz předkládané otázky zodpověděla a ve své kompetenci přijala opatření, která budou odpovědí na otázky kladené Zelenou knihou.

Navrhuji proto usnesení - Senát Parlamentu České republiky bere na vědomí Zelenou knihu - „Vyrovnání se s demografickou změnou: Nová solidarita mezi generacemi.“

Děkuji, vážení, za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, kdo další se hlásí do rozpravy? Paní senátorka Alena Palečková.

Senátorka Alena Palečková: Omlouvám se, pane předsedo, za pozdní přihlášku, ale domnívala jsem se, že přede mnou ještě někdo přihlášen byl. Já nebudu mít žádný dlouhý projev.

Já bych chtěla jenom zareagovat na ta dvě vystoupení, která tady zazněla přede mnou. Náš výbor dostal tento materiál k posouzení. My se touto problematikou zabýváme prakticky po celou dobu existence našeho výboru.

Uspořádali jsme několik konferencí o rodině, takže mohu říci, že s touto problematikou jsme poměrně detailně seznámeni. Já bych chtěla jenom podpořit to usnesení, které předkládá Výbor pro evropské záležitosti, a to z jednoduchého důvodu.

Představa nějakého zasahování do takto citlivého tématu pomocí nějakých politických nebo jakýchkoliv jiných nástrojů, je pro mě, a věřím, že i pro většinu členů našeho výboru, po všech těch zkušenostech a po všech těch informacích, které jsme získali na těch konferencích, velmi nepříjemná.

Prostě sociální inženýrství v této oblasti nemá co dělat a my si uvědomujeme nebo já tady mluvím za sebe, uvědomuji si nepříznivý demografický vývoj, ale nabádala bych spíše k tomu, abychom velmi pozorně sledovali impulzy, které přicházejí ze společnosti, abychom je citlivě zvažovali a abychom velmi opatrně a po pečlivém zvážení je eventuálně aplikovali do naší legislativy, čili impulzy musí přicházet od těch, kterých se to týká, od rodin, mladých lidí, seniorů atd., nikoliv nějakým direktivním nařízením z orgánů, které navíc jsou složeny ze zemí, kde ten vývoj společenský, demografický atd. je naprosto rozdílný.

Takže podporuji usnesení Výboru pro evropské záležitosti. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan senátor Jiří Pospíšil.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedo, dámy a pánové, tady už několikrát byla naznačena ta věc, a já ji řeknu naplno.

Je to věc kompetence. Jenom to, že země, všechny země EU mají problémy s porodností, není samo o sobě důvodem, aby se Evropská unie tímto problémem zabývala.

To, že to může mít hospodářské důsledky, není důvodem pro to, aby byly strukturální fondy použity k řešení těchto problémů. Evropská unie se má zabývat tím, k čemu jí daly oprávnění smlouvy členských zemí, a používání strukturálních fondů v oblastech, kde k tomu kompetenci nemá, by bylo dokonce snad i trestné. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Kdo další se hlásí do rozpravy? Já bych zrealizoval své vystřídání a vzal bych si slovo.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Prosím, pane předsedo, ujměte se slova.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové, já bych nejprve moc chtěl poděkovat našemu Výboru pro evropské záležitosti, že se opakovaně a tak zásadně vyjádřil k tomuto problému a k té Zelené knize s podtextem Cesta k demografickému růstu.

Na začátek řeknu, že plně podporuji celé usnesení, protože to usnesení tak, jak je dané, jasně říká, že je to problém úplně někoho jiného než Evropské unie, a podmínky musí vytvářet v rámci subsidiarity každá země.

Já bych se zmínil o jedné věci. Ono se tady hovoří o rodině. Samozřejmě základ státu je vždycky rodina, ale všichni ze svého okolí známe trendy, že dneska rodiny neexistují a dětí je tam dva, tři, čtyři, pět a nějakým způsobem se zapomíná, že dneska se žije v jiném svazku mnohdy více, než je to klasická rodina, která prochází úředním schvalováním.

Otázka imigrační politiky přímo souvisí s demografickým vývojem každé země a v tom textu se o tom vůbec nehovoří. Já myslím, že je to téma celospolečenské a je potřeba také se tím zabývat. Aby nám politická reprezentace z jakékoliv úrovně dávala návrhy, jak máme, nebo nemáme se chovat v rodinách nebo v tom partnerském vztahu, kolik máme mít dětí, považuji za dramatický pozůstatek státní direktivy.

A protože znám trošku demografické křivky, největší populační exploze byla vždycky v krizovém období. Druhá světová válka, 50. léta a 70. léta. U nás jsme po 90. roce tuto křivku odložili o 10 let, protože lidé začali přemýšlet trošku jinak a posunuli tu hranici z 18 - 20 let dále.

A malou poznámku ke kolegovi, který říkal, že tu předškolní péči zřizuje obec a že do toho stát nemá zasahovat, tak bych mu jenom na připomínku řekl, že stát nařídil povinnou docházku do školky poslední rok, přestože nepřinesl ani korunu na zřízení těchto školek, ale pouze přenesl břímě na obce. Ten zásah státu v této chvíli, a diskutovali jsme, by byl velmi neadekvátní.

Na závěr - plně podporuji stanovisko našeho Výboru pro evropské záležitosti a varoval bych před tím, abychom podporovali něco, co bude zásah shora.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane předsedo. Mám přihlášeného pana kolegu Sequense, který právě odchází, tak to byl pravděpodobně omyl. Ptám se, jestli ještě někdo se hlásí do rozpravy. Kolega Štěch.

Senátor Milan Štěch: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, nechtěl jsem původně k této předloze vystupovat, ale tak, jak se tady opět ta diskuse posouvá, si myslím, že není šťastné. Kdo je aspoň drobet nestranným pozorovatelem dění v České republice, tak musí s určitou pokorou říci, že nerodinná, někdy možná až protirodinná politika v 90. letech nebyla úspěšná. Nevydávejme toto zjištění za naše moudro. Já se domnívám, že není nic špatného, když EU, Evropská komise se problematikou postavení rodiny v členských zemích a v našem společném prostoru EU zabývá metodou, jak se zabývá, ona vlastně dává otázky a vyzývá k diskusi nad těmito problémy, protože jestliže chceme skutečně naplňovat základní principy EU včetně volného pohybu osob a nejenom to předtím, tzn. volného pohybu zboží a kapitálu, tak také proto je potřeba mít určité, aspoň drobet stejné přístupy, pokud se na nich, a to zvýrazňuji, dokážeme dohodnout.

Takže z tohoto pohledu se domnívám, že není šťastné takové vyhraněné postoje používat, já si dovolím říci fráze či klišé o sociálním inženýrství a podobně. Jsou to velmi vážné problémy, protože pokud se demografie v rámci EU bude vyvíjet tak, jak se vyvíjí, tak nás čeká velké množství problémů, které asi nedokážeme všichni, ani jako jednotlivci, globálně posoudit, protože jenom když se podíváme, jaké problémy způsobuje starým členským zemím velký příliv migrantů ze zahraničí, s kterými se ze začátku zdálo, že se veřejnost sžila, ale dneska se ukazuje, že se s nimi až tak dobře nesžila, jaké jsou to problémy, které vyústily až v xenofobní projevy, které samozřejmě destabilizují společnost, tak se domnívám, že tyto diskuse jsou zcela namístě, nejsou ničím špatným a že my, kteří nemůžeme být v tomto příkladem, bychom neměli dávat jednostranná prohlášení, poměrně ještě silného charakteru.

Nepovažuji za šťastné, aby se EU zužovala jenom na ten prostor pro byznys, pro podnikání, pohyb zboží, ale EU přece by měla být i hodnotová orientace, do které velmi silně patří určitá sociální dimenze. Pokud budeme chápat EU bez sociální dimenze, tak to nemůže být stabilní prostor, protože sociální otázky jsou nedílnou součástí života veřejnosti a každého občana.

Podporuji návrh, který přednesl kolega Bárek, protože je to návrh moudrý a dává nám prostor pro to, abychom se intenzivně svým dílem do těchto diskusí zapojovali, a také brali v potaz názory, zkušenosti jiných zemí, které jsou členy evropské pětadvacítky. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Slovo má pan senátor Karel Tejnora, připraví se senátor Jan Hadrava. Vy jste se, kolego, vymazal, a pak jste se zase přihlásil, takže ztratil jste přechodně své pořadí.

Senátor Karel Tejnora: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, já bych nechtěl dále mělnit diskusi a chtěl bych připomenout, že lidé, společnost tady existuje tisíce a tisíce let. I si myslím, že celé to je o dostatku víry ve společnost, víry v člověka, který překonal mnohé, a myslím si, že i tuto demografickou krizi překoná společnost vlastními silami bez zásahu Bruselu či vlády.

Je otázkou, jestli tyto zevní zásahy jsou spíše ke škodě než k užitku. Já bych připomenul populační vlnu ze 70. let, která dělá velké problémy, nejdřív je nedostatek školek, pak škol, a nakonec za 50 let bude nedostatek domovů důchodců. Takže jakékoliv vychýlení přirozené rovnováhy, přirozeného vývoje spíš dělá víc problémů než užitku.

Já si myslím, že když už o tom mluvíme, my bychom se tady měli ptát, jak na tyto změny, které jsou faktem, které jsou současnou realitou, reaguje např. Zákoník práce? Jakým způsobem na to vůbec reaguje legislativa, zda umožňuje rodinám žít, zda naopak je nekonzervuje do starých struktur. Ano, společnost je v pohybu. My chceme rovnoprávnost žen, emancipaci, chceme, aby bylo více žen v politice, vysokoškolaček atd. Jsme připraveni jako lidé, občané, zkrátka srovnat ty role dobrovolně v rodině, a tak se vyrovnat s požadavky stávající společnosti. Tady je spíš otázka, jestli chceme dál jít ve stopách této společnosti, ve stávajícím hospodářském světě, v rámci konkurence atd., a na druhou stranu cenou za to je jistě v rodinách snížený počet dětí. Ale já věřím osobně, že se lidé sami s tímto vyrovnají bez potřeby zásahů politiků z vrchu. Děkuji za pozornost

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, slovo má pan senátor Jan Hadrava.

Senátor Jan Hadrava: Pane předsedo, pane ministře, dámy a pánové, já myslím, že ta diskuse je trochu mimochodná. My si musíme znovu opakovat, k čemu Zelená kniha slouží. Zelená kniha je konzultativní materiál, ke kterému se na otázky, které klade, vyjadřují všichni, nebo ti, kteří chtějí, relevantní partneři, a je to dialog, a ten teprv vede k nějakému legislativnímu aktu Evropské unie. A jestliže si nějaký problém EU a Česká republika uvědomuje a nazve ho problémem řekněme evropsky globálním, no tak se ho snaží nějakým způsobem řešit. A tady, hned v první části máme řečeno, že pokles obyvatelstva by vedl taky k poklesu HDP v roce 2040, a že je to problém evropský. A první otázka, která je kladena a na kterou by měli odpovědět všichni ti, kteří říkají, ať to neřešíme slovem ne, je přece, domníváte se, že by se diskuse o demografickém vývoji a řešení jeho důsledků měla odehrávat na evropské úrovni? Tak dobře. Jestliže se domníváme, že by se neměla odehrávat na evropské úrovni, tak neodpovídejme mimochodně na otázky, které nejsou kladeny a které jsou příkladem usnesení výboru evropského a řekněme ne, neměla by se odehrávat na úrovni Evropské unie.

A to by byla věc, kterou jste tady všichni zdůrazňovali. Ano, ať je to právo rodin, ať je to právo země, ať to vyřeší život sám, protože on to přece vyřeší.

Řekněme - ano, pro Parlament, pro Senát ČR to není problém, neuvědomuje si tento problém, nechce tento problém řešit na úrovni EU, a řekne - ne. Ale jestliže chceme říct - ano, my se do této diskuse, do tohoto konzultativního materiálu chceme zapojit, tak odpovídejme na otázky nebo zabývejme se odpověďmi, které řekla vláda, a říkejme: ne, my s těmito odpověďmi nesouhlasíme a navrhujeme jiné odpovědi, nebo korigujme odpovědi jinak. Ale odpovídejme na to, na co se ptají. Ale to my neodpovídáme.

Takže já bych chtěl upozornit na to, že z těch diskusních příspěvků vyplývalo, že odpověď na první otázku, zdali se tím má zabývat EU, by byla - ne. A odpovědi, které dal evropský výbor jsou doopravdy mimochodné.

Takže podporuji - vzít na vědomí stanovisko vlády. Ne vzít na vědomí Zelenou knihu. Ale stanovisko vlády k Zelené knize. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Nikdo další se nehlásí do rozpravy. Takže rozpravu končím. Poprosím pana navrhovatele pana ministra Zdeňka Škromacha, aby se vyjádřil k rozpravě.

Místopředseda vlády ČR Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, páni senátoři, chtěl bych se vyjádřit i k těm závěrům, které jsou doporučovány. Nakonec ta diskuse byla vlastně k těmto závěrům vedena, aby to náhodou nevyznělo, že tedy s nimi souhlasím. To tedy nesouhlasím. Protože si myslím, že jsou to určité věci, které jsou vytrženy z kontextu. Rozumím, řekněme, i určitému konzervativnímu přístupu většiny, která navrhla tady toto doplnění. Na druhé straně jsem nerozuměl tomu materiálu v Zelené knize tak, že tady je nějaká direktiva v rámci EU nebo Bruselu. Tak to prostě není. Problém porodnosti jako takové a vztahů, které jsou tady řešeny, jsou problémy všech evropských zemí. Jestliže žijeme v určitém společném ekonomicko-společenském prostoru, tak se samozřejmě problémy prolínají. A souvisí samozřejmě i s migrací.

Když jsem byl nedávno v Číně, kde jsme hovořili o propopulační politice v Česku a vycházeli jsme z demografických odhadů, že za 30 - 40 let v Česku bude chybět asi 400 tisíc lidí na pracovním trhu, tak Číňané říkali: No, a kdy je máme poslat? Takže ten problém je řešitelný různými způsoby.

Ale myslím, že tady bychom skutečně měli říct, na jedné straně samozřejmě v postavení rodiny a rodinné politiky stát vůči občanům, je jednoznačné říkat, že by stát do toho neměl zasahovat. Samozřejmě, že by neměl zasahovat a říkat, kolik mají mít rodiny dětí apod. Je to jejich samostatné rozhodnutí. Ale na druhé straně, pokud už se rodina rozhodne mít děti, tak stát by měl vytvořit určité podmínky k tomu, aby kompenzoval ekonomickou nevýhodnost toho, mít v určitém období děti. A to je realita, na kterou odpovídají i naše propočty, které průběžně děláme ve smyslu vlastně snížení životní úrovně jednotlivých členů takovéto rodiny, protože to je prostě realita. Mě to třeba jako sociálního demokrata zaujalo a neočekával bych to od konzervativního pohledu na tuto věc, aby byla společensky oceněna role rodiny a toho rodiče, který pečuje o rodinu, a aby to bylo bráno jako zaměstnání na plný úvazek. To je dobrá myšlenka. Samozřejmě nestačí jenom říct, že je to morální ocenění. Pak by to znamenalo, že např. rodičovský příspěvek by měl být ve výši řekněme třeba 50 % průměrného výdělku nebo v nějaké výši předchozího výdělku toho rodiče, který pečuje o děti v rámci rodiny. To bych vnímal samozřejmě jako velmi pozitivní.

Na druhé straně pokud jde o tu otázku, kde se zmiňuje v tom návrhu, že považuje za nevhodné, aby dokument nějakým způsobem zohledňoval pozici muže a ženy v těchto rodinách, to si myslím, že je trend, který skutečně neodpovídá současné situaci. Protože právě těmi změnami, které jsou tady jaksi diskutovány, by se měly vytvořit stejné podmínky, aby i v rámci rodinné politiky byl překonán model představy, že o děti a rodinu pečuje jenom žena. Protože to ženy znevýhodňuje následně potom např. v jejich kariéře. Jenom bych řekl, že z hlediska populace odvozovat z toho, že v tomto nebo v předchozím roce se zastavil ten propad mezi počtem narozených dětí a počtem zemřelých, není tedy náznakem toho, že se situace zlepšuje. To je jenom situace, že dneska právě, jak tady už někdo zmiňoval, jsou v tom produktivním věku ty silné ročníky ze 70. let. Tam jenom možná i podle demografických průzkumů nešlo o to, že by došlo k nějakému výraznému nárůstu oproti jiným obdobím, ale v podstatě zúžení, že se děti narodily v určitém období, ale pak už se zase delší dobu nerodily. Takže ty propady tady prostě byly. V této chvíli jsou tyto ročníky v tom produktivním věku. Že jsme zastavili propad v české společnosti, tak to není dobrá zpráva. Protože při té síle ročníků by ten populační nárůst měl být výrazně vyšší. Takže problém tady existuje.

My samozřejmě vnímáme i určitou motivaci ve vztahu k pracovnímu uplatnění, protože to je jeden z nejvíce uváděných důvodů, proč ženy nechtějí zůstávat na mateřské nebo proč nechtějí mít děti. Protože to ohrožuje jejich pracovní kariéru.

Z tohoto hlediska je samozřejmě potřeba brát do úvahy i otázku, která se tady zmiňuje, kosmetické úpravy stávajícího důchodového systému. No, tady bych to jednoznačně odmítl. Protože parametrické změny, které byly provedeny před dvěma lety vládní koalicí, tak vedly ke stabilizaci důchodového systému, která umožňuje přejít na nový systém. Ministerstvo práce předložilo představu nového důchodového systému v roce 2003. Dneska jsme v situaci, kdy hledáme politickou shodu, co možná nejširší, tak, aby reforma důchodového systému, která bude dohodnuta, aby přetrvala i všechny možné kombinace různých koaličních vlád apod. po příštích a dalších volbách. Tak, aby obzvláště mladá generace věděla, za jakých podmínek skutečně do důchodu půjde, a ne, že každé čtyři roky po volbách se změní důchodový systém. Proto si myslím, že to není zcela upřímné jaksi tímto způsobem dehonestovat snahu o změny v důchodovém systému. A nejsou to kosmetické úpravy. Jsou to systémové úpravy, které v konečné fázi by měly vést i k té otázce řešení - důchodový věk, určitá pružnost, možnost reakce např. v oblasti připojištění, což nakonec vypadá, že by v tomto mohla být dohoda.

Jenom poznámka k tomu často opakujícímu se argumentu, že kraje a obce mají jenom povinnosti a že na to nedostávají finanční prostředky. Chtěl bych upozornit na to, že kraje a obce mají svěřené pravomoci nebo určité činnosti, které mají provádět. Na to dostávají výnosy v rámci rozpočtového určení daní a samozřejmě stát nejenom ukládá úkoly nebo zákony, protože zákonodárný sbor není stát, je to jedna ze složek. Na základě toho potom samozřejmě jednotlivé struktury, ať už samosprávy nebo státní správy, prostě v rámci svých svěřených pravomocí a financí, které mají v rámci výnosů obzvláště daňových, tak tyto věci plní. To jenom možná poznámka k tomu.

Takže z tohoto hlediska myslím, že je to zbytečně postaveno kontroverzně v tom, že by tento materiál měl cokoliv v České republice nařizovat. Ale každopádně si myslím, že Česká republika jako členská země EU by měla využít dobrých zkušeností z jiných zemí v oblasti např. prorodinné politiky, propopulační. Co mě zaujalo velmi, řekl bych až ideologicky, že propopulační opatření jsou součástí nedemokratických režimů, totalitních apod. - no, to by potom tedy musela celá bývalá patnáctka EU být jaksi nedemokratická, protože v každé této zemi mají propopulační opatření a mají to jako vládní programy, dokonce je zaváděly mnohdy i konzervativní vlády. Spíš to vnímám jako určitý postoj Senátu, pokud to bude schváleno. Navíc myslím, že v jedné fázi je tam odvolávka, že ČR je konstatováno. Já myslím, že Česká republika má své postupy.

Vnímám to jako stanovisko určité části Senátu. Bude-li schváleno, bude k tomu přihlížet i vláda, ale každopádně to bude vnímáno jako stanovisko Senátu, nikoli jako stanovisko České republiky. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má zpravodajka paní senátorka Müllerová.

Senátorka Ludmila Müllerová: Pane předsedo, kolegyně a kolegové, dovolte, abych shrnula rozpravu, která byla vedena k Zelené knize týkající se vyrovnání se s demografickou změnou. Bylo tady konstatováno, že se právě EU obrací na jednotlivé členské země s otázkami a zároveň vyzývá jednotlivé členské země k diskusi na téma negativní demografický vývoj, jak dále v rodinné politice, jak v politice o seniory apod. Jsem přesvědčena, že debata, která se tady vedla, byla odrazem i debaty v našem výboru. Jsem přesvědčena, že doporučení, které z našeho výboru vzešlo, rozhodně nepodporuje myšlenku, že by se výbor domníval, že Zelená kniha k tomuto tématu je zbytečností nebo že to není záležitost České republiky. Shodli jsme se na tom, že je dobré, že odpovědi, které Česká republika a další organizace a občané zasílají, jsou v pořádku a že na základě Zelené knihy by mohl vzniknout v EU dokument nazývaný Bílá kniha, který je zase o stupeň výše.

V doporučení hned v prvním odstavci zdůrazňujeme, že si uvědomujeme význam dokumentu, který připomíná závažnost demografických změn apod. Považuji za důležité připomenout, že upozorňujeme, že řada podnětů zmiňovaných Zelenou knihou by mohla zasahovat přímo do úpravy rodinné politiky, která je v souladu s principem subsidiarity a tedy má setrvat ve výhradní kompetenci členských států. Toto je velmi podstatné. Proto jsme chtěli připomenout, že koordinace řešení problému demografického vývoje nenáleží do kompetencí EU, ale je to záležitost každé členské země a my bychom to výrazně chtěli připomenout.

To, zda se ztotožňujeme s tímto doporučením, které mělo za úkol zvýraznit tuto problematiku subsidiarity, nebo jsme na druhou stranu chtěli ocenit problematiku integrace mládeže do pracovního procesu apod., to jsou věci, které jsme chtěli vypíchnout z pohledu přístupu naší republiky. Jestli to bude vnímáno jako doporučení Senátu, budu tím velmi potěšena, protože si myslím, že toto do kompetencí Senátu patří.

Zazněly tady dva návrhy na usnesení. Především, že Senát bere na vědomí Zelenou knihu - „Vyrovnání se s demografickou změnou: Nová solidarita mezi generacemi“, a druhý návrh na usnesení je z Výboru pro záležitosti EU a říká, že přijímá k Zelené knize - „Vyrovnání se s demografickou změnou: Nová solidarita mezi generacemi“ doporučení, které tady bylo přečteno a které je přílohou našeho tisku. To jsou dva návrhy.

Pane předsedo, myslím si, že by bylo korektní, kdybychom hlasovali nejdříve o návrhu bere na vědomí, protože potom by byl další návrh nehlasovatelný. Navrhla bych nejprve hlasovat o návrhu bere na vědomí bez doporučení.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: To je samozřejmě váš návrh, jako zpravodajka na to máte plné právo. Podle pořadí podání návrhů bychom ale měli nejprve hlasovat o návrhu Výboru pro evropské záležitosti a potom o návrhu, který přišel k nám během jednání do lavic. Jsme teď trochu v kontroverzi s paní zpravodajkou jen o pořadí.

Senátorka Ludmila Müllerová: K pořadí. Pane předsedo, domnívám se, že to není problém, pokud budeme hlasovat nejprve o návrhu výboru, ale pak se zdá nehlasovatelný návrh kolegy Bárka.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Paní zpravodajko, tak to bývá, že souhlasným stanoviskem jsou ostatní návrhy nehlasovatelné. To je standardní parlamentní procedura. Trváte na svém názoru?

Senátorka Ludmila Müllerová: Netrvám. Navrhuji hlasovat nejprve o návrhu výboru, který dává doporučení, které tady bylo přečteno.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Nejprve znělkou všechny svolám.

Kolega Zlatuška se hlásí s faktickou.

Senátor Jiří Zlatuška: Pane předsedo, zopakoval bych svou výhradu k přítomnosti druhých osob v sále. Teď tady byl kameraman zase pro změnu z České televize.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Jsme v hlasovací fázi, kterou jsem avizoval znělkou. Nejprve budeme hlasovat o doporučení Výboru pro evropské záležitosti. Zahajuji hlasování. Kdo je pro toto doporučení, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto doporučení, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování pořadové číslo 199 je ukončeno, registrováno 65, kvorum 33, pro 44, proti 11. Návrh byl schválen. Tím končíme projednávání tohoto bodu. Děkuji panu ministrovi i paní zpravodajce.

K opakované připomínce pana kolegy Zlatušky: zde v prostoru se nemají média bez svolení pohybovat. Prostor za hradbou je dokonce vyhrazen pro média. V této chvíli se znovu hlásí kolega Zlatuška.

Senátor Jiří Zlatuška: Pane předsedo, poznámky k zabezpečení schůze se týkaly přítomnosti médií uvnitř Jednacího sálu, nikoli za hradbou. Pohybovala se uvnitř, dokonce před lavicemi.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Z druhé poznámky jsem vyrozuměl, že byli nahoře. Beru na vědomí a na Organizačním výboru dáme jasné zadání. Stačí vám tato odpověď?

Prosím kolegu Pitharta, aby vedl dále schůzi.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Nyní budeme projednávat bod, kterým je:

<A NAME='st142'></A>

Národní Lisabonský program 2005 až 2008 (Národní program reforem ČR).

Je to senátní tisk č. 142.

S Lisabonskou strategií nás seznámí místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach, který zastoupí místopředsedu vlády Martina Jahna. Uděluji mu slovo.

Místopředseda vlády ČR Zdeněk Škromach: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři, dovolte mi ještě, abych omluvil pana místopředsedu Jahna, který měl předkládat tento bod, ale z objektivních důvodů se nemůže zúčastnit dnešní schůze.

Dovoluji si krátce představit Národní plán, Lisabonský program, resp. Národní program reforem, který Česká republika, podobně jako ostatní členské státy EU, předloží Evropské komisi 15. října 2005. Jedná se o souhrnný dokument o připravovaných reformních krocích ve vztahu k revidované Lisabonské strategii v následujících třech letech. Tento dokument bude v pravidelných ročních intervalech vyhodnocován ze strany EU a v návaznosti na to aktualizován.

Předložit Národní program reforem Evropské komisi a Radě vyplynulo ze závěrů jarní Evropské rady v souvislosti se střednědobým vyhodnocením plnění cílů Lisabonské strategie a schválením její revidované podoby zaměřené na podporu růstu a pracovních míst. Cílem je zvýšit participaci členských zemí na provádění nezbytných reforem. S ohledem na význam dokumentu a zejména jeho horizontální charakter byla pro účely zpracování Národního Lisabonského programu nezbytná úzká spolupráce relevantních resortů.

Národní Lisabonský program reflektuje aktuální vývojové trendy Lisabonské strategie a v rámci tří kapitol - makroekonomické, mikroekonomické a zaměstnanost - zahrnuje opatření na podporu růstu a tvorby pracovních míst v České republice. Vodítkem pro stanovení prioritních opatření byly červnovou Evropskou radou schválené integrované směry pro růst a pracovní místa v letech 2005 - 2008, které jasně vymezují nové směřování Lisabonské strategie.

Priority obsažené v Národním Lisabonském programu vycházejí z resortních koncepčních dokumentů a jsou plně v souladu se strategií hospodářského růstu. Národní Lisabonský program má jako celek fiskálně neutrální charakter. U opatření, která mají finanční dopady, jsou finanční prostředky zahrnuty ve státním rozpočtu včetně prostředků na kofinancování ze stávajících strukturálních fondů. Prostředky na kofinancování ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti v rámci Nové finanční perspektivy na léta 2007 - 2013 nelze v tomto okamžiku blíže specifikovat. Stejně tak v případě budoucích komunitárních programů.

Samotný text je členěn do tří kapitol obsahujících 46 opatření. Pro Českou republiku bude v následujících třech letech důležité zejména:

  • v části makroekonomické pokračování reformy veřejných financí zaměřené na postupné snižování podílu maastrichtského deficitu veřejných financí na hrubém domácím produktu tak, aby do roku 2008 bylo dosaženo úrovně pod 3 procenta HDP,

  • udržení nízkého a stabilního růstu cenové hladiny měnovou politikou založenou na cílování inflace, a to i s ohledem na zavedení eura v roce 2010,

  • v mikroekonomické části vytvoření prostředí stimulujícího vědu, výzkum a inovace včetně jejich komerčního využití v ekonomické praxi,

  • modernizace a rozvoj dopravních, informačních a komunikačních sítí,

  • vytváření kvalitního podnikatelského prostředí usnadňujícího zakládání nových společností a vykazujících celkově nízkou administrativní zátěž pro podnikatele,

  • v části zaměstnanost především rozšíření smluvní volnosti, snížení zákonných nemzdových nákladů práce, zvýšení územní mobility pracovní síly, začleňování osob na trh práce, zejména osob stojících na počátku a konci profesní kariéry.

  • reformy z oblasti rozvoje vzdělávání s cílem zvýšit kvalitu pracovní síly, podpora schopnosti vyrovnat se s náročnými podmínkami měnícího se trhu práce.

Národní Lisabonský program byl vládou ČR schválen usnesením č. 1 200 dne 14. září. Dne 21. září 2005 byl projednán v senátních výborech, konkrétně ve Výboru pro záležitosti EU, ve Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu a ve Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Dnešní diskusi považuji za příležitost tento dokument projednat ještě před jeho samotným odesláním Evropské komisi, které je, jak už jsem uvedl, limitováno termínem 15. října letošního roku. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane místopředsedo, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Národní Lisabonský program byl přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Tento výbor určil svým zpravodajem pana senátora Jiřího Zlatušku a nepřijal žádné usnesení. Záznam z jednání vám byl rozdán jako senátní tisk č. 142/3.

Dále byl přikázán Výboru pro záležitosti EU. Ten určil svým zpravodajem pana senátora Luďka Sefziga a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 142/2.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto materiálu Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Výbor přijal usnesení, bylo vám rozdáno jako senátní tisk č. 142/1.

Zpravodajem výboru je pan senátor Ivo Bárek, kterého nyní žádám, aby vás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím.

Senátor Ivo Bárek: Děkuji, pane místopředsedo. Pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové, EU na jarním zasedání Evropské rady v roce 2000 vyhlásila Lisabonskou strategii s cílem společně koordinovat kroky vedoucí ke stimulaci růstu zaměstnanosti a konkurenceschopnosti členských zemí EU při zachování úrovně kvality života občanů a úrovně ochrany životního prostředí v podmínkách globální hospodářské konkurence a nepříznivého demografického vývoje v Evropě.

EU zpracovala na základě Kokovy expertní skupiny pro jarní zasedání Evropské rady v roce 2005 střednědobé hodnocení Lisabonské strategie, které se stalo východiskem pro zásadní změnu dosavadního pojetí této agendy. Lisabonská strategie je nově primárně orientována na dosažení vyššího hospodářského růstu a zaměstnanosti při respektování principu udržitelného rozvoje. Tato strategie by však neměla být chápána pouze jako prostředek přeměny evropské ekonomiky, sledující cíl dotáhnout se na nejlepší světové ekonomiky, ale jde spíše o snahu o naplnění evropské vize budoucnosti, jejíž podstatou je modernizace hospodářství EU při zachování jejího specifického sociálního modelu.

Současně s tímto střednědobým hodnocením byl schválen návrh na zlepšení řízení celého procesu. Hlavní důraz je kladen na permanentní dialog mezi klíčovými subjekty národních politických systémů, jako je vláda, Parlament, místní regionální orgány, sociální a hospodářští partneři a nestátní neziskové organizace s cílem zajistit jejich větší zainteresovanost.

Česká republika se již od prvních dnů svého členství v EU plně zapojila do diskuse k revizi cílů Lisabonské strategie v souvislosti s deklarovaným požadavkem více podpořit hospodářský růst a zaměstnanost v jednotlivých členských státech EU. Česká republika uvítala návrh na vytvoření jednotných národních dokumentů, národních programů, reforem. Jejich cílem je posílit politickou odpovědnost za naplňování obsahu Lisabonské strategie a umožnit vyhodnocení plnění stanovení reformních kroků na úrovni jednotlivých členských států.

Národní programy reforem jsou koncipovány na tříleté období s tím, že mohou být v případě politických změn revidovány. Národní program reforem poskytuje příležitost přiblížit široké veřejnosti priority hospodářské politiky, resp. politiky zaměstnanosti a seznámit ji s nezbytností přijetí reformních kroků, ke kterým se Česká republika tímto dokumentem zavazuje.

Zprávu o pokroku, ve které budou vyhodnoceny zvolení priority a pokrok dosažený členskými státy, každoročně vypracuje Evropská komise. První roční zprávu o pokroku Komise předloží již v lednu příštího roku.

Národní program reforem se v souladu s požadavkem Evropské komise věnuje opatřením, která budou realizována v následujících třech letech. Při výběru priorit Národního programu reforem je kladen důraz na jejich generalizovatelnost v daném období, na stanovené výdajové rámce rozpočtu České republiky a vyhodnotitelnost a vzájemný synergický efekt jednotlivých opatření. Národní program reforem České republiky nemůže a také nemá ambici být prostým výčtem všech priorit, problémů či nedostatků včetně detailního rozpisu jednotlivých nápravných opatření a použitých nástrojů.

Z důvodu dosažení širokého konsenzu obsahu priorit reforem byl tento program diskutován s hospodářskými a sociálními partnery a je projednáván v Parlamentu ČR. I já mohu na vlastní oči a uši potvrdit, že byl např. projednáván v Hospodářské radě vlády, kde byl vzat na vědomí.

Sociální a hospodářští partneři budou rovněž aktivně zainteresováni v naplňování cílů vyplývajících z tohoto dokumentu, zejména prostřednictvím Rady hospodářské a sociální dohody a jejích pracovních týmů.

Národní program reforem se skládá ze tří částí - makroekonomické, mikroekonomické a části věnované zaměstnanosti. Tak, jak už pan ministr řekl, tyto části obsahují celkem 46 prioritních opatření. Myslím, že pan ministr je vcelku dostatečně popsal již při předložení tohoto materiálu a já se dál už k dalším opatřením nebudu vyjadřovat vzhledem k tomu, že jsou uvedeny v materiálu.

Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu se Národním Lisabonským programem 2005 - 2008 zabýval na své 20. schůzi dne 21. září t. r. V rámci rozpravy byly diskutovány připomínky směrem k větší konkrétnosti opatření, připomínky k větším možnostem podpory malých a středních podnikatelů a výzkumu a vývoje.

Celkově byl obsah dokumentu hodnocen jako dobrý krok směrem ke stimulaci hospodářského růstu zaměstnanosti a konkurenceschopnosti České republiky.

Výbor přijal následující usnesení:

Po úvodním slově zástupce předkladatele Ing. Jakuba Juříčka, poradce pro záležitosti EU Úřadu vlády ČR, po zpravodajské zprávě senátora Ivo Bárka a po rozpravě výbor bere na vědomí Národní Lisabonský program 2005 - 2008 (Národní program reforem České republiky), určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Ivo Bárka a pověřuje předsedu výboru senátora Milana Balabána předložit toto usnesení předsedovi Senátu.

Děkuji, pane místopředsedo.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore, posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů.

Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice pan senátor Jiří Zlatuška? Ano, přeje si vystoupit a ujme se slova, prosím.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice se materiálu Národní Lisabonský program věnoval v diskusi, která konstatovala, že tento materiál je poměrně obecně zaměřený, obsahuje relativně málo konkrétních věcí, se kterými by bylo možné polemizovat nebo souhlasit jako návod na nějaký konkrétní postup.

Co se týče obsahu tohoto materiálu, jeho reálnosti, nebo nereálnosti cílů, byli jsme předkladatelem seznámeni s tím, že materiál je de facto jistým kompilátem toho, co jednotlivé resorty pro jednotlivé materiály dodaly, takže ani věcná rozprava nad konkrétními věcmi v gesci místopředsedy vlády nemohla z tohoto důvodu fakticky proběhnout, protože tam byl odkaz na resortní materiály.

U konkrétních věcí, kterých se debata týkala, se různí členové výboru pozastavovali nad formulacemi, které se týkaly třeba stimulačního účinku přímých daní, této formulace, nebo významu optimalizace jaderné energie, nárůstu úředníků v souvislosti s úřady práce nebo nárůstu mobility v souvislosti s rekvalifikací. Tam se to věcně týkalo toho, jestli se informace týkají metodiky, nebo čistých rekvalifikací.

Bylo konstatováno také to, že materiál není zcela konzistentně stylisticky zpracován. Namísto zákonem užívaného standardního termínu „výzkum a vývoj“, který se objevuje v druhé části materiálu, se v první části používá „věda a výzkum“, což je terminologie, která neodpovídá zákonu, ani běžnému úzu v této oblasti.

V části, která se týká vzdělávání, jsme poukazovali specificky na to, že z grafů o vzdělanostní struktuře obyvatelstva vyplývá, že od roku 2001 stagnuje procento vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci. Zároveň je tam jiný trend, který ukazuje, že roste procento středního vzdělání bez maturity. Ale tam je zřejmé, že je to na úkor populace pouze se základním vzděláním nebo bez vzdělání, takže tu druhou část je možné vidět pozitivně.

Ve formulaci o restrukturalizaci vysokoškolských studijních programů bylo konstatováno, že v materiálu nejsou žádná konkrétní opatření, která by postup, který materiál předpokládá, skutečně dokázala zajistit s ohledem na přetrvávající praxi postoje akreditační komise v oblasti studií právnických, lékařských nebo zčásti i pedagogických.

A konečně v oblasti celoživotního vzdělávání tam zazněla poměrně zajímavá poznámka týkající se faktické váhy toho, co v materiálu je udáváno jako v materiálu na léta 2005 až 2008, protože kolega Hálek upozornil na to, že formulace ve znalostní společnosti jedinci musí neustále aktualizovat a doplňovat svoje vědomosti, kompetence a dovednosti, význam celoživotního učení spočívá ve zvyšování celkové úrovně vzdělání a kvalifikaci v průběhu celého života atd., a na základě systematického přístupu k podpoře celoživotního učení by měl být tedy kladen důraz na systém počátečního a dalšího vzdělávání, jejich vzájemného propojení. Konstatoval, že v době, kdy byl náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy v roce 1997, tak přesně tuto formulaci mu předložil jeden z pracovníků ministerstva. A je z toho pouze patrné, že některé části tohoto materiálu jsou zjevně přebírané odstavce bez toho, aby byly přebírány s vědomím vlastního významu toho, co tyto pasáže říkají.

Po proběhlé debatě nicméně výbor nedospěl k žádnému usnesení, takže jsem vás pouze seznámil s problémy, které byly v průběhu jednání diskutovány. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore. Nyní se zeptám, zda si přeje vystoupit zpravodaj Výboru pro záležitosti EU pan senátor Luděk Sefzig?

Senátor Luděk Sefzig: Pane místopředsedo, přeji si vystoupit, ale svoji zpravodajskou zprávu patřičně zredukuji, protože mi to ulehčili moji předřečníci.

Náš výbor byl výbor, který přijal usnesení, ale než toto usnesení přednesu a než je krátce okomentuji, tak bych se přece jenom zastavil u některých faktů, která bych rád připomněl.

My jsme se tady už jednou Lisabonskou strategií zabývali při hodnocení střednědobé zprávy Kokovy komise, kdy si Evropská unie uvědomila, že má velký problém, je to problém se ztrátou konkurenceschopnosti s ostatním ekonomicky vyvíjejícím se světem, a to jak na straně Spojených států amerických, tak na straně Indočíny.

Zaujala k tomu takové stanovisko, které je velice pozitivní, a sice to, že dala větší volnost jednotlivým státům k tomu, aby vytvořily své, podle svých vlastních podmínek, předpoklady k vlastnímu rozvoji. A protože platí, že slova se říkají a příklady táhnou, tak každý takový úspěšný stát měl být příkladem pro ty ostatní státy.

Evropská unie tehdy dala jasný cíl, protože se ukazovalo, že těch mnoho cílů v původní Lisabonské strategii z roku 2000 mělo asi takový efekt, jako má efekt na malé dítě, které přijde do cukrárny, vidí mnoho laskomin, na všechny ukáže a všechny chce docílit a pokud by je všechny dostalo, tak by to dobře nedopadlo. Evropská unie zredukovala tolik cílů na dva, a to sice na ekonomický růst a na zajištění zaměstnanosti. Myslím si, že to jsou cíle, které jsou nejdůležitější a stojí skutečně za pozornost.

V rámci jednotlivých cest pro jednotlivé státy jak k těmto cílům dospět, dostaly jednotlivé státy úkol, měly vypracovat, v tom našem případě je to čtyřicetistránkový dokument zestručnělý, k tomu, aby byly naznačeny směry na první tři roky postupu každého státu.

A tento postup byl nazván potom Národním Lisabonským programem pro roky 2005 až 2008.

Já musím zhodnotit velmi kladně analytickou stránku toho dokumentu, protože vím ze své osobní praxe, že velice neradi píšeme, vypisujeme různé formuláře pro statistiku, ale zase velice rádi výsledků té statistiky využíváme. Náš výbor považoval za vhodné tady ohodnotit velmi kladně analytickou stránku vládního dokumentu.

Z té analýzy připomenu některá zajímavá čísla. V makroekonomické oblasti kdybychom pokračovali v tom trendu rozvoje ekonomiky, jako je dnes, tak v roce 2050 by byl 5procentní deficit veřejných financí.

To je neudržitelné číslo nejenom z důvodu maastrichtských kritérií, ale i z důvodu, že naše ekonomika by se nezlepšovala. Naopak proti současnosti by na tom byla o něco hůře.

A protože cílem je rok 2008 splnit maastrichtské kritérium, tedy mít deficit veřejných financí pod tři procenta, musí se něco dělat.

Další zajímavé číslo, že kupní síla našich obyvatel v roce 1996 byla zhruba na 70procentní úrovni průměru první dvanáctky starých zemí Evropské unie. V roce 2000 ten pokles byl na 64 procent a v roce 2005 by měl být na 71 procentech, čili zpátky bychom se měli dostat na tu úroveň roku 1996.

Hodinová produktivita naší práce v roce 1995 byla 41 procent. V roce 2000 je také 41 procent. Patrně to souvisí s reformami a se změnami technologií v našich podnicích. Až teprve v roce 2003 dosáhla hodinová produktivita 47 procent.

Připomenul bych ještě rád jeden zajímavý fakt, že v roce 1995 byla průměrná zaměstnanost nebo průměrné využití pracovní doby v České republice 152 procent. V roce 2001 kleslo toto využití na 134 procent průměru staré dvanáctky zemí Evropské unie.

Jenom připomenu diskusi, kterou jsme tu vedli, když jsme probírali lisabonský proces, když jsme prokazovali, že produktivita zemí Evropské unie je srovnatelná s produktivitou Ameriky nebo s produktivitou v Číně, Japonsku, Koreji.

Co je zajímavé, že využití pracovní doby a doba zaměstnanosti je ve starých zemích Evropské unie nižší. Využití pracovní doby v České republice je ale vyšší, než je průměr Evropské unie.

Je to trend, kterým může Česká republika, sice je to extenzivní ukazatel, ale je to také směr, kterým můžeme docílit těch cílů lisabonské strategie.

Číslo, které je velmi známo, a to je sice zvýšení nezaměstnanosti oproti roku 1996 ze čtyř procent v roce 1999 na osm procent, kolem tohoto procenta nyní ta nezaměstnanost osciluje. Loni byla myslím o něco vyšší, až přes devět procent a je vidět, že je zapotřebí toto číslo snížit alespoň na tu úroveň roku 1996, to znamená alespoň na tu úroveň těch 4,5 procent.

O výzkumu a vzdělávání tady hovořil předchozí zpravodaj. Takže tuto oblast přeskočím.

Již jenom krátce okomentuji návrh našeho usnesení. Ten návrh usnesení jednak hovoří, že bereme na vědomí analytickou stránku vládního dokumentu a souhlasíme s potřebou reforem a ozdravění politiky veřejných financí, zejména důchodovou reformu a reformu zdravotnictví, která je v dokumentu také zmíněna.

Výbor by více přivítal konkrétní kroky v plnění Národního Lisabonského programu 2005 až 2008, ale je pochopitelné, že vláda současná, která dokument předkládala, předkládá ten dokument s tou vizí, že dojde v průběhu toho období 2005 až 2008 k volbám a může dojít i k mírně změněné nebo velmi změněné politické reprezentaci, a proto do jisté míry lze chápat určitý obecný rámec těch kritérií.

Náš výbor také vítá návrh na obligatorní posuzování nově přijímaných zákonných norem s ohledem na plnění Národního Lisabonského programu. To je velmi důležitý aspekt.

Domnívám se, že každá vláda by se měla vždycky ohlížet na to, jak která norma, a my to budeme sledovat i na výboru, může přispět k plnění Lisabonského programu. A to nejenom v té fázi deklaratorní, ale i při praktické aplikaci toho zákona.

Dalším bodem našeho usnesení je, že vyzýváme vládu k urychlené rekodifikaci úpadkového práva. Abych tento bod zdůvodnil, tak se obrátím zase na text vládního dokumentu, kde je uvedeno jedno velice zajímavé číslo, a to sice, že bankrot firem v českých podmínkách trval podle údajů Světové banky v roce 2004 9,2 roku. A věřitelé se dostali pouze k 16,8 procentům svých pohledávek.

Jaký je průměr v evropských zemích? Když to porovnáme s průměrem OECD, tak tam úpadek, bankrot trvá v průměru 1,7 roku a věřitelé se dostanou k 72 procentům svých pohledávek. To je číslo, které je varující, a proto jsme přijali usnesení, že vyzýváme vládu k urychlené rekodifikaci úpadkového práva.

A dále vítáme ty vládní návrhy, které budou podporovat ekonomický růst snížením daňové zátěže fyzických i právnických osob. To je v dokumentu a považujeme to za velmi důležitý aspekt.

Je jasné, že různé politické reprezentace si tento postup představují různě, a já se potom přihlásím jako zpravodaj, nikoliv jako zpravodaj, ale jako senátor ještě s malým doplněním, které ale nebude předmětem mé zpravodajské zprávy.

A náš výbor doporučuje jako poslední vládě porovnávat výsledky plnění Národního Lisabonského programu se zkušenostmi ostatních zemí Evropské unie. Musím za sebe říci, že bych si nepřál, aby to dělal centrální orgán Evropské unie. Může shromáždit data samozřejmě, ale aby vydával direktivy, jak každý stát má postupovat, by asi nebylo vhodné.

Bude vhodnější, když každý stát si bude hledat podmínky jiných zemí, a to, co bude uplatnitelné v jeho ekonomickém prostoru, tak aby co nejrychleji uplatnil.

Čili to je krátký komentář k tomu, jak jednání na našem výboru probíhalo. Já vám děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Já vám také děkuji, pane zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu.

Jako první se do ní přihlásil místopředseda Senátu kolega Liška. Dále jsou připraveni promluvit kolegové Oberfalzer a Škaloud.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové, také já se musím vrátit při diskusi k Národnímu Lisabonskému programu k jaru letošního roku, k tomu střednědobému hodnocení a k závěrům, které z toho vyšly.

A z toho konstatování, že vlastně pokračuje stagnace evropského hospodářství a že Lisabonský program nebo Lisabonská strategie není cesta, která by za těch pět let přinesla nějaký zásadní obrat.

Pravdou je to, že za hlavní důvody neplnění Lisabonské strategie bylo určeno mnoho cílů, o kterých hovořil kolega Sefzig, a také malé zainteresování národních států a výsledkem toho byla redukce těch cílů a zároveň úkol pro národní vlády vytvořit Národní Lisabonský program.

O tom už se tady hovořilo. Já mám trochu jiný pohled, než měli moji předřečníci.

Já mám pocit, že tento materiál, který právě projednáváme a který vlastně vychází jako úkol Evropské komise, jsem přesvědčen, že to je jistý alibismus, kdy Evropská komise přesouvá zodpovědnost za neúspěch dosavadní Lisabonské strategie na jednotlivé členské státy EU, a zároveň to je cesta, která bez velkých řečí umožňuje poměrně v krátké budoucnosti uzavřít ten nepovedený projekt, jakým je Lisabonská strategie, protože on skutečně takový je.

A proto si myslím, že tak se musíme na tento národní program dívat jako na úkol, který dostala vláda od EU, který se musí splnit a od kterého, a tady souhlasím s vývody kolegy Zlatušky, vláda, v podstatě ani úředníci v Bruselu, nic velkého, zásadního a světoborného neočekávají. Proto je to kompilát, který určitě vznikl poměrně rychle, daly se dohromady stávající programy a projekty, koncepce jednotlivých ministerstev, a z toho vznikl Národní Lisabonský projekt.

Ale musím říct, že přesto je docela zajímavé jej číst, zajímavé především proto, že definuje většinu příčin našich současných hospodářských problémů, jsou to samozřejmě známé pravdy, ale řekl bych velmi otevřeně nazývané v tomto programu. A to mě od vlády překvapuje a za to vládu chválím.

Ale samozřejmě při tom čtení mě napadá, když vláda si je vědoma příčin problémů, proč se je nesnaží odstranit a proč v mnoha případech dělá pravý opak. Mně to nedá, já tady musím citovat z Národního Lisabonského programu, a bude to ze strany 15, kde se mj. hovoří o administrativní zátěži, a to je docela zajímavé. Pro vás, kteří jste se tímto materiálem do hloubky příliš nezabývali, cituji:

V současnosti podnikatelé, aby splnili požadavky kladené na ně státními orgány, musí alokovat zdroje na aktivity administrativní povahy namísto toho, aby je investovali do dalšího rozvoje podniku, výroby nebo jiných produktivních činností. Tato skutečnost má pak negativní vliv na ekonomický růst a prosperitu společnosti.

V této souvislosti se ptám, proč jsme v poslední době nebo v nedávné době schvalovali zákony typu evidence a povinné školení zemědělců. Pan kolega Schwarzenberg si určitě vzpomene na kontrolu nad lesníky. Měli jsme tam povinné účtenky, povinné pokladny pro živnostníky, jejich kontrolu a takhle bych mohl dál pokračovat. To znamená, že na jedné straně víme, a to je vlastně potvrzení současného stavu, kdy skutečné vládní návrhy se výrazně liší od moudrých a ušlechtilých záměrů, kterými jsou naplněny vládní koncepce a vládní programy.

Kolegyně, kolegové, ještě jednou se vrátím k obsahu Národního programu. Týká se to zdravotnictví a říkám to především proto, že dnes je den, kdy stávkují praktičtí lékaři a protestují proti špatnému financování zdravotnictví. Když si otevřete tento materiál na straně 12, tak tam zjistíte, že většina této stránky je věnována příčinám hlavních problémů financování českého zdravotnictví.

Co je na tom zajímavého a proč se vlastně o tom právě dnes zmiňuji, je to, že tam není ani slovo o tom, že za špatné financování zdravotnictví může nezodpovědná nebo nekvalitní činnost zdravotních pojišťoven a že je nějaká představa, že s tím něco zásadního vláda udělá, takže teď z tohoto pohledu, když na jedné straně slyším argumenty paní ministryně a na druhé straně vidím nebo čtu příčiny, které definuje vláda ve svém Národním programu, tak nevím, kde je pravda a kde je ta hlavní příčina současných problémů.

A ještě jedna věc mi na Národním Lisabonském programu chybí. A to je, řekl bych, nedostatek odvahy vlády poukázat na širší souvislosti spojené s hospodářskou stagnací EU, a to se samozřejmě týká také naší republiky a naší národní ekonomiky. Tady jsem si říkal, proč tomu tak není. Říkal jsem si, že je to možná proto, že vláda se přece jen obává, že tento dokument bude přece jen někdo v Bruselu číst a mohl by se zlobit, že má česká vláda výhrady k hospodářské politice EU, anebo na druhé straně si vláda myslí, že to nikdo číst nebude a že potom je tedy zbytečné se těmito záležitostmi zabývat.

Ale to, o čem konkrétně hovořím a co si myslím, že by v tomto programu mělo minimálně být zmíněno, jsou ty širší souvislosti, týkající se EU, a tím mám na mysli především přehnanou byrokratickou zátěž vymyšlenou Bruselem, nedostatečnou vnitřní konkurenci v EU, ochranářská opatření bránící volnému pohybu lidí a služeb, snahu o direktivní řízení jednotlivých národních ekonomik, a samozřejmě vyjádření naší snahy o změnu tohoto stavu. O těchto problémech tam není ani řádek.

Pokud by se toto podařilo změnit, tak by možná ani nebylo nutné vytvářet Lisabonskou strategii a následně ji rozpracovávat do národních programů.

Vážené kolegyně, kolegové, Národní Lisabonský program 2005 - 2008, jsem přesvědčen, ničemu nepomůže, na druhé straně taky ničemu neublíží. Myslím si, že jej klidně můžeme vzít na vědomí a pokud jej schválíme v podobě, jak s ním přichází Výbor pro záležitosti Evropské unie, tak to bude ještě lepší řešení. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane místopředsedo. Slovo má senátor Jiří Oberfalzer.

Senátor Jiří Oberfalzer: Dámy a pánové, pan kolega Liška mně usnadnil úkol, protože to hlavní moje téma je velmi podobné. Ten materiál je v podstatě dobře zpracován, jako ostatně valná část materiálů od pana místopředsedy vlády Jahna, které třeba u nás ve výboru máme. Kladu si vždycky ale jedinou otázku. Kudy vede cesta od těchto koncepčních materiálů k reálným krokům vlády?

V tomto dokumentu se dočteme o potřebě systémových reforem, důchodového zabezpečení, financování zdravotnictví, dočteme se o potřebě zvyšování konkurenceschopnosti malého a středního podnikání, snížení administrativní zátěže, která tady již byla uvedena, o vstřícném regulativním prostředí, o flexibilitě trhu práce. Já se táži, kde má vláda připraveny plány tyto věci realizovat.

Předevčírem jsme tady měli debatu o chystaném Zákoníku práce. Samozřejmě je na něj mnoho sporných pohledů, do jaké míry je, či není příspěvkem k flexibilitě pracovního trhu. Já si hlavně kladu otázku, jestli se tento dokument například snaží předjímat situaci, ve které se Evropa velice brzy ocitne. Akcent, který činí Lisabonský program na rozvoj vědy a výzkumu, je samozřejmě správný, ale já bych upozornil, že toto dělají Spojené státy již více než půl století, takže my pravděpodobně v krátkodobém horizontu tento náskok nemůžeme dohnat. Nicméně tím neříkám, abychom se touto cestou nevydali.

Vzrůst čínského hospodářství, které je dnes spolu s dalšími asijskými ekonomikami největším ohrožením pro Evropu, protože je to prostředí naprosto neuvěřitelně nízkých pracovních nákladů a nízkých vstupů do ekonomiky. Čína na nás nebude čekat 20 - 30 let, Čína nás začne reálně ohrožovat během 10 let. Do jisté míry se to děje už nyní.

Já si myslím, že největším problémem Evropy je, že se nedokáže vypořádat se zátěží, kterou pro ni vytvořilo období studené války, kdy v izolovaném prostředí špičkové vědy a výzkumu a v omezeném globálním prostředí pohybu kapitálu mohla pěstovat blahobytný stát nenarušeně za ocelovou zdí. Tato situace už dneska není. Kapitál se bude volně pohybovat a všechny světové firmy se těší, až vstoupí na čínský trh ve chvíli, kdy to jejich politika, ideologie dovolí, protože ekonomické prostředí už tam pro to je. Myslím, že se výrobní kapacity a pracovní příležitosti v Evropě neudrží, pokud Evropa nebude revidovat tento svůj přístup.

Já si myslím, že si to česká vláda málo uvědomuje a nečiní opatření v tomto směru. Spíš bych řekl, že se snaží dohnat ty historicky vzato neudržitelné principy, které Evropa má jako své břímě.

Moje otázka tedy vlastně směřuje k samému začátku. Kudy vede cesta od těchto koncepčních a analytických materiálů, ke kterým nemám příliš mnoho výhrad, k nějaké reálné politice. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore. Nyní promluví senátor Miroslav Škaloud. Dále jsou přihlášení senátoři Schovánek, Moldan, Sefzig.

Senátor Miroslav Škaloud: Děkuji vám. Vážené senátorky, vážení senátoři, dovolte mi jako členu Výboru pro záležitosti EU, abych komentoval krátce samotný Lisabonský proces a jeho revizi a poté Národní akční plán, který je nám tu předkládán.

Jak už tu bylo řečeno, v roce 2000 se hlavy států EU dohodly, že udělají reformní směr, který by měl zajistit, abychom se stali do roku 2010 nejdynamičtějším a nejkonkurenceschopnějším subjektem na světové scéně. Důvodem pro toto rozhodnutí byla hrozba ztráty konkurenceschopnosti v celosvětovém měřítku, jak už tady řekl kolega Oberfalzer, a navíc v nevýhodné situaci stárnutí naší populace. S tím, že roční růst HDP by se mohl brzy zmenšit pod jedno procento v EU ročně.

V poločase, jak už tu bylo řečeno, si nechala Komise vypracovat hodnotící zprávu, která nevyzněla příliš optimisticky. Z této Kokovy zprávy, o které tu bylo také hovořeno, vyplynulo to, co už bylo mnoha kritikům již na začátku Lisabonského procesu zřejmé. To znamená, že tam bylo mnoho cílů, že jdou proti sobě, že je to o všem a o ničem.

Na stránkách Evropské komise si můžete najít, že každoroční počet hodnotících zpráv z členských států byl 300, jednotlivé cíle - bylo jich 28 hlavních a 120 dílčích se 117 indikátory. A priority tam žádné nebyly naznačeny.

V Kokově zprávě bylo zdůrazněno, že ztrácíme ve srovnání se Spojenými státy a s Asií svou pozici. Další sdělení ve zprávě bylo také zajímavé - produktivita práce EU je na 70 % produktivity práce Spojených států, které jsme původně chtěli dohnat. Poválečný proces dohánění Spojených států skončil v 70. letech, resp. v polovině 70. let. Evropská ekonomika nyní roste pomaleji než ekonomika Spojených států.

Pozitivní výsledky, které byly za těch pět let dosaženy, vidí Kokova zpráva v tom, že došlo k významnému zlepšení v oblasti zaměstnanosti. Ale zejména díky růstu dočasných pracovních poměrů. Zaměstnanost vzrostla z 62,5 na 64,3 % z roku 1999 na rok 2003. Dalším úspěchem bylo, že bylo výrazné využívání internetu na školách a na univerzitách. To je samozřejmě dost málo na obnovení dynamiky růstu.

Na základě této zprávy přehodnotila Komise svůj původní program. Rada pak v červnu tohoto roku schválila integrované směry na rok 2005 - 2008. V těchto směrech je shrnuto jaksi 23 hlavních podnětů, které by měly tvořit základ pro národní akční plány. Ale tyto podněty jsou většinou velmi vágní. Pokud jsou někde více konkretizovány, tak pak většinou ordinují investice do vzdělání, vědy a výzkumu a inovací a skutečnost, že konkurenceschopnost závisí velmi silně na nákladech, na práci, na daňové zátěži, na pružnosti ekonomiky, na rozhodování institucí a na dalších parametrech ekonomického prostředí, zůstává stranou pozornosti unijních politiků.

Zdá se, že většina unijních politiků spatřuje cestu k prosperitě pouze v opatřeních, které nejsou veřejností považována za bolestivá a kontroverzní. Samotné integrované směry jsou velmi kompromisní, až neurčité. A nedomnívám se, že by přinesly více než stávající Lisabonská strategie, která byla založena v roce 2000. V těchto směrech jsou sice na jedné straně státy vyzývány ke snižování veřejného zadlužení, ke změně daňových systémů, ke zvyšování flexibility pracovních míst. Na druhé straně jsou současně vyzývány k posilování sociální soudržnosti, pod tím si každý může představit co chce (možná je to větší přerozdělování), respektování evropského sociálního modelu, k zahrnutí dalších nákladů, např. ceny by měly více odrážet sociální náklady atd. Snížení nezaměstnanosti mládeže doporučují řešit ve své efektivitě druhořadými aktivitami, např. lepším souladem mezi pracovním a soukromým životem. Takže snaha o podporu růstu přirozenými ekonomickými prostředky je hned kompenzována kompromisem v řadě případů, který někdy vede k formulacím - podporujeme něco a současně podporujeme pravý opak. Příkladem může být sdělení o podpoře flexibility a zároveň jistoty pracovních míst. Tato strategie se vztahuje převážně na oblasti, které jsou v působnosti členských států a soustřeďuje své akce především na doporučení, na dobré příklady, na pomoc dotacemi z fondů a na hodnocení národních plánů.

Jistý zajímavý faktor je, že přestože je zde cítit snaha Komise povzbudit členské státy k reformám podle svých doporučení, tak jistým problémem je skutečnost, že ten tříletý program přesahuje volební období jednotlivých států, čili nepočítá se s tím, že po volbách můžou mít státy jiné priority. I když bylo řečeno, že bude hodnoceno po roce, je to ale tříletý program. Takže to vypadá spíše na snahu podporovat jakousi doktrínu, která jde napříč politickým spektrem a kterou by se měly řídit následující vlády.

Pokud jde o samotný národní akční plán, tak mi dovolte krátký komentář. Je pozitivní, že v něm vláda shrnuje své reformní kroky vcelku, a to asi vyvolalo takovou diskusi, protože je to velmi široké pole. S většinou v materiálu uvedených zásad lze souhlasit a jsou rozumné a logické. Avšak u těch záměrů, které se už začínají promítat do praxe, se ukazuje častý rozpor mezi proklamovanými ušlechtilými cíli a reálnou politikou vlády, která tento materiál předkládá.

Uvedu několik příkladů. V té makroekonomické části snižování rozpočtového schodku se počítá s tím, že má být do roku 2008 nižší než 3 %. To je samozřejmě chvályhodné. Nicméně přes zlepšení bilance běžného účtu na konci minulého roku státní dluh stále roste, protože deficit stále existuje. V I. čtvrtletí byl dluh 618 miliard Kč, oproti konci roku 2004 byl o 25 miliard vyšší. A ve II. čtvrtletí se zvýšil dokonce na 643 miliardy Kč, takže stále roste. Tzn. pokračování dlouhodobého zvyšování státního dluhu, zdražování dluhové služby a přesouvání našich problémů na bedra budoucích generací. Domnívám se, že žádoucí by bylo využít současného růstu ekonomiky a plánovat snížení rozpočtového schodku radikálně. Lze hodnotit kladně dohodu o založení Fondu pro důchodovou reformu, bude-li skutečně realizována. A zvýšení finančních prostředků do oblasti vědy a výzkumu. Rozumné je i na první pohled zvýšení investic do dopravní infrastruktury. Kdyby nebylo faktu, že současné prostředky by stačily, pokud by byly využívány hospodárně. Z řady veřejných dostupných informací vyplývá, že kilometr dálnice stojí minimálně dvakrát víc než srovnatelné stavby v jiných evropských zemích. Samozřejmě jsou na to různé názory, ale tento fakt je často citován.

Co je v tomto materiálu dalšího? Proklamace, že Česká republika zintenzivnila diskusi o reformě systému důchodového zabezpečení a systému zdravotní péče. S tím, že je zapotřebí odstranit nadměrné deficity veřejných rozpočtů. Tady bych komentoval, že zintenzivnění diskuse o systému zdravotní péče příliš pozorovat nelze. Zato lze pozorovat snahu likvidovat konkurenci, tzn. přerozdělování pojistného, návrhy na jednu zdravotní pojišťovnu, odmítání spoluúčasti pacientů a zdravotní knížky nám k lepšímu hospodaření nepomohou.

Lze souhlasit s uvedenými příčinami zadlužování zdravotnického systému, kde nechybí ani upozornění na přílišnou míru financování z veřejných rozpočtů. Ovšem o možné spoluúčasti pacientů se nedočteme. A jediná konkrétní navrhovaná opatření jdou směrem k přesouvání dalších finančních prostředků z jiných částí rozpočtu.

Pokud jde o důchodovou reformu, diskuse skutečně probíhá, ale již by bylo načase ji začít realizovat.

Pokud jde o snahu odstranit nadměrné deficity z hlediska výdajové strany, v praxi to vypadá tak, že zvýšením příjmů neklesá příliš zadlužení, ale zvyšují se výdaje, takže celkový efekt je malý.

Omezení sociálních dávek způsobem, že se životní minimum rozdělí na dvě části, přičemž první část se zvýší a druhá část zátěže se přesune na obce, lze těžko nazvat snahou omezit výdaje.

Stejně tak zvyšování platů státním zaměstnancům, předvolební zvyšování důchodů a další podobné „úspory“ nejsou krokem, který by zlepšil bilanci.

Pokud jde o koordinaci rozpočtové politiky centrální vlády a územních samospráv a zavedení důsledného monitorování a vyhodnocování zadluženosti, jak navrhuje vláda, s možností penalizace obcí. Domnívám se, že vyhodnocování zadlužení obcí by bylo užitečné, nebýt metodiky, která se používá. Hledisko podílu na příjmech je zavádějící. Nezbytnou součástí musí být vyhodnocení toho, o jaké výdaje se jedná. Jde-li o investici, která vynáší více, než se na ni vynakládá, pak hovořit o nadměrném zadlužení asi není na místě.

Pokud jde o mikroekonomickou část, která se týká podnikatelského prostředí, plán se zmiňuje o tom, že jedním z klíčových nástrojů je zvyšování kvality regulace a hodnocení dopadu regulace, který by hodnotil negativní a pozitivní dopady navrhovaných zákonů apod., což je velmi žádoucí, pokud bude mít praktický význam. Je otázka, kdo to bude vyhodnocovat a jak vláda donutí Parlament, aby tyto zásady dodržoval.

Pokud jde o snižování administrativní zátěže podnikatelů, dostali jsme se v praxi k tomu, že formuláře dostanou podnikatelé sice na jednom místě, elektronický systém zřizování by mohl být velkým pomocníkem, ale přednostně by ho měla využívat státní správa. Neexistuje důvod, proč by si občané měli obstarávat výpisy z trestního rejstříku, z katastru nemovitostí, potvrzení o bezdlužnosti a další dokumenty, které by bylo možné získat na internetu. Podobně léta se hovoří o tom, že by občan měl mít možnost obracet se na jeden úřad a ostatní úřady by si vyřídily jeho záležitosti mezi sebou. Z praxe víme, že začínající obchodník potřebuje výpis z trestního rejstříku, potvrzení o bezdlužnosti, živnostenský list, potvrzení od hygieniků, od hasičů, výpis z katastru nemovitostí o vlastnictví nemovitosti, nájemní smlouvu, potvrzení stavebního úřadu o kolaudaci provozovny, přihlášení se na sociální zabezpečení atd. Může být vyzván k doplňování statistických výkazů, pokud má zaměstnance, potřebných podkladů je ohromné množství. Zde je poměrně velký prostor pro státní správu, jak umožnit dýchat podnikatelům a živnostníkům.

Dalším klíčem, o kterém národní plán hovoří, je zlepšení podnikatelského prostředí, vytvoření moderní daňové správy. Tady lze také souhlasit, ovšem navrhované praktické řešení je vznik České daňové správy, neboli vznik dalšího úřadu. Přestože na výboru bylo odpovězeno, že tento úřad vznikne oddělením z Ministerstva financí, je to klasický případ metody vzniku dalších úřadů.

Pokud jde o udržitelné využívání zdrojů, tak péče o zdravé životní prostředí je legitimním požadavkem. Na druhé straně je zapotřebí neopomenout vzájemnou vyváženost mezi tímto postojem a snahou o posílení konkurenceschopnosti ekonomiky, která je údajně jednou z hlavních náplní obnoveného Lisabonského procesu. Podle mne se to týká zejména nového návrhu ekologické daňové reformy, která předpokládá rozšíření silniční daně. Nové daně by měli také spotřebitelé platit z výroby elektřiny z hnědého uhlí a z černého uhlí, ze zemního plynu, z jaderné energie, což je většina používaných zdrojů.

Nelze také opomenout, že u spotřebních daní Česká republika nedosahuje úrovně minimálních sazeb EU a časem může dojít i ke zvýšení daní z pohonných hmot. S tím asi nic nenaděláme. Na druhé straně vláda nabízí kompenzaci těchto daní snížením daní z příjmů.

Je ale otázkou, zda by ve svém důsledku byla tato změna skutečně neutrální, protože zvýšení cen energií a pohonných hmot má velký multiplikativní účinek na zvýšení nákladů výroby a dopravy a všeho, co s tím následně souvisí.

Pokud jde o informační a komunikační technologie, tak pokud bychom měli očekávat další akce typu internet do škol, bylo by možná lépe, kdyby se v tom stát neangažoval vůbec. Doporučuji finanční motivaci podle výsledků, tzn. podílu počítačově gramotných absolventů, ne sypat prostředky do škol bez rozmyslu a bez kontroly.

Také lze souhlasit s proklamacemi, které se týkají zaměstnanosti a flexibility trhu práce. Lze uvítat i zavedení stropu pro odvody pojistného zaměstnanců a stanovení profesí, u kterých zaměstnavatelé nebudou povinni žádat o povolení k získání zahraničních zaměstnanců.

Lze souhlasit i s tím, že dynamický vývoj ekonomiky vyžaduje pružný pracovní trh i s tím, že pokud Česká republika podmínky pracovního trhu nepřizpůsobí, tak hrozí, že se dostane do dlouhodobých problémů doprovázených nezaměstnaností a vysokými sociálními náklady. Je zapotřebí připravit nový Zákoník práce, který by měl posílit princip liberalizace rozšířením smluvní volnosti účastníků pracovního vztahu. To je žádoucí, nicméně liberalizace, jak si ji představuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, je spíše proti tomuto principu a místo skutečného uvolnění práce, například zavedením možnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí bez udání důvodu z obou stran, byť s kompenzací ze strany zaměstnavatelů, nebo namísto snížení minimální mzdy obsahuje návrh Zákoníku práce opak.

Pokud by vláda chtěla něco udělat pro snížení nezaměstnanosti a zvýšení flexibility, mohla by alespoň uvolnit pracovně-právní vztahy u malých firem, pro které jsou rigidní podmínky přímo zhoubné a brání jim v rozvoji. Stačí se zeptat kteréhokoli malého podnikatele.

Dále se program reforem zmiňuje o cíli zvýšení disponibilního příjmu zejména u nízkopříjmových skupin a zvýšení vertikální daňové spravedlnosti. Domnívám se, že vzhledem k tomu, že daňová zátěž osob se středními a vysokými příjmy se touto daňovou reformou zvyšuje a stoupá daňová progrese, pak slovo o spravedlnosti zde nemá místo. Navíc se nezaměstnanost nesnižuje nižšími daněmi nízkopříjmových skupin, které většinou stejně žádné daně neplatí, ale snižováním vysokých daní těm, kdo pracovní příležitosti vytvářejí.

Program navrhuje nastavit systém sociálních dávek tak, aby se lidem vyplatilo pracovat. Smyslem je motivovat k aktivnímu hledání zaměstnání. Toto je na první pohled pozitivní, nicméně změny v oblasti životního minima pouze zvýší sociální výdaje. Jak jsem již uvedl, životní minimum se dělí na dvě části, první se zvýší, druhá přechází na obce. O motivaci k práci v případě profesionálních pobíračů dávek, kteří předstírání aktivní spolupráce s úřady mistrně ovládají, se dá s úspěchem pochybovat. Možná zavedení rovné dávky místo sociálních dávek by fungovalo bez problémů, automaticky a nebylo by zapotřebí žádného vyhodnocování míry aktivní spolupráce. Navíc by nebylo třeba kontroly.

Za zmínku také stojí, že materiál neobsahuje žádný návrh na řešení efektivní zaměstnanosti osob, které pracují načerno, a ani nelegální práci cizinců.

Dalším z kroků pro zvýšení mobility na trhu práce bude uvolnění regulovaného nájemného, jak se píše ve zprávě, což je samozřejmě pozitivní, ale navrhovaná deregulace nemá mnoho společného se skutečnou deregulací. Cílová cena nebude skutečně tržní cenou, důsledkem bude chimérický průměr, který s konkrétní cenou nemovitosti nemá nic společného. Návrh také nebere v úvahu čtyřleté zmrazení nájmů, nicméně částečně jde správným směrem.

Zaměření na aktivní politiku zaměstnanosti je v dokumentu akcentováno posílením zřízení agentury práce. Tady si myslím, že je to vznik dalšího úřadu.

Pokud jde o vzdělávání, tato kapitola je poměrně obratně stylizována, ale jak řekl kolega Zlatuška, cílů, se kterými by bylo možné polemizovat, je zde málo, nicméně dopad dosavadních reforem vlády není moc povzbuzující. Místo možnosti patnáctiletých hlásit se na více škol, nejlépe bez jakéhokoliv omezení, což lze zavést do praxe v informačním věku jednoduše a přehledně, dochází k omezování na počet škol.

Školné na vysokých školách zároveň s institutem odloženého školného by nikomu ze sociálních důvodů studovat nebránilo, ale odložené školné by velmi rychle zainteresovalo vysoké školy na tom, aby produkovaly absolventy uplatnitelné v praxi.

Nemohl jsem se ubránit tomu, abych to neokomentoval, když už jsem byl nucen si přečíst Národní akční plán, který byl poměrně rozsáhlý. Berte to proto jako zpětnou vazbu pro vládu a děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore. Slovo má senátor Vladimír Schovánek.

Senátor Vladimír Schovánek: Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové, pokusím se být podstatně stručnější.

Po prostudování předloženého materiálu jsem nabyl dojmu, že se více méně jedná o popis současné situace, a tady musím říci, že věrohodný popis současné situace, ale výhledů do budoucna jsem v tomto materiálu nenašel zas až tolik, aby to bylo možno nazývat tak honosně, jak je uvedeno v závorce, „Národní program reforem České republiky“, ale budiž.

Přihlásil jsem se, abych upozornil na tři záležitosti, které se mně nezdají být v tomto materiálu zcela v pořádku.

Je tam uvedeno, že na podporu malého a středního podnikání se do budoucna počítá se stejnou částkou, jaká je vynakládána v současné době, to znamená zhruba půl miliardy korun. Při projednání ve Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu se nám tato částka zdála být velmi nedostatečná s ohledem na to, jak důležitou součástí naší ekonomiky jsou malé a střední podniky.

Včera náš výbor projednával jiný materiál, který se nazývá „Proexportní strategie ČR“, v němž Ministerstvo průmyslu a obchodu uvádí zcela jinou částku, která je věnována na podporu malého a středního podnikání. Je tam uvedeno 4,8 miliardy korun, což je zhruba desetkrát tolik. Cítíte jistě stejně, jako já, že je tady jakási nesrovnalost a bylo by dobré se na tato čísla podívat.

Další věc, kterou bych rád okomentoval, je náznak rušení fondového hospodářství. Tento materiál předpokládá zánik fondového hospodářství.

Chápu, že některé fondy nesplnily naše očekávání, ale jsou i jiné fondy, které fungují velmi dobře. Za všechny bych jmenoval například Státní fond životního prostředí, který sehrál naprosto rozhodující roli při ochraně životního prostředí.

Fondové hospodářství má podle mě jednu výhodu, a to, že svými příjmy a výdaji nakládá s výhledem na X let do budoucna, zatímco pokud se bude tato problematika každoročně odehrávat ze státního rozpočtu, pak i při vědomí toho, že došlo k jakémusi posunu, že před koncem roku se některé prostředky nemusí vracet, stejně se domnívám, že mentalita českého úředníka je taková, že před koncem roku utratí peníze za každou cenu, aby nebyl příští rok krácen. A tato tendence způsobuje naprostou nehospodárnost a myslím si, že by stálo za úvahu toto ještě přehodnotit.

Největší nebezpečí, které vidím v tomto materiálu, a proto jsem se vlastně do této diskuse přihlásil, je záležitost, kterou už tady kolega Škaloud otevřel. Je to trend trestání předlužených obcí. Ono to samozřejmě vypadá logicky: pokud se některá obec neúměrně zadluží, zaslouží potrestat. Ona ale ta situace je podstatně složitější. Zatímco velké město, v první řadě například Praha, pokud si vezme úvěr v desítkách miliard korun, nepřekročí ukazatel dluhové služby. A toto je velké nebezpečí pro státní rozpočet. U malé obce, která z doby totality zdědila situaci, že neměla dobudovanou infrastrukturu a pro rozvoj obce musí investovat, i když získá například dotaci z EU nebo ze státních prostředků a musí doložit například 30 % ze svého, jsou to částky, které tuto obec uvrhnou na několik let do situace, že překročí tzv. ukazatel dluhové služby. Pokud by tato obec byla navíc ještě trestána, a nejenom tím, že nedosáhne na jiné dotace, jak to odpovídá dnešnímu trendu, ale i finančně, pak se dostane do naprosté pasti, ze které není úniku. Podle mého názoru je to obrovské, obludné nebezpečí tohoto materiálu a chci na to upozornit.

Stálo nás to velké úsilí, než jsme přesvědčili Ministerstvo financí, aby ukazatel dluhové služby nebyl brán tak taxativně, a byl pouze pomocným ukazatelem, nyní je tady jakýsi trend, který by to možná vracel ještě dále, než tomu bylo. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má pan kolega Moldan, připraví se kolega Sefzig.

Senátor Bedřich Moldan: Pane předsedající, pane ministře, vážené kolegyně, kolegové, několikrát tady byla zmíněna Kokova zpráva, která kritizovala dosavadní průběh a celé pojetí Lisabonské strategie. Snad všichni se shodují na tom, že tato zpráva správně upozornila na nedostatky Strategie, které se nyní snaží Barossova administrativa Evropské komise postupně napravovat.

Jsem velice hrdý na to, že jsem byl členem Kokovy skupiny a že jsem snad maličko přispěl k této dosti významné zprávě.

Dovolte mi, abych měl v zásadě tři velmi stručné poznámky k materiálu, který projednáváme.

První moje poznámka navazuje na to, co zde již říkali kolegové Liška a Oberfalzer, se kterými velmi souhlasím. Tady opravdu není vůbec zřejmá cesta mezi velmi obecnými proklamacemi, dobře míněnými, a nakonec proti nim asi nikdo nemůže nic mít, a mezi tím, co vláda skutečně dělá, což souvisí s naprostým nedostatkem konkrétních nástrojů, které v této zprávě zcela chybí.

Druhá poznámka se týká vztahu mezi naší republikou, naší vládou a Evropskou komisí a institucemi v Bruselu. Tento vztah tady byl několikrát naznačen a pojímán spíše z obecného hlediska, kde jsou jaké kompetence apod. To je jistě velmi důležitý aspekt, ovšem je tady ještě jeden aspekt, který je velmi praktický, pragmatický, totiž jak konkrétně se můžeme podílet na vytváření evropské politiky tak, aby výsledek byl v souladu s našimi národními zájmy, ať už tyto zájmy definujeme jakkoliv. Myslím, že to je naprosto zásadní věc, ale já jsem se zatím vůbec nikde nesetkal s žádným vládním materiálem, kde by tato věc byla aspoň naznačena, jak se má řešit, jakým způsobem se k tomu vláda staví. Myslím si, že to je jedna ze záležitostí, která by v takovémto materiálu tohoto typu rozhodně neměla chybět, a řekl bych, že vláda by se měla tímto velmi intenzivně zabývat.

Jedná se samozřejmě o celou řadu aktivit - nebudu je vyjmenovávat - počínaje spoluprací konkrétních ministerstev s Evropskou komisí a s orgány Unie, což si nejsem jist, jestli má vláda plně vůbec pod kontrolou, co některá ministerstva kde v Bruselu jednají a jakým způsobem se to potom může obrazit zpětně v politice i v konkrétních aktivitách, např. legislativních aktivitách EU.

Řekl bych tedy, že to je velmi důležitá věc, která tam chybí.

Třetí a konečná poznámka se týká té stručné kapitoly, která se nazývá „Hospodaření s přírodními zdroji“. Zpráva uvádí tři základní priority - maximalizace energetické a materiálové efektivnosti, podpora enviromentálních technologií a fiskálně neutrální ekologická daňová reforma.

Zatímco ty první dvě jsou mimo pochybnost a tady platí pouze to, že chybí konkrétnější naznačení příslušných mechanismů a nástrojů, jak toho dosáhnout, cíle jsou to ušlechtilé, nástroje chybějí, proto asi nebude výsledek nějaký příliš zářivý. Ale to už jsme řekli, že toto je zásadní nedostatek celého materiálu.

Já bych ještě v této souvislosti upozornil nejen na to, že tady není konzistence mezi skutečnou činností vlády a proklamace podobného typu, ale že existuje celá řada strategických vládních dokumentů a ani mezi nimi není konzistence. Vezměme si třeba energetickou politiku a tuto záležitost nebo dopravní politiku apod. Ani zde není plný soulad.

A dovolte mi, abych se ještě zastavil u toho třetího bodu, což je fiskálně neutrální ekologická daňová reforma. Kolega Škaloud se už o tom zmínil. Je to zase věc, která, řekněme v obecné rovině, je určitě chvályhodná a bude postupně uskutečňována. Ovšem její konkrétní provedení, konkrétní dopady, jak to všecko zařídit, je velmi složitá a já naprosto pochybuji, že vláda udělá to, co si tam hrdě řekla, provést fiskálně neutrální ekologickou daňovou reformu. Myslím si, že to je zcela nereálný cíl i v této obecné rovině a že se to prostě naprosto nemůže v tříletém období provést. Čili se spíše ptám, proč se tam vůbec takovéto proklamace činí.

A to souvisí s mojí předchozí poznámkou. Tuto daňovou reformu totiž pravděpodobně nebude možno, ať už její jednotlivé kroky budou třeba nějak částečně provedeny, provádět jako záležitost České republiky. To je věc, která bude vyžadovat značnou míru koordinace v rámci Evropy, Evropské unie. Jde o to, jestli vůbec je vůle po takové koordinaci, jestli to chceme.

A myslím, že to jsou otázky, které by bylo potřeba v rámci takového materiálu řešit a ty zde řešeny nejsou vůbec.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane senátore. Slovo má pan kolega Luděk Sefzig, dalšího přihlášeného nemám.

Senátor Luděk Sefzig: Vážený pane předsedající, pane ministře, dovolte mi nejdříve, abych si pomohl čtyřvětým citátem z vládního dokumentu, který se týká problematiky snižování daní:

„Zdanění pracovních příjmů nízkopříjmových skupin obyvatelstva je v porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie v České republice nadprůměrné, což má negativní dopady na motivaci lidí pracovat. Snižování daně z příjmu fyzických osob je proto považováno za prostředek pro zvýšení stimulace nízkopříjmových skupin k vyhledávání a udržení pracovního místa. S účinností od ledna 2006 dojde ke snížení dvou nejnižších mezních sazeb z 15 % na 12 %, resp. z 20 % na 19 %, k valorizaci prvního daňového pásma a k nahrazení standardních odečitatelných položek slevami na dani. Cílem je zvýšení disponibilního příjmu z práce zejména u nízkopříjmových skupin a zvýšení vertikální daňové spravedlnosti.“

Tomuto odstavci nelze rozhodně vytknout nekonkrétnost. Je konkrétní a proto pochopitelně vyvolá i politickou polemiku.

S první větou nemusíme polemizovat, protože je logické, že snížení daní je skutečně nejlepší, nejvíce motivující podnikatelskou pobídkou, je nejvíce motivující, je nejspravedlivější, nenajdete lepší podnikatelskou pobídku než snížení daní, pokud z práce ať fyzické osoby nebo právnické osoby zůstane více peněz v pokladně, ty lidi to daleko více motivuje k tomu, aby činili dále. Čili to je bez polemiky, bez pochybností pravda.

Proč se to ale má týkat jenom nízkopříjmových skupin? To už tak úplně pravda není. Uvedu několik čísel. V České republice pracuje celkem 100 % počet firem. Z tohoto počtu je malých a středních podniků 99,2 %, 0,8 % jsou velké podniky. Přitom se obě tyto skupiny, v počtu takto diametrálně odlišné, podílejí zhruba stejnou polovinou - rozdíl jsou asi dvě procenta - na tvorbě HDP. Obě tyto skupiny jsou nenahraditelné. Ty malé a střední podniky mají neobyčejně velký význam při stabilitě ekonomiky každé země. Ty velké podniky jsou, řekl bych, motorem, jsou tím, co dává impuls ekonomice státu. A proto, že ty velké podniky mají samozřejmě manažery, mají manažery s manažerskými platy, mají skupiny, vydělávají větší zisky, pokud dobře prosperují, podle tohoto dokumentu by měly být ale progresivně zdaněny, nikoliv stejně zdaněny, stejným procentem jako ti, kteří patří do nízkopříjmových skupin.

Domnívám se, že toto není tak úplně v pořádku. Proč by podniky, které více vydělávají, platí lépe své zaměstnance, měly platit méně a snižovat jejich vlastní odměnu procentuálně více, než ty podniky, které tolik neprosperují.

Lisabonským cílem je, abychom podpořili rozvoj ekonomiky. A protože říkám, že velké podniky jsou ty, které jsou tahounem ekonomiky, tak by bylo lépe jistě nechat jejich zisky takové, aby odpovídaly stejnému procentuálnímu zdanění.

V poslední větě se hovoří o daňové spravedlnosti. Domnívám se, že to je tady už chybně napsáno. To, co má v tomto smyslu vláda na mysli, není daňová spravedlnost, ale je to příjmová nivelizace. Tam pochopitelně, pokud bude docházet ke zvýšení procentuálního odvodu podle té vertikály podle výše příjmů a bude se zvyšovat procento odvodu, procento daně, tak si dovedu představit, že jde o zvýšení solidarity, jde o platební nivelizaci, ale rozhodně nejde o daňovou spravedlnost.

Na daňovou spravedlnost jsou dva názory. Jeden, ten menšinový, je ten, že daň má být stejná kapitace, to znamená, každá daň je z hlavy, každý člověk by měl platit stejnou daň.

Já s tímto názorem také nesouhlasím, řada lidí s ním nesouhlasí. Spíše se bere spravedlivá daň ta, která udává stejné procento zdanění pro všechny příjmové skupiny. To je spravedlivější daň. Navíc taková daň je daní, která podporuje rozvoj podnikání a rozvoj ekonomiky ve všech příjmových skupinách, tedy v těch malých a středních podnicích stejně tak, jako v podnicích velkých, které - jak už opakuji potřetí - jsou tahounem ekonomiky.

To je politická polemika. Vím, že to jistě bude předmětem dalších politických diskusí, zejména v nadcházející volbě před volbami. Ale v souvislosti s probíraným tématem je dobré si některé věci připomenout a říci si je i v číslech.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Jako další se přihlásil senátor Balabán, připraví se pan senátor Schwarzenberg.

Senátor Milan Balabán: Pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, slibuji stručnost.

To, že Lisabon 2000 šumí do ztracena, to už jsme tady slyšeli a je nahrazen Národním Lisabonským programem, ve kterém se přímo vlastně definuje to, že přenáší politickou zodpovědnost někam jinam, to už tady zaznělo také.

Zaznělo také to, že tento materiál je v podstatě kompilátem různých materiálů, různých strategií a různých rezortních programů, například prvá část makroekonomická je konvergenční program, ale má tu nevýhodu, že mu chybí ta konkrétní čísla, která jsou v konvergenčním programu, a ty konkrétní cíle a je příliš obecný.

Možná právě proto to ukazuje na určitý přístup předkladatelů k tomuto materiálu. Já teď nemyslím náhradu pana místopředsedy Jahna, respektive místopředsedy Sobotky panem ministrem, ale chtěl bych poukázat na to, že jsem se poprvé na jednání výboru setkal s tím, že materiál předkládal poradce místopředsedy vlády.

Já mám dokonce pocit, že by to bylo na téma diskuse na jednací řád, protože já už nevím, kdo by příště mohl na ten výbor přijít tento materiál předkládat.

Trošičku mě znejišťuje i to, že je psáno, že tento Národní Lisabonský program je na roky 2005 až 2008. V materiálu se hovoří, že je na tři roky. Já z matematiky vím, že pět, šest, sedm, osm jsou čtyři roky, a to, že rok 2005, i když končí a prakticky z hlediska toho času příliš využit nebude, že je míněn vážně, na to poukazuje to, že v lednu má být předložena zpráva za plnění roku 2005.

To jsem velmi zvědav, jak tato zpráva bude předložena. Jen několik poznámek k těm některým částem.

Říkal jsem už, že makroekonomická část je vlastně přeneseným jakýmsi podkladem z konvergenčního programu bez těch konkrétních čísel. Hovoří se tady o restrukturalizaci veřejných rozpočtů.

Víme, že zatím jakási restrukturalizace proběhla pouze na příjmové straně a ta výdajová stránka, která nás velmi trápí, kde 80 až 85 procent jsou mandatorní výdaje, ta je v nedohlednu a pokud skutečně je míněno vážně, že se chce zasáhnout i do této části, pak já úplně jsem nepochopil to, co říkal pan ministr Škromach, a sice že celý tento Národní Lisabonský program má fiskální neutrální charakter.

Pokud samozřejmě půjdeme do výdajové stránky, tak to fiskálně neutrální není. Já, na rozdíl od kolegy Schovánka, vnímám docela pozitivně to, že se hovoří o omezení fondového hospodaření a dokonce i to, že se hovoří o určité regulaci veřejného dluhu v pozici obcí.

Chtěl bych jenom připomenout, že to není nic nového. Problematiku dluhové služby jsme měli dokonce tady v Senátu asi před čtyřmi, pěti lety a návrh na tuto regulaci bohužel neprošel. Musím říci bohužel, protože mezitím se několik obcí dostalo do velkých problémů a pokud se týče fondového hospodaření a zejména jeho autonomní stránky, tak tato věc je nám vytýkána Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem už více než pět let.

K části mikroekonomické, tak tady bych jenom opravil kolegu Schovánka ne v tom, že tento materiál je v rozporu s údaji, které dalo k dispozici Ministerstvo průmyslu a obchodu a který jsme měli včera na výboru. Není v rozporu to, co řekl kolega Schovánek, nejsou v rozporu ta čísla, ale v rozporu je jenom to, že se nejednalo o proexportní politiku, ale jednalo se o program podpory malého a středního podnikání.

Já si myslím, že v této oblasti je skutečně nejdůležitější pomoci podnikům a v malém a středním podnikání odstranění administrativních bariér, administrativní zjednodušení. Je v této Národní strategii jediné číslo, které se tam objevuje, že se sníží o dvacet procent, ale nevím, jak to bude počítáno.

Iluzi o tom, že propočteme snížení administrativní zátěže podniků nebo podnikání o dvacet procent, nechávám jiným.

Samozřejmě v této oblasti je nejdůležitější složitý trh práce a já z toho titulu zejména vítám tu část usnesení Výboru pro evropské záležitosti, kde se hovoří o tom, abychom obligatorně posuzovali při přijímání nových zákonných norem plnění Národního Lisabonského programu, protože mám obavu, že některé zákony, které jsou na cestě do Poslanecké sněmovny a k nám mají k těmto závěrům hodně daleko.

O rekodifikaci úpadkového práva už mluvil kolega Sefzig. Hovořil o těch parametrech, které tady dosahujeme. Mně nezbývá než si postesknout, že v tomto roce dokonce byly k dispozici dvě rekodifikace úpadkového práva. Jedna poslanecká, která byla průřezová, jedna senátní, a ani jedna neuspěla.

Myslím si, že jsme mohli pomoci této oblasti velmi výrazně a nechápu důvody, proč toto nebylo podpořeno.

Vytvoření moderní daňové správy, tak to skutečně potřebujeme, protože nevím, jestli to víte, ale z hlediska nákladů naše daňová správa je nejdražší z celého OECD.

My jsme tady v rámci různých seminářů o tom hovořili. Samozřejmě je to těžko porovnávat, protože finanční úřady někdy mají rozdílné pole působnosti, například u nás spravují určité poplatky a pokuty apod., ale přesto je to prostě zarážející údaj a každé zlepšení může být jenom vítáno.

To bylo několik mých poznámek k tomuto materiálu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Uděluji slovo panu senátoru Schwarzenbergovi. Jiného přihlášeného nemám.

Senátor Karel Schwarzenberg: Pane předsedající, pane ministře, slovutný Senáte, jak známo, žil jsem několik desetiletí v Rakousku a tam ve vysokých horách Alpách.

V jednom lyžařském středisku poblíž spadl jeden nešťastník ze skály a našli ho tam, krvácel, byl v bezvědomí a volalo se po lékaři. Přiběhl jeden pán, ohledal ho, řekl, že má otřes mozku, že je podezření, že má nalomenou také kost, že má polámané nohy, že je podezření na vnitřní krvácení.

Děl, vstal a chystal se odejít, načež přítomní říkali: Pomozte mu, pomozte mu, vy jste přece lékař. On říkal: Dámy a pánové, já jsem soudní znalec. Třicet let pracuji pouze u soudu, ohledávám poraněné a mrtvé, léčbu už jsem třicet let neprováděl a odešel.

Předkládaný materiál a diskuse o tom mi tuto epizodu velmi živě připomíná. Já bych byl velice šťastný, kdybychom se méně zabývali tím ohledáváním poraněného, nýbrž abychom konečně konkrétní kroky podnikli.

Když je tady mluveno o podpoře malého a středního podnikání, takže tady bude sníženo 25 procent, tak bych upozornil na to, že jenom ve vlastním podniku jsem zjistil, že během posledních deseti let se papírování třikrát znásobilo, takže 25 procent by nepomohlo.

Odstraňte překážky, odstraňte zbytečné předpisy, odstraňte všechnu tu byrokracii a pak můžete ušetřit naprosto v rozpočtu veškerou podporu malého a středního podnikání. Děkuji za vaši trpělivost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane senátore. Byl jste posledním přihlášeným. Ptám se, jestli se někdo další nehlásí?

Vzhledem k tomu, že nikoho nevidím a nikoho přihlášeného nemám, končím obecnou rozpravu a ptám se pana navrhovatele, pana ministra Škromacha, jestli se chce v rozpravě vyjádřit? Chce, tak pane ministře, prosím, máte slovo.

Místopředseda vlády ČR Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři, já samozřejmě rozumím zdrcující a ideologické kritice stran, které vnímají vládu z pohledu opozice, což celkem chápu a je to pro mě pochopitelné. Na druhé straně trošku jsem byl zklamán tím, že tady v Senátu, kterého si vážím vždycky právě proto, že většina věcí je projednávána z věcného a skutečně objektivního hlediska, tak bohužel tady to bylo hodně posunuto už do té předvolební roviny, která zřejmě už se začíná pomalu rozjíždět.

Chtěl bych říct, že samozřejmě nemá smysl reagovat na některá obvinění, která se objevují neustále dokola, zadlužování a podobně, v situaci, kdy v této době je státní rozpočet přehlídkou několika desítek miliard korun apod., kdy vláda udělala za minulé období kroky, které vedly ke stabilizaci důchodového systému a vůbec systému veřejných financí. Samozřejmě z toho budou profitovat ty další vlády, protože tady existuje určitý posun, který je vždycky v čase.

Tento materiál si nekladl za cíl předložit jednotlivé konkrétní návrhy tak, jak jsou zpracovány v předpisech nebo návrzích, které jednak už byly schváleny, nebo jsou ve schvalovacím procesu, nebo jsou připravovány, protože samozřejmě se na ně odvolává. Bylo by možné tady přednést i mnohdy vámi kritizované návrhy z mého resortu, které se týkají např. oblasti životního minima, hmotné nouze nebo např. otázka Zákoníku práce, který výrazným způsobem liberalizuje pracovně-právní vztahy.

Pokud jde o úpadkové právo, tak vím, že pan místopředseda Jahn, to je pro něj jedna z priorit a že toto je věc, kterou jednoznačně dotáhneme do konce.

Porovnání Evropy s Čínou, no dobrá, můžeme jít cestou Číny, tzn. že zavedeme u nás platy nebo náklady, které jsou, anebo můžeme naopak působit na Čínu tak, jako to dělá třeba EU, naposledy asi před měsícem, kdy proběhlo vrcholové jednání mezi Čínou a představitel EU o tom, aby se srovnávaly pracovní podmínky, protože důvod je nedodržování pracovně-právních podmínek, bezpečnosti práce atd.

Rozumím tomu, a to jsem vnímal velmi pozitivně, pokud jde o otázku zdravotnictví, financování a stabilizaci, že možná že tam není dostatečně zdůrazněna role zdravotních pojišťoven, protože ty jsou ti, kteří pracují s finančními prostředky a mají možnost přímo efektivně na celý systém působit. Nakonec momentálně demonstrující lékaři před Ministerstvem zdravotnictví si myslím, že jenom si spletli místo, protože ten problém není v ministerstvu, ten problém v zásadě je v pojišťovnách, byť samozřejmě je to i o komunikaci, a pokud hospodaří někdy pojišťovny tak, jak hospodaří, a neplatí, tak je to velmi těžké. Myslím, že pokud jde o zdravotnictví, tak je potřeba jednoznačně postavit ten systém tak, že není možné jenom říkat dáme další finance do systému, ale je potřeba, aby všichni ti hráči v tom systému hráli o efektivnost toho. Není možné říkat šetřete jinde, ale na zdravotnictví budeme dávat další finance. To si myslím, že z toho materiálu nějakým způsobem vyplývá, ale samozřejmě ty konkrétní věci nemohou být součástí tak útlého materiálu, jako je ten, který byl předložen.

Jenom možná pro porovnávání, mnohdy třeba se Spojenými státy, s Evropskou unií tady zaznělo mnohokrát, že Česká republika nebo tato vláda nepodporuje podnikatele, živnostníky apod. Samozřejmě že EU má svoji určitou politiku, Spojené státy mají výrazně např. ochranářská opatření, které víte velmi dobře, že mají svůj účel. Pokud jde o např. zajímavé číslo, které jsem nedávno četl, tak podíl podnikatelů živnostníků v České republice na práceschopném obyvatelstvu je přibližně 17 %. V EU je průměr něco do 10 % a ve Spojených státech je to 7 %. Z tohoto hlediska by se dalo říct, že zájem o podnikání je výrazný a že není úplně pravdou to, co tady bylo řečeno.

Samozřejmě ani mně se nelíbí, pokud jsou zbytečně zatěžováni podnikatelé, ale tady je potřeba možná i porovnávat. Nevím, jak je to v Německu, v Rakousku, protože vím, že to je ještě složitější, já si myslím, že z těchto věcí je potřeba si najít a myslím, že to odhodlání dneska už je, pokud jsem rozuměl, i pan ministr Urban s panem místopředsedou Jahnem na tom intenzivně pracují a skutečně pokud to jde, mělo by to být zjednodušeno, zpřehledněno a tak, aby to pomohlo.

Otázka daňové spravedlnosti, to nechci tady asi hodnotit, ale to, co se mě osobně dotklo, tak bylo vystoupení nebo odkaz na to, že snad předvolebním tahem této vlády je, že se zvyšují důchody k 1. lednu. No nezlobte se, jednak zákon jasně říká, že se zvyšují k 1. lednu důchody, druhá věc je, a to by mě teda zajímalo, protože pan senátor, který o tom hovořil, nepočítá s tím, že kdyby jednou vládla vláda jeho strany, že bude valorizovat nějakým způsobem starobní důchody? Já nevím. Možná že kdybych šel do historie, a není to tak daleko, pokud se nepletu, tak v roce 1996, který byl volebním rokem a mimochodem v té době byly volby do Poslanecké sněmovny v červnu a na podzim byly volby do Senátu, a valorizovaly se důchody dvakrát. Jednou před těmi červnovými volbami a jednou před těmi senátními volbami. A to nebylo vše. Tenkrát se dokonce poprvé a naposledy vyplatily 13. a 14. platy státní a veřejné správě ve výši 100 %. Tak kdo tady dělá nějakou předvolební populistickou politiku? Mimochodem, pokud si nepamatujete, v té době to byla Klausova vláda.

My jsme valorizovali důchody, a tady je paradoxní, že to zaznělo od pana senátora ze strany, kdy stínová ministryně, paní poslankyně Páralová, mě kritizovala za to, že je valorizujeme málo. Tak asi je to zvláštní, ale každopádně cílem bylo valorizovat důchody, zákonná valorizace, která je v zákoně, byla kdysi prosazena sociální demokracií jako pojistka proti liberálním vládám, které by mohly mít snahu nevalorizovat vůbec. A druhá věc, valorizovali jsme tak, abychom udrželi náhradový poměr mezi průměrným výdělkem a průměrným důchodem, když už to tady zaznělo, tak jsem považoval za důležité to vysvětlit. Nakonec i to je předmětem kritiky, že tento náhradový poměr dlouhodobě klesá. A to je jeden z důvodů, proč je potřeba udělat důchodovou reformu.

Trošku mě zaujala poznámka, že agentury práce jsou snad nějaké úřady. Agentury práce jsou přece normální podnikatelskou činností, které dělají privátní subjekty ve vlastní režii a v žádném případě je neprovozuje stát. Naopak je to efektivní způsob zajištění práce, obzvláště u různých krátkodobých prací apod. a pomáhá to podnikatelskému prostředí. Takže bylo by asi dobré možná někdy ty pojmy v tom si upřesnit.

Samozřejmě nečekejte, že spoluúčast u pacientů nebo školné, že s tím přijde sociální demokracie, s tím určitě tato vláda nepřijde a ani s tím nepočítá. Možná že se pletu, ale znamená to další peníze z kapes daňových poplatníků, které zaplatí do školství a do zdravotnictví, takže nevidím v tom nějakou velkou úlevu.

Možná bych zdůraznil taky to, že tento dokument pracuje s evropským sociálním modelem, který je založen jednak na sociálním dialogu, sociálním smíru mezi sociálními partnery a možná, že ne tak úplně zanedbatelné je to, že Česká republika je dneska podle statistik zemí, kde je nejnižší míra chudoby nejenom v Evropě, ale na světě. A to si myslím, že je také dobrý výsledek, protože to samozřejmě znamená, že Česká republika patří mezi země, které mají, a bylo tady hovořeno o určité stagnaci hospodářského růstu EU jako celku, ale Česká republika přece patří podle posledních výsledků mezi takové malé tygříky EU, protože hospodářský růst přes 5 % HDP srovnatelný se Slovenskem, které bylo často dáváno jako příklad, ale které vychází z daleko nižšího základu pro růst nebo pro HDP, tak to si myslím, že je úspěch, který momentálně tady je, a samozřejmě bude záležet na tom, jestli, možná že i některé naše zkušenosti použijí některé staré evropské země, protože samozřejmě v tom novém prostoru a v nových podmínkách, jestliže například nedojde k uvolnění pracovního trhu, který blokují dneska hlavně Německo a Rakousko, tak samozřejmě bude následovat pohyb kapitálu tam, kde je to pro něj výhodnější. A naši podnikatelé a naše firmy mají ještě přechodné období, které bude trvat, předpokládám, 15 - 20 let.

Kde jsou nižší personální náklady než v těch zemích bývalé patnáctky. Ale nebude to donekonečna. Protože snaha o vyrovnávání životní úrovně tady prostě bude, ať už to bude směrem nahoru, či dolů. Já předpokládám, že v našich podmínkách to bude určitě směrem nahoru.

Já jsem přivítal tuto diskusi. Myslím, že je dobré o těchto věcech hovořit. Nekonkrétnost v některých věcech je dána tím, že se odvolává už na běžící nebo schválené materiály či zákony, které vláda předkládá. Samozřejmě každá iniciativa v této věci je dobrá. Bylo by asi možná dobré více konkretizovat, co třeba si představit pod některými kroky, které by mohly vést k omezení některých mandatorních výdajů, protože samozřejmě v tomto jsme udělali výrazné kroky. Znovu opakuji, stabilizace důchodového systému je jednou z nejvýznamnějších. Protože prakticky třetinu státního rozpočtu tvoří právě výdaje na důchody. Tady myslím, že nikdo nezpochybnil a nezpochybňoval, že na důchody prostředky jsou a budou i do budoucna pro stávající důchodce. Důchodová reforma musí řešit systém, který se bude týkat dnešních dvacátníků, třicátníků.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane ministře. Ptám se zpravodaje Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice pana senátora Zlatušky, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě? (Nechce.) Ptám se pana kolegy Sefziga, zda se chce vyjádřit? (Nechce.) Nyní dávám slovo panu garančnímu zpravodaji. Zejména ho prosím, o čem a jakým způsobem budeme hlasovat.

Senátor Ivo Bárek: Ano, pane místopředsedo. V diskusi kolem Národního Lisabonského programu vystoupilo osm senátorů. Máme před sebou na stolech dvě usnesení. Aniž jedno či druhé já preferuji, tak půjdu šlépěji, kterými šel předseda Senátu.

Měli bychom hlasovat napřed o usnesení garančního výboru a následně o usnesení Výboru pro záležitosti EU. Můj názor - já nemám vůči oběma usnesením nějaké připomínky.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Dobře, děkuji vám. Nyní budeme hlasovat o návrhu garančního výboru, tzn. vzít zprávu na vědomí. Dovolím si vás sezvat na hlasování fanfárou.

Kolegyně a kolegové, budeme hlasovat, že Senát bere na vědomí Národní Lisabonský program 2005 - 2008.

Zahajuji hlasování k tomuto usnesení. Kdo souhlasí, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo nesouhlasí, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování p. č. 200 z 58 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 30 se pro vyslovilo 26, proti byl 1. Tento návrh nebyl přijat.

Prosím pana garančního zpravodaje, aby přednesl další návrh usnesení, o kterém budeme hlasovat.

Senátor Ivo Bárek: Druhé je usnesení č. 142 v tisku č. 140/2, tj. usnesení VEU. Jestli, pane předsedo, dovolíte, tak já ho nebudu číst, vzhledem k tomu, že je uvedeno v tisku.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Takže budeme hlasovat o bodu 1, o doporučení tohoto výborutak,jak je v uvedeném tisku. Všichni víme, o čem budeme hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kdo jste proti, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE.

Usnesení bylo schváleno. Konstatuji, že v hlasování p. č. 201 se z 57 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 29 pro vyslovilo 46, proti nebyl nikdo.

Tento návrh byl přijat. Děkuji všem třem zpravodajů. Děkuji panu ministrovi. Končím projednávání tohoto bodu.

Před polední přestávkou bychom měli projednat ještě jeden bod, a to je:

<A NAME='st147'></A>

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů.

Předkladatelem tohoto návrhu je… Pardon, pane kolego, vy se hlásíte?

Senátor Jiří Šneberger: Já se hlásím jako místopředseda klubu.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Ano, jako zastupující předseda klubu. Prosím, máte slovo.

Senátor Jiří Šneberger: Vážený pane předsedající, dovolte mi, abych požádal o 20 minut na jednání Klubu ODS. To znamená, že by možná, nechci vám do toho mluvit, bylo lepší, kdyby se udělala polední přestávka teď.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Pan ministr se ještě hlásí. Já mu uděluji slovo.

Místopředseda vlády ČR Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, mně byl tento bod panem ministrem Urbanem deklarován jako bezproblémový. Bohužel byste museli přeřadit tento bod na jiný vhodný termín, kdy by se mohl zúčastnit pan ministr Urban. Protože projednávání tak, jak bylo časově rozloženo, tak mi skutečně zasáhlo poměrně výrazně do mého programu. Já už prostě nemůžu setrvat a budu muset odjet. Pak by to asi bylo zapotřebí řešit s navrhovatelem. Já jsem měl vůli ho zastoupit. Ale pokud to vnímáte jako zásadní problém, tak pak musíte samozřejmě najít nějaký způsob řešení.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Ptám se pana kolegy, jestli nechce stáhnout svůj návrh zpátky.

Senátor Jiří Šneberger: Ano, jistě.

Místopředseda Senátu Petr Smutný:Návrh byl stažen. Takže prosím, pane ministře, jako předkladatel máte slovo. A děkuji místopředsedovi Klubu ODS.

Místopředseda vlády ČR Zdeněk Škromach: Takže já jenom krátce. Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři, novela zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách, obsahuje dílčí technickou změnu, a to v ustanovení § 8 odst. 2 zákona, které v současném znění vylučuje rozhodnutí o příslibu investičních pobídek ze správního a soudního přezkumu. Umožněním soudního přezkumu správního rozhodnutí po příslibu investičních podmínek tak, jak ho předpokládá současný i budoucí správní řád, bude zcela naplněn princip soudní kontroly nad správním rozhodováním ve věci investičních pobídek a bude posílena právní jistota podnikatelů. Návrh této změny vychází z požadavků Evropské komise.

Navrhovanou změnu nelze provést jinak než novelou zákona o investičních pobídkách. V souladu s požadavkem Evropské komise na urychlené přijetí změny zákona byl návrh v Poslanecké sněmovně schválen podle § 90 odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny již v prvním čtení, a to bez rozpravy. Rovněž i vaše výbory - Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu a Výbor pro záležitosti EU vám, vážené paní senátorky, páni senátoři, doporučují návrh schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji vám za pozornost i za porozumění.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane navrhovateli, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Návrh zákona byl přikázán Výboru pro záležitosti EU. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Luďka Sefziga a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 147/2. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 147/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor František Kopecký, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se svou zpravodajskou zprávou.

Senátor František Kopecký: Děkuji za slovo, pane místopředsedo, dámy a pánové, pane ministře, dovolte mi pouze krátce okomentovat průběh projednávání ve Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, neboť moje zpravodajská zpráva obsahuje informace, které tady pan ministr sdělil.

Tato novela je skutečně jednoduchou technickou úpravou, kdy zrušuje § 8 odst. 2, který v podstatě znemožňoval soudní přezkum.

Myslím si, že tato změna povede k transparentnějšímu projednání investičních pobídek a podpoří princip soudní kontroly nad správním rozhodováním.

Při projednávání v hospodářském výboru jsme se zabývali otázkou účinnosti tohoto zákona, souběhem starého principu a nového. Hypoteticky jsme se zabývali touto otázkou, tato otázka byla prodiskutována a byli jsme seznámeni s tím, že to jsou jen teoretické úvahy.

Přečtu usnesení hospodářského výboru.

Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu: Po úvodním slově zástupce předkladatele Dr. Ing. Roberta Šurmana, náměstka ministra průmyslu a obchodu ČR, a po zpravodajské zprávě senátora Františka Kopeckého a po rozpravě doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Františka Kopeckého a pověřuje předsedu výboru senátora Milana Balabána předložit toto usnesení předsedovi Senátu.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, pane senátore, prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko.

Nyní se ptám, zda si přeje vystoupit zpravodaj Výboru pro evropské záležitosti pan kolega Sefzig? Přeje, máte slovo, pane kolego.

Senátor Luděk Sefzig:Vážený pane místopředsedo, pane ministře, náš výbor se na včerejší schůzi touto problematikou zabýval. Jde o technické zdokonalení našeho předchozího zákona týkající se investičních pobídek, které podle stávající normy byly vyloučeny. Příslib byl vyloučen ze správního soudního přezkumu, což se logicky Evropské komisi nezdálo dostatečně transparentní a proto doporučila našemu státu, abychom tento nedostatek z našeho zákona odstranili. Odstranění povede k lepší transparentnosti našeho hospodářského prostředí. Proto náš výbor schválil text ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Navrhuje někdo podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Hlásí se kolega Hadrava.

Senátor Jan Hadrava: Pane předsedající, pane ministře, domnívám se, že tato jednoduchá změna je typickou změnou, kde patří institut nezabývat se. Zde by byl správně uplatněn. Navrhuji tedy nezabývat se.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám. Vzhledem k tomu, že tento návrh zazněl, sezvu vás znělkou a budeme bezprostředně o tomto návrhu hlasovat.

V sále je přítomno 55 senátorek a senátorů, potřebné kvorum pro přijetí je 28. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE. Návrh byl schválen. V hlasování pořadové číslo 202 z 55 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 28 se pro vyslovilo 47, proti byl jeden. Návrh byl přijat. Tím končím projednávání tohoto bodu. Děkuji panu zpravodajovi a panu ministrovi a přerušuji naše jednání do 14.30 hod.

Slovo má ještě kolegyně Palečková.

Senátorka Alena Palečková: Chci připomenout členům Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku schůzi výboru. Prosím 30 minut před zahájením, to znamená ve 14.00 hod., v Zaháňském salonku. Děkuji.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Dámy a pánové, zaujměte svá místa, budeme pokračovat v 7. schůzi Senátu.

Dámy a pánové, nyní budeme projednávat

<A NAME='stN34/05'></A>

Návrh Nařízení Rady o společné organizaci trhů v odvětví cukru, Návrhu Nařízení Rady, o změně nařízení (ES) č. 1782/2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce, Návrhu Nařízení Rady, kterým se zavádí dočasný režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu v Evropském společenství a kterým se mění nařízení (ES) č. 1258/1999 o financování společné zemědělské politiky.

Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. N34/05.Stanovisko vlády bylo dále rozdáno jako senátní tisk č. N34/05/01. Vítám mezi námi pana ministra zemědělství pana Petra Zgarbu, poprvé,jak říkal, tak buďte vítán mezi námi a seznamte nás, prosím, s návrhem nařízení.

Ministr vlády ČR Petr Zgarba: Vážený pane místopředsedo, senátorky, senátoři, dovolte mi, abych uvedl úvodní slovo ke zmiňovanému bodu. EU čeká reforma nejstaršího regulačního režimu v rámci společné zemědělské politiky. Systém regulace trhu s cukrem od konce 60.let existuje v podobě bez zásadních systémových změn. Je založen na silné vnější celní ochraně před dovozy cukru z území mimo Uniia na zaručené vysoké ceně cukrové řepy, stejně tak na vysoké vnitřní ceně cukru. V rámci tohoto režimu je rozdělena kvóta pro výrobu cukru mezi jednotlivými členskými zeměmi.

Skutečný cukr produkuje 21 států, a to mimo těchto 21 členských států jej produkují Azory a francouzské a zámořské departmenty, které patří zčásti pod Francii a Portugalsko. K případným pracím na následném předložení návrhu na reformu cukerního systému Unii vedlo několik skutečností. Především to byla dlouhodobá kritika, ať již pro svoji vysokou celní ochranu, či skutečnost, že odvody finančních prostředků do rozpočtu Unie, ze kterých se následně financovaly vývozy přebytečného cukru mimo Unii, byly vybírány z množství skutečně vyrobeného cukru.

Takto postavený princip vedl k nadprodukci,a tím i k stále se zhoršujícímu a zvětšujícímu problému, kam umístit přebytečný cukr. Dalším impulsem pro reformu byla iniciativa nejchudších zemí světa, tzn. EBA, tedy všechno kromě zbraní. Podpisem této iniciativy se Unie zavázala, že v roce 2009 zcela otevře, mj. pro cukr, otevře trh mimo ostatní komodity taky pro cukr z těchto zemí. To by za stávajícího cukerného režimu vedlo k jednorázové, podle doby reformy odstupňované částce, která zcela jasně ukáže, kdo ze stávajících výrobců cukru bude chtít nadále - pardon, omlouvám se, přeskočil jsem list.

To by za stávajícího cukerného režimu mělo ve skutečnosti znamenat příliv velice levného cukru ze zámoří a v porovnání s vysokou vnitřní cenou cukru v Unii způsobit krach téměř celé výroby cukru v rámci Unie. Zodpovědné orgány v Bruselu došly k závěru, že v cukerném sektoru v Evropě bude nezbytné provést takové systémové změny, které v roce 2009 zabezpečí další existenci řepařství a cukrovarnictví v rámci EU.

Posílením a velice silným proreformním impulsem bylo v roce 2003 zavedení napadení Unie Brazílií a Thajskem u Světové obchodní organizace za některé světový obchod poškozující obchodní operace, zejména v oblasti vývozu přebytkového cukru z Unie a zpětného vývozu cukru, dováženého na území skupiny AKT.

O rok později spor, tedy tzv. panel, Unie prohrála, přičemž odvolání na výsledek se potvrdilo. Unie je tak v podstatě zavázaná od těchto kroků upustit. Řešení bylo zvoleno v podobě výrazné redukce výroby cukru, a to až o 4 - 5 milionů tun ze stávajících cca 20 milionů tun ročně. Právě v duchu posledně zmiňovaného procesu se nesly přípravy a úvahy o cukerní reformě a vedly nakonec k velice radikálním navrhovaným řešením.

První návrh Evropské komise většina členských včetně České republiky rasantně odmítla, neboť byl mj. postaven na plošném krácení cukerných kvót v oblasti kvóty A i B. V praxi by provedení tohoto pravidla znamenalo, že by z České republikyjako z tradičního vývozce cukru, který je samozřejmě schopen pro vlastní spotřebu vyrábět dostatečný objem cukru, se stal čistý dovozce.

Evropská komise poté předložila nový text reformy, který představují návrhy třípředpisů Evropského společenství, jejichž názvy jsou uvedeny i na pozvánce na dnešní setkání. Každý z nich se zabývá podstatnou systémovou operací,která od základu celý cukerní systém mění.

Nicméně jeden nosný prvek zůstává až do roku 2014,potažmo 2015, jedná se o hospodářský rok, zůstává stejný, a to jsou produkční kvóty.

Ve velké stručnosti se zmíněné návrhy předpisů Evropského společenství pokusím představit a vystihnout jejich hlavní místa.

První z nich v sobě obsahuje výraznou redukci cen cukrové řepy a cukru snížením cca o 40 %. Hladina cen se tak dostane pro výrobce řepy a cukru v Evropě na samotnou hranici rentability podnikání. Uvedená redukce je velice výrazným zásahem, který povede k zániku celé řady nekonkurenceschopných řepařů a cukrovarů. Přesto je řešením k tomu, aby zůstaly takové podnikatelské subjekty, které pak obstojí v tvrdé konkurenci s levným zámořským cukrem, který by měl být na trhu po roce 2009.

Druhý předpis předpokládá řešení újmy pěstitelů cukrové řepy vzniklé reformními kroky, k němuž se podrobněji vrátím v kapitole o našem největším požadavku současnosti.

Třetí navrhovaný předpis pro změnu předkládá řešení výrobců cukru, kteří ponesou hlavní tíhu celé reformy. Velice originální řešení však s sebou nese obrovské lákadlo. Navrhuje se totiž vyplatit odměnu těm výrobcům cukru, kteří se dobrovolně rozhodnou skončit s výrobou cukru v rámci reformy. Tato reforma jim poskytne náklady na povinnou ekonomickou likvidaci cukrovarů a ještě nahradí ušlý zisk.

Tato jednorázová, podle doby reformy odstupňovaná částka, zcela jasně ukáže, kdo ze stávajících výrobců cukru bude chtít nadále v českém řepařství a cukrovarnictví působit, jak je deklarováno v současné době. Návrhy reformy cukerného průmyslu nevyhovovaly všem členským státům. Některé nesouhlasily zcela, jiné částečně. Ani Česká republika nezůstala bez podstatných připomínek.

Zásadní připomínku jsme měli k původnímu reformnímu návrhu ohledně plošného krácení sloučených kvót a řadu dalších jsme měli, nebo ještě máme, k návrhu stávajícímu. Konstatuji, že prozatím jsou české požadavky brány v potaz a v různé formě či výsledku se promítají v rámci současného a předpokládám i konečného návrhu reformy.

Největším požadavkem je v současnosti požadavek na změny nařízení na přímé platby. Je to priorita, hlavní zájem České republiky v rámci reformy cukerného systému. Návrh v souladu s realizovanou reformou společné zemědělské politiky zavádí vyplácení kompenzací formou přímých plateb na farmu, tj. oddělením produkce od plateb na výrobek. Česká republika tak, jako většina nových členských států, však v současné době aplikuje zjednodušený systém přímých plateb na hektar, tzv. SAPS.

Stávající návrh na zásadní skutečnost, že do roku 2009 budou vedle sebe fungovat dva rozdílné systémy výplaty podpor, tj. na hektar a na farmu, nereflektoval. Rozdílnost systému přímých plateb výrazně dopadá na pěstitele cukrové řepy a omezuje jejich konkurenceschopnost v rámci systému SAPS, kdy je kompenzační platba pro pěstitele řepy rozdělena na všechny hektary zemědělské půdy.

V reakci na české stanovisko Komise navrhla změny příslušného předpisu, o nichž se nyní diskutuje. Česká strana uvítala předložený pracovní materiál, který velmi rychle a vyhovujícím způsobem vyhověl požadavku a zakládá domněnku, že by se přijetím takto navrženého předpisu ES mohly podmínky pro konkurenceschopnost pěstitelů ve starých a nových členských státech vyrovnat. Zjednodušeně řečeno by vedle sebe stály dva systémy, a to systém ve staré patnáctce, kde se vyplácejí podpory na základě původního režimu jako konkrétní platby farmářů v detailním členění, jak o něm hovoří společná zemědělská politika.

V rámci zjednodušeného systému plateb, což nás zajímá, by bylo umožněno, že by v České republice byly vypláceny platby konkrétnímu farmáři na konkrétní plochu cukrovky, čímž by nedocházelo k diskriminaci. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane ministře. Posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů.

Výborem, který se zabýval tímto tiskem, je Výbor pro záležitosti EU. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. N 34/05/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Karel Schwarzenberg, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Karel Schwarzenberg: Pane předsedající, pane ministře, slovutný Senáte, hlavním cílem tohoto dokumentu je reforma cukerného trhu EU.

Za prvé toto odvětví trpí značnou neefektivitou a nekonkurenceschopností a za druhé se Společenství snaží dostát svým závazkům ve světové obchodní organizaci, Word Trade Organisation. Celý sektor by se měl výrazně zliberalizovat, restrukturalizovat a zabránit dalšímu vytváření přebytků.

Pan ministr podotkl, že to nejde, že regulovaný trh je již od šedesátých let. Popravdě řečeno, je to poněkud déle, je to zhruba 200 let, poněvadž výroba cukru u nás začala z prostého důvodu, že když vypukla válka mezi Anglií a Francií začátkem 19. století a Francouzi s Napoleonem ovládali pevninu, zakázali dovoz cukru z kolonií a karibské oblasti, které měla v ruce Anglie, která ovládala moře. Krátce předtím byla vynalezena výroba cukru z řepy, která se ujala v Evropě. Když už jednou byl tento vynález realizován a výroba se ujala, evropské státy samozřejmě svou výrobu chránily ochrannými cly a různými nařízeními. V tom byla výtečná stará Československá republika a proto jsme měli pod ochranou Agrární strany vynikající cukerný průmysl v první republice, nicméně ovšem toto znásilnění trhu vedlo k výsledkům, že dnes musíme za obrovské částky se zase vrátit i v cukru k tržnímu hospodářství.

Dle sdělení gestora reforma systému nepředpokládá přímý dopad na státní rozpočet, nepřímý ovšem bude. Konkrétní dopady na dotčené subjekty (cukrovary a pěstitele) však pravděpodobně budou.

První návrh reformy cukerného systému Evropská komise předložila v červenci 2004. Na podzim 2004 probíhala k tomuto návrhu diskuse na půdě pracovní skupiny Rady, Rady ministrů a Zvláštního zemědělského výboru, jejímž výsledkem bylo odmítnutí návrhu.

Komise vypracovala nový reformní návrh, který byl dne 22. 6. 2005 prezentován a schválen a je nyní předkládán k diskusi členským státům.

Komise by měla ráda záležitost uzavřenou ještě letos na podzim, aby byly nové podmínky definitivně známy začátkem příštího roku.

Dle dosavadních reakcí na návrh je však možné předpokládat, že projednávání bude probíhat mnohem déle. Poslední aktualizovaný harmonogram vývoje počítá s prezentací zprávy Evropského parlamentu 29. 11. 2005 a s plénem 17. 1. 2006.

Původní termín pro uzavření problematiky byl stanoven také proto, že 5. 12. 2005 bude zasedat WTO a zde by měla EU prezentovat, jak plní své závazky. Zatím se tedy předpokládá, že komisařka Fischer Boelová bude mít na jednání pouze mandát na úrovni politické shody a ne schváleného nařízení.

Projednávání v České republice:

Výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny rozhodl dne 15. 9. 2005, že se bude návrhem zabývat. Výbor pro záležitosti Evropské unie Senátu a Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který byl požádán o stanovisko, projednávají materiál teď. Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu doporučil vzít návrh na vědomí.

Důvodem potřeby reformy cukerného režimu je dlouhodobá nespokojenost WTO s ochranářskými a exportními praktikami EU. Ceny cukru na vnitřním trhu jsou trojnásobně vyšší než jinde na světě, proti levnějším exportům si Unie stanovuje téměř třistaprocentní celní sazbu na cukr ze třetích zemí. Navíc Unii pro vlastní potřebu stačí pouhých 60 % vyprodukovaného cukru. Z původních záměrů, kdy Komise zvažovala i drastické snížení kvót, nakonec zvítězila varianta snížení cen. V následujících čtyřech letech by tedy mělo dojít k velkému poklesu garantovaných cen řepy a cukru. Snížením cen na vnitřním trhu by se pěstování cukrové řepy mělo udržet jen v oblastech, které k tomu mají nevýhodnější podmínky a zpracování v nejvýkonnějších cukrovarech.

Trh z cukrem prošel od roku 1989 zásadní transformací. Z původních 60 cukrovarů a 150 000 ha, na kterých se řepa pěstovala, se díky restrukturalizaci v letech 1990 - 2000 celé odvětví plně privatizovalo a prošlo rozsáhlou modernizací a od roku 2004 je v České republice pouze 11 cukrovarů (nadnárodní koncerny i výhradně české firmy) a pěstuje se na 70 000 ha. Vstupem do EU se Česká republika navíc stala součástí Společné zemědělské politiky s výhodami subvencí i s přísnými pravidly EU.

V České republice se dlouhodobě nedaří stanovit rozdělení cukerných kvót. Ústavní soud již dvakrát zrušil rozdělení cukerní produkční kvóty v rozsahu, který stanovila vláda. V současné době je podána třetí ústavní stížnost - dle sdělení Ústavního soudu je možné očekávat výrok Ústavního soudu v řádu několika týdnů. Základním problémem je určení tzv. referenčního období - podle produkce v tomto období se pak rozdělují cukerné kvóty. Rozpor spočívá v určení tohoto období - část zpracovatelů řepy požaduje období v rozmezí let cca 1995 - 1998, kdy zde bylo hodně cukrovarů a tedy byla vysoká produkce, na druhé straně stojí cukrovary, které vznikly po roce 2000 a tudíž nemají žádné referenční období před tímto rokem a neměly by tedy ani právo na kvóty.

Důležité je si uvědomit, že v případě, že Ústavní soud shledá současné rozdělení cukerných kvót opět nezákonné, může to ovlivnit pozici České republiky při vyjednávání o cukerné reformě. Podle Ministerstva zemědělství i podle některých zpracovatelů cukru existuje nebezpečí, že Česká republika by mohla přijít o celou národní kvótu v době, kdy by nálezem Ústavního soudu byly zrušeny kvóty jednotlivým tuzemským výrobcům cukru. V důsledku to může znamenat ohrožení vyplácení restrukturalizačních i kompenzačních plateb pěstitelům cukrové řepy jako kompenzace újmy vzniklé reformou. Podle projevů účastníků semináře s názvem Rozdělení cukerné kvóty, který organizoval Výbor pro hospodářství 19. 9. v Senátu, bohužel nejsou náznaky žádné dohody mezi dotčenými subjekty.

Současný trh z cukrem je rozdělen podle kvót na:

A - kvóta pro trh EU

B - dotovaný export mimo EU

C - cukr na vývoz bez možnosti subvence.

Nechci vás tady obtěžovati všemi čísly, v případě zájmu můžete do nich u mne nahlédnout.

Dle reformy budou kvóty A a B sloučeny do jedné a národní kvóta zůstane ve stejné výši, kvóta C bude zrušena a místo ní bude mít Česká republika možnost navýšit svou národní kvótu o 20 070 tun po zaplacení jednorázové částky za tunu, která se bude rovnat restrukturalizační částce v roce 1, tedy 730 EUR.

Hlavní opatření, která by měla být provedena v průběhu let 2006 - 2009. Návrh počítá s postupným snižováním institucionální ceny cukru. Intervenční cena bude nahrazena cenou referenční, která bude o 39 % nižší o odečet restrukturalizační částky. Referenční cena bude sloužit ke stanovování spouštěcí úrovně pro soukromé skladování. Minimální cena řepy pro pěstitele by se měla snížit během dvou let z 44 EUR na 25 EUR za tunu. Současně by ale měla být zavedena doložka flexibility, která dává pěstitelům cukrové řepy možnost sjednat cenu řepy o 10 % nižší, než je zaručená minimální cena.

Navrhované institucionální ceny:

Referenční období - referenční cena cukru (EUR/t) 631,9 a v roce 2009 385,5.

Institucionální referenční cena po odečtení restrukturalizační částky.

Restrukturalizační částka (EUR/t) 126,4 - 91,0 - 64,5.

Minimální cena cukrové řepy (EUR/t) 43,63 - 32,86 - 25,05 - 25,05 - 25,05.

Režim kvót bude platit až do roku 2014 - 15 a bude upraven podle potřeby až po období restrukturalizace, prozatím nebude docházet k žádnému snižování kvót. Režim bude pouze zjednodušen spojením kvóty A (kvóta pro trh EU) a B (dotovaný export mimo EU) do jediné. Současná kvóta C (cukr na vývoz bez možnosti subvence) bude zrušena a státům, které tento cukr v současnosti vyrábějí, budou poskytnuty dodatečné kvóty po zaplacení jednorázové částky za tunu, která se bude rovnat restrukturalizační částce v roce 1, tedy 730 EUR. Nadbytečný cukr bude nutné zpracovat mimo potravinářský průmysl nebo ho přeložit do dalšího roku a snížit výrobu.

V důsledku propojení trhů s izoglukózou a cukrem bude snížením cen cukru ohrožen i sektor izoglukózy, který tak bude muset maximálně využívat úspor z rozsahu. Je proto navrženo progresivní a proporcionální navyšování kvót izoglukózy o 100 000 t ročně po dobu tří let počínaje rokem 2006/07. Restrukturalizační fond bude sloužit k vyplácení vysoké (postupně klesající) restrukturalizační platby na tunu, kterou budou moci dostávat cukrovary, které samy uzavřou závod a zřeknou se kvóty.

V prvním roce reformy dostanou 730 € nevyrobeného cukru, částka se bude snižovat až k 420 € v roce 2009. Výrobní kvóta zrušeného podniku se vrátí do Bruselu a zanikne, popř. si ji může koupit jiný výrobce za 730 €.

Režim restrukturalizace bude financován ze zvláštní částky, která bude vybírána ze všech kvót na sladidla, kterou budou cukrovary platit povinně. Během tří let by mělo být vybráno přibližně 4 225 milionů €. Podmínky budou stanoveny na úrovni Společenství a o kompenzaci se bude žádat podle pravidla „kdo dřív přijde“. Z restrukturalizačního fondu budou hrazeny pobídky k odchodu z odvětví, restrukturalizační programy, jako například plány v sociální oblasti, přesuny zaměstnanců na nová místa nebo ekologické projekty a dále prostředky pro nejvíce zasažené regiony.

Vzhledem ke snížení produkce cukru se u přímých plateb pro pěstitele navrhuje, aby se 60 % odhadovaných ztrát vyplývajících ze snížení krylo z vnitrostátního finančního rámce na přímé platby. V prvním roce přibližně to bude 6 - 7 €/t řepy, v dalších letech 10 - 11 €/t. Pěstitelé, kteří se vzdají produkce, protože jejich odběratelský cukrovar ukončil v rámci restrukturalizace činnost, dostanou 4,68 €/t. Dávky by se vypočítávaly formou národních obálek jako jednotné přímé platby na ha. První propočty ukazují, že celkové náklady na přímé platby by měly dosáhnout 1 542 milionů € ročně.

Ještě je třeba upozornit, že změna cukerného režimu bude mít dopad také na dohody EU v rámci iniciativy EBA - Everything but arms a pro země ACP.

  • bezcelní dovozy v rámci iniciativy „Vše kromě zbraní“, která umožní všem produktům mimo zbraní přístup na trh EU, by měly být dle plánu úplně provedeny od roku 2009/2010.

  • Pro země ACP (země Afriky, Karibiku, Pacifiku, se kterými má ES uzavřeny preferenční obchodní dohody,) jsou předložena speciální opatření ve formě nařízení, které by mělo napomoci 18 státům z tzv. Cukerného protokolu přizpůsobit se změněným tržním podmínkám vůči EU a zvýšit svou konkurenceschopnost. Z těchto zemí se totiž do EU dováží nezpracovaný třtinový cukr za dotovanou cenu 530 USD/t, který Unie po rafinaci vyváží za světovou cenu 250 USD/t. Tato praxe je značně nehospodárná a poškozuje ostatní státy, které nedisponují žádnými preferenčními úmluvami, proto by neměla být nadále možná.

Pozice České republiky - zde zkráceně, případně může doplnit zástupce gestora. Česká republika má hlavní výhrady k těmto záležitostem:

Přímé platby. Pro Českou republiku je předložený návrh dobrovolné restrukturalizace spojené s výrazným snížením cen principiálně přijatelný včetně výsledného horizontu zachování systému do roku 2014/15.

V návrhu reformy jsou pro Českou republiku zásadním a prioritním problémem kompenzace pro pěstitele cukrovky. Návrh v souladu s realizovanou reformou Společné zemědělské politiky zavádí vyplácení kompenzací formou přímých plateb na farmu, tj. oddělením produkce od plateb. Česká republika tak, jako většina nových členských států, však v současné době aplikuje zjednodušený systém přímých plateb na hektar SAPS. Návrh zcela opomíjí a nerespektuje, že do roku 2009 budou vedle sebe fungovat rozdílné způsoby vyplácení přímých plateb, tj. na ha a na farmu, než dojde k sjednocení. Rozdílnost systému přímých plateb výrazně dopadá na pěstitele cukrové řepy a omezuje jejich konkurenceschopnost v systému SAPS, kdy je kompenzační platba pro pěstitele řepy rozdělena na veškeré hektary zemědělské půdy. Ačkoliv Česká republika na tuto skutečnost upozorňovala při projednávání předchozího návrhu reformy, nebyl náš požadavek zohledněn. Proto Česká republika znovu žádá o prověření rozdílů plynoucích z jiných systémů přímých plateb a přijetí adekvátního řešení k odstranění uvedených rozdílů a zajištění přiměřeného vyrovnání pozic pěstitelů v rámci reformy.

Izoglukóza. Česká republika upozorňuje na další nerovnováhu reformního návrhu, a to v oblasti izoglukózy. Součástí návrhu zůstává administrativní navyšování kvót izoglukózy. Zcela bez možnosti řešení jsou však státy bez kvóty izoglukózy, které nemohou kompenzovat ztráty vzniklé útlumem pěstování řepy navýšením ploch kukuřice. Domníváme se, že výsledkem tohoto opatření bude značná monopolizace výrobců sladidel.

Odvod 12 €. Z předložených podkladů k návrhu reformy není zcela zřejmé, k jakému účelu má sloužit odvod 12 EUR od výrobců cukru. (Od hospodářského roku 2007/2008 se podle čl. 16 Nařízení o společné organizaci trhů v odvětví cukru odvádí z kvóty na cukr, kvóty na izoglukózu a kvóty na inulinový sirup, kterou disponují podniky vyrábějící cukr, izoglukózu nebo inulinový sirup, produkční dávka ve výši 12 EUR, u izoglukózy se stanoví ve výši 50 % dávky platné pro cukr).

Je to poplatek na krytí administrace systému reformy či podpůrný prostředek pro soukromé skladování. V zavedení tohoto poplatku vidíme nebezpečí zvýšení tlaku výrobců cukru na snížení ceny řepy v rámci možných 10 %. Česká republika bude takto odvádět z produkce 10x více než v současném systému (2% z intervenční ceny za kvótu A a max. 39 % za B).

Stabilita kvótového systému po roce 2009. Nový reformní návrh prozatím neřeší nijak exaktně časový horizont od roku 2009, kdy se hranice EU mají zcela otevřít cukru ze zemí EBA a to v závislosti na kvótách cukru členských zemí. Prozatím řešení v této oblasti vyvolává obavy o stabilitu kvót států. Uvítáme sdělení Evropské komise o představě výše možného dovozu cukru z těchto zemí a o výhledu rozvoje produkce cukru v těchto zemích i za předpokladu navržených reformních cenových podmínek.

Pozice členských států v Radě:

Na zatímních jednáních Poslanecké sněmovny Rady došlo k profilaci třech skupin členských států:

1) státy, které vyjádřily zásadní nesouhlas s reformním návrhem: Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie s podporou Litvy, Irska a Finska,

2) státy, které považují navržené reformní kroky za přijatelné s různými výhradami: ČR, Francie, Německo, Maďarsko, Polsko, Lotyšsko, Slovensko, Belgie, Estonsko, Malta, Kypr, Spojené království s podporou Dánska a Švédska,

3) státy bez vyjádření jednoznačného názoru: Rakousko, Nizozemsko, Slovinsko a Lucembursko.

Pozice Evropského parlamentu:

Pověřený Výbor pro zemědělství (zpravodaj Fruteau Jean-Claude) dosud žádné stanovisko nepřijal. Zpráva a projednání na plénu (jedno čtení) je naplánováno předběžně na 17. 1. 2006. Zpráva Evropského parlamentu je očekávána dne 29. 11. 2005.

Výbor pro zemědělství a rozvoj venkova Evropského parlamentu se reformou zabýval naposledy dne 12. 9. 2005 a to i za účasti komisařky pro zemědělství Fischer Boel. Stále převažovala nespokojenost poslanců z navrženou reformou.

Děkuji za trpělivost a vyslechnutí této dlouhé a trošku obtížné zprávy. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore a posaďte se ke stolku zpravodajů. Výbor pro záležitosti EU požádal o stanovisko Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Zpravodajem tam byl kolega Robert Kolář. Jak vidím, chce vystoupit. Má slovo.

Senátor Robert Kolář: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, dovolte, abych vás seznámil s usnesením Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu z 20. schůze, která se konala 5. října 2005.

Po úvodním slovu zástupce předkladatele prvního náměstka ministra zemědělství ČR, inženýra Miroslava Tomana, CSc., po informaci senátora Roberta Koláře a po rozpravě výbor

  1. doporučuje Výboru pro záležitosti EU vzít na vědomí Návrh Nařízení Rady o společné organizaci trhu v odvětví cukru, Návrh Nařízení Rady o změně nařízení č. 1782/2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce, a dále Návrh Nařízení Rady, kterým se zavádí dočasný režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu v Evropském společenství a kterým se mění nařízení č. 1258/1999 o financování společné zemědělské politiky.

  2. Pověřuje předsedu výboru senátora Milana Balabána, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR a předsedovi Výboru pro evropské záležitosti. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Otevírám rozpravu. Hlásí se někdo do rozpravy? Nikoho nevidím, rozpravu končím. Pane ministře, chcete se vyjádřit k neproběhlé rozpravě? Nechcete. Prosím pana zpravodaje, aby nám řekl, jak budeme hlasovat.

Senátor Karel Schwarzenberg: Výbor pro evropské záležitosti Senátu doporučuje pro vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR k Návrhu Nařízení Rady o společné organizaci trhů v odvětví cukru, Návrhu Nařízení Rady o změně nařízení ES č. 1782/2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce, Návrhu Nařízení Rady, kterým se zavádí dočasně režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu v ES a kterým se mění nařízení ES č. 1258/1999 o financování společné zemědělské politiky.

Senát Parlamentu ČR vítá návrh na reformu cukerného trhu EU a zejména pak důraz na maximální konkurenceschopnost odvětví.

Ztotožňuje se s některými body stanoviska vlády, zejména v otázce administrativního navyšování kvót izoglukózy a požadavku na objasnění účelu využití odvodu 12 eur z kvót.

Vyzývá vládu, aby s Evropskou komisí důsledně projednala otázku používání rozdílných systémů přímých plateb tak, aby zvolené řešení zaručovalo rovné postavení českých zemědělců.

Vyzývá vládu k aktivnímu řešení otázky rozdělení cukerných kvót v České republice vytvořením komunikační platformy pro zúčastněné subjekty tak, aby případný negativní nález Ústavního soudu neohrozil životaschopnost trhu v České republice.

Vyzývá vládu, aby jednala s Evropskou komisí o zavedení vyšší ochrany pěstitelů cukrovky z hlediska dopadu reformy, a to zejména při stanovení termínu platnosti reformy a při vzájemné komunikaci mezi zpracovatelem, který je držitelem kvót a pěstitelem.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore. Můžeme přistoupit k hlasování o tomto návrhu. Budeme hlasovat o návrhu usnesení tak, jak je přednesl senátor Karel Schwanzenberg.

V sále je přítomno 53 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 28. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 203 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 28 pro vyslovilo 47, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji předkladateli i zpravodajům. Pan ministr tu však s námi zůstane ještě na další bod, kterým je:

<A NAME='st43'></A>

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Dohoda o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků.

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 43 a uvede jej pan ministr v zastoupení pana ministra životního prostředí Libora Ambrozka. Pane ministře, máte slovo.

Ministr vlády ČR Petr Zgarba: Vážené senátorky, vážení senátoři, dovolte, abych uvedl úvodní slovo k Dohodě o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků na plénu Senátu.

Tato dohoda je jednou z dílčích dohod Úmluvy o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů v rámci tzv. Bonnské úmluvy, jejíž smluvní stranou se Česká republika stala v roce 1994. Dohoda byla sjednána 16. června 1995 v Haagu a vstoupila v platnost 1. listopadu 1999. Sjednání dohody bylo vyvoláno především potřebou zastavit pokles početnosti stěhovavých druhů vodních ptáků a jejich stanovišť a zajistit jejich využívání na principu udržitelnosti geografické oblasti, kde probíhají migrace africko-euroasijských populací vodních ptáků. Stěhovaví vodní ptáci jsou zvláště zranitelní, neboť migrují na velké vzdálenosti a jsou existenčně závislí na mokřadech, jejichž plocha se zmenšuje. Tyto plochy jsou ničeny v důsledku činnosti člověka.

Cílem dohody je mezinárodně koordinovaná ochrana, výzkum a monitorování stěhovavých vodních ptáků na rozsáhlém území Afriky, Evropy a části Asie. Opatření požadovaná v akčním plánu, dohody a závazky vyplývající České republice jako smluvní strany z podepsané dohody jsou v souladu s ústavním pořádkem a platným právním řádem ČR a nejsou v rozporu se současnou platnou legislativou ČR. Vztahují se k ochraně přírody a myslivosti zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 245/2002. Náklady na zabezpečení provádění dohody jsou kryty z povinných příspěvků smluvních stran.

Příspěvky za Českou republiku budou hrazeny z rozpočtu Ministerstva životního prostředí, z prostředků vyčleněných na prostředky mezinárodním organizacím. Provádění dohody bude v České republice zajišťovat Ministerstvo životního prostředí. Pro zajištění plnění úkolů vyplývajících z přístupu České republiky k dohodě jmenuje ministr životního prostředí národního koordinátora a pro zajištění plnění odborně zaměřených úkolů jmenuje odborného poradce. Pokud to bude přínosné, může být pro zabezpečení provádění akčního plánu vytvořen výbor složený ze zástupců Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zahraničí.

Dohodu může kterákoliv smluvní strana vypovědět písemným oznámením v depozitáři dohody. Vypovězení nabývá účinnosti 12 měsíců ode dne, kdy depozitář obdržel oznámení o vypovězení.

Předkládaná dohoda je navrhovaná jako smlouva prezidentské kategorie vyžadující k ratifikaci prezidentem republiky souhlas obou komor Parlamentu, neboť obsahuje ustanovení, ve kterých se smluvní strany mj. zavazují zakázat určité činnosti - např. odchyt a lov některých zvířat. Přístup České republiky k dohodě podporuje snahy o zachování nenahraditelných přírodních zdrojů u nás i ve světě a je plně v souladu s ústavním pořádkem a platným řádem České republiky a se závazky vyplývajícími z členství České republiky v EU a se závazky převzatými v rámci jiných platných mezinárodních úmluv k ochraně přírody a s obecně závaznými zásadami mezinárodního práva i v souladu se zájmy České republiky a naší státní ekologickou politikou. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane ministře. Prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Garančním a jediným výborem je Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Tento výbor přijal usnesení, které jste obdrželi jako senátní tisk č. 43/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Josef Kalbáč. A toho žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou výboru.

Senátor Josef Kalbáč:Pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, zpravodajská zpráva k vládnímu návrhu, kterým se Parlamentu ČR předkládá k vyslovení souhlasu s ratifikací Dohoda o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků. Já už nebudu celou tu zprávu, jak jsme ji na výboru projednávali, přednášet, protože řadu věcí tady pan ministr řekl, takže se soustředím jenom na některé body, které dokreslují tuto zprávu.

Dohoda patří do kategorie mezinárodních smluv o věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonem. Podle čl. 49 Ústavy je proto k ratifikaci dohody potřeba souhlasu obou komor Parlamentu. Jedná se tedy o smlouvu prezidentskou. O tom, že tato dohoda vstoupila v platnost, již tady pan ministr hovořil. Taktéž hovořil o cílech této dohody. Já bych chtěl jenom vyzdvihnout jednu důležitou věc, sice to, že tito stěhovaví ptáci jsou v posledních letech dosti ohroženi.

Dokumentoval bych to na letošním příkladu čápa bílého, protože jsem čerpal z informací, které mi předal jeden z nejznámějších ornitologů, který se zabývá stěhovavými ptáky už více než 35 roků, pan Mgr. Chvapil. Podle jeho vyjádření je na území ČR 1 200 hnízdišť čápa bílého a letos bylo obsazeno pouhých 600 těchto hnízdišť. Taktéž počet mladých čápů se výrazně snížil oproti předchozím letům. Nejen v Čechách, ale také na Slovensku, také v Maďarsku a v Polsku. Samozřejmě k tomu přispěly nepříznivé klimatické podmínky měsíců března a dubna, kdy čápi k nám táhnou zejména přes Bospor. Proto tedy význam dohody ještě více vyniká, protože čísla, která jsou k dispozici, dokladují potřebnost, aby i Česká republika k této dohodě přistoupila.

Nejvyšším orgánem dohody je Zasedání smluvních stran, které se schází na svých řádných zasedáních v intervalech ne delších jak tři roky. Dohoda předpokládá také možnost mimořádného zasedání, o nějž požádá alespoň jedna třetina zúčastněných stran. Do pravomocí Zasedání smluvních stran náleží zejména schvalování rozpočtu, hodnocení pokroku dosaženého při realizaci dohody a jakýchkoliv obtíží, na které se narazilo, dále přijímání specifických a mimořádných opatření ke zlepšení účinnosti dohody, rozhodování o jejich změnách apod. Každá smluvní strana má při tomto hlasování orgánu jeden hlas. Organizace regionální hospodářské integrace, které jsou stranami dohody, mohou uplatnit v rámci své kompetence právo hlasovat s počtem hlasů, který se rovná počtu jejich členských států, jež jsou stranami dohody. Sekretariát dohody sídlí v Bonnu a jeho hlavním úkolem je administrativně zajišťovat její chod. V rámci dohody je zřízen odborný výbor, který pomáhá smluvním stranám při zajišťování odborné, poradenské a informační činnosti.

Pro přistupující stát, tedy i pro Českou republiku, vstoupí dohoda v platnost první den třetího měsíce následujícího poté, co dotyčný stát uloží své listiny o přístupu u depozitáře. Každá strana může dohodu vypovědět písemným oznámením depozitáři, kterým je vláda Nizozemského království. Vůči ustanovením dohody nelze vznášet všeobecné výhrady. Dohoda je vyhotovena v jazyce anglickém, arabském, francouzském a ruském, přičemž všechny verze jsou autentické.

Pokud jde o vlastní obsah dohody, je členěna na 17 článků a na 3 přílohy. Z této dohody pro smluvní strany vyplývá řada závazků, kde mezi nejvýznamnější patří čl. III, který pojednává o všeobecných ochranářských opatřeních.

Já tato opatření uvedu.

Je nutno činit opatření na ochranu stěhovavých vodních ptáků, zejména na ohrožené druhy, které definuje Bonnská úmluva. Dále strany musí poskytovat ohroženým druhům stěhovavých ptáků stejně přísnou ochranu, jaká je obsažena v Bonnské úmluvě. Je nutno zajišťovat vyhodnocování nejlepších dostupných poznatků o využívání a ekologii pro dané druhy vodních ptáků. Určovat lokality a stanoviště těchto druhů a poskytovat jim ochranu, usilovat o nápravná opatření a spolupracovat při mimořádných situacích. Bránit záměrnému vysazování nepůvodních vodních ptáků do životního prostředí a vytvářet programy ke znalosti života a ochrany stěhovavých vodních ptáků. To jsou důležité části tohoto zmiňovaného čl. III.

Dále dohoda obsahuje též pravidla pro přijetí jejich změn, řešení sporů mezi jednotlivými stranami. Dále pravidla pro podpis, ratifikaci přijetí, schválení či přístup k dohodě, vstup v platnost, otázky výhrad a možnost jejího vypovězení.

Příloha 2 pak zahrnuje druhy vodních ptáků, na které se dohoda vztahuje.

Důležitá je také příloha 3, která se vlastně nazývá Akční plán. Ten specifikuje opatření, která strany podniknou ve vztahu k prioritním druhům a problémům v souladu s všeobecnými ochranářskými opatřeními uvedenými v čl. III dohody.

Ochrana jednotlivých druhů je odstupňována do tří kategorií: A, B, C. Nepřísnější ochrana je poskytována druhům, které jsou uvedeny v kategorii A.

Jak vypadá slučitelnost s právem? Dohoda je řazena mezi smlouvy prezidentské, které vyžadují k ratifikaci souhlas obou komor Parlamentu. Dohoda není v rozporu s ústavním pořádkem a platným právním řádem ČR ani se závazky vyplývajícími pro ČR z mezinárodního práva. Jedním z nejvýznamnějších, kromě již zmiňovaného zákona č. 114, o kterém tady pan ministr hovořil, je také směrnice č. 79/409/EHS, o ochraně volně žijících ptáků.

Požadavky na státní rozpočet také pan ministr zdůvodnil, takže se k nim nebudu vracet, pouze několik slov k legislativnímu procesu.

Vláda ČR dala svým usnesením číslo 1283 z 15. prosince 2004 souhlas s přístupem České republiky k dohodě a současně doporučila prezidentu republiky po vyslovení souhlasu Parlamentem ČR dohodu ratifikovat.

Dohoda byla  Senátu PČR předložena 14. března letošního roku. Ve stejnou dobu ji také obdržela Poslanecká sněmovna. Tam zatím proběhlo první čtení 12. května letošního roku na 44. schůzi a usnesením číslo 1692 bylo přerušeno. Další pokračování tohoto projednávání je zařazeno na pořad 48. schůze, která má být zahájena 11. 10. 2005.

Na závěr mi dovolte přečíst 26. usnesení Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí z 8. schůze, která se konala 20. dubna 2005.

Po úvodním slově zástupce předkladatele pana náměstka Ing. Pavla Labounka a zpravodajské zprávě senátora Josefa Kalbáče a po rozpravě výbor doporučuje Senátu PČR vyslovit souhlas s ratifikací Dohody o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků, určuje mne zpravodajem pro dnešní schůzi a pověřuje předsedu výboru senátora Jiřího Brýdla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu PČR. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů.

Byl jsem informován, že vedle těch, kteří již byli uvedeni, se dále omlouvají senátoři Jan Horník a Tomáš Jirsa.

Nyní otevírám rozpravu. Hlásí se někdo do rozpravy? (Nikdo.)

Rozpravu proto uzavírám. Pane navrhovateli, chcete v tomto okamžiku ještě něco říci? (Ne.) Pan senátor Kalbáč pravděpodobně se také nebude chtít vyjádřit. (Ne.)

Přistoupíme proto k hlasování o návrhu usnesení k vyslovení souhlasu s ratifikací této dohody.

Budeme hlasovat o návrhu, aby Senát vyslovil souhlas s ratifikací Dohody o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků.

V sále je přítomno 55 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 28. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování pořadové číslo 204 se z 56 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 28 pro vyslovilo 45, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat. Končím projednávání tohoto bodu.

Děkuji navrhovateli a zpravodaji. Pane ministře, na shledanou.

Přistoupíme k projednávání dalšího bodu našeho jednání, kterým je:

<A NAME='st91'></A>

Návrh senátního návrhu zákona senátora Martina Mejstříka a dalších, kterým se mění zákon 140/1961 Sb., trestní zákon,ve znění pozdějších předpisů.

Návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 91. Tento návrh zákona uvede zástupce navrhovatelů senátor Martin Mejstřík. Pane kolego, máte slovo.

Senátor Martin Mejstřík: Pane předsedající, dámy a pánové, stojím zde před vámi již potřetí a pro nejbližší dobu naposledy s novelou trestního zákona, která se týká § 260, který pojednává o zákazu propagace hnutí, která směřují k potlačování práv a lidských svobod.

Je to novela krátká, vám všem dobře známá, nebudu vás proto unavovat dlouhými slovy o důvodech, nicméně na zahájení rozpravy, která bude bezesporu zajímavá, přece jenom pár slov řeknu.

Návrh naší novely tak, jak je koncipována, není zaměřený čistě protikomunisticky. Vím, že debata se v poslední době svezla na toto téma, ale dopad této novely je širší. Novela totiž směřuje proti veškerým extremistickým názorům, jak proti levicovým, tak proti pravicovým nebo jiným extremistickým názorům, které by mohly ohrozit stávající demokratický řád.

K této novele jsme sáhli zejména proto, že velmi častým, dokonce možná největším problémem naší legislativy je, že pokulhává za realitou. Předmětný návrh novely § 260 trestního zákona je však velmi aktuální, protože reaguje na současnou politicko-společenskou situaci, a to dokonce v evropském měřítku. Události poslední doby, když si připomeneme výbuchy v Madridu, Londýně, Egyptě, nemohou nikoho nechat na pochybách, že extremistické ideologie jsou hrozbou nejenom pro nás.

V září t. r. britský premiér Tony Blaire řekl, že každá země v Evropě bude zpřísňovat svůj postup. Nebyli jsme dost tvrdí, ani dost efektivní, abychom lidem dali jasně signál, že nebudeme tolerovat lidi, kteří páchají teroristické činy, nebo k nim podněcují.

Zásadním problémem naší legislativy je, že na jedné straně jsou zde platné normy, které kriminalizují komunismus, zmiňme třeba zákon o protiprávnosti komunistického režimu nebo zákon o době nesvobody, na druhé straně zde zcela beztrestně působí nástupnická organizace zločinecké KSČ.

Česká republika se nemůže stát plně fungujícím právním státem, pokud nebude tento rozpor odstraněn. Zcela určitě by v této zemi nebylo povoleno založení nacistické, fašistické strany, a to bez ohledu na to, co by strana hlásala ve svých stanovách, protože takováto strana by již samotným názvem propagovala nacismus nebo fašismus.

V případě komunistické strany je situace zcela analogická. Pojem komunismus je natolik spojen s potlačováním základních práv a svobod, že pokud si tento pojem dá nějaká strana do svého názvu, je zřejmé, že tím dává současně najevo sympatie ke zločinné podstatě tohoto pojmu a k jeho původním zločinným doktrínám. Buď musíme zrušit protikomunistické zákony, nebo musíme zrušit KSČ.

Pokud návrh novely bude přijat, je nepochybné, že jeho ústavnost na základě stížnosti komunistů bude řešit Ústavní soud. Dejme novele šanci a vyčkejme závazného stanoviska tohoto soudu.

Jsme přesvědčeni, že bychom s naší novelou u Ústavního soudu uspěli.

Prozatím děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Zaujměte, prosím, místo u stolku zpravodajů.

Návrh zákona byl přikázán Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Vlastimila Sehnala a nepřijal žádné usnesení. Záznam z jednání vám byl rozdán jako senátní tisk č. 91/3.

Následně byl návrh zákona přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Josefa Pavlatu a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 91/2.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Ústavně-právní výbor. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 91/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jaromír Volný. Prosím ho, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou tohoto výboru.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, Ústavně-právní výbor přijal v této věci usnesení, kterým doporučuje Senátu projednávaný návrh senátního návrhu zákona zamítnout.

Po předchozím vystoupení kolegy Mejstříka by mohla vzniknout otázka, zda snad v Ústavně-právním výboru nesedí nějací neonacisté nebo milovníci starých pořádků, kteří mají snahu vrátit se, pokud jde o společenské poměry, před listopad 1989. Mohu vás ubezpečit, že nikdo takový v Ústavně-právním výboru nesedí.

Ústavně-právní výbor se zaměřil nikoliv na diskusi s kolegou Mejstříkem, který tam byl jako představitel skupiny navrhovatelů, čili nikoliv na diskusi s ním o ideologické podstatě totalitních hnutí a důsledcích z toho vyplývajících, ale na diskusi o tom, zda navrhovateli zvolený způsob novely trestního zákona je právně bez závad a ústavně konformní. V této otázce se většina členů Ústavně-právního výboru ztotožnila s dřívějším nálezem Ústavního soudu, který přesně tuto otázku už jednou řešil a dospěl k závěru, že uvedený způsob je protiústavní, že odporuje několika článkům Listiny základních práv a svobod a proto také tato většina členů Ústavně-právního výboru rozhodla svým hlasováním tak, že doporučila Senátu ze zmíněných právních důvodů, tj. pro rozpor s ústavním pořádkem ČR, návrh tohoto zákona zamítnout.

V čem se tedy oba texty, to znamená starý, v části zrušený Ústavním soudem, a nový liší.

Ústavní soud tehdy rozhodoval o tomto znění § 260 odst. 1 trestního zákona:

Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako např. fašismus nebo komunismus), bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

Z hlediska srovnání obou textů, starého a nově navrhovaného, lze učinit tento závěr, že se liší ve dvou věcech. Slova „komunismus a fašismus“ se nahrazují slovy „komunismus a nacismus“ a místo v závorce jsou uvedená slova mezi čárkami.

Položme si otázku, co Ústavní soud tehdy řešil za otázku? Řešil otázku, zda je tehdejší text možno vykládat tak, že příkladmo uvedené pojmy komunismus a fašismus je možno a priori, tj. bez jakéhokoliv dalšího zkoumání, považovat za příklad hnutí, která prokazatelně směřují k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásají národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť, nebo zda naopak to tak vykládat nelze a je nutno přistoupit na stanovisko, že trestní zákon může postihovat podporu nebo propagaci uvedených totalitních hnutí jen tehdy, když svými jednotlivými konkrétními činy směřují k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásají uvedené druhy záště a trestat tak pouze tyto konkrétní činy a nikoliv hnutí jako celek.

Ústavní soud se jednoznačně přiklonil pouze ke druhé možnosti.

K první možnosti, kterou vyloučil, uvedl následující, a tady budu citovat:

„Není možno úplně vyloučit názor, podle kterého příklady uvedené v závorce jsou legálním výkladem, legálním vyjádřením znaků uvedených před závorkou. Znamenalo by to, že zákonodárce vidí ve fašistickém nebo komunistickém hnutí už pojmově naplněné znaky spočívající v potlačování práv a svobod nebo v hlásání záště a že tyto znaky už není třeba zjišťovat a dokazovat. V tom případě by však fašistické nebo komunistické hnutí nebylo v zákoně dostatečně definované, což by nebylo v souladu s článkem 39 Listiny. Z citovaného ustanovení Listiny vyplývá požadavek, aby skutkové znaky trestného činu stanovil zákon tak, aby státní orgány, které o trestném činu rozhodují, postupovaly vůči obviněnému jenom v takovém případě a takovým způsobem, který upravuje zákon, a nepřekročily meze stanovené zákonem (článek 2 odst. 2 a článek 4 odst. 2 Listiny). To znamená, že skutkové znaky trestného činu musí zákon stanovit s dostatečnou přesností. Ustanovení článku 2 odst. 2 a článku 4 odst. 1 a 2 Listiny spolu s druhým úsekem preambule vyjadřují principy právního státu. Z nich vyplývá i princip právní jistoty. Oba principy vyžadují, aby příkazy a zákazy byly v zákoně upraveny tak, aby nevznikaly pochybnosti o základním obsahu právní normy.“

K druhé možnosti, ke které se Ústavní soud nakonec přiklonil, uvedl, a zde budu opět citovat:

„Jádrem problematiky je tedy požadavek, aby trestní zákon postihoval podporu nebo propagaci komunistického hnutí jen tehdy, když hnutí hlásá nebo svým programem, uznáváním doktríny nebo konkrétními činy je zaměřené na potlačování práv a svobod občanů nebo na projevy vystupňované nenávisti či záště popsané v posuzovaném ustanovení. Takovým zaměřením nebo projevem je zejména program, doktrína nebo snaha uchopit moc násilím, po jakémkoliv získání moci vyloučit svobodné volby, uznávání učení o diktatuře proletariátu, které se doposud namísto diktatury třídy vždy projevilo jako diktatura politické strany, přesněji vládnoucí špičky této strany, teorie nebo praxe vedoucí úlohy jedné politické strany, atd. Není však důvodu samotné učení o beztřídní společnosti, pokud by bylo provázené snahou dosáhnout uvedený cíl demokratickou cestou a po jeho dosažení zachovat demokracii a politickou pluralitu, trestně právně postihovat. Bránila by tomu ustanovení  článku 17 Listiny a článku 19 Paktu. Přitom není úlohou Ústavního soudu, aby zkoumal, zda takové cíle a takovým způsobem je vůbec možné dosáhnout, resp. zda uvedené učení by ještě bylo komunistické. “

Dámy a pánové, pokud to jinými slovy shrnu, tak Ústavní soud řekl, že máme dvě možnosti. Buď tam můžeme slova komunismus a fašismus, nyní tedy nově komunismus a nacismus, nechat, ale pak je musíme pro účely trestního řízení a trestního zákona definovat.

Anebo máme možnost, je nutno, pokud nedefinujeme obsah slov komunismus a fašismus nebo nyní nacismus, musíme je vypustit.

To je tedy stanovisko Ústavního soudu, na jehož základě tehdy uvedená slova fašismus a komunismus vypustil.

Já bych se nyní ještě snažil vyrovnat se třemi tvrzeními navrhovatelů z toho právního hlediska z jejich důvodové zprávy.

Oni tam tvrdí, že důvodem zrušení závorky, v níž byla slova komunismus a fašismus tehdejším Ústavním soudem, byla samotná závorka a nikoliv její obsah. To je samozřejmě nesprávné už z jazykových důvodů, protože závorky, stejně jako čárky, patří k tzv. členícím znaménkům a jedno je možno nahradit druhým.

Ústavní soud tento závěr, to znamená, že by tím důvodem byla skutečnost, že slova komunismus a fašismus byly v závorce, tedy Ústavní soud tento závěr naopak výslovně vyloučil jako kdyby byl tehdy tušil, že někoho může taková myšlenka napadnout.

On výslovně říká: Samotná skutečnost, že zákon uvádí příklady a že je umístil do závorky, není na překážku řádného uplatňování trestního zákona, ani plného respektování Listiny.

Ústavní soud tedy výslovně říká, že to není závorkou, ale že je to samotným obsahem té závorky. Já bych tady chtěl upozornit, že navrhovatelé po mém vystoupení v prvním čtení, případně po diskusi na Ústavně-právním výboru již zřejmě od tohoto právně nesprávného názoru s tou závorkou již ustoupili. Jejich důvodová zpráva, nikoliv ta, kterou máme v senátním tisku, ale ta zaslaná elektronickou poštou jako příloha pozvánky na tiskovou konferenci iniciativy Zrušme komunisty již toto tvrzení neobsahuje a obsahuje pouze tvrzení, že Ústavní soud vypustil uvedené pojmy z důvodu nejasnosti normy.

Ani to však není pravda, z důvodu nejasnosti normy lze sice obecně takový krok udělat, ale Ústavní soud to proto neudělal, neboť výslovně uvedl, že k vypuštění došlo z důvodu rozporů s naším ústavním pořádkem.

Druhým sporným tvrzením navrhovatelů je věta z jejich důvodové zprávy, že za propagaci komunismu či nacismu je třeba považovat i přijetí označení politického uskupení takovýmto názvem, například komunistická strana apod.

Dámy a pánové, ve všech oblastech lidského života, a tím více v právní oblasti platí princip, že věci se hodnotí zásadně podle obsahu a nikoliv podle názvu. Víme to z praxe správních úřadů nebo soudů.

Například pošlete-li k soudu podání nazvané odvolání a ona to bude stížnost, tak se bude řešit jako stížnost. Pošlete-li ke správnímu úřadu podání nazvané stížnost a ono to bude obsahovat odvolání, tak se to bude řešit jako odvolání.

Toto platí i v tomto případě. Já bych vás seznámil se stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství k této věci, neboť v roce 1996 Policejní prezidium požádalo Nejvyšší státní zastupitelství o výklad ustanovení § 260 a § 198 trestního zákona, neboť posuzování konkrétních případů aplikace těchto ustanovení vyvolává v praxi vážné potíže.

Nejvyšší státní zastupitelství napsalo: Hnutí jako součást skutkové podstaty trestného činu podle § 260 trestního zákona je v tomto ustanovení vymezeno především svým obsahem. Nezáleží zpravidla na tom, jak je toto hnutí označeno. Vždy je nezbytné pečlivě zkoumat povahu hnutí. Je tak možno činit na základě jeho programového prohlášení a stanov, materiálů přijatých na jednání jeho orgánů apod.

Dále Nejvyšší státní zastupitelství pokračuje. O trestný čin podle § 260 trestního zákona půjde jen v tom případě, kdy členové politické strany nebo politického hnutí, ať už jsou označovány tyto subjekty jakkoliv, svou činností usilují o potlačení práv a svobod občanů nebo hlásají národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť tak, jak to má na mysli ustanovení § 260 trestního zákona.

Dámy a pánové, nyní bych se vyrovnal s posledním tvrzením navrhovatelů v důvodové zprávě, které se týká dosažení pojmového souladu nově navrhované úpravy § 260 trestního zákona s § 261a trestního zákona.

Oni říkají, že návrh zákona je postaven mimo jiné i na východisku uvedení ustanovení § 260, § 261 a § 261a trestního zákona do pojmového souladu a výkladové jednoznačnosti, protože zákonodárce z § 261 trestního zákona vypustil pojmy fašismus nebo komunismus, ale následovně novelou zakotvil v ustanovení § 261a trestního zákona pojmy nacismus a komunismus.

Je pravda, že pojmového souladu by bylo zapotřební dosáhnout, avšak stejná pravda je ta, že by toho bylo zapotřebí dosáhnout spíše tím, že tyto pojmy budou z § 261a vypuštěny a nikoliv tím, že se do § 260 přidají.

Já bych nyní přečetl znění § 261a: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“

Toto znění má jednu přednost, a to že genocidium je čin, který je v trestním zákoně skutečně dobře definován. Má však dvě vady. Tento výčet není demonstrativní, ale taxativní, to znamená za trestný čin považuje popírání, zpochybňování a schvalování výhradně nacistického nebo komunistického genocidia nebo jiných zločinů nacistů nebo komunistů, a jiné takové zločiny nebo jiné takové genocidium za trestný čin nepovažuje.

Nepovažuje tedy za trestný čin genocidium rwandské, bosenské, kambodžské atd.

I tam však vzniká problém s definicí toho, které genocidium je komunistické a které komunistické není. Zločiny Polpotovců v Kambodži jsou nám dobře známy a kdo bude rozhodovat o tom, jestli Polpotovci nebo tzv. Rudí Kmérové byli, nebo nebyli komunisty.

Dámy a pánové, já už se pomalu blížím k závěru a citoval bych slova tehdejšího předsedy Ústavního soudu, který k této věci řekl:

„Soud se domnívá,“ řekl předseda Ústavního soudu, „že § 260, i bez závorky, stačí zcela k tomu, aby byl postižen například ten, kdo hlásá a podporuje fašismus nebo komunismus s úmyslem poškodit někoho nebo omezit jeho svobodu a práva.“ Z tohoto vyjádření vyplývá, že tento návrh zákona nejenže není v souladu s naším ústavním pořádkem, ale je také zbytečný.

Dámy a pánové, čekal bych, že se navrhovatelé ve své důvodové zprávě s tím, co uvedl Ústavní soud ve svém odůvodnění, nějak vyrovnají, že s tím budou polemizovat. V důvodové zprávě však nic takového není.

Podobný názor o rozporu navrhovaného zákona s ústavním pořádkem obsahuje i stanovisko naší legislativy, byť z jiného úhlu pohledu. Tolik nezachází do podrobností, pokud jde o zdůvodnění nálezu Ústavního soudu, říká, že Ústavní soud pro rozpor s ústavním pořádkem slova vypustil, ale zamýšlí se více nad právně-teoretickým pohledem na otázku, zda lze trestně-právně postihovat samostatnou ideologii a uvádí příklady i z nedávné doby stanoviska soudu, která byla zaujata v případě vydání knihy Adolfa Hitlera Mein Kampf. Víme všichni, že po peripetii u obecních soudů nakonec Ústavní soud rozhodl, že vydání knihy Adolfa Hitlera Mein Kampf nenaplňuje skutkovou podstatou trestného činu vzhledem ke zvážení všech okolností, za nichž k tomu došlo.

Dámy a pánové, na závěr bych k vám měl jednu prosbu. Budeme každý hlasovat ať tak, či onak o navržené novele zákona. Neodsuzujme a nedávejme nálepky za jedno, nebo druhé stanovisko. Od některých kolegů jsem totiž vyslechl obavy, že když dají přednost právnímu pohledu, když nepodpoří návrh zákona, že snad mohou být považováni za ty, co podporují nějaká totalitní hnutí, ať už je tomu jakkoliv. Na druhé straně ti, kteří z nějakého důvodu chtějí podpořit návrh zákona, chtějí tam slova komunismus a nacismus mít, vyjadřovali obavy, aby jim snad někdo nevytkl to, že opovrhují ústavním pořádkem a právním řádem a že k této věci nepřihlédli.

Dámy a pánové, skládali jsme slib, v němž se mj. praví, že budeme svůj mandát vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Kdo podle svého nejlepšího vědomí a svědomí cítí, že by neměl zákon podpořit, nechť ho nepodpoří bez jakékoliv nálepky, kdo podle svého nejlepšího vědomí a svědomí cítí, že by měl zákon podpořit, ať ho podpoří také bez jakékoliv nálepky.

Jako garanční zpravodaj vám mohu říci, k jakým usnesením dospěly všechny tři výbory. Ústavně-právní výbor navrhuje návrh zákona zamítnout. Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice navrhuje naopak návrh tohoto zákona schválit. Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost nepřijal žádné usnesení, to znamená, že pro žádné z obou stanovisek se nepodařilo nalézt většinu.

Myslím si, že i toto rozdělení ukazuje, že členové Ústavně-právního výboru přirozeně inklinují k tomu, aby posuzovali spíše ústavně-právní stránku věci, členové Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, kteří jsou citliví na otázku porušování lidských práv - a nikdo nepopírá, že totalitní hnutí lidská práva porušují - jsou citlivější na věcnou stránku věci, nikoli právní, a proto navrhli návrh zákona schválit. Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost je někde uprostřed, takže žádné stanovisko nepřijal.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, posaďte se ke stolku zpravodajů. Jsem ve zvláštní situací. Přihlásili se tři s právem přednosti. S kolegou Rakušanem jsem si mezitím vyjasnil, že míní vystoupit až v obecné rozpravě. Přihlásil se kolega Oberfalzer, nevím, zda v téže roli nebo jen do rozpravy - děkuji, do rozpravy, a konečně Soňa Paukrtová také do rozpravy. V tom případě pokračujeme dále.

Návrh zákona byl následně přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Prosím pana senátora Pavlatu, který je zpravodajem tohoto výboru, aby vystoupil.

Senátor Josef Pavlata: Pane předsedající, dámy a pánové, Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice se velmi podrobně zabýval tímto návrhem senátního zákona a po velice dlouhé rozpravě, ve které se mluvilo i o tom, zda důvod, pro který ústavní soud v roce 1992 údajnou část § 260 zrušil, platí i nyní pro navrhovaný zákon, výbor nabyl přesvědčení, o kterém na můj návrh přijal usnesení, ve kterém doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh senátního návrhu zákona. Určuje zpravodajem výboru pro jednání senátního tisku č. 91 na schůzi Senátu Parlamentu ČR senátora Pavlatu.

Výsledek hlasování o tomto usnesení mě velice uspokojil, protože byl naprosto přesvědčivý. Ostatně soudím, že KSČM je zločineckou organizací. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, táži se dále zpravodaje Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pana senátora Vlastimila Sehnala, zda si přeje vystoupit? Nepřeje.

Otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se přihlásili dva senátoři písemně v pořadí kolega Balín a kolega Rakušan. Kolega Rakušan však vystupuje s právem přednosti. Dávám mu slovo.

Senátor Jan Rakušan: Pane předsedající, vážený kolego Mejstříku, už začíná být zábavné, že v nějaké kauze vystupujeme proti sobě, ale není to z mé strany žádný úmysl. Krátce bych chtěl říci svůj politický profil. Nikdy jsem nebyl členem SSM ani KSČ, tři roky jsem členem sociální demokracie. Můj otec byl předválečný člen sociální demokracie a zemřel v roce 1947, tedy ještě před slučovacím sjezdem.

Souhlasím s tím, že každá totalita je nebezpečná a může vzniknout plíživě, dokonce i v naší ctěné místnosti tím, že nebude brán zřetel na hlas menšiny. Abych to trochu odlehčil, vzpomněl jsem si na svou oblíbenou knížku a říkal jsem si, co by tak řekla teta Kateřina ze Saturnina, kdyby viděla tento návrh zákona. Řekla by si asi „pozdě bycha honit“ nebo „s křížkem po funuse“.

Proč si to myslím? Prezident Havel vládl s premiérem Čalfou. Není nejmenších pochyb, že premiér Čalfa byl nomenklaturní kádr. Nynější pan prezident byl nepochybně zvolen i hlasy komunistických poslanců. Domnívám se, že jakýkoliv náznak militantního antikomunismu naopak komunismus podporuje.

Proto navrhuji zákon zamítnout. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se písemně do rozpravy přihlásil kolega Vlastimil Balín.

Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, přiznám se, že nyní dělám naprosto vědomě chybu a porušuji jednu z docela, řekl bych, rozumných zásad. Nevím, jestli ji někteří znají. Jde o to, že když má hloupost šanci skončit, tak by měla skončit. Bohužel, zřejmě mým vystoupením k tomuto nešťastnému - pro většinu občanů České republiky - zřejmě pseudoproblému, bude pokračovat.

V docela krátké době se naše komora již podruhé uvolila k projednávání jednoho doslova z neuralgických bodů polistopadového vývoje. Vypadá to tak, že po souhlasu s udělením státního vyznamenání pro bratry Mašíny, se chystá provést další krok, který ji na žebříčku popularity v očích veřejnosti rozhodně nepomůže.

Domnívám se, že společnost po listopadu v roce 1989 a ti, kteří měli konkrétní a řekl bych dokonce velmi silný mandát, se rozhodli pro krok - nezakázat myšlenku po sociálně spravedlivější společnosti a dali straně, která ji ve svém programu prezentuje, šanci účastnit se politické soutěže. Občané - voliči následně v několika volbách na všech úrovních rozhodli, aby se zastupitelé, poslanci a senátoři KSČM podíleli na řešení problémů života České republiky, aby se podíleli na správě věcí veřejných. A na úrovni obcí dokonce v exekutivních orgánech.

Myslím, že vůči předloženému návrhu změny zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, je převaha negativních právních stanovisek. Koneckonců, o celé řadě z nich zde kolega Volný hovořil. Chtěl bych zdůraznit dva. Minimálně nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. září 1992 vyhlášený v částce 93/1992 Sb. Obdobným způsobem lze použít a interpretovat i názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v jeho rozhodnutí z 24. července 2002, ve známém případu vydání spisu Mein Kampf.

Soutěž myšlenek, teorií, politických a chcete-li volebních programů v rámci ústavních zákonů je legitimním prvkem a znakem fungující demokratické společnosti. Snahy po kriminalizaci neměly ani v historii dlouhého trvání a vždy se obrátily proti jejich iniciátorům.

Již jednou jsem zde připomněl, že mě velmi zaujala slova předsedy Senátu Parlamentu ČR pana Sobotky pronesená jako jakési programové směřování Senátu v 5. funkčním období. Parafrázuji: Že bychom se měli oprostit od politických vlivů a soustředit se na řešení věcných úkolů řešících problémy, které občany zajímají z důvodu zlepšení jejich života. Tolik jakási parafráze.

Takovýto trend, hodnotím-li to prizmatem vyjádření představitelů ODS ve sdělovacích prostředcích, směřující k podpoře návrhu senátního zákona pana Mejstříka a dalších, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, bohužel nedokázal předseda Senátu prosadit ve své straně. A to se opět upřímně přiznám, mě docela mrzí.

Předkladatele bych chtěl samozřejmě prostřednictvím pana předsedajícího upozornit, a to naprosto nezištně, ještě na jednu věc. Zda ví něco o tzv. kouzlu nechtěného. Navrhovaný krok může u lidí vyvolat otázku, cože je to na onom politickém subjektu, zvaném KSČM tak zajímavého a zvláštního, že by měl být snad zakázán a jeho členové postaveni mimo zákon. A nelze vyloučit, že bude dosaženo, jak věřím a očekávám, pravého opaku. Může následovat růst voličské podpory KSČM.

I když by se slušelo za takovýto vývoj poděkovat, já tak nečiním, protože pohnutky, které jej iniciují, jsou dle mého názoru nízké.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, chci vás požádat, abyste při hlasování o dalším osudu předloženého návrhu zákona v senátním tisku č. 91 rozhodovali uvážlivě. Hledá-li snad někdo z nás ďábla po vlastech českých či v jiných lidech, ať se vypořádá nejprve s tím ďáblem, který zmítá jeho duší a jeho tělem.

Připojuji se k návrhu Ústavně-právního výboru a i já dávám návrh na zamítnutí předloženého návrhu zákona obsaženého v senátním tisku č. 91. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. S právem přednosti se přihlásil předseda Senátu pan Přemysl Sobotka.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, já bych poprosil pana předsedajícího, aby upozornil kolegu Balína, že neparafrázoval, ale zkreslil mé věty. A může se podívat do stena.

Ale já jsem chtěl mluvit o tom, co se v této síni projednává. Nebude mě nikdo podezírat, že bych někdy považoval KSČM, jeho historii, jeho současnost nebo současnost této strany někdy za demokratickou stranu.

Předloha zákona má pro mě určitou symboliku, která musí, možná že jenom chce upozornit na nebezpečí možnosti, že by v České republice znovu mohla vládnout nebo spoluvládnout KSČM. Ano, je zde určité nebezpečí, ale je nutné také říci, kdo je spoluviník toho, že KSČM dostává větší prostor a hlavně i spolupracuje, a to v Poslanecké sněmovně, na legislativním poli. Číslo 111, když se podíváte do statistik, je skutečná vládní koalice. Připomeňme si slova premiéra Paroubka, který jasně řekl: S komunisty nebo Marťany budu hlasovat o zákonech. A já se osobně ptám, proč nestojí 51 tisíc signatářů petice za zákaz komunistické strany nyní na náměstí a nevarují před touto spoluprací? Asi jim to tolik nevadí, když to říká premiér Paroubek.

Vím o určitých rozporech se závěry Ústavního soudu. Ale v této chvíli tento návrh považuji jako symboliku a upozornění na nebezpečí možné spolupráce s komunisty, kteří se stále hlásí ke svým stalinistickým tradicím.

Varuji před snahou dramaticky umožňovat komunistické straně uplatnit se na vládním poli. A z toho důvodu budu hlasovat pro návrh tohoto zákona, i když vím, jaký bude jeho osud v Poslanecké sněmovně. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásil kolega Jiří Oberfalzer, kterému dávám slovo. Připraví se Soňa Paukrtová.

Senátor Jiří Oberfalzer: Dámy a pánové, můj věk identifikuje, že jsem byl také studentem oborů vědeckého komunismu, marxismu - leninismu, a ačkoliv jsem byl studentem liknavým, nemohl jsem uniknout jedné vědomosti, která nám byla vštěpována opakovaně, a to je, že základním znakem komunismu je, že všichni budou odměňováni podle svých potřeb.

Komunismus dosud na této planetě nikdo nevybudoval. Nejblíž mu jsou pravděpodobně v Severní Koreji, ale ani tam dosud není, protože pokud jde o uspokojení individuálních potřeb občanů v Severní Koreji, myslím, že před sebou mají nepředstavitelně velký kus práce. Zaručeně jsou ale nejblíž ideálu budovatelů komunismu: naprosté ujařmení společnosti, naprosté zotročení.

Bavil jsem se s účastníky sněmovní delegace, kteří navštívili Severní Koreu a dozvěděl jsem se něco, co jsem netušil, i když jsem si žádné růžové představy o tomto režimu nedělal, že totiž v Severní Koreji je trestným činem vlastnit video, přehrávač, rádio, počítač, zkrátka mít jakýkoliv jiný přístup k informacím, než je autorizovaný zdroj informací daného režimu. To je moje první poznámka: komunismus nikdo neviděl, jenom jsme o něm slyšeli.

Myslím si, že bychom se měli zabývat dalším pojmem, kterým je socialismus. Pod titulem Budování socialismu se v této zemi děly největší zločiny a páchala se zvěrstva na rozsáhlých skupinách obyvatel. Socialismus jsme také nevybudovali, museli jsme do něho vložit ještě jednu fázi - reálného socialismu. I ten se vyznačoval všemi znaky zločinného systému.

Kdybych chtěl komplikovat osud tohoto návrhu zákona, pak bych navrhoval do něj zapracovat ještě tyto pojmy, protože to jsou reálné společenské režimy, které jsme zažili a o jejichž zločinnosti nemáme pochybnosti.

Když jsem poprvé slyšel návrh zákona, který předkládá skupina senátorů v čele s panem senátorem Mejstříkem, přiznám se, že jsem ho považoval také za zbytečný a zpozdilý. Dokonce jsem si vzpomněl na jednu krásnou větu ze hry Srpnová neděle Františka Hrubína, která zní: „Buší opožděným revolučním kladivem do opožděné revoluční kovadliny.“

Nicméně během té doby jsem slyšel celou řadu diskusí a čím dál tím více mě utvrzují současní funkcionáři Komunistické strany Čech a Moravy v tom, že se ani trochu nepoučili z minulého režimu a že setrvávají na principech, které tady prosazovala, uplatňovala Komunistická strana Československa. Jejich velkým úsilím, a já se začínám bát, že se jim toto úsilí daří, je relativizovat zločiny tohoto režimu, označovat ho za období určitých přehmatů, soudních omylů, zkrátka chyb, které se přece lidsky dají pochopit. A to je tedy hrubá nepravda.

Byl to režim, který učinil ze svých občanů poloviční otroky, uzavřel je v ostnatých drátech státních hranic, likvidoval osobní ambice jednotlivců, nedovoloval studovat, vyhazoval z práce a na nucených pracích likvidoval zdraví svých názorových odpůrců. Byl to režim, který zlikvidoval ekonomiku této země, který rozkradl soukromý majetek celých skupin obyvatel, aby tento majetek posléze mohl dokonale zlikvidovat a znehodnotit. Byl to zkrátka režim zločinný ideově a zločinný i svými praktickými skutky.

Skoro se mi chce začít uvažovat o návrhu zákona o tzv. komunistické nebo, doplním podle svého předchozího výkladu, socialistické či reálně socialistické lži. Jeho skutkovou podstatu by naplnil ten, kdo by se pokoušel snižovat zločinný charakter režimu, který máme šťastně za sebou.

Ze všech těchto důvodů jsem se rozhodl, že tento návrh zákona, který právě projednáváme, podpořím a budu ho považovat za jeden z drobných příspěvků k tomu, aby se komunistická, socialistická a nebo reálně socialistická lež v této zemi nezabydlovala. (Senátoři buší do stolku.)

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásila kolegyně Soňa Paukrtová, připraví se kolega Martin Mejstřík.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, kolegové, kolegyně, jsem jedním z navrhovatelů tohoto zákona, takže z toho zřejmě vyplývá, že budu hlasovat pro jeho schválení. Přesto mi dovolte, abych se zmínila o dvou záležitostech.

Jedna z nich se týká vztahu tohoto zákona a Ústavy ČR. Myslím, že Senát PČR je vnímán jako ochránce Ústavy, a proto mi dovolte říci k tomuto tématu několik slov.

Chtěla bych říct, že Ústava ČR není hodnotově neutrální. Klade důraz na nedotknutelné demokratické hodnoty, jako je svrchovanost lidu, reprezentativní demokracie či právní stát, se kterými je ovšem podstata komunistického a nacistického hnutí v rozporu.

V souvislosti s tím, že Ústava ČR není hodnotově neutrální, je třeba připomenout, že předešlé ústavy, například Československá ústava z roku 1920, naopak hodnotově neutrální byly. Hodnotově neutrální byla i ústava Výmarské republiky. A tato hodnotová neutralita Ústavy usnadnila například po válce Klementu Gottwaldovi zjednodušit únorový puč formálním dodržením ústavních procedur, princip „zákon je zákon“ se projevil proti bezpráví ve formě zákona jako bezmocný. Vědomí, že nespravedlnost musí zůstat nespravedlností, i když se halí do pláště zákona, se promítlo i do ústavy poválečného Německa, a je v současné době i v Ústavě ČR.

Podle článku 9 odst. 2 Ústavy změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Z toho plyne, že zásadní normy demokratického právního státu v této zemi není možné žádnou většinou změnit.

Podle článku 9 odst. 3 výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Podle článku 1 základní Listiny práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Ústava a Listina práv tedy jasně říkají, že některé demokratické hodnoty jsou nedotknutelné a nikdo je proto nesmí legitimně a legálně zpochybnit. Ústava odmítá formální legitimitu režimu a formální právní stát. Proto je nutné posuzovat každé hnutí nikoliv formálně podle toho, jaké má formální programové prohlášení, jaký je její deklarovaný úmysl. Naopak je nutné vycházet z podstaty tohoto hnutí, z toho, jaký je jeho objektivní důsledek.

Podstata komunismu a nacismu směřuje proti nedotknutelným demokratickým principům v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod.

Ještě mi dovolte zmínit se o někdy diskutované svobodě projevu. Říká se, a odpůrci tohoto návrhu zákona, a i ti, kteří tvrdí, že v demokracii je v zásadě přípustný jakýkoliv projev, jakákoliv debata. Jsem naopak přesvědčena, že demokracie musí chránit sama sebe. Jsem přesvědčena o tom, že lze omezit svobodu projevu. Myslím si, že to učinil i Evropský soud pro lidská práva při aplikaci Úmluvy, na kterou se zastánci oné bezbřehé demokracie někdy odvolávají. Stanovil hranice svobody projevu, protože dospěl k závěru, že demokracie není neomezená, demokracie musí mít nástroj, aby byla schopná ubránit své základní hodnoty i svou samostatnou existenci.

A v této souvislosti možná víte o té skutečnosti, že ke konkrétnímu a zásadnímu omezení došlo v Belgii, kdy v roce 2004 byla zakázána nejsilnější politická strana Vlámský blok, která získala v posledních volbách 26 % hlasů.

Já jsem osobně zastáncem silné demokracie. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, paní kolegyně. Dále se přihlásil kolega Martin Mejstřík, připraví se kolega Jaromír Štětina.

Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, půjdu na to trochu ze široka, ale máme dost času, a myslím si, že toto téma si diskusi zaslouží.

Úvodem bych se chtěl zastavit u dvou vystoupení. U pana kolegy Volného, co se týče definice komunismu, na tuto otázku se pokusí odpovědět tento můj příspěvek.

Já vím, že federální Ústavní soud opravdu na to poukazoval tak, jak zde pan kolega Volný přednesl, scházela mu tam ta definice. Je to ovšem problém právní, v trestním právu jsou i jiné paragrafy, které také definují, resp. nedefinují pojmy, které jsou všeobecně známy. Myslím si, že definice komunismu je nám všem jasná, a budu o tom mluvit za chviličku.

Ale dále bych se chtěl zastavit u pana kolegy Balína. Chci, abych mu vzkázal prostřednictvím pana předsedajícího, že já jsem člověk, který je velmi tolerantní, vyrůstal jsem, a není mi tak málo let, zas jak možná vypadám, vyrůstal jsem v době reálného socialismu a i mezi komunisty mám své přátele.

Ale domnívám se, že tento paragraf je o něčem více než o tom, resp. že není o tom brát někomu jeho myšlenky a jeho víru. Tento zákon nebo tento návrh novely zákona je o daleko zásadnějších věcech.

Pan kolega Balín se velmi mýlí, že řešíme pseudoproblém. Pan kolega Balín se velmi mýlí, když hovoří o tom, že chceme zakázat myšlenku o sociálně spravedlivé společnosti. My nechceme zakázat myšlenku o sociálně spravedlivé společnosti, já také toužím po sociálně spravedlivé společnosti. Jsem si jist tím, že kolegové napravo ode mě touží po tom samém a kolegové nalevo ode mě touží po tom samém, jenom se rozcházíme v cestách. A já se domnívám, ne že se domnívám, ale jsem přesvědčen o tom, že cesta, kterou volí komunisté, je cestou zločinnou. Nechceme zakázat soutěž myšlenek.

A poslední věc. On se v závěru zeptal a radil mně, abych nedosáhl pravého opaku, že se může stát, cože je tak na KSČM zajímavého, že má být zakázána?

Já vám teďka přečtu příspěvek, který přesně o tomto pojednává, cože je tak zajímavého na KSČM a této ideologii, kterou hlásá, aby měla být zakázána:

„Ctěný Senáte. Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, že mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoliv jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit. Měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. Tato všivá nelidská bída není nesena na štítě žádné politické strany. Do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: Tím je vinen společenský řád. Za dva roky, za 20 let… za 20 let zavlaje prapor revoluce a pak… Jakže za dva roky, za 20 let? Což můžete tak lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva měsíce v zemi, ještě dva týdny, ještě dva dny? Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí. Ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoliv zachraňovat. Jeho velikým heslem je moc a nikoliv pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž reservou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. Tím je vinen společenský řád, říkají. Ne, tím jsme vinni my všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách anebo s praporem revoluce v rukou. Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe. Porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu. Strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed. Není dobrého chlupu na celém dnešním řádu. Co je, je špatné.

Věří-li jeden národ, že se mají lidé navzájem snášet a jiný národ, že se mají navzájem sníst, je to definice sice velice malebná, ale nikoliv naprosto zásadní. Avšak věří-li komunismus, že zastřelit člověka odzadu není zločin, pak je tu něco, čemu nemohu rozumět, třebaže se mi to říká česky. Já mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost.“

Vážení přátelé, toto jsem nenapsal já, to napsal Karel Čapek ve 20. letech.

Dovolte mi úvodem mého zamyšlení ocitovat ještě jeden názor. Cituji:

„Už nejsou tou bývalou komunistickou stranou, která trpně prováděla pokyny Komunistické internacionály. Žilami této strany proudí nová krev, krev drobného normálního českého člověka. Už nehlásají revoluci, nýbrž hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě.“

To neřekl Filip, Ransdorf, Dolejš či jiný komunistický reformista. To jsou slova Ferdinanda Peroutky, která pronesl po vítězství KSČ v roce 1946. Elitní novinář, přesvědčený demokrat, pozdější emigrant a ozdoba českého vysílání ve Svobodné Evropě.

Za necelé dva roky přišel Vítězný únor.

Ani toto nebyla má slova, to byla slova pana Milana Jíry v Lidových novinách v září t. r.

Co je tedy komunismus? Zkrátím tu definici. Nicméně dle nového Ottova slovníku z roku 2004, přečtu první větu, je komunismus totalitární ideologií. Tečka. Heslo pokračuje dále. Co se pod tím skrývá, znáte.

Co znamená komunismus v praxi? Počínaje rokem 1917, kdy v Rusku zvítězila bolševická revoluce, znamenal komunismus genocidu celých etnik, ba národů. Násilné vykořenění, nucené stěhování nejen jednotlivců, skupin, ale deportace milionů lidí dle rasového, náboženského či národnostního klíče tisíce kilometrů mimo oblast, kde tito lidé, etnika a národy po staletí žily.

Násilné znárodnění soukromých majetků, statků budovaných po generace. Stovky a tisíce vykonstruovaných politických procesů, popravy bez soudů nebo na základě vykonstruovaných obvinění bez možnosti faktické obhajoby. Stovky koncentračních a vyhlazovacích táborů. To nebyl vynález zločince Hitlera, dámy a pánové. Vyhlazovací tábory jsou „patentem“ masového vraha Lenina a jeho žáka Stalina. Hitler je jenom dovedl do zrůdné dokonalosti.

Komunismus v praxi znamenal destrukci právního řádu, destrukci ekonomiky, destrukci životního prostředí, destrukci jakýchkoliv mravních hodnot, destrukci všeho, co činí člověka člověkem, co lidskou společnost lidskou společností.

Dámy a pánové, já se domnívám, že toto je definice komunismu. Jakou jinou definici chceme?

Nenechme se mýlit. To, co jsem zde citoval, nejsou nějaké dávné báje z jakési euroasijské země daleko od nás, které se nás netýkají. Československý komunismus byl jen o něco málo krutější, resp. v poměru k počtu obyvatel byl nelidský a krutý naprosto stejně, v některých aspektech byl dokonce papežštější než papež.

Československý komunismus a jeho lidské oběti v číslech. 205 tisíc vykonstruovaných rozsudků.

Já vím, že to jsou naprosto suchá vyabstrahovaná čísla, která postrádají emoce, ale představme si 205 tisíc lidí, 205 tisíc lidí, kteří skončili v lágrech a komunistických věznicích. Já jsem z Liberce a Liberec, pokud se nemýlím, má pořád něco kolem 100 tisíc obyvatel, to znamená dva Liberce komunisté během 50. let pozavírali v lágru.

248 justičních vražd. 4 500 utýraných vězňů nebo vězňů, kteří zemřeli v důsledku nelidských podmínek v lágrech a věznicích. 350 občanů zabitých při pokusu o útěk ze zadrátovaného ráje na zemi.

A minimálně 200 tisíc lidí, kterým se tento útěk zdařil. Znovu. Jeden celý Liberec a jeden celý Hradec Králové utekl z tohoto ráje na zemi. Tito lidé, tato dvě města, obrazně řečeno, nám tady velmi schází.

Utíkali většinou lidé, kteří si byli jisti, že se prosadí ve svobodné společnosti. Utíkaly mozky!

Světový komunismus, minulost, současnost a demokracie. Znovu, připomeňme si, a mrzí mě, že tady není pan kolega Balín, státy, které se komunismus snažily nebo snaží realizovat - Čína, Severní Korea, Vietnam, Kambodža, Kuba, Sovětský svaz nebo postsovětské republiky, Rusko, různé maoistické a jiné komunistické gerily v Tichomoří, v jižní a střední Americe.

Všude tam jde o brutální útoky na demokracii, všude krev a bída, střelba ze zálohy, miliony mrtvých, likvidace těch nejzákladnějších lidských práv. Nenajdete mezi nimi na celém světě jedinou demokratickou zemi.

Oběti komunismu se odhadují na 80 až 100 milionů. Některé údaje hovoří dokonce o 200 milionech lidských obětí. 80 až 100 milionů zničených lidských životů. Ještě pořád potřebujeme definovat komunismus?

To číslo, ta hrůza se nedá lidským rozumem vůbec pojmout. Připomeňme si, že obětí druhé světové války bylo pouhých 40 milionů lidí. Toto je komunismus v praxi.

Nevěřím v dokonalost dnešního, ani příštího člověka. Svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí konec konců v každém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jenom daleko vlídnější, než je ten dosavadní.

Snad řeknete, že je to slaboduchá filantropie. Ano, patřím k těm idiotům, kteří mají člověka rádi. To byl opět Karel Čapek.

Kdyby bratry Čapky, ať přímo nebo nepřímo nezlikvidovali nacisté, udělali by to se stoprocentní jistotou komunisté. Marx-leninský komunismus nenávidí a pohrdá lidmi. To je jeho podstatou.

Co je KSČM Vznikla v březnu 1990, tedy přesně před prvními svobodnými volbami a sama sebe deklarovala jako nástupnickou stranu po zločinné KSČ. Formálně se zřekla procesů z 50. let, formálně alespoň v některých dokumentech uznala pluralitní demokracii, formálně, i když jí to chvíli trvalo, upravila své stanovy tak, aby byly v souladu se zákonem o politických stranách a hnutích.

Při příležitosti 50. výročí zavraždění jedné z našich nejstatečnějších žen Dr. Milady Horákové jsem řekl, že by Grebeníček měl dnes a denně klečet na jejím hrobě a prosit za odpuštění.

Když se u té příležitosti v KSČM přetřásala možnost, že by se komunisté ještě jednou a výrazně za teror 50. let národu omluvili, zamítl to pan Grebeníček s tím, že jednou je až až.

Do budoucna je lhostejné, kdo se v KSČM ujme předsednického křesla. Zvolením Vojtěcha Filipa jakoby se komunisté snažili dát veřejnosti najevo, že usilují o změnu.

Nicméně samotný Vojtěch Filip v rozhovoru pro MF Dnes v září tohoto roku výslovně uvedl, že „zásadní změny dělat nemohu a nechci“. Ani on už se nechce omlouvat za zločiny komunistů, kritiku brutálních bachařských praktik Grebeníčka seniora označil za nesmyslnou, V. I. Lenin je pouhý klasik, nic víc, nic míň, před rokem 1989 jsme na tom byli ekonomicky skvěle a on toaletní papír nikdy shánět nemusel a cítil se svobodně, protože až do maturity nosil dlouhé vlasy a i po vstupu do zločinecké KSČ v roce 1983 mohl nosit na kufříku samolepku Black Sabath. Sic, to je nový předseda KSČM.

Co si od KSČM můžeme slibovat? Je komunismus reformovatelný? Je reformovatelná komunistická strana? Zůstane komunistickou, zřekne-li se třídního boje, světové revoluce, své vize bez třídní společnosti, svých pánů a vyvlastnění soukromých výrobních prostředků, svého úsilí o diktaturu proletariátu, své teorie nadhodnoty?

Jak se chovala naše parlamentní KSČM v uplynulých patnácti letech?

Tato česká parlamentní strana stojící na zločinné a totalitní ideologii, to jsou paradoxy, vážené kolegyně, kolegové, ano, v českém Parlamentu může působit strana mající své základy ve zločinné a zavrženíhodné ideologii.

Tak tedy tato parlamentní strana měla bezpočet možností jak se nejen formálně, ale zejména prakticky „omluvit“ za svou zločinnou minulost.

Jak to dopadlo? KSČM nepodpořila jediný zákon, který se snažil napravit zločiny a křivdy 42leté vlády její předchůdkyně KSČ. Naopak namísto toho, aby sama přiznáním viny svých předchůdců pomohla napravit křivdy, které sama napáchala, respektive které napáchala její téměř stejnojmenná předchůdkyně, byla vždy a zásadně po celých 15 let proti jakémukoliv poctivému zmírnění křivd, proti jakémukoliv poctivému, nejen formálnímu odškodňování, proti jakémukoliv vracení nakradeného majetku, proti jakémukoliv, nejen slovnímu postihu bolševických zločinců, fízlů, agentů, donašečů, ale zejména tehdejších špiček nomenklaturně vládních a represivních složek.

Jen namátkou. Restituční zákony - obstrukce, KSČM proti. Lustrační zákony - KSČM obstrukce, proti, ústavní stížnost. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu v letech 1948 - 1989 - to se netýkalo KSČM, obstrukce, proti, ústavní stížnost.

Zákon o odškodnění osob odvlečených po roce 1945 do gulagů v Sovětském svazu - KSČM proti. Zákon o zpřístupnění svazků vzniklých činností StB - KSČM proti. Zákon o odškodnění obětí sovětské okupace po roce 1968 - opět obstrukce, zdržení se hlasování nebo proti.

Toto je omluva KSČM za minulost v praxi. Nebyl to úplný výčet. Já bych mohl pokračovat.

Jak to tedy myslí KSČM s vlastní očistou, demokracií? Jak to KSČM a další česko-moravsko-slezské komunistické partaje pana Zifčáka, Štěpána a dalších myslí s naším národem?

Dámy a pánové, vážené kolegyně, kolegové, čas od času zveme sem do Senátu Parlamentu České republiky občany, jimž po právu vzdáváme čest a máme jim být za co vděčni.

Jsou to členové Konfederace politických vězňů, členové Druhého a Třetího odboje. Lidé, kteří, byť nemuseli, činně bojovali za demokracii, za naši svobodu anebo v jejím jménu trpěli a umírali v komunistických lágrech a věznicích.

Vždy, když je zde vidím, je mi trochu smutno a stydno. Ano, vzdáváme jim čest, nikdy jim nebudeme moci dostatečně poděkovat za jejich oběť. Na druhou stranu jsme je nedokázali ani za 15 let zbavit pohledu na pohrobky jejich trýznitelů a katů.

Dámy a pánové, komunistická ideologie, komunistické strany a hnutí, které z této zrůdné ideologie vycházejí, nejsou a nemohou být reformovatelné. V opačném případě by přestaly být komunistickými.

Komunismus a komunistické strany a hnutí byly, jsou a budou vždy nebezpečím pro euroamerickou demokracii. Nedopusťme se stejné chyby, které se dopustili českoslovenští demokraté po roce 1945. Poučení historií, naší přítomností, nevěřme komunistům, nevěřme komunistickým slibům. Máme s nimi už dost tragických zkušeností. Zakažme je!

Zakažme propagovat jejich zvrhlou a nelidskou ideologii. Jedině pak se budeme moci podívat zde na půdě Senátu zpříma do očí těm, kteří proti oběma hrůzným režimům 20. století - nacismu a komunismu - bojovali a trpěli pod ním.

Projde-li návrh Sněmovnou, budeme se moci konečně dívat do budoucnosti s poměrně slušnou nadějí, že se hrůzná minulost našich zemí nebude opakovat.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Teď promluví kolega Jaromír Štětina, připraví se kolega Zdeněk Bárta.

Senátor Jaromír Štětina: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych upozornit na tři aspekty, o nichž tady hovořil kolega Volný. První, že zákon má být právně bez závad a ústavně-konformní, druhý - aby nevznikaly pochybnosti při přijetí zákona o základu právní normy a třetí, že je třeba hodnotit stranu podle obsahu a ne podle názvu. Všechny tyto aspekty podle mého soudu platí jen tehdy, jestliže dnes přijmeme novelu trestního zákona. Pokusím se vás přesvědčit proč.

Kdyby žil Karel Marx, hrozilo by mu za výzvy k majetkovým loupežím a násilí uplatnění § 260 našeho trestního zákona, který říká, že je trestné rozněcování třídní zášti. Autora Komunistického manifestu už bude soudit jen Stolice Boží, světská vina je už promlčena, přejme mu klid v duši a lehké spočinutí. Jenže tu máme praktické vyznavače a praktické uskutečňovatele Marxovy ideologie. Doporučuji, abyste si našli na webu oficiální dokument českých komunistů Programové prohlášení KSČM pro období do 7. sjezdu přijatém na 6. sjezdu KSČM v květnu 2004. Je tam napsáno - cituji přesně: „KSČM nadále opírá svou politiku o Marxovu tezi, že svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit.“

Stačí prolistovat díla Karla Marxe a postoje dnešních komunistů ke klasikovi. Lehce tu najdete citáty z Manifestu komunistické strany Karla Marxe, což je základní programový dokument, o nějž se program KSČM opírá. Příklad:

Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu.

Jiný příklad: Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoasii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje do rukou státu a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil. To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva.

Navrhovaná metoda změny je popsána v uvedených citátech jasně a nedvojsmyslně, jsou to hlavní pilíře myšlení a činění našich komunistů. Znovu vám, vážení kolegové, ocituji větu, která je v programu prohlášení ze 6. sjezdu KSČM. Svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit. To jsou Marxova slova popsaná v základním programovém prohlášení KSČM.

To už není žádné akademické teoretizování nebo nějaká studentská diskuse nebo hospodské klábosení, ale přímo výzva KSČM k používání násilí. Samozřejmě, že je zakuklená kdesi na konci programového prohlášení a snaží se odpoutat pozornost veřejnosti farizejskými tvrzeními o podpoře demokracie. Jakoby komunisté svůj zvláštní ideologický klenot výzvy k násilnému svržení režimu prozatím opatrně a takticky skrývali.

A tak se ptám: Proč policie neuplatňuje § 260? Viníci, kteří ho porušují, na rozdíl od Karla Marxe, ještě žijí. Příčin je více. Policie je právě tak, jako naše soudy, prosycena bývalými i současnými komunisty a nemá důvod ani vůli zkoumat takové právní nuance, jako je ideologické využívání fousatého klasika z 19. století. Nezasahuje. Proč také, když komunisté nevadí ani premiérovi tohoto státu? A proč taky, když mizí historická paměť národa jako pára nad hrncem?

KSČM v rámci své strategie nastoupila cestu cílevědomého radýrování a falšování historie. Příkladem je např. zmíněné hlasování poslanců KSČM o zákonu o odškodnění obětí sovětské okupace naší země, které proběhlo 3. května. Všech 37 přítomných komunistických poslanců se jako jeden muž zdrželo hlasování a zákon nepodpořilo. Proč by měl být někdo odškodňován, když se z historického hlediska nic nestalo. Začněte mluvit s komunisty o gulagu, o stalinských lágrech, o našich lágrech, o mrtvých a zničených životech. Vždyť se nic nestalo. Tuto větu často slýchávám. Miliony mrtvých? Nepřehánějte, všechno bylo jinak. Potichu začínají naši komunisté vytvářet povědomí osvětimské lži, stejně jako neonacisté. Jak cílevědomá je to snaha, můžete si přečíst v projevu předsedy KSČM Grebeníčka v Olympiku na webu. To není náhoda, že se na shromáždění evokujícím obnovení kominterny věnoval šéf našich stalinistů dějinám 20. století v řeči plné nepravd a polopravd.

Je třeba vrátit do škol výuku moderních dějin, která vesměs končí kdesi u roku 1945, odstranit narůstající strach veřejnosti před komunistickou revanší. Mám řadu dopisů, v nichž lidé psali, že by rádi petici o zrušení komunistů podepsali, ale bojí se místních komunistů, že jim nedají stavební povolení, že jim nepovolí kanalizaci, že by to rádi podepsali. Šestnáct let po listopadu se lidé znovu bojí komunistů. Je to přece hanba.

Dětem je potřeba říkat v rodinách pravdu, podporovat instituty shromažďující svědectví o minulosti atd., zabránit infiltraci komunistů do funkcí ve složkách Ministerstva vnitra na základě politických handlů a konečně vytvořit Ústav národní paměti tak, jak už ho mají bývalé socialistické země v našem okolí, k čemuž Senát nedávno učinil první zákonný krok. Ale hlavně bychom jako zákonodárci neměli mlčet, vidíme-li, že plnění dosavadního zákona je nevymahatelné.

Bezbranní se cítí ti, kteří by měli uplatňování zákona vymáhat, a to je policie a státní zastupitelství. Ocituji vám základní stanoviska obou. Nejdříve stanovisko policie, jak ho nedávno vyjádřila mluvčí policie Blanka Kosinová:

„Jsou to ale právě poslanci, kteří v letech postrevolučních udělali komunistickou stranu stranou parlamentní, tedy nepostavili ji mimo zákon.- Obdobná situace je i u hnutí, jejichž ideovým základem je neonacismus. Tyto otázky nejsou na parlamentní půdě vyřešeny a nelze tedy očekávat, že je vyřeší policie. Ta při své práci v terénu v žádném případě nevysupluje absenci jasného a zřetelného politického hnutí a konsensu.“ Konec citátu.

Policie to tedy řekla zcela přesně: neexistuje legislativa, podle níž by mohla Policie ČR postupovat proti činnosti komunistické strany. Stávající zákon je pro policii obtížně vymahatelný.

Jak je uplatňován zákon při potírání šíření komunistické ideologie jsem se nedávno zeptal dopisem bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové. Odpověděla mi:

„Důvody toho, že policie a justice soustřeďuje svou pozornost na extremismus pravicový a nikoli levicový, jsou ovšem ne až tolik právní, jako spíše politické. Současné znění trestního zákona sice postih projevů fašismu i komunismu umožňuje, ale v oblasti politické je však postavení zástupců těchto ideologií výrazně odlišné.“ Konec citátu nejvyšší státní zástupkyně.

Specifikujme tedy zákon. Dejme justici a policii nástroj, po kterém volá. Jak jinak, než novelou zákona můžeme vyjádřit požadované vyjádření politické vůle? Přijměme návrh novely, kterou máme před sebou. Žijeme v době neklidné a nevypočitatelné.

Při historických krizích v našem státě v posledních desetiletích politické elity velice často zklamaly. Ukažme, že ve chvílích, kdy dochází na lámání chleba a komunisté ohrožují znovu demokracii v tomto státě, je Senát skutečnou pojistkou demokracie. Vyvarujme se prázdných floskulí, že nelze zakázat ideologii. Přijetím navrhované novely žádné ideologii neubližujeme. Ať si vyznává každý jakou chce. Přijetím novely zákona jasně stanovíme, že propagace nacismu a komunismu je demokracii nebezpečná, neboť obě hnutí předpokládají násilí jako nástroj řešení politických problémů, a proto je i trestná. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásil kolega Zdeněk Bárta, připraví se kolega Jiří Zlatuška.

Senátor Zdeněk Bárta: Dámy a pánové, mediální atmosféra a atmosféra i v tomto sále, která se vytvořila kolem tohoto návrhu zákona na mě působí tak, jakoby zde byl jakýsi symbolicky, bylo řečeno, požadavek doby - připojit se k tomuto, po mém názoru, nešťastnému způsobu, jak se vypořádat s komunismem. Proto mám potřebu říct několik slov k navrhované novele. Abych vysvětlil těm, kdo o to stojí, svůj postoj.

Budu hlasovat proti tomuto návrhu zákona jako člověk, a právě jako člověk, který může s hrdostí dosvědčit, že se na něj vztahuje jak § 3 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, totiž jako ten, který aktivně projevoval svůj odpor proti tomuto režimu. Odpor morálně oprávněný a hodný úcty, podle dikce tohoto zákona.

A budu hlasovat proti tomuto zákonu také jako člověk; a právě jako člověk, na kterého se vztahuje § 4 toho zákona zmiňovaného, totiž jako ten, který byl komunistickým režimem perzekuován, a tudíž - opět podle dikce toho zákona - si zaslouží účast a morální zadostiučinění.

Budu proti tomu zákonu hlasovat z několika důvodů.

Jednak liberální demokracie, kterou bych byl rád, aby nám Hospodin zachovati ráčil, nepřipouští ostrakizaci jakýchkoliv politických názorů. Ústavní soud správně v roce 1992 dikci, obdobnou té dnes navrhované, zrušil jako neústavní podle naší Ústavy. Dále svoboda projevu podle čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 17 Listiny je mi posvátným statkem, s jejímž porušením, byť v dobrém úmyslu, má Evropa 20. století mimořádně hořkou zkušenost. Nelze vyhánět ďábla belzebubem. Řečeno právní teorií Spojených států - svobodu projevu lze omezit jen k odvrácení váženého a akutního ohrožení zájmů chráněných zákonem. Vždy se však vyžaduje přímý vztah mezi projevem a porušením práva. Nepostačuje jen úroveň jakési plané diskuse nebo planého poukazování na abstraktní ideologickou strukturu.

Při rozhodování o otázce, zda opravdu došlo k naplnění skutkové podstaty trestného členu podpory hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, je třeba vycházet ze zjištění, k čemu konkrétní hnutí směřuje a nejen z pouhého názvu hnutí. Název „komunismus“ se může vztahovat na cokoliv - od prvé církve, přes Husity až i izraelským Kibucům.

Kolega Volný už mluvil o té důvodové zprávě, která argumentuje ve prospěch doplnění názvů těch antidemokratických hnutí tím, že se tímto způsobem jaksi dorovnává na tu dikci § 261a, kterým se zakazuje a trestá tzv. osvětimská či jáchymovská lež. Souhlasím s tím, že naopak bychom měli tu dikci § 261 v té objektivní stránce narovnat na širší rozsah toho základního ustanovení § 260, tzn. neopomíjet zákaz popírání a schvalování genocidy a jakéhokoliv, nejenom těch dvou.

A konečně, dámy a pánové, bylo mi vždy blízké v mém životě, a je mi blízké dosud - zápasit s komunismem silou argumentů, silou pravdy, spravedlnosti, silou občanské angažovanosti, silou politickou. Není mi blízké bojovat proti němu jeho vlastními, tj. komunistickými prostředky - tedy potlačováním svobody projevu těch jinak smýšlejících, a to dokonce trestním zákonem. Proboha, to snad ne!

A vůbec mi není blízké hlasovat pro něco, s čím nesouhlasím, jenom proto, že si to žádá nějaký blíže neurčený duch doby. Poprvé jsem byl u voleb až v roce 1990, neboť jsem nechtěl a nemohl za komunistického režimu hlasovat jenom proto, že se to ode mě chtělo. Nebudu tak hlasovat ani dnes. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji vám, pane kolego. Další na řadě je kolega Jiří Zlatuška.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jsem přesvědčen, že komunismus je zločinná ideologie a že z toho samotného faktu, že komunismus je zločinecká ideologie, vyplývají i jisté důsledky týkající se např. toho, že máme-li ideologii s takovými zločinnými důsledky, jak zde byly citovány a jak jsou všeobecně známy, desítky milionů lidských životů zničené, zničené životy těch, kteří v takovém režimu žili atd. atd. Takže je do jisté míry protimluvem zabývat se dál tím, jestli může existovat nezločinecká organizace, která si tu zločineckou ideologii vezme jako fundament svého působení.

Navzdory tomu se domnívám, že ten zákon pro mě není přijatelný. Z toho důvodu, že neřeší tento základní problém. Neřeší jednu věc již v té základní rovině. Postihuje pouze propagaci komunismu, kterou postihuje trestním zákonem. Ale vůbec se nevěnuje tomu, že v okamžiku, kdy zde evidentně existuje organizace, politická strana, která je na této ideologii postavená, tak by podle stejné logiky měla souběžně s úpravou trestního zákona jít i novela zákona o financování politických stran. Protože v tomto systému evidentně veřejné finance jdou systémově organizaci, kterou tímto prohlašujeme za zločineckou a teroristickou. To je protimluv, se kterým bohužel v dnešním světě musíme nějakým způsobem vyžít. Je to protimluv mezi přesvědčením o ideologiích, přesvědčením o politických postojích a tím, do jaké míry máme právo s tímto zacházet takto hrubým nástrojem jako je nástroj tohoto typu. Řekl jsem - hrubým nástrojem. Ale ten nástroj je zároveň výsostně idealistický. Předpokládá, že v rámci sdíleného vědomí mezi demokratickými silami v této zemi je možné se s nedemokratickou, totalitární a zločineckou ideologií vyrovnat tím, že zakážeme tuto ideologii nebo zakážeme vyslovovat její název. Kdyby takovýmto způsobem fungoval svět, tak si myslím, že bychom téměř kolem sebe neměli problémy.

Obávám se, že jistý klíč k tomu, proč zákon nemůže postihnout tu podstatu věci, je např. to, co kolega Mejstřík říkal o tom, že zřejmě všichni chceme sociálně spravedlivou společnost. Já musím říct, že nechci sociálně spravedlivou společnost v tom absolutním smyslu, a myslím, že není možné ji přikázat zákonem. Protože k životu jsou prostě potřeba chvíle, kdy jsou lidé trošku nahoře, kdy jsou trošku dole. A k fundamentálnímu člověku - totiž usilovat o štěstí, nacházet je, snažit se o ně, musí nutně patřit i to, že bude procházet chvílemi, kdy všechno kolem něj nebude absolutně spravedlivé, kdy bude mít pocit, že se něco musí zlepšit, že musí o něco usilovat.

Kdybychom namísto teze, že všichni chceme sociálně spravedlivou společnost, dali tezi, že se všichni chceme pořád smát, pak bychom jistě usoudili, že bez toho, aby se střídaly emoce, bychom to, co nám smích a radost přinášejí, dost těžko mohli vychutnat.

Domnívám se, že zároveň v podobné idealizaci lze nacházet kořeny zla mnoha z těch totalitních ideologií, kterými jsou komunismus nebo nacismus, prototypy, které jsme v naší zemi, zčásti naši předkové, měli možnost zakusit. Jeden významný sociální myslitel, Erik Fegelin, o povaze podobných ideologií ve 20. století pojednával tak, že identifikoval jejich počáteční touhu vytvořit ráj na zemi, jít do uskutečňování tohoto ráje na zemi s představou, že něco takového ideálního je možné udělat, a poté v okamžiku, kdy se toho chopily praktické politické síly, které se o to snažily, skončilo to přesně tak, jako v případě nacismu nebo komunismu. Zjistilo se, že tato cesta nefunguje, konec konců dohromady je to vidět na komunistické severní Koreji, a že se musí najít nějaký důvod, nějaký nepřítel, který nám překáží v onom chvályhodném úmyslu. A ten se vždycky našel a bylo jedno, jestli to byli židé, kulaci nebo příslušníci nepřátelské třídy. Řešení bylo ve všech případech stejné. Bylo potřeba je poslat nejdřív za ostnatý drát, potom do plynu nebo do uranových dolů, případně na šibenice.

Erik Fegelin o tom hovořil jako o neognostismu a označoval to jako prokletí 20. století, představy, že takovéto ideální představy lze uskutečnit.

V komunismu je bohužel schováno to, že pro mnoho lidí v okamžiku, kdy se nadhazují hesla, se kterými komunismus pracuje, mají tendenci znít líbivě. Tragické je, když se je někdo pokouší uskutečnit. Přesto si však myslím, že není řešením navrhovaný zákon. Mám pro to několik důvodů.

První je, že zmíněná jména politické strany nebo hnutí nic neřeší. Pro příznivce komunistů bude vždycky platit Shakespearovo „co je po jméně, co růží zvou, zváno jinak“, volili by je stejně a i přejmenovanou postkomunistickou stranu budou vzývat podobně nadšeně, protože v ní uvidí takové tváře jako třeba Grebeníčka nebo Filipa.

Pro odpůrce, k nimž se počítám, musím konstatovat, že pokud má něco zobák jako kachna, kejhá to jako kachna, vypadá to jako kachna, tak to je kachna, a je mi v zásadě úplně jedno, jestli se to jmenuje tak, nebo onak.

Autoři tohoto zákona, když ho před veřejností obhajovali, zmiňovali mj. takové cíle, jako potřebu posunout komunistickou stranu k tomu, aby se zřekla svého názvu, aby se omluvila, stejně jako zločinec, který se opakovaně omlouvá, bude za normálního systému tak jako tak odsouzen, aby se posunula směrem k moderní levici.

Musím říci, že tento motiv mě nijak neoslovuje. Je mi úplně jedno, co se sebou komunisté ve své straně udělají, jsou to komunisté, a když se přejmenují, pak s tvářemi, jako je Grebeníček, Filip, komunisty evidentně zůstanou, a každý den nás o tom svými projevy přesvědčují.

Při prezentacích úmyslů tohoto zákona na veřejnosti zazněly i takové věci, že dnes v České republice máme velmi špatný stav společnosti. Včera jsem od jednoho senátora na nějakém webovém fóru viděl takové doznání, proč od února změnil názor na tento zákon, protože soudí, že se stav společnosti dokonce zhoršil.

Problém je v tom, že nevěřím, že preference komunistů něco vypovídají o tom, že by jejich myšlenky byly nějak nepřiměřeně atraktivní pro obyvatele v této zemi. Domnívám se, že preference komunistů svědčí o naprosté bídě demokratických politických stran a politických sil nabídnout voličům věrohodný obraz, se kterým by se mohli ztotožnit. Vysoké preference komunistické strany jsou selháním nekomunistických stran a řešení tohoto problému není v tom, že zakážeme jméno „komunistická strana“. To neřeší náš vlastní problém v demokratické části politiky, neřeší to takový problém, jako je efektivní vypořádání se s korupcí, přijetí zákona o střetu zájmů a ne tanečky kolem něj toho typu, jako se odehrály třeba na minulé schůzi pléna Senátu, přijetí slušné úpravy imunity. Vzpomeňme si, kolik řečí zde bylo od některých našich kolegů o tom, jak bychom neměli vydávat Vladimíra Železného. S potěšením jsem dnes zaregistroval, že imunitní výbor Evropského parlamentu jednomyslně doporučil jeho vydání a doufám, že totéž udělá plénum, nicméně zde, na naší parlamentní půdě, to byly strany, které se označují za nekomunistické, netotalitní a demokratické, které se přesto tvářily podstatně jiným způsobem.

Chybí nám samozřejmě čitelné politické postoje, úpravy norem, jejichž současný stav budí evidentně nepřijatelné důsledky, viz třeba zase tanečky kolem eurozatykače. Jen si představme opačnou situaci uprchlého Krejčíře, někoho takového s jiným jménem, kdo by se takto schoval u nás, koupil si občanství, a my bychom řekli, že ho nevydáme ke stíhání jenom z tohoto důvodu.

Toto jsou všechno věci, podle mého názoru demagogy a demagogickými názory snadno využitelné a není divu, že se jich chopí právě komunisté. Ti nenesou vůbec žádnou odpovědnost, jde jim jenom o to, aby se dostali k moci. Problém jejich preferencí je naším problémem, nikoliv jejich atraktivita.

Domnívám se také, že pokud se komunistická strana z politického prostoru eliminuje, velice málo bychom tím řešili se sympatiemi těch, kteří chtějí slyšet extremistické názory, a že to paradoxně může vést nejen k tomu, na co leckdo upozorňuje, že zakázané ovoce chutná nejlépe, ale obávám se opačného efektu, že totiž demokratické strany v rámci toho, aby získaly patřičné procento ve volbách, budou nuceny vymetat tyto extremistické kouty politického prostoru.

Konec konců to, co řada stran, která se jinak hlásí k občanskému, nebo některé strany se hlásí k občanskému, některé k národnímu principu, ale v každém případě ten druh nacionalismu, který často od některých politiků slýcháme, není moc daleko od toho, co nám svým myšlením představují komunisté.

Pan předseda ODS Mirek Topolánek se, tuším, že včera, vyjádřil o tom, že jeho strana tento návrh podpoří kvůli tomu, že naráz vidí nebezpečí otevřené kolaborace nebo povolební spolupráce sociální demokracie s komunisty.

Co se mě týče, nehlasoval bych s komunisty, tím méně s marťany. Domnívám se, že tak jak prezentoval předseda Senátu Sobotka slova ministerského předsedy Paroubka, že se dopustil zkreslení, že tam ten akcent byl trošku jiný než v tom pořadí slov, které předseda Senátu použil, ale to mi nepřijde úplně podstatné.

Nedělal bych to a nemyslel bych si, že je to rozumný nástroj k politickému postupu. Nicméně musím říci, že mám-li si vybrat mezi otevřenou kolaborací s komunisty a skrytou kolaborací s komunisty, přijde mi otevřená kolaborace jako méně nebezpečná a připomněl bych, že prezident republiky byl zvolen pomocí skryté kolaborace s komunisty. Nikdo z těch, kteří byli přítomni té volby a znají ty podmínky o tom nepochybují a řeči o tom, že volba byla tajná, proto nemůžeme na takovéto věci usuzovat ani v okamžiku, kdy jsme viděli, kdo vcházel do kterých dveří do místností, kde zrovna komunisté seděli, na tom nic nezmění.

Je samozřejmě možné také se opírat o to, že tento zákon by měl velkou symbolickou hodnotu. S tím jsem ochotný souhlasit, ale připomínám, že stejná symbolika je v Grebeníčkovi stojícím na balkoně v Lánech.

Pro všechno toto si myslím, že ten zákon není řešením toho základního problému, za který považuji selhání demokratických stran a schopnost oslovit voliče. Nemyslím si, že ten zákon by něco vyřešil. Jsem přesvědčen, že i kdyby ho Ústavní soud nezamítl, takže to nebude zákon vymahatelný a že bude svým způsobem stejnou zbytečností v našem právním řádu jako třeba ten nedávno přijatý ostudný zákon lex Beneš, týkající se zásluh Edvarda Beneše o tento stát. Toho stejného Beneše, který svým chováním evidentně komunistům do naší země dveře otevřel. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Já předám řízení schůze kolegovi.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Nyní se s právem přednosti přihlásil místopředseda Senátu kolega Outrata. Dávám mu slovo.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Pane předsedající, dámy a pánové, já jako liberál jsem vždycky věřil, že nemá zákon pronásledovat myšlenku i projevenou, leda v těch okamžicích, ve kterých páše přímo a bezprostředně něco nebezpečného pro společnost.

Proto je toto pro mě dost velké dilema. Já budu přesto hlasovat pro tento zákon, přestože jsem teď v dost podobné pozici jako říkal kolega Bárta anebo jiní tady.

Já mám jiný úhel trochu, který mě k tomuto vede. A to je skutečnost, že se rozlišuje jak ve vědomí našich lidí, tak i v zákonném postihu situace různých totalitních režimů.

Když jsem přijel po dlouhé době na severoamerickém kontinentu zpět do Evropy, přesvědčil jsem se jak silný je tady pocit, že nebezpečí totalitarismu je tak veliké a Evropa je tak málo schopna svými vnitřními silami mu odolat, že se musí bránit těmito metodami.

Ovšem jednoznačně se toto říká o nacismu, popřípadě fašismu a jenom místy o komunismu.

Mám-li přijmout, že Evropa je taková, a já jsem to více méně přijal, protože zřejmě tento kontinent strašlivě utrpěl dvakrát pod totalitními režimy a nebyl se schopen ubránit, takže se mi těžko argumentuje, že myšlenka má tu svobodu mít a že máme honit někoho až v okamžiku, kdy to všechno páše, ale potom když jsem to přijal, tak jsem to přijal o obou totalitách, které nám takto ublížily nebo o všech totalitách.

Já nemohu přijmout, že komunismus je v nějakém směru lepší než ten nacismus, byť samozřejmě je tu, či onde, jiný a byť snad rasová ideologie je permanentější než ta třídní, ale zkušenost vede k tomu, že všichni jsme v praxi trpěli oběma podobnými způsoby a dokonce, když to člověk počítá nějak, to ostatně nemá dělat, ale když to člověk počítá, tak to vychází pro komunismus hůř, byl trochu déle, na větším území, a tudíž toho provedl víc.

Z tohoto důvodu budu hlasovat pro tento zákon, protože ten aspoň uvádí oba na stejnou platformu a pomáhá mi trošičku z této pro mě nespravedlivosti v posuzování.

Nejsem ale přesvědčen, že ten evropský způsob je dlouhodobě správný. Doufám, že se jednou dostaneme do situace, kdy vzpomínka na oba tyto režimy bude tak daleko v minulosti, že budeme moci, nebo spíše naši potomci budou moci, se vrátit ke zcela liberálnímu pojetí.

Takže budu hlasovat pro tento zákon, ale chtěl jsem tyto výhrady říci. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Jako poslední přihlášený je kolega Stodůlka, kterému dávám slovo.

Senátor Jiří Stodůlka: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, v usnesení celostátní konference KDU-ČSL ze dne 30. září 2005 se píše: KDU-ČSL je odhodlána v souladu se svým programem sociálně-tržního hospodářství prosazovat solidaritu a sociální spravedlnost důsledně a bez vlivů komunistů. V přibližování sociální demokracie ke komunistické straně spatřuje ohrožení demokracie nad komunismem. Tolik citace nejvyššího orgánu strany mezi sjezdy.

Není tedy pochyb, že KDU-ČSL je stranou, která odmítá komunistickou ideologii pseurovnosti a pokryteckého zaštiťování se právy pracujících lidí.

Tyto falešné tóny z úst a per představitelů komunistické strany bohužel stále oslovují nemalou část občanů, vzpomínajících na výdobytky reálného socialismu s jeho tzv. jistotami.

Projednáváme nyní návrh novely trestního zákona, který má zajistit trestnost hlásání komunistické ideologie podle autorů předlohy proto, že šíření těchto myšlenek není možno nyní postihovat z nedostatků právních nástrojů.

Nejsem si zcela jist, jestli cesta trestního práva je tou správnou. Trestní právo je až posledním nástrojem státu při postihu protispolečenských jevů. Trestní právo dává prostor státu, aby dokázal až izolovat, tj. zbavit svobody pachatele protispolečenského jednání. A zbavení svobody je vážný zásah do základních práv a svobod člověka. To je třeba mít na paměti. Tuto okolnost musíme jako zákonodárci vážit.

Klaďme si tedy otázku: Je možné někoho postihnout za hlásání myšlenek v duchu komunistické ideologie? Je možné tohoto hlasatele uvrhnout do vězení, protože jeho názor může rozvracet společnost, šířit nesnášenlivost? A toto vše je na našem uvážení.

Moje další připomínka. Představme si, že navržená změna se objeví ve Sbírce zákonů. Bude tento stát schopen zajistit postih všech hlasatelů komunistické ideologie? Mašinérie trestního práva, tj. policie, státní zastupitelství a soudy, s obtížemi zvládají tu lépe, onde hůře postihovat trestnou činnost, a my jim touto novelou otevíráme nové, velice široké pole působnosti.

Z mých znalostí těchto procesů vím, že nebude ani síla, ba ani chuť zabývat se touto novou trestnou činností. Jak tedy máme pohlížet na zákon, který stát nebude asi schopen vymoci? Již také vidím, jak soudce tápe, jak hledá v tomto paragrafu návod, vůli zákonodárce. Náš soudce je zvyklý na podrobný popis trestného činu a zde jej nenachází.

Učebnice marxismu z dob jeho studia mu příliš nepomůže.

Leč, vzhledem k tomu, že jde o samý začátek projednávání zákona, podpořím tuto novelu proto, že očekávám debatu ve vládě a Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, která jistě obohatí naše obzory právní i politologické.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásil kolega Milan Štěch, připraví se kolega Jiří Pospíšil.

Senátor Milan Štěch: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové. Tak, jak jsem očekával, tento návrh novely zákona byl některými členy tohoto váženého tělesa zneužit k úplně jinému účelu, než možná předkladatel počítal, a to k určitému politickému boji v souvislosti s chystanými nebo blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny. Zcela jasným příkladem bylo vystoupení předsedy Senátu. Nebývalo zvykem, aby předsedové Senátu v předchozích obdobích takto zaujímali postoje, což se, domnívám, že neprospívá k dobré atmosféře zde v Senátu, ani k dobrému jménu Senátu u veřejnosti.

Ale byla-li rukavice hozena, tak ji zvednu.

Hovořilo se tady o nebezpečí spolupráce České strany sociálně-demokratické s Komunistickou stranou Čech a Moravy. Hovořilo se o tomto nebezpečí v souvislosti s tím, že tyto strany údajně spolu častěji a častěji shodně v Poslanecké sněmovně hlasují.

Dávám si otázku, jestli je rozdíl ve vzniku mandátu poslanců a politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně v tom, když jsou to mandáty od voličů - občanů pro Komunistickou stranu Čech a Moravy a nebo pro ODS? Doufám, že se všichni shodneme na tom, že váha těchto mandátů je naprosto shodná. Je to váha občanů daná politikům, politickým stranám k tomu, aby podle svých programů mohli prosazovat její představy. Nebo jsme si snad rovnější mezi rovnými? Já doufám, že tomu tak není, protože to by se dostávalo na hranici pojmů, které hovoří o třídní, rasové i názorové diskriminace.

To je tedy jedna věc.

Myslím si, že hlasování v Poslanecké sněmovně i zde, ať se spojují, nebo nespojují v těchto hlasováních jakékoliv politické subjekty, je vlastně pokračováním mandátů občanů a je zavádějící a je to demagogie s tím spojovat nějakou trvalou orientaci či smluvní vztahy.

Chtěl bych tady upozornit na něco jiného. Na to, kdo vlastně byl první. A chtěl bych podat určité svědectví. Byl jsem u volby prezidenta na Pražském hradě. Víme, jak probíhalo prvé, druhé, třetí kolo. A víme, že také byla vystoupení představitelů politických stran. Když hovořil předseda KSČM Grebeníček, používal na mé gusto poměrně silná slova vůči politické garnituře po roce 1989 a zejména vůči tehdy ještě současnému prezidentu Havlovi. Myslím si, že to byla přehnaná slova a že v nich chybělo aspoň něco pokory.

Ano, stalo se. Ale co pro mě je to nejvíce zarážející, bylo to, když někteří kolegové z ODS - a chápu jejich postoje - v té době, když tato slova zaznívala z úst pana Grebeníčka, se zvedli a odcházeli, tak vystartoval, jinak to nemohu nazvat, poslanec Václav Klaus, který seděl asi osm metrů ode mne, a celá řada nás to viděla, a pohyby, které předvedu, ke svým kolegům z ODS, pamatuji si jméno kolegy Lišky, který tam také odcházel, které byly následující: Prosím, vraťte se, vraťte se, vraťte se, prosím vás, vraťte se, vraťte se. Docílil svého a samozřejmě tito kolegové všechno vyslechli, jak se řádně patřilo.

Nebylo pro mě překvapením, že se podařilo v třetím kole prezidenta zvolit. Divím se, že dneska není pokora aspoň v tom, když se útočí, kdo s kým a kde hlasuje, když tato praxe byla tehdy zavedena.

Buďme k sobě upřímní a buďme upřímní k občanům.

Mohl bych dneska tvrdit, že všechno, co prezident koná, koná z vůle KSČM. Pokud by se uchýlil k demagogii, kterou používá ODS, bylo by to zcela namístě. Já to netvrdím. Jenom chci připomenout, aby tady nebyla krátká paměť.

Já jsem skutečně také zastáncem toho, aby ve Sněmovně i zde hlasoval kdo chce s kým, protože hlasujeme o věcných otázkách, nehlasujeme, doufám, o ideologickém směřování, ale hlasujeme o tom, jak se bude, a nebo nebude v této zemi žít a jakými prostředky, jakými cestami se země bude ubírat. A pokud budou zákony, které považuji a moji kolegové za dobré, tak skutečně hlasujme s ODS, s KSČM, s KDU-ČSL, s Unií svobody a já nevím s kým kdo v Poslanecké sněmovně bude, když se budeme domnívat, že je to prospěšné pro zemi, pro občany této země. A může si to jakákoliv politická garnitura jakékoliv strany, jakýkoliv předsedové a představitelé politických stran demagogicky spojovat a používat účelově jako argumentaci zastrašování voličů - občanů, jak chtějí, ale já si myslím, že časem dříve, či později občané toto jasně pochopí a budou se řídit pouze tím, co politici prosazují, jak se chovají a jak jednají a ne, co se komu podsouvá.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásil kolega Jiří Pospíšil, připraví se kolega Eduard Matykiewicz.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, hlásím se spíše jako potrefená husa. Bylo tady argumentováno jistým kolegou, který totálně změnil svůj názor. Tím kolegou jsem já. Napsal jsem článek o tomto zákonu. Nadepsal jsem ho, že jsem změnil názor, nikoli však totálně.

9. 2. jsem totiž napsal článek, ve kterém jsem výrazně argumentoval proti přijetí zákona zde projednávaného, proti této novele, kterou se do trestního zákona, pokud to schválíme, dostane explicitně komunismus jako příklad hnutí směřujícího k omezování práv druhých. Tehdy jsem se více zabýval politickým dopadem než dopadem v trestní oblasti, a to zejména proto, že jeho dopad v trestní oblasti nemůže být prakticky žádný. Argumenty zde byly předneseny dost důkladně. Je pravda, že jsem je i používal.

Mimoto je pravda, že zákon v té podobě, jak ho autoři navrhli, v případě napadení nejspíš znovu neobstojí v posouzení Ústavním soudem. Ústavní soud příklady těchto hnutí už jednou ze zákona vyškrtl.

Za politický důvod, proč zákon neschvalovat, jsem uváděl možnost, že tento zákon poskytne komunistům alibi ke změně jejich jména, aniž by museli činit jakékoliv pokání a vyrovnání se s minulostí a aniž by museli změnit jediné písmenko na svých postojích, přesvědčeních a rasových plánech. Argumentoval jsem tehdy tím, že po změně jména by se z nich stala normální politická strana a bez nejmenšího problému by mohli pokračovat jako nová, minulostí nezatížená politická síla se starým ideovým vybavením. A to jsem si nepřál a nepřeji si to dodnes. Pořád se domnívám, že bez změny komunistického přesvědčení je lepší, aby se jméno komunistické strany neměnilo, aby se komunisté jmenovali komunisté a aby nebyli považováni za normální politickou stranu a aby nebyli přivíráni mezi ostatní demokratické strany jako rovnocenní partneři.

Musím ale uznat, že vývojem situace jsou mé tehdejší obavy překonány. Situace je dnes horší. Čtu článek: Komunisté díky současné praxi socialistů už nepotřebují změnit své jméno k tomu, aby se mohli zapojit naplno do jednání a rozhodování o poměrech v této zemi. Komunisté už nepotřebují změnu názvu na to, aby sociální demokraté z nich učinili své spojence, protože ti z nich své spojence již učinili. Stalo se.

Tím také odpadá velká část argumentů, které jsem tehdy z politického hlediska považoval za důležité pro nepřijetí tohoto zákona. Proto prohlašuji, že už vzhledem k tomu, že se komunisté se sociální demokracií spojili a postupují ve shodě, přestávám argumentovat proti přijetí Mejstříkovy novely a nebudu nikomu vyčítat, když ji bude podporovat. Nenapsal jsem do článku to, co udělám, že podporovat ji nebudu. Ne proto, že by se zákon stal myšlenkově nebo legislativně lepším, ale naše skutečnost se stala horší. Doložil jsem to tím, že postupují ve shodě. Je v podstatě jedno, zda komunisté se sociální demokracií chtějí vytvořit jednu společnou stranu nebo zda chtějí přijímat podporu komunistů v menšinové vládě, protože ve vztahu dvou subjektů, kde jeden předkládá a druhý schvaluje, ve skutečnosti vládne ten, který schvaluje. To jsou věci, které mi vadily, vadí a budou vadit a to je věc, proč jsem se rozhodl nepřekážet přijetí tohoto zákona. Nebudu proti tomuto zákonu tak silně argumentovat. Jeho vady si uvědomuji i nadále, byly zde předneseny. Sám pro něj nebudu hlasovat a nebude mi vadit, když pro něj někdo bude hlasovat, protože ho budu chápat. Je to změna postoje, nebo to není změna postoje? Je to totální změna postoje? Není. Budu hlasovat stejně, jako jsem hlasoval na výboru. Nelíbí se mi, když kolega, který se ohradil proti tomu, že někdo citoval nepřesně, cituje sám nepřesně. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Slovo má kolega Eduard Matykiewicz, připraví se kolega Milan Šimonovský.

Senátor Eduard Matykiewicz: Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Řeknu rovnou, že po třech letech činnosti v Senátu mám obavy oslovit vás, kolegyně a kolegové z toho důvodu, abych vás neurazil, a to po tom všem, co jsem tady slyšel o komunistickém hnutí, jehož jsem členem.

Nevím, jestli posuzujeme v Senátu světové komunistické hnutí nebo české komunistické hnutí, ale zmíním jen, že KSČ vznikla v roce 1921. Jejími řadami prošlo 6,5 milionů členů a v roce 1989 čítala ještě 1 700 tisíc členů. Řada z nich, kteří odešli, jsou dnes ve stranách, které posuzují činnost KSČ v minulosti. Věřte tomu, že nechci hodnotit dějiny a nechci se vracet k bohužel nešťastné minulosti i k přehmatům a zločinům, kterých se dopouštěli představitelé KSČ, za což jsme se omluvili. Nechtěl bych se k tomu vracet.

Rozhodně nechci posuzovat ani historii komunistického hnutí od roku 1917 a všechny související dějiny. Chápu předložený návrh novely trestního zákona jako snahu napadnout legitimní činnost parlamentní strany, a to mám obavy, že i formou stanovení kolektivní viny.

Je nám přisuzováno, že jsme se nevzdali ideologie, která hlásí třídní nenávist a že porušujeme lidská práva. Jsem přesvědčen o tom, že kdybychom tyto myšlenky či dokonce zásady měli obsaženy v našich programových dokumentech nebo ve stanovách, nedošlo by k povolení činnosti KSČM při její registraci na Ministerstvu vnitra. Porušuje-li KSČM platné zákony, musí existovat právní důkazy a následně rozhodne soud a myslím si, že ne politická reprezentace či dokonce jednotlivci. Vím ale, že kdyby někdo z členů KSČM hlásal třídní nenávist, budeme to my sami, a činíme tak v řadě případů, kdo se proti tomu ohradíme. Nemáme zájem o takové vystupování, protože by nás degradovalo na úroveň extremistických subjektů, a to rozhodně odmítáme a nechceme být.

Věřte, že i u nás KSČM platí pluralitní a svobodný názor. A právo svobodného slova a názoru.

Vážené kolegyně a kolegové, nevidím zákonné opodstatnění v předloženém návrhu novely trestního zákona, a proto se hlásím k návrhu předloženému Ústavně-právním výborem a doporučuji zákon odmítnout. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásil kolega Milan Šimonovský. Pane Kolego, máte slovo.

SenátorMilan Šimonovský, místopředseda vlády ČR: Pane místopředsedo, dámy a pánové, kolegové, diskuse je potřebná a asi jsme se všichni vciťovali do těch, kteří hovořili o tom, že musíme překonat komunismus prostředky, které jsou svobodné a jsou založené na síle argumentů, nikoli na pocitech, které v nás uplynulých 40 let zanechalo. Jsem založením člověk, který chce argumentovat a který cítí, že síla myšlenek je tou hlavní oporou demokracie. Myslím si ale, že naše historická zkušenosti je velmi podobná tomu, co se odehrává v současné době. Projednávali jsme zde církevní zákon. Debatovali jsme o tom, že se církve brání podobně, jako se bránily kdysi v 50. letech tomu, když stát usurpoval jejich možnost se svobodně prosadit a svobodně působit ve společnosti. Podobně se mi zdá, že jsme se nevyrovnali se zkušeností, která těmi 40 lety poznamenala naše myšlení.

Obávám se, že s naší generací také tato zkušenost zmizí a zanikne. Já, když jsem diskusi poslouchal, tak jsem si uvědomil, že zkušenosti, které jsme prožívali a které prožívali naši rodiče, tak vlastně pořád v nás se dostávají na povrch. Já se prostě při vší úctě k svobodnému souboji myšlenek nedokážu zbavit velké úzkosti z toho, že o mém životě znovu bude rozhodovat komunistická strana.

Já přes všechny demokratické zásady se domnívám, že nejsme schopni se ubránit tomu pokušení jít znovu s demokracií do soutěže s myšlenkami, které chtějí individuum člověka potlačit. A já jsem proto, abychom jako záchrannou brzdu skutečně podpořili tento zákon. Ten má před sebou ještě velmi strastiplnou cestu. Je to pouze mínění Senátu, které návrhem zákonodárné iniciativy chce, aby byl vytvořen rámec, aby vůbec demokracie měla v naší zemi možnost předat si zkušenosti z toho, že soutěž myšlenek je ta jediná soutěž, kterou budou naše děti a naši potomci zažívat. Já se obávám, že podobně naši rodiče v roce 1946 uvěřili tomu, že ke svobodě, k rovnosti, jak už tady bylo řečeno slovy pana Peroutky, je už kousíček, že stačí jen chvilečku vydržet a budeme v tom kýženém ráji. Já jsem přesvědčen o tom, že v ráji nebudeme na tomto světě nikdy. Že vždycky náš život bude cesta, která půjde k nějakému cíli. A bude to cesta velmi klikatá a strastiplná. Já bych se nechtěl stále znovu, generaci po generaci, stále vracet na ten začátek, kdy se rozkoukáme a budeme uvrženi znovu na spoustu let, desetiletí do nesvobody jenom proto, že jsme nedokázali předat historickou zkušenost o tom, že nacismus a komunismus jsou zrůdné myšlenky. Já tento zákon podpořím, byť si jsem vědom jeho nedokonalosti, jeho nevymahatelnosti. Ale jsem přesvědčen, že další kroky musí následovat. My se musíme poučit. My nesmíme historii opakovat, protože tomu jsme povinni těm lidem, kteří se nedožili nové svobody, a kteří položili za své myšlenky životy.

Takže, prosím pěkně, stojíme na prahu začátku zase té cesty, kterou jsme měli v 90. letech absolvovat a promarnili jsme tuto příležitost. Buďme odhodlaní teď aspoň tuhle malou část zkušeností předat dál.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane ministře. Dále tady nemám nikoho přihlášeného. Hlásí se ještě někdo do obecné rozpravy? Nehlásí. Takže obecnou rozpravu končím. Pane navrhovateli, chcete se vyjádřit k obecné rozpravě? Prosím, máte slovo.

Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, já se omlouvám za svůj hlas, jsem trochu nastydlý, tak to nějak přetrpte. Diskuse byla bohatá, jak jsme očekávali, a já vám za ni velmi děkuji.

Vystoupilo, jsou-li mé počty správné, 15 senátorů, jeden dvakrát, mám takový dojem. Z nich většina návrh podpořila, menšina nepodpořila. A já přece jenom, byť ta diskuse byla velmi dlouhá, tak si dovolím reagovat alespoň na některé z námitek, které zde proti tomu zákonu padly. Pokusím se být opravdu hodně stručný.

Nejvíce argumentů proti, které se potom opakovaly, tak přednesl pan senátor Volný, zpravodaj Ústavně-právního výboru. Já bych úvodem chtěl říci jednu věc. Tam jsem na to upozorňoval dnes úvodem, i na všech třech výborech - je to zdánlivě jednoduchá novelka. Když se na ni podíváme hlouběji, tak zjistíme, že z hlediska ústavně-právního, z hlediska lidsko-právního je to velmi složitý problém.

My při té diskusi, kterou jsme vedli ve výborech i zde na plénu, tak jsme narazili na dvojí pojetí, zejména práva na svobodu slova, tj. právo, které je velmi liberální zejména ve Spojených státech, a právo evropské. Já bych se velmi zastával tohoto liberálního přístupu, zejména pan senátor Zlatuška. Já bych rád upozornil na to, že ani ve Spojených státech to právo na svobodu projevu není absolutní a že i tam je v určitých situacích omezeno.

Pak senátor Volný upozornil na to, že federálnímu Ústavnímu soudu chyběla v tehdejší variantě toho § 260 definice komunismu. Postrádal ji v trestním zákonu. Já jsem o tom hovořil jasně. Buďto společnost tu definici, ten komunismus cítí, anebo ho necítí. Je tam § 261a, který ten nacismus, komunismus používá. Stejně tak, jako my v § 260. U nacistické strany, propagace nacismu - nikdo nepochybuje o tom, že je to věc zavrženíhodná. Nikdo žádnou definici nacismu po nikom nikde nežádá. Ale u komunismu máme problém. Je to prostě o pohledu.

Pan senátor Volný reprezentuje jeden pohled. Já a mí kolegové druhý pohled. V konečné fázi si myslím, že opravdu schválí-li Sněmovna tento zákon, tak bude rozhodovat stejně Ústavní soud. A já se velmi těším na výsledek.

Pan senátor Volný zde taky řekl, že přece nemůžeme posuzovat stranu anebo hnutí podle názvu, že musíme posuzovat toto hnutí podle obsahu toho, co hlásí. Já se znovu vrátím k nacistické nebo neonacistické straně. Kdokoliv ji založí v České republice, ihned po něm policie vystartuje. Nebude zaregistrována.

Komunistickou stranu jsme bohužel zaregistrovat nechali. My se zde snažíme dokázat, že komunismus je stejně zrůdná ideologie jako nacismus, a proto i propagace komunismu by měla být zakázána stejně tak, jako propagace nacismu. Takže - ano, i podle názvu se dá samozřejmě posuzovat, co je obsahem.

Dále pan senátor Volný upozornil na onen § 261a - komunistické genocidium, nacistické genocidium. On by ve shodě s naší legislativou tento problém řešil tak, že by naopak zobecnil tento paragraf. Já bych na to rád řekl, že máme takovou zkušenost, jako máme, my nemáme zkušenost z Rwandy ani z Kambodže. My máme zkušenost s komunismem českým.

Zde snad již skončím.

Jinak ty ústavně-právní věci - o nich hovořila dosti dobře paní senátorka Paukrtová, takže o nich už dosti.

Jinak se ty argumenty točily v podstatě pořád dokola.

Já to shrnu takto. Vraťme se k tomu, o čem dnes jednáme. Jednáme o tom, zdali komunismus a nacismus. A ti, kteří ho propagují, směřují k potlačení lidských práv. Jestli komunismus a nacismus směřuje k potlačování lidských práv a svobod. O tom dnes rozhodujeme. Nic méně, nic více. Dále rozhodujeme o tom, jestli cesta, kterou jsme zvolili, je správná. Jestli zvolíme liberální nebo absolutně liberální přístup, nebo evropský přístup, o kterém hovořil velmi dobře pan senátor Outrata.

My se domníváme, že po zkušenostech, které máme, musíme přijmout tento zákon.

Připomenu ještě mou osobní obavu. Vzpomeňme si na třicátá léta, která všichni známe z historie. Zlatá třicátá léta, celá Evropa tančila. Za osm let propukla druhá světová válka. Někteří z vás zde dnes necítí žádné nebezpečí. Cítí ho z nacismu, necítí ho z komunismu.

Tváří v tvář zejména starší generaci, členům Konfederace politických vězňů, mám neustále na paměti, co se stalo, a nechci, abychom si my, zejména však naše děti, tuto historii museli zopakovat.

Poslední poznámka. I EU v posledních měsících upozorňuje na to, už jsem o tom krátce hovořil, že demokracie musí mít prostředky, jak uchránit svou podstatu právě před extremistickými názory.

Padly zde dva návrhy: jeden návrh schválit od Výboru pro vědu, vzdělávání, lidská práva a petice, jeden zamítnout od Ústavně-právního výboru.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane navrhovateli. Ptám se zpravodaje Výboru pro vědu, vzdělávání, lidská práva a petice pana senátora Josefa Pavlaty, jestli se chce vyjádřit? (Ano.) Prosím.

Senátor Josef Pavlata: Pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych jenom poopravit poslední větu z mé zpravodajské zprávy. Chtěl bych, aby zněla takto: „Ostatně soudím, že Komunistická strana Čech a Moravy, stejně jako její předchůdkyně či případná nástupkyně, byla, je a bude zločineckou organizací.“ Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se ptám zpravodaje Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, pana senátora Vlastimila Sehnala, zda se chce vyjádřit? (Ne.) Děkuji.

Pane zpravodaji garančního výboru, vyjádřete se, prosím.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, už budu jenom konstatovat, že byly podány dva výborové návrhy: jeden schválit, druhý zamítnout, a v tomto pořadí o nich podle jednacího řádu budeme hlasovat.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane garanční zpravodaji. Přesně tak učiníme. Nejprve budeme hlasovat o návrhu „schválit“.

Kolegyně a kolegové, všechny jsem vás odhlásil, prosím proto, abyste se znovu přihlásili, protože mnoho z vás mezitím odešlo.

Budeme hlasovat o návrhu schválit návrh senátního návrhu zákona tak, jak jej předložil senátor Martin Mejstřík a další senátoři.

V sále je přítomno 53 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí je 27. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

V hlasování pořadové číslo 205 se z 53 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 27 pro vyslovilo 41, proti bylo 8. Návrh byl přijat.

Podle § 130 odstavce 8 jednacího řádu Senátu navrhuji, abychom pověřili

  1. předsedu Senátu, aby zajistil úpravu důvodové zprávy k návrhu zákona v souladu s jeho schváleným zněním a postoupil návrh zákona Poslanecké sněmovně k dalšímu ústavnímu projednání,

  2. senátora Martina Mejstříka a senátora Štětinu, aby návrh zákona odůvodnili v Poslanecké sněmovně.

(Oba senátoři souhlasí.)

O tomto návrhu budeme teď hlasovat. Budeme hlasovat o předneseném návrhu usnesení.

V sále je přítomno 49 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 25. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování pořadové číslo 206 se ze 49 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 25 pro vyslovilo 46, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji navrhovatelům a zpravodajům a končím projednávání tohoto bodu.

Končím také 7. schůzi Senátu v 5. funkčním období. Dobrou noc a na shledanou.

80